Recent Posts

Ztráta červených rukavic

Včera jsem ztratila červené rukavice. Stalo se to, když jsem vysedala z tramvaje, neboť byla výluka. Zabraná do Foucaultových mouder jsem při vystupování pocítila takový divný pocit. Takové TO, kdy víte, že NĚCO nehraje, ale nevíte, CO PŘESNĚ!
V okamžiku, kdy jsem stála na zastávce a vyhlížela autobus na přestup mi to secvaklo-moje druhé koženkové ruce jsem si nechala na klíně a při čtení jsem na ně zapomněla - odjely v tramvaji číslo 3.

Stála jsem tam a do konečků prstů se mi začala vkrádat zima...A já v sobě identifikovala dva zcela rozporuplné pocity. Jedné části Irči to bylo úplně jedno. Ta část věděla, že mám v šuplíku ještě celou řadu dalších rukavic, v kabelce kreditku a že pokud budu toužit po zcela totožných rukavicích, kterým jsem dala nedobrovolně sbohem, stačí uspořádat útok na obchody - a to by byl asi konec světa, kdybyste tam dnes nenašly TO ONO, podle vašich představ! Nyní by se mohlo zdát, že si dostatečně nevážím svých věcí, ale o to nešlo! Jedna část mě si zkrátka byla vědoma toho, že to je jenom věc! A že zatímco JÁ jsem ztratila rukavice, se na světě stala celá řada horších katastrof...

Ale co ta druhá část! Ta měla chuť se za tou tramvají rozběhnout, uspořádat brněnské pátrání, aby našla TY jedinečné červené rukavice, které mě už nějaký ten pátek provázely životem a byly přítomny mnoha významných okamžiků, kdy jsem je navlékala a zase svlékala z prstů. Nechápala jsem to, ale měla jsem pocit, jako bych ztratila část sebe... 

http://www.partykostym.cz/36-rukavice-rukavicky
Byla jsem naštvaná, že mi na tom TAK ZÁLEŽÍ a ve stejném okamžiku mi je ztráta rukavic úplně šumák.
Zároveň se mi vybavily dva okamžiky, kdy jsem již rukavice ztratila. Jednou byly zelené, krásně padnoucí k zelenému kabátu. Ty druhé byly sportovní (značkové =P). Přemýšlela jsem, proč jsem tyhle ztráty  nikdy nedokázala pustit z hlavy. Proč mi na těch rukavicích tak záleželo a PROČ SE MI TO V ŽIVOTĚ POŘÁD OPAKUJE?

Odpověď přišla ještě ten den při večerním čtení. Opět v tramvaji, avšak nad jinou literaturou (nic proti Foucaultovi, ale..). Eckart Tolle v knize Nová země píše: "Všechno, o co vaše ego usiluje a k čemu se připoutává, jsou jen náhražky Bytí, které není schopné cítit. Můžete si vážit věcí a starat se o ně, ale kdykoliv se k nim začnete cítit připoutaná, můžete si být jistá, že je to vaše ego. Ve skutečnosti však nejste připoutána k hmotné věci, ale k myšlence, která souvisí s "já", "mě". "mně" nebo "moje". Kdykoliv plně přijmete nějakou ztrátu, dostanete se za ego a pocítíte, kým jste -  a budete si plně uvědomovat své Já." (Tolle 2006: 38)

Ta četba mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. A chtě nechtě jsem si to musela přiznat - ano, bylo to tam! Tak neskutečně velký pocit osobní důležitosti plynoucí jen z toho, že máte na rukou určitý typ rukavic. Rukavice jako symbol určité identity, kterou jsem viděla kdoví kde: v reklamě, u kamarádky, kterou jsem  tiše obdivovala, v módním časopise..

DÍKY BOHU, ŽE JSEM JE ZTRATILA! Uvědomění, že jsem "víc než rukavice" bylo neskutečně osvěžující a uvolňující. Nemohla jsem se po zbytek dne přestat usmívat.

Na kolika věcech jsme takto směšně připoutáni? Na mobilu? Autu? Tričku nebo třeba jen kuchyňské lžičce?

Kvalita života



Život může nabýt různých kvalit.
Otázkou zůstává, zda jsme připraveni otevřít se tomu vzrušujícímu dobrodružství i s vědomím, že občas můžou přijít prudké zatáčky.

Vybírám si je, neboť pouho pouhá rovná cesta by mě unudila k smrti.

Narozeninová přání

Dejte si DOBRÝ POZOR, co si přejete při sfoukávání vašich narozeninových svíček, neboť se vám může stát, že se vám po čase budou dokolečka dokola opakovat určité situace a vy nebude vědět, proč!
A pak si vzpomenete, že jste si to tak kdysi dávno vlastně přáli...

Běh XY.

Máte svůj tradiční okruh.
Hraje stejná muzika, máte totožné nohy, do rytmu se vám kývají tytéž ruce.
A přesto se vám jednou běží lehčeji než jindy.
Jednou se musíte přesvědčovat, abyste to kolo doběhli, jindy se skoro vznášíte.
Stejné nohy, stejné tělo, svaly i buňky - jen ty myšlenky v hlavě se točí.

