Zbloudilý koráb můj

Občas se plavíme na moři a ztratíme směr - ztroskotáme.

Octneme se na pustém ostrově, kde se musíme všechno učit zas a znovu od znova...

To je však ve finále právě tak osvěžující jako vlna, která omývá vaši písečnou tvář a probouzí vás sice do stejného života, který je však prosycen novými tvary - a přece známými.
Chutná jinak a vlastně velmi povědomě,
voní jaksi svěžeji
a má jasnější barvy.

Odrazit se zkrátka můžeme tehdy, až když se dopadneme na samé dno.

Jak jsem se učila o právním systémech

Při brzkém ranním bloubání  o trestně právních řízení, mou mysl zaujal kouř vycházející z komína.
Jen si tak byl, vycházel jako dým z Aladinovy lampy a různorodě se kroutil pod taktovkou větru - to vám byla nádhera.

Při listování papíry o domácím násilí mé oči uviděly východ ranního slunce - ach...

A u přeříkávání soustavy soudů mi před oknem přeletělo hejno ptáků, nemělo konce - bylo nekonečné (skoro jako moje chvíle nad právem...). Ta svoboda, jakou vyzařovali, když pohybovali křídly mě omráčila.

Věci na zkoušku možná umím, jinak se však ale musím ještě stále tolik věcí učit...

Není větší tragédie než ztratit svoje vlastní vnitřní dítě...

Jak se to pozná?
Stoupnete si před zrcadlo s klaunským červeným nosem a namísto opiček a šklebů se vám po tvářích spustí stavidla slz.

Příště bych se chtěla narodit jako..

Sedím nad školními texty. Snažím se zkrotit neposedné myšlenky. Při čtení o pohádkách se má mysl vrací zpět do dětství.

V příštím životě si víc užiji střední školu. Budu se víc smát, míň se učit a dám si víc odpoledních koblih a horkých čokolád. MŇAM. Přijmu pozvání na první rande.

Až budu zase příště malá, polezu častěji na stromy. Dvakrát si přidám buchtičky s krémem a nekousnu do ruky toho kluka, co nechtěl uklízet hračky. Nebudu na něj tentokrát žalovat.

Dobře, ale to bylo -  co je tady teď?

Přála bych si mít víc času. Jakou výmluvu bychom používali, kdyby tato přes noc přestala existovat?

Co by mi pomohlo?

V příštím životě bych se chtěla narodit jako veverka. Ta si jen tak bezstarostně skáče ze stromu na strom, sbírá si oříšky a je v tom nádherném zeleném prostředí, které mi tolik chybí – říkáme mu les! Ale v zimě..co kdybych umrzla?

V příštím životě se chci narodit jako tuleň. Mít dost podkožního tuku, aby mě nestudily ani kry ledu a jen se tak válet. Ale co když přijedou lovci?

A tak, co kdybych se v příštím životě byla žížalou? Jen se tak provrtávala zemí. Kypřila půdu – to by vám, panečku bylo poselství. Když by byla půda příliš suchá, musela bych počkat až zaprší – to bych se pak slastně začala vrtět v tom parádním bahýnku a lezla si vesele dál.

A co kdybych se příště stala houbou? Jen tak bych někde vyrostla, dýchala vůni jehličí. Jen bych tak byla. Rostla bych někde na mýtince, kde by svítilo sluníčko. Těšila bych se na ranní východ sluníčka, první kapky rosy a taky déšť. Byla bych houbou, co MILUJE DÉŠŤ! Jediné, co by mi bylo líto, že nemůžu tančit…Stejně jako vnímám hru svalů, tak bych cítila, jak s každým deštíkem bobtná moje rostlinné pletivo a já rostu. Asi bych chtěla bych červenou muchomůrkou – to by mi zajistilo, že nebudu tančit jive na pánvičce s máslem.

A nebo, co kdybych se příště stala vodou? Byla bych osamocenou kapkou kdesi pod povrchem země – v té mokré Říši všech kapiček. A pak bych začala vyvěrat. Spojila se v potůček a potom potok. Šuměla bych v dalekých končinách, kde lidská noha v životě nevstoupila. A pak by se ze mě stala řeka – byla bych tyrkysově modrá a  křišťálově průzračná. Byla bych voda léčivá. Stala bych se obrovskou řekou, drsnou a dramatickou. Tou, co semele všechno, co jí přijde do cesty. A pak bych spadla a narostly by mi křídla – stal by se ze mě vodopád! Vodopád, kdesi v džungli, kde by vřeštěly opice a lítala exotická zvěř. Pod tím vodopádem by byl podpis duhy a taky jezírko. Až tam, tam do toho jezírka by chodila ta malá holka s vědrem pro vodu.

Je to holčička, co miluje hru na schovávanou. Nejraději běhá po louce bosá a voní k lučnímu kvítí. Má dlouhé rozevláté vlasy, které nejraději ráchá v místním jezeře, kam skáče z vysoké vrby. Vřeští při tom radostí. Potápí se jako potápka a vůbec ji nevadí, že není kaprem – i přesto pod hladinou ráda plave s otevřenýma očima.

Ta malá holčička má hlavu plnou fantazijních příběhů. Přemýšlí, jestli existuje někde jinde nějaký jiný svět. A pokud ano, tak jak asi vypadají jiné vodopády v takovém světě? Přála by si dělat i něco jiného, než jenom nosit vodu od jezírka. Ano ví, je to důležitý úkol pro celou její komunitu, ale ona by si přála dokázat něco víc.

Večer si často lehá do kožešin a pozoruje praskání ohýnku. Zavírá oči a představuje si, jak takový jiný svět asi vypadá. Často se ji o tom potom zdá sen. Je nádherně barevný a ta holčička v něm víská, tančí a zpívá – našla odvahu vzít to vědro a jít hledat vodu z jiné studny. Objevila kouzelný svět. Cítí se šťastná a naplněná. Jak těžce se jí potom pokaždé vstává, když otevře oči a zjistí, že to byl jenom sen.

Přála bych nám všem, abychom dokázali snít s otevřenýma očima a vidět tu barevnost každého dne. Aby náš pramen života nikdy nevysychal, ale zároveň pokud by se nám voda pod vodopádem zakalila, abychom našli dostatek odvahy, hodit si džber na hrb a jít – neznámo kam. Nechat se vést svými sny v bdělém vědomí.

Abychom nemuseli čekat, kým nebo čím se narodíme příště. Jestli budeme medvědem nebo milionářem. Ale abychom rozestřeli tu oponu a viděli tu dokonalost přítomnosti, ať jsme kde jsme. Tu kterou neslyšíme kvůli hluku tramvají, kterou cestujeme z práce a do práce. Tu jedinečnost, kterou nevnímáme pod horou povinností, které si musíme odškrtnout a přílivem myšlenek, které se lepí jako bodláčí a u kterých často nepřichází odliv, a tak ani chvilka klidu.

Jsem v obležení knih, které nikdy v životě nezvládnu přečíst. A ještě toho bude tolik napsáno. Lidé budou mít stále potřebu se vyjadřovat a přemýšlet nad tak neskutečnou spoustou věcí. Ty knihy inspirují, ale i tíží. Vždyť vodu z toho jezírka života z nich nenaberete – k tomu vám postačí váš vlastní pohár z dlaní.

Naše vnitřní bestie

Všichni máme své démony. Jsou ukryti v našich niterních jeskynních zvaných Duše.

Sem tam vystrčí čumák, ukážou rohy. Někdy se ale splaší  - a to pak ti černí draci lítají jako utržení z řetězu, na které jsme je uvázali v naivitě, že je máme již zkrocené.

Často stačí, když se z řetězu utrhne jeden. Sedí vám na rameni, lítá vám nad hlavou a co se děje s Vámi?

Nepoznáváte se...

Říkáte si, kde se proboha vzala TAHLETA Bestie? No..a ona je VAŠE!
Často pak utečete do té černé jeskyně, kde se cítíte v bezpečí. Je tam tma a necítí SE se tam TAK zranitelní, jako když vám ten drak lítá kolem v denním světle.

Velmi brzy si však uvědomíme, že tento úkryt je úkrytem falešným. Smrdí to tam a vašemu okolí se tam ani nechce nakouknout. Zjištění, že vám tenhle smrádeček a teplíčko nic nepřináší vás dokáže řádně nakopnout.
Rozsvítí se uvnitř vás světlo, které vám pomůže najít klíč, abyste ta pouta drakovi zase dokázali nasadit a zkrotit ho a pohladit.

Protože jsi to TY, kdo rozhoduje, zda budeš lítat svobodně, nebo na hřbetě nestvůry.

Obrázek dostupný z: http://nd05.jxs.cz/824/656/e74cd2667a_82396798_o2.jpg

Budoucnost počká, ale ten nádech, který musíš udělat PRÁVĚ TEĎ - ten sotva!

Hlavně si nenamlít..

Jedu na kole. Je šero, musím se soustředit na cestu.
Jsem soustředěná, myslím pouze na jeden cíl, ale pak se něco stane - myšlenky se rozkutálí jako hrách Popelčin.
A já myslím na to, co bude...
Co by mohlo být....
A co si ani nechci představovat
A pak?
PRUDCE BRZDÍM!
Jen tak tak zastavím před okrajem patníku, který jsem skoro přehlídla.
Málem jsem letěla vzduchem...
Opět si vzpomenu na své zběsilé tempo posledních týdnů.

Všechno honem honem, rychle rychle.
Ve spěchu za zvuků písně Nohavici: "Nemáme čas, ve stoje jíme. Hluboko v nás, nepokoj dříme."

Vidím v tom prudkém zastavení hlubokou symboliku.
Častokrát mě sžíraly myšlenky: jedna za druhou, nonstop, imrvére.
A muselo přijít až totální vyčerpání, aby se uklidnily.
Totální vysílení, aby KONEČNĚ uslyšely to vnitřní volání: "Hej! Jen klid! Nic se neděje!"

Sesedám z kola a přemýšlím, na jak dlouho bych se asi zastavila, kdybych si obrubníku nevšimla. Bez helmy..
Kam bych docestovala? Políbila bych jen aslfat, nebo se dotkla i studeného železa nemocniční postele?

