ANGLIE - DURHAM 2015 #1

17.12. 2015

ODJÍŽDÍM

Mé anglické dny se nachýlily ke konci – stejně jako tento rok plynou k závěru. Dnes nepojedu na kole. Chci si vychutnat závěrečnou cestu na univerzitu. Vycházím z bytu a nadechnu se čerstvého vzduchu. Voní po svobodě! Zamykám dveře od bytu a vzpomínám…

Jestli Erasmus Švédský byl o odlepování nálepek, které jsem na sebe nechala naplácat okolím, tak ten anglický byl o zbavování se přesvědčeních, kterým jsem uvěřila sama o sobě. Typu: Jsem pořád unavená. Nemám šťávu a drive do života…

Jdu kopci, míjím louky, zelená pole a koně. Tenhle výhled mi bude chybět, ale zároveň vím, že si jej sebou nesu všude. Tak, co si sebou odvážíš, Irčo? Ozve se kdesi z hloubky mne samotné. Cítím, že je to víc, než jen napsaná diplomová práce…

ü  KLID – paradoxně jsem v tom nejstresovějším období našla zase klídeček a pohodu a zjistila, že pod tím nejšílenějším STRESEM, který napíná zelené vaše tělo, nedá vám spát, zatajuje vám dech – pod tím vším je SMÍCH. A tak jsem po ráno zase začala tančit, zase si začala zpívat a začala tak brnkat na zcela jinou strunu STRESU

ü  SOUCIT – poznala jsem zde různé lidi. Vyslechla různé příběhy. Často jsem se jejich chování snažila jen pozorovat, ale sem tam jsem se přistihla, že to soudím. Že se na to dívám jaksi povýšeně. A pak? Ti lidé přišli a začali si se mnou povídat. Moje kritická mysl se proměnila ve vrbu – a ta jen tiše naslouchá. Neumí totiž soudit.

Ať je člověk smutný či veselý. Slabý či příliš sebevědomý – každé chování pramení z nějakých kořenů, které nevidíme…po vyslechnutí těch příběhů životních příběhů zbyl jen soucit. A tak jsem si napsala:

Irčo, měj vždy prosím soucit s chováním každého človíčka (ať se chová jakkoliv!!!) chvílema je odsuzuješ a odsuzuješ tak vlastně jen sama sebe…

ü  Ano, začala jsem se tak mít více ráda! A tedy odvážím si LÁSKU. Pulzuje mými žilami, mám pocit, že se z ní zblázním. Je to něco mnohem krásnějšího než když je vám třináct a jste bláznivě zamilovaní. Tahleta láska plyne jako řeka – je klidná a zároveň skotačivá jako těch sedm veverek, co jsem dnes opět pozorovala na cestě do školy.

Tou cestou jsem šla v uplynulých třech měsících mnohokrát. Někdy jela na kole. Šla jsem sama nebo s někým. Pocity, které jsem si při tom nesla, byly různé. Někdy stres. Jindy totální uvolněnost. Vyčerpanost se střídala s energií. Dneska naposledy překračuji most, co spojuje zelená pole se zemí kampusu. Ano, je to most NA DRUHOU STRANU.

ü  ŠTĚSTÍ

o   Není nic krásnějšího než jej sdílet s druhými v podobě hrnku kávy nebo kousku čokolády. Ale štěstí vlastně je i mít po boku druhé, kteří s vámi sdílí vaše obavy, úzkost i vyčerpání.

o   Znovu jsem si potvrdila, že pocit štěstí mi prostě nemůže dát nic zvenčí – žádná věc (viz oblečení), ani žádný člověk. ŠTĚSTÍ PROSTĚ JE!  A pokud ho necítím, má to nějakou příčinu a jen JÁ to můžu změnit:            

§  Upéct buchtu pro druhé

§  Jít se projít po pláži¨

Štěstí má totiž jednu báječnou vlastnost – je velmi prosté.

ü  SPOKOJENOST -  vzpomínám na slova Steva Jobse a kolikrát jsem mu záviděla, že dokázal nechat školy. Já jsem dnes na sebe dnes pyšná, že už nemám pochyb, že to MásloGramRýže získám. Znáte to -  dotahovat věci do konce je blažené.

A co dál? Sedím v letadle a pozoruju mraky pode mnou. Když jsem odjížděla před třemi měsíci z Prahy, jednou z věcí, které jsem si přála, bylo získat NADHLED.

Končí mi listy v mém zápisníku, který nese název I LIKE life travelling.

ŠVÉDSKO-FINSKO-RAKOUSKO-SLOVENSKO-CHORVATSKO-MAĎARSKO-ANGLIE

Letošní rok byl o cestování kolem, abych znovu-objevila to mé mladší Já, které mi tolik chybělo...

Příští rok tedy bude spíše o cestování uvnitř. Ne za hranice. Více u sebe…

Končí i má závěrečná zastávce v roce kozy, která chutnala po douších Starbuckové kávy a přeslazených sušenek. Usmívám se. Ani zdaleka totiž nekončí mé psaní – ba naopak!

NA CO SE TEDY MŮŽETE TĚŠIT?

ü       NOVÝ BLOG – profesionalizovaný, přehlednější, vyšperkovaný

ü       NOVÁ KNIHA – má priorita!

ü       SEMINÁŘE -  naučila jsem se, poznala jsem a chci to s vámi sdílet!

Milujte život, je krásný! BA NÁDHERNÝ! A jeho největším kouzlem je POMÍJIVOST! Pokud to, co píšu necítíte, vezměte si čas vánoční a zamyslete se, co mohu udělat proto, abych to tak cítil/a. Třeba se budeme mít možnost o tom pobavit u kousku cukroví

Tak ŠŤASTNÉ A VESELÉ

11.12.

ONO SE ŘEKNE „UDĚLÁM BRAMBOROVEJ SALÁT“

Už jsem Vám psala, že jsem lucky like hell, protože bydlím se dvěma fajn muži a jeden tady skoro není. Při organizování rozlučkové party, kde jsem se rozhodla připravit bramborový salát, mi však došla nevýhoda tohoto předpokladu, že si vařím jen pro sebe -  PŘÍLIŠ MALÉ HRNCE ! Jen uvařit brambory byla tedy výzva!

Koupit veškeré ingredience bylo taky vtipné. Velké tatarky se nevedou. Moravanky neexistují. Naštěstí jsou prodavači v TESCU milejší než u nás a berou mě za ruku a pomáhají mi najít vše potřebné. Mají lepší plat?

Ano tedy - čekám návštěvníky. A s nimi i tajného Ježíška. Škrábu 3,5 kila brambor na bramborový salát a přichází další výzva. Ve woku (to největší, co tady máme!) bramborová, kostičková hora, posypaná cibulí a okurkami.

„A kam mám dát tu kukuřici, hrášek a mrkev? A jak to mám všechno promíchat?“ ptám se beznadějně přítele na Skypu. Chlapi mají vždycky nějaké řešení, ne? Náhle si vzpomenu na rádio show o tom, jak pěstounská rodina připravovala bramborový salát v neckách. Ty nemám, ale jdu se kouknout po nějakém kýblu. Hmm, moc mu teda ale nevěřím. Screenuju kuchyň a pak si vzpomenu na antropoložku MARY DOUGLAS. Ta napsala knihu Čistota a nebezpečí, kde zkoumá ideu čistoty a nečistoty.

Co ve vás vyvolává, když dáte boty na stůl? Nebo si představíte obědový talíř v umyvadle koupelny. Když vyrazíte v obyčejném nic moc triku „na doma“ do města nebo si utřete ruce do utěrky, která slouží k utírání nádobí. Jak se cítíte, když najdete vlas v polévce nebo si čistíte zuby u dřezu v kuchyni?

Douglas má za to, že vnímání ne/čistoty je otázkou toho, co patří či nepatří do ŘÁDU společnosti. Čistota i špína je tedy relativní pojem a závisí na kulturním kontextu toho, co společností uznáno za nečisté, odporné atd.

S těmi myšlenkami sypu bramborové ingredience do dřezu (samozřejmě poté, co jsem jej umyla) a pozoruju ty pocity nečistoty, které to ve mně z nějakého důvodu vyvolává. Ale vždyť je to ve skutečnosti jen nerezová nádoba! Umytá a vyleštěná víc než místo záchodové. Je sranda, jak silně nás kultura nevědomě ovlivňuje – a ještě větší zábavou je, ty mantinely překračovat!

„Potatoe salad? I AM IN!“ Píše Veronika a jako první bere do ruky lžíci a nabírá si plnou pusu. JEŽÍŠKU, jak tohle zbožňuju!

     

Ve ONE POUND WORLD jsem koupila MINI-CRAKERS a i přesto, že jsou malé, máme s nima hromadu zábavy.  Proč?

Po malém práskanci se objeví papírová čepička, která je přilepena samolepkou na čelo a pak přijde to nejvtipnější.

How does Jack Frost get to work? By icicle

V každém craceru je papírek a na něm anglický vtip v podobě hádanky. No, jsem zvyklá na naše české, kde je vždy mezi řádky nějaké moudré sdělené, nebo šikovně ukrytý jinotaj. Když rozluštím všechna neznámá anglická slova, stále ten vtip nechápu.

Why did the mechanic fall asleep under his car? So he could get to work oily in the morning

Všichni jsou v očekávání. Místnost je naplněna takovým tím očekáváním víte, jak když někdo vykládá vtip a vaše tělo už se podvědomě těší, že se bude řehtat – oh well, ne když se čtou anglické vtipy

What do you call a penguin in the Sahara desert? Lost

„I do not get it,“ přiznám se.  

„There is nothing to understand,“ říká Andrew.

„That´s not funny at all. There is nothig funny!“ začnu se řehtat. Ta absurdita mojí bránici prostě nedala. No a pak se už jen smějeme anglickým vtipům, které vůbec nejsou vtipné…

Dlouho jsem se TAK nenasmála!

∞

A v průběhu večera se samozřejmě fotí. SPOLEČNÉ FOTO – CVAK!

„No jasně, pojďme si zvěčnit, jak jsme všichni byli tehdy šťastní a v pohodě,“ ušklíbne se Karel. A má v zásadě pravdu. To jak, že jsem v tom daném okamžiku happy, jak dva grepy žádná fotka nezachytí. To, že i tenhle okamžik pomine a bude mi někdy zase smutno je víc než jisté. To, že celá party se nenesla v tom duchu, jak zachycuje tato fotka je pravda. A přece stejně jako Země se točí, tvrdím, že to bylo fajn!

8.12.

FORMAL DINNER

„So we are finaly going! I am so EXCITED!!!!“ přiběhne kamarádka Sonia, který zkoumá rituály v jeskyních z dob dalekých (století jsem zapomněla).  

        
„Me tooo!“ mám ji ráda, brnkla na to moje mladší Já, které cítí vzrušení všude po těle, protože ví, že dnes jsou taneční, a tak i příležitost hodit se do gala.

∞

Hodiny ťuknou šestou odpolední. Je čas vyměnit tepláky, kroksy a ušmudlanou mikinu za červené lodičky a černé šaty. LET´S SUIT UP! Vylézám se své „pětkové“ jeskyně a beru si do ruky řasenku. A kam že se to chystám? Cambridge, Oxford a Durham – toto jsou tři místa v Anglii, kde se v rámci Univerzit pořádají tzv. FORMAL DINNERS – studenti se hodí do gala a mají se možnost setkat s prefekty kolejí (ano, skutečně existují) a u večeře společensky diskutovat (nejen) o akademických tématech. Takže ano, to jak to známe z Harryho Pottera (večeře studentů s profesory), se zde v Anglii skutečně děje! Na Durhamské UNI je spousta kolejí a CASTEL COLLEGE (ZÁMEK), je jednou z nich. A TAM SE PRÁVĚ MY CHYSTÁME. Do zámku a jídelny, kde se natáčely scény HP (už vás s tím nudím, já vím…)

Beru do ruky řasenku po několika dnech a překvapeně koukám na tu holku, co se na mě usmívá – jo s diplomkou moc parády dělat nemusíte… Kdo to klepe???

