Recent Posts

ČAS SNĚNÍ

S nadcházejícím podzimem jsem si uvědomila jednu věc, která je tady se mnou vlastně už dlouho. V časy, kdy přicházejí těžké chvíle a momenty, kdy nemám důvod se radovat, kdy mi není třeba úplně tak fajn, jak bych si přála – to jsou momenty, kdy se mi během pod očima otevře ještě další svět. Je svým způsobem nebezpečný, je to tak trochu útěk. Před realitou, ve které mi v ten daný moment není dobře. Říkám si však, že je to rozhodně legálnější než fetovat a praktičtější než spontánně sbalit pas a odjet na druhý konec zeměkoule. Můžu dělat běžné činnosti, ale uvnitř se třeba procházet Newyorskými uličkami, nechávat vítr, aby si prohrával s mými vlasy a usrkávat u toho latté dopio a cítit se přitom fantasticky!

Nebo tam třeba sadím bylinky a hrabu se v hlíně. Cítím na obličeji studený vítr a těším se horký čaj.
V realitě jen tu představu pozoruju zpoza okna. Smutek uvnitř tak vystřídá příjemný klid.

V tom světě je možné cokoliv! Surfuju tam na prkně a pojídám ananas. Ten svět odvádí mou pozornost v momentech, kdy se potřebuju soustředit. Ale odolejte pozvání k vyválení se v třpytivém sněhu, když před vámi jsou jen stohy popsaných papírů, které Vám nedávají smysl!

Je to svět minulosti, kde jedno cizí slovíčko dokáže vyvolat vzpomínku ze základní školy a s ní i hodinu angličtiny. Oko vidí ten fotoromán o studentech a mysl si vybavuje známou nostalgii. Je to i svět budoucnosti, kdy se hlava ptá, jestli mi bude dovoleno ten pocit zažít u takové anglické učebnice ještě jednou, až se budu učit se svými dětmi.

Óóóó ano, tušíte správně. Je to hon za pocity, které mi v dané dny scházejí...

#

A někdy ty obrazy nepřicházejí. Mysl se chytí do spodních vod emocí. Šedá, tmavě fialová a temně modrá… to pak nepřicházejí ani žádné představy v podobě představ,
                                                                                                               Snů,                                                                                                                                                                     Tužeb…
Co se děje pak?
                               Jdu spát dřív než obvykle. Oko se zavírá s pohledem na fosforující velký vůz, co mám nad hlavou.

A pak přichází pozvání.

Pozvání odkudsi z hloubky…

Jsou to tak neskutečně živé obrazy, že nazývat jej snem je skoro urážka. Procházím se panenskou krajinou a všude jsou útesy a modré nebe a zeleno – tolik zelena!

PŘÍRODA – KLID – ŽIVOST

Jindy mě spánek zavede do hobití nory. Jsou tam kouzelné záclony, měkké světlo, dřevěný stůl a na něm voní čaj.

CÍTÍM SE TAM TAK BEZPEČNĚ !

A jednou! Jednou jsem se dokonce ocitla na té nejvtipnější přednášce na světě! Legrační je, že si už nepamatuju, o čem byla. Ale ze spánku mě probudily slzy vlastního smíchu.

UVOLNĚNÍ

Nejsem neurovědkyně, která by dokázala brilantně popsat, co se to v té hlavě děje.

Ani lékařka, která by rozuměla každé buňce těla.

Jsem jen holka plná emocí, které jsou moudřejší než já!


V momentě, kdy jim nedám prostor, který potřebujou,

Kdy nežiju potřeby, které mé tělo chce – emoce si řeknou!

V podobě příběhů s očima otevřenýma,

nebo i nepopsatelné krajiny, která je skrytá za zavřenými víčky…


A vlastně mi tím dodávají neskutečnou sílu, protože věřím, že když už tuhle emoci jednou prožilo, tak může kdykoliv znovu!