Vyplnila by se mi možná některá má přání:
-konečně mít čas tvořit: vzít si jen tak pastelky a malovat si
-konečně víc psát
-vyvolat fotky
-přečíst si Puškinovy povídky
...

Opět nasedám na kolo.
Jen tentokrát bez myšlenek.
Vím, že ty mršky zase brzy přijdou.
Ale teď je tam jen prostá radost z pohybu, z hry svalů, zmrzlého obličeje, vědomí, že až ty kusy ledu rozmrznou budu mít zase dvě ruce a dvě chodila.
Jo, při prosincovém ježdění na kole se hold blbě brzdí.

Zvykli jsme si, že dnes je normální prostě "jen tak nějak fungovat".

Nechali se ušlapat šedí, namísto abychom nadále vnímali duhu každého dne.

Ikona kávy

Sedím a usrkávám šálek kapučína. Přála bych si, aby tento okamžik NIKDY neskončil. Kolem mě proudí davy lidí a já se cítím šťastná.

Pozoruju, jak se ti mravenci v lidské velikosti hemží a prodírají mezi regály - já jsem naštěstí v bezpečí svého koutu, za kofeinovou oponou.

Dívám se, jak se zájmem berou různé předměty do a zase je pokládají zpět - jo, za chvíli jsou hold Vánoce!

Nevím, jestli to dělá ta vanilková příchuť kávy, nebo vědomí, že všechny ty nákupy vlastně znamenají, že chtějí předat svým nejbližším trochu lásky - mám radost!

Po očku pokukávám na postarší pár, kteří popijí risretto. Nemluví, přítomný okamžik jim absolutně vystačí, aby zářili jako vánoční komety.

Dívám se i na mladou dvojici, která labužnicky ujídá dvojitou pěnu kapučína spolu s čokoládovým kusem místní dobroty.

Asi jsem příliš nostalgická a sentimentální, neboť i na takovém franšízovém místě jako je prodejna Tchibo, mi opět ta nádhera, která se skrývá v aktu pití kávy. Možná, že některým ta káva ani nechutná, aniž by si to uvědomovali. Možná, že skutečným důvodem pití tohoto nápoje je vonění k pocitu radosti, užívání si mléčné pěny klidu a ochutnávání radosti a smíchu ve dvou a více lidech.

Namítnete možná, že toto se dá prožít i u jiného pitiva a já nebudu moci cokoliv namítat. Ano, ale káva se v důsledku všudypřítomné reklamy stala ikonou oázy klidu, obrázkem úspěšnosti, spokojené rodiny i opravdového přátelství. A my ten předkládaný obraz kopírujeme, neboť nám v tom zběsilém každodenním shonu často nabízí jedinou chvilku opravdového klidu a pohody.

snídaně se střídá s obědem

jaro, léto s podzimem

a já se těším, co přinese další den

? třeba budu tančit s medvědem?

Život jako dovolená

Žít život jako na dovolené:

-dovolit si ranní klidnou kávu

-zapomenout na čas

-dovolit si noční drink

-dovolit si ten klidný a rozradostněný pocit uvnitř, co zvoní jako ta rolnička vánoční 

-dovolit si relax a klidnou mysl

-dovolit si se smát a usmívat, jakoby všechny povinnosti byly dovolené

Dovolit si nedovolené.

Otevřít závoru a nechat proudit veškeré dovolení pro to, abychom si byli schopni užívat každý den s úsměvem, ať se v něm děje cokoliv

Přestala jsem spěchat a stala se přesýpacími hodinami

Přestala jsem spěchat a začala tančit průběhem dne.
S vědomím toho, že jednou je to to bude v rytmu pomalého blues, jindy divokého jivu.

Jak se to stalo? Měla jsem místo hlavy kamennou skálu, kterou podpíraly dřevěné tyčky. Hlavu, která se bála všech těch okolních informací. Ale ak se vám ale stala zvláštní věc. Ta skála se rozdrolila v písek. A já viděla sama sebe, jak si na břehu moře pohrávám s tím pískem a vybírám si jen taková zrníčka, která jsou pro mě relevantní.

Stala jsem se přesýpacími hodinami: žádná vteřinová ručička!
A navíc - tím úzkým hrdlem projde jen omezené množství zrnek písku, takže nehrozí, že by se mi všechny ty myšlenky zase rozsypaly jako přetržené stavidlo.

Pamatuji si, jak jsem se před X lety koukala na fotky mých mladých rodičů a smála se některým outfitům.
Dneska jsem potkala tři holky v bláznivých legínách.
Po čase jsem pak přestala počítat kolik z nich mělo kalhoty jak před velkovou vodou a vysoké barevné ponožky.

Dnes a denně se učím, že nemusím rozumět všemu.

Tak mi dnes řekli, abych vymazala svoje pocity - dost blbí, když to je právě to, co mi jde zachytit nejlíp.
A kolotoč pochybností se roztočil:

"Kde jsem a kam směřuji."

Při ranní jízdě vlakem se mi objevila věta : "Jedeme na hory!" Kolikrát jsem ji již slyšela a kolik roztodivných pocitů se začaly prohánět po mém těle.

A už to dělám zase - jdu do emocí.

Ha, kudy z toho ven?

Jak přijmout okolí, aniž by dnes a denně nedocházelo k popírání toho, kým skutečně jsi a kam skutečně jdeš ! ! !

Podívej se ke hvězdám!
Tam netiká žádná vteřinová ručička...

DĚKUJI!

A jak vypadá Tvůj pocit absolutního štěstí?

Jdu městem, poslouchám muziku a náhle se stane jaké PUK.

Praskne to zcela nečekaně a mým tělem začíná proudit energie, neubráním se tomu: MUSÍM TANČIT.

Skáču z dlažební kostky zprava doleva,

bubnuju na bicí

a hraju na kytaru - kolem mě jezdí tramvaje a chodí lidi.

Přála bych jim, aby alespoň zčásti chápali,

aby alespoň zčásti zažili ten pocit, ten prožitek toho:

"Tu eres mejor compaňera en tu viaje..."

Mám chuť křičet, že už jsou úplní, ať nehledají,

chci jim předat tu sílu, kterou náhle cítím - sílu, která vytváří skálopevnou víru, že nic není nemožné.

Jsem ve Zdroji?

Jednou to sepíšu...

Energie

Energie, energie, energie - JAK ENERGIZUJÍCÍ SLOVO!

Ne-trpělivost!

Netrpělivost? Odkud se bere?

To divné mravenčení, které pociťujete po celém tělo.

Co se děje na chemické úrovni v těle?

Ty okamžiky, kdy chvíli neposedíte.

Kdy jsou Vaše myšlenky maximálně roztěkané.

Jak jenom říct NE netrpělivosti, abychom zase nebyly té tolik potřebné trpělivosti!

Když sněží listí

Sněží listí - a má mnoho barev!

Červenou, žlutou i oranžovou.

Dokonalost okamžiku dokreslují teplé sluneční paprsky a vonící káva.

V tom daném okamžiku si nedokážu představit, kde bych dokázala být šťastnější!

Na chvíli mě zaplaví lítost, říkám si, jestli jsem předčasně nezestrála 

- 

vydržela bych ty pohupující se stromy ve větru pozorovat celé dny, jako stará paní, co pro bolest kolen už nikam moc nemůže.

Sněží listí a vy taháte pařezy a odřezky stromů,

ach jak se ty městské starosti a starosti náhle zdají zbytečné,

vzdálené

a nepatřičné.

Sněží listí a vy se usmíváte,

neexistuje žádná touha,

žádná potřeba,

žádná věc,

která by vás v tom daném okamžiku udělala šťastnější...

(Pobyty mimo město by měly o víkendu NAKÁZÁNY, stejně jako je v neděli ZAKÁZÁNO sekat trávu!)

Čím to, že po stejné běžecké trase běžíte jedenkrát jako laňka a jindy se sotva vlečete.

Jak je možné, že jednou, když přijde problém/výzva/úkol, tak jej vyřešíte lusknutím prstu,

sfouknete jej jako odkvetlou pampelišku,

je to jako když hodíte koulí a srazíte všechny kuželky na první pokus.

A jindy si připadáte právě jako TA kuželka, proti které se valí obrovská koule,

nemůžete dýchat,

svírají Vás obavy,

URČITĚ VÁS ROZMAČKÁ NA KAŠI!

Čím to je, ptali se Chinaski -  a já to vím!

Odpovědí jsou EMOCE ! ! !

"Jakmile je pěkné počasí, chci Tě!!" řeklo barevné podzimní listí, hřejivému slunci.

Pamatuju si to jako včera. Bylo odpoledne, podzim a bylo krásně. Nebyl žádný jiný plán, a tak se jelo na Hukvaldy na tatarák.

Pamatuju si to jako včera. Bylo to V hOlandsku. Nádherný podzim dochucoval jablečný koláč a kapučino.

Nebylo to včera, co jsem jsem přišla totálně vyřízená z odpolední výuky. Cvakla konev, já zalila Nescafé 3v1 a pustila si Gilmore Girls?

Podzimní kabát

Je vám to zvláštní pocit.
Je nádherné podzimní ráno,
oblékáte si podzimní kabát, který vám rodiče koupili, když vám bylo sedmnáct.
Zapínáte první knoflík a říkáte si, kde jste tehdy byli.
Provlíkáte dírkou i ten druhý a zamyslíte se, jaké nálady vás ovládaly ještě včera.
Třetí, v milisekundě si představíte, co vás čeká dnes.

Dopnete poslední knoflík, hodíte šálu kolem krku a vykročíte do slunečného rána.

Jak se asi v tom kabátu budu cítit příští rok?

Dřív jsem říkala: "život je nahoru a dolů".
Dneska vím, že z velké části způsobuje moje hlava.

Pozorování

Na životě mě nejvíc baví, že v okamžiku, kdy člověk začne stresovat a nepřestane to pozorovat, tak dojde k jakémusi CVAK, nebo někdy taky LUP  a vše se náhle vyřeší.

Samo.

S poklidem.

Zcela přirozeně...

NÁDHERA!

Neděle ve znamení nostalgie

Dnes na mě padla jakási nostalgie.
Vybaluju trička a kalhoty, košile a šátky - po kolikáté již?
A kolikrát ještě?
A na co vlastně tolik krámů?

