"Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, máte pravdu." Henry Ford
Mám to štěstí v životě, že jsem obklopena
inspirujícími ženami a muži. Co pro mne znamená inspirující? Že měli sny a
nebáli se vykročit jim vstříc. Poslechli srdce, otevřeli oči a začali je žít s otevřenýma
očima! Nechť vám jejich životní příběhy dodají chuť dělat to, po čem nejvíce
toužíte. To bych si pro vás moc přála.
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
14.8.2015
„NAŠE ROZHODNUTÍ NÁS FORMUJÍ A UTVÁŘEJÍ NAŠI OSOBNOST." Lucie E.
Vkročila jsem za svůj život do mnoha slepých uliček. Z některých hledám cestu zpět do dneška, u některých ani nevím, že jsou slepé a do jiných určitě ještě vkročím. Důležité pro mě je, že vždy mám sílu a vytrvalost vrátit se zpět a nevkládat zbytečnou energii do doufání, že to někam nakonec povede. To doufání, že něco děláte, nevíte proč, ale přesvědčujete se, že to musí mít nějaký smysl – který vám je stále skryt… to doufání mě vždycky hrozně vyčerpávalo. Pokud se ale na chvíli ve své mysli zastavíme a budeme k sobě tak upřímní, jak jen to je množné, jistě najdeme cestu odkudkoliv a kamkoliv.
Nedá se říci, že bych od začátku měla sen být tam, kde jsem teď. Rozhodně moje snění nebylo natolik konkrétní. Vždy jsem toužila být nezávislá a spíš než ze snu vyplynula potřeba být tím kým jsem z mé povahy. Nejsem typ člověka, který se rád podřizuje. Ačkoliv si o sobě myslím, že jsem velice schopná spoustu věcí zařídit, o mnohé se postarat, od plánování, přes komunikaci až po organizaci uskutečnit, nemám ráda, když mi do mojí práce, kterou vždy odvádím nejlépe, jak umím, někdo mluví.
Čím jsem starší, tím jsem si jistější v tom, že naše cesta je předurčena už od samého počátku. A za každou odbočku platíme. Cena je obrovská, neboť zahrnuje slzy, pochyby, strach, neúctu k sobě samému, potlačování svých potřeb, deprese, frustrace, sebeponižování, ztrátu sebevědomí a tak bych mohla pokračovat. Vše to většinou vyústí z jedné jediné věci – pochyb a nedostatečné víry. Jako u mě.
K pohybu jsem měla vždycky blízko, myslím, že mi to i šlo, na základní škole jsem několikrát reprezentovala kraj na atletických závodech. Moji rodiče ovšem nikdy pohyb nepovažovali za něco, co by mohlo člověka uživit – jiná generace. Od počátku ze mě chtěli mít zubaře, „Budeš vydělávat spoustu peněz“, říkali. Tím, že jsme žili spíš skromnější život, byl od počátku mého dětství kladen důraz na to, abych dělala práci, ve které si primárně vydělám hodně peněz. Ještě mi nebylo patnáct, už jsem si sháněla načerno brigády a snažila jsem se být samostatná co nejdřív. Věděla jsem, že naši nemají peníze navíc a bylo mi hloupé si o ně říkat, i když by mi je dali. I z toho vlastně vznikla na gymplu myšlenka živit se tím, co mi jde – pohybem. Dostala jsem příležitost, které nechodí jen tak náhodou. Příležitost stát se lektorkou tance, ve kterém jsem byla šikovná, v 16 letech ke mně na lekce začali chodit ženské mezi 20. – 50.rokem a já se začala cítit sebevědoměji. Pak přišla další nabídka – udělat si licenci a učit jógu. Moc jsem neváhala, ačkoliv jsem jógu před tím cvičila teprve chvíli.
Vlastně už na gymnáziu jsem se tedy naučila to nejdůležitější – člověk se může uživit tím, co ho baví. Navazovala jsem kontakty s dalšími pohybovými centry, pokračovala ve vzdělávání. Nové poznatky jsem mohla na svých lekcích hned uplatnit. Ale i když by se mohlo zdá, že od té doby jsem si neprošla žádným propadem, nebylo to vždy tak idylické. V centrech, kde jsem učila, se pořád střídali lidi, a když už si ti stejní lidi zvykli chodit na mé lekce, centrum mi lekci přesunulo na jiný den a čas. S lidmi se nemáte kam posunut a je to v bleděmodrém pořád to samé. Přestávalo mě to bavit. Navíc jsem začala mít pocit, že na mě moji zaměstnavatelé vydělávají a připadala jsem si zneužitá. Lekce se pořád zdražovali a já s cenami nesouhlasila. Vzpomínám na dobu, jak jsem chodila do práce a doufala, ať lekce odpadne. Byla jsem už vyhořelá.
