BRNO 2015 #2

21.8.

SPÁNEK – ŘEHOT

PÍŠU knihu a mé postavy ožívají v hlavě. Nedají mi spát a budí mě ze spaní. S Šarlotou piju její dení kávu a s Markem řeším všechny pracovní záležitosti – oba existují jen v mé mysli.

Večer usínám a zdá se mi sen. DOTKNU SE V NĚM VĚDOMÍ. Mám pocit, že VÍM VŠECHNO!

ŘEHTÁM SE NA PLNÉ KOLO. Můj vlastní smích mě vzbudí, ale já se chci jen smát. Jako když mi bylo čtrnáct a já padala v hodinách fyziky z židlě, jako zralá švestka. Pobuřovala svým smíchem v tramvaji důchodce, aniž bych věděla, čemu se směju.

PROBOHA, TO SI MUSÍM POZNAČIT! Napadne mě. Chvíli ukecávám mysl, že si to zapamatuje, ale pak vezmu do ruky mobil a se zalepenýma očima si t poznačím.

Ráno, když si na sen vzpomenu, čtu: „Když si představíš přesně to, co myslíš, nemusíš se zajímat o dané sloveso.“  
      
14.8.

Na cestě za klidnou jistotou – bez jistoty a spěchu!

Včera ráno jsem šla na devátou do práce. Po tom roce, co plánuji na klinice již vím, kterou tramvají se tam dostat. Mám občíhlé obchody, kde si koupím snídani. Získala jsem bratislavské přátele, kteří jsou DOSLOVA mými anděli, neb mě vezmou pod křídla svého bytu kdykoliv, když můj vlak má spoždění, nebo pravidelně, když jezdím do práce za klienty a klientkami.

V ten čtvrtek jsem stála na zastávce cítila jsem v sobě ledový klid. TOHLE MOC NEZNÁM, napadlo mě. Vzpomněla jsem si na první měsíce na klinice, kdy jsem vstávala v pět ráno, jezdívala ranním vlakem. Občas lehce v nervech, zda dojedu včas.

Po těch měsících jsem si však vyšlapala ty cestičky a už vím kudy, kam. Cítím proto vždy obrovskou vděčnost, když mířím k těm fialovým zdem. Už si nehraješ na to, že pracuješ, ale doopravdy pracuješ! Napadlo mě to ráno.

To neznamená, že by to vystresované Já zcela zmizelo – PRÁVĚ NAOPAK! Naštvaně pozoruji, jak přesto, že mám prázdniny, kopíruju ten stejný „já nestíhám“ vzorec, přesto, že dělám všechny věci, co mě baví. Že veškeré „povinnosti“ si utvářím já sama, určuju si, kolik času nad tím strávím, nejsem schopná se do toho tak klidně, prázdninově uvolnit. Jako ta malá holka, která si v letních měsících vystačila s časopisem Kačera Donalda a opalovacím člunem.

To ráno tam však ten klid byl. Věděla jsem kam jedu, moje břicho bylo klidné, neb vědělo, co bude v ten den jíst a na programu byla i večerní odměna pro tělo v podobě sportu. A mnou náhle projel pocit: A TO JE VŠECHNO?

Došlo mi, jak se mi mladí neustále za něčím honíme. Říkejme tomu kariéra. Někdo chce diplom a maká jako šroubek a někdo lítá z jednoho konce světa na druhý – baží po zážitcích. Proč? Všichni vlastně chceme to jedno – ten klid. TU JISTOTU. To ráno jsem ji měla, projížděla mým tělem jako duha a mi v tu ráno došla moje vlastní směšnost, kdy tak tlačím na tu kopu věcí kolem. PROČ TO VŠECHNO? Zkuste tlačit na semínko vína, aby rostlo rychleji  - jaký je to nesmysl?

Tlačíme, honíme se, spěcháme a pak to přijde – klid, jistota a pohoda. Zajeté koleje. Neprojela mnou nuda nebo strach, že mě to přestane bavit. Na to cítím příliš hlubokou vděčnost ke své práci (ani se mi to slovo moc nelíbí, ale zase na druhou slovo poslání zní…no moc ezo ;).

Zkrátka by se všechny ty písmenka daly shrnout do následujího uvědomnění: spěcháme a honíme se, abychom KONEČNĚ v životě měli tu KLIDNOU JISTOTU! Nestálo by za to přestat se honit už na cestě za ní? 

10.8.

PLASTIKOVÁ, UPOCENÁ REALITA

Sauna jen v zimě? To je mi vám ale stereotyp. Vyťukávám čísla na automatickou, plechovou krabičku. Otevírají se garážová ústa a já bez antény vjíždím do Scarabeovy jeskyně v modrém koni. Jako malá jsem milovala myčky. Častokrát jsme s i s taťkou koupili nanuk nebo delissu a jen tak ji křoupali a povídali si. Vznikla tam jakási prázvláštně intimní atmosféra. Koukali jsme fascinovaně na špínu, která stékala z oken a jen tak si povídali. Dneska už to umím s řadicí pákou, a tak sedím na sedadle řidiče sama. Každopádně chci auto jen zaparkovat a z přerostlé myčky utéct, ale pokynem „Z AUTA NEVYSTUPUJTE“, je mi to jasně zakázáno – a tak se jen potím…

Venku je 37 stupňů a já tak ani nemusím stavět indiánskou saunu, která je v těchto měsících celkem trendy. Chvíli přemýšlím, čím se zabavím. Pak vezmu peněženku a rozhodnu se zlikvidovat prošlou kreditní kartu KB. Je na ní fotka ze Švédska. Ze tří hodin ráno – stojíme na mole a koukáme na slunce, které ten den nezapadlo. Tehdy mě tak nějak chytla potřeba si vytvořit k té věci citový, osobní vztah. Je rozhodně dobré mít k té plastové věcičce pozitivní pocity a ne se jí bát. Je rozdíl platit s úzkostí nebo ji prodavačce podávat s radostí.

Pamatuju si, že když jsem byla ve Švédsku, často se mi protáčely panenky z těch sum, které jsem nechávala v obchodě. Přemýšlela jsem, jak tu úzkost tehdy zpracovat a začala jsem s tou kreditní kartou hrát takovou hru. Vždycky, když jsem cokoliv platila, představovala jsem si, že mi ty peníze nejenže mizí z karty, ale pouze putují nějakým tulenem, hodně podobnému tomu, kterým cestoval Harry v bance na cestě ke svému trezoru. Představovala jsem si a cítila jsem ten pocit, že ty peníze jenom přelévám jinam na účet, odkud se mi zase vrátí. Jako bych si tím utrácením vlastně spořila.

„Peníze musí proudit. Jsou jako oběhový systém v těle. Pokud neproudí, je někde něco špatně,“ tahle metafora mé drahé Aničky mi byla velmi blízká. Pamatuju si taky, že jsem se tehdy naučila mít ráda účtenky. Pokaždé, když jsem přišla z obchodu jsem si po zapsala s úsměvem útraty a poděkovala, že jsem si všechny ty věci mohla dovolit koupit. Možná vám to přijde fanatické, pro mě to je cvičení, jak si udržovat vděčnost za to, že si můžu koupit i jakoukoliv drobnost – neb ani ta Kofila není samozřejmost!

Po zádech mi stékají čůrky potu. Překlápím kreditku na půlku a pak ještě na čtvrtku. Definitivně tak ukončuji virtuální spojení mezi nákupem rohlíku a moji účtem. Koukám na tu plastikovou věcičku a nejsem schopná to pochopit, jak takový kus PVC může dokázat v lidech vzbudit tolik emocí, když se na konci měsíce přihlašují ke svému bankovnímu účtu. Přijde mi to jako jakési virtuální odstřihnutí od Matrixu – na chvíli. Při příjezdu domů mě ve schránce samozřejmě čeká nová kreditka – a hra s číslicemi a nulami může pokračovat vesele dál!

9.8.

KDYŽ ZAPOMENE, ŽE NA SVÉ VNITŘNÍ BRZDY

Nebeské teplárny začaly topit o něco méně, a tak se prudce ochladilo z 37 na 34 stupňů – ideální stav vyrazit na brusle! Má to ovšem jeden háček!

V životě nás brzdí spousta věcí – povinnosti odvádějí naši pozornost od věcí, které bychom chtěli skutečně dělat.

Facebook nám bere produktivní energii v práci.

Jsou lidé, kteří věří, že jim vztahy zabraňují, sáhnout si na to, co v životě skutečně chtějí, protože mají závazky vůči rodině, dětem a bla bla bla…

A co se stane, když se našich brzd vzdáme? Objevuje se strach!

Jedu na bruslích a sjíždím z kopečka. Najednou mám pocit, jakoby byl podzim. Slunce má pro dnešek pomalu padla, ve stínu stromů je příjemný chládek. Kolem mne je spadané listí. Těším se i na podzim! Jedu a vím, že nemám brzdu. Nemůžu svou rychlost zbrzdit jako obvykle. Lehkým nadzvednutím pravé nohy. Co udělám?

Jak reaguješ? Když cítíš, že v životě nabíráš rychlost a směr? Záměrně zpomalíš, nebo zapomeneš na to, že nemáš brzdu? ZAMYSLI SE!

Cítím, jak se opírám do kolen, jako na lyžích – TOHLE PROSTĚ ZVLÁDNU I BEZ BRZDY!

A JDE TO! Cítím mírně brnění v oblasti břicha – strach se smísí se vzrušením. Nádech, výdech – to zmákneš! Potí se mi nohy, na kterých pro mou roztěkanost dnes chybí ponožky. Kráse jízdy to ale nic neubírá – jedu a nebrzdím.

„Primární strach vám ukazuje, že jste se opřeli do vlastních hranic.“ Deida

Uvědomuju si, jak často tenhle lehce pochybovačný strach ve svém životě zažívám – a vím, že za tou hranou je SVOBODA!

Pak mě napadne, že bych zkusila zabrzdit, nově, jinak – hranou! JÍT NA HRANU!

NA HRANU BRUSLÍ – ZA HRANU SVÝCH MOŽNOSTÍ!

Ale co když se tam dostane kámen? A co když si tím zničím kolečka? A co když si podřu kolena?

SAMÉ POCHYBNOSTI! OCH, jak známé jsou mi z běžného života!

CVAK – vypínám je jako nesmyslný seriál na TV NOVA – mají totiž jedno společné. Ani série vymyšlených lidských příběhů, ani ty pochyby mi NIC nepřináší. Pozoruju nádech výdech. Cítím, jak se mé pravé koleno vytáčí do boku a v hlavě mi tepna začíná pulzovat o něco rychleji. Mozek dal tělu signál, že se něco bude dít – a srdce se rozbušilo intenzivněji.

Zpomaluji, brzdím, zastavuji. Usmívám se! Opět jsem převezla svou mysl a těším se, až toto sportovní cvičení aplikuju v reálu!

8.8.

MÁM TU VÝSADU MÍT INSPIRATIVNÍ PŘÍTELKYNĚ!

Nedávno jsem narazila na Růžové pandě na zajímavý článek o 10 službách, které autorce zlepšují život. Mimo to, že mě tento text inspiroval a vyvolal nesčetné touhy typu „to chci zkusit – a to taky!, přinesl mi nápad napsat Vám o mých báječných kamarádkách, které dělají úžasné věcičky -  ať jsou Vám inspirací.

Máš projekt? Poraď se!

Markéta má sen – pomáhat lidem dotáhnout jejich projekty a nápady do konce. Na jejím blogu najdete řadu podnětných odkazů na blogy, weby, semináře, jak se vzdělávat jinak – toho je ona zastáncem. Ráda se s Tebou i setká a poradí Ti konkrétně, jak nelenit a zazelenit svůj sen. Stačí vyplnit mini krátký dotazníček OD NÁPADU K ŽIVOTA-SCHOPNÉMU PROJEKTU a dát ji tak vědět, že máš chuť k akci!!!

Nad rámec toho všeho, je to holka tvořivá – mrkněte na její polymerovou tvorbu. Famózní lžičky a brože doporučuji jako netradiční dárek od Ježíška!

Kamarádka Veronika vytváří nádherné tašky – jít na nákup s takovou parádou je radost! Dejme šmitec CaM a HaM produktům – podpořte se mnou lidi, co své produkty vytváří srdcem.

Právě s takovou láskou vaří Iveta! Žije vege a při čtení jejích příběhů, do kterých zakomponovává vždy správný poměr koření s dalšími ingrediencemi, si často pokapu klávesnici vlastními slinami. Dle mého názoru nadějná adeptka na to, vydat báječnou kuchařku. No, řekněte sami – odoláte cuketovým špagetám s tahini-citronovou omáčkou a kuličkami, nebo raw čoko-jahodovo-mátový koláč? Já to mám jako Wilde: „Odolám všemu, kromě pokušení!“

A poslední je Lucka – pedigová královna. Oplétá flašky pro vaše blízké -  na slivovici, víno nebo sirup – TO CHCETE!

4.8.

"Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, máte pravdu." Henry Ford

8.7.

Třetí stránka Vipassany – místo coffee-free vzorce, jsem kávu začala sladit Salkem!

Je to vždy tak trochu obřadní chvíle. Sedat si po desetidenní Vipassaně k PC a sdílet s vámi mé zážitky. Cítím bříška prstů, které se dotýkají klávesnice. Uvědomuji si nádech a výdech. Podél páteře mi vibruje vtíravá bolest a pod víčky stále ještě cítím sedící spánkový deficit. Ptáte se, jaké že to bylo tentokrát?

∞

Vjíždíme do zelených Beskyd. Tluče mi srdce. Tolik to tady miluju! Tolik vzpomínek a radostí. A přesto jsem nervózní – jedeme pozdě. Míříme do hotelu Srdce Beskyd, kde dnes (24.6.) začíná 10-ti kurz Vipassany. Tento je v mnohém specifický. Nejedu sama, ale s přítelem. Nejedu si kurz takzvaně „odsedět“, ale „odsloužit“. To znamená, že sice budu meditovat, ale primárně budu pomáhat, s čím bude potřeba. Na registraci oba poslušně odevzdáváme veškeré vynajítka, která by mohli krást pozornost naší mysli – knihy, mobily, noťasy, cennosti, tužky, bloky.  Jaké to bude 10 dní se vídat, nemluvit spolu, nenavozovat oční kontakt? Přemítám, když se loučíme těsně před tím, než se účastnici rozdělí na mužskou a ženskou část – na viděnou v červenci!

Jsem jediná žena ze serverů (sloužících), která zůstává na deset dní. Je mi tedy udělena pozice manažerky kurzu  - to zní ale důležitě, co?

Říká se, že od života vždy dostanete to, co v daný moment potřebujete. A platí to i v tomto případě! Mým úkolem je zde být 100% pro ženy. Řešit každou jejich potřebu od toaleťáku, přes přesouvání židlí v meditační hale až po doprovázení jich k učiteli a případné překládání z češtiny do angličtiny. V těchto momentech se cítím se jako sestřička u doktora, která vpouští pacienty z čekárny do jeho ordinace. Vzhůru za uzdravením Mysli!

∞

Již první večer se cítím zcela jinak, než jsem na kurzu zvyklá. Lehám si do postele a jsem totálně vyčerpaná. Brzy tak zjišťuji, že mít pokoj sama pro sebe je sice supr, ale není to „zadarmo“. Ležím a brní mi celé tělo. „No fakt super, jela jsem se zklidnit, uvolnit se a místo toho tady hned první den zažívám stavy přetažení a přečerpání, úplně stejně jako tam venku.“ Ano, odpočívat – přesně to mě měla tato Vipassana naučit!

Hned první večer mne zaujme úvodní rozprava, kde Goenka říká: „Nemůžete být pro druhé, nemůžete sloužit lidem, pokud nebudete sobečtí a nepostaráte se primárně o sebe.“ A mi dochází, jak často na sebe v tom dni, zahlcena povinnostmi, zapomínám. Nestíhám cítit své tělo a ano, jak pravila jedna Mudr., která koukla na výsledky digitálního přístroje: „Vy máte pocit, že to tělo ovládnete Vaší myslí, ale musíte ho víc poslouchat.“

„Každý den si minimálně na hodinku lehněte, i kdybyste se necítili unavení,“ klade nám na srce Michael, učitel meditace z Německa, večer od prvního setkání, kde se potkává veškerý personál poté, co studenti již spí. Druhý den si tak lehnu po obědě do postele a zavřu oči. Cítím blaženost! PÁNI! Chvíli pozoruju pocity, a pak mě něco vcucne do černočerné hlubiny. Jakoby se pod vámi rozestoupily peřiny a vcucly vás kamsi dolů do hlubokých hlubin. Každý den tak upadám pravidelně kolem 13 do hlubokého spánku. Jednou dokonce neslyším ani gongy na společnou meditaci.  A mě dochází, v jakém energeticky náročném víru běžně žiju, jen si to nestíhám uvědomovat, protože během dne si nenajdu hodinu na to, abych unavené tělo položila do vodorovné polohy.

Všechny dny jsou opět stejné, a vlastně je každý jiný. Proč? Jediné, co se mění je stav prožívání MYSLI– mého, účastníků, serverů. A pod tím vším je jediný záměr – vzhůru k vyrovnanosti.

Nedávno, když jsem obědvala s kamarádkou v parku, tak jsme filozofovaly nad tím, jaký že je rozdíl mezi meditací a relaxací. Tak v tom mám naprosto jasno! Meditace je dřina!

Kurz byl pro mě neskutečně přínosný v tom, že tentokrát jsem nebyla jen sama se sebou. Nebyla jsem deset dní v ušlechtilém tichu, ale volila jsem různé módy – s účastnicemi mlčenlivá vážnost, v kuchyni s kuchaři veselé trylkování, ve svém pokoji padání do peřin únavy a v meditaci prožívání vlastních biochemických reakcí, kde se mi na těle opět odrážely veškeré nečistoty mysli. Takže kurz více připomínal „běžný život“, kdy za poklusu člověk něco řeší, jí, nestíhá a učí se pouštět hořící záležitosti, protože cítí, že tělo už prostě nemůže a káva a cukr už fakt není řešení.

Ach ano, jela jsem na kurz s naivní představou: „Už konečně přestanu pít kafe a omezím sladké.“ Nic neočekávat, jen přijímat – a tak jsem sem tam povečeřela Fidorku a kávu se salkem.

Okamžiky v kuchyni byly také geniální! Setkávání se s dalšími servery, kteří škrábali mrkve, nakupovali jogurty, organizovali pořadí jídla a do toho odbíhali do meditační haly. Jezení půlnočního chleba s medem a povídání si o meditačních v centrech v Indii, prdění  při meditacích v Thajsku nebo o 40-ti denních kurzech v Anglii, ale i obecném chodu organizace Vipassany nebo těch běžných, světských věcech. Každý jeden človíček vám zrcadlí vás samotné, a tak mi po skončení kurzu dochází, že jsem se toho o sobě dozvěděla více, než za poslední rok.

Jeden člověk zajímavější než druhý, každý si nese svůj osobní příběh i své vnitřní trápení, starosti. Často jsem seděla v meditaci, pozorovala bolest za krkem a říkala si: „Čím asi procházejí ostatní?“  A párkrát jsem měla možnost to zjistit, a to si pak řeknete, jaké hloupůstky ta vaše hlava řeší.

Jak jsem psala, manažerka kurzu se účastnila rozhovorů žen s učitelem. Týkají se techniky, ale i aplikace Vipassany do každodenního života. Je tam i spousta bolestných osobních příběhů. Všechny však mají jedno společné – skrývá se za nimi vytrvalost a odhodlání uspět v technice.

I v mé neposedné hlavě se rojí řada dotazů. Osmý den to už nevydržím, protože se mi čím dál častěji do meditace vloudí imaginární rozhovor s Michalem-učitelem. A já chci TY SKUTEČNÉ ODPOVĚDI! Přijímá mě osmý den.

„Michaeli, jak je možné, že Ti to po všech těch letech dává ještě smysl? Mám tím na mysli, ano vím, že technika pomáhá. Ale vždyť je to pořád dokola,“ vytryskne má zoufalost. „Přijde 120 lidí, které naučíš techniku a pak přijdou zase další lidé a další. Je to nekonečný Proces. Znám to z Cesty. JAKÉ TO MÁ CELÝ SMYSL?“

„Vidím, jak technika meditace pomáhá mě. Baví mě to, dává mi to smysl a rozumím tomu, co říkáš. Víš, zavřít se v jeskyni a pozorovat dech dokáže každý. Čelit alt vyrovnaně tomu všemu venku, chce odvahu a odhodlání.“

Bavíme se o „kariéře“ mnicha, důležitosti mít rodinu i ty běžné světské radosti v podobě pěkného oblečení a dobrého jídla. Vipassana pro mě slábne na rigiditě a nabývá na lidské podobě. Jako bych dostala od učitele „svolení“ zase si užívat ty běžné věci, které mě již netěšily a nedávaly mi smysl.

∞

Kurz byl báječný! Sice jsem v některých meditacích naplánovala Silvestra a napsala knihy, ale jindy se ponořila tak hluboko do sebe, kdy jsem cítila, jak mne pálí každý pór buňky, jako byste seděli v sauně. A to vše jen tím, že zaměříte pozornost na svůj vlastní dech. Co mi to přineslo?

-          Prošla jsem si stresem  od „koho zaúkoluju“? k tohleto zvládnu sama a hned.

-          Zjistila jsem, že pití kávy je skutečně jen mentální stav mysli a že tu nečistotu mám celkem ráda.

-          Došlo mi, že skutečná radost se skrývá ve službě druhým lidem.

-          Uvědomila jsem si, že úkolů nebude nikdy více – mají přibývající tendenci. Jsou jako larvy nových včel

-          Pocítila jsem, jak dokáže být pouhých 20 minut v přírodě neuvěřitelně osvěžujících

Nyní Vás přesunu do samotného závěru kurzu. Všech 120 lidí medituje v dusné hale a já se krátce procházím po dvorku, než se k nim připojím…

∞

Zbývá hodina a půl do ukončení ušlechtilého ticha. Lidé v hale poslouchají rozpravu o závěrečné meditaci metta. Mě to však táhlo ven… Za chvíli se ke šveholení ptáčků přidá smích, jáskost a výskot žen i mužů. Někteří budou v šoku z toho omamného hluku, který řeč produkuje. Poslední okamžiky ticha. Kráčím bosá po trávě – procházkovém „výběhu“ pro ženy.  Cítím, jak si vítr hraje s mými vlasy a vlající šaty mne lechtají na holých stehnech. Náhle mi dojde jedna věc!

Tam venku, když už často nemůžu, někdy se večer před spaním modlím. Na otázku, zda věřím v Boha, však v debatách s přáteli odpovídám neurčitě. Náhle si uvědomím, že zde na kurzu jsem ani jeden večer nevyslala přání, modlitbu tak, jak jsem zvyklá. Cítím tlukot vlastního srdce. Jakoby někdo pomaloučku začal otvírat vrátka a já cítím proudící sílu! BHANGA -  mír a klid ve mně – a v tom mi to dojde!

Ano, věřím v boha! V toho, co tluče v MÉM srdci!

∞

Kurz končí a my se opět potkáváme. V hale, kde se klidné pohyby změnily v rychlé posunky rukou a hlavy, se mihnou i jeho energetické pohyby. Jakoby celá řeč těla měla totální deficit. Tolikrát jsem si v hlavě přehrávala náš rozhovor, až se zase potkáme a přemítala, co si řekneme a mě náhle zase dochází, že všechno je jinak. Dotkne se mě a já se leknu. Celým mým tělem projede vlna, jako když sáhnete na energetické vedení. Připomenu mu, že bychom se dnes měli zdržet jakéhokoliv fyzického kontaktu. Večeříme na terase, muži a ženy opět smícháni. Opět si ujídáme z talířů ale tak, aby se ruce nedotkly. Jemu to přijde divné, já vím, že i to má svůj smysl. Obecně mám v běžném životě s pravidly spíš problém a často je porušuju. Zvlášť když v nich fakt nevidím žádný význam. Možná je to i určitá forma rebelie z dětství, kdy se mě maminka snažila vychovávat. S Vipassanou se však od prvního kurzu učím, že zde má každé pravidlo svůj smysl.

∞

Je konec kurzu. Účastnici odjeli, meditační polštářky jsou sbaleny. Ležím vyčerpaně a spokojeně na trávě. Před očima mám slzy všech těch žen, které za mnou po kurzu přišly a děkovaly mi za podporu i motivaci. Cítím i vlastní slzu a dochází mi, co myslela známá Vipassanistka z Litvy tím, když mi u Brněnského tiramisu říkala: „Sloužit člověk stejně primárně chodíme kvůli sobě a ne druhým lidem.“ Ano, mám pocit, že služba mi toho musela dát daleko více než všem těm ženám. Cítím tlukot vlastního vděku.

Je konec kurzu. Atmosféra celého hotelu, kde kurz probíhal se proměňuje. Jakoby se tady po dobu deseti dní odpařovaly z pórů buněk všechny staré bolesti. A náhle, jakoby místo bylo jaksi lehčí.

Sedíme s Michaelem-učitelem, manažerem mužů a ještě jednou holčinou v autě směr Ostrava. Jedeme našeho učitele zavést na pendolino do Svinova. Cestou však ještě stíháme ještě úžasnou smetanovou zmrzlinu v mlékárně na Čeladné a naše setkání končí u pizzy, kterou jíme pod stínem stromu naproti jezdících tramvají. Povídáme si s učitelem o kloubení soukromého života a praxe Vipassany. Obdivuju jeho paměť! To jsem Vám ještě neřekla! Již druhý den si učitel pamatoval jména účastnic, i jejich životní příběhy. Jo, meditace mají své ovoce. Mysl pak není tím nejochablejším svalem těla, ale nabývá zcela jiných kapacit. Michael si dokonce pamatuje, na co jsem se ptala na interview s ním před dvěma lety, když jsem seděla můj první kurz.

S obdivem mu kolem třetí odpoledne máváme a posíláme ho směr Lipsko. Tak zase za rok!

23.6.

Skončilo zkouškové období a stres a napětí se začíná roztápět jako letní, vanilková zmrzlina.

Mám upatlané, sladké ruce a mým tělem koluje Radost.

KONEČNĚ ke mě zase začíná přicházet uvolněná intuice, jasně mě směřující.

Nepochybující.

Nechávám se unášet letním proudem života, v jeho maximální důvěru.

Osud nebo náhoda? To není vskutku důležité. Klidná mysl je základ každého námořníka, který jede rozbouřeným oceánem emocí.

Tam na ubočí vysokých hor mi opět došlo, jak malí jsme oproti přírodě. A zároveň, jak je neskutečné, že se do nás vejde síla zeleného údolí. Proud bouřkového mraku i vášeň nočních hvězd.

Tvůj život řídiš TY, Svou myslí - ta je algou a omegou všeho tvého štěstí i neštěstí.

Úspěchu i neúspěchu.