Utírám prach z poliček a měním špinavé úterky na nádobí,
je mi dobře.
Přebírám se v hromadě vytištěným sociologických textů, o kterých již dávno nemám ani šajnu
a rovnám šanóny s nápisem Cesta.

V troubě se peče chleba a na sporáku bublá špaldové kafčo,
poslouchám ticho a jsem šťastná.

Pizza příběh

Včera mě přepadla chuť na pizzu. Volám proto do oblíbené restaurace se donáškou až do domu.
"Můžu si u vás objednat pizzu?"
"Můžete, ale ne přes nás."
"Jak to myslíte?"
"Od nynějška si naši pizzu musíte objednat přes damejidlo.cz"
"Aha, tak děkuji," zavěsím trošku zaraženě.

CO SE TO PROBOHA DĚJE?

Jdu na stránky, zadávám o jaké jídlo mám zájem a v jakém městě. Vyjede mi seznam všech pizzerií v Ově a já hledám tu mou.

Začínám být lehce podrážděná. Objednávka, která by normálně trvala tři minuty čistého času se natahuje. Vkládám do košíku jednu sýrovou a jednu vegetarianu (proboha, kam jsme to dospěli!!!).

Začínám sprostě nadávat, když mi trvá asi pět minut, než přijdu na to, jak vložit moje údaje, aby věděli, kam pizzu doručit.

Platit kartou fakt nechci. Klik - objednávka odeslána. HALELUJAH! Vaše jídlo je již na cestě.

Supr.

Deset minut na to mám telefon. VOLÁ MI TELEFONISTKA Z DAMEJIDLO.CZ: "Chci si pouze potvrdit vaši první objednávku u nás," zašvitoří milým hláskem.

"CHCETE MI ŘÍCT, ŽE TU MOJÍ PIZZU JEŠTĚ ANI NEPEČOU!!! TO NEMYSLÍTE VÁŽNĚ!" bublá ve mě vztek (odkud se bere? jde jen o kus žvance..)

"Ano, ano platí to," potvrdím a zavěsím.

Tři minuty na to mi ještě přijde potvrzovací smska. ACH NE...

Do hodinky je pizza u dveří. "Rozvozový chlapík" se omlouvá, že to tak dlouho trvalo, ale že toho měl strašně moc. Naštěstí je pizza ještě teplá, jinak bych jim ji poslala zpět e-mailem!

Koušu pizzu a přemýšlím na celým tímhle cirkusem a naskakuje mi jediná otázka: PROČ?

Hodinu po obědě mi ještě navíc přichází e-mail, jak jsem byla s jídlem spokojená...

Někdo musí zaplatit telefonistku, smsku, "rozvozového chlapíka" - ceny přitom zůstávají stejné.
Možná že auto sváží více objednávek z více restaurací a vozí. Tahle "výhodnost" a možná relativní úspora pro restauraci však může narážet na řadu patálií...

Co když objednávek bude v jeden čas hromada a výsledkem bude "studená donáška"?
Skutečně se to těm restauracím vyplatí, když nehradí benzín sami, ale nechávají si to zprostředkovat jinou firmou?
Jak moc mi to přijde absurdní?

Jsem zvědavá, jak dlouho to bude fungovat.

Jo zlaté časy, kdy jste zvedly telefon a snadno si objednali pizzu jsou v tahu.

Co bude následovat?

Oblečení

Říkáme druhým: "Jé tobě to ale sluší!"

"Ty máš ale krásné tričko!"

"Kdes koupila tu kabelku?"

"Odkud máš tyhle úžasné běhací boty?"

"To je krásná čelenka!"

Neříkáme: "Ten úsměv ti moc sluší!"

"Dnes ti máš velmi krásné oči."

"Kdes nabral sílu, že Tvé ruce mají tolik elánu?"

"Tvá tvář dnes vypadá velmi energeticky"

"Tvé vlasy úžasně voní!"

Když druhým skládáme komplimenty, mluvíme o nich nebo o předmětech, které pouze dotváří jejich identitu?

Upokoj se mysli milá,

jakoby jsi tam už byla!

Vypasených deset dní s Vipassanou

Pod konečky prstů cítím klávesnici a pozoruji své pocity po těle. Jsou velmi příjemné… Dnes jsem se vrátila z desetidenního kurzu meditace. Všechno tak ještě doznívá a já se v myšlenkách vracím do Velkých Losin, kde probíhalo několikadenní Krocení zlé mysli.

Pokračování zde: http://acrislife.blogspot.cz/p/cesta-s-cestou.html

(sjeďte až dolů)

Byl srpen

Byl srpen a ve vzduchu byl již přesto cítit podzim.
Mysl si představovala listové procházky,
chuťové pohárky cítili požitek horké čokolády,
ruce si představily laskavé teplé plameny hořícího krbu,
obličej se usmíval a oči zářily.

V zádech byl cítit chladivý vítr - brzy přijde podzim a s ním i vše ostatní.

Myšlenka o času

Co kdyby ve vašem životě nebyl čas spěchat?

Jaký by to byl pocit?

Cesta ke štěstí je cestou bez očekávání.

Jen tehdy nepřichází hořké zklamání a

namísto toho může nastoupit sladké překvapení a

lehké plynutí..

Od písmena M

Miluju bublající pocit Lásky, který pramení ve vaší hrudi a proudí do každé vaši buňky.

Miluju slzy štěstí, které kapu při pohledu na zelené plochy.

Miluju cvaknutí karabin.

Miluju, když uvnitř mě je přirozený klid, zatím kolem proudí panika.

Miluju život!

Zpropadená očekávání!

Už jsem to slyšela tolikrát: "Proč všechny ty věci děláš, když nejsi POŘÁD v pohodě?"
A můžete mi říct, kde je?
Ukázat na jednoho jediného člověka?
I jogín, který zasvětí celý život meditacím propadá smutku.
Jen se s těmi emocemi učí jinak pracovat, než-li my.

Ne se v nich utápět, nebo je přidušovat úhybnými manévry, aby "jako nebyly vidět": ať už nadměrnými aktivitami, nadměrným sportováním, nadměrným jídlem, nadměrným spánkem.

Oni se učí ty emoce přijímat. A to chce kus odvahy!
Ale já nejsem jogín, a tak taky uhýbám.
Možná někdy i příliš často. Oproti dřívějšku o tom však vím, reflektuju to! A to sama pro sebe považuji za základ k posunu!

Nechápeš, nevadí.
I mě to trvalo.
I mě trvalo, než jsem přijala zklamání, že i přes existenci Reiki energie, můžu onemocnět.
Že i přes nástroje Cesty se můžu poskládat jako domeček z karet.
Že i po mrkvovém džusu mi může být špatně.
A hlavně: DOVOLIT SI, ŽE JE TO V POŘÁDKU!
Nikdo z vás nedokáže usmívat VEVNITŘ 365 dní v roce (navenek to řadě lidé z okolí jde..)

Ono to totiž ve finále bude všechno ještě trošičku jinak.
DALEKO JEDNODUŠŠÍ!

A jak vypadá tvůj pocit svobody?

Může pocit svobody vůbec nějak vypadat? Mít nějakou formu? Tvář? Barvu?
Má formu vzpomínky? Pro mě ano!

Jedu noční cestou, napravo i nalevo tma. A cítím svobodu. Ač je noc, vybaví se mi, jak nádherně toto místo bude vypadat na podzim, až se začne zbarvovat listí.

CVAK

Sedím na skále.

CVAK

Letím ve vzduchu.

CVAK

Šinu si to s kufrem přes letišní halu.

CVAK

Je brzké ráno a já jdu s báglem na zádech směr nádraží.

A TO STAČÍ! TOLIK SVOBODY!

Pocítila jsem svobodu i tenkrát, když jsem vstoupila ve čtyři ráno na benzínku a za chvilkové vypůjčení kreditní karty jsem od paní v červeném tričku s nápisem AGIP, obdržela café latté a višňovou kapsu.

Projede mnou vlna nostalgie.
Někdy musíme všechno ztratit, abychom se dokázali otočit a uvidět poklady minulosti. Uvědomit si, co všechno jsme měli, a jak nám bylo dobře. Že jsme při tom běhu za štěstím přehlédli, že šťastní jsme vlastně už byli!

Ta vlna nostalgie se rozrůstá a já zatoužím po svém croassantu a horkém nápoji.
Chybí mi tam smích těch lidí kolem jako tenkrát, ta utancovaná nálada.
Uždibuji sladké pečivo. Je po půlnoci. Domu to mám dvě zatáčky.

Ten tehdejší pocit Svobody byl TAK omamný!
Přeji si učit se  jej denně vychutnávat v těch nejdrobnějších okamžicích.
Tak, aby můj pocit svobody nabyl tolika tvarů, forem, barev, tváří a vzpomínek, až praskne a stane se doširoka rozlehlým:

přede mnou i za mnou,
nade mnou i pode mnou,
napravo i nalevo.

MŇAM!

Kudy protíká život?

Náctiletý člověk se otočí a koukne jaké zbojáro byl na střední a na základce.
Člověk, kterému je přes dvacet zvažuje co má, co měl a co bude mít.
Je to možná špatně - to ale neznamená, že to nedělá.

Dnes mě napadla jedna otázka: CO ZNAMENÁ ŽÍT SKUTEČNÝ ŽIVOT?

Asi jej prostě jen žít,
jen v něm být,
příliš jej zbytečně nehodnotit,
jenom se jím  nechat unášet,
v plné důvěře v to,
že on přesně ví,
kam nás vede, ale zároveň si na čelo nechat vytetovat slova Coelha:

"Své sny si plní jen ten, kdo k tomu má nezbytnou vůli.
nadšení, vášeň ani touha nestačí -
je potřeba mít sílu a schopnost soustředit se."  Coelho, fejeton Hagakure

Přesně takový ten pocit !

Je to takový ten pocit, kdy na podzim začne slunce pomalu polevovat a vy víte, že venku pijete jedno z posledních káviček. A tak si to šumění stromů užíváte o to intenzivněji.

Je to přesně ten pocit, když koukáte na to, jak nádherně slunce prosvítá skrze alej kaštanů.

Jsou to ty okamžiky, kdy se zastaví čas přesto, že hodinky stále tikají.
Kdy se snoubí jedinečnost okamžiku s těmi milovanými a vám zůstane TEN POCIT!