Tou dobou jsem prodělala jednu ze svých největších chyb. Volbu vysoké školy. Samozřejmě jsem chtěla někde uvnitř v sobě splnit přání svých rodičů a vystudovat stomatologii, bohužel, ani na druhý pokus se mi tento, ne tak úplně můj sen nevyplnil. Protože jsem se ale poctivě připravovala na přijímací zkoušky, které jsou na lékařské fakultě oborové, doufala jsem, že bych se mohla dostat třeba na fyzioterapii. K józe se to hodilo a lidské tělo mě zajímalo. Vedle fyzioterapie jsem si podala přihlášku ještě na obor optometrie – v té době jsem ani nevěděla, co to slovo znamená a co vlastně bude náplň mojí práce. Ale vzhledem ke statistikám to byla záchrana a jistota, kdybych se jinam nedostala. Poznámka pod čarou: jedinou motivací k tomu mi byl strach.
Dostala jsem se na fyzioterapii a optometrii. Začala jsem se o oba obory více zajímat. I když by se mohlo zdát, že moje volba v tu chvíli musela být samozřejmá, zachovala jsem se, z dnešního pohledu absolutně iracionálně. Resp. Rozhodnutí bylo postavené pouze na racionálních důvodech: Optometrie je nový obor, ročně jej vystuduje cca 100 lidí (fyzioterapii stovky), berou až o několik tisíc vyšší plat než fyzioterapeuti a co se týče práce, je mnohem čistší, pohodlnější prodávat brýle, než cvičit s lidmi po operacích a úrazech. Navíc jak dlouho bych mohla dělat fyzicky namáhavou práci? Jak dlouho sama zvládnu pracovat?
V den zápisu jsem před sebou na stole měla obě rozhodnutí o přijetí a rozhodnout se studovat optometrii byl jeden z velkých omylů a přešlapů v mém životě. Možná to souviselo se syndromem vyhoření, ztrátou sebedůvěry, vliv kamarádů a rodičů. Ale nakonec je za tím vším jeden jediný činitel – strach.
Optometrii jsem vystudovala. Během studia na vysoké škole jsem cítila potřebu se čím dál tím víc osamostatňovat. Lekcí jsem měla po celém Brně několik a ta roztříštěnost mi vadila. Vše to vyústilo v okamžiku, kdy kolegyně chtěla otevřít studio a hledala parťáka: „Nechceš do toho jít semnou?“ ptala se mě tehdy. Aniž bych příliš váhala, už jsme plánovaly, jak si přerozdělíme rozvrh. Byl to velký skok do neznáma, člověk si vydělává pár tisíc měsíčně a najednou se dostane do stavu, kdy jen nájem za sál je 10 tisíc. Ano, opět tu byl strach. Ale byly jsme na to dvě a parťačka se nebála a já si musela začít věřit. Dala jsem výpověď všude, kde jsem do té doby vedla lekce a rozhodla se, že si to udělám po svém. Celkem jsem měla asi 15 stálých klientů. Samozřejmě mi na mysli vyvstávaly pochybnosti – jógových centrem je po Brně spousta, jak jim jen mohu já konkurovat. Ale pak jsem si uvědomila, že tato cesta nikam nevede, že je to slepá ulička.
V době, kdy jsem dělala státnice, jsem již byla nezávislá, samostatně fungující jednotka. To, jestli školu dodělám nebo ne, mi bylo vlastně jedno. Co jsem ale věděla, bylo, že pokračovat na tomto oboru nechci a nehodlám. Samozřejmě ve mně ale hlodal červíček: „Opravdu zahodím ty 3 roky studia? Za pár let vše zapomenu a už se k tomu nebudu moct nikdy vrátit.“ A samozřejmě strach, kterým mě stále straší mé okolí „To budeš cvičit jógu až do důchodu?“. Člověk je zkrátka neustále zkoušen a testován svým okolím. Díky bohu jsou tu lidi jako Irenka, kteří naopak chválí tu volbu a podporují mě v mých rozhodnutích.
Nevím, jestli budu cvičit jógu až do důchodu. Ani nevím, jestli budu někdy v důchodu. Nevím, co bude za rok, natož ta 50 let, ale ráda bych si uchovala, co jsem se naučila. Špatnými rozhodnutími člověk ztratí vlastně jen čas, ale co je důležité si uvědomit je, že naše rozhodnutí nás formují a utvářejí naši osobnost. A pokud se budeme bát být těmi, kteří si zaslouží obdiv a úctu, budeme hold ti, co si ji nezaslouží.
www.yogahouse.cz
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
31.3. 2016
8 LEKCÍ, KTERÉ JSEM SE NAUČILA PO CESTA
ZA WELLNES, ZA SKUEČNOSTÍ, KTERÁ JE LEPŠÍ NEŽ SEN
Teď je jaro 2016. Na jaře před třemi roky jsem dostala email od Mandy, že jsem dostala stipendium na National Wellness Conference ve Wisconsinu, že mám dojet. Dnes jsem vedle Mandy seděla na poradě a plánovaly jsme strategii National Wellness Institutu na nadcházející roky. Kdyby mi někdo řekl před lety, že budu jednou přednášet na univerzitě v Americe, pěkně bych se zasmála, ale možná by mi to začalo vrtat hlavou. Věci se totiž jen tak nedějí, jen tak se nestane ze dne na den, že se sny splní. Toto je můj příběh, jak se z věcí, které mi vrtaly hlavou, stala skutečnost lepší než jakýkoliv sen. Na dalších řádcích máte shrnutí toho, co jsem se po cestě za wellness naučila. Třeba to bude fungovat i vám.