(Před několika týdny nás začal zlobit internet. Jednou večer jsem zkusila klepnout na sousedy s dotazem, jestli bych se mohla připojit přes ně, že potřebuji vyřídit nějaké důležité maily. Otevřel mi muž z Dubaie, který mi nejenom dal heslo na wifi, ale i mě okamžitě nazval svou rodinou a pozval k nim do země. BTW ne, nejede po mě. Má ženu a dvě děti, ale Pedro si dělal legraci, že v jejich zemi je mnohoženství povoleno. Ve zkratce: jako vyjádření díků jsem jim upekla čokoládové muffiny a on mi právě přinesl vrátit talíř. ALE NE PRÁZDNÝ!!!! Plný jarních závitků A JEŠTĚ MI K TOMU KOUPILI PIZZU. Lapu po dechu a sama se divím zcela jiné mentalitě…něco po někom chcete a ještě toho dostanete tolik nazpátek. Nepobírám to. Poděkuji a jdu si namalovat druhé oko – večeře je na spadnutí…)

∞

Zkontroluju odraz v zrcadle, čekám na Soniu. Na sobě mám černý hábit – povinný! Čekám trošku šarkárnu. V povinné výbavě formal je čtyřstránkový pdf dokument: co je dovoleno. Co je zakázáno. Tak například: v jídelně se nesmí fotit, víno si můžete koupit jedině v baru hradu (takže žádné šup vínečko do kabelečky jako „za mlada“), pokud vám zazvoní mobil u jídla, budete penalizováni – pošlou vám pokutu na účet…parádička… PRAVIDLA, PRAVIDLA PRAVIDLA…

∞

7 PM – oficiality začínají. Skupinka nás čeká ve společenské místnosti. Je tady krb, kožené sedačky a krásné sedačky, vánoční stromeček. Obrazy – kdy se pohnou? Připomíná to společenskou místnost VÍ-VÍTE-ODKUD. Tajím dech. Jsme vedeni do jídelní místnosti. BUDU PŘIDĚLEN DO NEBELVÍRU, NEBO MRZIMORU? JEN NE ZMIJOZEL!!! JEN NE ZMIJOZEL!!! Sedáme si poté, co jeden ze studentů pronese nějaké latinská slova. Nemám šajnu, co říká. Ale tím, že to bylo latinsky, umocní kouzelnou atmosféru. Sedám si a koukám po pěti řadách stolů plných studentů v černých kápích. Pak se otevřou dveře a zprava se nese dýňová polévka. Je nalita do talířku, který už čeká. TAK MÁÁÁLO? A BUDOU PŘÍDAVEČKY?

Atmosféra je pro mě protkaná třemi filmy. Harry je tutovka, neb čekám, jestli místo dezertu nepřiletí sovy – to by bylo NĚCO! Když po sobě všichni přestaneme pokukovat a dáme se do jídla (jeden nikdy neví, aby zas neporušil nějaké to pravidlo), připadám si jak Julia Roberts v Pretty Women: „Kterou lžící mám proboha jíst??? Nevíte někdo?“

Zkouším proměnit máslo v nutellu, ale nedaří se mi to – asi špatné energetické vibrace místnosti.

Třetí film – Deník princezny! Proč? Místností chodí holka alá hlídka s takovým tím utrženým sluchátkem v uchu, co měli agenti v Matrixu, a obchází stoly. Nevím, jestli kontroluje, zda se pokypu, fotím či co…ale znervózňuje mě. Uf uf…

∞

„Měla jsem objednáno gluten-free a vege verzi, prosím,“ připomínám se číšnici po polévce. (pokud by byly servírovány špagety, tak bych 7 liber vyhodila do vzduchu jako Ron svůj kotlík když se mi nepodařil lektvar. Paní odbíhá, že to prověří v kuchyni, zda jsem na seznamu. Bavím se a povídám si dále…najednou v zádech ucítím něčí dech: „Have you eaten that bread?“ jedla jste ten chleba?
„NO, ano,“ cítím se provinile, že jsem k polévka zakousla 1/8 bagetky.
„A víte že to není gluten free?“               
„Ano,“ cítím se jak rudnu – ale jí mám co vysvětlovat „na lepek neumřu, ale bolí mě po něm břicho, ale prostě někdy neodolám no – odolejte bagetě s máslem, co není nutella – že?“          
„Tak to bych vám opravdu nedoporučovala jíst, podejte mi ten talíř.“ Cítím se jak malá holka „chycená při činu“.

Hlavní chod: tři mini-brambory, plátek lososa čtvrtka dušené mrkve a kousíček brokolice. I přes pidi porce zvládáme jíst toto jídlo kolem hodiny. Kromě atmosféry to přikládám ceně jídla! Přikusujem k tomu sice atmosféru okamžiku, ale i tak se mi z pupku po večeři dere dotaz: a kam se teď půjdem najíst?

Dezert: byl čokoládový, ale ! Měl v sobě mouku… „Vy dostanete jen ovoce,“ mé zklamání je zprvu značné. Jen nudné ovoce… situace je pak však zachráněna – BYL TAM I KOPEČEK MALINOVÉHO SORBERTU. (A když se  ta paní nedívala, tak jsem uzmula lžíci čokoládové pěny Adrewovi i Sonie, ale prosím, neříkejte to té paní, aby mi nezaúčtovala nějaké penále za vymýšlení…)

∞

Po večeři se přemisťujeme zpět do společenské místnosti. Káva, čaj i portské – vše na nás zde již čeká. Sedáme si do křesílek a povídáme si o všem možném i nemožném. Studenti i učitelé korzují, hladinka alkoholu u některých stoupá. Pod nos mi přichází cherry. Kdyby bylo raw tak možná, takhle se držím svého heřmánkového čaje.

„Víte, včera jsem přemýšlela nad jednou věcí. Možná je to trochu divné, ale…říkala jsem si, kdybych si musela vybrat, jestli chci být slepá nebo hluchá, tak co z toho bych si zvolila,“ nadhodí zajímavé téma k přemýšlení. Přemýšlím….    

„Hele, já si vlastně myslím, že by mi to bylo jedno. Kdybych byla slepá, tak bych si daleko více užívala věci „na omak“, víte jak je krásné, dotknout se kávových zrn nebo kůry stromu? No a kdybych byla zase hluchá, tak si daleko víc všímám neverbálních signálů těla lidí kolem,“ vzpomínkami si uletím na Vipassanu, kde jsem již dvakrát strávila deset dní se zcela cizími ženami, které jsem neznala jménem, ale dokázala jsem je rozpoznat podle stylu chůze, podle toho, jak drží lžičku, i podle toho, kolikrát si jdou přidat. Slova jsou důležitá jen ze 7 % (citovat nebudu, říkal to Kevin), 70 % dělá body language, zbytek intonace a dikce. A přesto tolik lpíme na to co a jak řekneme a vyjádříme.

Byl to vskutku povedený večer…

Půlka listopadu - 8.12.

STŘETY A POSTŘEHY – MYŠLENKY A SMYŠLENKY

LUMIERE

Úplně jsem Vám zatajila, že zde v půlce listopadu byla velmi impozantní světelná show, kdy se na katedrálu pouštěli různé světelné efekty za zvuků hudby…

Na jezeře se objevila ploutev kosatky, které kolem šplíchala vodu – vše vytvořeno pouze světelným efektem!

Centrum města se proměnilo v Říši Alenky…

A vnitřek katedrály mi hudbou připomněl mé herní období Heroese a strop mě tahal do mandal a jiných psychedelických obrazů mé mysli. Takové to je si šlehnout?

                               

Diplomka aneb UŽ Z TOHO MAGOŘÍÍÍÍÍM

"Ale v zásadě to už máte. Teď to jenom sezrozumitelnit," tak zní komentář mé vedoucí. A já tak poprvé využívám prosklené buňky, kde se jako česká liška zavírám, odizolovávám od ostatních studujících mravenců a čtu si to, co jsem napsala nahlas. Ba si to přednáším!

∞

Další ráno. Opět otvírám dokument s názvem DIPLOMEČKA, ve snaze si tímto milým názvem navodit pocit příjemna. „Musíte čtenáři vysvětlit, jak spolu jednotlivé koncepty interagují.“ Zírám na papír a představuju si Foucaulta, co tančí jazz , zatímco Rabinow jde v rytmu tanga – jak je sladit?

Chytají se za ruce a tančí dynamický blues spojující jejich živá těla s neživými tóny muziky. To vše pod Foucaultovým přísným dohledem…

Ano – hrabe mi!

∞

Afirmace finišovací fáze: Tak pojď cukříku do těla, abych lépe myslela !!!

∞

Celých STO JEDNA stran písmenek…

Momenty z officu

Potřebuji vyfotit jednu islámskou košili. Naštěluju si ji na stojáka, ale padá. Potřebuji ji něčím zatížit.
„Prosím tě, nemáš po ruce něco těžkého?“ ptám se Bety.         
„Jasně sebe!“  
„Super, tak si mi prosím Tě lehni na tu komodu, ať mi to prostěradlo nepadá.“

Řehtáme se ještě půl dne.

∞

„KONEČNĚ MÁM POCIT, ŽE PRACUJU!!!“ vyjíkne Bety, když je nám přidělen super nový Mac, abychom na něm leštili stíny z fotek šípů, kopí a dalších cingrlátek, co jsme nafotili – ptáte se, jak vypadáme v akci?

Jeden z posledních dnů mažu stíny kopí a říkám si, jak jednoduše jde vymazat na fotce vráska, která tak vytváří klam dokonalosti. Říkám si, že apač indián si asi nemyslel, že si jednou budu hrát se stíny jeho vynajítka v PHOTO SHOPU. Žehlím si a klonuju pozadí (FOTKY!!) sem a tam a napadne mě, že se těším, až za pár dní budu žehlit vánoční ubrus.

Nacházím v této nudné a stereotypní práci vlny spokojenosti a pohody a hlavou mi projedou slova Stáni: „Nemůžeš sedět prdelí na víc židlích - dokonce ani ne na dvou!“ Tohle uvědomění si beru sebou do Česka.

PÁTEK X SOBOTA

Brzy to bude za mnou, ale zde pracuji i v sobotu a sama jsem překvapena, jak silně na mě působí koncept víkend x týden. Zatímco v týdnu letím do knihovny jak splašená slepice, abych už už začla. O víkendu vše dělám s klídečkem, pohodičkou, nikam nespěchám – jsem stejně produktivní! Ani v jednom z případů mě nikdo nikam nehodí. Že by internalizovaný vzorec od dob základoškolských?

A jak to dopadlo s proplácením věcí?

Víte, že jako kompenzaci kufru mi nabídli proplacení výdajů. Nakoupila jsem tehdy kosmetiku a oblečení v MaS. GermanWings mi proplatili polovinu! Od té doby se ve mně pralo mé luxusní já: „paráda, tohle vše mám zadarmo“ a mé Skromně-asketické Já: „Tohle všechno fakt nepotřebuješ a navíc na tom můžeš VYDĚLAT, když to všechno vrátíš.“ Pravdou je, že mi všechny ty rukavičky, trička i svetříky ležely DVA MĚSÍCE v igelitce. Netknuté…ptáte se, jak jsem se rozhodla?

Vzala jsem igelitku a s účtenkou si veškeré peníze nechala vrátit na účet. Nakoupila jsem za ně dárky pro mé anglické přátele – a bylo to!

Geniální!!! V Anglii prodávají papír s mřížkami, a tak můžete stříhat rovně!

„OSTATNÍ“

•          Angličani mají pohledy a známky na váhu: „Doku vám ten pohled nezvážím, tak vám nejsem schopná říct, jakou známku potřebujete,“ říká mi na poště. LOVELY…
•             Skoro na každém WC hledám ten špagát, za který se tahá – vypínače se nevedou…
•         Angličani nemaj zvonky! Jejich chyba, na jednoho milého souseda jsem se nedoklepala a on tak nedostal bramborový salát (kde se vzal salát – dočteš se později!)
•              Kupuju na marketu kávu. Chci platit kartou. Paní vytahuje PayPal a iPhona. „Chcete účet poslat smskou nebo na e-mail?“

•         Když prožíváte příliš mnoho věcí, na které se těšíte, je to fziologicky stejný pocit, jako když se vám nechce do hromady věci: nejíte, nespíte - stres se mísí se vzrušením a dává vám energii, která vás žene kupředu  v rytmu splašeného koně
•         Přijde mi divné, že mě prodavač v obchodě oslovuje darling (miláčku) a soused sweetheart (drahoušku). Tady je to součástí „kulturní mluvy“, ale když si představím situaci v obchodě, ke mi prodavačka říká: „Ale ovšem drahoušku, že můžete platit kartou. To bude půvabné!“ ( I will pay by card. Oh lovely!) Jdu do kolen. Nebo když řeknu: „Budu platit kartou.“ „Of course you can, ale samozřejmě, že můžete“

STROM VAŠICH PŘÁNÍ

Blíží se vánoce a s nimi se v knihovně objevila i výzdoba a s ním i stromeček, kde může kdokoliv napsat své vánoční přání. Toto je to mé – pro Vás!

      

                                                   

6.12. 15:00 PM (čas stále ještě britský...)

MŮJ MOŘSKÝ PŘEDVÁNOČNÍ DÁREK - PRO MĚ, ALE VLASTNĚ JE O VÁS...

Dneska je druhý advent. Druhá svíčka symbolizuje mír. Asi proto jsem se dnes ocitla v Seahamu před pomníkem Tommyho, železného muže, který tady sedí v dešti, větru jako sklíčená vzpomínka na všechny  padlé v první a druhé světové válce.