Všechno je v naší hlavě!

Dodatek:
Zpívání v dešti.
Tanec na slunci.
Jízda na kole na sněhu


Studentský byt

Jen tam se může stát, že na WC se svítí čelovka :D

Jako na vážno?


Nebereš se moc vážně?
Neřešíš tu školu příliš?
Nepracuješ příliš mnoho?
Neflákáš se už příliš?
Nehrotíš to jídlo nějak moc?
Oblékáš se s přiměřeným apelem?

Jak ten život brát na ne/lehkou váhu?

Co má člověk brát vážně?
Co ti dává škola?
Uvědomit si, co v životě jednou nechci.
Tak proč tam ještě jsi?
Protože člověk se dokáže svobodně rozhodnout až v okamžiku, kdy nemá možnost volby.

A já ji stále mám...

Moc myšlenky


Všechno vzniklo z myšlenky!
Z něčeho TAK nehmatatelného.
Byla zde představa o fungování peněz - a hle zde jí máme - ekonomii.
Někdo pomyslel na to, jak ty peníze akulumovat - a kde se vzal, tu se vzal - ekonomický industrialismus.

Když byl ČLOVĚK, pouhou MYŠLENKOU schopen stvořit takové megalomany, nestojí za to z VLASTNÍ MYŠLENKY vytvořit SVŮJ SPLNĚNÝ SEN?

Krabička

Každý ji máme.
Někdo v kuchyni, jiný možná v obýváků nebo předsíni.
Možná to není krabička, ale košík, nebo keramická nádoba jakýchkoliv tvarů.
Je to taková ta krabička, kterou probíráte pokaždé při úklidu. Je v ní nahromaděno plno zbytečností: zicherky, gumičky, magnetky, sirky, knoflíky, vizitky, pexeso, hračka z kinder vajíčka...
V první chvíli chcete všechny ty věci vyhodit, protože cítíte jejich nepotřebnost. Pak se ale zarazíte.
Uvědomíte si, jak malou část poličky ta krabička zabírá a že by se vám ty věci mohly třeba sejít (jeden nikdy neví...).
A tak tam bude stát zase o rok dýl.
A budou do ní přebývat další zbytečnosti, které nebudete moci vyhodit.

Být pro sebe!


Co jste dnes udělali PRO SEBE?
Ne pro přítele,
pro společnost,
pro očekávání druhých, ale
PRO SEBE!

Není to smutné, že tě nic nenapadá?
Představte si herce v divadle, který se nechá pohltit svou divadelní rolí.
Uvěří kulisám a zákulisí jako jediné realitě a i po spadnutí oponu hraje to divadýlko dál.

Do jaké míry věříte Vy tomu společenskému divadlu kolem vás?
Necháte občas spadnout oponu?

Kaleidoskop

http://cs.wikipedia.org/wiki/Kaleidoskop
Koupila jsem si kaleidoskop, aby mi připomínal, že přesto, že oči náš všech plní stejnou funkci, vidíme tu okolní realitu každý naprosto odlišně...

Zrcadlo

Představte si zrcadlo.
Tu skleněnou věc skrze kterou máme často tendenci se posuzovat.
Tohle zrcadlo je však zcela jiné.
Zrcadlí vám iluzi - tedy vidíte se v něm přesně tak, jak se vidět chcete:
-máte akorát tolik pih
-právě tak silné ruce
-akorát tak namakané břicho
-jste právě tak hrdí se podívat sami sobě do očí
-máte optimální chuť se na sebe usmát a říct si: "seš dobrej!"

Jak moc by se změnilo vnímání vás samotných s takovýmto zrcadlem?
A proč by to mělo jít až s ním?

Dokolečka dokola

Pocítíte vlnu zásad, které nás svazují: v partnerství, jídle, přemýšlení oblékání.

A řeknete si: "Aha! Tak to nechci! Nebudu z toho dělat dogma! Nebudu to řěšit. Zásady mě svazují."

Jaké je vaše překvapení, když si uvědomíte, že jste si z nedělání zásad vytvořili zástupnou zásadu, která opět nevede k ničemu jinému než k vytváření zásad...

Jak z toho ven?

Dětské vánoce

Nevím proč, kde se vzala, tu se vzala, objevila se mi tato vzpomínka.
Je tak předjarně.
Mám fialové kalhoty a ruce od písku.
Chystám bramborový salá z kamení a prvního zeleného, co na zahradě najdu.
Smažím blátového kapra a peču pískové cukroví.
Vytahuji bábovičky nejrůznějších tvarů a zdobím vánoční zahradní křoví.
Pod něj dávám umělohmnotnou dětskou židličku. V mých očích však jde o dřevěné houpací křeslo.

Tak silně se mi vybavuje, jak jsem se tehdy cítila...

"Mamííí, tatííí, jsou vánoce!"