Kolikrát ještě ? ! ! !

Kolikrát JEŠTĚ vám bude muset okolí zopakovat zcela jasnou věc, abyste ji KONEČNĚ uslyšeli?

Kolikrát budete muset ZNOVU zapomenout na TEN pocit, abyste jej mohli ZASE najít?

A čí jsou to vlastně rozhodnutí?

Útržky parných myšlenek

"Mám ráda moderní myšlení, protože potom je každé dítě modernista." slečna Vé

"Budete chtít po koze, která dělá béé, aby dělala haf haf?

NE?!!!

No ale po těch dětech to chcete! Učíme je přetvařovat se, aby se nám zavděčili.
Aby neříkaly, co si myslí a snáze zapadly do tohoto systému."

Jaroslav Dušek,  festival Souladění

O kolečko odvážnější

Jedete po svojí cestě. Rychlost vám přijde přiměřená, tempo vyhovující. Oproti okolí však používáte netradiční dopravní prostředek... Co si asi pomyslí? Pochopí mě?

Zaváháte nalevo od vás totiž projíždí vlaky. Jedou rychleji, vezou většinu lidí, "tak jak se to sluší a patří". Zapochybujete, jestli vám neujel vlak. Pokusíte se zrychlit a dohonit ho. Ale ač mají České dráhy často zpoždění, ve finále jezdí stále ještě rychleji než vy na kolečkových bruslích. A najednou projede další vlak - tentokrát Leo express. 

Mám nastoupit nebo nemám?

                                             Zachvátí vás PA-NI-KA! 

                                                                                    Co když jedu ÚPLNĚ zcestným směrem?

Regio jet! Vaše pochybovače se otáčí na maximum - a pak se v tom horku zavaří, pokazí a vypnou.

DÍKY BOHU!

Všechny ty vlaky dávno odjely a vy se ve stínu snažíte popadnout dech.

Panika je pryč a vystřídá jI záchvat smíchu.

Pane Bože, vždyť JÁ vlastně vím, kde VŠECHNY ty vlaky mají stanici!

Vím, KDE do nich nastoupit, když mi bruslící cesta defintiivně přestane vyhovovat.

A po tomhle uvědomění se stalo něco ne/skutečného!

Mám svou trasu. VŽDY se otáčím v určité zatáčce před garážemi. JIŽ NĚKOLIK LET. Ta zatáčka je pod mostem, je tam tmavo a má Mysl vždy začne plodit takové příběhy, že se otočím na kolečku a jedu zpět. Ale dnes mě napadlo: kam až se asi po té asfaltce bude dát jet?

Překonala jsem prvních pár nejistých kolečkových pohybů, kdy jsem čekala, zda na mě někdo nevyskočí zpoza rohu, zda mi někdo nepodkopne nohy. A NEUVĚŘÍTE, CO SE STALO! 

Cesta pokračuje!!! Po KRÁSNÉ asfaltce.

Řítím se s větrem o závod. Je to asi takový pocit, jako když se odhodláte udělat ten smělý krok a jít po nové cestě.
Vstříc novým zážitkům.
Naproti novým lidem.
Kupředu novým dobrodružstvím.

Jedu, ale asfaltka se po chvíli mění v rychlostní komunikaci -  a to už je pro mé brusle příliš zběsilá jízda.
Otáčím se a jedu zpět.

A tak je to i v životě!

Nebojme běžet do neznáma,
procházet pod ztemnělými mosty
či kličkovat v nejistých zatáčkách.

Neboť podobně jako na konci duhy je hrnec se zlatem, tak za tou
či onou šedou kličkou může být TO pravé ořechové,
TA pravá maková,
nebo jen TO potřebné osvěžení každodenní rutiny.

Vždyť se VŽDYCKY můžeš vrátit, když víš, kde kotví lodě,
staví vlaky,
kde je autobusová stanice.

A tak se nadechni - A LEŤ!

Slaný život

Život si tak plyne, co vlnka vlnku mine.

Přemýšlím nad životem - jsem jako ta vlna v moři, která neví u kterého pobřeží se vyplaví příště.

Jsem jako ten velký vůz, který se objeví na obloze, když se další den zaplnil vzpomínkami.
TEN velký vůz, který můžete vidět odkudkoliv, ale nedokážete jej přiřadit k žádnému vesmírnému dvoru.

Mojito Mallorské

Kapka kubánského rumu se spojí s horkým čelem, které je unavené z celodenního slunce.

Zelené brčko ještě stále cítí tu slanost moře.

Sklenice vnímá jemnost rukou, které si celý den hrály s pískem.

Perlivé voda se v žaludku zdraví se španělskou tortillou i mallorskou vodou, která o pár hodin dříve byla kopečkem zmrzliny chuťově připomínající tu naší punčovou.

Baileys a chleba s horčicí.
Sýr a bílé víno.
Sangria a bílá bagetka.

Není TO, co hledáš - a ty to víš...

Jak jsem se zmýlila v Tatrách

To si tak sedíte uprostřed země Nikoho, 

v němém úžasu pozorujete nehybnost skal,

nasloucháte šumění vody,

a nemůžete se vynadívat na krásu mraků.

Všechny ty věci JENOM JSOU - a to stačí...

Ta nehybnost je omračující.

PRÁSK! Kolik pohybu pak zažívám ve vlaku na cestě zpět do civilizace. Nejsou to pouze pohyby lidí, ale také mé mysli.

Jak mi tam jako té ještěrce na teploučkém kameni bylo dobře..bosá, nic neřešící...

Mám strach, strach ze změny..Přála bych si uvnitř cítit tu neněmost přírody - dnes a denně. 

Tu vyrovnanost,

ten klid.

Ve vlaku otevírám Coelhovu knihu Rukopis nalezený v Akkonu a opět se musím smát, že jsem ZASE nic nepochopila:

"Správnou cestou je totiž cesta, kterou se ubírá příroda - neustále se mění jako duny v poušti. Šeredně se mýlí lidé, kteří myslí, že hory se nemění - zrodily se ze zemětřesení, nahlodává je vítr i déšť a každý den jsou jiné, přestože naše oči to vše nevidí. Hory se mění a radují: "Jak dobře je, že nejsme stejné," říkají si mezi sebou. Tuze se mýlí ti, kdo myslí, že se stromy nemění. Stromy se musí smířit s nahotou zimy i letním šatem. A dostávají se i mimo místa, kde jsou vysazovány, jejich semena roznášejí ptáci a vítr. Stromy se radují: "Myslel jsem, že jsem jen jeden, a teď vidím, že tomu tak není, říkají svým dětem, které začínají pučet kolem nich.""

Coelho, P. 2012. Rukopis nalezený v Akkonu. Praha: Argot. str. 59.

A tak jsem se já mýlila v Tatrách. Pranýřovala se za to, že jsem jiná než tenkrát, namísto toho, abych to přijala jako naprosto přirozenou věc, kterou mi příroda sama ukazovala.

My lidé máme zvláštní vlastnost: často chceme, aby vše zůstalo stejné. S hrůzou se díváme do zrcadla a přejeme si, aby tam byl jiný obrázek - méně vrásek, méně faldíku.

Přejeme si, aby ty naše děti nerostly...

Abychom se ocitli zase u toho pramínku s vodou a byli zase mladí a plní sil jako tenkrát..

A přitom sama příroda nám říká, že jeto proti těm nejpřirozenějším zákonům.

Hle! Vždyť ani TA bříza není stejná jako loni.

Ani to jablíčko naší jabloně nechutná totožně.

Všechno plyne, proč jen my lidé se tomu TAK často bráníme? 

K čemu televizi, když se můžete nerušeně dívat z okna vlaku na tu zeleň zaplavenou sluncem.

Toulky červnovou Prahou

Procházím se Pražskými uličkami po rozpálených dlažebních kostkách. Před poledním slunečním žárem utíkám do klimatizovaného Palladia, abych vyřídila, co bylo potřeba  a rychlostí gazely zdrhla do Govindy – zklidnit mysl a potěšit své chuťové pohárky a buňky.

Míjím při tom spousty krámků a při pohledu na ty hromady zbytečností, mnou projede hluboká lítost. Tolik serepetiček jen v tomhle jednom obchůdku, jen v téhle jediné uličce – KOLIK JICH JE NA 

CELÉM SVĚTĚ?

Mou pozornost upoutá obchůdek s koženými věcmi. Konkrétně se mé oči zastavují na  kožených barevných šňůrkách. Jsou tady všechny barvy: žlutá i hnědá, modrá i zelená – i ty, které jsem nejmenovala! Neodolám. Vcházím do krámku a jen si tak se šňůrkami pohrávám v konečkách prstů. Najednou cítím slanost moře, chuť paelly, žhavý písek a sluneční svit. Vnímám, jak mi má španělská kamarádka plete cop ve vlasech – právě z těchto kožených provázků. Vracím se ze vzpomínky zpět do obchůdku, který najdete na ulici Celetná. Jsem totiž zvědavá, co mě zde ještě zaujme.

Jsou to vílí karty od Doreen Virtue. Dívám se na ta krásná stvoření s křídly a cítím, jak mě barevné obrázky zcela pohlcují. Propadám se do světa křišťálových vodopádů, duhy a létajících jednorožců. Vysílám přání: ty karty budou jednou mé!

Vracím je zpět  do poličky a se zvědavostí dítěte kráčím k pultu, kde najdete kameny všech barviček. Některé jsou vybroušeny do tvaru srdce. Jednoho se dotknu a potom jej uchopím. Takové to je mít srdce na dlani? Jen to tak pozoruji a vnímám symboliku, která ke mně v ten daný okamžik promlouvá.

To srdce je kropenaté. Náhle mě píchne u toho mého, vlastního srdce. Kdy jsem se uzavřela lásce? Otevřenosti MILOVAT beze strachu? Jaká barva PRÁVĚ TEĎ převládá v mém srdci – černá nebo bílá?

Intuitivně beru do pravé dlaně druhý kamínek. Je chladivý a nádherně průzračný. Zmateně koukám zprava doleva. Těkám očima mezi těmi dvěma dlaněmi: takové to bylo a takové to je nyní?

OTEVŘENOST – ZAVŘENOST.