Lekce 1: Don´t skip the reading (Neprďte na čtení)
Kdesi jsem kdysi četla komiks, kde se jedna postava ptala druhé: „How do you know all these things?“ (Jak to všechno víš?) a odpověď byla „I didn´t skip the reading.“ (Nevyprdla jsem se na čtení.) Tím se nesnažím naznačit, že je dobré být šprtka a že se samýma jedničkama člověk nejdál dojde. Věřte mi, červené diplomy dnes nikoho nezajímají.
Čtení mně osobně ale doneslo přímo pod nos největší příležitosti. V Dánsku, kde jsem studovala, jsem prostě potřebovala něco číst. Mé hlavě tehdy nestačilo jen tak pobíhat po tělocvičně… Všechno začalo nevinnou otázkou na jedné hodině: „Co je to wellness?“, ptal se nás Finn Bergrenn, ředitel Gerlev Idraetshojskole, kam jsem si na semestr odskočila během magisterského studia.
Otázka tedy zní: Co je to wellness? Máte teď v hlavě lázně, vířivky, bílé ručníky a vonné svíčky? Já je tam taky měla, ale Finnova odpověď byla o životě, kde je i přes veškeré starosti dost srandy a pohody, aby měl člověk důvod a energii ráno vstát z postele.
To bylo docela zajímavé téma pro moje přetrénované tělo a hlavu, která se po nedávných státnicích cítila poněkud nevyužitá. Tak jsem si půjčila od Finna knížku Wellness Workbook, přečetla ji za 3 dny. V následujících měsících a letech přečetla všechno, co jsem na internetu o „ne-vířivkovém“ wellness našla a napsala o tom dvě diplomky.
Lekce 2: Prostě posílej emaily
Jednou jsem tak seděla u diplomky, pozdě večer, psala a bolely mě z celého toho dne záda. Tak nějak jsem tušila, že psát o parádním wellness životě a u toho dělat dvě výšky a pracovat na půl-úvazek v neziskovce, je trošku oxymóron. No a v tu chvíli mi přišel newsletter z amerického National Wellness Institutu. Spam, však to znáte. Ale neklikni na to, když si právě musíš dát pauzu od psaní!
Byla to výzva pro studenty, aby se přihlásili o stipendium na jejich konferenci (tzn. největší akce v oboru, drahá „jak pes“, prostě hodně velký a nedosažitelný sen se tam jednou podívat…). No tak jsem jim mezi psaním kapitoly o historii wellness napsala, proč jsem tím studentem, kterého by měli vybrat. O pár měsíců později, zrovna týden po ukončení pracovního poměru v neziskovce a podané přihlášce na doktorát, mi došel výše zmiňovaný mail od Mandy. Byla jsem tím studentem, kterého vybrali.
Lekce 3: Kde končí pravidla, začíná život
Co se dělo doteď, byla sranda. Střílení do tmy. S emailem od Mandy ale začalo ve tmě svítat, a to už vyžadovalo nějaká rozhodnutí a s nimi ruku v ruce jdoucí investice. Měla jsem v ruce volnou vstupenku na nejhustodémonskykrutopřísnější konferenci, letenky byly však mými náklady a jako studentce bez práce se mi moc nechtělo za 4denní výlet do Států vylepit 25 tisíc. Byla to ale nabídka, která se neopakuje, tak jsem se rozhodla spojit výlet s nějakou stáží a být ve státech 2 měsíce.
Jedna věc na tvoření vlastní budoucnosti je, že ta budoucnost ještě neexistuje. Není, nada, nothing. Nečekala na mě žádná připravená stáž, žádný návod co a komu napsat, co dělat, co nedělat. Žádná pravidla a věř mi, i když se jim od mala vzpouzíme, když pravidla zmizí, může to být děsivé. Navíc, vykročením do nového světa bez pravidel vlastně porušuješ všechna pravidla. Svá vlastní i cizí. Odměnou za to ti je fakt, že z hranicí pravidel je život.