 Rozhodla jsem se, dát si předvánoční dárek – vlastně druhý. Víte, dřív se mi o vánocích stávalo, že jsem byla často zklamaná z dárků, které jsem nikdy nedostala. Logicky! Nikomu jsem o nich nikdy neřekla( asi pozůstatek z přesvědčení, že když si něco ŠÍLENĚ MOC PŘEJETE, nesmíte to nikomu říct…). No a tak jsem se naučila obdarovávat sebe sama…

Ještě před vánoci strhnu stuhu ženskému semináři, a dnes jako oslavu dne MÍRU, jsem si nadělila oranžový lístek na vlask Durham-Seaham. A s ním i den mě samotné se mnou samotnou…ale brzy mi došlo, že myšlenkama budu i tak s vámi…Uteklo to, mise se blíží ke zdárnému konci. Za pár dní roztáhnu pas (ten cestovní, protože křídla mi ještě nenarostla) a Jet Racek mě vyplivne v Praze. Neviděla jsem ani zdaleka všechno, co jsem mohla, nebo co bych chtěla. Přesto účel mé cesty byl naplněn. Dokonce možná i předčil mé očekávání:

• -          Upřeně poslouchat příběhy druhých, aniž by mi na pozadí běžel imaginární TO DO LIST
• -          Naučila jsem se odcházet od nedodělané práce, zavřít ten šuplík POVINNOSTI  a nemyslet na něj
• -          Spát OSM HODIN DENNĚ
• -          A jo! Málem jsem zapomněla – NAPSAT diplomku.

KLÍČ ÚSPĚCHU? Sedět prdelí JEN NA JEDNÉ ŽIDLI! Tzn. ne dělat tisíc věcí, ale jen jednu jedinou. To je klíč k vnitřní spokojenosti. Fyzicky jsem ještě tady. Myšlenkama se přistihuju stále častěji, že už jsem v ČR  s Vámi všemi! Přemýšlím o tom, s kým se chci potkat až přijedu a než přijedu. Co chci přivést…a pak z toho nespím…lehkej stresík… Ráno jsem si proto sbalila batoha a řekla si: „Dneska budu zase ta malá holka.“ Dětská, hravá, bezstarostná!

A POVEDLO SE!

Pohled na moře mi vyrazí dech ještě ve vlaku a zastaví proud mých myšlenek. S hlavou ve větru přicházím k útesu a němě zírám na moře…

BRAMBOROVÝ SALÁT-ZÁVĚR DIPLOMKY-VRÁTIT KOLO-NAPSAT DOPIS-POHLEDY

UMLČENO!!!

S VĚTREM PROUDÍ SPOKOJENOST….

Dochází mi, proč jsme schopní rozplakat se při západu slunce. Proč tolik toužíme po přírodě. Proč pohled na vítr dokáže ukonejšit naši rozháranou duši. Proč konečně až při zvuku moře se mě mé neposedné myšlenky pouštějí jako ta klid pijící klíšťátka.

Dnes ráno jsem skypovala s kamarádem M., který mi řekl: „Došlo mi, že ten vnitřní svět v nás je daleko hlubší a zajímavější, než ten kolem nás.“

Mojí Seahamskou teorií (to je to město, odkud Vám píši. A omlouvám se, dnes nebudu citovat žádný vědecký zdroj, neboť je to teorie ničím nepodložená. Vychází však z větší hloubky než je „intelektuálno“). To, co nám příroda zrcadlí, je ta nejhlubší pravda uvnitř nás. Ten bezbřehý Klid, který znám z meditací. To nepopsatelné Štěstí, jenž nemá okraje, a které znám z procesů Cesty…Je to absolutní Nasycenost přesto, že máte prázdný žaludek…Neexistuje nic, co byste v daném okamžiku chtěli nebo potřebovali. ABSOLTUNĚ NIC!

Jako lodička jsem před třemi měsíci připlula do Anglie. Lehce zbloudilá a dnes se cítím, jako bych opět připlula do přístavu. Paradoxně jsem tu vyrovnanost vrávorajícího korábu našla v největší mořské bouři.

Procházím se po pláži a pozoruji lidi, kteří se procházejí kolem. Všichni se usmívají. Psi dovádí s vlnami a já si vzpomenu na své plavky, co jsem si sice sbalila do batohu, ale vodní hrátky přenechám border koliím. Zas taková hrdinka nebudu… Gumáky jsem vždy používala k čištění bazénu, nebo skákání v blátě. Tady v nich děti běhají po pláži. Já ne, já mám kozačky =D

U moře mne vždy přepadají momenty, kdy mám chuť dělat stejné věci. Psát do písku a fotit stopy do něj otisknuté. Milionkrát a stále poprvé…zírám do vln a poslouchám zvuky kamení. 

ZVUKY

„Pane, když jsem se vydala následovat Tě, slíbil jsi, že celou cestu půjdeš se mnou a budeš ke mně promlouvat. Ale viděla jsem, že v těch nejsmutnějších chvílích mého života se v písku črtaly jen jedny stopy. Vskutku nechápu, jak jsi mne mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc potřebovala.“

On zašeptal: „Dítě moje drahé, Mám tě rád a nikdy tě nenechám samotnou, nikdy, ani když tíha života dolehne a osud tě bude zkoušet. Ty jedny stopy, které jsi viděla, tam zůstaly právě z chvil, kdy jsem tě nesl.“

(Z knihy M. Powersové: Stopy v písku,

„Věříš v Boha?“ ptá se mě kamarádka Airin, kterou jsem zde potkala
„Ano, toho, který tepe ve mně. V každé žíle i tepně.“

Co tím chci říct? Možná nemám křídla, ale často se právě díky Vám cítím, jako bych je měla! Přátelé jsou jako andělé...Na myslové úrovni možná otřepaná fráze. A já přesto v těle, v každé buňce cítím, jak moc pro mě znamenáte.

∞

Lidi často odjíždí do Indie, cestují na druhý konec světa. Nebo chtějí poznávat svět, aby zažili pocity klidu, vzrušení, šťávy ze života. Lásky…to všechno tady prožívám TADY A TEĎ. Jen hodinu od města, kde jsem strávila poslední tři měsíce. Bez nutnosti být v Asii či Americe. Bez potřeby kohokoliv druhého. Ale přiznám se Vám. Moje radost bouřila jako ty vlny, když jsem si představila, že ji budu moci, alespoň skrze řádky sdílet s Vámi.

∞

Další osvědčené věci, které děláte na každé pláži: sbíráte kamínky, chutnáte vodu, jestli skutečně i tady je slaná, blbnete s chaluhami a pozorujete racky a přemýšlíte, jaké to je asi lítat…

Na rtech mám slanost příběhů Hemigwaye  a v těle cítím Svobodu Bachova Racka.

Co bych Vám chtěla říci závěrem?  Ty a ty a ty, který čteš tyto řádky a dočetl/a jsi až SEM!

Ale i to se změní…

23.11.

LONDÝNSKÁ POHÁDKA

Bylo nebylo…ale tohle opravdu bylo…

Předpůlnoční přípravy

Tak se to stalo, že jednoho večera jeden kluka jedna holka nešli spát. Místo toho před půlnocí kouzlili nad pánvičkami a hrnci, aby zaplnili plastové krabičky snídaňovou kaší, obědovou pohankou a Večeřovou pomazánkou z fazolí. Pak cvakli dveře a po vlastních nohách se přenesli na Durhamské nádraží, kde jezdí nejdražší vlaky jejich života. Za necelých 11 minut jízdy do Newcastlu zde dáte 6,9 liber (cca 255 Kč). Jaký to údiv, když ví, že se dá cestovat i na koštěti, nebo zadarmo cizím autem se zvednutým palcem.

01 AM

Pro většinu začal další pracovní týden, pro ně pokračoval víkend. Většina lidí spala. Oni čekali na noční MEGABUS v oáze všech cestovatelů, která nejednomu dobrodruhovi zachránila kejhák. Kam půjdete, když potřebujete internet a teplo v kteroukoliv noční hodinu, v jakémkoliv městě světa? Ano, přesně tak! Seděli v McDonaldu a při uzobávání jablečné taštičky se snažili nepoddávat únavě, která vystřídala dřívější vzrušení. „Víš, jak tahleta věc ještě před chvíli vypadala?“ „Vím! V šestnácti jsem dělala v mekáči. Moje první brigáda,“ usmála se a zakousla se do přesmaženého pirohu.

1:40 AM

V Anglii je všechno MEGA – zubní pasty, chipsy i autobusy. Jen je tršku na hlavu, že místní wifina má větší kapacitu, než prostor na nohy. Ten kluk však zachraňuje situaci elegantně než Harry Potter – a nepotřebuje k tomu ani hůlku! Stačí mu spacák a karimatka, kterou bez studu nafoukne v uličce autobusu. Hermionina nafukovací kabelka se může jít zahrabat, protože by z ní sice možná vytáhla postel, ale do autobusu by ji nenarvala. Zatímco většině pasažérů padá hlava zprava do leva, a trhaně je tak probouzí náraz o boční sklo, ti dva si užijou na střídačku (ale no tak…) – ničím nerušeného spánku v uličce autobusu. „Aha, tak takové to je čmuchat páníčkovy ponožky,“ napadne tu holku při pohledu na modré palce cizího muže a přetočí se druhý bok. Ukolébavkou jí byly zvuky motoru.

1:40 – 8 AM

Svítá… spala jsem? A kde to jsem? Fuj! Někdo mě právě poslintal…aha ne, to byla snad jen voda z flašky…aha, ne bylo to střešní okýnko -  ale ne, snad nebude dnes pršet! Téééda, to jsou pěkné ADIDAS botky, ty by se líbily sestřičce…designovka. Umírám hlady.

„Kde jsme?“
„V Londýně.“

9 AM

„Kde jsme?“
„Někde mezi Londýnem a Londýnem…“

„In ten minutes we arrive to VICTORIA COACH STATION,“ místa, kde rodiče malého Filipa uložili do těžké, kožené tašky a zapomněli ho tam. Našel ho až Oscar Wilde, který o něm napsal hru. Nic nechutná tak lahodně jako hladová palačinka s arašídovým máslem uprostřed velkoměsta!

11 AM

Plán se KONEČNĚ dává do pohybu! Buckingham Palace  - checked! Pocity: příliš mnoho lidí s mobily, fotící si bubeníky v červeném na koni.. Řítíme se dál – směr HYDE PARK!

A pak se cosi zastavilo….jako když vám odpadne hodina a vy máte najednou ve vašem nabitém dni neplánovaný čas. Jako když si nadělíte předčasně pod listopadový stromeček „vědomé volno“. Prostě ji vzal za ruku, a zpomalil tak její krok. Sedli si na lavičku a on vytáhl buchtu. V italštině tomu říkají „dolce far niente“ – sladké nicnedělání (Alespoň to říkala Julia Roberts ve filmu EAT, PRAY, LOVE =D). Jen tak seděli a pozorovali všechny ty bláznivé lidi, co se šíleně moc chtěli vyfotit s těmi labutěmi, ze kterých měly ve stejném okamžiku strach – muži, jak ženy! Modlili se, aby jim ty houfy holubů nepokadili hlavy, protože by to znamenalo víc štěstí než byli v tom okamžiku schopni unést. Mlčeli a jí v tom okamžiku došlo, že ta socha Petra Pana nemá nohy, a tak na ně počká. Proč za ní tedy utíkat?

Pak ale přišly labutě – a ty kačeny je normálně začaly klovat do kolenou – tušili, že ten perník stojí za to. Vysypaly jim drobečky na hlavu a vydaly se dál – skrze Hyde Park. Je to park, kde lidé běhají v kraťasech, zatímco se ta holka ptá: „Jak to, že ti lidi nejsou v práci?“ a taky park, kde žijí tlusté veverky, které ztratily veškerý respekt k lidem! No vážně! Lidi po nich hážou oříšky a ony je chytají jako cvičené opičky.

??? AM

Proč je jen okolí nějaké scény z filmu vždy jiné, než v realitě? Podobně jako byste neřekli, že pyramidy v Egyptě nejsou hned vedle města, i ta socha Petra Pana v jejich oblíbeném filmu HOOK, se zdála být situována v jiném prostředí.

Pomocník kapitána Hooka nikde. Foto? DONE!

„Tak teď už můžu jet klidně domů. Už jsem viděl úplně všechno, co jsem chtěl,“ řekl a ona věděla, že to myslí NAPROSTO vážně – měli před sebou však ještě celý den!

∞

Vím, proč v Praze vždy raději posílám MHD-sms – je to o dost rychlejší, než vynakládat snahu zorientovat se v místních tarifech. Dost času tak spolkne hamleto-londýnská otázka: „Metro nebo autobus?“ Automat nakonec spolkne jejich kreditky, aby jim vzápětí vyplivnul dva papírky, v ceně čtyř jízd Ostrava-Brno a zpět, opravňující je nasedat do sedla dvoupatrových, červených slonů se čtyřmi pneumatikami. První zastávka: LONDON EYE!

Londýn připomíná mraveniště. Zpoza skel pozorují mumraj lidí propletený s dopravními uzly taxíků, autobusů a aut s volantem na opačné straně. Do toho se pletou střípky znalostí spojených s Westeminster Abbey, kde se v hrobě obrací Geoffrey Chaucer a další básníci. V dnešní povídce se však hlavními protagonisty stávají oni dva!  

∞

BIG BEN!             

