Recent Posts

Jste na cestě k pokladu Harryho Pottera?

Pamatujete si ten díl HP, kde v tom prvním díle jde do banky a jede si ke svému sejfu? Projíždí řadou chodeb a chodbiček – točí se doprava a doleva. Některé jsou temné a jiné ještě temnější. Nakonec však dojede před své dveře a otevře bránu do svého pokladu. Vezme si jen tolik, kolik potřebuje.

Připomíná mi to, že i my mladí v tyto dny hledáme ten náš vnitřní poklad. Seberealizaci, která nám bude vydělávat peníze. Někdo jsme blíže, jiný dále. Někdo tomu věří víc, jiný méně. Před pár minutami jsem shlédla video, které s vámi chci sdílet a mě zase došlo, jak prostá může být pravda.

Nevím, jak to máte vy. Mě se plní každé, každičké přání – zkrátka jim věřím. Ale světe div se, hajzle spadni – musela jsem si přiznat, že ani tak bych nedokázala říct: „jsem šťastná, jsem naplněná.“ A už se objevují výčitky – kdy už konečně budeš spokojená?

Povídám si s lidmi různého věku, a musím vám říct: řešíme to všichni, ať je nám dvacet nebo padesát. Je to až zarážející -  i v šedesáti budu hledat? Asi je to o tom, čemu věříš.

Já věřím ve své sny a ideály – ale občas za to pykám. Samotou a otevíráním očí, že i sny obsahují rutinu. I ke snům vede cesta přes trní a nepříjemné, běžné, banální věci – a to mě často odrazuje. Brzdí. Nechce se mi do toho. Odkládám to – a pak zklamávám okolí. A hlavně sebe sama.

Je to legrační, mám pocit, že život se hodně podobá té horské dráze Harryho Pottera. Je to vlastně velmi prosté – stačí nasednout a jet vstříc ke svému pokladu: práce, princ, hobby. Je to skutečně tak jednoduché ! ! ! Ale naše hlava, ta obsahuje ta temná zákoutí, která křičí: „nezvládneš to“, „nemá to cenu“, „tím se neuživíš“.

Velmi časté jsou také slova: „první snad povinnosti, ne?“

Výsledek? Neustálé odkládání. Je to jako když hladoví supi krouží kolem toho trezoru Harryho Pottera. Je to, jako když máte klíč k tomu sejfu, ale šíleně se děsíte toho, že v okamžiku, kdy se přiblížíte k tomu sejfu, tak by vás ti supi rozcupovali -  a tak se vymlouváte:

-          Z práce odejdu až…
A tak to odkládáte:

-          Začnu tvořit až budu mít víc času…

Tolik lidí už na tohle téma napsalo tolik knih, zfilmovalo tolik videí, že mi přijde žalostné skládat další písmenka k sobě a tvořit slova, sdělující totožný obsah – a stejně: zase se tím neřídíme!

Zůstáváme v těch stejných kolejích. Rutině, která nás obíjí a děsí. A TO JE VŠECHNO? Rutině, kde nepomáhá nabarvit si vlasy, přestěhovat se, ani přidat nového koníčka. Proč? Protože TO MUSÍ VYCHÁZET Z NÁS! Jinak to všechno budou pouze překližky.

Mám úžasnou práci, a přesto se mi do ní často nechce. Nadávám si: co by za to dali druzí, ty kachno nelétající. Bavím se o tom s kolegyní – prožívá to taky…

Coelho o tom píše knihu s názvem NEVĚRA.

Jsme nevěrní sami sobě?

Potkávám stejně starou holku, je na dně beznadějného bazénu. Och, jak důvěrně to dno znám…tolik chápu její pocity. My, dnešní mladí – nemáme závazky, nemáme povinnosti. Máme „jen“ možnosti – kdo by řekl, že mohou být v mnohých případech TAK depresivní.
Bavím se s druhou kolegyní – prožívá to taky! Nechce se jí do práce, i když jí to naplňuje. JE TO NORMÁLNÍ! Výčitky slábnou.

Někdo má přesvědčení „je to jen práce“. A mě až dnes dochází význam těch slov. Ano, je důležité dělat práci, která člověka naplňuje a dává mu smysl, ale zároveň – jen z práce nemůže být člověk živ…

To se pak dostavují stavy, kdy máte chuť otevírat si kavárnu, i když o tom absolutně nic nevíte.
Jste na sebe zlí, škaredí a hnusní – přesto, že se nic neděje. Jediným důvodem je únava a vyčerpanost – ale kdo za ni může? (nebudu ukazovat prstem)

Všichni máme sny. Ale pokud je chceme pouze snít, nikdy nezažijeme stav letící.
Každý máme vize, ale napít se číše toho poháru je často hořká a tvrdá práce.