A chrámem, kde to prožíváš, je Tvé tělo.

Tvůj život je o rozhodnutí!

Kým chceš být a v jaké kvalitě ten život prožít.

Co kdyby to skutečně bylo TAK jednoduché?

Chceš to? Inspiruj se tímto videem !

NAMASTE....

15.6.

ŽÍT A NECHAT  TO BÝT !

„Mám ráda vlaky, co někam jedou. Mám ráda vlaky, co nikde nestaví,“ ta písnička ji zněla v uších.

Tohle nebyl ten vlak. Takový vlak jezdí v Norsku. Mají tam výborné kapučíno a ne nejenom stejně  ypadající tekutinu, kterou dostanete v českých jídelních vozech. Namísto  Marlenky Vám nabídnou malinkatou kanebuli, která příjemně ukojí chuť po sladkém a zároveň nezaplácne po zbytek dne. Tohle ale nebyl ten příběh…

Koukala z okna na sluneční paprsky, které se tříštily o větve obalené letním listím. Vítr si s nimi pohrával jako se svými dětmi. Koukala z okna a v hlavě měla prázdno. Totálně vymeteno! Jela z města, kde byla práce. Práce, která zamotávala hlavu. Dávala vzniknout pocitu, že není dost dobrá, že tohle se nikdy nezvládne naučit. Chtěla dělat něco, co ji bude obohacovat, něco, co ji vnitřně naplní plamenem vášně a radosti. Poslouchala u večerní sklenky vínka svou dobrou přítelkyni a byla vděčná Vesmíru, že tohle není její příběh… Rozebraly její situaci zprava, zleva. Ze shora, dolů a tak nyní už mohla jen čekat, až se to stane…

Trvalo jí to dlouho, než pochopila, proč se lidem kolem dějí taková příkoří, zatímco ona Pak to jednoho dne pochopila – přišla rozdávat Naději.

∞

Cítila, jak ztrácí půdu pod nohama. Po desíti letech si sbalila kufry a řekla, že tohle už dál snášet nebude. Kdyby ji kdokoliv viděl, ani by neměl moc potřebu ji litovat, protože by si pomyslel: „Je mladá, krásná, ta se z toho brzo otřepe.“ „Copak mi nikdo nerozumí?“ v těle cítila roj nejrůznějších pocitů, ale krásu ani svěžest by se tam rozhodně nepromítla! Připadala si zbytá životem, cítila pachuť nespravedlnosti v ústech. Ne skutečně ještě nebyla ve stavu, kdy by věřila, že se vše děje v její dobro! Teď potřebovala utěšit, plakat a nechat se olitovat. Ani to však nebyl příběh té ženy, která koukala z okna na zářící slunce. Její jméno je Šarlota a přišla na Zemi, aby rozdávala Radost.

U kávového cheesecaku vše bolí jaksi méně. Vyslechla si, co unesla. Nasála utrpení a nyní jej posílala zpoza zavřeného okna ven do přírody. Zkuste se zeptat stromů, jestli trpí. Ty mají ten báječný dar vše rozmělňovat a měnit v koloběh pupenců a listí. To je my, lidé máme tendence si ubližovat.

Odhrnula si pramínek světlých vlasů z obličeje a koukla na displej mobilního telefonu – stále nic. Její vlak měl 20 minut zpoždění, ale přesto věděla, že jede na čas.

∞

Vystoupila z vlaku, aby mohla přestoupit do svého směru a v tom okamžiku zazvonil telefon, přinášející na neviditelných vlnách příběh třetí ženy. Ve sluchátku znělo vyčerpání, stres a únava. Cítila z něj strach z rakoviny. Zlost na své vlastní tělo. Jenom to poslouchala, jenom to přijímala a cítila, jak slova její drahé přítelkyně projíždí jejím tělem a ukotvují se hluboko pod zemí, kam patří. Jakoby i na tu dálku z té úzkostné ženy někdo tahal bílé červotoče, které se tam za ty roky uhnízdili. Na konci rozhovoru byl slyšet smích. Nepatřil však Šarlotě.

„Jsi úžasná, můžu Ti zase zavolat?“ Jak dokáže deset minut změnit Vaše vnímání reality.

∞

Vítr ji samovolně natočil na stranu, kde bylo její nástupiště. Nastoupila a v tom okamžiku zablikala na jejím telepatickém přístroji první zpráva:

DALA JSEM VYPOVED! KOUKLA JSEM DNES NA SEBE DO ZRCADLA A UVEDOMILA SI, ZE TAKHLE UZ DAL NEMUZU. ODPOLEDNE JSEM CITILA TAKOVOU RADOST, JAKO UZ DLOUHO NE. SEDLA JSEM SI DO NASI OBLIBENE KAVARNY A MILY CISNIK MI KROME ZAZVOROVE LIMONADY S CITRONEM, PRINESL I DENNI TISK – ZÍTRA MAM POHOVOR NA JEDNU BAJECNOU POZICI! DEKUJI TI!

A Šarlota se jen usmála. Věděla už, co bude v životě její kamarádky následovat a měla z toho upřímnou radost.

Uvnitř klidná jako mořská pěna, na chvíli zavřela oči. Vzpomínala básničku, která jí v nedávné době utkvěla v paměti:

Jednou velká jako hora, jindy nicotná jako její rozdrolený písek.

Jednou silná jako vítr, jindy jen zlomená větev v nekončícím hurikánu.

Jednou plynoucí tiše jako pramínek, jindy se měnící v bouřlivou řeku.

To všechno je. Tím vším byla.

A pak přišla další zpráva: DOSLY MI SLZY, A TAK JSEM DOSTALA HLAD. SLA JSEM DO SAMOSKY KOUPIT SI NUDLE A POTKALA JSEM STAREHO PRITELE Z DOB, KDY JSME BYLI DETI. MUZE TO BYT ON? NEPREMYSLIM NAD TIM, JEN SE NAHLE NECITIM TAK SAMA A MAM POCIT, ZE TO ZVLADNU. DOKONCE JSEM SE NA SEBE UZ DOKAZALA I USMAT. NEMAM SLOV – JSOU TO TVOJE CARY?

A Šarlota věděla, že nemusí odepisovat. Věděla, že to je ON.

∞

Na chvíli zavřela oči a viděla tikající nemocniční přístroje a kapající umělou výživu. Plula tou místností jako pluje siréna podmořskou hladinou. Prošla dveřmi, aniž by musela vzít za kliku a uviděla vodopád slz své třetí přítelkyně. „Ne, opravdu nemáte rakovinu, jste naprosto zdravá. Jediné, co bych Vám rád naordinoval je dovolená, alespoň na měsíc.“

Z vidění Šarlotu vyrušila třetí smska, ani ji nemusela číst. Věděla, co tam bude napsáno.

11.6.

PLAVEŠ S PROUDEM ŽIVOTA, NEBO SE V NĚM TOPÍŠ?

Jak je jen možné, že můžeš mít VŠECHNO a uvnitř se cítit jako totální žebrák.

A jindy máš totálně holé ruce a uvnitř Ti kvete Midasovo království…

Sedím ve vlaku, koukám z okna. Venku svítí slunce, nalevo les, napravo les. Je nádherně!!! A přes to přeze všechno, mnou namísto radosti pulzuje jediná otázka: „Jaké to mělo celé smysl?“

Nic se neděje, vím, kam jdu. Mám pod nohama určitou stabilitu. Ty pocity jsou naprosto iracionální, ale přesto tady jsou! Och ano, vše do sebe zapadá jako kousky puzzlí následující den, kdy namísto zelené do dalšíh dne, dostávám červenou! A mi opět dochází, jak neskutečný dar je být ženou. Po následující tři dny se mysl halí do opony. Jakýkoliv úsměv dělá obličeji neskutečný problém. Nad vším má nadhled. V hlavě je jakési síto, které ventiluje ty nepotřebné myšlenky. Výkon jde do útlumu a já si opět kladu otázku, jak mohou muži fungovat bez menstruace.

Pod slzami otevírám knihu ART OF LIVING, kde čtu příběh, který mi přesně hraje do noty, a tak jej s Vámi nyní sdílím!

SWIMOLOGY – VĚDA O PLAVÁNÍ

Jeden mladý profesor se rozhodl jet na dovolenou. Rozhodl se pro mořskou plavbu. Byl to vysoce vzdělaný muž s celou řadou nekončících písmenek za jeho jménem, avšak měl jen málo zkušeností s životem. V posádce lodi, na které cestoval, byl také jeden nevzdělaný námořník. Každý večer tento námořník navštěvoval kabinu mladého profesora, aby poslouchal jeho řečnění na různá témata. Námořník byl velmi ohromen znalostmi tohoto mladého muže.

Jednou večer, když byl námořník na odchodu po několika hodinách konverzace, profesor se ho zeptal“ „Starý muži, studoval jsi geologii?“         
„Co je to pane?“      
„Věda o zemi.“         
„Ne pane, Nikdy jsem nechodil do školy nebo na univerzitu. Nikdy jsem nic nestudoval.“
„Ach, starý muži, promarnil jste čtvrt vašeho života.“

Ten večer námořník opustil profesora velmi rozesmutněn. „Když něco takového říká tak vzdělaná osoba, jako on, musí to být pravda,“ myslel si námořník. „Ztratil jsem čtvrt svého života!“

Další večer, opět, když byl námořník na odchodu, tak se ho profesor opět zeptal: „Starý muži, studoval jsi oceánologii?“           
„Co je to,pane?“      
„Věda o moři.“         
„Ne pane, jak jsem vám již řekl, nikdy jsem nic nestudoval.“
„Ach drahý, promanil jste polovinu vašeho života!“

Ten večer námořník odcházel s ještě smutnjěším pocitem: „Promarnil jsem polovinu mojeho života, ten moudrý muž to říká.“

Další večer, se mladý profesor zeptal starého námořníka: „Starý muži, studoval jsi meteorologii?“        

„Co je to pane? Nikdy jsem o tom neslyšel.“       

„Proč, je to věda o větru, dešti a počasí.“            

„Ne pane, jak jsem Vám již říkal, nikdy jsem nic nestudoval.“  

„Nestudoval si vědu o zemi, na které žiješ, ani vědu o moři, která je ti živobytím. Nestudoval jsi ani nic o počasí, se kterým se potkáváš každý den? Ach, ubohý, starý muži. Promarnil jsi tři čtvrtiny svého života.“

Nešťastný starý muž odcházel ten večer v černých myšlenkách: „Tento učený profesor říká, že jsem promarnil tři čtvrtiny svého života! A když to říká on, tak to musí být rozhodně pravda.“

Další den přišel obrat pro námořníka. Přiběhl do kabiny mladého profesora a křičel: „Pane profesore, studoval jste plavání (swimology)?“

„Plavání? Co tím myslíte?“

„No, jestli umíte plavat, pane?“

„Ne, neumím plavat.“

„Pane profesroe, promarnil jste celý váš život! Loď narazila na skálu a potápí se. Ti, kteří umí plavat, zvládnou doplavat k nejbližšímu  břehu. Ale ti, kteří to nedokážou, se utopí. Je mi to velmi líto pane profesore, skutečně jste promarnil celý váš život.“

Moje nitro se ptá, jaký smysl měla celá ta konference… nemám odpovědi. Věda se po tomto článku zda tak nepotřebná. A tolik koresponduje s tím, co vzlíná skrz slzy v mém nitru.

Navíc přichází další e-mail a ten i nádherně zrcadlí, jak zbytečné je plánovat!

A pod ním další článek o tom, že MOUDRÁ ŽENA DŮVĚŘUJE A UMÍ ČEKAT.

Máme moudrá těla! Nechejme se jimi vést.

Mezi těmi koleji, tam daleko na severu, kde se zelené houpavé stromy zbarvily červení 

vlastní krve mi totiž dochází:

Nelze být naštvaní na svůj život, že není takový, jak si představujeme. Stejně jako není možné být naštvaný na své tělo, že MĚ NEPOSLOUCHÁ!

TO MY SE MUSÍME OBRÁTIT DOVNITŘ A ZAČÍT HO POSLOUCHAT.

Pak zmizí překážky, křivdy i příkoří  - tak je to jednoduché! 

7.6.

FINSKÁ DOMÁCNOST UPROSTŘED LÍNÉ NEDĚLE V ROVANIEMI

Objetí mléčné peřiny. Můj obličej hladí měkoučký polštář. A celým mým tělem hraje nádherné vědomí, že DNESKA NIC NEMUSÍM! Probouzím se do fialové pohádky. Jak se to stalo? Odměna za překonání stereotypního strachu!

Konference včera skončila a než vám napíšu, jaké to bylo potkat se se třemi stovkami feministek u táborového ohně, sklenky vína a přednáškovém sále, ukotvím vás do prostoru, kde se nyní nacházím.

Mý hostitelem se na čtyři dny stal Imran – 32-ti letý Pakistánec, který mě a Italku Alice ubytoval u sebe doma – celých 600 m od Univerzity. Ten člověk je neskutečný! Díky němu jsme se s Alice seznámili se Satu – 50-ti letou Finkou, která žila dlouhou dobu na Kypru se svými kluky-dvojčátky. Když kluci povyrostli, řekli: „Chtěli bysme žít v Laponsku,“ a tak se sbalili a jeli. Žena, samoživitelka se dvěma kluky se ocitá sama uprostřed Rovaniemi. Na univerzitě, kde pracuje, potkává Imrana, se kterým se začne scházet, povídat a postupně se do něj i zamiluje. Věkový rozdíl (kde je ještě k tomu žena starší než muž) ani totálně odlišné náboženství, nebrání tomu, aby jim spolu bylo dobře. „Někdy prostě tomu, co Ti říká srdce, nemusíš rozumět,“ říká mi a Alice, když nás bere po skončení konference k sobě domů, aby pro nás vyhřála saunu, kterou má v koupelně.

ČTVRTEK – konference začíná ! (4.6.)

Středeční konference začala slibně. Bylo to příjemné a pod vší tou únavou proudilo mini nadšení, že tady mohu být. Ale upřímně, jediné, co jsem chtěla, BYLA POSTEL! Přesto mě první večer nadchnul! Nádherné povídání od žen z Torona, britské univerzity a velmi chutné zakončení se sýrem a vínem. Povídání o tom, kdo pracuje na jakém tématu a projektu. Diverzita, která proudila ten večer uvítacím lobby, byla vskutku celosvětová!

Přicházím na adresu Jokivayla 24, kde se vítám s Imranem a Alice. A po pár úvodních a vřelých větách, mě pohltí zelený gauč -  spím 10 hodin! Se špunty v uších mě druhý den budí Imranovo zatřesení: „Hej, your conference is starting in 30 minutes!“ ZASPALA JSEM! Pomóóóc, jak je moje ráno splašené, tak je splašený můj den! Rychle na sebe hážu blůzku, polykám půlku banánu a mizíme s Alice na plenární zasedání o sexualitě a ekonomice. 

Selling sexual services in neo-liberal times → je možné brát prostituci jako placené zaměstnání?

„Bussines and Usual – analyzing feminist discourses on sex work and limitless commercialization.“

Obě témata jsou zajímavá a velmi plodná a oběd po nich víc než zasloužený.

Poobědová část je rozdělena do mnoha panelů nejrozličnějších témat:

-         - Migrant views

-          -Embodiment

-          -History of Women´s Movement

-          -Conceptual adn Everyday Framings of Gender

-          -Politics of Care

-          -Colonial Legacies

-          -Etnicity/culture clash

Ještě více mě zaujme blok nazvaný BODIES, který následuje po coffee breaku. Kerstin Sandell přednáší o léčbě depresí, mluví o placebo efektu a moje nadšení roste, protože mi naskakují myšlenky na mou diplomovou práci. Střídá ji A. Derra a přednáší o Women as a concealed factor. Feminist Approach to Emistemological Entanglement of the Medical Phenomenon of Anorexia.

„We could take culture seriously. It constracts norms and therefore something what we call facts arise. Any collective aktivity is a cognition in its deep roots.“

Ualáááá – to úplně koresponduje s „medical thought style“ a v mojí hlavě se rodí pasáže diplomové práce a ruka si dělá zběsilé poznámky všech knih a článků, které si bezpodmínečně hlava musí přečíst! Kafe – sušenka a akademické prostředí – endorfiny vibrují na maximum!

Finská organizace je vskutku brilantní! Večer jsou všichni unaveni, a tak si mohou vybrat ze sociálního programu, jaký uznají za vhodné. V nabídce je venkovní sauna u místního jezera, sociální tmelení v místní hospůdce u Hemingwaye nebo jen procházka WALK and TALK. Moje tělo lační po pohybu. Vydávám se s Němkami, Britkami, Australankami, Španělkami a Finkami k místnímu jezeru (až pak zjišťuju, že je to řeka…), kde na nás čeká táborák s vegetariánskými klobáskami, gluten-free sušenkami, marshmellows a bio-rybízovým sirupem. Akademická debata se dostává na zemitou a od diskuzí „na čem pracuješ“ se dostáváme i k filozofičtějším debatám typu jaké to má všechno smysl. Jsou tady ostřílené výzkumnice i studentské kuřata jako já a přesto jsme s i tak nějak všichni rovni. Zkušenosti i témata jsou si rovnocenná. Všechny nás propojuje jediné – nadšení, že se můžeme účastnit této akce! Já upřímně nemám s čím srovnávat, ale Švédky, které už pár konferencí sjezdily, říkají, že tohle je doposud TOP OF THE TOP´S ! 


Kdepak asi bude další 10. Ročník feministické konference? Nechávám se unášet fantazií rovnou do Brna na moji Almu Mater…Musím napsat pár e-mailů, až bude čas.

Večer se ještě potkávám se Sissi – finskou, kterou jsem potkala na únorovém kurzu Vipassany ve Švédsku. Přijela stopem za polární kruh. Dáváme si pivko o jedenácté večer za svitu finského slunce. Uvidíme se v Helsinkách, kde mě „proveze“ svou vlastní Rikšou.

Usínám, opět na zeleném gauči s tělem plným vděku. Stojí za to překonávat vlastní strach typu:

-          Budu mít dost peněz na cestu do Finska?

-          Dostopuju až na Sever?

-          Zapadnu tam do kolektivu?

-          Budu mít kde přespat?

Večerní procházka mě navíc naladila na pohyb, neboť poslouchat zajímavé přednášky je neskutečně obohacující, ale cítím, že tělu dávám zabrat – potřebuji pohyb!¨

PÁTEK – MY TURN! (5.6.)

Vynechávám ranní přednášky a jdu se proběhnout kolem řeky. Čtrnáctikilometrový běh a jóga způsobí, že jsem po celý den klidná jako bábetko. JAK DŮLEŽITÝ JE ZAČÁTEK VAŠEHO DNE! Oproti včerejšku, kdy jsem vrazila na konferenci jako divoká voda, se nyní cítím o 100% lépe.

Kvalitní jídlo, dostatečný spánek, aktivní pohyb  -  tak neskutečně prosté věci, které tak VÝZNAMNĚ ovlivňují Vaše prožívání!¨

Dnes máme s Alicí obě prezentace. Můj příspěvek: MULTI-LEVEL MARKETING: a new promising opportunity for women spadá do panelu GENDER CHANGING STRATEGIES. Na rozdíl od Alice, která má nervy na pochodu, já pozoruju příjemné vzrušení.

GOOD LUCK!

Sedím v jedné z učeben a čekám, až na mě přijde řada. Všichni jsme dostali možnost prezentovat naše“ výzkumná díla“, ať jsou v jakékoliv fázi. A přesto mi přijde škoda, že některé prezentace jsou takové nemastné neslané. No jo, ne každý prezentuje alá Steve Jobs, ale u některých „kolegyň“ mám vyloženě pocit, že to mají za trest a ne za odměnu. No jo, jasně, mnohé, aby se mohly zúčastnit, prostě MUSÍ něco říct. U některých vystoupeních tak ztrácím pozornost, a přistihnu se, že přemýšlím, jaká buchtička bude k odpolední kávičce dnes   - ach ty touhy těla…

MY TURN! MILUJU PREZENTOVÁNÍ! Přednášku si užiju na 220%. Přijde mi báječné, že to, co jsem plodila kdesi v Brně nyní může zaznít v mezinárodním prostředí. Pak se rozproudí diskuze o mateřské dovolené, situaci žen v Česku, dalších podnětů a nápadů. Ano, určitě v mém nadšení rozhodně sehrává roli to, že jde o mou první konferenci  - ať si, užívám si to plnými doušky, stejně jako překapávanou kávu, která sice fakt nestojí za moc, ale přislazena diskuzí s českými socioložkami, jejichž texty znám a někdy jsem je citovala, Ego plesá. (Jak kdyby  něco šlo, že?)

Ano, ano Bourdieu by to nazval sociální kapitálem.

Povídám si s Martou Vohlídalovou z Akademie Věd.

„Jééé, to je milé, konečně vidět i Vaši tvář, když jsem toho od vás tolik přečetla na bakaláři.“
„No páni, to je super, že to taky někdo čte. Někdy o tom mám pochybnosti.“

Všichni, všichni, všichni! Májí stejné pochybnosti – je to k něčemu? Čte to někdo? Pro koho? Proč? Jak? Stojí mi to za to?

Opět nedostávám odpověď, jestli doktorát ano, či ne, ale vědomí, že všichni mají podobné pocity je minimálně uklidňující. Je to jako když Betty Friedmann v 70. Letech 20. Století vydala knihu Feminine Mystique, kde popsala „problém beze jména“.

VSUVKA - Feminine Mystique 

„Postupně, a aniž bych si hned utvořila jasnou představu, jsem si začala uvědomovat, že s životy amerických žen, které se snaží seč mohou, není něco v pořádku.“ (s. 37) Toto „něco“ se stalo předmětem celé její knihy. Problém beze jména, později podle Betty Friedan pojmenovává jako feminine mystique, ženský mýtus, který se zpočátku projevoval jako syndrom žen v domácnosti: ženy trpěly nespavostí, neustálou únavou, byly přecitlivělé, často plakaly. Krize ženské identity, ženské role, byla dávána za vinu vzdělání, které údajně dalo americkým dívkám pocit, že byly svobodné a rovnocenné chlapcům a tím nebyly připraveny na svou roli matky a ženy. Když se pak měly rodinnému životu přizpůsobit, propukla krize. Krize ženské identity se objevovala nejvíce u těch žen, které chtěly studovat, ale nakonec se brzy provdaly. V okamžiku, kdy ženy PROMLUVILY, zjistily, že podobné pocity nenaplněnosti a frustrace prožívají všechny. Přirovnala bych to k dnešním častých pocitům nenaplněnosti českých žen, které jsou doma s dětmi tři a více let.

„WHAT! You too? I thought I was the only one!“ C.S. Lewis 

Po odpolední kávičce a debatou s Tureckou ženou Begum Basdas, ze které sálá neskutečné sebevědomí a sex-appeal, opět následuje panel snů: POST-HUMAN PANEL!

Přednáška Edyty Just – EMBODIED AND EMBEDDED BRAIN ort he Ethical Posthuman Subject Revisted mi podlamuje kolena!

„Conceptual knowledge is interpreted in your brain as a sensation. If there are any data which contradicts your belief system, your body sends you a certain response, which he believed to to believe. That means that the questions of ethic and moral are more probablistic then mechanistic!“

TOTO!  Spojit s rozhovory s doktory a jejich názory na medicínu s tím, jak na BUNĚČNÉ ÚROVNI vzniká Vědomí toho, čemu věří/mě!!! Buňky se vždy snaží nějak zbavit nových informací, kterým nevěří, protože si vybudovali skrze synaptické štěrbiny určité funkční podzemí. Jako mravenci, kteří rozumí a znají své podzemní cesty, tak i my v našem mozku máme podobné tunely, dle kterých selektujeme informace, hodnotíme je jako ne/pravdivé.

EMBODIMENT ↔ EMBEDDEDNESS

Veškeré TĚLĚSNÁ  zkušenost je vždy ZAKOTVENA v kulturním kontextu! Etické chování je vždy vztahové. Etické chování tak dle názoru Edyty Just může být považováno za předpověditelné, ne voluntaristické!

Páteční večer končí nádherným banketem v muzeu Artic, které vypraví příběhy polární příběhy o původním Sámském obyvatelstvu, o finských potyčkách s Němci, i globálním znečistění a kožichu polárního medvěda v životní velikosti.

Raut-víno- saomi music a networking. Výtečné červené se mísí s řepovým salátem a rajčatovým suflé – všechny rohy bzučí vášnivými debatami o konferenci, o budoucích vizích, nápadech a připomínkách. Koluji mezi studentkými dušemi: „Tak zase za tři roky?“

A povídám si se Švédkami: „Prý máte v Česku levný alkohol, co udělat příští konferenci tam?“

Ta myšlenka se mi líbí, zvlášť když vím, že nic není nemožné!

Zastavuji Dášu – Němku, která učí v Praze a která mi rozšiřuje obory o projektu zabývající se alternativní medicínou.

Večer dopadl nad mé očekávání. Odcházím a mým tělem doznívají tóny úžasné zpěvačky! Dejte vašemu životu rytmus a melodii a nedovolte nikomu, aby se vás snažil přesvědčit, že tenhle styl není dostatečně dobrý, či trendy!

Trocha konzumu závěrem! Nejsevernější McDonald´s na světě! AŤ ŽIJE GLOBALIZACE!

SOBOTA – jaká největší turistická atrakce? Chutná po kokakole… (6.6.)

Páteční panely mě opět přesvědčí, že VÝZKUM je možné dělat na cokoliv! Snažím se vnímat téma DISCUSSING SEX, kde holčina sdílí výsledky své práce o Desired and Desirable Women in Erotic Novels, ale moje hlava víc utíká k venkovní procházce kolem jezera a sluníčku. Vydoluju zbytek sil, abych si poslechla o doktorandském studium EDGES, které spojuje různé Univerzity po celé Evropě…Přijde mi to neskutečné. Je to pouhých 120 let, co ženy nemohly vstoupit na území akademické půdy. Dnes je to díky feministickým hnutím možné. Ano, feminismus skutečně není pouze o tom, kdo vchází první do dveří a jestli po sobě muži sundávají prkýnko.

Po příjemné procházce s Alicí a Imranem cítím totální vyčerpání. Ve víru neustále přicházejících podnětů jsem si to ani nestihla uvědomit. Po odpoledním odpadnutí přichází návštěva nejvíce komerčního místa:

„V okamžiku, kdy se HO ujala Coca Cola, už si prostý Elf nikdy více nemohl vybrat tělo, ani oblečení. Bylo mu souzeno americkými právníky,“ vjíždíme do Santovy vesničky, která se nachází za polárním kruhem.

