Ztráta červených rukavic

Včera jsem ztratila červené rukavice. Stalo se to, když jsem vysedala z tramvaje, neboť byla výluka. Zabraná do Foucaultových mouder jsem při vystupování pocítila takový divný pocit. Takové TO, kdy víte, že NĚCO nehraje, ale nevíte, CO PŘESNĚ!
V okamžiku, kdy jsem stála na zastávce a vyhlížela autobus na přestup mi to secvaklo-moje druhé koženkové ruce jsem si nechala na klíně a při čtení jsem na ně zapomněla - odjely v tramvaji číslo 3.

Stála jsem tam a do konečků prstů se mi začala vkrádat zima...A já v sobě identifikovala dva zcela rozporuplné pocity. Jedné části Irči to bylo úplně jedno. Ta část věděla, že mám v šuplíku ještě celou řadu dalších rukavic, v kabelce kreditku a že pokud budu toužit po zcela totožných rukavicích, kterým jsem dala nedobrovolně sbohem, stačí uspořádat útok na obchody - a to by byl asi konec světa, kdybyste tam dnes nenašly TO ONO, podle vašich představ! Nyní by se mohlo zdát, že si dostatečně nevážím svých věcí, ale o to nešlo! Jedna část mě si zkrátka byla vědoma toho, že to je jenom věc! A že zatímco JÁ jsem ztratila rukavice, se na světě stala celá řada horších katastrof...

Ale co ta druhá část! Ta měla chuť se za tou tramvají rozběhnout, uspořádat brněnské pátrání, aby našla TY jedinečné červené rukavice, které mě už nějaký ten pátek provázely životem a byly přítomny mnoha významných okamžiků, kdy jsem je navlékala a zase svlékala z prstů. Nechápala jsem to, ale měla jsem pocit, jako bych ztratila část sebe... 

http://www.partykostym.cz/36-rukavice-rukavicky

Byla jsem naštvaná, že mi na tom TAK ZÁLEŽÍ a ve stejném okamžiku mi je ztráta rukavic úplně šumák.
Zároveň se mi vybavily dva okamžiky, kdy jsem již rukavice ztratila. Jednou byly zelené, krásně padnoucí k zelenému kabátu. Ty druhé byly sportovní (značkové =P). Přemýšlela jsem, proč jsem tyhle ztráty  nikdy nedokázala pustit z hlavy. Proč mi na těch rukavicích tak záleželo a PROČ SE MI TO V ŽIVOTĚ POŘÁD OPAKUJE?

Odpověď přišla ještě ten den při večerním čtení. Opět v tramvaji, avšak nad jinou literaturou (nic proti Foucaultovi, ale..). Eckart Tolle v knize Nová země píše: "Všechno, o co vaše ego usiluje a k čemu se připoutává, jsou jen náhražky Bytí, které není schopné cítit. Můžete si vážit věcí a starat se o ně, ale kdykoliv se k nim začnete cítit připoutaná, můžete si být jistá, že je to vaše ego. Ve skutečnosti však nejste připoutána k hmotné věci, ale k myšlence, která souvisí s "já", "mě". "mně" nebo "moje". Kdykoliv plně přijmete nějakou ztrátu, dostanete se za ego a pocítíte, kým jste -  a budete si plně uvědomovat své Já." (Tolle 2006: 38)

Ta četba mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. A chtě nechtě jsem si to musela přiznat - ano, bylo to tam! Tak neskutečně velký pocit osobní důležitosti plynoucí jen z toho, že máte na rukou určitý typ rukavic. Rukavice jako symbol určité identity, kterou jsem viděla kdoví kde: v reklamě, u kamarádky, kterou jsem  tiše obdivovala, v módním časopise..

DÍKY BOHU, ŽE JSEM JE ZTRATILA! Uvědomění, že jsem "víc než rukavice" bylo neskutečně osvěžující a uvolňující. Nemohla jsem se po zbytek dne přestat usmívat.

Na kolika věcech jsme takto směšně připoutáni? Na mobilu? Autu? Tričku nebo třeba jen kuchyňské lžičce?