Ideály – jsou motorem a trpkým učitelem, který mi dnes a denně šeptá do ouška: „Uvědomuješ si, že tvé zklamání pramení pouze z představy, která neexistuje?“

Představa -  je to fikce, kterou si uložila naše hlava vlivem filmů. Je to nostalgie, kterou si zapamatovala naše hlava z minulosti. Je to filtr, který selektoval to špatné od toho pěkného. Jsou to nůžky, které vystříhaly nábytek z IKEA katalogu do podoby idylické, láskyplné rodiny. DO KOŠE S TÍM.

Ten reálný život je daleko míň idylický, zato však daleko víc opravdový! A právě ve schopnosti vidět krásu v zalití čaje horkou vodou, je ten největší poklad. No jo, jenže jak přeprat tu mysl, že?

Jak, když únava a vyčerpanost je na denním pořádku? Jak, když už ani káva a cukry nepomáhají?
Vyčerpanost se často mění v lenost a apatii. Stačí nedostatek zimního sluníčka a myšlenky se mění  k nepoznání. Z aktivního životního stylu se stává peciválství. Sebelepší vize a sny se stávají pouze nástěnkou, která vás frustruje, protože nemáte vnitřní sílu, stimul, chuť ani odhodlání.

Důležité je, si odpustit!

Vaše sny Vás doženou. Buď ten odpor proměníte v motor, nebo vás jako rez bude tak brzdit, až vás donutí zastavit se, a začít dělat ty věci jinak!


ŽIJEME JEN JEDNOU, ŽIJEME TAK KRÁTCE – není čas NEužívat si ! ! !

Instantní nostalgie


Pamatujete si, když jste byli malé děti? Co s vámi rodičové dělávali? Mě brávali plavat. Je zajímavé, že z celého toho víkendového výletu, si  vybavuju hlavně tu chuť horké čokolády na jazyku. Plavou tam i nějaké vzpomínky spojené se zimou, fialovými rty, ale kečup a párek v rohlíku to jednoznačně přebíjí. Sport –a pak odměna, sauna! Běh a dortík – to mi zůstalo dodnes. Stejně jako odpor k vlažné sprše a zimnímu vstupu do studeného bazénu. Stejně jako moje nepochopitelné labužnictví automatických kákovin. I když když jsem to začala rozklíčovat, tak neuchopitelné mi to již nepřijde…

-          Kupuju si kapúčo bez cukru za 30 centů a ptám se sama sebe, zda člověk vždy nutně za každé své přání platí jakousi daň, nebo lépe řečeno, zda je každé přání obsahuje určité prozření…
Z plovacího bazénu se tak náhle ocitám na veřejným bruslení – hodina pohybu a alou na horkou čokošku a tatranku – MŇAM! Ach bože, pamatuji si, jak jsem postupem let vyměnila oteplováky za džíny v naději, že tam potkám toho Pravého. Tolik teenagerového sentimentu.

Rostu. A kávička z automatu se stává každodenní velko-obědovou pauzou – jsem na střední. Pokecat s holkama nad svačinou, zalitou instantním práškem a hle – hodina chemie se náhle zdá snesitelnější.
Po pěti letech se náhle, neplánovaně vracím k tomu středoškolskému stolu. Ve starším těle, stále však hádám se stejnými ideály, za které občas platím samotou.

CHLAMST – Robot zblajzne mou desetikajdu. A já se vydávám „do terénu“ učit.
CVAK – INTERMEZZO: Procházím nádražím, tahám za sebou kufr a z posledních fyzických i mentálních  sil si opět kupuju to čokokávovinu. Zaplavuje mě chvilkový pocit dočasné sladkosti, spolu s kterým se rozšiřuje i úleva. Až dnes mi dochází, jakou mají pro mě ty automaty tradici.
CVAK: knihovna – studium – beznaděj – vyčerpání – mokačíno

BLIK: 2:15  Tesco – hory – vzrušení – únava – kapučíno s extra porcí cukru

HOP: Cesta z hory – příjemná únava na lýtkách a čokoládička v bříšku

HORY, ZIMA, VÍTR VE VLASECH, ÚNAVA, PLÁNY BĚŽNOST -  to vše člověk musí ztratit, aby si uvědomil, jak to měl rád…

Jak věci, které často odsuzoval, hodnotil a soudil, vlastně miloval. Kolik mu dodávaly síly a radosti ze života.