Procházíme santovskou dílnou. Existuje prý možnost pro studenty stát se santovými Elfy. Hm, asi bych se raději stala servem na Vipassaně ;) Dostáváme se do „přijímací síně“ Santy a já nenápadně odfotím moje drahé kamarádky dřív, než si personál všimne. Jasně, celé se to děje ve víru: „mile si s tebou pokecám, odfotím tě, a jestli chceš, nabídneme ti foto se Santou za báječných 35 euro.“ Děkuji, nechci. To je cena za můj vlak na zpátky NA JIH!

Prší řádně. U večeře u Satu si povídáme o jejím vztahu s muslimem, o situaci na Univerzitě, o tom, jak žila a Kypru o pustila svého muže, o tom, že život může začít od základu, znovu čerstvě v jakémkoliv věku i o tom, že všechno je možné.

Vyhříváme se v její sauně, který je prý součástí každého bytečku, zde ve Finsku. Je mrňavá, ale splní účel, cítíme se jako znovuzrozené!

Alice mizí ranním letadlem do Helsinek a já se mazlím s polštářovým pocitem, že dnes VÁŽNĚ NIC NEMUSÍM.

Vidím, jak silně mě kultura ovlivňuje – co by to za finské ráno bez překapávané kávy?

Sedám si do červeného křesla, který se pro dnešek stane mým trůnem. Myslím na Kalle Blomkvista – postavu švédského románu Millenium a cítím ten spisovatelský závan podél páteře. Nalévám si druhý šálek kávy, o kterém vím, že jej nevypiju – jen pro ten pocit, který ve mně kdysi ve Švédsku navodilo čtení Larssonovy knihy.

Venku prší, dnes je první den, kdy na následující tři měsíce nezapadne slunce. V ČR jsou prý dvacítky, zatímco tady je 8+. Líné ráno, odpoledne i den. A večer přijede vlak. Vagón, který ě provede nocí rovnou na JIH. Bez kývání palcem nahoru a dolů, se tak v zítřejších ranních hodinách ocitnu v Helsinkách. A víte, co je na tom nejbáječnější!

Že i když pojedu přes noc, tak budu moc pozorovat přírodu.

Ať vás slunce provází dnešním dnem, ať jste, kde jste!

3.6.

FINSKÝ SEVER „NA STOPA“

STŘEDA, 3.6. 2015 9:30 finského času ( + 1hodina) – jsem na místě!

Loučím se sympatický Prodavačem mraženého masa, který mě dovezl až před Fakultu University of Lapland. Ještě si vyměníme vizitky, protože ho zaujalo české pivo a ženy a vstupuju do budovy univerzity. Zase mne zaplavuje ten vzrušivý pocit. Nové místo, kantýna, připravují se konferenční židličky. Vypadá to, že to bude velké!!! To je dobře. Venku nádherně prší, jsem unavená. Od pondělí jsem toho moc nenaspala. Ale i přesto všechno cítím, jak mnou projíždí pocit spokojenosti a radosti.

Moje cesta do Finska započala v pondělním vlaku směr Praha. Ale vlastně odstartovala již daleko dříve. Kdesi u jednoho dřevěného stolu, kde jsem ve vlnách zuřivě psala bakalářku a v odlivu si lámala krk, k čemu to všechno je. Dneska se díky tomu počinu můžu účastnit devátého ročníku konference SEX AND CAPITAL.

SO WHAT? Nemám v plánu si tady plácat po rameni. Chci nabídnout Irčinu stopařovu ochutnávku na sever, rovnou na hranici polárního kruhu – konkrétně do města Rovaniemi.

O VLAKU A LETADLU, KTERÉ NELETĚLO (psáno v pondělí na den dětí, 1.6.)

Sedím ve vlaku směr Praha. Ještě před chvílí jsem se potila po báječném brněnsko-indickém obědě a teď si natahuju svetr, protože je mi zima od okna, zpoza kterého se spustil šílený slejvák.  Přesně jako se změnilo počasí, se mění i mé přístupy a hodnocení přínosu školy. Dneska si říkám, že ale vždy stojí svým způsobem za to vytrvat! Vždy vám to něco přinese. Usmívám se nad všemi těmi pocity, kdy jsem u stolu s tuny textů měla pocit, že je to všechno kompletně k ničemu a že marním můj mladý čas. Teď díky svému odhodlání a píle ((neptejte se mě, kde se bere, vím to a často to není úplně zdravé…) sedím ve vlaku, jehož konečnou destinací po několika přestupech – tramvaj – autobus – letadlo – letadlo - ? - ? – pěškobus, bude konference ve Finsku.

CVAK

Pamatuju si, když jsem byla před čtyřmi lety ve Švédsku a líbila se mi myšlenka létání na konference kamarádčiných známých: Švýcarsko, Amerika, Kanada – všechny dveře otevřeny! To chci taky! Pošeptala jsem si tenkrát tiše, abych si o čtyři roky později koupila letenku na mou první zahraniční konferenci.

Co ve Finsku? Uvědomuju si, že to je asi to, co mě na studiu baví nejvíce – hledat jako mravenec všelijaké možnosti, jak využít tu či onu příležitost. Nejenom napsat práci, ale i ji nějak zužitkovat. Nejenom studovat, ale i cestovat. Žijeme v úžasné době a je jen na nás, kde se rozhodneme vidět a využívat všechny ty příležitosti, které se kolem nás nabízí.

Sami však víte, jak to mám po zážitkové škole s vědou =) A tak se přiznám, že představa čtyř dní zavřených na univerzitě mě vnitřně i trošku frustruje. To, na co se těším nejvíce je ten známý cestovatelský pocit svobody, veškeré letištní rituály (ano, zase jedu s tím starým, dobrým, oranžovým batohem :D) a další třešničky na dortu! Možná i ten dort – AŤ JE PROSÍM ČOKOLÁDOVÝ!

Z Helsinek to mám celých 800 KM UP TO THE NORTH! V batohu si vezu víko papírové krabice. Na jedné straně je napsáno HELSINKI, na druhé ROVANIEMI. Na programu je výzva – POJEDU STOPEM!

BOURÁM NÁRODNÍ STEREOTYPY. Můj výlet chci držet low cost (největší položky byl konferenční poplatek a letenka už to samo o sobě není vůbec eco!). Takže ubytování přes couchsurfing byla jasná volba! Obeslala jsem pár profilů, ozvali se tři a jeden z nich dokonce bydlí 600 m od FINSKÉ FAKULTY, kde bude konference probíhat! No, nekupte to za ty prachy. Geniální!! Koukám na jeho fotku, než zmáčknu tlačítko CONFIRM. Je to Pakistánec. Přežiju to? Znásilní mě? Rozčtvrtí mě? Otráví mě jídlem?

Zmáčknu tlačítko CONFIRM. Mám v plánu prozkoumat tenhle strach face-to-face!

∞

Večer se potkávám se dvěma přáteli a příjemné je zakončeno skleničkou červeného. Než stihnu zavřít víčka, už mě veze ranní taxík na letiště. Cítím blaženost, že mám tak báječné přátele kolem sebe. Lidi, kteří jsou ochotni mi pomoct, se kterými mě baví potkávat se, poslouchat jejich trápení a přicházet na ne/řešitelná východiska. DĚKUJI VÁM OBĚMA!

LETADLO, LETADLO, CO TĚ TO NAPADLO? (úterý, 2.6. 5: 30)

Každé ráno letadla unaveně zívají a protahují své ztuhlé podvozky. Zase je budou plnit krabici, o jejichž obsahu se nikdy nedozví. Ještě před chvíli na jejich kapotu svítil krásný, plný měsíc. „Jaké by to asi bylo, být kosmickou raketou? Nebo tím kufrem? Kam asi cestuje? A jaké zážitky přinese jeho obsah?“

Ta letadla znají jen koleje betonu a dráhu vzduchu. Často ve svých střevech cítí vzrušení a nadšení živých strojů, kterým tělem proudí skutečná krev, ne ta benzínová náhražka. Některá letadla jsou smutná, že už se z té nádhery nedokáží radovat. Východ slunce viděla už tolikrát, jako cirkusová opička předvedla své nacvičené manéžové číslo. Cirkus sice nikdy neviděly, ale jednou jedním letadlem cestovala žena, která svému dítěti předčítala pohádku o cirkusových číslech. Letadlo značky CHEQUITAS ten příběh zaujalo a v nejbližší hangárové siestě to u koktejlu praha-benzín(namísto cuba-libre) vyprávěl ostatním.

„Chci hodit po laně! A dělat přemety! Skákat do vody z několika kilometrové výšky! Moc roztáhnout ústa a zasmát se klaunovým vtípkům. Ochutnat cukrovou vatu. Polít se limonádou. Nechat se okrást zlodějem a pokousat velbloudem – jaké to asi všechno je? Moct se jen tak rozletět do světa, to jsou často naplněná přání živých strojů, kterých vozím plno. Jsem jimi přeplněné a nerozumím jim… Kam to letí? Kam se honí?“

…

Dopisuju příběh a jdu se podívat, který že je to ten můj gate. Za 10 minut máme totiž vzlétnout. Ale žádné čarokrásné dveře se na LCD nezobrazují. Mířím k přepážce ČSA, která zastupuje Airberlin, se kterou jsem měla letět. Paní zvedá telefon a volá: „Ty Jani, Airberlin včera zase nepřiletěl?“ ZASE? POTŘEBUJU SE DNESKA DOSTAT DO HELSINEK, ABYCH BYLA ZÍTRA NA KONFERENCI – ZASE???

Mojí myslí během sekundy projedou nejrůznější alternativy: jak trávím den v Praze, jak komunikuju zuřivě s airberlin, aby mě sakra dostali do Finska i jak jedu zklamaně domů a vracím stipendium, které jsem na konferenci od Fakulty dostala. „Tak vám přebookuvali letenku. Letíte přímo, s Finnair, letí vám to o půl dvanácté a ještě – tady máte stravenku na jídlo,“ všechny moje černo černu scénáře tou jedinou větou  zmizí, jako když letadlo pohltí bílá mračna. Chvíli se ještě bavím s mužem, který měl letět stejným letem a dopadl (aniž by vzlétl :D) stejně pozitivně jako já. Přes Erasmus pro mládež se jede do Varšavy potkat se zástupci dalších čtyř evropských států a vymýšlet koncept na podporu mladých lidí hlavně (ale nejen) v házené. Chvíli se bavíme o možnostech, ale i nesmyslech Evropské unie a já pak zamířím do lesa. Se škraboškou na očích a špuntech v uších si jen tak natáhnu své tělo a snažím se imaginárním jehličím propíchnout všechny ty dotěrné myšlenky, které mi to nechtějí dovolit.

Letištní rituály: káva a  čoko-stick, odbavení, povídání s pánem na palubě, který letí do práce do Helsinek a jeho ujišťování, že bych rozhodně měla mít přehled o tom, co se děje! Vědět, co se dělo a bezpodmínečně zajít navštívit památník Lidic (mluví na mě, i přesto, že mám zavřené oči). Nebudu ho přesvědčovat, že to pro mě fakt není důležité. Přistáváme a já pozoruju vzrušení i strach – mám před sebou 800 km na Sever. Jak? Vlak, bus, letadlo? Ne, ne – chci si to dát stopem!

15: 15 Procházím halou a hledám takové ty obrovské betonové plochy, které vám pohltí vaše kočáry na libovolný počet dní poté, co jim nabídnete určitý obnos peněz. Jsem nejistá, ale odhodlaná! Poslední šance na ústup se rozplyne, když se ptám na informacích na letadla do Rovaniemi: „LAST MINUTE LETY FAKT NEVEDEME!“

15: 28 Naštěstí má letiště ale čmuchací a vstřícnou ochranku. Číhám jako pes na lidi přicházející k autům, aby mě hodili ven z letiště (cesta do centra stojí sedm euro – mám, ale nedám!). Cítím se trošku jako Gerchart(nebo jak se jmenoval) z Kobry 11. Nikde žádný samopaly, dobrý! Vzduch je čistý, prožízně ho jen kývnutí člověka, který pracuje jako sekuriťák, co kontroluje drogy cestujících – respektive zabavuje ty nepovolené ;). Ochotně, ale rezervovaně (cítím odlišný způsob jednání oproti Švédům) mě zaveze na cestu, která vede směr OULU. Říkal mi dokonce čísla, kolik drog se za den najde na letišti. Bylo to úctyhodné číslo, ale někdy zapomínám i na svoje číslo bot, takže jsem si ho nezapamatovala a tahat za nos vás tady nebudu. Nějaké vynalézavé schovky na drogy jsem taky nezjistila, takže neporadím. Ještě že jedinou kávovou drogu, kterou se dopuju, koupím volně, a tak nemusím řešit, jestli kofein strčím do podprsenky nebo „vy víte kam“.

∞

Stojím na cestě, podle  „rad zkušeného stopaře“.pdf  mám batoh před sebou a usmívám se. Je nádherně, svítí sluníčko, asi 18 stupňů. Hlavou mi běží spousta myšlenek, není to takové to prázdno, které jsem měla po Vipassaně. Objevují se pochybnosti, jestli to zvládnu rovnou čarou až na sever, ale co mě uklidňuje je fakt, že vím, že o půlnoci jede autobus z Helsinek, který bude v 09:00 v Oulu – to by byla ale vnitřní prohra! 20 minut a moje pochybnosti narůstají, přesto se nepřestávám usmívat a jen pozoruju, jak vrtkavé ty myšlenky jsou.

Zastavuje mi Turek, ptá se kam jedu a prý že mě hodí na jiné, lepší místo. Zajímavé, Pan Čmuchal z letiště říkal, že tohle je lepší než dálnice. Turek si ještě hodí jogurty do ledničky, hezky počkám v autě. Ne nemám hlad (lžu), ne nechci jogurt (lžu!!!). Ale jsem nejistá. Respektive abych byla přesná, vnímám jakousi schizofrenii. Hlava přemýšlí, že už budou čtyři a já mám před sebou přes málo osm hodin cesty, vevnitř proudí podivný klid.

16:01 Stojíme na odpočívadle u dálnice a Turek mi pomáhá obejít auta a zjistit, které kam jede. Ale prý nemusím jezdit, kdybych chtěla, můžu zůstat s ním. Rozumně mu vysvětluju, že se na tu konferenci fakt těším, ale děkuji za nabídku jogurtu i stát se jeho ženou. To nebude ten pravý a asi ani levý. Zpátky - jsem stále na parkovišti u dálnice, kde vím, že stopovat nemůžu, pokud nechci dostat pokutu. LUCKY LIKE A HELL!! Mířím ke středně velké dodávce, uvnitř jsou tři muži (ano dokážu si představit, že už tady vaše radary strachu vibrují na maximum!). I mě v jedné sekundě projedou všechny ty hrůzostrašné filmy, ale odhodlání jet je silnější. Dívám se jim do očí. Jí prasečí slaninu a smějou se. Říkám kam jedu a…. JEDOU Z 95 % MÝM SMĚREM – INCREDÍÍÍBLE!!!!! Berou mě do auta. Berou mě do party: od té doby s nimi svačím s nimi na zastávkách jejich svačinu – chleba, pomazánkové máslo, nakládané okurky a  klobásu -  ano, takže jím jen kyselé okurky :D

Sedám si mezi zaprášené deky, spacáky a povalující se kokakoly. Připínám si bezpečnostní pás a směju se těm lodičkám, co mám v batohu. No nebyla by jízda busem nuda? Osazenstvo: Češka, dva Rusové a Litvinec/Litevčan (jak se to skloňuje? Vy mi rozumíte). Ten poslední, jediný mluví anglicky. Bavíme se o škole, rodině, práci. Úplně u sebe pozoruju, že jakmile přepnu do jiného jazykového módu, mění se moje intonace i styl vyjadřování. Jakoby ty zaschlé vzorce myšlení byly zakotvené jen v té proklaté češtině. Jakoby se nedokázaly přenést do cizího jazyka. Cítím vlastní vnitřní uvolnění – a vodku (možná bych to tady neměla psát, abych vás ještě víc nevyděsila, ale tak to bylo, tak co). S díky odmítnu a cucnu si piva. Pan Konstruktér mluvící anglicky postřehne můj pochybovačný pohled: „Neměj strach, jen se chce uvolnit, jede na dva týdny od rodiny, tak jsme z toho všichni smutní.“  Řidič nepil =)

Po hodince zastavujeme na benzínce – JÍDLO!!! Chvíli zvažuju, jestli si nevzít i batoh. Jsem jak mezi dvěma mlýnskými koly: když ho vezmu, projevím nedůvěru a třeba se na mě vykašlou a já už nenajdu tak dobrého stopa. Když ho tam nechám, tak jim projevím důvěru a riskuju, že mi ujedou i s batohem.  Vybíhám z auta, beru si jen doklady, noťas a mobil. Moje tělo je vyčerpané a tak má chuť na totální sprostosti. „Poslouchej signály svého tělo,“ a tak mu to dnes dovolím. Neodjeli mi! A já sedím v autě a vychutnávám si vajíčkový laciný toast, jehož suché okraje namáčím v borůvkovém jogurtu a přikusuju k tomu chilli čokoládu. Já vím mami, šílená kombinace, ale byla BOŽSKÁ!

Spím, pozoruju přírodu, břízy a koukám, jak nezapadá slunce. Do Kemi bych měla dorazit kolem půlnoci a odsud je to ještě nějakých 108 do Rovaniemi.

Hlavou mi běží všechny ty myšlenky strachu, co špikovaly můj mozek, když jsem seděla mezi čtyřmi stěnami brněnského bytu. Teď koukám na vlnění bříz a říkám si, jak je to všechno jednoduché, když se člověk nebojí. Když překoná vlastní strach. Kolikrát se mi to v životě už potvrdilo a stejně mě ten grázlík sem tam zas a znovu chytne za rukáv. Ta krabička s šaškem se v hlavě se rozpustila ve finských jezerech. Byla zbytečná.

Ale ano mám i pochybnosti, jestli trasu ten den doklepnu až do konce. Kdo vezme o půlnoci náhodnou stopařku? Nemám však pochyb o jediném – nějak to dopadne a dopadne to dobře. Cítím víru v sebe sama a vím, že NIC není nemožné. Na zastávkách píšu na COUCHSURFING, jestli by mě mohl někdo dnes v Kemi ubytovat, ale můj příběh se měl psát jiným inkoustem…

Usínám a probouzím se, usínám a probouzím se. Obloha se barví do červena. 00:10 jsme 15 km před OULU, kde obcházím auta a ptám se, zda někdo jede do Rovaniemi. Celých 200 km jsem poctivě vyzualizovala: měkká postel, teplíčko, pohodička a přála si, aby někdo jel do Rovaniemi. JELI!! DVA, pár, ale měli psa a plné auto. Nadšeně se nabízím, že jim pomůžu ty věci z jedné strany na druhou přeskládat a že se tam fakt vmáčknu! (!!!!) Ale asi jsem moc rozcuchaná, možná vypadám unaveně. Pravda nezkontrolovala jsem, jestli se mi za posledních 200 km nerozmázla tužka pod očima. Nebo to dělá ta šála, co neladí ke kytičkovaným legínám a je navíc v letní podvečer podezřelá – ale zima z nevyspání doléhá. Cítím, že je nepřesvědčím, a tak použiju i slovní spojení jako desperate a you are my last chance to get there today . To první byla hra na city, to druhé ovšem pravda - odjíždí beze mě a v tom okamžiku mi dochází, jak jsem na tom lpěla. OK, pojedu tedy ještě trasu OULU-KEMI s konstruktéry podle domluvy. Prej je tam taky benzínka. Potlačím intuici, že bych měla zůstat tady, kde je ABC benzínka otevřena 24hodin.

Jsem stále naprosto klidu. Unavená, ale vím, že při nejhorším si sednu na benzínku, koupím si čaj a budu si ťukat do noťasu a sem tam se zeptám někoho, jestli jede mým směrem. Ale i barva inkoustu byla tentokrát jiná…

Otevřu oči těsně poté, co mineme odbočku na Rovaniemi. Žal řídí Rus, který nemluví anglicky. Říkám mu, že mě měl vyhodit tam! Blemtá cosi o tom, že mě vyhodí na lepší benzínce. Jsem nejistá, unavená a moje nadšení a nadhled je na minimum.  O to víc, když zjistím, že mě zavezl 25 km za Kemi na benzínku, která není otevřená 24 hodin denně a kde není ani živáčka. Jsem příliš vyčerpaná na to, abych panikařila. KDYKOLIV BUDEŠ MÍT POCIT, ŽE JSI TOTÁLNĚ NA ŠPATNÉM MÍSTĚ V NESPRÁVNÝ ČAS, JEN DŮVĚŘUJ!

Odjíždí a já se stavím na směr zpátky do KEMI. Do toho přijíždí na parkoviště ŽENA! Myslím si, že je to moje spása, ale opak je pravdou – viď ty věci takové, jaké jsou            ne takové jaké je chceš vidět! Ach, drahá Vipassano! Dostanu od ní kázání jako malá Irča. Za celou tu cestu co jedu mám teď při mluvení s ní největší strach. Vzbudí ve mně úzkost, odmítne mi pomoci (že ji taky nikdo v životě s ničím nepomůže). Je mi ji líto, já musím vyřešit jen posledních 150 km. Ona toho má za sebou evidentně více. Chápu její starost, ale nechává mě strachově chladnou. Možná je to proto, že jsem příliš unavená a strach ze bere z mysli, která nyní nemá sílu uvažovat. Obcházím parkoviště a klepu na dveře campingových aut. Šťekne po mě akorát tak pes, který hlídá svého spícího pána. Ten dveře neotevře. FAKT SUPER! Začíná lehce pršet… je asi osm stupňů a poslední kostičky čokolády mě moc nezahřály ani neuklidnily.

Anitčáááá

Na liduprázdné parkoviště přijíždí mercedes a vystupují z něj dva mlaďoši. Super, naděje že budu znásilněna markantně klesá. Ty bych možná přeprala, ale když budu milá, třeba mě i někam hodí. Ano, hádáte správně! Jedou mým směrem. Podávám si ruku s Finem, co před chvíli pomočil zadní kolo tatínkova auta. Ufff, stopování má svá úskalí :D

„Co tady děláte?“

„A co tady děláš ty?“

Dva mlaďoši, co se jen tak nad ránem projíždí po dálnici a vedou filozofické debaty o životě. Je jim devatenáct. Povídáme si o vojně, na kterou se chystají, ale mám ten rozhovor trošku v mlze. Oříšky mi pomohly zbystřit smysly a mě se absolutně vůbec nechce teď na stopa. Kluci mě však u sebe ubytovat nemůžou, a tak se vidina teplé postele rozletí jako ty finské kapky deště o kapotu auta. Pero příběhu klouzalo po jiném materiálu papíru.…

Evidentně však do školy zítra nespěchají, a tak mi ochotně nabízejí, že když zatáhnu benál, tak mě do Rovaniemi rádi zavezou. V daném okamžiku mi to přijde jako nejlepší volba. Sice trošku cítím vnitřní prohru, když jsem vlastně chtěla ušetřit a takhle ke konci bych to „měla vzdát“, ale pal to čert!

ALE!

Projíždíme kolem benzínky asi po 30 km. „Hele, koukněme tady, třeba se zde s někým svezu a vy se kvůli mně nebudete muset štrachat dalších 70 km,“ upřímně se mi ten benzín FAKT PLATIT NECHTĚL! Místní pošťák mě odkáže na hostel, benzínka je zavřená. Ale je zde malá, moudrá budova, ve které se svítí. Jsem holka, oni mě pochopí. Klepu na dveře a zjišťuju, ŽE JE TO MOTEL! A ještě k tomu bez recepce! A ještě k tomu je ta teplo! A ještě k tomu je na chodbě jedna rozkládací postel. DÁL DNESKA NEJEDU!!! Jsem 70 km před cílem a konference začíná až odpoledne. Mám čas a potřebuju spánek. Poděkuji mým spasitelům na luxusním oři a rozkládám si postel k topení. JSEM ŠŤASTNÁ! Cítím, jak je moje mysl napnutá a reaguje na každý sebemenší zvuk. Ale konečně ležím, je mi nádherně. ZVLÁDLA JSEM TO!

∞

Tři hodinky spánku – taky dobrý. V šest se pomalu začínají otevírat dveře jednotlivých pokojů, vykukují hlavy (několikrát i s cigaretou v puse). Kamioňáci a pracanti se probouzejí k životu. Chvíli čekám, jestli na mě nepřijde nějaký majitel, ale nikde nikdo. POHÁDKA! Muži v montérkách žal nejedou mým směrem a mě se vlastně asi ani ještě nechce. Už když jsem ráno vstoupila do modré chaloupky, připadala si jako to ztracené děvčátko, co zkouší cizí postýlky medvědí rodinky. Ta pohádka mě dnes v šest ráno, když se rozjely kola kamioňáků, inspirovala k podobnému pohybu. Beru klíče pokoje číslo čtyři a zamykám se zevnitř. Jen si nemyslete, zeptala jsem se imaginárního recepčního, jestli je v pohodě použít pokoj někoho, kdo za něj už zaplatil. A on mlčel – a mlčení je souhlas, ne? A co se dělo pak?

SPRCHA – HORKÁ – SPRCHA – HORKÁ!

Anitčáááá – ještě před třemi hodinami jsem ležela, sice pohodlně, leč na rozkládají posteli s vidinou, kdy kdo přijde. Teď ležím v teplé posteli, umytá a čisťoučká a vískám si blahem. Je zajímavé, co udělá klíč a čtyři zdi. Hlava konečně vypíná a já si dopřeju hodinku a půl nerušeného spánku.

Vzbudím se dvě minuty před budíkem – měla jsem sen, že mě z bydlení vyhnala nějaká torpédová babizna. Balím saky paky a jdu čekat na můj odvoz do vedlejšího bistra. Snad mají míchaná vajíčka….Na opuchlý obličej natírám druhou vrstvu kůže a prohrábnu vlasy hřebenem – no lepší to dneska nebude, budu se pokoušet o širší úsměv než obvykle a snad to vyjde…

 Klaplo to! Odvoz přijíždí do deseti minut, co si koupím ranní kávu. Slovo konference se zachytí o jeho krémově hnědé sako, usměje se na mě zpoza brýlí a nabídne mi odvoz do města, kde má ráno obchodní schůzku. Rovaniemi navíc velmi dobře zná, neb zde studuje jeho hokejový syn. Možná  budoucí naděje Finska. Jak by pravilo to jedno české přísloví, mám víc štěstí, než rozumu, a tak mě prodejce hamburgerů vyhazuje přímo před Univerzitou. Odjíždí s mojí vizitkou spolu s nabídkou, že až dostane s manželkou chuť na pivo, budu ta nejlepší průvodkyně!

A ten konec už znáte – vstupuju do budovy a….

V mezidobí jsem si stačila dát oběd v místní kantýně (konečně něco jiného než oříšky a čokoláda), a seznámit se tak s Annou a Sonjou, které mi půjčují finského ISICa a já mám oběd za levňocha.

