Sněží

Sněží. Na asfaltu vznikl jemný poprašek připomínající koberec. Kráčíte a míjíte stopy, které zde někdo zanechal před vámi. Chvíli přemýšlím, kdo to byl a s kým budu takto já kráčet tím svým životem. Touto cestou jsem šla už milionkrát - cesta do školy! Jako malé mi přišla TAK dlouhá, dnes ji vnímám jako směšně krátkou. Míjím školku a vidím, že se vevnitř již svítí. Je 6.30 a mi se živě vybavuje to školkovské světlo, které ostře kontrastovalo s šerým počasím, když jsem byla malá. Vybavuji si, že mé tělo tehdy chtělo zoufale odpočívat, ale dle institucionálního řádu, byl už čas si hrát...

Čekárna. Často v životě na něco čekáme TAK DLOUHO, až se octneme v čekárně. Namísto úsměvu nás ne/přivítá titulovaný pohled směřující kamsi do monitoru. Aha, aha - a to je vše?
Odcházím s pocitem, že ani ta nejmodernější hadička nezjistí, co se děje - něco uvnitř mě to totiž již dávno ví.

Mám na dnešek spoustu povinností, ale jen dvě skutečně důležité věci:
-sdílet s vámi tento příspěvek
-a poslat konečně tu přihlášku!