                                                               NADĚJE – BEZNADĚJ.

                                                                                                              VÍRA – POCHYBNOSTI.

TOTÁLNÍ ODEVZDANOST – STRACH!

Co se zavřelo? Co to způsobilo? Asi tuším…
Po tváři mi stéká slza plná bolesti.

Pokládám obě srdíčka do levé dlaně a vybírám si k nim jedno malinké. Přidám jej do levé ruky a pozoruji, 

co ve mně daný obraz vyvolává…

TŘI – to už je rodina, že ano?

Zamyšleně odcházím z obchůdku, aniž bych si cokoliv koupila.

Jdu tam, kam mě nohy nesou s představou zeleného parku. Najdu HO! I s tím stromem, který mi poskytne sluníčko a stín v ideální kombinaci. Chvíli pozoruju sojku, jak nade mnou louská zobáčkem cosi dobrého. Poté mě zaujmou zelené listy, které díky stínům nemají ani zdaleka stejnou barvu. Některé jsou logicky tmavší, jiné světlejší. Až doposud mě však nikdy nenapadlo, že při kresbě stromu bude třeba namíchat 

různých odstínů zeleně. Únava v parném odpoledni je značná. Oči to vydrží, mysl vypíná a já usínám.

Probudí mě chuť na zmrzlinu. Tu, kterou objevím chutná po malinách.

S kufrem a dvěma taškami stojím na Karlově mostu a dívám se do řeky pode mnou. Vítr si pohrává s mými vlasy, slunce hladí lýtka a já koukám na ten obrovský nafukovací balón, který se mi vznáší před očima. Taky se těším, až roztáhnu křídlo a zase poletím.

Jsem unavená. Sesunu se podél kamenné hradby a užívám si svolení, které jsem si dala: kecnout si ve žluté sukni na zaprášené dlažební kostky a zcela ignorovat nechápavé pohledy okolí.

Proč byste museli POŘÁD všechno chápat?

Brzy ke mně přisedá skupinka španělských turistů – ti v sobě také evidentně zcela neumlčeli své vnitřní dítě.

Nesedím dlouho. Přes Kampu mám namířeno do parku na Karlově náměstí. Po cestě se ještě jednou zastavuji – to když v uličce zaslechnu zvuk klavíru. Zasteskne se mi po domově…

Po sesterském objetí,
a společné kávě s makovcem.
TĚŠÍM SE NA BRZKÉ RODINNÉ SHLEDÁNÍ!

Jsem zde! Po druhé v tomto dni ulehám do chladivého trávníku, hned vedle Elišky Krásnohorské.

V poslední minutě mě ještě napadne myšlenka, jak by na okolí působilo, kdybych tady takhle ležela v jiném oblečení, v jinou roční dobu. Co by si pomysleli vy?

Pak usnu. A čekám, až přijde.

Chléb a voda

Jak lahodně dokážou chutnat kůrky pizzy zapíjené čistou vodou?

Tak lahodně, jak si to dovolíte užít!

Myšlenka metrová

Jedu metrem a koukám na tu ženy z plakátu. Zdráhám se napsat slovo dokonalá, neboť ne každý by souhlasil. Vždyť každý si dokonalost definujeme jinak. Do ošklivosti má však ten obrázek daleko.

http://www.ebay.de/itm/sexy-MANGO-Poster-Kate-Moss-Kleid-ROT-2m-Plakat-Sommer-2012-M1-/150903228646

A já si jen tak říkám, jak by se proměnil výraz té ženy, kdyby vystoupila z plakátu. 

Jak se asi cítí tam na hrudi, pod těmi kraťoučkými šaty?

Co ve skutečnosti nosí nejraději?

Tepláky?

Nebo minišaty z Manga?

Až ji potkám, tak se jí zeptám, a pak vám dám vědět.

Bliky po semináři Odpuštění

Tradiční odpuštění vlastně neexistuje.

Jsem lidská bytost, smím tedy mít pocity. Všechno není pouze "óóm"ega dobré, SKVĚLÉ  a úžasné!

Když nechci druhému odpustit, je to jako když piji JED  a čekám, že na to chcípne ten druhý.

Oči jsou bránou do duše.

Jak vzdálená je pýcha od arogance?

Jak se chováme sami k sobě, tak se okolí chová k nám.

Co všechno dokáže způsobit prostý fakt, když se manželka zvedne a jde na zahradu!

Jaké podtexty dokáže mít pizza?

Co ve vás vyvolává svítící slunce?

Radikální odpuštění NENÍ o ŘEŠENÍ, ale  OCHOTĚ  přijmout to TAKOVÉ, jaké to JE!
To, co se děje, se zkrátka děje - a není to ani špatné, ani dobré - ale děje se to PRO MĚ!
Dokonalé znamená: mělo to nějaký smysl!
Život je škola, ve které se musíme neustále učit.

Může se zdát, že život je tkaným kobercem - vidíme jen chaos a změť barevných šňůrek, které nám nedávají žádný smysl.. Co když ale ten koberec otočíme? Z jaké strany se na ten koberec díváš? Co když ve finále uvidíš ten báječný obraz?

Jen stojíte na slunci: nastavíte obličej paprskům slunce a jen vnímáte....a hle: není zde místo na jedinou myšlenku.

Jak obrovské množství energie musíš vynaložit, abys udržela nafouklý balón pod vodou? A jak dlouho to vydržíš, než se svalíš vyčerpáním? Co ti to přináší?

Moje POCITY, mi NIKDO nedal! Ty si vytvářím sama.

A proč to říkáš takovým tónem?

How much PAIN can cause pure and real love - I am astonished...

ČEŠTNA !

Čestina je vstkutku neskutečný jazyk stačí změnit jedno písmenku a máte naprosto jiné slovo, význam:

Fetuje...vetuje..

Vzpomínky

Dnes se mi vybavila vzpomínka: bylo mi třináct, byla jsem v Egyptě s rodiči u moře. Na sobě jsem měla oranžové šaty s motýlkem a dočista kraťoučké vlásky.
Seděla jsem na tureckém bonbónu a můj taťka objednal vodní dýmku - cítila jsem se tak...
dospěle,
důležitě,
šťastně..
Tehdy byl jen ten jeden daný okamžik, který jsme spolu sdíleli - jen já a on. Hovor plynul stejně lehce jako když mažete máslo na chleba.
Kouř dodával situaci zajímavý náznak tajemna.
Vím, že i tato chvíle napomohla k tomu, že jsem si zamilovala čajovny.

Spousta věcí se od té doby změnila - dnes už bych vodní dýmku asi do pusu nestrčila, ale ta vzpomínka je TAK SILNÁ, má TAK neuvěřitelné kouzlo, že se mi k ní stačí vrátit pouze v mysli a zažívám ten pocit znovu - to je nádhera!

Čtyřlístek

Stává se mi to často. Jen si tak jdu a na něco myslím. Buď na ty, kteří tady již nejsou a jejich andělskou podstatu. Nebo se sama sebe na něco ptám a mám pochybnosti. Jindy si zase přeji, aby něco pro někoho dobře dopadlo - a tehdy ho zpravidla objevím: čtyřlístek.

Někdy na něj jen tak pomyslím a již jej svírám v ruce.

Vždy jsem unešena a nadšena! Nikdy jsem nemusela klečet na čtyřech, abych jej nalezla. Když jsem to jako malá dělávala, byla jsem naštvaná, že jsem nikdy žádný nenašla.

Včera jsem našla pětilístek. Ta lehkost, s jakou se mi ocitl v rukou ve mě vyvolala následující připodobnění:

Často se v životě honíme za něčím, co jsme si definovali, jako štěstí. A je úplně jedno, co si kdo z nás pod tímto termínem představí. Ale čím více se snažíme, tím víc se ztrácíme v poli plných trojlístků. A výsledek? Jsme nešťastní.

Kdy už konečně uvěříš, že jsou jiné cesty, jak dosáhnout sněného cíle, aniž by ses sedřel z kůže? Že nemusíš hledat štěstí do úmoru kostí. Stačí si požádat a ono přijde samo.

Nebo ještě lépe, jako v případě ČTYŘLÍSTKU, není potřeba aby ses lopotil na čtyřech.

Není to o hledání čtyřlístku, štěstí či smyslu života - je to o jeho VIDĚNÍ!

Miluji dětské barevné ponožky!
Na rozdíl od těch nudných dospělých, totiž přesně víte, která ke které patří ! ! !

Asi takový pocit

Je to asi jako když se žena v reklamě na Vichy svleče z "hliněného skafandru" a zůstane jen krásné, čisté tělo.

Je to asi takový pocit, jako když se housenka vyklube z larvy.

Jakoby vám někdo ukradl jeskyni, co jste měli až doposud nad hlavou.

Je to jako když si stavíte z dětského lega  a ono vám spadne, ale vy nejste smutní, neboť víte, že příště postavíte daleko lepší stavbu, když budete chtít.

Je to jako se zase po dlouhé době nadechnout.

Vidíte zeleň listů, cítíte pod rukama kůru stromů  a je vám tak nějak nepopsatelně krásně.

Tak takový je to pocit - mít po státnicích.

Jen se tomu pocitu nesnažte dát jméno, neboť někdy jsou slova zbytečná...

Ohňostroj

Je to takový pocit, jako když vás při meditaci pohltí vesmír... propadáte se do tmy, ale víte, že jste v naprostém bezpečí.

Je to jako, když si někdo utne a smrad se nekompromisně šíří do okolí.

Takovou si představuji Zemi, až umřu: nebesa se rozestoupí a poteče zlatý vodopád vševědomí.

Je to jako miliony spermií pohybujícícch se v děloze ve snaze oplodnit vajíčko.

Je to i nepříjemné, jako když vám drzý policajt svítí baterkou do obličeje a buší vám při tom do hlavy pendrekem.

Vypadá to, jako miliony barevných skákajících žabek.

Když černou oblohu zalijou červená srdce - je to, jako když se poprvé zamilujete.

Miliony dynamicky blikajících světýlek - to je jako když cítíte neskutečný příval energie do života!

Ta zář, které vzniká ve středu černa a šíří se do všech směrů, je tím pocitem, který vzniká, když jste vzrušení.

Je to jako když vám praská hlava ze všech těch sžírajících myšlenek!