„Hm, vypadá větší, než když mi bylo sedmnáct.“            
„Jo, vypadá větší, než když jsem ho viděl z letadla.“      
„To je fajn, že ho ten Guy Fawkes nevyhodil do vzduchu!“       
„No, jo u čeho by se všichni ti lidi pak fotili – včetně nás!“

∞

Nepodceňujte sílu své mysli, když si črtáte skicu vaší poznávací cesty JAKÉHOKOLIV MĚSTA!

Šli jen tak, co noha nohu mine podél řeky Temže…

Míjeli vánoční trhy, které pro svou komercionalizaci, již dávno ztratili nádech tradičnosti, ale i v jejich případě splnili svůj pekelný účel ! „Odolám všemu, kromě pokušení,“ pravil Oscar Wilde a právě na jeho citát si vzpomněla, když prodavači podávala dvou librovku, výměnou za dva anglické čoko-čosi – jeden pro ní, druhý pro něj.

A pak?

Pak se před nimi objevila duha, kolem které bylo napsáno BUSKING STAGE a oni se ocitli uprostřed roztodivných koncertů – černocha, rastafariána a jedné holky jménem Susane. Její hlas jim oběma učaroval! To byl okamžik, kdy si vzpomněla na obrázek not, které si nakreslila o den dřív ke svému poznávacímu plánu. Usmála se, věděla, co má ještě přijít a vlastně vůbec netušila…

15:08 PM

TATE GALLERY – moderní a současné umění, kde visí malůvky Picassa, Dallího a dalších, co to uměli se štětcem či dlátem. Nakonec jim však nejvíce učaroval okamžik, kdy se onými umělci stali oni sami. Och ano – a taky teplý vestibul, kde si mohl sníst svůj krabičkový oběd…

Poznáte, která jsou ta jejich díla?

Cítíte to? Tak voněl černý čaj s medem, pro který se dokonalost chvíle rozplustila v nekonečnost – jen s tím problémem, že muzeum zavíralo v šest! Měli tak 29 minut na čtyři patra plná obrazů. Oba však měli pocit, že galerie už svůj účel splnila, ještě předtím, než stanuli před prvním obrazem.

„Tolik jsem chtěla tu galerii vidět a teď si ji ani nestihnu v klidu projít,“ usmála se v duchu. Bylo jí to jedno. Nelpět, drahá, stačí nelpět…

Kolik pocitů, obrazů, vzpomínek a nápadů dokáže vyvolat  jedna díra v plátně...

Neustále někam směřujeme. Děláme si fialové fajfky k ukončeným úkolům a vytváříme žluté seznamy nových věcí. Snažíme se, aby byly co nejbarevnější, aby nás to bavilo….a skutečnost je taková, že za všemi těmi čárkami je…pusto a prázdno. V hlavě slyším hlas úspěšné podnikatelky:

„Víte, letos jsem si uvědomila, že jsem si splnila fakt všechny svoje sny, které jsem kdy měla. A přesto jsem se necítila šťastná. To by prostě člověk musel být osvícený…“

Mysl se zastavuje, myšlenky neproudí…teď mluví Pravda, která nepotřebuje slova.

18: 01 PM

Nevrlý vrátný je vyprovodil ke dveřím: „Lovely! Mile rádi vás uvidíme zase příště!“

„A co teď?“        

Věděli jste, že v Londýně je Most Walta Disneho? Nechodí po něm sice Mickey Mouse, ale když se na něj podíváte po západu slunce, v hlavě vám zní ta známá znělka a v očích střílí ohňostroj. A přitom stačí pootočit hlavu lehce doprava, kde visí všechny ty mrakodrapy s open officy a nabízí se tak otázka: „Proboha, kdo jen asi umývá všechny ty okna?“

„POZOR!“ Středem Londýna běhají lidé ve sportovním – ráno z domu do práce a večer z práce domů. Aby na chvíli vypnuli hlavu, aby si odškrtli kolonku „sport“. Budiž pochválena jejich kolena trpící na dlažebních kostkách. A čehože si v takových momentech všímá muž a čeho žena?

„Všimla sis jeho stylu běhu? Fakt běhal dost dobře!“    

„Po pravdě jsem přemýšlela, že jeho červená mikina pěkně ladí s běžeckými boty.“

„Kde je smích, tam je Bůh. Kde je vážnost, tam je ego.“ Púndžadží

∞

19:31 PM

Co je nejlepšího na všech franšízových kavárnách? Že se zde hladce zašijete s vlastní fazolovou pomazánkou a kelímky od nedopité kávy po předchozích pijanech. Kofein netřeba. Energie je beztak pod bodem nula mínus, i když se sečte.  Povýšili jsme – tentokrát to není Mc, ale Starbucks! Jí žilami proudí stíny euforie vyvolané červenými kelímky evokující blížící se vánoce. Jemu v hlavě letí letadlo, vzlétající za pár hodin a taky scénář cesty londýnskými uličkami – rovnou na gauč milých couchsurferů.

„Můžeme se ukázat za hodinku, to už prý budou doma.“           
„Tak to abychom rovnou vyjeli. Bus tam jede přesně šedesát minut.“

Och ano, a na rozdíl od trasy Ova-Ol, která trvá stejnou dobu(vlastně ještě kratší), se nepodává káva ani zákusek. Ale, jak nám řekli naši couchsurfři: „You get used to it! – Zvyknete si!“

20:00 – 21:00 PM

„Proboha proč mají jako dvoupatrové autobusy?“        
„No přece abychom mohli sedět úplně vepředu a užít si noční Londýn jako v kině!“

OXFORD STREET – REGENT STREET: „No, jsem docela rád, že tyhle ulice vidím jen z autobusu.“

„Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm…OSM! Vidíš to! OSM AUTOBUSŮ ZA SEBOU! Hej, ty spíš???“

„Tohle bude asi nějaká arabská ulička.“               
„Příště bychom si tady měli dát falafel. Anebo víš co? Upečem si ho raději doma v troubě.“

TRAFALGAR SQUARE: „Tak teď už mám pocit, že jsme viděli fakt všechno….“  

∞

Cizí postel, cizí byt a přesto tak přívětivá atmosféra. Pod doušky máty s medem se v nich objevily zbytky energie k hovoru s Litevkou a Asiatem, co se je rozhodli ubytovat. Jak se tehdy do letní kafe ve SKLIZENU s Frankem hodilo =) 

Přichází další půlnoc. Jejich popelková pohádka je u konce. Byla však daleko skutečnější! Jen pár hodin spánku a začne další den. Poslední záškuby těla vyčerpáním, než se oba propadnou do říše snů. A až se vzbudí, už tady nebude… 

∞

Vzbudila se – a on tam nebyl.

Byl to skutečně jen sen?

Jakoby těch sedm hodin spánku ani nebylo. Snědla hrušku a připravila si horkou mátu s medem.

Pak zaklapla dveře bytu, do kterého už asi nikdy nevstoupí…

POMÍJIVOST.

Ještě včera tady byl, dnes jí zbyly jen jeho rukavice, co měla ráno našlo v pravé kozačce.

Usmála se a vydala se na autobusovou zastávku, která ji měla zavést zpět na VICTORIA COACH STATION.

Nastavila tvář rannímu mžení a usmála se: „Nechápu, co všichni mají proti anglické vodě, padají z nebe…“

7. - 14.11.

NEWCASTLOVÁ FANTAZIE

Když jsou v sobotu dveře knihovny zavřené, otvírají se ty do středu mé vlastní Fantazie. Bere mě za ruku a posazuje mně do vlaku – přijíždíme do Newcastlu!

∞

Krabičko, krabičko, kdo se v tobě ukrývá? Zpoza naleštěné vitríny pozoruju kamennou krabičku egyptkou. Jsou na ni vytesáni potící se lidé, kteří pracují na poli. V hlavě mi jede filmotéka jejich životních příběhů. Myslím, že kdybych mohla jako v Arabele prostrčit ruku vitrínou a otevřít krabičku, vyvanulo by se zářící světlo a přede mnou by se rozvinul zářivý hologram osudů všech těch lidí.

Co to tady září?

Kameny, kamínky a křišťály! Růžové, bílé, fialové i modré. Procházím se tou jeskyní nádherou a připadám si jako děvčátko ze Soli nad zlato. Takhle podobně diamantově se třpytíme uvnitř nás samotných. Když máme chuť rozdávat se bezpodmínečně pro lidi kolem nás. Bez toho, aniž bychom očekávali cokoliv na zpátek! Náš život je cesta vydlážděna kameny – některé bodají do chodidel jako trny růží, jiné příjemně prohřívají celé tělo až k srdci.

∞

Přicházím k jednomu podivně zatočenému kameni. Vypadá jako šnek. Rozhlédnu se napravo a nalevo a pak se moje pravá ruka dotkne chladivé fosílie. Kroužím rukou po jejím obvodu ve směru hodinových ručiček a mám náhle pocit, že uprostřed středu toho barevného šneka se pomalu rozevírá duhová škvírka. Mám strach, ale zároveň nechci přestat – vcucává mě to kamsi dovnitř. Do hlubin barevného světa, který je plný létajících barev, víl a lehoulinkých pocitů. Nepřestávám kroužit rukou, ta duha už zaplavila celé muzeum – je to hudba Volnosti!

∞

Kdybych se narodila příště na severu Anglie, chtěla bych být veverkou (rozhodně však ne tou vycpanou, která ě k tomuto nápadu inspirovala). ZRZAVOU a s drápky, lítala bych si jako Ikarus s větve na větev, z pohádky do pohádky…

∞

Lev – tygr – delfín – VŠE V ŽIVOTNÍ VELIKOSTI! Cítím pocity po těle. Olizuju solí slepených vlasů, střásám ze sebe pouštní písek, hraju si mezi prsty s hřívou pána šelem. Jak krásná je, že na toto nepotřepujete CITACE!

Nepamatujete si někdo, jak se jen jmenovala ta třídílná pohádka, kterou když jsem byla malá, vysílali v neděli na ČT 1? No, já právě taky ne…

Koala – mám chuť eukalyptu v puse a barevní papoušci mi zase dávají ochutnat makadamových ořechů. Hranostaj mi připomene večerní usínání s pohádkou o medvídku Péťovi. Ano, tak měkce chutnají vzpomínky na dětství, které bude navždy obestřeno říší fantazie.

Žízeň! Jako když vyprahlý poutník vejde do dveří hospodu a v jeho těle zasyčí plný korbel piva. Právě tak se cítím mezi všemi těmi vitrínami s nejrozličnějšími předměty, které nemají struktury, osnovu ani analytickou linku a prostě si jen tak pohrávají s mou pravou mozkovou hemisférou.

Hle – a zde je i liška jedna podšitá! Podšitá hřebíky, aby náležitě držela na místě! A já cítím, jak dlouho už jsem takhle podobně přikována k jednomu místu…a má chuť zase ožít jako ta liška, proskočit sklem a rozběhnout se svobodně do těch lesů, kde tohle zvíře dřív zcel svobodně běhalo. A bude to fajn!

A tuhle je havran! Rumburak jeden, kterému dali při natáčení zobat karamel na psací stroj, aby to nebohé zvíře vyklovalo vzkaz kouzelný. Žel mě už ani ty karamelky na klávesnici nepřináší inspiraci pro m řádky diplomkové. Mít tak kouzelný prsten…

Kamenná miska – a v ní čerň. Tou své oči zdobily egyptské prostitutky, které své holé hlavy natíraly vonnými oleji, aby si získali penisy muži.

Ach Ano! Z mé hlavy se stavá Scarabeus – dříve rozdělen na dvě části, nyní se spojuje – pravá a levá část je zase pohromadě! Usmívám se.

Tak toto byla má sobotní cesta do středu mého fantazijního vnitřního světa, který máš uvnitř i ty!

∞

Klišé

„A co je to klišé?“ ptá se mě Pedro. Ty jo – dokázali byste jej vysvětlit? Já se při tom pěkně zapotila! A dokonce se udivila – věděli jste, že v „původním znění“ znamená obtisk? Obrázek, který byl pomocí destiček neměnným způsobem zas a znovu, stránku po stránce natištěn do každé knihy -  a tak vznikl stereotyp!

„Vyčůraná“

„Musím na záchod.“ 
„No tak bacha, aby z tebe pak nebyla,“ chci něco, ale dojde mi, že nevím, jak to vysvětlit – ani v angličtině, ani ve španělštině. A když se snažím, ani jeden mi nerozumí. Že bychom měli „vyčůrané ženské“ jenom v Česku?

Obraz interaktivní

Sedím před obrazem na dřevěné lavičce. Přede mnou fouká vítr na vysoukém kopci, kde utíká jakýsi žebrák nesoucí dítě před bouřkou. V dáli se tyčí vysoké hradby. Před tím tulákem je jenom propast. (už teď by mě zajímalo, jak by vypadal Váš obraz, kdybyste jej měli namalovat!) A součástí obrazu je červené tlačítko. Zmáčkneš ho a obraz začne blikat a bedýnky v rohu začnou hřmět a houkat pro vyšší pocit autenticity – ano vážení i takto může vypadat umění 21. Století a já jen doufám, že nezačnou všechny ty Picassa, Mira a Van Goghy dabovat po vzoru Jamese Bonda…

TAK JAKO TROCHU „ROZDÍL“

Nepřestává mě udivovat rozdíl přístupu ke studentům zde a u nás – čas, který si zde profesoři na tak malou a bezvýznamnou rybku jako jsem já najdou. Odepisováni na e-maily, které jsou rychlé a vyčerpávající. Namísto české odpovědi místního učitele (Na vašem místě bych postupoval tak, že bych se snažil ve vědeckých databázích najít relevantní články na základě vyhledávání podle vhodných klíčových slov.) Tak na otázku, ODKUD SE BERE PRAVDA A PROČ JI POTŘEBUJEME dostávám od místního Alexe několika stránkový elaborát tipů na knihy, články i jeho názory a podněty.