Řeknu vám, jsem spokojená, ale unavená. Byla to jízda a rozumím slovům starších, že si časem ráda připlatím za komfort. Teď mnou ale proudí energie z báječné dýňové polévky. Mísí se spolu s očekáváním nad Welcoming Ceremony. Lodičky už neposedně poskakují na dně horolezeckého batohu. Je čas se převléknout a reprezentovat domácí Almu mater, když už jsem si vzala „na každý den jiný outfit“.

AHA! Poslední myšlenka! Jsem ráda, že teď následující čtyři dny budu na jednou místě, nemusím kývat palcem nahoru a dolů a vymýšlet příběhu odkud sem, kam jedu a kudy směřuju.

Finové: rezervovanější, nesmělí, ne tak otevření

Finské možnosti: netušené! Nevídané.

Finská krajina: mokrá, zelená, uklidňující

Foto z auta

29.5.

Brněnská Paříž

I na sklonku dne se můžete octnout  v Paříži.

Rozlévá se červené, cvakají obrazy a skupina přátel se rozhodla potkat. Spojuje je jedna umělkyně.

Slečna, co dotáhla svůj sen do konce.

I na sklonku dne se můžete octnout ve Francii. Dát si vernisážový chlebíček a mít právě ty pocity, jaké ve vás vyvolávají všechny ty umělecké filmy o dekadentních umělcích

marc.mackova@gmail.com

28.5.

Mám pocit, jakoby konečky mých prstů byly přirostlé k imaginární podlaze – zakrněly! Tak dlouho jsem vám již nic nenapsala – ne, že bych neměla CO PSÁT! Jen těch vjemů byla spousta a taky jsem se poslední týden válela v posteli s teoriemi nejrůznějších sociologů, aby se mi zazelenalo jedno další studentské políčko, které mě zase jako pole ve hře má dovést k finálními Mgr. Šach-matu.  Nuže, asi tím začnu neb je to příběh nejčerstvější a hodně mi dal. Kdy nad smyslem vítězstvím přemýšlím zpravidla vždy, když jsem totálně vyčerpaná.

ZKOUŠKOVÁ MEDITACE

Když jsem se celé ti dny klidně a nerušeně učila, došlo mi o čem to celé je. Celý ten několikaletý, dlouholetý dril a píle. Proč se to proboha všechno učím? Jaký to má smysl? Komu tím pomůžu?

Pro sebe. Má. Sobě!

Otevírá se přede mnou lotosový květ s poznáním: „Učím se sama pro sebe!“

Přijde mi, že i ty nejzbytečnější věci se učíme pro sebe. A teď tím nemyslím proto, že byste si je byli schopni všechny zapamatovat. Váš styl učení vám dle mého názoru odkrývá styl vašeho života. Jste schopni sednout a zabrat a věnovat se čistě a jen jedné věci efektivně? Nebo vám tam neustále lítá FB, myšlenky na dovolenou u moře, sen až tohle celé skončí? Jste v tom, co reálně prožíváte, nebo utíkáte od reality (DO KTERÉ VÁS NIKDO NENUTÍ!), do představ, které reálně neexistují?

Budíček o šesté, tři lehká jídla denně, abych tělu nebrala příliš mnoho energie trávení a pak jen jediné – soustředěnost, soustředěnost, soustředěnost. Jeden cíl – zazelenit políčko. Dochází mi dvě věci: jak moc má celý ten proces společného s meditacemi. Ráno vstávám a hlavě se nechce z postele. Přes den přichází vlny euforie z pochopené látky;  frustrace z nepochopených definic. Ranní svěžest i odpolední vyčerpání přebité kofeinem a čokoládou, kulminující ve večerní procházku v parku s totálně prázdnou hlavou.

Páni, spousta lidí takhle funguje v práci celé roky, celý život. Jsem vděčná, že si tenhle maraton, kdy hlava jede na úkor těla, plně uvědomuju a dovoluji mu, aby existoval pouhé tři dny.

 Tou myšlenko druhou je, že cesta k úspěchu vede skutečně jen skrze zaměření se na jeden cíl. Ale ano, můžete být úspěšní i na více polích, otázkou je, zda pak však přijde i spokojenost a naplnění

Dochází k uvědomění, že veškerou píli a sebedisciplínu mám v sobě. Jen ti pořád a stále koncertuju do míst, kterým nevěřím na 100%. Och, jak je toto ohraná myšlenka – no ne? Znáte ji?

Na mysl mi vybíhá citát Leonarda Da Vinciho

https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/736x/a6/17/28/a61728765e8b57290cd4df57b5a55353.jpg

Hlavou mi jede životní příběh Steva Jobse. A já se těším, až bude leden…

https://pbs.twimg.com/media/BJMCNtSCEAE7prt.jpg

Když se do toho parádně opřete!

Znáte tu sílu v sobě, když máte pocit, že dokážete COKOLIV! Tak přesně ten poslední dobou postrádám.  Zahrabána ve školních povinnostech a taky v organizačních úkolech, které mě dokonale stresujou!!!

„Irčo, naplánuj cestu, to kde koupíme džusy a vymysli to LOGISTICKY!“
„Irčo a budeme tam mít kávu? Víš, kolem kávy je spousta věcí – cukr, hrníčky, mlíko – bude to tam, nebo to musíme zajistit.“

JÁ NEVÍÍÍÍÍM! Nechceš se mě radši zeptat, jak Latour pojímal SOCIÁLNO?

Jo, teoretizování mi jde dobře, ale vidím, že převod do PRAKTICKÉHO ŽIVOTA pokulhává. Sociální vědy  - základem jejich přemýšlení je, jak bude vlastně jejich výzkum převeditelný z teorie do praxe. No…

Potkávám se s kamarády po zkoušce v čajovně a H. Vytahuje knihu: „Malé je milé.“ Je to o alternativním přístupu k ekonomii a ukazuje mi na jednu větu: „Jeden gram praxe vydá za tunu teorie.“

Uf o tíze tohoto výroku jsem se měla tu čest přesvědčit hned následující den…

Ještě že existuje dynamika bohatství, kterou si to můžu racionálně ospravedlnit :D

http://files.zeny-bez-sefa.webnode.cz/200000039-90f9b91f3e/wdsquare5.jpg

ČTVRTEK -  BUSINESSLEADERS setkání žen  v Ostravě

Vyjíždíme ranním vlakem z Brna do Ostravy a hned ve vlaku se naplňují slova V.: „Hlavně tady ten banner nezapomeň.“ Načež tedy vyzvedáváme náš pojízdný motorový kočár, abychom nakoupily veškeré nutné občerstvení na danou akci. Platíme u pokladny a Verča se plácne do hlavy: „Irčo, nemáme citróny, džusy, ubrousky – na co máme ten seznam!“ (Je milé, že říká MÁME, protože de facto myslí MÁŠ!)

Nákup se daří na podruhé a pak zažíváme krizový marketing v praxi. Plnou rychlostí vyrážíme směr Bohumín na ztráty a nálezy, kam se projel náš zatoulaný banner, KTERÝ NA DANOU AKCI PROSTĚ POTŘEBUJEME! Uf, padl na to náš oběd, ale máme ho! Držím nohu na pedálu a vysílám veškerou svou energii k andělům, aby to klaplo – jinými slovy na druhém kilometru směr Bohumín si uvědomím, že NEMÁM DÁLNIČNÍ ZNÁMKU. A tak chvíli přemýšlím, jak drahá tahle zkušenost možná bude, když nás chytne nějaký policajt a jaká je asi koncentrace policejních vozů ve čtvrtek odpoledne. Na cestě zpátky přemýšlím nad srdceryvným příběhem, který obměkčil policejní blok, ale zároveň nebyl moc okatý. Nemocná maminka je klišé, rodící maminka zní líp, na zemřelou maminku si netroufám. Naštěstí se k příběhu nakonec nejsem nucena uchýlit. Uf, bylo by to další pochybení na moje triko

Dorážíme do IMPACT HUBU. A já pozoruju, jak se můj klid bije s totálním stresem V. A přitom jde „jenom“ o nachystání místnosti a vybalení koblížků.

Poslouchám úspěšné ženy z managementu o tom, jak se do toho ve svém životě opřely, a mám pocit, že sedím na špatné straně stolu. Já totiž nechci poslouchat příběhy úspěšných žen a chystat jim džusy, ale být jednou z nich. Zase to nenasytné ego. Bijou se tak ve mně pocity naprosto promarněného dne, kdy jsem nic nevydělala, nikomu jsem nepomohla, nic jsem nevymyslela s pocitem, že nejsem dost dobrá, protože:

-           - Jsem nezvládla nakoupit věci podle seznamu, který jsem si vytvořila

-         -  Jsem zapomněla banner ve vlaku

-          - Hraju si na taxikáře, který nestíhá vozit lidi na určená místa včas

-           - A další a další…

Co vy potřebujete k tomu, abyste měli pocit, že váš den měl smysl?

http://www.verybestquotes.com/wp-content/uploads/2012/11/Meaningful-day-quotes-Old-friends-pass-away-new-friends-appear.-It-is-just-like-the-days.-An-old-day-passes-a-new-day-arrives.-The-important-thing-is-to-make-it-meaningful.jpg

Zastavení, naplnění, kávičku, odpočinek, druhé lidi?

Ještě že vím o oné zmiňované DYNAMICE BOHATSTVÍ – prostě nejsem organizátorka. Znáte ten pocit, kdy si s některými lidmi připadáte totálně nemožní a s jinými zase neskutečně schopní? Kolik rovin má realita? Je tak vrstevnatá jako plátky růže a dokáže nám nádherně odkývat všechny naše slabiny a citlivá místa. To, kde je zapotřebí přidat, víc se snažit, přestat věci odkládat.

Sklízíme nedojedené Fornetti ze stolu a já si říkám, jaké to celé dnes mělo smysl?

Ve večerním vlaku se zastavuju a refektuju.

Uvědomění: jsem velmi dobrá ve spojování myšlenek, vymýšlení vizí, fantazírování a snění. Praktické řešení věcí mě stresuje, dělám tam spoustu chyb a nemám smysl pro detail. A na sklonku dne vlastně zjišťuji, že mi to nevadí. Nejsem organizátor, ale umím velmi dobře delegovat úkoly na druhé.

http://www.kondice.cz/wp-content/uploads/2012/01/shutterstock_24114604.jpg

Umocněné půstem

„Když budete mít smutky, tak si namísto čokolády dejte půst,“ radil v jedné debatě Dušek a já bych se pod jeho slova podepsala!

• O půstu je napsána hromada literatury a tak mé dojmy, které chci sdílet a asi nebudou ničím novým:
• Nejezením dochází k fantastickému úbytku energie, které by tělo muselo zpracovávat. Je tak nucené soustředit se čistě na jednu úlohu. Pozoruju u sebe menší roztěkanost myšlenek. Nemám chuť vyhledávat FB.
• ALE! Dělá mi problém počítat. V Tescu se zasekávám na příkladu, že chceme-li 16 Fornettek různých druhů, tak jak to nejlépe podělit.  Funguje hlava skutečně jen na cukry?

•       Řada věcí mě chuťově absolutně vůbec neláká – káva, dortíky. V obchodě mám pocit, jako bych cítila energii jídla a veškeré balené jídlo je prázdné.
•       Tělo dostává hlad v intervalech, ve kterých je naučené. Je zajímavé pozorovat, že v mezifázích (11 , 17, 21) přichází neskutečné přílivy energie
• -        V těle nejsou spouštěny žádné metabolické reakce a já pozoruju, že jsem daleko víc spokojená a šťastná. Mysl není ovlivněná trávícími procesy v těle
• -          Mám pocit, že vidím „za podstatu věcí“, intenzivně cítím, co je a co není správné, protože hlava nemá dostatek energie na to, aby se tomu snažila přijít na kloub – jsem v nitru!
• -          Zároveň se však k večeru začíná vyplavovat řadu smutků a strachů, o kterých vím, že pominou, až se zase najím.

o   Každopádně si je značím, abych s nimi mohla dále pracovat

Ráno po půstu, když se najím, mám pocit, že v mém těle kvete nový život. Celým mým tělem se rozlévá energie z banánové kaše s medem a já si opět uvědomím, jak je jídlo nádherné palivo života, které tak často a zbytečně používáme k tomu, abychom si ubližovali.

http://img.webmd.com/dtmcms/live/webmd/consumer_assets/site_images/articles/health_tools/energy_mood_boost_diet_slideshow/getty_rf_photo_breakfast_food.jpg

Věřím X vím

U odpoledního čaje se s rodiči bavím o kávě. „Zjistili, že pět malých ristrett denně, ve kterých je méně kofeinu, než v klasickém expressu, je zdravé na odbourávání žlučníkových kamenů.“

„Nevěřím tomu.“

„Ale to zjistili ODBORNÍCI!!!“

„No to ale ovšem u mě zcela vůbec nemění situaci!“

https://s3.amazonaws.com/lowres.cartoonstock.com/food-drink-hormone-chocolate-choc-neutralize-scientist-aban1593_low.jpg

KOLIKA VĚCEM VĚŘÍME, ANIŽ BYCHOM TO VĚDĚLI? Co tím mám na mysli? Věda začala dle svých kritérii produkovat určité znalosti  a poznatky které začala vydávat za platné. A my jme jí uvěřili, dali jí větší relevanci než vlastním signálům těla. Nepotřebuju tvrzení vědy, aby mi říkala, jestli je káva zdravá nebo nezdravá, když cítím na svém těle, že když si ji dám je to jako box-úder na všechny mé orgány, které zvýší náhle svou funkci a výkonnost, aby pak šli ještě do hlubšího útlumu. Logicky pak přece káva MUSÍ zrychlovat metabolismus.

Tam, kde mám osobní tělesný prožitek, NEPOTŘEBUJU VĚDOMOSTI. Znalosti, výzkumy a odborné názory – všechno jsou to ideologie určité skupiny lidí, kteří se rozhodli vidět danou realitu PRÁVĚ TĚMITO BRÝLEMI. Je to jako když malému dítěti říkáte, aby nesahal na tu plotýnku, protože se spálí, ale musí se první spálit, aby vám ověřilo. My jsme se však pohodlně vzdali možnosti „se spálit“ a raději přijímáme řady tvrzeních o pálivých plotýnkách, tématech, potravinách a kašleme na náš vnitřní radar.

Já se realitu snažím primárně vidět svými brýlemi (ostatně jako každy!), což mě často stojí nepochopení ze strany přátel či vášnivé nesouhlasné diskuze s rodiči. A to mě jen čím dál tím víc utvrzuje, jak jsou tyto tělesné zážitky nepřenositelné. Zkuste člověku, který nikdy v životě neběhal předat zkušenost, jaké to je, když se po vašem tělem začnou proudit ony slastné endorfiny. Jak někomu předat, jaké to je mít orgasmus, když ho nikdy neměl. Nebo, co se děje v těle ženy, když porodí dítě. Ano, obojí můžeme geniálně, brilantně, vědecky popsat. Daný jedinec možná pochopí, co mu popisujete. Ono pochopení se však děje čistě a pouze v hlavě, ve vaší mysli. Neprojede jím onen pocit, který je k danému prožitku klíčový.

Tak nepřenositelná je zkušenostní odbornost vašeho těla všem těm, kteří preferují věřit tomu, co se kolem říká.

A čemu věříte vy o kávě?

A co na to SKUTEČNĚ říká Vaše tělo.

Nad odpovědí, zda tedy skutečně potřebujeme vědu, abychom měli ty platné, pravdivé a objektivní soudy, už nepřemýšlím. Vím totiž, že já je nepotřebuju, stejně jako spousta lidí kolem. Co mě ale zajímá je, zda je vůbec možné něco tak těkavého jako SPIRITUALITA uchopit vědecky – překvapí vás, když ván řeknu, že je v Olomouci doktorandské studium s touto problematikou spojený?

Zážitková vědecká škola o Spiritualitě

Snaha poznat, popsat a pochopit svět fascinuje lidi od pradávna. Prvními tendencemi bylo rozumět tomu skrze náboženství. Pak přišla doba osvícená a na všechno jsme začali šroubovat rozum. V dnešní uspěchané době nám naše každodenní kroky přestávají dávat smysl, a tak opět začínáme hledat ve více neuchopitelných věcech. V duchovnu, v sobě, v náboženství. Přijde mi to legrační, protože věda už přece popsala člověka i motor, a teď se pouští do spirituality.

„S největší pravděpodobností tady nezískáte odpovědi na Vaše otázky o tom, co spiritualita vlastně je,“ vítá nás Ivo Karásek a má pravdu. Skutečně odjíždím s tím, že jsem nedostala odpověď na otázku: „Skutečně mi stojí za to, abych se pokoušel spojovat vědu s tím, co vím (ne věřím, ale tělesně VÍM!)?“ Po pěti dnech spirituálního přednáškového maratonu i praktických ochutnávek systematických konstelací a Vipassany, docházím k závěru, že odpověď neznám a je to tak vlastně v pohodě. S odstupem času už vím – zase jsem zaškobrtla a hledala odpověď venku, ale ona je uvnitř mě samotné!

První den začíná vymezením toho, kdo je podle nás vlastně spirituální člověk. Jak jej definuješ? Jako člověka vědomého? S jiskrou v oku? Optimistického? Otevřeného? Vyrovnaného? Laskavého? Pomáhajícího? Dané popisy jsou kategorizovány a – ano, vážení SKUTEČNĚ – vznikají teoretické modely, jak lze pohlížet na spiritualitu. S němým úžasem poslouchám myšlenkové pochody svých kolegů a připadám si neskutečně hloupá. Daným slovům rozumím, vím, co pro mě znamenají, ale vymyslet MODEL, který se otáčí ze všech stran – smekám! Odpoledne jsme vyslání na 27 kilometrové putování.

Stáváme se turisty, tuláky nebo poutníky? Jaký je význam jednotlivých slov pro tebe?

Poutník: „ŠIŠKY ROSTOU NAHORU! FOUKÁ VÍTR!“        
Turista: „Jak je to ještě daleko k té hospodě?“

PROŽÍVAT X ZAZNAMENÁVAT

Z celého putování si odnáším několik silných momentů:

• Večeře na vrcholu Devíti skal, kde si vítr hrál s mými vlasy a já šťastně ukusovala jablko. Nemusela jsem nic říkat, nikomu nic dokazovat, o nic se snažit – byla jsem větrem!
• Seděla jsem na vrcholu skály a nemně zírala na hvězdy. Poslouchala jsem tlukot vlastního srdce a vnímala vlastní ženskou sílu. Stala jsem se vesmí
• Spánek uprostřed lesa, sama, ve tmě – stala jsem se stromem!

Třetí, středeční den začíná šesti kilometrovým během.

Přednáší nám Jim Parry: „Věda je primitivní záležitost, omezená na racionalitu.“ Sledujme historii vědy a zjišťujeme, že je to historie nepravdivých teorií, které byly v průběhu času vyvraceny dalším a dalším teoretickým pohledem.

Myšlenky k zamyšlení:

Je pro Vás spirituální synonymem pro náboženský?

Musí být spirituální vždy nutně člověk pozitivní?

Jazyk má své hranice -  „jak zní klarinet?“ Víme to, ale nedokážeme to popsat slovy.  Se spiritualitou je to totéž.

POVÁTNÉ X PROFÁNNÍ

VŠEVĚDOUCÍ VĚČNOST x KONEČNÁ VYMEZENOST,

LIMITOVANÁ VŠEVĚDOUCNOST

„Dnes nám již zkrátka nestačí každodenní obstarávaní, ale potřebujeme transcendentovat.“

Život má prý tři rozměry: Animalitu, obsahující traumata, chaos, sny i intuice; REALITU – metrix: tělo, ego a práci; SPIRITUALITU – poslání, víra, vize, ideje, ideály

A mne zde napadá jen – och, jak ploché dokážou být teoretické modely. Och, jak smutné je, když vědci píšou a bádají o spiritualitě, se kterou nemají žádnou zažitou zkušenost.

SMYSL…

→nost: duše, animalita, nevědomí

→ovost: duch, ideály, reality

→uplnost: duch, ideály,spiritualita

WHY SOLITTUDE MATTERS – TÉMA DIZERTAČNÍ PRÁCE – PSÁT SE DÁ O ČEMKOLIV

-          Najdi si téma  - najdi si vášeň!

-          Sdílej svůj zápal!

-          CO CHCEŠ PŘEDAT?

-          A CO?

Writer: someone who spends a lifetime in solitude for the sake of communication.

Už jste někdy zkusili mentální mapování? UDĚLEJTE TO! Propojuje pravou a levou mozkovou hemisféru!

Dokážete si představit design výzkumu zaměřený na „řešení ateismu“ v ČR?

Byla jsem, slyšela jsem, užila si, odjela si. Přijela domů, kde mě moje drahá sedmiletá sestřička objala a řekla: „Chybělas mi.“ Usnula mi v náručí, poté co jsme v posteli koukaly na Jak se budí princezny a chrumkaly popcorn. „Mám tě ráda,“ dala mi sama od sebe pusu a pak usnula. A já měla pocit, že se rozskočím štěstím. TO VÁM BYLO SPIRITUÁLNO!

Přechodové rituály rodič – dítě

Pamatuju si, jak jsem v létě popíjela stěhující se vínečko mého kamaráda souseda. Bylo mu 25 a mizel do Prahy se slovy: „Tak v pětadvaceti už přece nemůžu bydlet s rodiči!“ Byla jsem tehdy o tři roky starší a představa, že si sbalím všechny svoje saky paky, a už tam nebudu natrvalo bydlet, mě dost děsila. Bylo to docela nedávno, co jsem se jednoho rána probrala v Brně a uvědomila si, že to tak de facto žiju, aniž bych tu změnu postřehla. „No jo, už máš svůj život,“ povzdechl si taťka. VLASTNÍ ŽIVOT – TO ZNÍ KURŇA dospěle, co?

Pamatuju si na to pozvolné posouvání hranic. Z první kokakoly byla sklenka vínka. Od sklenky šampáňa jsem se postupem let přesunula k filozofickým debatám nad životem ovíněná s rodiči a vůní doutníku ve vlasech.

První jsem musela být doma v deset hodin, radovala se, když jsem výjimečně mohla přijít ve dvanáct a říkala si, jaké mám báječné rodiče, že mi nabídnou přijet pro mě ve dvě ráno na Stodolní. 

Z tázacích otázek „Můžu ven s…“ se časem staly věty oznamovací: „Jdu ven a nevím, kdy přijdu.“ Od ostýchavého ptaní, přes svolení k oznamování až k bodu, kdy rodiče už ani neví, kde jste, co děláte a kdy přijedete.

„Kdy přijedeš? A co chceš uvařit?“ To bylo krásné! Jezdila jsem v pátky jako čerstvá, pyšná studentka Z Olomouce domů a těšila se na přislíbený maminčin obídek. To se postupem času změnilo na letmé „překvapení“, kdy přijedete domů nečekaně, ale častěji to musíte dlouhodobě plánovat. „Jo, jo. To bylo tak, první jezdila každý týden, pak co měsíc a teď tak co dva až tři,“ nechápala jsem tehdy, o čem ta ségra mluví, když vyprávěla příběh sestry její kamarádky.

Proměňuje se konverzace! Pamatuju si na ty víkendy, kdy jsme s rodiči seděli a povídali si o všem. Sdíleli všechno. Dnes nám dodává Viber falešný pocit, že o sobě víme, i když spolu nemluvíme. Nenajdeme si čas si s nimi přes týden zavolat – nebo vy snad ano?

Přijíždím domů a dřív jsem bývala hodně smutná. Měla jsem představy o tom, jak ten víkend bude super, jak bude vypadat, co všechno stihneme a podnikneme. A náhle jsem zjišťovala, jak můj rytmus se zcela míjí s rytmem rodičů. Jak moc se na kvalitě našeho povídání projevuje to, že spolu náhle netrávíme tolik času. Pamatuji si na ty pocity frustrace, kdy jsem ten svěží a otevřený vztah chtěla zpátky. Bylo pro mě těžké přijmout, že spolu trávíme tak málo povídacího času a prostě u jedné kávičky to na sebe všechno vysypat nestihnete.

ZLOM – ZLOM – ZLOM

Pak přichází okamžiky, kdy máte pocit, že vám rodiče nerozumí a dokážu si představit, že oni zase mají dojem, že vy ještě nevíte. A pravdu mají asi obě strany. Někdy mám pocit, že rodiče ustrnuli v nějaké představě o mě, když jsem doma bývala ještě více doma. Ale ve skutečnosti mě přestávají znát.  A pak jsem si s hrůzou uvědomila, že já vlastně dělám totéž. Asi přirozený vývoj? A stejně je mi z něj jaksi smutno. Jasně, nejde to jinak. Nejde, aby vaši rodiče znali váš vnitřní svět a každou, každičkou aktivitu, kterou v týdnu děláte. Vždyť ani vy nevíte.

„Anička měla minulý týden besídku,“ píchne mě kdesi u srdce. Úterý, a já byla ve svém světě zkoušek.

Vlastně se to nějak snažím pojmenovat a to, pro co nenacházím slov je stav, kdy osoby, které vás porodí a vychovají, mají vám blízký vztah, znají každý váš pohyb, gesto, myšlenku. Tak ty stejné osoby se náhle začínají vzdalovat z vašeho života a svým způsobem i odcizovat. Na ně i na jejich děti působí jiné vlivy, setkávají se s jinými lidmi. Přemýšlíme jinak, vidíme svět jinak. Píšu tady o tom sloh a vlastně je to asi zcela úplně normální proces života.

Přes všechna ta drobná větší i menší nedorozumění je však jedno úžasné: vědět, že se nevytrácí láska!

Neexistuje „něco jako“ láska.

Něco mezi láskou a…

Láska – ta prostě jen JE!

Inspirace inspirující přáteli

Rozhodla jsem se otevřít novou stránku pro Vás. Proč? Protože všichni máme sny, ale často je odkládáme, protože máme strach. Osobně vnímám, jak intenzivně ve svém životě potřebuju svobodu. Zbožňuju si a mám z ní strach! Co mi pomáhá věřit, že můžu žít podle svých představ? Udržovat se v kontaktu s lidmi, kteří jsou stejně nastaveni. Jen tak se nezbavíte té závislosti a budete chtít stále nasávat na ten omamný kouř žitého snu, který umí ale i zaštípat v očích. Dojmout vás k slzám, ale i rozplakat nejistotou. Zde s Vámi budu postupně sdílet přběhy mých přátel. Lidí, kteří jsou mi neskutečnou inspirací a díky který věřím, že svobodný život je možný – ne vždy nutně lehčí. S těmi, kteří mi dali víru, že stojí za to jít si za svými sny! INSPIRUJ SE!

První příběh brzy. Prozatím malý videový předkrm. 

14.5.

MÁTE SVÉ POZEMSKÉ ANDĚLY?

Věším si na krk Tutanchomonovu masku a nostalgicky vzpomínám, když jsem v sedmé třídě byla poprvé v Egyptě – tam má dnešní cesta končí.