Uděláš první krok a jdeš, musíš dál. Tepovka stoupá. Zkoušíš vlastní teorii o psaní emailů a ona nefunguje. Po týdnech rozesílání desítek emailů a několika pár odpovědích ve style: „Super nápad, my sice stážistu nesháníme, ale bomba! Jen tak dál!“ si začneš říkat, jestli si snad nepíšeš se jedním automatickým responderem s automatickým americkým úsměvem…
V hlavě ale taky začne sílit tichý hlásek, který se ptá, jestli to nebyl příliš velký sen. Jestli jsi to trochu nepřepálila ten začátek, a vůbec, z televize přece víš, že to je země plná hamburgerů a sériových zabijáků a že jet jako samotná holka daleko za oceán, kde jsi nikdy nebyla a nikoho tam neznáš, je dost nebezpečný. A pak ti zavolá babička a všechny tady ty obavy zopakuje nahlas. (Jak to, že nám babičky vidí do hlavy??)
Naštěstí jsem kromě babiček jsem měla u sebe mamku, která řekla: „Tak jedeš, ne?“, za ruku mě držel chlap s větou: „Miluju tě. Běž!“ a několik kamarádů to komentovalo slovy: „Ty seš pankáč!!“. A tak se jede dál.
Lekce 4: Rozhodni se, že nemáš strach
Sedíš u počítače a máš před sebou poslední tlačítko „Koupit letenku“, když si všimneš, že ti regulérně tečou slzy. Bojíš se. Co s tím? Máš dvě možnosti:
1) Bát se dál, ale zamaskovat to racionálními argumenty o „nevýhodnosti investice“, „nejasném riziku“, teroristech a dětinském nápadu.
2) Vědomě se rozhodnout, že i v podivné Americe jsou normální lidi, a že když nevyjde stáž, můžeš třeba stopovat nebo někde dobrovolničit. Že se prostě nebudeš bát, a tak nějak začneš věřit, že to dobře dopadne.
Samozřejmě jedině 2) je možná odpověď, která vede dál, odpověď, nad kterou nebudeš do konce života přemýšlet, jestli nebyla nějaká lepší varianta. Pro mě tou odpovědí bylo koupit si zpáteční letenku na dva měsíce, mít plán jen na první 4 dny.
Lekce 5: Nemít plán je taky plán, ale to babičce nevysvětlíš
Taky se tě doma furt ptali, co budeš studovat za školu, co budeš dělat po škole, co budeš dělat o víkendu a s kým jdeš ven? „Nevím“ není odpověď. A pokud tuto odpověď použiješ na dotaz „Co budeš (proboha) dělat, když stáž neseženeš?“, dost lidem naskočí na čele taková ta vráska. Zajímavé ale je, že čím víc se lidí ptá a strachuje, tebe začíná jímat větší klid.
Teda u mě to tak bylo. Někde vevnitř jsem věděla, že pokud tam nepojedu a nezkusím to, budu toho litovat. Prostě to zkusím, nějaké B-plány jsem měla vymyšlené (zas takový pankáč nejsem), ale jelikož jsem se rozhodla nebát, už jsem se nebála. Chtělo by se říct, že jsem tomu otevřela srdce, ale tyto rozbory necháme na jindy.
Prostě, když máš něco, co tobě dává smysl, i když to moc smysl nedává, zkus to. Pokud nemáš za sebou tři plačící děti a nekonečnou hypotéku, nemáš co ztratit. I to je plán.
Lekce 6: Mluv s lidmi, oni znají lidi
A tak jsem se v červenci 2013 zjevila ve Stevens Pointu ve státě Wisconsin. Během pěti dní na cestě jsem zamávala soše Svobody, dala si hamburger na Manhattanu a zjistila, že Amerika vypadá jako v amerických filmech (překvapivě!). A ani po třech dnech konference jsem neměla stáž.
Zato jsem s každou navštívenou přednáškou objevovala nové nepoznané světy. Jako kdybych všechny ty roky psaní před tím prohledávala tajnou „komnatu wellness“ s baterkou v ruce. Tou baterkou mi byl Google, takže jsem viděla vždycky jen malé útržky, a teď to bylo jako by někdo zapnul halogenovou lampu. To moc nejde slovy popsat. Prostě teorie vs. realita a opravdoví lidé, kteří mají na vizitkách napsané slovo wellness a nepracují v lázních ani ve vířivce!!
A se všemi těmi lidmi se dá mluvit. Wellness komunita (a hlavně tato konference) je o potkávání, kontaktech, zábavě (ne jako naše vědecké konference kde jde jen o body do RIVu). A tak mluvíš. A když mluvíš, lidi se začnou ptát, co děláš, odkud je tvůj přízvuk, jak to že se nebojíš cestovat sama, co za stáž hledáš a jestli si dáš pivo.
Lidé jsou jediná cesta dál. Většina z nich nebude chtít to, co nabízíš (jako já stážistu), ale pak tě John, organizátor večírku pro zahraniční účastníky konference, seznámí s Kanaďankou Alidou, která zrovna stážistu potřebuje. V poslední den konference, před poslední přednáškou. O několik hodin později už jedeš směr Ohio na nejlepší stáž v historii wellness.