 Potřebuji

∞

„Haló madam, tady se nespí!“ probouzí mě knihovník z é 20-ti minutové siesty na gauči, když už mám pocit, že má hlava skutečně exploduje a potřebuju na chvíli jen zavřít oči a pozorovat pocity. „Jenom si na chvíli potřebuji odpočinost,“ žadoním. „Je mi líto, toto je knihovna, pokud potřebujete spát, musíte jít domů.“

ZLATÁ CPSka a GAUČE S DEKAMA NA KAMPUSU!

∞

Remember, rembemer the 5th of November! Čtvtek – venku prší a hřmí. Nikdo tam nahoře však nehraje kuželky, jak říkávala moje babička, ale slaví se, že v 16. Století Guy Fawkes nevyhodil slavný Parlament do vzduchu -  v Anglii tak mají o důvod víc, střílet petardy dvakrát ročně!

∞

Občas se při psaní diplomy zasním, koukám se na poslední lístky na stromech, které visí silou vůle – ochladilo se…

Těším se na hlavní postavy mojeho románu, a pak mi dojde, že už jedny mám! Jsou to výpovědi z rohovorů s doktory, ke kterým se zas a znova vracím. V hlavě mi zní jejich slova, vzpomínám na jejich intonaci, počasí toho dne i chuť kávy, kterou jsem s nimi vypila. Pokládám jejich tvrzení, jako když vedle sebe skládáte papírové obrazce, ze kterých vznikne patchwork – a tenhle bude mít dokonce citace!

Jsem jako kámen v řece - lidé během dne přichází a odchází k mému stolu---já však zůstávám až do konce, a chce se mi skoro zvolat, ale ne do půlnoci  -  to už vážně spím…

∞

MÝMI AFIRMACEMI SE NAMÍSTO DEVY PRENAL STALY NÁSLEDUJÍCÍ VĚTY:

-mám právo být ve stresu
-každý máme "něco"

-jsem ochotná dělat víc sportu, ne se vzdát sladkého

-it´s more like a journey then the arrival

-sugar makes you happy, you work happier, you ar more productive = simple logic!

Och, má racionalizační teorie  k ospravdlnění cookies padá na hubu, že tělo spaluje pořád stejně, ať se dloubete v nose, nebo řešíte složitou matematickou úlohu – vracím se k afirmacím a běžím pro další kafe =D

∞

Pátek – sama v době. A poprvé nefunguje internet. A já tak na vlastní kůži cítím, jakou iluzi způsobuje internet v tom, že jsme neustále propojeni. Cítím se osaměle – facebook, e-maily ani viber nefunguje – jaké to bude mít dopady pro budoucnost?

∞

„Tělo dokáží spustit stejné fyziologické reakce jako léky,“ čtu úryvek o placebo efektu a vzpomínám na Vipassanu a pocit naplnění, který v tyto dny přichází až po vypití vánočního ginger latté V ČERVENÉM VÁNOČNÍM KELÍMKU. Ano, podlehám reklamě, ale vědomě – je to více ospravedlnihodné?

∞

„Pokud tu diplomku neobhájím, tak co mi zůstane je ta cesta k ní - a tak bych si ji měla patřičně užít =)“

Znáte to? NĚKDY SE TĚŠÍTE, AŽ PŘIJDE OKAMŽIK, KDY SE BUDETE TĚŠIT - NO, A ON PAK NEPŘIJDE...

∞

Jak v Anglii poznáte, že se blíží vánoce, i pokud nejdete zrovna do Tesca přetékajícího balícími papíry? Kelímky od Starbuku zčervenají a lidi začnou v knihovně sedět s čapkama s bambulema

MOJE KAŽDOVEČERNÍ JISTOTA:

19.10. - 2.11.

JAKO BYCH SNAD NEVĚDĚLA, ŽE I ZEMĚ SE TOČÍ…

Dnes jsem si při cestě mlhavým městem uvědomila, jaký je to paradox. Jen tak jsem klidně šla a koukala se na to sychravo kolem mě. Vlejzavá mlha se mi drala pod kabát. Všude kolem „jakoby pusto“ a všechno vevnitř mě se smálo. Jaký paradox! Jiný den bylo krásně, svítilo sluníčko a vše uvnitř mě plakalo. Při rozezvučení zvonů o deváté večerní mi to došlo! Vzpomněla jsem si na všechny ty slabikáře, promočené boty a prokřehlé prsty, které ne a ne zapálit svíčku od hřbitovní svíčky. Dneska jsou Dušičky a já se rozhodla rozsvítit Vám tu mou.

∞

Mé dny probíhají asi dost podobně jako ty vaše. Možná za hranicemi jiné státu, možná platím jinou měnou a lidi mluví jiným jazykem. Ale i tady jím třikrát denně, přepadají mě chvilky euforie, smutku a zmatku. Přichází povinnosti a chvilky odpočinku. Proč se ti lidi vlastně ženou za hranice, když je to ve finále všude stejné…?

∞

Minulý týden jsem byla vděčná, že znám tu Vipassanu a systém Anitčá, o kterém jsem Vám už párkrát psala. Všichni, že jednou je člověk nahoře, jindy dole. Že nálady se střídají jako počasí v ročním období. Že přichází období plná stresu a ta přetékající zamilovaností. Nic není věčné, všechno se neustále mění. Vědět to víme všichni, ale nechat to být a nechtít to změnit – to už je, řeknu vám „vyšší dívčí“.

A najednou se ti písmenka rozkutálela – jako v té pohádce o Honzových korálcích. V posledních dnech se koulelo spousty emocí. Snad to bylo kulatícím se úplňkem, a možná to nelze svádět ani na planety, ale zkrátka byly slyšet – měly zvuk troubícího slona Jumba, co ztratil maminku… Všechny ty pocity zapadly do rámu zvaného příroda…

Právě tak ponouře, jako působí tato fotka ze sobotní túry jsem se cítila minulý týden. Procházela jsem se lesem a přemýšlela jsem o všech těch věcech, které bych dělala radši, než vypisovala texty podporující mé argumenty. Sychravo, foukalo, věděla jsem kam jdu a vůbec se mi nechtělo…

Máte pocit, že už dál proste nemůžete. Ani krok! „Jak jde psaní?“ „Je to jako na kolotoči – v jednu chvíli cítite vzrušení po celém tělem, jindy máte pocit, že se každou chvíli poblijete.“ Stojíme pod kopcem: „Abysme nebyli v té hospodě moc brzo a neplýtvali náš čas, tak si ještě vyběhnem tenhle kopec.“ „To jako vážně?“ Už nechci, už nemůžu. NE JAKÉMUKOLIV DALŠÍMI 

TEORETICKÉMU TEXTU, NE JAKÉMUKOLIV METRU NAVÍC! Půl hodina plýtvání času v hospodě mým nohám, přijde jako naprosto famózní nápad! Zvlášť, kdy jsem ve stavu, kdy cítím, jak musím silou vůle mozkových vláken ukecávat svaly nohou, aby se hly.

Seděla jsem na lavičce, koukala jsem na fontánu a brečela. Nevěděla proč, jen to nechala jít ven. O dva dny později jsem si v programu ženy na slovíčko poslechla, že TO JE TAK SPRÁVNĚ – jako bych to nevěděla, že? „It´s more like a journey then an arrival.“ Všechno to víte a stejně přichází pocity zmaru…

..."Přestaň se nenávidět za všechno, co nejsi. Začni se milovat za vše, co jsi. " pravil klasik...

Copak může být déšť smutný, že je mokrý? Může mít vítr pocit, že během dne foukal málo. Má snad voda pocit, že teče příliš pomalu? Nenapíšu nic nového -  v přírodě je Pravda. Je tam klíč k Té pravdě v nás!

Někdy se člověku prostě chce jen sednout na zadek a nehnout se z místa. SOBOTA: Mám chuť se vykašlat na zbytek skupiny a protestovat – NIKAM UŽ NEJDU. UŽ NEBUDU DO PRDELE NIC PŘEPISOVAT! ANI ČÁRKU! A pak jdete, s každým krokem přemítáte, jestli to stojí za to…Všechny ty myšlenky, všechny ty pochyby se valí, čím více se blížíte k vrcholu. Jsou jako kameny Sisifovy, které kutálíte před sebou. Nemáte radost, jste unavení…Ale stejně jdete s davem. TO VŠECHNO KVŮLI TŘEM PÍSMENKŮM PŘED JMÉNEM.

M jako marmeláda, G jako gramofon R jako rozumbrada.

Nechcete, ale stejně jdete – unášeni proudem řeky společnosti, který je silnější než vaše odvaha po svobodném odklonu. Nebo zbabělém útěku?

Stojí mi to za to?

                               Poslouchám se?

                                                               Vím, kam jdu?

                                                                                              Vím, co chci?

                                                                                                                              Jak dlouho ještě?

Zas a znovu usedáte k ranním povinnostem. Stahujete poštu. Po kolikáte jste si již zalily ranní čaj, zmačkaly nápad do škole, ale taky určitě zaseli mini semínko něčeho. Toho, po čem teď kráčím – z těch nepozorovaných semínek, které pro bzučení naší hlavy často neslyšíme – zatím vyrostla tráva. Někdy řeže jako břitva kritikova, jindy laškovně lechtá jako husí pírko, které drží váš milenec a lechtá vás pod paží.

Jdete…kráčíte….běžíte….a nemůžete….

Minulé pondělí mi na mysli vytanuly slova GOENKY:  START AGAIN, START WITH A KIND AND COUSINESS MIND, ALERT AND AUTENTIVE MIND – MISSION IMPOSSIBLE! Víte to, znáte to, CHÁPETE TO  – NEJDE TO!

A PAK?

                               VZDÁTE TO!

„Tak se na to vykašli, dej si jeden den off. Stejně v tomle stavu nejsi schopná nic dělat.“

Zvedám hlavu – a přestanu dýchat…

Stále ještě cítím vítr, který vzal můj nádech! Zatajila jsem tedy dech. TAKOVÁ NÁDHERA !

Stojím na vrcholu a v každé mé buňce skotačí postavička Radosti z filmu V HLAVĚ.

Napravo fouká silný vítr, mám pocit, že mě odfoukne. Stačí se však lehce pootočit a vidím hlubokou propast. Neděsí mě, je v ní Síla!

Natočím se ještě kousek….a dochází mi opět, o čem to celé je… Nebo spíš o kom!

ŽIVOT JSOU OČI!

A tohle se děje pořád dokola. Je to přece tak přirozené. Den střídá noc, podzim vyprovází zimu, radost z odvedené práce zmizí pod tíhou nezdaru. Je to cyklus – dne, pocitů, života.

A mě zas a znovu dochází: JE TO O KLIDNÉ A VYROVNANÉ MYSLI.

Těším se na další kurz vipassany…

TROŠKA DUCHOVNA

Sny, co se mi zde zdají, jsou úžasné! Vždy se mi v nich odzrcadlí něco, co nežiju, co necítím, co neprožívám. Měla jsem duší sen. Sedím uprostřed katedrály, kde je vymítač-léčitel. Vysává z nemocných lidí špatnou karmu jako z vysavače. Sedím a pozoruju ho. Koukám, jak nalevo ode mě se valí cosi jako bílá mlha. „Co je to?“ Ptám se se zájmem. „Vzpomeneš si,“ odpoví mi. Čekám, co přijde. Čekám nějaký slizký  studený pocit, jako výraz Harrho Pottera, když prostrčil ruku tělem mrtvého ducha Sira Nicolase. Ne! Zaplaví mě pocit NEBÝVALÉ LEHKOSTI!  

Poslední dny, jsem byla frustrovaná, že to prostě nemůžu nikdy všechno vědět, přečíst. V tom snu mi dochází, jak krásné, veselé a uvolňující je nevědět! Je to slast. Jste lehcí jako peříčko, jako krémová pěna kapůčina.

Zapisujte si své sny! Vždy je v nich nějaká message!

Druhé ráno vstávám s nebývalou radostí a LEHKOSTÍ!