Dnes jsem se probudila do nádherného, jarního, brněnského dne.

Klidnou snídani vystřídaly ranní spěch s mokrou hlavou, které zase uklidnily sluneční paprsky.

Díky sluníčku jsem se tak náhle ocitla v Italských uličkách – kráčela jsem podloubím smějíc se splným břichem a zavěšena kamarády.

Pak přišly další pracovní spěchy – horečka roste, vše kolem se děje zrychleně. V moderní budově se potkávají významné osobnosti, sdílí příklady dobré praxe zodpovědných firem a já to tiše pozoruju. Mám to svůj názor a raději to sucho v krku spláchnu kapkou červeného André.

Slunce stále ještě krásně svítí, ale mne mé kroky vedou zpět z americké konference do brněnské posluchárny, kde se snažím soustředit na akademické myšlenky, ale moje srdce příliš plesá – jsem obklopena přáteli!

Pak přichází dilema – běh nebo víno za perným dnem? Dnes budu jako Julia Roberts v Eat, pray, love a vyrážím s přáteli do JUST WINE – tady teče báječný Merlot. Je fajn vědět, že plujeme živote, zažíváme podobné věci. Je fajn si být oporou - DĚKUJI!

Teď tady sedím a poslouchám DIDO – zpěvačku mých základoškolských lyžáků.

Co Vám tím vším chci říct?

Den nemusí být uspěchaný, i když je ve spěchu.

Den nemusí být nabitý povinnostmi, aby měl smysl.

Den je nejnádhernější tehdy, když jej sdílíte s přáteli – kteří Vás vyslechnou, které vyslechnete.

Den je nejkrásnější, když víte, že se máte na co těšit.

Děkuji Všem dnešním andělům, kteří mají neviditelná křídla , a přesto povznáší mou duši.

Mám Vás ráda, holky !

11.5.

S JAKO SVOBODA 

Znáš ten pocit, když stojíš na vrcholu hory a vítr Ti čechrá vlasy? Když Ti slunce prohřívá líčka. Nadechneš se a celým Tvým tělem projede ten silný, nezaměnitelný pocit – SVOBODA!

Máš Ji? Žiješ příběh, který chceš vyprávět?

Po jaké svobodě baží Tvoje duše?

Chybí Ti ve vztahu? Uzurpuje Tě Tvá peněženka? Krade Ti ji Tvoje práce?

A proč dovoluješ vykradačům svobody, aby Ti ji brali? Může za to kolega strach?

Z vlastní zkušenosti, souzním s tímto mottem: SVOBODA JE VÝZVA !

Která stojí za to!

Mít vítr ve vlasech a kráčet se silou přírody v těle – to je odměna za přeskočení propasti strachu.

POJEĎ NA ZÁŽITKOVÝ KURZ a dovol si osvobodit se z okovů strachu – garantuji Ti, že už si pak znovu nenecháš nasadit pouta!

10.5.

VE STOPÁCH PRAVDY 

Znáš to?

Vím, že jsi mi to říkal! Vím, že jsi mi to říkala…

Ale zkrátka jsem si na to potřebovala přijít sama.

Koukám na lidi kolem a ptám se sama sebe, kdy jim to dojde! KDY UŽ TO KONEČNĚ UVIDÍ. Bude to v tomto životě, nebo až v tom příštím?

Bolí mě, když vidím, jak si lidi ubližují, jak dělají stejné chyby jako já, KDYŽ VÍM, ŽE NEMUSÍ. Když jsou slepí k mým radám, hluší k mým posunkům, a místo aby mlčeli mají k mým návrhům tisíc výmluv.

Ach, kdybych jen já bývala jiná…

A současně mě děsivě fascinuje, co všechno ještě nevidím já. A třeba jen cítím.

Kráčím ve stopách Pravdy! Baví mě to!

AUTOPATIE ANEB KDYŽ PŘESTÁVÁTE JET NA AUTOPILOTA

6.5.

Psáno minulou středu…

Mám přesně 42 minut, než začne předposlední teoretická přednáška o sociologických mázích a možná bych to měla využít k rychlému přečtení nějakých dalších článků, ale tak nějak jsem si dnes „šlehla“ vlastní energie. Co konkrétně tím mám na mysli?

Poslední dny byly šílené. Běhala jsem od jedné věci ke druhé, jako veverka skákající ze stromu na strom. Zmateně hledala šišky a pak když je našla, nebyla se schopna soustředit na řádné vydloubávání jejích jadýrek. Škola, práce, nákup, budoucnost, minulost, kamarádi. Každé ráno mě budil koktejl myšlenek a řeknu vám – dokážu si představit, že fresh smoothies chutná lahodněji.

Byla jsem Čarodějkou….

http://zenyzenam.cz/wp-content/uploads/2013/10/Depositphotos_19442579_xs.jpg

Dneska jsem však konečně sešla dolů do Brněnky, koupila si 12 litrů vody, zavřela se do koupelny a řekla jsem si: šmakonte, Irčo, tak zase čaruj!

Slyšeli jste o autopatii? Autopatie je metoda založená na principu homeopatie. Jen s tím rozdílem, že v tomto případě onu léčivou energetickou informaci nezískáváte z bylin, ale ze svého těla. Pro laika se příprava zdá noční můrou, ve skutečnosti je snazší než příprava čaje. Zahřívám kuličku, probublávám sklíčko, kde jsem před malou chvíli nadýchala – zdá se vám to šílené? Připadám Vám praštěná?

(JEŠTĚ JSTE SI NEZVYKLI?)

Pamatuju si, když jsem se cítila šíleně. I praštěně. Mimo. Když jsem měla pocit, že moje nohy jsou z olova a já neměla ráno sílu vstát z postele. Není to tak dávno, co jsem bojovala se zažíváním, protože ať to byla mrkev, chleba nebo jogurt – ten pupek prostě nechtěl trávit. Známá mi tehdy doporučila autopatii a mě to opět utvrdilo v tom, že to, o čem píše Rowlingová v Harrym Potterovi, bude jen slabý odvar všech našich možností…

Autopatie mi tehdy zase dodala sílu do života. Dneska rozpustila nervozitu, která je zbytečná a nepotřebná. S úsměvem pozoruji, jak celým mým tělem vrní klid. Povinností na dnešní den je mnoho a já je plním krok za krokem. STEP BY STEP. Ta tam je včerejší zbrklost, nesoustředěnost. ČTU A VÁŽNĚ ČTU A VNÍMÁM, CO ČTU! Je to zázrak, je to jako když máme pochyby, že jste ztratili nějakou vaši oblíbenou vlastnost či schopnost a pak ty pochyby akcí, činem rozpustíte. JAK JSEM MOHLA POCHYBOVAT!

A tak si dnes maximálně užívám den plný povinností, kde mysl není jako těkavá trhavina, ale 100 % soustředěná na jakoukoliv drobnost – od běhu, psaní, jídla, nákupu. Pozornost neuniká! Žádné zbytečné překliky na FB.

Závěrem s Vámi sdílím několik zpětných vazeb mých klientek o tom, co autopatie dělá pro ně.

Více příběhů i videí najdete na stránkách o autopatii. Velmi doporučuji příspěvek z konference, kde moje kolegyně psycholožka sdílí příběh klientky s rakovinou, léčenou právě autopatií a terapií Cesty

Moje zkušenosti s autopatií? Nemám ideální prostředí na její provádění, přesto jsem cítila vliv této léčby na moje tělo - brnění prstů, zhoršení některých příznaků mých nemocí a následně zase jejich zlepšení, přílivy energie k životu. Nejvíce nadějí jsem však vkládala v řešení mého největšího zdravotního problému - 30 let trvajících depresí s nutností stále užívat chemické léky k jejich prevenci a potlačení. Po třech měsících, kdy jsem používala 2 x 2 vdechy s třemi posledními zahřívanými z celkových 14 aplikací a při postupném zvyšování potence až na 9 litrů, jsem mohla vysadit polovinu antidepresiv. Těším se na brzké pokračování v léčbě touto metodou.

Veronika, 51 let

První den po autopatie mě přestaly bolet kolena, ale zase se zvláštně ozývalo operované břicho. Fakt je, že jsem po oba dny měla velmi nízký tlak, přestože jsem poslední dny bojovala s vysokým. Předevčírem i dnes se mi velmi ztišilo zvonění v uších, což je nejúžasnější.

Michaela, 53 let

∞

A co bylo dál? Přišla STAŘENA…

Psáno minulý čtvrtek…

Stejně jako Rudá armáda před mnoha lety osvobidla ČSR, tak i dnes mě ráno před šílenstvím myšlenek a tělem se rozlévá klid.

http://www.mesicnibohyne.estranky.cz/img/picture/56/aspekt-moudre-zeny---vedmy.jpg

Je krásné být ženou. Koukám na tu rudou čirou tekutinu. KREV – ano, vidíte, co to s vámi dělá, když o ní jenom čtete! KREV je v naší společnosti skutečně tabu – vždyť v reklamách JE MODRÁ!!! Proč? Rituální krev – dává signál, že tělo tělo je v pořádku a mi opět dochází, je to skvostný chrám. Najednou mě vede úplně samo, jakoby někdo otočil tlačítkem „Zpomal“. Říkám si, že nerozumím tomu, jak funguje mužská mysl, která je neustále plná racia a plánování. Moje myšlenky se samovolně zpomalují a soustředěnost narůstá.

To, co bych jindy vnímala jako únavu, nyní vnímám jako KLIDNOU OPONU UVNITŘ SEBE SAMA. Kofein mi ji jen potrhal. Menstruovat je jako být v celodenní meditaci. Vnímáte každý signál těla, myšlenky jsou pomalé a stíháte je reflektovat. Jakoby vám někdo dal do mozku přesýpací hodinu, kudy vždy projde PRÁVĚ JEDNO ZRNKO – právě jedna jediná idea.

Vaše standartní veverkvské pohyby se nekonají. Energie má dovolenou. Z rozbouřeného oceánu se stáváte klidnou hladinkou bez vln.

Co vám mám vyprávět – je krásné být ženou!

Poslední myšlenka – o to však významnější!   

       

Může tymián vonět jako levandule? A může mít levandule příchuť tymiánu?

Přijde vám to jako ad non sense? JÁ HO ŽIJU!

8.5.

Došla jí slova.

Ztratila  nit.

Ztratila  myšlenku.

ALE CO KDYŽ ZTRATÍTE MYŠLENKY?

Sedím v bratislavské kavárně a celým mým tělem proudí těkavé vzrušení. Euforicky pracuju na věcech do školy a víkendových přípravách oslavy, abych o týden později zjistila, že jsem někde ztratila své poznámky k diplomové práci.

Mentální mapy toho, jak jeden koncept sedá jako prdel na hrnec ke druhému.

Jména autorů, jejichž veledíla mi měly napomoci k titulu.

Výpisky – ach, ty mnohahodinové výpisky vysvětlující všemožné rozdíly mezi alternativní a konvenční medicínou, zalité litry kapučín z automatů!

JSOU FUČ! A mé sociologické leporelo může začít na novo. Prohledávám byt, domov, kliniku i kavárnu (alespoň mám záminku si zde dát báječnou malinovou limonádu, servírovanou v zavařeninové sklenici).

NIC – PAPÍRY NIKDE. Vzaly roha. A já vlastně vím, že nemá smysl běsnit, protože:

A)     Když se budu rozčilovat, stejně je tím nepřivolám

a.       Ano vizualizuju si to přesto silně a vehementně – ve vaně, na záchodě…

b.      Přemýšlím o rituálním obětování – co se tak obětuje, když ztratíte myšlenky? Nastrouhaná pastelka? Zbrusu nový zápisník? Ach jo…

B)      Stejně tu diplomku tak jako tam napíšu

Proč mi to tak vadí, ptám se sama sebe:

A)     Strach, že cokoliv vymyslím nyní, nebude TAK dobré – jakoby na tom záleželo (=

a.       A kdesi zpoza mysli se derou slova Vipassany: Hlavně na ničem nelpět!

A tak jsem se rozhodla neulpívat ani na tom mojem pocitu frustrace, který se ve mě svíjí jako had a jdu makat! Hádám, že ztrátou poznámek bych diplomovou práci u obhajoby neobhájila…

Vůbec si nedokážu představit, jak se cítil Komenský, když mu vyhořela KNIHOVNA!

Proč ještě nemám chuť dramatizovat svou ztrátu?

Sedím ve vlaku a nalevo ode mě pozoruju „obrácenou duhu“. Slunko zašlo za obzor. Lesy jsou tmavé, tam kde se dotýkají s oblohou, se rozlévá červeň přecházející lehce do žluta. A pak – ještě dál na žlutou scenérii navazuje několik odstínů zelené, která dává vzniknout modři šmoulí, studniční i snové. Nad tím vším drží stáž jeden velký, tmavý, černý mrak. Dnes však pršet nebude!

„Humor je rozpouštědlo!“ to byl smích dnešního muže, se kterým jsem se v Procesu svezla do Zdroje Smíchu. Jestli lidi fetujou kvůli TĚMHLE STAVŮM, tak ne naprosto chápu!

6.5.

Znáte ten pocit, kdy v zapomenutém šuplíku najdete zastrčené fotky, zasuté vzpomínky, zaprášené předměty mládí. Projede Vámi nostalgie. Já tak dnes otevřela ten virtuální a vzpomínala,když jsem se cítila být globalizovaným dítětem.

4.5.

CO PRO TEBE ZNAMENÁ „BÝT ÚSPĚŠNÝ“?

Klap, klap, klap.

Pravý střevíc střídá levý. Jdu nádhernou moderní budovou, míjím úspěšné lidi v kvádrech a kostýmkách  a těším se na setkání s významnou ženou a kdesi z hloubi duše se mi dere otázka: „Co pro tebe znamená slovo úspěch?“

Poslední víkend byl společensky plodný jako vinice s vinnou révou. Hádám, že maminky s malými dětmi by si úspěch pojmenovaly zcela jinak než mladá dívka, pro kterou je rodina zatím v nedohlednu a prozatím snaží naplňovat význam slova kariéra – koncept, který vznikl ve 21.století, a kterému dnes všichni přikládáme takovou váhu.

Před pár minutami jsem zaparkovala auto před obrovskou budovou, přes ruku mám přehozenou kabelku a na chodidlech nablýskané lodičky. Než zaklepu na ty dveře, musím se usmát. Ještě před pár lety bych asi cítila pýchu, nadšení. Ego by se nafukovalo jako balónek hélia a ano – měnilo by to ryze pravé ve mně, podobně jako vám hélium na chvíli změní hlas. Přemýšlím, proč pro mě dnešní setkání nic neznamená, proč se nejvíc těším, až si na sebe zase vezmu tepláky, zaparkuju auto do garáže a budu zase jezdit na kole.

Je to tím, že vím, že úspěch je jen iluze? Nebo mi ten klid dodává fakt, že vím, že dokážu cokoliv, že můžu mít cokoliv? Úspěch jako dosažení cíle, mety, po které přichází další. Úspěch coby výzva, které přichází na běžícím, nekonečném pásu.

Povídám si s úspěšnou ženou. Máme toho mnoho společného. I ona miluje výzvy. I ona je zmítána tyranií příležitostí. Dělá zajímavé věci a odkládá všechny TY projekty, které by skutečně chtěla.

PROČ?

Proč to všichni děláme? Ekonom, který chtěl celý život malovat. Podnikatelka, pekař i ten kadeřník. Všichni máme ty balónky, které nás vynáší do výšin a my se je bojíme nafouknout.

Povídání je dlouhé, inspirujeme se navzájem. I přes odlišný věk si evidentně máme co předat.

Odcházím se schůzky s dobrým pocitem, ale opět tam není pocit „to jsem dokázala“, není tam ego – a to považuji za svůj dnešní největší úspěch! Chtít něčeho dosáhnout, něco dokázat… mizí to a já to jen s radostí v srdci pozoruju. Nechávám se poslední dobou jen tak unášet proudem, vědoma si toho, že jsem si do své řeky zas a opět naházela příliš mnoho úkolů, ale čím dál tím intenzivněji reflektujíc, co z toho jsem a co nejsem já.

Snad je to dnešním úplňkem, snad ještě únavou z bujarých narozeninových oslav. Dnes mám pocit, že vím, co znamená slovo úspěch pro mě.

Nepoměřovat se s druhými lidmi a jít si za tím, co cítím, že je správně.

Protože ani úspěšní lidé si často neplní své sny…

Nebát se odmítat zajímavé nabídky a přijmout i ten drásavý pocit, že mi někde něco unikne.

Protože jak člověk sedí zadkem na více židlí, tak mu v džungli příležitostí unikají ty skutečně pravé diamanty.

Spokojit se s málem.

Protože už vím, že až budeš mít troje kozačky, velký barák a nablýskané auto, můžeš zjistit, že jsi byl/a vlastně NEJspokojenější v malém pokoji. Začne ti chybět pohodová jízda vláčkem a tvá oblíbené, obnošená mikina.

Být sama sebou.

Protože pak si na tebe úspěch sedá jako vosa na bonbón. Jsi lapen ve víru úspěchu, aniž by ses musel/a jakkoliv snažit. Evidentně jsem na dnešní schůzku nepotřebovala být „nabriefovaná“ tunou vědomostí, ale stačilo sdílet vlastní zkušenosti a poznatky, abych docílila toho, čeho jsem chtěla!

(Zde doporučuji knihu Jak získat přátele a udržet si je!)

A tak jsem dnes nic zásadního nevybudovala, ale toto klidné uvědomění považuji za víc než úspěšné!

1.5.

 KDYŽ SE NAROZENINY STANOU DNEM VAŠICH PŘÁTEL !

Ireny už bylo, zas až tak moc se toho teda nevypilo =)

Každopádně hádám, že jsme se všichni nalokali chechtající energie – hádám, že jsme si včera héliovým smíchem o pár let; prodloužili život!

Po včero-dnešním setkání nezbyly jen umaštěné talíře, ale i fotky, které s Vámi nyní sdílím a taky jeden další splněný sen. DÍKY, ŽE JSTE SE STALI VČERA JEHO SOUČÁSTÍ!

Nemůžete druhému dát víc, než mu věnovat svůj čas a já Vám chci říct, jak moc si cením toho, že jste mi včera věnovali ten váš!

Chci Vám říct, že jsem ten včerejšek vůbec nevnímala jako „MŮJ DEN“, ale NÁŠ SPOLEČNÝ DEN – už dlouho jsem něco tak nádherného nezažila!

Věřím, že po včerejších polibcích pod třešní, budeme kvést do krásy – nechť jsou naše dny voňavé, jako ty okvětní lístky.

Héliové hlášky (nejen) z filmů mi připomněly, jaké to je cítit brišní svaly, když jsem se válela smíchy, když mi bylo teen. 

Díky každému z Vás, že jste se postarali o střípek zábavy druhých tím, že jste plnili úkoly, které vznikaly u pátečního pečení koláčů -  od stání na hlavě, přes pákové souboje až po shánění vajíček ve dvě ráno  - (musím to napsat: PAXI, JSI BOREC :D). myslím, že na příští oslavě připravím „vzpomínkovou smaženici“.

Ten večer měl flow! Od vln smíchu, přes bujaré ozvěny hokejového gól, po tiché a hluboké, rodinné smíření. Příliv přinášel cuketu s klobáskou, zapříčinil odliv energie, kdy posedávání s kytarovým bubnováním  tak bylo tou pravou variantou. Tímto děkuji i hlavním grill-managerům za teplé sýry a rajčátka – bez nich, bych Vám neměla s úsměvem co přinášet do hladových pupků.

Chci Vám říct, že Vás mám všechny šíleně moc ráda! Že  jste úžasní, tak jak jste!

Niki, díky za Tvé inspirující názory, mám ráda Tvou rozhodnost. Péťko, díky za Tvůj nádherný smích. Honzo, učím se skrz tvé drobné činy, které děláš „jen tak“ pro ostatní. Blani, obdivuju Tvou vyzrálost. Týnko, líbí se mi, že žiješ, jak zpíváš. Libore, máš tak krásné srdce! Evčo, miluju Tvou klidnost. Lindo, mám ráda Tvou přímost. Jirko, líbí se mi Tvá schopnost formulovat vše jasně! Lukáši, inspiruješ mne svou ambiciózností. Terko, tvá vytrvalost mi dodává sílu. Pavle, ji příklad toho, že v životě stačí být sám sebou, aby ho druzí měli rádi. Petře, díky za přátelskou otevřenost, je fajn mít přátelské pouto, které nezaniká.

DĚKUJI!

Myslím, že účel byl naplněn: inspirovali jsme jeden druhého – sdílením našich cest, vizí a přání. Ať se nám je všem daří naplňovat, bez zbytečného snažení, potu a dřiny. S lehkostí a úsměvem na rtech, jako když zaboříte vidličku do riccotového cheesecaku! MŇAM!

Pomohlo nám k tomu báječné jídlo i pití. Cuketa se nepoprala s klobáskou, ale vzájemně klouzaly ruku v ruce našimi hrdly. Bylo to VÝŽIVNÉ po všech směrech.

Zbyla ještě spousta žampiónů, luštěninových pomazánek a čokoládového brownies – stejně jako vím, že nám zbývá ještě spousta dalších (nejen) grilovacích, pestrých chvil. A velmi se na ně těším. Včerejšek byl pro mě důkazem, že přesto, že se již nepotkáváme tak často, ti nejdražší stále pulzují ve vašich srdcích.

 Už končím, ať nejsem moc patetická a hlavně ať to dočtete…

Mějte krásný víkend. Zdravím Vás z postýlky, kde s horkou citrónovou vodou odpočívám, příjemně unavená pro společensky vydařeném pátku, který skončil s ranním švitořením ostravských ptáčků jarabáčků.

Tak zase někdy, někde….

NAMASTE,

Jedno pěta dvacetileté (a díky Vám šťastné) Irče

DUBEN

29.4.

A v zelené trávě se z nebe snesly dvě upatlané zmrzliny.

..to nejvzácnější, co dnes 2. můžeš věnovat je Tvůj čas!

Pocit štěstí může chutnat po palačinkovém dortu i portském zároveň.

Někdy není potřeba být obklopen hordou lidí, když máte tři skutečné přátele.

VZRUŠENÍ = STRES = RADOST 

- 

VŠECHNO JSOU TO STEJNÉ FYZIOLOGICKÉ REAKCE TĚLA

28.4.

Vytahuji jemný balící papír a červenou stuhu.

Předám Ti virtuální dárek.

E-book, který vznikl v lednovém šílenství kreativity mezi psaním sociologických prací.

Možná nic nového, možná nic objevného, každopádně TO šlo to mě.

Heslo ke stažení vystihuje podstatu: PROTEBE

ROZBAL SI HO!

http://uloz.to/xeve2yUb/23-darkova-kniha-pdf

Prostost okamžiku

Některé momenty jsou velmi prosté a i přesto Vám dokáží  rozbušit srdce.

Třeba když ráno otevřete okno a ucítíte svěží, jarní den.

Nebo když přijde nečekané objetí.

Nebo když vás šimrají vlasy na čele.

Kouzlí úsměvy, otvírají srdce, zaniká šelest mysli .

Jako když si jen tak namažete chleba s máslem a posypete solí,

Právě tak nádherný byl můj včerejší ranní okamžik.

27.4.

TAKY MÁTE CHOBOTNICI V HLAVĚ?

Hemží se tam, tlačí tam a nenechá vás normálně pracovat. Chobotnice, která má chapadla a dosáhne do všech koutů vaší mysli. Od jednoho projektu skáče k obědu, od trápení kamarádky k večeři. Váš život je možná jako puzzle, jako leporelo. Je plný báječných věcí, ale pokud se nejste v daném okamžiku SCHOPNI SOUSTŘEDIT NA JEDNU JEDINOU VĚC, tak je vám to houby platné a bude ve všech jenom průměrní.

Není to o tom, jestli toho máte hodně nebo málo, ale o tom, jak dobře a kvalitně jste schopní se soustředit. A mě to teda dneska vůbec nejde.

„Politické pozice…“

Niki-skříň

„Distinkce znamená…“

Pozvat-Zuzka-zítřek

„…že…“

Zmrzlina-brownies-cizrna-pátek!

Napadá mě, že i když se člověku nechce nic dělat a je otrávený, nebo naopak myslí jen a jen na zábavu, jen na lidi, se kterými se chce potkat, tak mu to neustále jen krade pozornost.

Pak přichází naštvaní. Teď a tady, tady sedím a plýtvám svůj čas! Tak už dost!

Chobotnice upí, ale já jí nemilosrdně sekám všechna chapadla, vařím si zklidňující čaj, přestávám koukat na čas a veškerou svou pozornost věnuji panu Bourdiemu.

Smysl v tom nehledám, ten mám v sobě.

A proto mi to vydrží jen chvíli, chapadlo chobotnice naroste jako ruka Saxany a já od řádků utíkám psát tyto řádky Vám.

A přichází informace:

„Proč Ti tak vadí to číst?“

„Protože vím, že není v mých silách udělat to pořádně!“

„Super, tak se přestaň vymlouvat a MAKEJ!“

Myslíš, že by Steve Jobs vymyslel meka, kdyby ČEKAL na VHODNÝ OKAMŽIK?

Ty jsi mi komik!

24.4.

KDO JSI?

„Někteří lidé hovoří o lásce a dobrotě. Nosí masky lásky. Jejich činy však prozrazují jejich sobeckost. Čím člověk je, o tom nepřemýšlí, to také necítí, protože prostě je čím je. Dávej pozor! Nestačí, když myslíš, čím jsi, ani když cítíš, čím jsi, ale musíš být, čím jsi v své pravé přirozenosti! “

Mířím do Prahy a náhle se vlak zastaví, uprostřed louky. Zvedám hlavu a koukám na to zelené pole, které bude brzy plné žlutavé řeky olejky. Podél pole vedou koleje – opačným směrem. Kam asi vedou? Mám  chuť proskočit oknem a jako čundrák jít podél těch kolejí neznámo kam. Což je paradoxní, protože můj směr jízdy jsem si zvolila sama.

Ta lehkost tak důvěrně známá z období prázdnin je všude! Zaplavuje mě a je úplně jedno, že je teprve duben. Další znamení! Podobně jako velikonocích, kdy jsem cítila bezstarostné teplo mořského písku, tak i nyní se nechávám houpat na vlnách lehkosti, která co nevidět dopluje na hlavní nádraží.

„Kdo jsi,“ zeptala se mě řepka olejka a já se začala smát.

23.4.

JARNÍ LENORA

TAK UŽ JI KOUKEJ VYTÁHNOUT Z TÉ SKŘÍNĚ!

Jmenuje se Lenora a je to taková ta zakuklená potvůrka, co se přes zimu uhnízdila v tvojí hlavě a brzdí Tě od věcí, které chceš dělat.