A pak?

Pak přišla noc...

SPOJENÍ

SPOJENÍ -  jak neskutečně multidimenzionální slovo!

Máme k dispozici spojení mezi jednotlivými obcemi, městy, státy.
Autobusem, pěšky vlakem.

Spojujeme se internetem, mobily.

Spojujeme se očima, doteky, těly.

Sdružují nás společné myšlenky, názory, hodnoty.

Pojítka v našem životě sbíráme jako drobečky Jeníčka a Mařenky.

A zatímto děláme všechno toto, zrychlujeme...

...a přestáváme vidět to nejdůležitější propojení: to vedoucí do našeho srdce!

Celý život slýcháme výroky typu: neposlouchej hlavu, zeptej se srdce!
Ale až když k nám naše srdce skutečně promluví, jsme schopní PLNĚ pochopit význam tohoto rčení.
Je to jako říkat si, že všichni lidé jsou stejně dobří, krásní a jedineční, a přitom je v hlavě nepřetržitě odsuzovat, hodnotit a škatulkovat.
ČLOVĚK TO MUSÍ ZKRÁTKA CÍTIT.

A tedy se ptám: co kdyby to opravdu šlo?
Co kdyby člověk mohl zůstat zamilovaný celý život!
Ale nepotřeboval by k tomu žádné potvrzování okolí, protože by láskou přetékal zevnitř, ze sebe.

Co kdyby existovala Cesta, jak toho dosáhnout?

Jak bys reagoval?
Jak bys reagovala?

Nevěřícně?
Se zájmem?
Mlčením?
Přemýšlením?
Vtipem?
Arogancí?

Co kdyby..

Vím, že nic nevím - jen před okolím předstírám, že mám nějaké vědomosti, které vlastně nepotřebuji.

Vím, že jsem NIC - a je to osvobozující, neboť pak nemusím hrát hry dokonalosti, výjimečnosti či vyrovnanosti.

"Don´t mistake the weather, for the sky."

Kirtuna, Train song

Závislosti zdržují...

Dokonalost zdržuje!

K šípku s nimi!

Brno-Ostrava

Otvírám termo-hrnek: KLAP.
A s ním i skříň vzpomínek: řada z nich už je na rozdíl od čaje dávno vychladlá, jiné budou provždy příjemně hřát.

Vlak se kodrcá a já už nevím, jak si sednout. Sociologické čtivo mě uklimbává jako malé dítě - ach, jak důležité je zůstat dítětem za každých okolností a v nestřežených chvilkách, kdy ego odpočívá při pohledu na zelenající se kopce, si připomenout  že pořád jsem  a navždy budu dítětem -  a stvrdit to posedem, který vyvolává pohledy okolí.

No a?

Znovuprozření

Učení nemá nohy - tudíž neuteče.
Já ty nohy mám -  a proto se mi dnes úspěně daří před ním sprintovat CO NEJDÁL!

Setkání s andělem

Pane, vy musíte být anděl, napadne mě při pohledu do jeho očí.
Odpověděl mi tichým úsměvem.
Ano, musíte být anděl, protože jenom oni mají takový úsměv vyzařující klid, jistotu a harmonii
URČITĚ..

Čtu si, jaké podmínky musely splňovat nové tresty, aby zabránily lidem ve zločinech.
A zatímto si čtu tyto řádky se mi vybavují slova Duška: "Když někdo provede zločin u indiánů, tak oni mu poděkují a kolektivně se domluví, že už takový čin nikdo dělat nebude."
Kolik stran učení by mi odpadlo, kdyby se zavedl tento princip ne/trestání.

Je hezky, svítí sluníčko a sílu držet ten žlutý zvýrazňovač mi dodává představa šumění moře a notebooku, do něhož mé prázdninové prsty datlují všechny ty mysl zahlcující myšlenky.

Veškerou moudrost a rady, které často hledáme všude kolem, máme jen a jen uvnitř sebe.
Když se ztišíme, tak přesně víme, co je výzva a co marnost.
Když vás Zdroj jednou chytí, tak už se ho nebudete chtít pustit...
Prožijete PROBUZENÍ!

A to pak v němém úžasu koukáte na měsíc a cítíte, jak vám tečou slzy.
Je vám nepopsatelně krásně a dny minulé jsou samovolně utřízeny do dvou škatule nesoucí názvy: "má smysl", "nemá smysl".

Pozornosti

Buďte obzvláště bdělí k těm malým pozornostem, které se vám dostávají od vašeho okolí - přítele, přátel či rodinu.
Protože právě TO  jsou často věci, které vašim milovaným nejvíce schází a nic jim neudělá větší radost, něž PRÁVĚ TA daná pozornost.

Papír je trpělivý.

Sluneční myšlenky

Je neskutečně KOLIK POZITIVNÍ ENERGIE se skrývá ve slunečních paprscích.
Zář dopadá na vaši tvář a vám NIC nepřijde nemožné!

Přemýšlím nad obdivem, který často cítíme k druhým lidem. Je ten pocit zdravý? Druhý člověk nám jistě může být inspirací - to ano, ale v okamžiku, kdy k němu začínáme vzhlížet...není to jen ukazatel toho, že nevěříme ve své vlastní schopnosti?

Nevím, nechávám to otevřené a užívám si teplo sluníčka.

Co myslíte vy?

Tkaničky

Běžím parkem - podobně jako životem.

A už po čtvrté se musím shýbat a zavazovat si tkaničky - často se na naší cestě pozastavujeme. Někdy ze strachu, z nejistoty, kvůli vnitřnímu vyhoření, ze strachu převzít zodpovědnost.

Je na čase, se ale ty špagáty naučit precizně utahovat, aby člověku nic nebránilo běžet vpřed jako o závod - bez obavy, že se mu ty myšlenky zase zamotají a on zakopne.

Beruška

Včera jsem šla na univerzitu. S hlavou svěšenou jsem na betonu uviděla berušku. S krovkami od sebe, byla přitlačena k betonu. Bez života. Umřela.

Takhle nechci skončit... Napadlo mě.

Zvedla jsem hlavu.

Stačilo pár hodin k následujícímu zjištění: rozhodnutí je velmi jednoduché - v okamžiku, kdy jej učiníte. Nejtěžší je rozhodovací proces!

Jsem živel!

Jsem voda - to se řinu, nekoukám doprava doleva a páchám spousty škod.
Jsem oheň - to hořím láskou, vášní a nadšením, které chci sdílet s okolím.
Jsem země - to souzním s okolím a v hrudi cítím, to krásně brnění, že to vše má být TAK, a ne jinak.
Jsem vzduch - to si jen tak vlaju jako vánek, usmívám se a jsem v poklidu se vším, co se děje kolem.

Kopec

Jedete na kole. Do kopce -  s vědomím, že kdykoliv můžete sesednout  z kola a dojít to pěšky.
Nebo...
                ........nebo si můžete nahoře vychutnat ten pocit, jaké to je vyšlapat kopec na kole!

Všichni se ve finále vlastně snažíme o totéž: věřit, že TO, co děláme má NĚJAKÝ SMYSL!!!

Něco jako výčitka?

Hledám - a hledám skutečně poctivě a pilně, ale přesto ho nenacházím: ani zrnko stopy po něčem jako výčitka z dnešní studijní ne/disciplíny.

S vděčností za semínečko vědomostí, které jsem dnes zasela, si nasazuji sluchátka a jdu  radši běhat.

Sněhoprší a sněhoprší...

...a v hlavě vám zní Brandino NAMASTE -

- a taky běží hrudní chvění, když se řekne Kanada...

Murphyho zákony pracují na každém rohu.

Sněží

Sněží. Na asfaltu vznikl jemný poprašek připomínající koberec. Kráčíte a míjíte stopy, které zde někdo zanechal před vámi. Chvíli přemýšlím, kdo to byl a s kým budu takto já kráčet tím svým životem. Touto cestou jsem šla už milionkrát - cesta do školy! Jako malé mi přišla TAK dlouhá, dnes ji vnímám jako směšně krátkou. Míjím školku a vidím, že se vevnitř již svítí. Je 6.30 a mi se živě vybavuje to školkovské světlo, které ostře kontrastovalo s šerým počasím, když jsem byla malá. Vybavuji si, že mé tělo tehdy chtělo zoufale odpočívat, ale dle institucionálního řádu, byl už čas si hrát...

Čekárna. Často v životě na něco čekáme TAK DLOUHO, až se octneme v čekárně. Namísto úsměvu nás ne/přivítá titulovaný pohled směřující kamsi do monitoru. Aha, aha - a to je vše?
Odcházím s pocitem, že ani ta nejmodernější hadička nezjistí, co se děje - něco uvnitř mě to totiž již dávno ví.

Mám na dnešek spoustu povinností, ale jen dvě skutečně důležité věci:
-sdílet s vámi tento příspěvek
-a poslat konečně tu přihlášku!

Rozhodnutí

Těžko se to chápe, protože je to TAK jednoduché.
Těžce se to přijímá, neboť je to TAK PROSTÉ!
Vše se odvíjí od našeho rozhodnutí: počínaje tím, co si dáme k snídani přes to, kým chceme být, až po to, čeho chceme dosáhnout.
A jestli toho dosáhneme!
Chceme-li být chudí nebo bohatí.
Zdraví nebo nemocní.
V depresi nebo šťastní.

NIKDO TO ZA NÁS NEROZHODNE..

Jsem člověk, co bytostně nemá rád vracet se zpět stejnou cestou.
Někdy však ohlédnutí zpět může být maximálně osvěžující, neboť si tak člověk velmi lehce uvědomí své chyby a projekce, které si vytvořil, uvěřil jim a užíral se v nich.

Ztráta červených rukavic

Včera jsem ztratila červené rukavice. Stalo se to, když jsem vysedala z tramvaje, neboť byla výluka. Zabraná do Foucaultových mouder jsem při vystupování pocítila takový divný pocit. Takové TO, kdy víte, že NĚCO nehraje, ale nevíte, CO PŘESNĚ!
V okamžiku, kdy jsem stála na zastávce a vyhlížela autobus na přestup mi to secvaklo-moje druhé koženkové ruce jsem si nechala na klíně a při čtení jsem na ně zapomněla - odjely v tramvaji číslo 3.