POSLEDNÍ ČRTY K POUSMÁNÍ:

•  Kromě dvou sekáčů a šneka usínám v pokoji nově ještě se třemi babočkami admirály. Na mezinárodní večeři byl vznesen dotaz, co že tady dělají: „No, přece nesou moje sny!“
•  Bořím stereotypy kuchyňské: vařím v kozačkách, šlehám v košili místo zástěry a umočené ruce si utírám do profi kalhot – maminko ty to nevidíš, ale snad se bavíš jako já!
•  JE TO NĚJAKÉ PROKLETÍ, ŽE NA KAŽDÉ UNIVERZITNÍ FOTCE MUSÍTE VYPADAT PŘÍŠERNĚ?
•  Koment moje otce: „Je to děsivě reálné, viď?“ Pozn. smích nepřišel!
•  Foto vkládat nebudu, nestojí to za tu námahu =D
• SPACES IN EVIDENCE = data, důkazy – ty věda tak miluje! Najděte si téma a zasvěťte mu celý život – pátrejte v chudobě, analyzujte politiku, coby větěv, co nás činí nemocné, přineste důkazy, že důkazy jsou zkreslené…A PAK??? UDĚLÁME SI KONFERENCI – KAFE A VÍNEČKO – A BUDE NÁM FAJN!
•  Věda je věda a já mám pocit, že jí kromě radosti z kávy a sušenek, začínám čím dál tím méně rozumět…
•  Semestr je v plném proudu a obsazenost WC taktéž. Čekám a držím močák pevně stažený. Koukám na to mraveniště pode mnou. Na skleník, kde před svými virtuálními tunely značky Appel či DELL ve čtyřech patrech sedí larvy budoucí vědců – budou z nich káčátka, nebo labutě?
•  Small things can cause big problems – apel, byste neházeli tampóny do WC…
• TIME MANEGEMENT: „Jaká je jedna věc, kterou můžu udělat, díky které bude všechno ostatní jednodušší, nebo zbytečné?“

o   Tuto větu jsem si musela z videa přehrát víckrát, abych pochopila její obsah

o   Řídím se dle radu autorky – a vřele doporučuji!

-            

o   Pracovní den začít velkými balvany  - ne mít 1-2 balvany na den

o   Odměňovat se i za malé věci – uvařila jsem polévku – SENZACE!

o   Definovat si 3-4 projekt, které jsou AKTUÁLNĚ klíčové

§  A 5 oblastí života !

• -       MAX 5 DENNÍCH ÚKOLŮ Z HLAVNÍ OBLASTI !!! Jinak se budete stále cítit neproduktivní a nemít ze sebe dobrý pocit! Něco, co se musí udělat, abych se posunula
•            MÍT MĚSÍČNÍ → TÝDENNÍ →DENNÍ PLÁN
• -          „Knowledge which does not také us beyong us - make us distance and disconnected.“ ELif Shafak

6.10.-18.10.

POTTROVINA VŠUDE KAM SE PODÍVÁŠ ...  

Nenásledovat svoji vlastní vnitřní touhu je jako nechávat se pomalu, vnitřně rozežírat tisíci žíravinovými mravenci zevnitř. Tohle mi došlo na posledním hiking tripu, na kterém jsem byla včera a rozhodla jsem se, že tenze diplomkového mezi medicínami, nebo ty moje vnitřní už to ze sebe potřebuju všechno dostat na papír – pro vás, nebo spíš možná pro mě samotnou =)

Včerejší hiking začínal z města Malmam a přes klidné louky a pastviny podél kamenných zdí a zídek vedl až k Malmam Cove. Možná znáte, aniž byste věděli. Natáčel se zde totiž Harry Potter (jo pravda, natáčel se skoro všude, že takže většina déle studujících je už na něj lehce alergická. Mě však stále fascinuje)

http://old.bfi.org.uk/sightandsound/images/reviews/420/harry-potter-deathly-hallows-1_420.jpg

http://www.malhamdale.com/images/Harry_Potter_Hermione.jpg

Malham cove

Včera než túra či výšlap to bylo spíše putování (počkejte, až vám vykreslím to z minulého týdne :D), kde mě napadaly miliony myšlenek a nebo jsem jenom pozorovala, jak kvete moje pravá hemisféra, která je teď trochu bolavá, protože ji v důsledku psaní diplomky nechávám lehce zakrňovat. Každopádně když jsme jen tak šli kolem oveček, slunce svítilo a mi zpočátku míjeli i pár anglických hospůdek a baráčků, vinula se uvnitř mě linka příběhu Harryho a jeho přátel a bloumala jsem si v říši fantazie a kouzel. Bylo to krásné a napadlo mě, jak je vlastně úžasné, že někdo (autorka knihy) ve své hlavě vytvoří příběh, místa, které popíše a ta myšlenka se nakonec spojí s reálnými místy.

A ještě u toho Harryho Pottera chvíli zůstaneme...

Colleges

Způsob fungování kolejí, jak je vykreslen ve filmu celkem věrně odpovídá realitě. Většina studentů bydlí na kolejích, kde dostává jídlo třikrát denně – na posledním hiking tripu padaly nějaké vtípky o bramborách, prý jim je vařili pořád a nebylo moc o co stát. To, co mi ale přijde mega bezva, je celá řada sportovního vyžití, která je skvěle organizovaná. Najdete tady society na všechno – běhání, jazz tanec, jóga, canoing, kung fu.. . NO SCHVÁLNĚ zkuste, jestli řeknete něco, co tady nemají! Přijde mi to bezva hlavně kvůli tomu, že si studenti vytvoří nějaký pevný řád, který pak stejně lehce aplikují do svého pozdějšího pracovního života – to, na co my Češi, v důsledku workholismu tak často zapomínáme…Posedlost H.P. se promítá i do sportu. Slyšeli jste o Quidditch? Stále to neumím pořádně vyslovit… Je to obdoba bradavického famfrpálu, kde lidi běhají s košťaty a míči. Je to taková směska rugby, házené a baseballu. Studenti tady mají normálně tréninky a hrají se i utkání mezi kolejemi. Ukázkový trénink jsem sice nestihla, ale na utkání se rozhodně půjdu podívat. Na košťatech se zatím nelítá, ale podle mě je to jenom otázka času…Julemu Vernovi sketch ponorky taky chvíli trval, že ano.

http://www.bu.edu/today/files/2011/12/t_11-4302-QUIDDITCH-274.jpg

http://vignette2.wikia.nocookie.net/harrypotter/images/d/d6/QuiddithAnimation.gif/revision/latest?cb=20110320204014

Znáte ten pocit, kdy si říkáte, že vám něco uteklo a kdysi byste vám to bylo líto a teď vás to vlastně ani nemrzí? Tohle jsem cítila, když jsem se dozvěděla, že Durham dělá pro nováčky imatrikulaci ve stylu H.P. – v katedrále, s plášti a formální večeří posléze. Muselo to být velkolepé, a podle ohlasů kolem taky prý bylo. Člověk však hold nemůže být všude. Místa, kde se procházím také znáte z filmu!

http://farm6.static.flickr.com/5061/5669979508_202bb0932f_o.jpg

http://www.lizandrob.co.nz/wp-content/uploads/2010/08/durham-PDVD_2450-300x200.jpg

Gym

Koupila jsem si tříměsíční permanentku do fitka, abych ji pak záhy prodala, protože jsem se cítila vnitřně strašně frustrovaná z toho, že na mě někdo křičí: „Makej, ještě, rychleji, přidej! Pojď ještě další sedy lehy.“ Mám pocit, jako bych byla jinde. Ne dál, ne výš, ale prostě jinde – našla jsem jóga society a jsem spokojená! Potkala jsem se tady ale s Airin, iráckou holkou, která mě pozvala, aby s nimi hrála basket – v pondělí je první trénink. Je to legrační, protože se to stalo zrovna ve chvíli, kde jsem plula na kormidlech frustrace z diplomky a na stěně tréninkové haly fitka visela slova Michaella Jordona:

https://hotelcaliforniadreaming.files.wordpress.com/2014/02/mj.jpg

Hecla jsem se, udělala jsem ještě pár kliků a řekla si ŽE TO DIPLOMKU PROSTĚ ZVLÁDNU!

Diplomka

Je to vážně jako, když plujete po nepředvídatelném moři, a tak se učím kormidlovat napříč vlnobitím stresu, vlastního vzteku a frustrace. Každá kritika píchá jako rozžhavený osten jehly, a zároveň je něčím, co popohání tvrdohlavého býka uvnitř mě kupředu ke klusu. Tak se jednoho dne stalo, že se přede mnou rozevřel lotosový květ a všechny myšlenky, data a koncepty se pospojovaly. Byl to okamžik, kdy se mi tajil dech, jako když se o vánocích třpytí sníh. Při psaní se stáváte se jeskyňáři hlubinných myšlenek. Přijde mi, že je to i proces osobního růstu, protože zapojuje část hlavu, která je plná kritiky a pochyb vůči vám samotným – a vy jste s tím 24/7. Produkujete sice čistou práci, mimo to se kolem vás vrství neumyté hrnky, včerejší kalhotky a obaly od předvařeného jídla. Když vás políbí múza, je jí najednou jedno, jestli na koberci je nějaké smítko. U pátečního psaní mi došla jedna věc, když máte inspirační tok flow jste poháněni stejným pocitem, jakým chce běžet doběhnotu do cíle: JE TO ADRENALIN antilopy, která se cítí být v ohrožení před hladovým gepardem. Fakt, ŽE JSTE PRÁVĚ TED PŘIŠLI NA NĚCO NOVÉHO, ŽE VÁM TEĎ DOKLAPLA NĚJAKÁ MYŠLENKA A PROPOJILA SE S KONCEPTEM MRTVÉHO AUTORA – JE TAK OPOJNÁ! VĚDOMOST dokáže být TAK SLADKÁ. Skutečně je to jako cukr způsobující podobné reakce těla-chcete ho víc a víííííc - nejíte, nespíte! Jen píšete!!! Základní fyziologické pocity vás obtěžují, na záchod běžíte, abyste už už zase mohli sedět na té židli. Uvědomila jsem si velmi silnou biochemickou spojitost mezi touhou po progresu + adrenalinem + káva-cukr = vzrušení!

Tesco
Prudí mě nakupování v Tescu. O zbytečných obalech na rajčatech a kiwi jsem vám už říkala, ale vážně tenhle styl jen podporuje konzum! 3 za cenu 2 – ušetříte – JAKÁ LEŽ! Chci si koupit čokoládovou tyčku na hory – tůůůůdle, leda v balení po sedmi – ODMÍTÁM!      

Hiking 01 aneb zpropadený mužský princip

Na prvním hiking tripu kolem jezera Lake ditrict jsem se automaticky zapsala do nejdelší skupiny. Přece nepůjdu 15 km, když můžu jít o 4km více, že? Ocitla jsem se ve skupině s šesti muži, kde dva odpadli již při zvoleném tempu na vrchol. Měla jsem z toho radost, že to dávám – SUPER! Jenže, během dne jsem si fakt říkala ZPROPADENÝ MUŽSKÝ PRINCIP! Měli jsme na oněch 19km poměrně málo času (11-17PM). Terén: Malá Fatra tzn. nahoru a dolů. Čas na oběd: polknout těstovinu a lísznout lžičku. Svačina: čokoláda za pochodu. Uvědomila jsem si, že sice mužskému tempo můžu stíhat, ale že nechci, že mi nepřináší to potěšení, o kterém mluvil James: „Ale však máš dost času se dívat doprava do leva na hory.“ Pozorovat šutry pod nohama, snažit se užívat si hory A KOCHAT SE se sakra rozdíl! Sice jsem si potvrdila, že fyzičku na to sice mám, ale že to není moje tempo. Bylo to ale užitečné – odzrcadlilo mi to můj klasický týdenní maraton a v důsledku toho jsem zpomalila. A taky jsem si říkala, že by mi měli vzít Bc. Titul, protože genderové teorie jsou sice fajn na papíře, ale jdouc vedle kluka se stejnou tělesnou konstitucí, stejně dlouhým krokem (a to jsem měla větší oběd a snědla více čokolády), jsem překvapeně pozorovala, že po 4 krocích jsem ZASE O DVA METRY ZA NÍM. No takže máme různé rychlosti túry: walking – hiking a running!!!! UF!

Odměnou mi byl kečup a hořčice, které jsem hladově ládovala do zbytku těstovin. No a pak ještě noční tiramisu =)     

Proto bylo hiking  02 daleko klidnější. Měla jsem dokonce i čas si povídat s lidmi kolem a opět do mě vjel takový ten poct, který máte, když jste v zahraničí: cestovat a být kosmopolitní vám přijde naprosto přirozené (podobně si tady začínám internalizovat přesvědčení, že po Mgr. Zcela automaticky přichází PhD.). Kanada, Kalifornie – nic vám nepřijde nemožné…

BRITSKÉ ODRÁŽKY

•          Stále jsem ještě nepronikla do taje toho, jak si namíchat ideální teplotu vody, když napravo teče ledová a nalevo vařící
•      Největší kulturní šok prožívám v podobě cukrů, které padají do těla v podobě sušenek a jiných laskomin
•      V Mexiku po nějaké době začnete být apatičtí k pyramidám, v Česku vám po nějaké doby začnou splývat hlavy a informace průvodkyň všech hradů a zámků, ze švédského vyvísknutí JÉÉ jezero se časem stále nudné konstatování „další jezero“. V Británii – nebo speciálně tady v Durhamu – pozoruju zvýšený výskyt veverek. Ještě z nich nejsem unavena, tajně čekám, kdy se objeví nějaká, která bude mít tričko s nápisem Chip nebo Dále. Tu z Doby ledové snad nepotkám. Ledy tady sice nejsou, ale minimálně by podle mě hrozil pád nějakého stromu. Takže veverky – cestou do školy mi přes cestu přeběhnou klidně i čtyři
•         Typický britský oběd: toast, chipsy a cookies nebo čokoládová tyčinka

27.9. – 5.10.