Večeřím salát se mými spolubydlícími a poslouchám vzdech: „Ach jo, vůbec nemám čas na věci, které bych chtěl dělat.“

„A kdo Ti brání?“ ptá se druhý hlásek?“

„Nikdo, já sám.“

∞

„Ach jo, bojuju se svou leností a nevím, co s ní mám dělat.“

„Ach jo, pořád něco odkládám a radši „se socializuju,“ polyká větu pivem.

NO TO JE SUPER! Tak teď to víš? Co s tím uděláš? U mě to většinou bublá tiše, pomaloučku, polehoučku a jen tak koukám, jak ten prokratinační kotlík bublá, probublává, jak se tam mísí všechny ty věci, co chci a nedělám s věcmi, co dělám radši. A pak? Pak to bouchne!!!

To skáču po pokoji a zuřím, vztek odteče a zůstává krásná nová energie - DĚLÁM KONEČNĚ TO, CO CHCI A ČEMU VĚŘÍM!

A tak konečně píšu, i když jizva naštvání trošku setrvává, protože kdybych s vámi tohle sdílela už v to úterý, tak by článek vypadal úplně jinak.

POUČENÍ PRO PŘÍŠTĚ.

Víte, jak dobře je kytkám v jejich skleníku. Když jsou ve své bublině, kde mají vše, co potřebují – vody, zeminu a sluníčko. Jak poznáš, že je jim dobře? Rostou! Z mrňavých paprik se stávají šťavnaté kusance, které si pak s chutí nakrájíš do salátku a zaliješ jablečným octem.

Já se v takovém skleníku ocitnu vždy, když mám laptop na klíně a píšu. Nevím, co. Nevím, proč. Nevím jak.  Jen cítím, že musím. Je to okamžik ZA LIMITY!

Zahradníku, jak vypadá Tvůj skleník?

∞

V zimě se vymlouváme, že máme málo energie kvůli nedostatku sluníčka.
Na jaře zase potřebujeme detox, protože jsme příliš unavení, abychom se konečně pustili do našich projektů.

A v létě? To je přece zase už moc horko…

Zdá se Ti to povědomé? Ano, bohužel i mě. Bude konec dubna a moje kniha zdaleka není dopsána.

Velké odhodlání mi však poslední dobou dodává kniha Zasvěcení.

ČTU: Nadání bez píle a píle bez nadání není uměním.

A já se občas ptám sama sebe, proč ty věci pořád odkládám, proč to VŠICHNI ODKLÁDÁME! Někde uvnitř nás teče řeka, je to síla. To odhodlání, které Steve Jobsovi dodalo vytrvalost k dokončení jeho projektu, který se zdál absurdní. Je to víra, která se míchá s potenciálem a vyváří dortík, který Ti nenabídnou v žádné kavárně. Všichni známé tu sladkost dezertu.

PROČ? PROČ ZAPOMÍNÁME? Připadám si jako malé, pětileté dítě

ČTU: „Dostaneš zasvěcení, ne však teď. Nejsi pro to ještě v každém ohledu zralá. Nenaučila si se ještě ovládat božsky tvůrčí sílu e svém těle.“

TA SÍLA! Když doběhnete maraton!

Když si dáte moc kofeinu s cukrem!

Když dostanete nečekaný dárek, který vás rozvibruje na nejvyšší intenzitu štěstí.

Když obejmete drahé přátele.

KDYŽ MÁTE POCIT, ŽE PUKNETE LÁSKOU!

∞

„Musím obstát v sedmi zkouškách lidských ctností. Jsou to: odprošení od smyslnosti, ješitnosti, hněvivosti, chtivosti, závisti, citlivosti a na druhé straně odolávat vnějším vlivům.“

A já čtu ta slova a cítím, že mě žádný dům neláká víc, než žít náplň těch slov.     ¨

A stejně jako hlavní hrdinka cítím, kolik mám před sebou ještě práce, když mě zas a znovu odvádí od práce chtíč po dokonalém cheesecaku.

Když mé tělo touží zpotit se a vypnout.

Proč to?

Protože vím, jak sladké je netoužit! Je to dokonalejší, než žít vystřiženou rodinou reklamu na štěstí z katalogu. Chutná to prostěji než to nejsmyslnější čokoládové fondue. Není tam touha, jen čistá spokojenost.

Och, jak rozumím slovům hlavní hrdinky a zároveň s radostí přijímám, že tam ještě nejsem. Těším se, že třeba v tomto, nebo nějakém budoucím životě budu a jdu na zmrzlinu.

(Omlouvám se, zda zde byli příliš esoterična), ale to je hold to, co se pro tento týden vynořilo.

∞

Uvědomění tohoto týdne: byla jsem smutná, byla jsem veselá. Cítila jsem se neporazitelná i totálně sražená na kolena. Obojí přišlo a odešlo. A mě při čtení teoretických řádků opět došlo, že nění rozdílu mezi radostí a smutkem, vzrušením a odporem k práci – obojí totiž odvádí vaše myšlenky, krade vám pozornost. Jediným řešením je klid v cukrkandlu vyrovnané mysli. Děkuji Ti!

20.4.

JEDNA SLZA MYSLI, DVĚ ZA ONO BOŽSTVÍ

Je to právě tak prosté! Stejně jako se ráno vzbudíte a víte, jestli máte chuť na sladkou kaši nebo slaný chleba se sýrem. Když přijde vyčerpání – tělo si žádá své. V podobě slaných chipsů, nebo kousku čokolády. Neustálá chuť na rybu  - že by chyběl jód? Tady to asi chápete, ne?

„Hej, stalo se mi to zase! Zas ta stejná situace, zas mě vytočil ten člověk. Přijde mi to jak začarovaný kruh. Jak kdyby mě vytočil manžel.“ Hm a co tady to tělo signalizuje? Stejně, jako vám do těla přichází chutě, tak vás tělo nabádá k tomu, abyste si byli vědomí svých emocionálních potřeb!

Koukám se zpětně do svého života, každý partner, který mi kdy přišel byl vždy tím, kterého jsem potřebovala, abych si uvědomila část ze mě, kterou jsem nežila. DĚKUJI.

Koukám se nazpátek, na ty nejbolestivější okamžiky, kdy jsem se zoufale ptala sama sebe: „Proč se mi tohle děje?“ Nechtěla jsem věřit, že je to stejné jako s chutí na sýr – že je tady z nějakého důvodu.

„Poslouchej to tělo! Víc fakt nepotřebuješ!“

∞

„Medicína je brána oblíbených sociálních reprezentací nemoci,“ čtu v dopoledních výzkumech.

A mě je po sobotním Procesu naprosto jasné, že na škole, ve vědě a výzkumu své odpovědi na své niterní otázky nedostanu.

Před očima se mi objevuje Indie a tělo kouzlí hadí pohyby.

Z podvědomí se vybavuje slovo: LÉČITELSTVÍ

Čtu knihu ZASVĚCENÍ a vše dostává jasnější obrysy, vše začíná zapadat. Do e-mailové schránky mi dnes přišla letenka do Thajska za 9.000 Kč a na náhody já nevěřím.

„IRČO! A KÝM BYS BYLA, KDYBYS NEMOHLA NIC ANALYZOVAT!!!“ slyším ten hlas z povzdálí. Mám zavřené oči a  jímá mnou hrůza, protože neznám odpověď: „NIKÝM!“  A pak?

Celou místností zní řehot koně!

Propadám se do Sebe, do Zdroje a ne ZJIŠTUJI, ale CÍTÍM, že JÁ JSEM BŮH! Cítím tu sílu, jako když vám celý svět leží u nohou. A co MUSÍM dělat? Přestat se snažit! Jenom být!

To stačí!

∞

Večer jdu běhat a mi na povrch vyplouvají všechna ta schémata, kde se zas a znovu snažím. A už jsem unavená, už nechci, nestojí to za to. „A co kdybys přestala analyzovat to, co teď cítíš!“ Leknu se a zakopnu – a to je všechno?

Když přestanu věci řešit, mít je pod kontrolou, snažit se jim přijít na kloub, tak skutečně můžu jedině zakopnout. Začnu se smát a tečou mi slzy smíchem. Sedím pod nádherným stromem, který prostě JEN JE!

Běžím dál a vidím Aladinovo rozsvícené městečko. Z povzdáli vidím oheň, možná tam jsou cikáni Carmen – pro ty neexistuje zítřek! A přes potemnělou pěšinku mi přeběhne černá kočka, ale já se neleknu. Vybaví se mi kniha Harryho Pottera: PROBOHA PIŠ!  

∞

Před sociologickými texty si otevírám blog a hledám inspiraci.

Bloggerka, bývalá studentka oborů bez uplatnění, nejraději vysedávající u kávy v kavárně s přáteli – no jo, to máme stejně.

„No jo, to by se líbilo každému!“ říká spolubydlící

„No jo, jenže ne každý má odvahu,“ a pozoruju, jak mnou jímá zlost, že nepíšu pravidelně.

∞

„Tak proč chceš jít na Cambridge, když věříš, že to bude stejné jako všude jinde?“

„Protože jde o struktury! A ty je potřeba prokopnout zevnitř!“

Stejně tak kope Vaše tělo, každá buňka, co jí děláte?

Čeho se jí nedostává?

∞

A co tě baví na Tvém životě?

Přeji Vám Tatry ODVAHY jít životem s pokorou, s vírou, že se vše děje tak, jak má a zároveň si hlavu nenechat močit vysokohorským deštěm, nemít strach – mít odvahu!

16.4.

Ireny už bylo, nic se ještě nevypilo

„Ireny už bylo, nic se ještě nevypilo!!“ s těmito slovy vždy vcházel můj děda do dveří a s kytičkou a bonboniérou MonŠeri mi blahopřál k svátku.

Od rodičů to bývala čokoláda MERCI, i když jsem přesvědčena, že spíš to já bych jim měla děkovat, že ve zdraví přežili další rok se mnou.

„Irenka, zlatenka moja,“ objala mě, že jsem skoro nemohla dýchat, byl mi to vždycky tak protivné! Pak mi vtiskla do ruky báječnou třípatrovou bonbinéru a já ji vzala na milost.

To všechno je nenávratně pryč. Sedím tady se sklenkou výborného červeného a rozhodla jsem se, že si budu sociálně konstruovat víc „mých dní“ a nečekat jen na jmeniny.

Proč? Spousta důvodů!

Protože ráno, které začne velmi brzy je nádherně svěží jako jarní kvítek, i když vy máte ještě pomačkaný obličej.

Protože je to o důvod navíc, abyste si dali ranní kávu v neznámé kavárně a poklábosili s místními kávovými fajnšmekry o životě, namísto abyste přečetli další studii o životě!

Protože se se vám dýchá lehce a máte pocit, že lítáte – aha, to asi ta oxygenoterapie.

Protože to je báječný důvod, domluvit si masáž a poslechnout si, co dělám tomu svému tělu.

Padají slova jako tvrdohlavost a přetlak – nic nového, jen ta hlava to už nemůže snést.

Zaznělo i slovo laskavost?

I mě v uších zase zní tato píseň!

Naděl si zítra svátek a měj se rád, měj se ráda!!!!

15.4.

Jak se vyrábí TEORETICKÁ znalost, když vám ve středu odpoledne dojdou SOCIOLOGICKÉ KONCEPTY..

.

PRÝ UŽ JSI DOSPĚLÁ! (????) -  CO TOTO JE ZA TEORII?

Až si budeš myslet, že jsi osvícený, zůstaň týden se svými rodiči, říkal Buddha. Jo byl to hold chytrej chlap…

Prý jsme si své rodiče vybrali, abychom je mohli něco učit. A já si říkám, jaká byla základka, střední i výška pohoda, oproti této zkoušce!

Narodíme se, jsme milováni, vychováváni. Cítíme se jiní, nepochopení. Pamatuju si na ty přelomy, kdy jsem rodičům musela říkat, v kolik přijdu domů. Pamatuju si, jak mě bavilo tu hranici posouvat. Z devíti hodin bylo jedenáct, pak jedna ráno. Mohla jsem jít s přítelem na večeři, být doma do půlnoci a časem u něj i přespat! Cítila jsem se dospěle a důležitě. Stejně významně, jako když si dáte s rodiči první dovolenou sklenku vínka. Bavilo mě stávat se z toho malého děvčátka s culíky, dospělou holkou, co si může dát pivo a necítit pocity viny vůči komukoliv. Bavilo mě přijít domů opilá a poslouchat druhý den veselé narážky mamky a taťky: „Jo, jo, těžká jsou rána opilcova.“ Bylo tam pochopení „tím jsme si taky prošli“, byla tam láska „nikdy tě nepřestaneme mít rádi“. Ale časem se dostanete za hranici a stanete se mladým dospělým a je zvláštní pozorovat, co se pak děje s pozorností rodičů.

Jasně z ptaní se v lepším případě stane oznamování vašich aktivit, v tom horším je to úplně přestane zajímat. „A o čem si chceš pořád povídat?“ O ŽIVOTĚ! O VÁS! O ŽIVOTĚ! O NÁS! Je tolik věcí, na které je možné zavést téma, ale vždyť i pozorovat poletující listí stromů je fajn v přítomnosti lidí, kteří vás milují – musíte to však cítit.

Asi je to tím, co momentálně prožívám, ale říkám si, proč je tolik tématizován vztah partner-partnerka a zapomíná se na vztah rodič-dítě. Ví se, že ve vztahu je potřeba o věcech mluvit. Když Ti něco vadí – řekni to! Najdete stohy knih o apelu na intimní komunikaci mezi partnery (mimo jiné, podle mě celkem tabu!). Ví se, že i přesto je potřeba svého muže, ženu nezapomínat chválit a oceňovat, protože fakt, že vám něco vadí, nebo že momentálně třeba i zuříte do běla nad věcí, kterou Vám provedl, neznamená, že ho přestáváte milovat. Právě naopak! Stejně jako v přírodě občas musí přijít bouře, aby se dostavil svěží déšť – stejně to funguje ve vztazích! A propos – vždyť vztah rodičovský je ve finále taky vztah partnerský!

  „Svobodné rodičovství je pro mě to, že vím, že můžu mojí mamce vynadat, když to tak budu cítit. Že na ni můžu i zařvat a ona si může zařvat na mě, když jí něčím vytočím, a přesto vědět, že mě nepřestane milovat,“ řekla mi nedávno kamarádka, co absolvovala semnář Donny Diviny a já jsem se při jejích slovech rozbrečela.

Rodiče nás vedou k tomu, abychom byli ve škole dost dobří, abychom se jednou neztratili v džungli konkurence, a když se nám to začne dařit, zapomínají, že jsme i tak pořád jejich malé děti. Stejně jako jejich děti zapomínají ocenit, jak oni sami byli a jsou báječnými rodiči.

Co po mě chceš? Abych byla víc doma? Aby po mě nezůstávala mrkev na lince? Abych vyžehlila prádlo? Zašla ráno se psem? Abych se odstěhovala? Sbalila si všechny ty svoje věci a jezdila domů jako host? CO PO MĚ CHCEŠ? Nevím, nevidím ti do hlavy a můžu jen hádat...

Stěhujeme se z domu, potkáváme se s jinými lidmi, nabýváme jiné hodnotové názory. Rodiče pro nás přestávají být bohy, to však neznamená, že se vytrácí úcta. JE TAM! Je tam ještě něco daleko hlubšího – bezpodmínečná láska.  Jen pokud je zaprášená jako týden neutřený prach v pokoji, který se vrství, dochází zbytečně k potyčkám a nedorozuměním. V horším případě k dusivému tichu.

TICHO! Tolik ho miluju. Když kolem vás jen tak šumí stromy, když ponoříte do vany vaši hlavu a nasloucháte tlukotu vlastního srdce.

A jindy je to ticho tak nepříjemné, že mám chuť pustit si metalovou muziku, aby mě ta svíjivá kobra přestala škrtit.

Jedna věta, kterou vyslovíte a v druhém můžete vyvolat katarzi, jako když škrtnete sirkou a zapálíte šňůrku, která vede k dynamitu. Do hlavy druhého nevidíte, je to směsice všech jeho/jejích životních zkušeností, bolestí a utrpení.

„Proč v její přítomnosti cítíš bolest? Uvědomuješ si, že je to Tvoje bolest a ne její?“ řekla mi minule známá a opět mi znovu připomněla, že druzí jsou skutečně pouhými zrcadly nás samotných.

AU

Nemůžeme si vybrat jiné rodiče, můžeme si však zvolit partnerský vztah! A nastolení tohoto vztahu, je jako přemýšlet nad matematikou a sinusoidou: jednou nahoru, jindy dolů. Škola-práce-kamarádi-vztah-rodiče. Och, opravdu se vzdávám touhy, aby jednou/někdy bylo vše v jedné harmonické přímce. Aby to byly vyvážené váhy. Klidná hladina rozbouřené řeky. Protože když si to přeji – přichází vodopád, kde se Niagara může jít zahrabat. 

Přála bych si, aby zase přišly do toho pokoje - ale oni nepřichází. A možná je to jen přání malého ublíženého děcka. Děcka, které postupem let pochopilo, že daleko snazší je dupat nožkama, než ty věci přijímat a pozorovat takové, jaké jsou.

Ta silná žena, která z té bábovičkové holky vyrostla, již dneska totiž ví:

„chtít být někým jiným, než skutečně jsem, je zaručená cesta ke skutečné patologii.“

http://psychologie.cz/vlastnosti-nadanych-lidi/

SOUCIT bolesti všech, kteří hledají svobodné vztahy…

---

 

14.4.

ROZHOVOR S…KÝM?

„Měl bys chvilinku?“

„Teď?“

„Když jsem byla menší, říkával jsi, že když budu potřebovat, můžu kdykoliv přijít. Že si jen musíme dát nějaký signál. Tak ti ho teď dávám,“ z jejího hlasu byla patrná nejistota, kvůli které nebylo patrné, jak o vážný záměr hovoru se jedná. Přesto odložil motyku a oklepal si ruce od hlíny o montérky.

Hlína tady bude i později.

„Potřebuju to!“ usmála se smutně.

„Tak jasně. Kam půjdem?“

„Co zajít na hřiště na pivo?“ rozradostnila se, jako když škrtnete sirkou.

∞

Šli mlčky. Čekal, až začne. Dával jí čas. Ona si rovnala myšlenky a přemýšlela, jak to, co se jí rojí v hlavě vlastně pojmenovat…

∞

Seděli na lavičce do obličeje je hřály odpolední paprsky slunce. Bylo krásně, ale uvnitř to nezářilo.

K sakru, když nad tím přemýšlím, vidím ty věci TAK JASNĚ! Proč to teď nedokážu pojmenovat!

Tiše seděl a ucucával zlatavý chmel, dával jí čas.

               

„Já tomu prostě nerozumím,“ vyjelo z ní nečekaně.  

    

Chvíli čekal a když nic dál neříkala, tak se zeptal: „Čemu nerozumíš?“

    

„Celému smyslu života. První se člověk narodí a dovolí mu si jen hrát. Dítě může být hravé, veselé. Ne že může, prostě je. A pak? Pak do něj začnou ze všech stran klavírovat a bušit: chovej se tak, dokaž to, udělej tamto. Jde na školu, píše úkoly, rodiče ho po odpoledních vozí na koníčky. Je to fajn, ale něco se vytrácí. Možná ne u všech, nevím. Ale koukám se teď a svoje dospělé kamarády a říkám si PROBOHA, možná jsme dospělí, ale kam jsme to DOSPĚLI? Kam se vytratila ta dětská duše? Bereme ten život tak vážně. Zkus si představit, že by dítě s takovou vážností lepilo dům z kostek, s jakou snaživostí MY se snažíme polepit náš život do tvaru ÚSPĚŠNÁ KARIÉRA.“

Mlčel…

„Prostě tomu nerozumím, první po nás chcete, ať se narodíme, vychováte nás, abychom se chvali dospěle, abychom převzali pevně otěže zodpovědnosti do našich rukou, a když to uděláme, najednou zjišťuju, jak jsem upjatá! Pak si lidi musí chodit vylívat mozky, aby se dokázali na chvíli radovat. Jen tak, dětsky prostě.“

„A nejsou to tvá slova, že jak si to uděláš, takové to máš?“

Zlostně po něm mrskla očima. To proto, že věděla, že má pravdu.

„Proč v sobě máme tolik strachů? První, že nedostaneme jedničku z psaní. Pak, že se nedostaneme na prestižní školu, pak že nenajdeme práci, že nepotkáme toho našeho partnera. Pak to najednou všechno máme a přemítáme, jestli to je FAKT VŠECHNO. No nejsme padlí na hlavu?“

„Možná, trošku, občas“ odpoví zamyšleně.

„Honíme se za ideály, které ani nejsou naše, abychom vydělali dost peněz, zajistili si standard, o kterém si ani nejsme jistí, jestli o něj stojíme, abychom se ve finále odklidili na chalupu mezi stromy, kde nám stačí chleba s máslem, a my si uvědomili, jak málo nám stačí vlastně ke štěstí.“

„Zdá se, že si to všechno uvědomuješ, jakou roli v tvém příběhu sehrávám já?“             

„Občas mi to připadá, že žiju kolem chobotnice. Chobotnice společnosti, která na mě zas a znovu dosáhne a nutí mě dělat věci, které nechci, které necítím, ale i když se vzdálím, její chapadla jsou jako ruce Saxany, a tak do mě zase vpíchne ten neviditelný inkoust, zatemní mi mozek, roztočí myšlenky a já kvůli tomu nejsem schopná vidět TO, KÝM OPRAVDU JSEM.“

„A proč to potřebuješ vědět?“

„No přece, abych žila správně!“

„Správně podle koho?“

„Právě! Podle nikoho, podle sebe!“

„A kdo ti brání? Je to fakt ta společnost?“

„Jasně, že ne. Jsem to já sama.“

Pak bylo dlouho ticho. Dopily pivo a ona pak došla pro druhé.

„Mám pořád pocit, že mi někde něco uniká, utíká. Že nestíhám všechno, co bych chtěla. Že ty povinnosti jsou jako prach, který je potřeba každý týden setřít, ale pak už nezbývá čas upéct tu buchtu a vychutnat si ji!“

Pozorovala ho, iritoval ji jeho klid. Vypadalo to, že má něco, co i ona chtěla, ale toužebně, zoufale se k tomu snažila dostat a nevěděla jak.

„Měla by ses přestat tak snažit.“      

       

„COŽE?“ zajíkla se. Ze všech možných odpovědí právě tuhle tu čekala nejméně.

„Míň se snažit, víc pouštět kontrolu. Nechat se unášet proudem života jako ten kamínek, který někdo hodí do vody. Copak on se musí snažit, aby ho někdo obrousil? Ne děje se to automaticky. I tebe život a zkušenosti v něm brousí, aniž by sis to uvědomovala, jen si k tomu ještě zbytečně přiděláváš starosti. Víš, jak se to říká: řekni Bohovi své plány, aby se Ti mohl vysmát.“

Seděla a koukala před sebe.  Po tváři jí tekla slza. Veškeré plány se najednou rozpustily jako kostka cukru v horkém čaji. Došlo jí, že právě teď na té lavičce neexistovalo nic z toho, čeho se tak bála a nad čím přemýšlela. Celou dobu to věděla, teď to konečně i cítila.

„Děkuji,“ řekla jen, otřela si usoplený nos do rukávu a pozorovala, jak se zbytek veškerých otázek zmizel jako ta pěna od piva.

∞

13.4.

Co bolí víc? Rozbité koleno, nebo nepochopení druhých?

Co irituje víc? Nekonečná fronta v řadě, nebo neustálé otázky druhých, které z mého úhlu pohledu nedávají smysl?

Co má větší smysl? Den plný odškrtaných povinností, nebo jeden zevl den s rodinou či přáteli?

Co se zdá býti více neskutečné – to, že byste na konci duhy našli hrnec zlata, nebo to, že byste se s některými lidmi byli opět schopní normálně bavit?

Co se zavírá více nepozorovaně? Vrátka od vaší špajzky, které přibouchne tichý vánek, nebo komůrka do vašeho srdce, ze kterého standardně tryská ona dětská radost?

Co je pro Vás obtížnější milovat sebe nebo milovat druhé?

∞

Život je plný paradoxů. V každém z nás je radost a veselí i smutek a žal. To, co mě nejvíce fascinuje na lidech, jsou jejich příběhy. Je to to nejpikantnější koření vašich dní.

Úsměv člověka, se kterým se již nikdy nepotkám.

Letmý dotek osoby, kterou byste rádi poznali více.

Vypraví vám příběhy, některé vás rozpláčou smíchem, jiné dojmou k slzám lítostí.

A někdy, někdy se slzy objeví jen tak, neb slova jsou zbytečná.

∞

Sedím tiše v sále s dalšími sto padesáti lidmi, čekajíc, až budu moci sklonit hlavu a poté jí pohlédnou do očí. Nic neočekávám, a přesto mnou proudí jakási zvědavost. Přišla jsem tady s nějakým svým osobním příběhem, který mě často tlačí na spánky a nenechá spát, ale teď a tady si uvědomuji, jak je zbytečný.

Jak jsme všichni součástí nějakého příběhu, který v nás probouzí často tolik bolesti a utrpení.

Koukám na ty lidi, kteří je jako mravenci v kleče sunou směrem k pódiu, kde sedí matka Meera.

Změní jim minuta život?

Tečou mi slzy. Ti všichni lidé jsou plni utrpení, chtějí najít východisko ze svých trápení. Možná větších, či menších a mi tady zase dochází, že jsme na jedné lodi.

Že život je příliš krátký na to dělat si z radostí starosti.

Vždyť to si s námi jen hraje ta naše hlava. 

12.4.

Našla jsem tento příběh ve své e-mailové schránce...

TISÍC KULIČEK

Před několika týdny jsem si k ranním novinám uvařil kávu a posadil se, že si poslechnu rádio. Jak jsem ladil různé stanice, upoutal náhle mou pozornost sametový hlas nějakého staršího muže. Vyprávěl něco o tisíci kuliček. To mě zaujalo, zesílil jsem zvuk a opřel se v křesle.

Dobře, říkal ten stařík, – klidně se vsadím, že jste v práci hodně vytíženi. Včera, dneska, zítra. A třeba vám za to i dost platí. Jenže za ty peníze si kupují váš život. Jen se zamyslete, je to čas, který netrávíte s těmi, které máte rádi, se svými blízkými. Za nic vám neuvěřím, že opravdu musíte pracovat celou tu dobu, abyste se uživili. Pracujete, abyste uspokojili svá přání. Musíte ale vědět, že je to uzavřený kruh – čím více peněz, tím více toho budete chtít a tím více budete pracovat, abyste měli ještě víc.

Je třeba dokázat se sám sebe v jisté chvíli zeptat: „Opravdu potřebují tu či onu věc – například nové auto – tak nutně?“ A říci si, zda jste kvůli tomu ochotni promeškat první taneční vystoupení své dcery nebo synův sportovní závod. Dovolte mi povyprávět vám o něčem, co mi reálně pomohlo pamatovat si a zachovat to hlavní v mém životě.