To v mém případě znamenalo dva měsíce stážování v nemocnici, čtení a debatování o wellness. Z Alidy šéfky se stala Alida mentorka a konzultantka mojí disertace a veškeré mé působení v oboru wellness (který u nás v Čechách stále neexistuje) nabralo nečekaný spád a směr.
Lekce 7: Když to kolo roztlačíš, jede dál
Následovalo další kolo rozesílání více či méně nahodilých emailů, více či méně příjemných konverzací a situací, ale na National Wellness konferenci jsem se vrátila o rok později jako přednášející. A rok potom taky a letos tam budu zas. Vloni jsem tam navíc osobně potkala Johna Travise, autora té první wellness knížky, kterou jsem v Dánsku dostala do rukou. Tohle kdyby mi řekl někdo před pár lety, tak se ani nesměju, protože by mě to ani nenapadlo.
Prostě když někde v knížkách, nebo ve svém srdci najdeš téma, které ti dává smysl, rozhodneš se kvůli tomu posílat desítky emailů na všechny strany a mluvit s lidmi, beze strachu a třeba i bez konkrétního plánu, věci se dají do pohybu. Pak už se stačí „jen“ hýbat.
O tři roky později sedím ve Stevens Pointu v Johnově domě, kde jsme před lety měli ten večírek pro zahraniční účastníky konference. Právě se pouštím do sepisování disertace, jejím předmětem je 13týdenní wellness kurz, který jsem vytvořila a v rámci výzkumu testovala na českých studentech v Brně, a teď testuji na studentech tady v Americe. Je ze mě učitelka na místní univerzitě a taky stážistka v National Wellness Institutu. Svou vysněnou stáž jsem tedy nakonec sehnala.
Lekce 8: Za skutečnost lepší než sny se platí, nejen penězi, ale furt to stojí za to!
Sen! To snad ani ne, takový punk bych si nikdy ani netroufla vysnívat. Prostě jsem dělala nahodilé věci, které mi z nějakého důvodu dávaly smysl, a takhle to dopadlo. Teď když to po sobě čtu a vzpomínám, je to, jako bych (už skoro vy-)lezla na vrchol kopce.
Kdo kdy lezl na pořádně vysoký kopec, ví, že na něj musí vylézt sám, že to trvá, že ten kopec každý den vypadá jinak, ale současně tam trpělivě vyčkává, až ho zdoláš. Nikam neuteče. Na naše vlastní kopce nevedou lanovky, žádná pomocná pravidla, cesty si musíte vyšlapat a to sem tam bolí. Puchýře jsou součástí dne, stejně jako špatné počasí a vlci v noci. I to je wellness.
A tak sedím pod vrcholem svého kopce, dělí mě od něj pár kapitol disertace. Někdy mám silný pocit, že tam lezu úplně sama, i když vím, že kolem mě je plno lidí, kteří mi pomáhají. Jen jsou někdy daleko. Navíc sama nevím, co uvidím, až na ten kopec vylezu. Sen neexistuje, skutečnost ano. A ta není snová, ona je, někdy lepší, někdy horší, vždycky reálná. K tomu ten hlásek zas: Proč toto všechno dělám? Má disertace v oboru, který u nás neexistuje, vůbec smysl? To se blíží ti vlci.
Cestou za svým srdcem, kterou jsem začala v roce 2010 v Dánsku, poslední rok šlapu po většinu času sama. Z Evropy jsem vyrazila na půlrok do Asie (ne moc daleko, jen do Turecka) a teď do Států. Za tu dobu se doma stalo hodně věcí, u kterých jsem nebyla. U nových dětí svých přátel, u dědova pohřbu, ani na našem 10letém výročí. I u toho jedenáctého budu chybět.
To je ta cena, kterou platím za život za hranicí pravidel o zakládání rodiny, stabilním zaměstnání a sociálních jistotách. Možná o to víc cítím ten smysl někde uvnitř. Možná o to víc cítím život. Ještě pár měsíců, to už vylezu na ten kopec a rozhlédnu se kolem. Stále nevím, co uvidím, ale už se toho nebojím. Prostě jak na vrcholku každého kopce - chvilku tam posedím a pak si zas nasadím batoh na záda a půjdu dolů. Půjdu domů, abych tam lidem řekla, co jsem viděla. Abych jim řekla, co je to wellness.