Stála jsem tam a do konečků prstů se mi začala vkrádat zima...A já v sobě identifikovala dva zcela rozporuplné pocity. Jedné části Irči to bylo úplně jedno. Ta část věděla, že mám v šuplíku ještě celou řadu dalších rukavic, v kabelce kreditku a že pokud budu toužit po zcela totožných rukavicích, kterým jsem dala nedobrovolně sbohem, stačí uspořádat útok na obchody - a to by byl asi konec světa, kdybyste tam dnes nenašly TO ONO, podle vašich představ! Nyní by se mohlo zdát, že si dostatečně nevážím svých věcí, ale o to nešlo! Jedna část mě si zkrátka byla vědoma toho, že to je jenom věc! A že zatímco JÁ jsem ztratila rukavice, se na světě stala celá řada horších katastrof...

Ale co ta druhá část! Ta měla chuť se za tou tramvají rozběhnout, uspořádat brněnské pátrání, aby našla TY jedinečné červené rukavice, které mě už nějaký ten pátek provázely životem a byly přítomny mnoha významných okamžiků, kdy jsem je navlékala a zase svlékala z prstů. Nechápala jsem to, ale měla jsem pocit, jako bych ztratila část sebe... 

http://www.partykostym.cz/36-rukavice-rukavicky

Byla jsem naštvaná, že mi na tom TAK ZÁLEŽÍ a ve stejném okamžiku mi je ztráta rukavic úplně šumák.
Zároveň se mi vybavily dva okamžiky, kdy jsem již rukavice ztratila. Jednou byly zelené, krásně padnoucí k zelenému kabátu. Ty druhé byly sportovní (značkové =P). Přemýšlela jsem, proč jsem tyhle ztráty  nikdy nedokázala pustit z hlavy. Proč mi na těch rukavicích tak záleželo a PROČ SE MI TO V ŽIVOTĚ POŘÁD OPAKUJE?

Odpověď přišla ještě ten den při večerním čtení. Opět v tramvaji, avšak nad jinou literaturou (nic proti Foucaultovi, ale..). Eckart Tolle v knize Nová země píše: "Všechno, o co vaše ego usiluje a k čemu se připoutává, jsou jen náhražky Bytí, které není schopné cítit. Můžete si vážit věcí a starat se o ně, ale kdykoliv se k nim začnete cítit připoutaná, můžete si být jistá, že je to vaše ego. Ve skutečnosti však nejste připoutána k hmotné věci, ale k myšlence, která souvisí s "já", "mě". "mně" nebo "moje". Kdykoliv plně přijmete nějakou ztrátu, dostanete se za ego a pocítíte, kým jste -  a budete si plně uvědomovat své Já." (Tolle 2006: 38)

Ta četba mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. A chtě nechtě jsem si to musela přiznat - ano, bylo to tam! Tak neskutečně velký pocit osobní důležitosti plynoucí jen z toho, že máte na rukou určitý typ rukavic. Rukavice jako symbol určité identity, kterou jsem viděla kdoví kde: v reklamě, u kamarádky, kterou jsem  tiše obdivovala, v módním časopise..

DÍKY BOHU, ŽE JSEM JE ZTRATILA! Uvědomění, že jsem "víc než rukavice" bylo neskutečně osvěžující a uvolňující. Nemohla jsem se po zbytek dne přestat usmívat.

Na kolika věcech jsme takto směšně připoutáni? Na mobilu? Autu? Tričku nebo třeba jen kuchyňské lžičce?

Kvalita života

Život může nabýt různých kvalit.
Otázkou zůstává, zda jsme připraveni otevřít se tomu vzrušujícímu dobrodružství i s vědomím, že občas můžou přijít prudké zatáčky.

Vybírám si je, neboť pouho pouhá rovná cesta by mě unudila k smrti.

Narozeninová přání

Dejte si DOBRÝ POZOR, co si přejete při sfoukávání vašich narozeninových svíček, neboť se vám může stát, že se vám po čase budou dokolečka dokola opakovat určité situace a vy nebude vědět, proč!
A pak si vzpomenete, že jste si to tak kdysi dávno vlastně přáli...

Běh XY.

Máte svůj tradiční okruh.
Hraje stejná muzika, máte totožné nohy, do rytmu se vám kývají tytéž ruce.
A přesto se vám jednou běží lehčeji než jindy.
Jednou se musíte přesvědčovat, abyste to kolo doběhli, jindy se skoro vznášíte.
Stejné nohy, stejné tělo, svaly i buňky - jen ty myšlenky v hlavě se točí.

Všechno je v naší hlavě!

Dodatek:
Zpívání v dešti.
Tanec na slunci.
Jízda na kole na sněhu

Studentský byt

Jen tam se může stát, že na WC se svítí čelovka :D

Jako na vážno?

Nebereš se moc vážně?
Neřešíš tu školu příliš?
Nepracuješ příliš mnoho?
Neflákáš se už příliš?
Nehrotíš to jídlo nějak moc?
Oblékáš se s přiměřeným apelem?

Jak ten život brát na ne/lehkou váhu?

Co má člověk brát vážně?
Co ti dává škola?
Uvědomit si, co v životě jednou nechci.
Tak proč tam ještě jsi?
Protože člověk se dokáže svobodně rozhodnout až v okamžiku, kdy nemá možnost volby.

A já ji stále mám...

Moc myšlenky

Všechno vzniklo z myšlenky!
Z něčeho TAK nehmatatelného.
Byla zde představa o fungování peněz - a hle zde jí máme - ekonomii.
Někdo pomyslel na to, jak ty peníze akulumovat - a kde se vzal, tu se vzal - ekonomický industrialismus.

Když byl ČLOVĚK, pouhou MYŠLENKOU schopen stvořit takové megalomany, nestojí za to z VLASTNÍ MYŠLENKY vytvořit SVŮJ SPLNĚNÝ SEN?

Krabička

Každý ji máme.
Někdo v kuchyni, jiný možná v obýváků nebo předsíni.
Možná to není krabička, ale košík, nebo keramická nádoba jakýchkoliv tvarů.
Je to taková ta krabička, kterou probíráte pokaždé při úklidu. Je v ní nahromaděno plno zbytečností: zicherky, gumičky, magnetky, sirky, knoflíky, vizitky, pexeso, hračka z kinder vajíčka...
V první chvíli chcete všechny ty věci vyhodit, protože cítíte jejich nepotřebnost. Pak se ale zarazíte.
Uvědomíte si, jak malou část poličky ta krabička zabírá a že by se vám ty věci mohly třeba sejít (jeden nikdy neví...).
A tak tam bude stát zase o rok dýl.
A budou do ní přebývat další zbytečnosti, které nebudete moci vyhodit.

Být pro sebe!

Co jste dnes udělali PRO SEBE?
Ne pro přítele,
pro společnost,
pro očekávání druhých, ale
PRO SEBE!

Není to smutné, že tě nic nenapadá?

Představte si herce v divadle, který se nechá pohltit svou divadelní rolí.
Uvěří kulisám a zákulisí jako jediné realitě a i po spadnutí oponu hraje to divadýlko dál.

Do jaké míry věříte Vy tomu společenskému divadlu kolem vás?
Necháte občas spadnout oponu?

Kaleidoskop

http://cs.wikipedia.org/wiki/Kaleidoskop

Koupila jsem si kaleidoskop, aby mi připomínal, že přesto, že oči náš všech plní stejnou funkci, vidíme tu okolní realitu každý naprosto odlišně...

Zrcadlo

Představte si zrcadlo.
Tu skleněnou věc skrze kterou máme často tendenci se posuzovat.
Tohle zrcadlo je však zcela jiné.
Zrcadlí vám iluzi - tedy vidíte se v něm přesně tak, jak se vidět chcete:
-máte akorát tolik pih
-právě tak silné ruce
-akorát tak namakané břicho
-jste právě tak hrdí se podívat sami sobě do očí
-máte optimální chuť se na sebe usmát a říct si: "seš dobrej!"

Jak moc by se změnilo vnímání vás samotných s takovýmto zrcadlem?
A proč by to mělo jít až s ním?

Dokolečka dokola

Pocítíte vlnu zásad, které nás svazují: v partnerství, jídle, přemýšlení oblékání.

A řeknete si: "Aha! Tak to nechci! Nebudu z toho dělat dogma! Nebudu to řěšit. Zásady mě svazují."

Jaké je vaše překvapení, když si uvědomíte, že jste si z nedělání zásad vytvořili zástupnou zásadu, která opět nevede k ničemu jinému než k vytváření zásad...

Jak z toho ven?

Dětské vánoce

Nevím proč, kde se vzala, tu se vzala, objevila se mi tato vzpomínka.
Je tak předjarně.
Mám fialové kalhoty a ruce od písku.
Chystám bramborový salá z kamení a prvního zeleného, co na zahradě najdu.
Smažím blátového kapra a peču pískové cukroví.
Vytahuji bábovičky nejrůznějších tvarů a zdobím vánoční zahradní křoví.
Pod něj dávám umělohmnotnou dětskou židličku. V mých očích však jde o dřevěné houpací křeslo.

Tak silně se mi vybavuje, jak jsem se tehdy cítila...

"Mamííí, tatííí, jsou vánoce!"

Jako malá jsem mívala vánoce každý víkend, kdy jsem si doma na zahradě užívala štědrovečerní přípravy s jiskrami v očích.

Přechod.
A na něm červená.
Ti, co po něm chodí denně ví: jede tramvaj, to značí, že brzy blikne zelená.
Bude to ale až za pár sekund...
Ti, co po něm kráčí denně, nečekají na zelenou.
Červené světlo jim nezabrání, aby se dostali na druhou stranu silnice.

S těmi, kteří tímto místem nechodí tak často to lomcuje.
V prvním okamžiku sebou škubnou - myslí si, že přehlídli zelenou.
Potom ale zaregistrují rajčatovou barvu a jsou zmateni.
Těch, kdy porušují pravidla není málo.
V jejich tváři lze číst, že neví, co mají dělat. Jak se zachovat.
Institucionalizované chování je jim však silných rádcem.
Vyčkávají..

To vše se odehrává během pár sekund - potom blikne zelená.

Já jdu a představuji si, co by se dělo, kdyby ta zelená nenaskočila...