A začal vysvětlovat svou „teorii tisíce kuliček“.

- Podívejte, já jsem si jednoho krásného dne sedl a trochu jsem počítal. Člověk žije v průměru 75 let. Vím, někdo žije méně, jiný delší dobu. Ale průměr je 75 let. Když 75 násobím 52 (to je počet nedělí v roce), dostanu 3900 – tolik nedělí v životě máme. Když jsem se nad tím zamyslel, bylo mi pětapadesát. Znamenalo to, že už jsem prožil přibližně 2900 nedělí. A zbylo mi jich jen 1000.

Šel jsem kvůli tomu do hračkářství a koupil jsem 1000 malých plastových kuliček. Nasypal jsem je všechny do průhledné nádoby. A pak jsem každou neděli vytahoval a zahazoval jednu kuličku. Všiml jsem si, že když jsem to dělal, když jsem viděl, jak se počet kuliček zmenšuje, začal jsem věnovat víc pozornosti skutečným hodnotám v životě.

Není silnějšího prostředku, než vidět, jak se zmenšuje počet dní, které ti byly souzeny! A teď mi dovolte ještě poslední myšlenku, o kterou bych se dnes s vámi rád podělil, než půjdu obejmout svou milovanou ženu a půjdu s ní na procházku.

Dneska ráno jsem z té nádoby vyndal poslední kuličku…

A proto každý následující den je pro mě dar. Přijímám ho s vděčností a svým blízkým a milovaným lidem dávám teplo a radost. Víte, myslím si, že to je jediný možný způsob prožití života.

9.4.

Něco tak prostého jako ranní vlak

Už je to nějaký pátek, co mi kamarádka doporučila knihu Umění cestovat. Byla tam moc krásná pasáž o vlacích. Poslední dny byly ve znamení jarní únavy, ale dnes mé tělo povinně musí stát v 5 – matka Meera čeká.

Vstávám tichým bytem. Pohybuju se jako tichý, čerstvý vzduch, který pustíte oknem do pokoje, když ráno vstáváte.

Zabublá voda na cestovní čaj a ohřívá se banánová kaše. Dnešní den bude fajn.

Brzká rána mají své kouzle, nebo alespoň pro mě. Hlava je podivně tichá, nedotírá svými myšlenkami. Jedu tramvají, která sice vydává nejrůznější zvuky, ale uvnitř mě je ticho. Ruka, která obvykle šátrá po mobilu a kontroluje FB je nyní klidná. Koukám z okna – bezmyšlenkovitě!

Vše kolem má podivně záhadnou atmosféru. Potkáváte zombie; opilce, kteří patří včerejšku i skřítky, kteří jsou čiperní jako za dne. Vše kolem je v jakémsi šedém oparu, s příslibem dalšího dne, který ještě nezačal.

Scházím po schodech na perón a pozoruji mírné vzrušení kolem pupku. Je to tak pokaždé, když někam jedu, je to jako bych nechala část sebe za těmi zdmi brněnského pokoje část myšlenek a jela jaksi lehčí a svěžejší.

Ve vlaku vás čeká čaj, který chutná jinak, ač je připraven z vašich oblíbených bylinek. Je jako lehkost ochucená pohledem na zelené lesy, které vám běží podél oknem.

Co momentálně dávají v kině, netuším. Vím, co se však odehrává na trati Brno-Praha.

Mimo jiné jsem včera přemýšlela, zda existuje nějaký věk, kdy už by člověk měl vědět, že když se dotkne horkého hrnce, tak se spálí.

A taky, jestli existuje dokonalost i přes díru na punčochovém koleni.

8.4.

Sdílím s Vámi krátký příběh, který dnes zastavil proud mých myšlenek.

4.4.

VELIKONOČNÍ SWITCH OFF

Znám jedno takové místo. Je to místo, kde umlkají veškeré touhy – rozpouští se, jako kostka cukru v čaji a i sebemenší věc, která by ve vás vyvolávala tenhle pocit, se rozpouští.

Je to místo, kde zanikají veškeré vaše potřeby – nic není důležitější, než daný přítomný okamžik.

V tom momentu je smích – zvonivý, nádherný čistý smích. Ten smích vám dává křídla a vy jste tak schopni létat.

Podobně jako když vašemu promrzlému tělu nabídnete šálek horkého čaje.  Stejně tak lahodně se vámi rozlévá klid.

Znáš to místo?

Každý ho máme v sobě. Já jsem se s ním dnes spojila – dvakrát.

První v sauně, obyčejné dřevěné místnost s 90 stupni, která mi otevřela prostor zpátky do mého posvátného středu.

Okamžik! Ten, kdy koukáte dovnitř do své vlastní hlavy a nic tam nevidíte. Ani jednu jedinou myšlenku – JE JARO!

A pak se to stalo podruhé – probudil mě sen. Sen, ve kterém jsem šla zelenou krajinou a do zas mi svítilo slunce. Na tváři jsem měla měkkou pohodu. Byl to takový ten pocit jako když zmáčknete bonbón marshmellow. Ten odpolední pocit z dětství, kdy víte, že skončila škola a jediné, co máte na odpoledne v plánu je jít si do knihovny půjčit nové knížky – plné dobrodružství a zázraků.

To místo máme každý v sobě, jen pro nás často přestává svítit, neboť se ztrácíme v džungli vlastních myšlenek.  Ten prales nám přijde nebezpečný a nejistý. Našlapujeme obezřetně a nejistě. Úplně zapomeneme, že ta džungle vlastně vůbec neexistuje. Vymalovali jsme si ji jako obraz, který vytvořil naši realitu a tu považujeme za skutečnou.

Jaké je pak naše překvapení, když vyjedeme za hranice státu a tím i naší mysli, ukotvené v zeleném pralese. Jak velká je euforie, když se mysl jako televize pokazí a my místo drbání Ega a strachů, co když se nám h v tom životě nepodaří dostatečně nafouknout, jen tak ležíme a koukáme do nebes.

Nikomu nic nedokazovat.

Nikam se nehonit.

Jenom dýchat – to úplně stačí.

Znáš to místo?

5.4.

NÁVRAT DO STŘEDU VE MĚ

Ještě před velikonoci. To byl boj. Rácio se prala s Intuicí a mělo solidně na vrch. Nedovolilo mi ji poslouchat, nedovolilo mi, se ztišit. Štěbetavě házelo jednu pochybovačnou myšlenku se soustředit. Vyrovnaná mysl se stala prázdným pojmem…

Jaké jste měli velikonoce? Pro mě byly cestou do středu VE MNĚ!

Začalo to sobotní saunou, která zázračným knoflíkem vypnula všechny ty hopsající myšlenky a já zase pocítila ten omamný stav prázdnoty, ticha. Stav netoužení.

Mluvím se sestrou a ta mi zas a znova odpovídá na mé otázky slůvkem „nevím“, „já fakt nevím“! No a není to nádherné! Vždyť o tom to přece celé je! Nevědět! Věděli jsme už všechno, všechno jsme znali a všemu se naučili, a pak jsme se rozhodli vrátit se zpátky. Sem, dolů, na zem. A zkusit to znovu. Zapomenout a nevědět.

Kdo ale neví? Koho to tak vyvádí z míry? Je to naše hlava. Ta tetka jedna protřelá, která potřebuje mít všechno pod kontrolou, vše plánovat, vše vědět. Řekněte jí někdo už konečně, že to není potřeba, že právě to NEVĚDĚT je na celém životě to nejkrásnější. Ať přestane posílat ty pochyby spojené s budoucností a začnete se KONEČNĚ těšit =)

Hoří svíčky a hraje Kirtana – the train song a zpívá: don´t mistake the weather for the skype!

TO JE PŘESNĚ ONO! Jak jsem jen mohla zapomenout?

Proč si tak často pleteme pojmy s dojmy?

Sedím na tom gauči a mám pocit, že vím všechno a nepotřebuju vědět už nic víc. Je to jako když si mezi rukama hrajete se zlatavým pískem poznání. Je tam totální klid. Kdesi zdálky pozorujete opičí skoky vašich myšlenek v džungli. Jste uvnitř. Uvnitř sebe sama. Na tom posvátném místě, které vám nikdo nevezme.

Tam nic nemusíte, netřeba komukoliv, cokoliv dokazovat. Protože všechno stejně plyne tak, jak má.

Musíte jediné – přestat muset!

Měli byste jediné – přestat toužit.

Uvolnit se, houpat se na vlnách každodennosti. Nezatíženi myšlenkami – neplést si dočasný stav s tragickým koncem světa.

Nepřemýšlet, jen plynout. Jen být.

Na patách cítím písek a ve vlasech mám mořskou sůl a náhle vidím svůj příběh zcela jasně.

TAKHLE NE! JDE TO I JINAK!

7.4.

ÚTERNÍ „REALITA“

Snažím se číst písmenka, která jsou k sobě poslepovaná jako disko sušenky a pozoruju strach, že si to všechno nezapamatuju. Mám chuť hodit veškeré papíry do koše, protože stejně vím, že přijde bod, kdy budu moci všechno svorně zapomenout.

A tam kdesi vespod klíčí jemně jako jarní kvítek, jako svěží sněženka pocit a volá -takhle ne, jde to jinak!

Jde to jemně jako když fouká lehký vánek a ty víš, že nemusíš být jako otesánek -ten, který lační po úspěchu, výkonu a moci, protože když nám pak není ku pomoci, děláme přesně to, že padáme a hubu a bereme si dovolenou, abychom se zklidnili, zpomalili a mohli zase rozběhnout to šílené kolečko.

PROČ?

Stejně se jednou navždy zase zastavíme.

„Jsem nejšťastnější, když nemusím dělat nic do škol.“

„Jojo to je normální, to mají všichni.“

 VÁŽNĚ JE TO NORMÁLNÍ?

Pamatuju si tu malou holky, která si jde do knihovny půjčit knížky a – NEPOCHYBUJE!

„Buď tak, jak to cítíš, píše mi a do očí se mi derou slzy...

Obsah textů ke mně nedoléhá. Je tam rozpolcenost – vidím vše z obrovské výšky. Z ptačí perspektivy. Říkám si, jaký to všechno bude mít jednou význam, až budou děti? Ale je to správně nad tím takto přemýšlet?

Vždyť intuice se neptá, intuice VÍ!

Ach, po kolikáté již mám dnes opět chuť si oholit hlavu.

Stejně jako vím, že dnes to zase neudělám.

The uprightness of your mind

is the essence of your happiness.

The crookedness of your mind

is a weight upon your head.

S. N. Goenka

                                                                               BŘEZEN

29.3.

KURZ ŘÍZENÍ PSYCHICKÉHO RIZIKA A INTERVENCE

Drahá prázdninovko,

Chci Ti poděkovat, za to, že jsi že. Že dáváš tolik prostoru báječným lidem se setkávat a že ses rozvlnila i tím mým životem jako duhová kobra. Možná nebezpečná, ale vlastně vzrušující. Vyvolávající touho zkrotit ji, podmanit ji svým zpěvem na píšťalu.

Tak nějak ve mně doznívají poslední psycho-okamžiky, ale ještě předtím, než se pustím do sepsání mojeho osobního prožitku, chci se Tě zeptat -  už jsi někdy čůral VEŘEJNĚ? Hm, není o co stát…Já měla dnes premiéru. Po skončení kurzu si to šinu vlakem z Brněnské Švýcárny rovnou do Prahy. Jsem vyhozena v Pardubicích, kde mi má 16:15 jet vlak. Stáhnu močák a zamáčknu osm korun, že to vydržím do vlaku. Jdu radši koupit ještě perníčky pro štěstí a sežrat balíček chipsů – nedostatek spánku se hold někde musí projevit, ne?

Čekám na peróně a nervózně zjišťuji, že jsem mohla jet v 16:00 stejným vlakem do Prahy jako Pepa – POZDĚ! Nyní mě tlačí moč, mám nadbytek soli ratifikované soli (existuje tohle slovní spojení???) v těle a ještě zjišťuju, že jsem si koupila lístek na ČD, ale v těch 16:15 jede Regiojet!!! Navíc má 10 minut zpoždění. Mé šance na to, že se dostanu na přestup na vlak včas klesají rychleji než pěna od piva. Na perón přijíždí zpožděný Leo express a já zažívám další poprvé: „Pojedu tímhle, ještě jsem černochem nejela.“ Platím ještě jednou cenu lístku, který jsem už zaplatila (úsměv naštěstí opět zafunguje, dostávám  20% sJmile club slevu – fakt se to tak jmenuje!!!) Pak je potřeba KONEČNĚ vyřešit močák.

Řeknu Vám, chtěla bych slyšet argumenty člověka, který vymyslel dveře od WC na samouzavírací systém. Mačkám dvě šipky k sobě a čekám, až se dveře pomaloučku, polehoučku zavřou. Moč začíná nebezpečně bublat. Rozepínám pásek, strhávám kalhoty ke kotníkům a užívám si pocity úlevy a napravo ode mě čtu nápis -  PRVNÍ SE ZAMŇKĚTE. Nechápavě koukám na tlačítko zámku pod tlačítkem, které jsem doposud neregistrovala. Dveře se zatím neovladatelně pomalu (kurva pomalu!!!) otevírají DOKOŘÁÁÁÁÁN. Uprostřed kupé – napravo cestující, nalevo cestující – scénka, jak ze stupidního amerického filmu. Lovím v paměti, jestli jsme nedostali scénář, jak zvládnout nějaké takové psychické riziko. Nic mě ale nenapadá a já přemýšlím, jaké to bude, když kolem projde milý průvodčí, co mi před chvíli prodal ten lístek se slevou a uvidí mojí prdelindu, nebo nějaký nebohý důchodce. Chvíli zmateně přemýšlím, jestli přestat čůrat nebo se prostě jen modlit, že kolem zrovna nikdo nepůjde.

„Hm, ale ta louka je pěkná,“ napadne mě, když tak koukám z okna skrz otevřené dveře záchodu. Dveře se pomalu zavírají a já zuřivě pětkrát zmáčknu tlačítko se symbolem zámku, až se rozsvítí červené tlačítko a já mám konečně soukromí na to, dokončit svou hygienu.

Tož zkrátka, až pojedete Leem, PRVNÍ SE ZAMKNĚTE!!!

∞

Ale teď už k samotnému víkendovému kurzu. Pro ty z vás, kdo neví, co je PRÁZDNINOVÁ ŠKOLA LIPNICE, tak rozhodně koukněte na jejich stránky a JEĎTE s nimi na nějaký kurz! „Dneska mají všichni tendence se řešit,“ říká nám na semináři psychiatr, který je jeden z lidí, co kurz vede. Kašlete na rozřešení – jeďte za zážitkem! Ale teď už konečně ke kurzu.

Kurz je postaven tak, abychom se jako budoucí instruktoři, jedinci, co pomáhají s přípravou zážitkového kurzu pro účastníky, naučili zvládat krizové situace během něj. Co konkrétně tím mám na mysli?

Představte si, že se vám po nějaké hře sesype účastnice (může ji být 8, 33 ale i 65 – Prázdninovka dělá kurzy pro všechny věkové kategorie), protože si během hry umřela a ležela dvě hodiny pod bílou plachtou. Něco to v ní vyvolalo, vy nevíte, co proč a jak, ale chcete na poraněnou duši nalepit náplast, aby daný zážitek zpracovala a cítila se lépe. Panák v tomto případě není na místě. Potřebná je empatie a celá řada fintiček Fň, které s námi organizátoři kurzu sdílí.

Jiná situace: děláte kurz pro děti z dětských domovů a na plošině, která je určena k zážitku odjištěného seskoku a překonání strachu, náhle stojí kluk, co chce spáchat sebevraždu – a vy stojíte bezmocně dole – jak zareaguješ?

Ale může jít i o situace daleko banálnější. Třeba jen pocit vlastní nehodnoty, která může teenagerová účastnice řešit, když při vybírání do týmu zůstává zas a znovu poslední. Co s tím? Jak s ní mluvit? Jakou barvu náplasti nabídnout, aby se cítila lépe?

A nebo, co když se obézní kluk nechce účastnit na běžecké soutěži? Jaké páky na něj zkusíte?

Co když jeho kamarád v noci uvízne při noční hře v betonové skruži a zachvátí ho panika? Jak zareaguješ?

Možná bys věděl/a. Selský rozum je jedna věc, konat v dané situaci je věc druhá. Lipnice je učení se zážitkem – zkoušíme si dané situace a jsme ohromeni, jak banální situace dokážou nabrat na   intenzitě. Napadá mě, jaký přesah to bude mít do mého reálného života.

∞

V tomto psychoprostoru se děje další premiéra. Dostáváme možnost vymyslet si vlastní aktivitu – program na základě předem daných instrukcí pro zbytek účastníků, a tak vlastně pozorovat, co se v nás i ostatních může objevit při vytváření PNP (psychicky náročný program).

V myšlence je síla, čteme dnes ve všech spirituálních knihách – a já zde po několikáté vidím, jak se tato slova mění v reálnou akci. Jak z písmenek zadaných na papíře, vzniká aktivita, která dokáže pohnout nejedním z nás. Vyvolat slzy, vztek nebo i apatii. Vše je správně.

Jak se skrz papírové stromy, nůžky a provázky vyplavují na povrch zasuté vzpomínky, osobní témata, nevědomé vzorce chování. A možná někteří nechápete. Přiblížím vám nyní tedy 3 aktivity a budu konkrétní.

∞

Je večer a dvanáct lidí vchází do potemnělé místnosti za zvuků znělky z milionáře. Dvanáct židlí je v kruhu, otočených čelem ke zdi. Nacházím židli se svým jménem. Je napsáno na baterii, kde když se spojí dva drátky, uprostřed místnosti se rozsvítí žárovička s mým jménem. „Co se bude dít?“

Pokyny jsou následující. V každém kole se bude hrát o peníze. Pokud během 5 minut NIKDO nerozsvítí žárovičku, tak si na konto každého z nás připíše 50 Kč. Pokud by však někdo žárovku rozsvítil, ten onen si odnese 100 Kč, ale zbytek nic. První tři kola jsou tichá – nikdo nebafne, ani neprdne ani nezabliká.

Pak přichází krátká minuta, kdy je prostor si cokoliv sdělit. Vymyslet strategii? 60 sekund je však vyblikáno nadšeným rozvěcováním 12-ti lidí. Další dvě kola ve hře, však žárovky opět nesvítí.

„Copak nikoho nezajímá, jaké by to bylo spojit ty dva drátky? Jak by zbytek reagoval, kdyby to někdo udělal? A na co čekám? Proč to nezkusit? Proč v tom životě pořád na něco čekám? Tak jo, v příštím kole to udělám!“

A sázky se zvyšují -  už se nehraje o 100, ale o 300… Je to jen číslo? Jen peníze? Možná, ale ty peníze nejsou moje (DŮLEŽITÉ = peníze, o které se hraje jsou vkladem, kteří vložili sami účastníci, hra má tedy onen rozměr, že hrajete o peníze druhých a můžete velmi snadno získat cizí peníze, které vám vlastně nepatří).

To mě zastaví  - mám na to právo? Ale jaké by to bylo? A jak by okolí reagovalo ve hře? Dodalo by jim to odvahy? Pobouřilo by je to? PROČ TO JEŠTĚ NIKDO NEZMÁČKNUL!!!!!!!!!!!!!!!!!!

TAK TEĎ!  TEĎ TO ZMÁČKNU!

Teď vezmu babičku do toho kina. Teď s mamkou pojedu na ty hory, teď pozvu toho kluka, který je mi sympatický do kina. Zírám ve tmě na ty dva drátky a potí se mi ruce.

ČEHO SE BOJÍŠ? A ODKUD SE TO BERE?

(Po hře sdílíme v kruhu – překvapuje mě, že někdo tak intenzivně vnímal, že by někoho druhého obral o peníze. Pro mne má hra skutečně rozměr paralely k mému osobnímu životu. KONAT A JEDNAT, ne o věcech jen přemýšlet. Někdo z účastníků říká, že ho ani nenapadlo drátek zmáčknout, protože by „nedržel se skupinou“. Vůbec mě tenhle aspekt nenapadl. Uvědomuju si vlastní sobectví, au.)

Zpět do hry! Po 6. kole následují další dvě minuty dovoleného mluvení: „A co kdybychom to zkusili zmáčknout všichni najednou? Tak já čtyřikrát lusknu.“

„A šlo by to?“

„Stejně by to měl někdo zmáčknout.“

To tak nějak stačí moji vzrušené mysli, aby se odvážila TO udělat. Ale trvá to dvě kola. A pak mi blikne vzpomínka, jaké to bylo, když jsem překonala strach a koupila jsem si letenku do ŠVÉDSKA.

Ty pocity jsou hodně podobné: strach – co na to řekne okolí. Vzrušení – chci to! Odhodlání – vím, že můžu. Panika – když to neudělám teď, neudělám to nikdy! Naprosto si vědoma toho, že částečně jsme hnána nechutí žít v obyčejné šedi života jako všichni kolem (POZN. Pro Cestáře myslím, že Prázdninovka je plná akčních „sedmiček“), prostě pojím ty dva drátky k sobě a udělám to.

Je to jako, když se ho bojíte políbit, a pak to uděláte. Je to, jako když se odkládáte koupi těch nádherných šatů a pak to uděláte! Pocit, když se kofein smíchá cukrem z čokoládového cookies.

Adrenalin-vzrušení- ÚLEVA- RADOST!

„Dokázala jsem to!“

Těším se, že v dalším kole se někdo odváží a udělá to taky. Nakonec se tak děje – ale jen jednou. Pak je po zbytek kol „černo“. PROČ?

„Já bych si prostě ty peníze morálně nedokázala vzít.“

„Od začátku mi bylo jasné, že to tlačítko nezmáčknu.“

„Já jsem taky bojoval s tím pokušením, ale nakonec jsem se udržel.“

Jedna hra, jedna místnost. Tolik pocitů, strategií a příběhů vytvářejících vlastní myslí.

Peníze navíc mě po skončení hry tíží v kapse. Chci mít lehko v břiše, a tak je s radostí vracím jejich majitelům (i když i tohle by asi mělo být součástí aktivity), namísto plánů, co s tak lehce nabitými penězi udělám.

Taky si uvědomuji jedno svoje přesvědčení, které mám: „Peníze jde získat lehko, nemusím bojovat.“ Uvědomím si to, až když jedna kámoška říká: „Mě to prostě nepřijde fér, protože já si to v životě musím vždycky vybojovat.“ Je mi to líto, protože vím, že i tohle vnímání je určitým limitem mysli, který když se rozpouští, mění se fungování kauzalit kolem vás.

∞

Aktivita no. 2. Účastníci po horkém kakau a naslouchají se zavřenýma očima příběhu, který v nich má vyvolat nejkrásnější okamžik. Pak z papírů, provázků a lepidel staví strom. Kouzelný strom, na který budou zavěšovat jablko svého nejkrásnějšího okamžiku. Z papíru, lepidla a izolepy tak náhle uprostřed místnosti vyroste papírový kmen s větvemi. Všichni spolupracují a mě zase dochází, jak těžce by se tak nádherný a velký strom opečovával sám a jak krásné a pestré je, když se na tom podílí více lidí. Za zvuků muziky účastníci píší na papír svůj nejkrásnější okamžik a pak jej postupně zavěšují na strom.

Je tam holubice i oregami. Potok, který teče i louka, na které svítí slunce.

A pak? Uprostřed myšlenek do místnosti vtrhne dřevorubec a strom je pokácen – kouzelný strom nejkrásnější vzpomínky je zničen! A co to vyvolalo v účastnících?

S někým to nic nedělá -  „je to jen strom“. Přemýšlím, jak bych se cítila, kdybych neměla jednu z mých nejkrásnější (dnes již asi časem lehce vyidealizovaný) okamžik…

CVAK

Zazvoní zvoneček a celým mým tělem projede vodopád horečnaté vzrušení. Rozbuší se mi srdce v krku a možní i rozšíří panenky. Minimálně vykulím oči. Je mi asi pět: „Slyšeli jste to! To byl určitě Ježíšek!“ Běžím jako splašená ke smrčku a koukám na tu hromadu dárků. V místnosti je chladno – Ježíšek jako každý rok nechal otevřené dveře na balkón. Koupu se v tom pocitu jako v horké vaně s pěnou. Je mi krásně, cítím se v bezpečí.

Jaké by to bylo, kdybych nikdy neprožila takové vánoce?

Naše identita – já i ty. Všichni jsme puzzlemi neustálých okamžiků, které přichází a odchází. Stejně přirozeně jako nádech střídá výdech. Jako po dni přichází noc, jako příliv střídá odliv. Často si ty nejkrásnější okamžiky uvědomíme až ve chvíli, když nám je někdo sfoukne jako svíčku nádhery v dlani.

Až když jsem měla zkušenost bydlet měsíc na bytě sama, uvědomila jsem si, jak mi chybí smích spolubydlících a společné snídaně, které byly dříve na denním pořádku.

Někdy Vám ale život pošle druhou šanci.

Už je to tak trochu klišé – „být přítomní“. A stejně tam pod tím stromem, kolem kterého proudily skutečné úsměvy, a které který vybudovaly reálné ruce, jež pak zavěšovaly nejkrásnější okamžik jako prožité jablko minulosti. Až tam mi došlo, jakou moc toto klišé dokáže mít.

Díky všem, kteří se mnou tančí kolem stromu života a ochutnávají – někdy sladká, jindy lehce trpká  - jablka okamžiků.

A díky i taťkovi Času, protože jinak by strom nemohl plodit nové okamžiky!

∞

Ta, která tančí životem v rytmu svého srdce, má napsáno na kousku látky a uvázáno na čele. Pozoruju ji přes půlku sálu a cítím závist. CHCI TO TAKY DOKÁZAT…

A o čemže byla třetí aktivita?

Stejná místnost, kde před pár hodinami rostl strom. Nyní jsou v po setmělém prostoru čteny příběhy a citáty slavných a úspěšných lidí.

A jaký je svou Tvoje sny?

Zuřivě škrábu všechny na papír. Hlavně, abych je stihla všechny napsat. Out of nowhere mi přijde 

jedno nemateriální přání:

BÝT SAMA SEBOU.

ROZDÁVAT RADOST.

Najednou se začnu smát – a všechna předešlá mi náhle nedávají smysl. Je to vážně tak prosté?

Výčet našich přání máme znázornit na pět nálepek pomocí symbolů, slova – tak, jak je nám to příjemné.

ŽIVOT.

LÁSKA

RADOST

POKORA.

ODHODLÁNÍ.

Přeji si žít život, který mě bude bavit druhým vyprávět – a psát o tom! STANIŽ SE!

Přeji si najít akčního muže, se kterým se budu smát životem! STANIŽ SE!

Přeji si být sama sebou a rozdávat tak radost lidem kolem sebe! STANIŽ SE!