A co teda to wellness je? O tom (na)píšu na svém blogu www.wellcome.cz
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
INSPIRUJÍCÍ IVETA
Výrazy ve tvářích kamarádů a známých skrývaly nepochopení. Asi ani ne pro konkrétní věc, ale spíš pro chuť a elán na čemkoli pracovat. Protože o tom to celé je. A jak já se vždy jen pousmála nad tím moudrem, že stačí chtít. Jenže ono to tak je. Ve chvíli, kdy je to ONO, dodá vám to sílu překonat překážky. Vždycky jsem ráda tvořila a lehce se pro něco nadchla, nikdy mi to ale dlouho nevydrželo. Například vaření je vášeň, která se mě drží od deseti, kdy jsem ve fritéze smažila první domácí hranolky. (Taky začátek!) Pokud se v něčem najdete, v ten moment je nutné neřešit rady a obavy okolí a tak trošku potlačit rozum, který vám říká, že byste měli jet na Erasmus do levnějšího kraje než do Švédska. Nebo byste možná neměli jet radši vůbec, protože hrozí prodlužování studia. A vlastně se v zahraničí ani nedomluvíte, natož tak ještě studovat v angličtině. A prostě možná bude jistější zůstat doma a mít nohy v teple.
A proč vlastně vyrazit autostopem po Evropě, že. Rozum vytahuje jeden důvod za druhým, proč nejet, známým a rodině radši předem moc neříkám a vím proč. Něco ve mně ale hrozně chce a já sama cítím jen příjemný adrenalin. A pak, když nasbíráte zkušenosti, je ten hlas ve všem omezujícího rozumu, za kterým se skrývá jen obyčejný strach, slabší a slabší. Klidně bych se sbalila a ze dne na den kamkoli vyrazila. Vím, že pokud mě neučiní šťastným to, tak pak už jen celý den v kuchyni. A protože mi nestačí, že mé výtvory ochutná jen pár lidí, nejradši bych aspoň třikrát denně fotila a sdílela na blog. Jelikož mám v lásce hezké věci, přeju si, aby to i trochu vypadalo. Pořád jsem nespokojená, ale nevzdávám to. Jednou ty fotky budou podle mých představ.
Vzpomínám na plán, který jsem si malovala v době, kdy jsem v žákajdě ještě měla jedničky z matematiky. Půjdu na gympl a bude to príma. Následné těšení na vysokoškolský život mi tak trošku přerušilo to, že jsem byla nepřijata. A po přijetí nepřišla ani ta skvělá studentská léta, která měla vypadat jako v americkém TV seriálu. Místo toho jsem začala trávit spoustu času v práci a přicházely jiné výzvy. A vůbec nejsem dobrý student a občas mám pocit nejen já, ale i lidé kolem mě, že mi škola spíše překáží a měla bych se naplno pustit do jiných věcí. Přitom jsem ani nepostřehla, kolik už mi ta léta studia vlastně dala.
Bez studia na VŠ bych nikdy neodešla do Brna. Nebýt Brna, nebylo příležitosti poznat sebe, kamarády a nejrůznější inspirativní lidi. Nejela bych na Erasmus do Švédska. Nebyla bych to já. Bude smutné, když školu nedokončím, na druhou stranu mám pocit, že už mi to hlavní předala. A vzdělání to není.
zitvege.blogspot.cz
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
26.8.2015
HAVE A COURAGE AND BE KIND - Naďa
A nebo jak říkal Václav Havel „pravda
a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.
Zní to jako klišé, ale pro mne se
těchto pár slov stalo zásadními. K mluvení pravdy a žít pro lásku je zapotřebí
statečnosti a laskavosti.
A jak jsem došla k těmto pár
slovům, kdy jsem si uvědomila, že lze vědomě změnit a měnit svůj vlastní život?
Mám pár řádků k tomu, abych napsala svůj příběh, za což jsem velice vděčná.
Když jsem žila ve Spojených Státech
Amerických měla jsem to štěstí potkat samé skvělé lidi, ze kterých se brzy
stali přátelé a jsou jimi dodnes. Tam jsem poprvé měla možnost setkat se s
jógou a nebo možná jinak, jóga mi vstoupila do života a ten už nebyl nikdy
stejný. Od první lekce se můj život začal ubírat jiným směrem.
Než jsem začala praktikovat jógu, moc
jsem nepřemýšlela nad souvislostmi, život byl dobrý, ubíhal, byla jsem zdravá,
měla jsem přítele a měla jsem pocit, že je vše tak, jak má být. Nikdy mne
nenapadlo, že sen, který jsem si snívala už jako malá holka, a to, podívat se
jednou do Ameriky, zažít život na jiném kontinentu, tak, jak ho zažívají ti,
kteří tam bydlí, i když jsem neměla absolutně potuchy, co to vlastně znamená,
tak tento sen se mi splní a nejenom to, úplně mi změní život, posadí mne na
jinou cestu a zatočí mi dokonale se životem takovým, jaký jsem doposud znala. Od té první lekce jógy, můj
život nabral jiného významu a záměru.