Jako malá jsem mívala vánoce každý víkend, kdy jsem si doma na zahradě užívala štědrovečerní přípravy s jiskrami v očích.
Přechod.
A na něm červená.
Ti, co po něm chodí denně ví: jede tramvaj, to značí, že brzy blikne zelená.
Bude to ale až za pár sekund...
Ti, co po něm kráčí denně, nečekají na zelenou.
Červené světlo jim nezabrání, aby se dostali na druhou stranu silnice.

S těmi, kteří tímto místem nechodí tak často to lomcuje.
V prvním okamžiku sebou škubnou - myslí si, že přehlídli zelenou.
Potom ale zaregistrují rajčatovou barvu a jsou zmateni.
Těch, kdy porušují pravidla není málo.
V jejich tváři lze číst, že neví, co mají dělat. Jak se zachovat.
Institucionalizované chování je jim však silných rádcem.
Vyčkávají..

To vše se odehrává během pár sekund - potom blikne zelená.

Já jdu a představuji si, co by se dělo, kdyby ta zelená nenaskočila...

Racionalizace mysli

Mysl má jednu ne-skutečnou vlastnost: dokáže si racionalizovat JAKÉKOLIV naše IRACIONÁLNÍ rozhodnutí...

Dovolíme jí to?

A proč ano?

(Soukromé)

Poslední dobou jsem přemýšlela nad tím, jak je možné, že přesto, že člověk pochopí všechny ty zákony přitažlivosti a rezonance,
že přesto, že ví, že s úsměvem jde všechno líp,
že otázka dobré nálady je jenom rozhodnutí
-
že přes to všechno sedí na dně studny a negativně kleje, živí se svými strachy a negativními představami.
A když když se odváží zvednout hlavu, vidí světlo a v něm své druhé já: to radostné, veselé, poskakující a volající: "Nebuď bláhová a pojď sem už konečně za mnou nahoru."
Ví, že mu tam bude líp, a přesto se nehýbe.

Závěr: mé hledání je na začátku, ale odkrývám již první faktor (ne nijak zvlášť překvapivý) - slzy štěstí nebo smutku jsou u žen silně spojeny s ovulací.

KLID?!


Kráčíme dnes a denně za nějakým imaginárním připotomnělým cílem s jedinou vidinou: vidInou klidu.
A při tom běhu nám vůbec nedojde, že KLID je jenom ILUZE.
Že už jsme na Cestě.
Že ač se nám to blbě připouští, to, kudy kráčíme jsme si zvolili sami.
A že jedinou možností, jak nabýt toho kýženého klidu je konečně přijmout TADY A TEĎ.
Jsem tady - a tak je to správně.
Jdu někam - a není důležité kam dojdu - tak je správně.
JENOM TAK lze procítit ten vnitřní bublající klid...

Tak je to správně!
Když jsem byla malá, měla jsem sen.
Toužila jsem být šťastná.
Pak mě ale naprogramovali...
..a v tom okamžiku jsem začala být nešťastná a hledat:
"O čem sakra ten život vlastně je?"
A pak jsem to objevila...
..a dostala strach, že tu pravdu neunesu..
"Mám pocit, že mám dělat úplně něco jiného, ale jsem přesně tam, kde mám být,"

Děkuji Ti!

Dodalas mi naději..

Běh IV.


BĚH - A TŘI LIDI PROTI MĚ !

Často běžíme životem, jako když klušeme v parku. Už už máme pocit jistoty pod nohama, myslíme si, že víme PŘESNĚ kam směřujeme! Ale pak na zádech pocítíme něčí dech a po chvíli vidíme, jak nás tři běžci předbíhají rychleji. 

První námi projede vlna zoufalství! Pocítíme nejistotu - CO TEĎ?  

V první chvíli vás napadne, že byste přidali a skupinku dohonili - ale vždyť by to nebyl rytmus vašeho běhu! 

Zvolníte a zhluboka se nadechnete. Najednou vám dojde zpráva této situace: Je důležité se nenechat se rozhodit tím, že vás někdo předběhne, nenechat se strhnout rytmem jiného běhu, ale maximálně důvěřovat vlastním nádechům a výdechům.

Při studiu metodologie..

"Typický respondent  se spíše přizná k manželské nevěře, než by připustil, že si nečistí pravidelně zuby."
Disman

Chci se stát surfařkou...

Chci se stát surfařkou,

neb vlny nezastavíš - ale můžeš se naučit surfovat!

Ranní běh III.

Již tolik let po tobě běhám...
... a až dnes mě napadlo si o tebe otřít mé schvácené čelo..

A DĚLY SE VĚCI!

Děkuji ti, Matičko Země!
"Every day You wake up, YOU can decide, what kind of person, You want to be."
have read somewhere..

Vnímání okolí


Jak často máš pocit, že TY JSI STROM?
A jak často máš pocit, že to okolí je jakoby "za oponou"?

Já pořád!
A neskutečně se tím bavím!!

Kolik neutišitelných myšlenek, vizí a křičících snů, které vám nedají spát, se skrývá v půlnoční povidlové buchtě a horké čokoládě se šlehačkou?