Ta mysl je náš největší dar i prevít…!

Přemýšlím, jak malé dítě dokáže milovat ten hnědý kelímek, a jak prázdný dokáže být v rukou holky, které se plní všechny její sny. I ten cukr na spodku náhle dokáže mít hořkou pachuť.
Dneska zase sedím na bazénu a trpělivě vyčkávám, až bude 17:50.

A v tom mezidobí mě napadá, jak moc ty čokoládové automaty MILUJU a NENÁVIDÍM. Koukám na ty špunty s mokrou hlavou, jak si se zářícíma očima popíjí svůj kelímek čokošky a já si uvědomuji, že nežít své sny vás nenechá spát přesto, že ani žít je nepřináší konečný KLID a SVOBODU.

A je to tu ZASE – ona proradná TOUHA – instantní nostalgii minulosti zalévá horká přítomnost. A chmury se rozpouští, zůstává jen smíření, že si dnes nedám párek v rohlíku, neb už hold nemám ty dětské vrabčáčí vlásky.

Srkám si dnešní čoko-kelímek, a když ho dopíjím, dochází mi, že přes to přeze všechno je na samotném spodku toho plastiku SPOKOJENOST.



Slastně prstem vyškrábnu zbytky usazeného cukru a těším se, kam čoko-matová trajektorie bude směřovat dále…

Na kolik stupňů se s tím perete, vy?


Nedělní odpoledne zasvěcuji praní. První várka schlamstne ty barevné kousky oblečení – od triček, kalhot a po spodní prádlo. Mít lepidlo, tak to na papíře vytvoří takový nádherný patchwork života – poskládaný z různých aktivit, rozmanitých obsahů a forem vyplněný nejzajímavějšími lidmi.
Druhá pračka je sněhobílá – symbolizuje tričko bílého řádu, kalhoty čisté nevinnosti a růžový svetr idylických představ o budoucnosti. Program zapnut – cajk.

Večer, těsně před půlnocí mi hlava udělala jakési CVAK – a mě polil pot!!!
Koukám na program číslo 2, který jsem zapnula. Ten sice odpovídá materiálu oblečení, ale zapomněla jsem přenastavit TEPLOTU! Namísto, abych tak prala na 30-40, prala jsem na DEVADESÁT!!! Krajkové kalhoty, pokroucené podprsenky, nápadně menší šaty – všechno to byly signály, které jsem někde v pozadí tiše registrovala, ale neuměla jsem si je vyložit – ach bože, to se mi zas něco povedlo.

Smutně věším má oblíbená trička, která mají nenávratně překroucené švy. Rozmanitost je pestrá, ale nesmíme se u ní přehřát – to pak padáme do vyčerpání. A přestáváme vnímat barevnot, i když před vámi trčí jako tady ten pestrý věšák plný mokrého oblečení.

Chceme být výkonní na 100 %, někdy si dovolíme pouze těch 90. Naivně si myslíme, že fungujeme pouze na 40 a přitom naše životy se náhle smrskávají do směšně deformovaných forem, které jsme si sami vytvořili. Jsou to klece. Říkáme jim rutina a každodennost. A částečně je milujeme – stejně jak máme rádi to fialové tričko, která nám tak padne. Ale když valíme šílenou rychlostí neustále dopředu, ta každodennost se deformuje, její koleje se prohlubují do vzorců, ze kterých je těžké vybočit – znamenalo by to sáhnout na výhybku strachu.

A tak dál nosíme to deformované oblečení a setrváváme v něčem, v čem nám už není pohodlně. Pereme ty věci zas a znova a všechno se to pere v nás. Chceme se zastavit, ale místo toho zvyšujeme otáčky bubnů. Náš tep těla je k nezastavení. Namísto růžových dní tak náhle koukáte na svou tvář v požvýkaném svetru. A stejně přetrávený vám přijde váš život.

Otázkou je, co teď s tím – můžete to vesele dál ignorovat a všechny ty scvrklé kousky naskládat zpátky do skříně, předstírat, že se to nikdy nestalo. Ignorovat to dále.

Nebo ty poškozené, nefunkční koleje vlastních vzorců chování KONEČNĚ vyhodit do popelnice.

Včera jsem narazila na tento citát:



A mě dochází, že nemá cenu se s těmi věcmi kolem prát víc, než je potřeba..