Začala jsem pravidelně cvičit, začala
jsem chodit na různé lekce a zajímat se o jógu hlouběji. Až mne můj zájem a
přátelství dovedli do studia jógy ve Washingtonu DC, kde jsem se poprvé setkala
s Jivamukti Jógou a její spoluzakladatelkou Sharon Gannon. Tam jsem zažila
poprvé něco, čemu dnes říkám návrat domů. Kompletní prožitek své bytosti,
uvědomění si sama sebe v prostředí, v okolí a na Zemi, uvědomění si
všech okolo mne a prožitek soubytí a spojení.
A tak jsem se rozhodla pro hlubší
prozkoumání tohoto stylu jógy, to mne dovedlo k učitelskému tréninku
Jivamukti Jógy v roce 2010 ve státě New York. A od toho roku jsme
začala pomalu jógu vyučovat. Lekce jsem vedla v malém městě, kde jsem
bydlela, ve státě Virginia, nejdříve v jednom studiu, pak jsem se odvážila oslovit
studio i v dalším městě, tam jsem začala vést lekce dokonce ve dvou
místních studiích. Moc mne to bavilo, ráda jsem se na lekce připravovala a
učení sdílela s těmi, kteří měli zájem. Při vedení lekcí jsem měla práci
na plný úvazek, ale zjišťovala jsem, že sice učení jógy mne nesmírně baví, ale
ráda bych si otevřela svoje vlastní studio, a tak další sen byl na světě.
Byl tu ale malý zádrhel, věděla jsem,
že studio nechci otevřít v USA, ale zpátky doma, v Brně. Tehdy přišlo
na řadu první velké rozhodnutí, a to vrátit se zpět do ČR. Opustit všechny
přátele, které jsem za těch několik let získala, vytvořila pevná pouta a dobré,
upřímné vztahy. Věděla jsem, možná spíše cítila uvnitř, že tento den přijde
brzy a rozloučení se životem v USA bude nevyhnutelné. Do ČR jsem se
vrátila v roce 2012. Nebyl to lehký návrat, nevěděla jsem, co očekávat.
Odlétala jsem, když mi bylo 25 let, celkem arogantní a vždy nachystaná
s nějakou odpovědí zpět a domů jsem se vracela těsně po mých 37mých
narozeninách. Neměla jsem tušení, do čeho se vlastně vrátím. Jediná jistota
byla moje rodina, která můj návrat o tolik ulehčila a byla mi neskutečnou
oporou.
Pár měsíců uběhlo, já jsem začala
hledat práci, myslela jsem si, že v běžném zaměstnání více poznám život a
to, jak se všechno změnilo a nebo naopak, co zůstalo stejné. Měla jsem zase
štěstí. Na procházkách s pejskem Virginií, která se mnou přiletěla ze státu Virginie,
jsem se seznámila s paní, jež se mi zmínila o dceři, která vlastní hotel a
hledá recepční s dobrou angličtinou. Tak jsem se vydala na konkurz.
Uff..... nebylo to jednoduché, nic takového jsem dlouho nedělala, ale vše
dopadlo dobře a já jsem práci dostala. A tak začala moje éra prvního zaměstnání
v Brně, po návratu z USA, po tolika letech, kdy jsem pracovala sama
na sebe a byla si svojí vlastní paní. Tady jsem začala postupně oceňovat praxi
jógy. Často jsem si vzpomínala na to, co nám říkala moje učitelka Sharon, že
každý děláme v dané chvíli to, jak nejlépe dokážeme.
Věděla jsem a můj zaměstnavatel také,
že v hotelu budu pracovat jen do té doby, než si najdu místo pro jógové
studio. Trvalo mi pár měsíců, než jsem si na hotelu zvykla, trvalo mi pár
měsíců než jsem si vůbec zvykla na život v Brně a než jsem se začala
cítit skoro zpět ve vlastní kůži. Dokonce jsem i na pár týdnů přestala
pravidelně cvičit jógu. Nic mi jóga zpět v Brně neříkala, bylo pro mne
velice těžké stoupnout si na podložku, praktikovat, čelit novému životu. Bylo
to pár temných týdnů, ale za podpory rodiny a po určitém čase jsem se na podložku začala
vracet, začínala jsem pomalu a postupně.
Všechno se vlastně odvíjelo pomalu a
postupně. Práce na hotelu, život v Brně, soužití zpět s rodinou a
zvykání si na nové, i když vlastně staré známé prostředí.
Pokračovala jsem v hledání
vhodného místa pro studio, a tak jsem ho i našla. Opět se to nestalo hned, prošla jsem si pár míst,
která vždy z nějakého důvodu nevyhovovala a pak jsem objevila prostory,
kde nyní studio Yoga Lokah na Zelném trhu je.