Racionalizace mysli

Mysl má jednu ne-skutečnou vlastnost: dokáže si racionalizovat JAKÉKOLIV naše IRACIONÁLNÍ rozhodnutí...

Dovolíme jí to?

A proč ano?

(Soukromé)

Poslední dobou jsem přemýšlela nad tím, jak je možné, že přesto, že člověk pochopí všechny ty zákony přitažlivosti a rezonance,
že přesto, že ví, že s úsměvem jde všechno líp,
že otázka dobré nálady je jenom rozhodnutí
-
že přes to všechno sedí na dně studny a negativně kleje, živí se svými strachy a negativními představami.
A když když se odváží zvednout hlavu, vidí světlo a v něm své druhé já: to radostné, veselé, poskakující a volající: "Nebuď bláhová a pojď sem už konečně za mnou nahoru."
Ví, že mu tam bude líp, a přesto se nehýbe.

Závěr: mé hledání je na začátku, ale odkrývám již první faktor (ne nijak zvlášť překvapivý) - slzy štěstí nebo smutku jsou u žen silně spojeny s ovulací.

KLID?!

Kráčíme dnes a denně za nějakým imaginárním připotomnělým cílem s jedinou vidinou: vidInou klidu.
A při tom běhu nám vůbec nedojde, že KLID je jenom ILUZE.
Že už jsme na Cestě.
Že ač se nám to blbě připouští, to, kudy kráčíme jsme si zvolili sami.
A že jedinou možností, jak nabýt toho kýženého klidu je konečně přijmout TADY A TEĎ.
Jsem tady - a tak je to správně.
Jdu někam - a není důležité kam dojdu - tak je správně.
JENOM TAK lze procítit ten vnitřní bublající klid...

Tak je to správně!

Když jsem byla malá, měla jsem sen.
Toužila jsem být šťastná.
Pak mě ale naprogramovali...
..a v tom okamžiku jsem začala být nešťastná a hledat:
"O čem sakra ten život vlastně je?"
A pak jsem to objevila...
..a dostala strach, že tu pravdu neunesu..

"Mám pocit, že mám dělat úplně něco jiného, ale jsem přesně tam, kde mám být,"

Děkuji Ti!

Dodalas mi naději..

Běh IV.

BĚH - A TŘI LIDI PROTI MĚ !

Často běžíme životem, jako když klušeme v parku. Už už máme pocit jistoty pod nohama, myslíme si, že víme PŘESNĚ kam směřujeme! Ale pak na zádech pocítíme něčí dech a po chvíli vidíme, jak nás tři běžci předbíhají rychleji. 

První námi projede vlna zoufalství! Pocítíme nejistotu - CO TEĎ?  

V první chvíli vás napadne, že byste přidali a skupinku dohonili - ale vždyť by to nebyl rytmus vašeho běhu! 

Zvolníte a zhluboka se nadechnete. Najednou vám dojde zpráva této situace: Je důležité se nenechat se rozhodit tím, že vás někdo předběhne, nenechat se strhnout rytmem jiného běhu, ale maximálně důvěřovat vlastním nádechům a výdechům.

Při studiu metodologie..

"Typický respondent  se spíše přizná k manželské nevěře, než by připustil, že si nečistí pravidelně zuby."
Disman

Chci se stát surfařkou...

Chci se stát surfařkou,

neb vlny nezastavíš - ale můžeš se naučit surfovat!

Ranní běh III.

Již tolik let po tobě běhám...
... a až dnes mě napadlo si o tebe otřít mé schvácené čelo..

A DĚLY SE VĚCI!

Děkuji ti, Matičko Země!

"Every day You wake up, YOU can decide, what kind of person, You want to be."
have read somewhere..

Vnímání okolí

Jak často máš pocit, že TY JSI STROM?
A jak často máš pocit, že to okolí je jakoby "za oponou"?

Já pořád!
A neskutečně se tím bavím!!

Kolik neutišitelných myšlenek, vizí a křičících snů, které vám nedají spát, se skrývá v půlnoční povidlové buchtě a horké čokoládě se šlehačkou?

Pozoruj, ale NE-OD-SU-ZUJ!

"Choice means trying untested possibilities, which means taking risks."

Ulrich Beck

Otevři srdce svým smělým snům!
http://www.youtube.com/watch?v=36Kixe4pp9o&feature=youtube_gdata_player

Život jsou oči.

Tak se dívej ZA KAŽDOU CENU,
AŤ SE DĚJE COKOLIV, těma svýma očima, neboť jen za nimi je PRAVDA!

Okamžiky štěstí mohou být krátké a prchavé...

..nebo...

...si začneme uvědomovat každičký nádech a výdech a budeme zaplaveni šťastnou vděčností života!

Tak si tak říkám, že mám dvě možnosti:

Chci tam zpět…

Zpátky do těch dětských let.

Do dob, kdy radovala jsem se z maličkostí, jakože si můžu hrát s legem a co víc? Víc netřeba už nic!

Nebo:

Tak si tak říkám, že třeba jít VPŘED:

Žít v této aktuální současnosti a postupně se rozpomínat, jaké to bylo radovat se z maličkostí.

aHle -  SNĚŽÍ!!!!

Procházka se psem II.

Když máte pocit, že vám rozumí jen ten pes, je to špatné.

Každý má občas smutnou náladu.
Jeden přítel mi řekl: "Když zaregistruji, že jsem smutný, tak jednoduše přestanu být."
Přemýšlím nad tím...

Psek po mě štěká a dožaduje se házení sněhových koulí.
Neochotně se shýbnu a házím ji do dáli.
Závistivě pozoruji, jak šťastně skáče, boří čumák do snížku a usmívá se. Pak zase skotačí ke mě a opět se štěkotem dožaduje dalšího sněhového aportu.

Nejde to jinak, svým bezstarostným štěkotem, energickým skákáním a spokojeným úsměvem mě plně nakazí!

Vděčnost psa

Jak neskutečně vděčný dokáže být psisko, když mu hodíte sněhovou kouli!
Jak krásně dokáže radostně poskakovat a poštěkávat.
Jak šibalsky se směje.

Kéž bychom i my uměli být TAK vděční a se stejným elánem KAŽDÉ ráno vstávat z postele a těšit z dalšího dne,
kdy nám slouží nohy a my můžeme chodit,
pracuje nám zažívání a my můžeme jít..
a tak dále a tak dál...

Aisha Chakoshpour


Tahle myšlenka mi nedá spát :

"Víte, můžete se snažit o úspěch (či cokoli jiného) jak chcete, kopírovat postupy nejúspěšnějších lidí světa, ale dokud budete mít sami v sobě bordel, nikam se stejně nedostanete. Budete se jen lopotit, pachtit, dělat si starosti. Ale teprve až si urovnáte vztah sami se sebou, Vaše cesta začíná. Pak teprve přichází na scénu Vaše pravé Já, které skutečně ví, co chce. A protože jste od té chvíle spojeni, příležitosti a vše co k sebenaplnění potřebujete, přichází samo. Najednou vidíte a vnímáte, co jste předtím neviděli a ani nemohli vidět. Divíte se, kde jsem celou tu dobu byl? Spal jsem či bdil? Teď už chápu střípečky svého života, vidím jak do sebe vše zapadá jak dílečky od skládačky..
Teď teprve začíná ta správná jízda ..." :)

DĚTI

DĚTI!
Od nikoho se toho nenaučíte více!
Jsou to TAK upřímné bytosti.
Žádný dospělák vám neřekne narovinu:
"Proč říkáš furt dokola SUPER?
Zas si to udělala blbě."

Žádné dítě nebude předstírat, že vás poslouchá - proč by taky mělo, když jste na jiné vlně, než on/ona.
Nezaujmete, končíte - nebude prázdně kývat hlavou jako my dospělí a přitom vás neposlouchat.

Nebavíte ho, skočí vám do řeči a bude si povídat svou.

Zkuste mu vnutit svou představu a nebude mu stát za odpověď - to mlčení však bude obsahově VELMI hodnotné - prostě to cítíte!

Přála bych si mít při komunikaci TOLIK odvahy, jako ony.

Ty jsi srdce!

"Ano, je těžké rozmlouvat se srdcem, ale je to opravdu nutné?
Stačí důvěřovat, řídit se znameními, prožívat svůj Osobní příběh,
a dříve či později pochopíme, že se na něčem podílíme,
i když tomu nemůžeme porozumět racionálně."
Coelho, Aleph

"Jsem ten, kým je kdokoliv z nás, když jde za hlasem svého srdce.
Jsem ten, koho okouzlilo tajemství života.
kdo věří na zázraky a cítí radost a nadšení ze všeho, co dělá."

Coelho, U řeky Piedra jsem seděla a plakala

Posvátný okamžik

Představte si vysoký stožár...
..a něm plošinu.
Je osm minut do půlnoci a vy šplháte vzhůru.
"Je to jen žebřík," zní vám hlavě..

3..
2..
1...

Je další další den. Jen tím, že končí 13 jej dělá něčím neobyčejným.
Představte si stožár.
Uprostřed lesa.
A představte si, že kamkoliv se podíváte -  na sever, jih, východ či západ- bliká milion světýlek, světel, gejzírů a vodopádů.
Jsou žluté a zelené.
Červené i oranžové.

Je to kouzelný okamžik, neboť ještě dvě minuty před půlnocí celé údolí "jakoby spí".
Ale to je jen zdání - to usilovné a vytrvalé praskání, které trvá celou půl hodinu je toho důkazem.

Představte si sami sebe, osamoceni na takové plošině.
Co by se vám tak honilo hlavou?
Co byste si přáli?
Já to vím...
JÁ SI TO PŘÁLA.
Se sepnutýma rukama jsem odevzdala svůj šepot na křídla andělů - přála jsem si něco PRO KAŽDÉHO Z VÁS.

Blikání světýlek neustává,
napadne mě, že tak nějak se asi cítí celebrity, když fotoaparáty blýskají ze všech stran a ony neví, kam se dívat dříve.

Lezu dolů a objímám se s těmi, který sdílí se mnou první chvíle dalšího dne, kterému říkáme NOVÝ ROK.

O pár hodin později se probouzím s úsměvem na rtech: jsem zvědavá, která má přání se nám VŠEM společně splní...