JAK SE ŽIJE V RODNÉ ZEMI HARRYHO POTTERA?

Už je to týden, ale stejně Vám o tom napíšu: málem jsem si rozbila vlastní koleno, kvůli tomu vepřovému. Jela jsem se projet na Ushaw College a na poli byly nějaké traktorové slavnosti. Peklo se sele, rozlévalo se pivo. Má hlava se otočila doleva, a tak nekoukala na super lochnu, co byla uprostřed asfalty – řeknu vám… gumy se svezly po hraně!

∞

Přijíždím podél precizně zastřiženého živého plotu a čekám, kdy mě přiběhne obejmout Hagrid s nůžkami na plot. Zatím ho nikde nevidím, ale někde tady určitě musí být! Tak tady jsem mohla bydlet!

Proč jsem se nakonec rozhodla bydlet v nudném městě? A) snídaně tady není servírována jako v Bradavicích a Tesco je žalostně daleko. B) Košťata tady nelítají a poslední nudný, nekouzelný autobus sem jede v šest hodin – to hádám, budu ještě pod lampu knihovnického světla. Je nádherný den! Z batohu vyčaruju MAGNUM a v mé mysli se vynoří slogan:

WHAT COULD BE MORE PERFECT?

Procházím se zamilovaně kolem koleje a čekám, kdy narazím na Rona a Hermionou. Kdy kolem mě prosrčí nějaký blesk z čarodějné hůlky. Dokonce najdu domek Hagrida – ale asi s mou návštěvou nepočítal. Žádný čaj v kotlíku nebublá – škoda.

Ztratím se, dojdu do slepé uličky a zvědavě šmátrám po kameni, jestli tady nebude nějaká tajná chodba, která by mě zavedla do místa, kde teče máslový ležák a prodávají se čokoládové žabky – místní měnu sice nemám, ale mám přece debitovou kreditku! Jsem však neúspěšná, je vidět, že čarodějnicí jsem vážně pouze po ránu a zeď je nekompromisní – do svého tajemného světa mě dnes nepustí. Zkusím přijít příště s víc rozčepýřeními vlasy a na nos si namaluju bradavici.

Sednu si na trávu a nechávám se pohltit okny a architekturou. Má v sobě cosi...nepopsatelného. v hlavě není jediná myšlenka, nechápu to. Civím na ty zdi dobrou hodinu…

Mezi regálovými světadíly

Pondělky jsou dny, kdy pracuji. V čem má pracovní stáž spočívá, ptáte se? Třídění etnografické kulturní sbírky. Prostě a jednoduše, vytahuji krabici po krabici a čekám, co odtamtud na mě vyskočí – bude to čarodějný svícen nebo wodoo panenka? Nyní jsem v Asii, ale dlouhé police obsahují předměty všech světadílů. A tak mi rukami prochází bezpočet masek a loutek. Náramků. Dnes jsem tiché prostory rozezvučila tibetskými mísami. Přemýšlím, kdo asi kdysi nosil všechny ty korálky a korálečky. Která žena ovívala svou tvář japonskými listy. A které z Andersenových mořských panen patřily ony barevné škeble. Moje ruce zkoumají jemně opracovanou kůži vaku, který je určený na zrnka kávy – a už si to peláším pro kapůčo do Starbucku. Pak jsem zase ale zpět a nechávám mou hlavu, aby si vymýšlela příběhy všech těch předmětů. Trošku mě sžírá vnitřní touha, že nestíhám napsat povídky o všech těch hejblátkách.

Aladinova lampa =)

Všechny předměty sbírky najdete zde. Dnes mě nejvíce zaujaly wind chimes!

Beru do ruky kopí a uvnitř sebe slyším hudbu, která kdysi hrála z beden počítače, když jsem pařila Heroese. Jakoby se tady nastřádaly všechny ty vybojované poklady!

∞

BĚH

O víkendu jsem již prozkoumala i místní kopce. Krajinky, pastvinky všechno fajné, jen když jsem vběhla do lesa, tak jsem poděšeně koukala na hromady odpadků, co se válely všude kolem (prosím neznamená to britský les = odpadky v lese!). A pak jsme potkaly (tentokrát si výjimečně nepletu si tvrdé měkké i/y, ale byla jsem běhat se ženou – kámoškou Bety) skupinu Britů, kteří šli pochod/běh za lidi, kteří v životě měli problém s kardiovaskulárním systémem. Něco je tady v té zemi špatně, říkám si, když je v našem běhacím kolečku míjíme po druhé a oni v rámci běhu dostávají balíček chipsů. Proč jim sponzoři nekoupili radši banán?

Kouzla a čáry vědecké

Jsem okouzlena nejenom místní architekturou, ale také všemi lidmi, které potkávám na kampusu. Po otázce How are you?, většinou následuje otázka What is your research topic? Opět se ujišťuji, že zkoumat se dá prostě všechno!

A co všechno se tady dá studovat? Představte si, že Katedra medicínská antropologie má předměty jako Lovci a sběrači nebo Mysl a opice. NO VÁŽNĚ! Koukněte!

Čím více jsem obklopena vědci, kteří hledají pravdu kolem, tím intenzivněji ke mně promlouvá pravda, kterou cítím uvnitř sebe.

A s kým že to vlastně bydlím? Kessonem – post-doktorandem z Colorada (které pro vaši informaci neleží v Kanadě, jak jsem zjistila při rozhovoru s ním a vykouzlila si trapas zeměpisného kalibru), který je biologickým antropologem a dělá výzkum na srovnání v myšlenkových stylech mezi státy.

A pak se u ranní kávy potkávám s Pedrem, dobrosrdečným chlapem z Panamy, který se v rámci svého doktorandského studia zaměřuje na opice.

Kesson se o víkendu smál, protože jsme se ráno potkali v kuchyni a jaly se připravovat každý svou kávičku. Pedro  si zalil french press. Kesson si užíval pletí kávy a pak ji obřadně zalil ve aero pressu. Já kávovinu nechala projít varem v klasické moka konvičce

A jak jde psaní diplomky? Hledám inspiraci, kde se dá. A o čem píšu? Koukněte zde!

Nejnovější střehy a postřehy:

-           V Anglii mají obchod, jmenuje se ONE POUND WORLD –VŠECHNO za 1 LIBRU !!! (37 KČ), když jste uvnitř máte pocit, že je to všechno neskutečně výhodné a levné – velké věci, malé věci – všechno stojí stejně! JAK VÝHODNÉ! Ano, jen do okamžiku, než přijdete do vedlejšího krámu a zjistíte, že v „anglickém Lídlu“ několik položek stojí třeba i 50 centů. Koukněte na dokument o „mega výhodném“ jedno librovém světě!

-       NOW WASH YOUR HANDS. WASH YOUR HANDS TO PREVENT GERMS!

o   Tohle najdete skoro na každých záchodech a já si kladu otázku, copak si ti Angličani fakt nemyjou ruce?

-          Kromě octových chipsů jsem narazila na další nechuťárnu, kterou fakt asi zkoušet nemusím, protože mi připomněla scénu ze Zora, kde měly useknuté hlavy a oči naložené v nálevu. PICKLED EGGS?Slepičí embrya ve skle – no nedejte si! 

-          Za zkoušku však rozhodně stojí rebarborový jogurt !!! 

-          Zubní pasta s přírodně bělícím efektem – obsahuje baking soda

o   V obchodě mě ještě zarazí, stejná cena za malou pastu i rodinné balení. Ptám se prodavačky, protože mi to přijde nějaké podezřelé: „Nu, ano ta cena je skutečně 1libru velkou i malou pastu, abyste měla výhodnější koupit si tu větší.“

Zatím se s/mejte 

26.9.

AŽ SI ZASE BUDU NĚCO PŘÁT

 – 

ZALEPTE I PUSU A VYTRHNĚTE MI PRUPISKU Z RUKY !

Chápete někdo ty zákonitosti vesmíru? Od svého příjezdu přemýšlím, co se mám svým pobytem tady naučit. Zatím jsem si poznačila následující:

- Nejenom nemít všechno pod kontrolou, ale nemít NIC pod kontrolou

Co budu jíst, kdy budu jíst, kde budu spát. Co budu v daný den dělat. Moje systémové odškrtávací tabulky prostě přestávají fungovat. S dětmi, které kolem vás běhají ráno, landlordu, kteří vás uhánějí na prohlídku bytu odpoledne a letištěm, které vám nezvedá telefon po zbytek odpoledne zkrátka      a nemá řád – a já se učím do toho uvolňovat…

-Pozorovat frustraci

Sedím ve Starbucku a říkám si: „Tak takhle se cítí člověk bez práce?“ Moje dny se proměnily nekonečné hledání: Způsobů, jak se dostat do systému skrze nekonečné vyplňování bludišť nejroztodivnějších kolenek. Postele, která by mě chtěla ubytovat na dobu tří měsíců a neměla přichystanou tu přeslazenou frázi: „I come back to you later“. Kufru, který sice nemá křídla, ale lítá si kdo ví kde…

-Smát se, i když nic není dle mých představ

Těch věcí se prostě nakupilo tolik, že se můžete jen smát, a nebo brečet. Vítr ještě ale stále fouká a nezapomněl si pohrávat s mými vlasy, tak proč bych se měla přestat usmívat na lidi kolem?

-uvolnit se a vše odevzdat

Upřímně? Daří se mi to jen na dvou místech: ve vaně a na záchodě. Jinak ta hlava jede na plné obrátky.

-Soustředit se, i když nemám NIC zařízeno

Jaká je pohoda spojovat do sebe teoretické koncepty, když máte na nohách domácí bačkory a o kolik je to těžší, když nevíte, co vás v příští minutě čeká. Cítím to stále silněji – jak mimo realitu je ten vědecko-akademický svět. Je to zvláštní, když se zabořím očima do textů, připadám si najednou v bezpečí. Je to útěk? Chápu nyní, že největší  díla autorů vznikly v období největší frustrace a zmaru. Někdo se ze stísněnosti potřebuje najíst, napít. Mě pomáhá se z toho vypsat.

Systém ANITČÁ

Co neskutečného dokáže vyplodit vaše hlava, když vám někdo řekne, že se musíte do 2 dní vystěhovat…tělem náhle koluje neskutečný stres a vy se můžete snažit sebevíc tu vaši hlavu upokojit – bez šance! Splétá všechny varianty bydlení a fungování dokolečka dokola. Propojuje, vymýšlí katastrofické scénáře – nevyspíte se.

A pak? Přijde ráno a všechno se vyjasní: „Můžeš zůstat, budeš platit.“ BENG – mysl se uvolňuje jako kostka ledu vlivem globálního oteplování. Najednou procházíte stejnými místy a je tam zase ten klid. Jak neskutečně dokáže vaše prožívání proměnit Vaše hlava, ze dne na den. Z minuty na minutu.

Pan Kufr

Telefon vyzvání…a po dvoudenní snaze ho KONEČNĚ zvedá paní s německými křídly na zádech. Diktujuju moje ID číslo ztraceného kufru (moje jméno a e-mail už jsem za poslední dny spellovala tolikrát, že už si konečně přestává plést I a E, K a Q ;)

Je to divný pocit, když někdo na druhém konci vyjmenovává všechny vaše osobní věci, které máte v kufru. Ano čepice, čaje, dvě kosmetické tašky. „Ano, ano TO MUSÍ BÝ MŮJ KUFR!“

„Můžete mi popsat, co jste tam ještě měla? Potřebujeme to kvůli identifikaci…Cože? Říkáte, že máte kód 698? Pak je to váš kufr! Na letišti ho otevřeli právě kódem 698.“ Ano vážení, nemá skutečně žádný smysl dávat si na kufry zámky…          

„A kdy mi ho doručíte, víte není to úplně ono, být tolik dní v jedněch ponožkách,“ žertuju s snažím se dopátrat, kdy se moje prsty dotknou toho zavazadla. A mi zase dochází, jak se řady věcí nevážím. Vzpomínám na svůj odlet, kdy jsem se balila vdychajích: „Proboha, mám tolik krámů. Mám zbytečně moc věcí,“ vesmír funguje…o dva dny později mě vytrestal, abych si zkusila, jaké to je být bez nich. Poučení: víc si vážit věcí, které beru jako samozřejmost – třeba zubní nitě…    

  

„Jakékoliv výdaje nám pošlete, určitě Vám je proplatíme.“

No tak tomu já říkám plán!  Druhý den po telefonátu provětrávám kreditku v Mark and Spencerovi. Jsem „středně drzá“: kabát, svetr, kalhoty, ponožky, rukavice… Vedle udělám razii na hygienu…a že neuhádnete, co se stalo pak? Večer mi volá jiný ženský hlas, že posazujou mojeho pana Kufra do taxíku. Vítám se s ním mžouravě v pyžamu kolem desáté večer.