Při první návštěvě jsem věděla, že to
je to místo, a že tam chci studio otevřít. Podepsala jsem smlouvu o pronájmu,
za pomocí rodiny a přátel jsem studio trochu zařídila a začala jsem učit. No,
učit. Na začátku nebylo skoro koho. Chodilo pár známých, chodila část rodiny,
nejvíce mne podporovala moje maminka a Baruška. Moje blízká přítelkyně. Zároveň
s vedením studia a vedením lekcí jsem si musela udržet místo
v hotelu, a to z finančních důvodů. Peníze, které jsem měla našetřené
z USA velice rychle ubývaly a já jsem musela hradit běžné věci, tak jako
skoro každý z nás. Můj další sen se postupně vyplňoval, měla jsem studio.
I když nebylo mnoho lidí, kteří by o studiu věděli, hodně často se stalo, že
jsem byla ve studiu sama, prostě na lekci nikdo nepřišel. Ale vše se mění, nic
nezůstává stejné a tak i studio se začalo pomalu plnit, pomalu se začalo o
studiu více mluvit. Lidé si začali zvykat, že tady je takové místo, kam mohou
jít praktikovat jógu. Pořád jsem ale zůstávala na hotelu. Seděla jsem na dvou židlích.
Jedna moje část byla v hotelu a druhá myslela na to, co se asi ve studiu
děje. A naopak, starala jsem se o studio, a přitom jsem myslela na to, jaké
směny mne čekají následující týden v hotelu.
I když jsem nebyla finančně úplně
zabezpečená, pořád jsem čerpala z našetřených zásob, začala jsem tušit, že
takový způsob života není udržitelný na moc dlouho. A tak se pomalu rodila
další myšlenka. Odejít z hotelu a začít se věnovat józe a studiu na plný
úvazek. Prostě žít tak, jak si sama určím. Sama o sobě jsem se dozvěděla, že
dokáži si za vysněným snem dojít, cesty to nejsou vždy přímé a jasně dané, ale
vyskládané různými zkouškami a jednou ze zkoušek pro mne je, nebát se,
překonávat vlastní obavy, strachy, nedůvěru a mít víru v sebe. Naučit se důvěřovat, důvěřovat vlastnímu rozhodnutí,
mít odvahu k rozhodnutí, věřit, že krok, který vezmu, tak bude podpořen,
že zem pode mnou je, je pevná a podporující. Já chci být statečná, laskavá,
vnímavá a svým konáním přispívat a zlepšovat vztahy. Blízké vztahy, rodinné,
přátelské, partnerské a vztahy se všemi bytostmi. Jóga je pro mne cesta a jóga je cíl. Moje cesta mě
odvedla z domu, abych prožila změnu, našla cestu sama k sobě a ta
stejná cesta mě zase zavedla zpět domů, abych postupně vracela to, co mi na
cestě bylo dáno.
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
8.8.2015
MÁM TU VÝSADU MÍT INSPIRATIVNÍ
PŘÍTELKYNĚ!
Nedávno jsem narazila na Růžové pandě na zajímavý
článek o 10 službách,
které autorce zlepšují život. Mimo to, že mě tento text
inspiroval a vyvolal nesčetné touhy typu „to chci zkusit – a to taky!, přinesl
mi nápad napsat Vám o mých báječných kamarádkách, které dělají úžasné věcičky
- ať jsou Vám inspirací.
Máš projekt? Poraď se!
Markéta má
sen – pomáhat lidem dotáhnout jejich projekty a nápady do konce. Na jejím blogu najdete řadu podnětných odkazů
na blogy, weby, semináře, jak se vzdělávat jinak – toho je ona zastáncem. Ráda
se s Tebou i setká a poradí Ti konkrétně, jak nelenit a zazelenit svůj
sen. Stačí vyplnit mini krátký dotazníček OD NÁPADU
K ŽIVOTA-SCHOPNÉMU PROJEKTU a dát ji tak vědět, že máš
chuť k akci!!!
Nad rámec toho všeho, je to holka tvořivá – mrkněte na
její polymerovou tvorbu. Famózní lžičky a
brože doporučuji jako netradiční dárek od Ježíška!
Kamarádka Veronika vytváří nádherné tašky – jít
na nákup s takovou parádou je radost! Dejme šmitec CaM a HaM produktům –
podpořte se mnou lidi, co své produkty vytváří srdcem.
Právě s takovou láskou vaří Iveta! Žije vege a při čtení
jejích příběhů, do kterých zakomponovává vždy správný poměr koření
s dalšími ingrediencemi, si často pokapu klávesnici vlastními slinami. Dle
mého názoru nadějná adeptka na to, vydat báječnou kuchařku. No, řekněte sami –
odoláte cuketovým špagetám s tahini-citronovou omáčkou a kuličkami, nebo raw
čoko-jahodovo-mátový koláč? Já to mám jako Wilde: „Odolám všemu, kromě
pokušení!“
A poslední je Lucka – pedigová
královna. Oplétá flašky pro vaše blízké - na slivovici, víno nebo sirup –
TO CHCETE!