„No, tak snad ti ty věci proplatí, když tam budeš mít datum dne, kdy ti ten kufr dorazil,“ uvidíme uvidíme řekl slepý a Irča s igelitkou plnou hader.               

Další postřehy:

-         -  Angličané řídí opačně a ještě k tomu NETŘÍDÍ…

o   A jsem sama zaražena, jak lehce hážu papírový obal od kartáčku na zuby mezi plínky, směs od kávy a plastikového obalu od jogurtu. Jinde se třídění tak řeší, a tady nemám jedinou výčitku – nejsou na to podmínky…

o   Vidím, jak mocně člověka ovlivňuje kultura - opékala bych si i v Asii kraba na plastikové láhvi bez mrknutí oka?

-        -   Anglická hořčice se nedá mazat na chleba, aniž by vám bez toho vytryskly slzy v očí

-          - V místní katedrále se natáčely části Harryho Pottera

22.9, 06:00 (britského času)

VĚCI K POUSMÁNÍ

Ač jsem tady teprve chvíli, podařila se mi celá řada věcí:

- Objevila jsem se na kole v protisměru

- Cítila se nesvá, když jsem seděla na sedadle řidiče bez volantu

- Zápasila v koupelně s kohoutky a namícháním vlažné vody (v Anglii mají kohoutek na teplou a studenou vodu u umyvadla ZLÁŠŤ)

- Ztratit se na kole na cestě na USHAW COLLEGE a vychutnat si tak nádhernou krajinu a okolí

- Časový posun, na který zapomínám – dorážím na teamový skype o hodinu později…

Čím jsem nejvíc pobavila sama sebe:

- Použila jsem štěteček na holení od Alexe jako štěteček na pudr – normálně to fungovalo!

- Objevila jsem 100% levandulový olej, kterým jsem si dva dny potírala před spaním obličej – asi třetí den zjišťuji, že je to levandulový olej do aromalampy. Nevadí, mám pocit, že se mi zlepšil obličej =)

- Ze Starbucku se pro mě stal „McDonald na úrovni“ – podobně jako v této žluté franšíse se totiž můžete nenápadně zašít s noťasem na klíně, wifi free, aniž byste si museli cokoliv dávat – prázdný hrneček po předchozím návštěvníkovi to jistí ;)

Co mě nejvíce překvapilo:

- Alkohol v obchodě! Vždy když přijdu do obchodu, mám po ročním bydlení ve Švédska zafixované, že v cizině se prostě alkohol v obchodě neprodává – opak je zde pravdou

- TESCO: po 7 hodině zlevňují řadu věcí: chleba, zelenina, maso. Namísto chleba za 2 libry ho tak můžete ve finále koupit třeba i za 0,06 libry

o V důsledku toho se kolem zeleniny kupí lidé (každou půlhodinu se jídlo totiž zlevňuje) a čekají, až pán/paní s kouzelnou krabičkou potraviny zase o kousek zlevní. Ano, pouze to potvrzuje rčení, že někdo má čas a jiný zase peníze…

- Pro „prohlídce“ Tesca na mě ze všech stran trčí samé nezdravé věci – dortíky, sladkosti, sušenky, koláčky, chleba – všude, všude, všude. Britové jsou skutečně velkými konzumenti pšenice – a chipsů. Ale nechci stereotypizovat, ještě to budu chvíli pozorovat

- Americké filmy každopádně dorazily i zde: take-away na každém rohu, hned vedle coffee shopů! 

- Řada věci je tady prostě „Oh lovely!!“ – nebo alespoň je to jedna z nejčetnějších vět, kterou jsem doposud z úst Angličanů slyšela. Jejich přívětivost je stejně sladká jako ulepená pusa od cukrové vaty – místy se vám z ní lehce zkřiví zuby…

21.9.

BEZ KUFRU, VLASTNÍHO POKOJE A STUDENTSKÉHO ID 

– 

ALE SLUNCE STÁLE HŘEJE =)

Tak tady stojím. V o číslo větších, bílých kalhotech a triku M, které mi plandá. Je pondělí a já se jdu ohlásit Bobovi – dnes se mají domluvit podmínky mé stáže. V Česku jsem si představovala, jak přijdu, hezky v sáčku a „zahvězdím“. Ani na sekundu mě nenapadlo, že se můj kufr mezi Prahou a Newcastlem ztratí a já tak budu odkázána na jedny ponožky, svetr a pomocnou ruku okolí. Ano, situace, o kterých jsem vždy četla pouze ve výukových učebnicích se nyní stala mojí realitou. Letiště nevolá, a tak každý večer usínám s myšlenkou, kde se ten plastový podvraťák asi toulá a zda se mo prsty ještě někdy dotknou kódovacího zámku a zase se obejmu s oblíbeným šátkem a uvařím si príma čaj, co si z Česku vezu, nebo budu nucena využít pojistku UNIQUA pro ztrátu zavazadel. Namísto aby mě to stresovala, se však směju. Vlastně si připadám celkem lehce. Poslední dobou jsem si stěžovala, že mám moc krámů – jo, vesmír mi to hezky poslal zpátky a moje vnitřní tušení trošku tuší, že kufr už neuvidím, ale nebudu skeptická.

 Od rána prší a bílé oblečení, které mám na sobě tak rozhodně není nejpraktičtější. Můj mentor Bob si se mnou povídá o kolejích v Ushaw, které jsem navštívila v sobotu – připadala jsem si jako v Bradavicích Harryho Pottera. Dostala jsem svého vlastního prefekta s vysílačkou a ukázal mi celé koleje, ale hlavně – ty výhledy kolem! Nádherná starodávná budova, skutečně jakobyste propadli filmem rovnou do bradavického nádvoří. Trošku mě nahlodal, že bych zde na ty tři měsíce bydlela, ale pak jsem zjistila, že poslední autobus zde jezdí v 18:00.

Dobrá zpráva je, že můj stresový vzorec se ztratil někde s kufrem. Samotnou mě překvapuje, odkud se bere ten podivný klid ve mně. Chvílema zapomínám, že jsem zde primárně přijela dopsat diplomku, a zároveň vidím, že člověk zkrátka potřebuje určité podmínky k tomu, aby se do psaní ponořil – a ty já nyní zkrátka přijímám.

Od svého příjezdu mi dochází jedno velké uvědomnění: že bez lidi jsem jedno velké NIC! Měla jsem pocit svobody, osobní soběstačnosti díky penězům, ale teď tady vlastně zjišťuji, že nápomoci druhých bych byla namydlená. Musím počkat, až někde nějaká dobrá duše najde můj kufr, zadá to do systému a další mi jej doručí do Durhamu  - snad to bude dříve, než-li o vánocích. Bydlím mezi obývákem a kuchyní u jednoho Ukrajince, kterého potkal kamarád z meditací „náhodou“ v letadle. Sdílím tak koupelnu a kuchyň s jeho ženou a dvěma malými kluky (2 a 5). Ania je Polka stala se mou druhou mamkou, od které si půjčuju vložky, malovátka a teď i kalhoty a svetr.

Můžete být sebeschopnější a sebedokonalejší, ale bez pomoci druhých najednou můžete tak lehce uvíznout v systému a stát se jedním velkým NIC…

Bob mě bere k Emě, aby mi vyřídila student ID a kartu, abych mohla do knihovny. To, co ze startu vypadá jako pidi-operace se náhle promění v několika denní proces. Asi budu muset zaplatit fee, abych dostala kartu, protože nejsem regulérní Erasmus student, ale pracant. Takže mám přijít zítra. Moje školitelka bude navíc na UNI až příští týden – takže mám vlastně de facto volno…hmmm, na psaní diplomky? To určitě, když mi hlavou lítá celá řada dalších věcí: ubytování, ubytování, ubytování…

Ještě že mají v místní kantýně tak dobré saláty. Chvilkama svitne naděje, že už už se objeví nějaké fajn ubytko, ale jako už to bývá – nevěřte fotkám a ani tomu, že když napíšou „newly renovated“, tak to tak bude. Je vlastně legrační, jak si na základě popisu vaše hlava vytvoří naprosto dokonalé místo a pak přijdete do reality, kde ještě bouchají dělníci, a vy zjistíte, že to „newly renovated“ je otázkou teprve budoucích týdnů.

POKORA – to je to, co se tady učím…

Vidíte, zatímco to píšu, vyšlo slunce. Pozoruju lidi kolem sebe a říkám si, že všechno dobře dopadne. Jsem nazlobená na mou neposendou hlavu, která chce všechno TEĎ HNED! Už si vařit zdravé jídlo chodit do posilovny a mít své vysezené místo v knihovně. Místo toho jsem uvízla mezi všemi systémy: letištním, univerzitním i bydlícím. Ale není to takové drama – mám co jíst a kde si dát teplou sprchu. Jen si uvědomuju, na kolik věcí jsme „zvyklí“, bereme je jako samozřejmost a přináší nám klid do života.

Dnes mám ještě dvě prohlídky, tak mi držte palec – další problém totiž je, že tady budu jen 3 měsíce a často chtějí long term a znáte mě – lhát se mi příčí…

P.S. čtení pokračuje tím, co jsem napsala V LETADLE

18.9.

LÍTAJÍCÍ POZDRAV RAJČATOVÉHO DŽUSU

Zdravím vás od rajčatové džusu na trase Düsseldorf-Newcastle. Koukám na mraky, jak si tak klidně plynou – stejně jako moje myšlenky.

Stalo se mi to zase – v den mého odletu přišla Rudá armáda (čti menstruace), a tak si fakt jen s klidem užívám klid. Že tělo nemá sílu na to, stresovat se, zda mě odbaví bez potíží a komplikací. A náhle mi i dochází, proč jsem namísto toho, že jedu za dobrodružstvím, za novým poznám, novými lidmi a zkušenostmi, v den balení kopala do kufru a brečela. Ano, namísto abych si otevřela láhev červeného a u energické ZAZ se těšila, tak jsem si uvařila bylinkový čaj a šla spát s bolestí hlavy.

Teď se culím na týpka, který mi má vytisknout letenku a zvážit kufr. Po Hamletovském „žehlička na vlasy nebo fén“ mám stále nadváhu. Tedy ne já!!! Ale kufr i příručák. Vyndala jsem jeden svetr, ale bez tohohle šátku prostě nepojedu! Oželala jsem triko, ale kokosové krému na tělo se prostě nevzdám! Naštěstí jsou ženy k nadváze kritičtější, než muži na letišti.               

               
„A od kolika tady sedíte? Od tří ráno!! To nemyslíte vážně! To musíte být dost unavený. Ještě studujete. Cože? Ale neříkejte! Je to těžší? Vážně?? NO víte, já jedu na tři měsíce do Anglie, víte a tam bude zima a pršet,“ potí se mi i ponožky v pohorkách (jsou to ty nejtěžší boty, co vezu!) včera v kraťasech, dneska s dekou kolem krku. Palubenku nakonec dostanu bez příplatku. Vezměte si z toho příklad milé dámy. Buďme stejně laskavé ke svým dvěma kilům navíc, jako ten milí pán „odbavovač“, nebo jak se mu říká?

∞

Poslední dny nebyly nejveselejší. Co se dělo? Život a něco ve mně. Ač vše vycházelo tak, jak mělo, chyběla opravdická radost a těšení se. Místo, abych sdílela nadšení s lidmi kolem, kteří mi říkali „Ježííš, to budeš mít super!“ přemýšlela jsem nad všemi věcmi, která chci DOOPRAVDY dělat, až se vrátím a dokončím školu. Pocity ve mně hodně souvisí s článkem, který mi přišel pod ruku na mé NE-KO-NEČ-NÉ cestě vlakem do Prahy (ještě že mají v regiu tak bohatou palubní nabídku laskomin)

Tady nahoře mám zase pocit, že život je o něčem víc. Víc, než o práci a kariéře. Studiích a starostech. Všechno to do sebe zapadá. Nevím, zda to dokážu přesně popsat. Koukám na puzzlíky pod sebou. Mraky si jen tak mlují nad poli z leporela a v dáli se leskne moře, na které brouzdá nějaká loďka. Možná je to obrovská palubní loď alá Titanic. Z téhle výšky však vypadá spíš jako lodička starce.

Nohy mají zase nebývalou sílu, i když poslední dny měly pocit, že nedokážou dojít ani k počítači. Pulzuje jimi svoboda!

Přistáváme….

…a já zjišťuji, že vedle mě sedí Chris – mentor z Durhamu, biologický vědec, který učí na místní Fakultě. Ano, letadlo je dost malé, ale jaká je pravděpodobnost, že si vás posadí PRÁVĚ člověka, který vám vzápětí mile nabídne odvoz rovnou do Vašeho města a vy se tak nemusíte trmácet metrem, ani vlakem? Jak velká je to pravděpodobnost, pokud se jedná o hollywodský film?

Nevěřím na náhody…