Přeji si vrátit veškerou lásku a podporu, kterou jsem kdy dostala od svých rodičů! STANIŽ SE!

Přeji si celý život mít dostatek motivace jít si za svými sny. STANIŽ SE!

∞

Čarodějní průvodci nás poté odvádějí do jiné budovy. Zalézáme si do teplých spacáků. Za chvíli se znovu narodíme. Slyším hudbu – tlukot srdce. Vzpomenu si na tuto píseň. Takové to bylo u mamky v pupku? Někdo mi jemně zmáčkne hlavu a to je signál, abych se narodila. Nalepím si své sny na hrudník a jdu si odhodlaně pro světlo života, abych je mohla naplnit ve svém reálném životě. JAKÉ TO BUDE, PLNIT SI SVÉ SNY?

Plníte si je?

∞

Místnost je rozdělena na tři části provázkem. Uprostřed místnosti běhá divoženka Hakunaima – bájná postava, která když vidí jakýkoliv pohyb, světlo, sfoukává nám svíčku a my musíme spálit jedno ze svých přání a zkusit štěstí znovu.

Zachvátí mne panika – JÁ SE ALE NECHCI ŽÁDNÉHO VZDÁT, JEDNO BEZ DRUHÉHO NEDÁVÁ SMYSL.

Kolik máš snů, tolik máš v životě pokusů dostat se přes pole Hakunaimy – pak se jdeš ZNOVU NARODIT.

První odvážlivci vstupují do terénu a jejich svíčka je jim nekompromisně zhasnuta. Jak to funguje? Jaké jsou pravidla hry? Jak tu divoženku v zeleném, která má nebezpečně všudypřítomný zrak a chřestýší dřevo, které umocňuje celou atmosféru, obejít, aniž bych ztratila jediný můj sen?

Pak kdosi nečekaně vyrazí. TA, KTERÁ TANČÍ ŽIVOTEM V RYTMU SVÉHO SRDCE je náhle na opačné straně sálu. A mi je jasné, že čím méně lidí kolem mě bude, tím horší bude dostat se na druhou stranu. Hučí mi v hlavě.

I já se odhodlám – tři dva jedna. Když se ta zelená chřestýška nekouká, proklouznu kolem ní a pronesu tak veškeré poklady, co mám na hrudi. Mám radost, cítím pýchu sama na sebe.

Ach ty hloupá…

∞

Nasazuju si na čelo šátek TA, KTERÁ ROZDÁVÁ RADOST. A koukám na všechny ty duše, které zůstaly za čárou. Snaží se zas a znovu přeběhnout – a jejich naděje vyhasíná. Ztrácí své první, druhé, třetí přání. Někteří začínají vypadat bezmocně a moje vlastní přání se mění v prach, ne v kamení, které mě podivně tísní v hrudi.

Tak často v tom životě pádím za svými sny, že úplně zapomínám na lidi, co nechávám za sebou!

Dochází mi ta neférovost života. Je to karma, náhoda či osud, že někomu se jeho vize plní jako lusknutím prstu a jiným někdo neustále plive na to jeho světýlko, vrací jej na cílovou rovinku, topí jeho sny?

„Můžeme jim pomoci?“ ptáme se našeho průvodce.

„Ne, vy už jste v říši mrtvých.“

BENG !

Takže já celý život sním, pak pádím tím životem, abych naplnila studnici vizí – často hnána bičem vlastního strachu, co by se stalo, kdyby se studnice nenaplnila a nedala mým snům život…a pak zemřu?

Mám chuť obětovat veškeré mé sny, jen abych pomohla těm zbývajícím, co zápasí s Hakunaimou a jejíchž studnice přání se samovolně vyprazdňuje, jako když z ní vytáhnete zátku.

Vlastně bych se mohla znovu narodit – SECOND CHANCE !

Co bych udělala jinak?

Nakonec se všichni dostanou na druhý břeh – až tehdy je má radost úplná! Všichni získáváme naše poslání v podobě šátků s nápisy, které jsme si dříve zvolili.

A co bylo pak?

∞

Sdílení a reflexe ve skupině. Jaký to pro Vás má přesah do života? Co si ze hry odnášíte?

Žít s pokorou v srdci pro druhé.

Život jsou oči druhých!

                                                               Sny se v prach obrací, prožívá-li je člověk sám…

A zase vnímám to hluboké moudro ve slovech:

„There is more to life than increasing its speed.“ Mahatma Gandhi

PRÁZDNINOVCE ZDAR, milí, jarní koledníci ! ! !

25.3.

Koncepty, koncepty, všude samé koncepty – hodíte je jako kostku cukru do čaje a smějete se tomu, jak se rozpouštějí.

SMÍCH – hřejivý jako sníh!

Existuje tolik alternativních, vědeckých slov – ale žádné nedokáže pojmenovat význam SLOVA BYLINKY.

Odkud pramení ta věčná nespokojenost? Posuzování!

Jsme tak nevyklí běhat jako křečci v kleci, že objeví-li se volná chvíle, honem ji jdeme zaplnit:

-          Pereme

-          Vaříme

-          Uklízíme

Seděl u svého oblíbeného kapučína a jen tak ozorval lidi. Kam se to všichni ženou, když je venku tak krásně?

ZA ČÍM?

A SKUTEČNĚ MUSÍ?

KDO TO ŘÍKÁ?

PROČ PÁDÍ?

PRO KOHO TO CELÉ DĚLAJÍ?

19.3.

POCHYBOVAČNÝ PLÁŠŤ OBĚTI

Jaro klepe na dveře, a přesto, že venku zatím nejsou aprílové deštíky časté, poslední dny jsem pozorovala, jak se ve mně rojí pochybnosti a nejistoty, jako houby po dešti.

Mám vizi, cíl i směr, a přesto, že se nic neděje, mám pocit, že selhávám. Je to však jen vlnící se had v mé mysli, který se tam vkrádá vždy, když usedám ke čtení textů a snažím se tam najít něco nového, objevného, klíčového, něco, co udeří jako hřebíček na hlavičku a já si konečně řeknu „jo, to je ono“! Hledám to tak usilovně, a tak usilovně přemýšlím, že se přistihnu, že vůbec nevím, o čem čtu a mám pocit, že selhávám.

Dočtu další studii, jejíž závěr je jasný -  „more studies are needed“. A já mám z nějakého nevysvětlitelného důvodu pocit, že je to lež!

Procházím se parkem. Namísto kávy si dopřeju odpočinek od všech těch smyslů, výmyslů i nesmyslů. Vědeckých, esoterických i mých vlastních.

Mysl je jako hráz, jako opevnění. Chrání nás, dává nám pocit bezpečí a důvěry – proto se nám tak často nechce za hranice její komfortní zóny. Občas to tam ale začne i pěkně zasmrádat…

Vzpomenu si na svou tabuli vizí pro rok 2015. Stojí tam SKUTEČNÉ JÁ! To já si naplánovalo, že zvolní ve škole, aby mělo prostor na vlastní věci a projekty a já náhle pozoruji tu zběsilou chuť je zase odložit, zase si přečíst další článek, jehož výstupem bude, že bych si měla přečíst nějaký další.

Knihy. Regály knih a v nich texty. A v těch textech zapadané řádky plné hutných vědomostí.

A do toho ještě paní knihovnice, která mě přísným pohledem upozorňuje: "Tady kafe pít nemůžete."

„Tak konečně vem do rukou zodpovědnost. Prostě to udělej,“ poradil a mi dochází, že má pravdu! Buď sedím nad školou a přemýšlím nad jejím smyslem, nebo mám výčitky, že dělám něco jiného a pochybuju, jestli to celé vážně někam vede. A mi náhle dochází, co všechny ty pochyby chtějí zastínit. Zodpovědnost! Ta totiž vyžaduje akci! Zvednou tu línou prdel a konat. A utápět se v pochybnostech je přece o tolik jednodušší, že?

„Víš, Iri, jestli ty se ještě někde nedržíš té role oběti. Alespoň maloučku, zvaž to!“

Au!

Sedím na přednášce a poslouchám jeden lepší sociologický argument za druhým a ti lidé kolem mi přijdou neskutečně chytří a já jim nerozumím. A jsem neskutečně vděčná, že vím, co je pod tím vším. Pod tou myslí, která by radši vzala roha na Bahami, místo aby vysedávala nad texty do školy – JE  INTUICE!

Všichni ji máme. A já si říkám, jaká je to výzva skloubit racionálno, které vyžaduje akademický svět a zároveň nezatlačit to chtivé a toužebné EGO  a frčet jen na energiích v životě, v Cestě, v Projektu. Zvlášť když tak rádo vystrkuje růžky a cítí se důležitě...

Odkládám však příběh, že je to těžké, že je to boj, že se to nedá skloubit, že na to nemám.

Každý hrajem nějaké ty své hry, a tak mi prosím, odpusťte ty mé.

To všechno jsou jen pochyby, jen narativy mojí mysli a pod tím vším… tam teče řeka.

TO JE TO FLOW!

KEEP IT!

18.3.

Každý máme svých starostí dost,

A tak Vám píšu jen tak pro radost,

Ať máš fajn produktivní den,

kde užíváš si svůj bdělý sen.

Než sejdem se zas spolu nad nějakým dobrým vínem,

Rozdej pár úsměvů – tady jsem nenašla závěrečný verš :D – SORRY !

TIP: Jsi-li rozběhaný doporučuji výbornou aplikaci na mobil Breathe and think

17.3.

MYŠLENKA K DNEŠNÍMU ZAMYŠLENÍ

"...prekonávať prekážky len pre to, že existujú pre mňa nie je dobrý dôvod - to si radšej zdriemnem.."

PAN M.

16.3.

POVÍDAL MI JEDEN PAN SOCIOLOG, ALE JÁ M FAKT NEROZUMNĚLA

Sociolog Durkheim ve své knize Elementární formy náboženství  vyslovuje ústřední myšlenku, že veškeré kategorizující, vědecké způsoby myšlení vznikly z náboženství.

Snažím se proniknout do jeho myšlenek hlouběji, ale text mi přijde chladný a má Mysl uniká do pralesa s alternativní doktorkou Morganovou, která žila nějakou dobu po boku australského domorodého kmene. V knize POSELSTVÍ OD PROTINOŽCŮ, přinesla  svědectví o tom, jak se jí jako domeček z karet rozbořily dříve opěvované medicínské struktury.

Snažím se soustředit se na Durkheimovo pojetí duše a přijde mi, že ztrácím svůj drahocenný čas.

Nejistota – k čemu to všechno?

Myšlenky mě berou za ruku do peruánského města, kde žije mladá, krásná a cílevědomá dívka se spoustou zájmů. Alespoň tak ji popsal autor Mamani Hernán Huarache ve své knize KURANDERA.

Obě knihy vám z celého srdce doporučuji! Durkheima si přečtěte na wikipedii – to stačí.

Odcházím z knihovny a ptám se sama sebe: „A jaké by mělo být to Tvé poselství?“

„Člověk, který je v kontaktu se svým bohem, není pouze člověkem, který vidí nové pravdy, nevěřícímu nepřístupné, je to zároveň člověk, který více může.“ Durkheim

15.3.

SPOKOJENOST

Spokojenost může vonět po horké čokoládě.

Může i chutnat po šťavnatých višních.

Může svištět jako přírodní vítr.

Je štěbětavá jako vrabci na střeše, ale umí i mlčet jako úplňková půlnoc.

Dokonce i bolí po vyběhlém kopci, ale umí být i uvolňující jako vibrující buňky, které právě vylezly ze sauny

Spokojenost má zkrátka mnoho podob.

Jak vypadá ta Tvá?

14.3.

Hledat smysl? NESMYSL!

„Připadám si taková roztříštěná, jako rozběhaný kůň, který pádí od místa k místu a neví, kam vlastně tryská. Co z toho všeho jsem já?“

„Jaký to má celé smysl? A kdy ho konečně najdu?“

Nemá ho dvacetiletá holka na recepci. Říká si: „Život přece musí být i o něčem víc, než je podávat klíče a přitrouble se usmívat! Kdy konečně začnu žít svůj sen? Nebo tohle je vážně všechno?“

Pochybuje o něm dvaceti pětiletá pracující žena, která má práci, která ji baví a naplňuje, ale i do jejího podvědomí se občas vloudí pochyby a nejistoty z budoucnosti.

Máš vyidealizovanou představu, že starší lidé ho už znají?

Vyzrálý padesátiletý muž jej ztratil – po koliká té již? A začíná znovu. Je toto jeho syslem života?

Přichází klientka – jejím životem se line strach, že v jedna padesáti nezná smysl svého života.

Myslím si, že každý si občas pokládáme tutéž otázku a mám pocit, že nešťastnější jsou ti, kteří na ni nehledají odpověď.

„Je to furt dokola,“ napadlo mě už tolikrát, když toho bylo už v životě hodně.

Ale nezažívá to i pekař, který každé ráno peče znova housky, které někdo včera sežral?

A co taková kadeřnice, která stříhá už minimálně miliónté vlasy?

Jak se cítí doktor, který zachránil další lidský život, ale mezitím mu dva další proklouzli mezi prsty.

Nevím. Vím jen, jak se cítím já, když napomůžu jednomu člověku k tomu, aby zase našel vnitřní smích a v mezidobí mi volají další tři lidé, kteří chtějí taktéž ulevit od svého duševního utrpení.

Je tam vděčnost, že jim dokážu ukázat Cestu k tomu, co nosí ve svém srdci, ale i beznaděj, že se tolik lidí motá v začarovaném kruhu. A že je to pořád dokola.

Nakoupíš-uvaříš-sníš to-kadíš.

Vypereš, vyžehlíš – pereš a žehlíš.

Utřeš prach a on je tam za týden mrcha ZAS!

TAK O ČEM TO CELÉ JE? JE TAM SKUTEČNĚ NĚKDE NĚJAKÝ SMYSL?

Dřív jsem ho hledala v práci. Zoufala jsem toužila po pocitu naplnění, sebejistoty a důvěry v sebe sama. Dneska vím, že mi to ta práce možná částečně dala, ale nedala mi to, kým jsem byla už dávno!

Koukám z okna, mám „padla“. Za chvíli mi jede vlak. Tuhle klidnou chvilku vyruší zvonění mobilu. VOLAJÍ PŘÁTELÉ!

A v tom cítím, jak se uvnitř mě cosi rozehraje. Je to krásný nepopsatelný pocit, kterému se nevyrovná nic! Ani když vám dá šéf přidáno, ani když se vám povede veleúspěch života. Slyšíte hlas přátel, se kterými se máte setkat večer nad kalabasou čaje a je to tu zase – život je o lidech! Ano jistě, i o úspěších a pádech, snech a zklamáních. Ale loňská zkušenost mě naučila, že získaný sen se mění v hořký prach, když jej nemáte s kým sdílet. A že jakékoliv zaškobrtnutí se mění v bungee jumping bez lana, není-li člověk rameny přátel, které by jej ochotně zachytily.

Mějte kolem sebe ty správné lidi a neberte ten život moc vážně! Stejně z něj nevyváznete živí  ;)

A KOLO BYLO FUČ!

Žiješ v akváriu? Oddělen od emocí a svých vlastních snů a přání? Snažíš se dnes a denně přesvědčit sám sebe, že tvůj život je fajn? Musíš to cítit, ne se ukecávat!!!

Včerejší den byl pochmurný, ale já jsem s radostným kapučínem zasedla k pracovnímu stolu a načítala věci na diplomky. Nerušená práce, jen myšlenky a četba. Tik, tak. Čas odbíjí nerušeně. Připlouvá ta miliarda myšlenek, která se snaží vybojovat vaši pozornost ve vikingském tažení. Přemýšlíte, co budete dělat zítra… TIK TAK  - ČAS JÍT.

 Zase jsem nepsala! Dochází mi, co mi došlo už ve Švédsku. Že člověk toho nebude mít NIKDY reálně málo. Škola je osekaná na minimum, jako když si vyhážete z šatníku staré kousky oblečení, aby tam vznikl prostor na nové, KREATIVNÍ věci. Ale ty vyřazené věci zapomenete na gauči v předsíni, takže Vám pořád zabírají nějaký prostor. Jen ne ve skříni. Dochází mi, že i když si uspořádáte váš život zcela úplně podle sebe a bude se vám to skládat pouze z aktivit, které vám dávají smysl, tak i tak jich nebude méně. Stále budete nacházet další a další, drobnější a droubnější detaily, které je potřeba vypilovat, vymazlit, doladit.

Někdy pro ty velké úkoly nedokážeme dělat ty malé věci. Pro kupu pracovních starostí, nestihneme zalít ani kytku. Ale může to být i tak, že máme-li čas a prostor, chybí nám zase píle a odhodlání.

„Své sny si plní jen ten, kdo má k tomu nezbytnou vůli. Nadšení, vášeň ani touha nestačí – je třeba mít sílu a schopnost soustředit se.“ Coelho Fejeton Hagakure a Cesta Samurajů

A mě dochází, jak jinak mi najednou ta jeho slova zní. Ve Švédsku jsem cítila sílu každého každičkého slova. Nyní se objevují jemně plápolající pochybnosti.

Říká se, čím víc toho máš, tím víc toho stihneš a já s tím na jednu stranu moc nesouhlasím. Neboť vidím, jak roztěkaná je pak Vaše mysl, koukající zprava doleva. Kmitající jako tenisový hráč, který se neustále soustřeďuje pouze na to, aby odpaloval další míčky, a přestává vidět cílovou rovinu toho všeho.

 Proč to všechno děláš? Ptala jsem se sama sebe první dny školy. A jako první i naskočil obraz společného rodinného oběda u závěrečných promocí. Člověk musí vědět, proč to dělá!

Ptejte se sami sebe denně, jen tak se lze posouvat dál a mini-krůčky dávat denním aktivitám smysl!

„Moudrý člověk nehledá smysl života, nýbrž vkládá smysl do života.“ Platón

∞

Co mě v ten den vytáhlo z mojeho akvária, kde jsem spokojeně rozjímala nad texty? Zloděj a vlastní naivita. Přicházím před Fakultu a projíždí mnou ledový střep. Zabodne se kdesi v hrudi a rozpárá střeva i žaludek. MOJE KOLE JE FUČ! Optimistické vizualizace a neviditelné zámky bezpečí nezabránily tomu, aby mi ho pan Z přes nos přestřihl a unesl. Teroristickému útoku se to sice nepodobá, ale kompletně to zatřese mým klidem. Jojo, přichází zkoušky. Koukám, jak jsem rozhozená z toho, že mi někdo zcizil MOJE KOLO!

MOJE, MOJE MOJE. Vzpomínám na Goenkovy rozpravy na meditacích dochází mi, jak krásně se to tam poslouchalo a jaký to mělo hluboký smysl. Jako když kráčíte krok po kroku, stejně tak pozoruju, jak se v mojí hlavě vynořují všechny ty pocity viny, vzteku, smutku a zloby.

Nejhorší je, když ten vztek cítíte sami na sebe. „Tak si prostě odpusť,“ radí mi kámoška a mi je do breku. Chci to vzít zpátky, udělat těch pár lenivých kroků a zanést to kolo do sklepa. Nespoléhat na strýčka Náhodu, protože, co když půjde na pivo. Chci to změnit, ale místo toho tady sedím, jak hromádka neštěstí nad mátovým čajem a nadávám sama sobě, vědoma si toho, že ani to mi nijak nepomůže.

Poučení mívá trpkou příchuť…

Lítost kámošek nepomáhá, a já ji ani nechci. Stejně z ní to nové kolo neuhňácám. Přehazuji tedy výhybku a ptám se, co ony, jak se mají, jak se jim daří. A přestávám se trápit – moje kolo je opravdu prkotinou oproti tomu, co se děje kolem mě v tom REÁLNÉM SVĚTĚ.

Koncem hodiny už si začínám víc pouštět k tělu myšlenku, že kolo udělalo někomu druhému službu. Radost z toho teda zatím fakt nemám.

„Dobře se na něm jezdilo, budu na něj s úsměvem vzpomínat,“ pochová ho e-mailově moje kámoška V. které líčím moje pocity.

„Odlož vše, co cítíš a znovu ožiješ.“ Coelho

Komplexně si uvědomuju, že veškeré naše štěstí i neštěstí je fakt jenom v naší hlavě když vypnu myšlenky na kolo a zapředu rozhovor s holkama, uvědomím si, jak je na tom světě prostě fajn. A co má skutečnou hodnotu – přátelé!

∞

Sedíme u večeře, popíjíme červené a jíme těstoviny s žampiónovou omáčkou. Je mi fajn, ale zároveň si připadám malinkatá jako cínový vojáček. Vypozorovaly jste, že někdy se člověk cítí neskutečně sebevědomě a má pocit, že nad druhým člověkem má na vrch, zatímco s jinými lidmi přichází jediné – pochyby, nejistoty, pochyby a nejistoty.

Odkud to pramení? POSUZOVÁNÍ! Člověk dělá tolik úžasných věcí, i kdyby to bylo jen okopávání zahrádky. Nemusí nutně zachraňovat svět. Důležité je, jaký to jemu konkrétně dává smysl. Ale to musí vnitřně cítit a k tomu potřebuje vyrovnanou mysl, která pluje jako plavící se loď neznámo kam, s jasným kompasem uvnitř, že je to tak správně. A nejsou to ani druzí, kdo nám do toho kompasu vrtají. Stačí, že jsou a naše hlava už se chytá toho větru a nechává sebou vláčet napravo, nalevo. Znejišťuje.

Berme ty druhé jako inspiraci. Jako výzvu k našim snům. Jako zkoušky. Držme naše kormidla pevně v rukou. Přesto, že přichází bouřky v podobě denních blesků, hromů, ukradnutých kol i sebejistějších lidí.

Všichni jsme totiž ve finále „na jedné vlně“.

Život jsou oči!  

12.3.

SEZNAM CHCI A MŮŽU !

Vezmu mobil a dívám se, jaké úkoly mě v tomto daném dni čekají.

Procházím seznam povinností, kterým bezpodmínečně musím dostát. Čí delší je sezna, tím  užitečnější jakobych trávila den. Někdy mnoho položek n seznamu tvoří věci, které jse slíbila udělat už den předtím nebo v průběhu týdne, a ještě jsem je neudělala. A tak seznam psotupně narůstá, až ě to občas natolik znervózní, že se rozhodnu celé to zahodit  začít znovu. A v tu chvíli si uvědomím, že na ničem z toho vlastně nesešlo.

( Coelho, Nevěra 2014: 59)

Je Vám tato pasáž povědomá? Mě osobně velmi důvěrně! Jednou jsem byla s kamarádkou na odpolední kávu a Ta mi prozradila brilantní tip, jak takové situace řeší.

„Mám doma seznam a na něm mám řadu drobných úkolů, které mi nezaberou spoustu času, ale musím na mě myslet, protože je chci udělat. Je to třeba „přišít si knoflík od kalhot“ nebo „vysít řeřichu“. Každý den projedu ten seznam a vyberu si z něj dva úkoly, na které mám zrovna v ten den náladu. Se seznamu neustále ubývají věci, ale zároveň si tam i nové připisuju a dělá mi to radost.“

I já jsem měla podobný seznam. Když jsem však to odpoledne přišla z kavárny domů, došlo mi, že nese zcela jiný nadpis. Bylo tam napsáno MUSÍM!

-          Opravit si boty

-          Zanést věci do sekáče

-          Koupit si lněný olej

Vůbec jsem se na ty věci nedívala jako na možné radosti a zpestření dne, ale jako na povinnosti, které si musí striktně odškrtnout. Ještě v ten den jsem si tedy seznam přepsala na CHCI A MUŽŮ a vytvořila si i jednotlivé podsekce:

-          VYŘÍDIT….

-          KOUPIT SI….

-          POTKAT SE S ….

-          VYTVOŘIT….

Postupně si tak plním a škrtám tento seznam. Povinnosti mi nezabírají mentální kapacitu v hlavě a mám radost vždy, když si z něj něco jedním černým čmárem odškrtnu další položku. Zároveň je to skvělé  v tom, že některé povinnosti, které se zdají být „životně důležité“ na papíře samovolně vyhnijou a vám dojde, že je plnit ani nepotřebujete. Takhle se po pár dnech ušklíbnu nad položkou BATOH nebo KALHOTY. Konzumní touha se vytrácí a místo toho jdu radši zalít bazalku.

Tento týden jsem se s kamarádkou potkala znovu a dala mi další výborný tip. Taky se vám neustále hromadí tituly knih, které si chcete přečíst? Vytvořte si seznam! 1 měsíc = 1 kniha a klidně si to naplánujte na celý rok! Takhle zabráníte tomu, že budete mít v jednom momentu rozečteny 3 knihy najednou (řekněte, že se to neděje jenom mě), aniž byste věděli, o čem která pořádně je. Navíc budete mít prostor si skutečně pečlivě zvolit, čemu věnujete pozornost, co si přečtete a zabráníte tak jakémukoliv zahlcení informacemi, či pocitu, že nestíháte louskat beletristické články.

11.3.

STRACH =VZRUŠENÍ

Došlo mi to včera dopoledního běhu – není rozdílu mezi strachem a vzrušením. Ani jedno Vás nenechá v klidu pracovat. Bere vám klid, bere vám soustředění – tam co byla vyrovnanost už dávno není.

Jedna emoce vám posílá katastrofické scénáře o tom, co nejhoršího by se mohlo stát. Nadšené vzrušení vám zase předkresluje havajové snímky, víno s přáteli a páté čokoládové fondue.

Výsledek je vždy stejný: čtete tu proklatou stránku už po desáté  FURT NEVÍTE, O ČEM TEM SOCIOLOG ROZJÍMAL…

ANITČÁÁÁÁÁ

9.3.

 Život bez kari

Jako když verš ztratí rým,

jako když komikovi dojde šprým.

Jako když žena zapomene milovat,

a muž z její přítomnosti se radovat,

 stejně tak bledá je budoucnost,

kde nemáš barvy, aby sis ji mohl malovat!

Jako když v indickém jídle chybí kari,

tak plané budou tvé dny bez vize a snů,

bez snahy dokázat to, po čem srdce Tvé touží,

je jako sledovat, jak nad tvým životem jen supi krouží.

7. - 8.3.

SOBOTNĚ NEDĚLNÍ SVĚDECTVÍ OSTRAVSKÉ

O víkendu umlkají týdenní shony – zvlášť, když je na programu návštěva vašeho domova.

Rodinné obědy mohou mít různou příchuť. Tentokrát tam byla Čína a já si znovu uvědomila, že pod slovem rodina si dnes opět předtím ten nejužší okruh lidí. Pro zbývající nezbývá více času, než u druhého zákusku se zájmem poslouchat, jak žije, kam se posouvá. Ano, je to rodina, ale je to vlastně jako bych se bavila skoro s cizím člověkem. Smutné? Nevím, asi spíš realit. Hold nebydlíme na farmě, všichni pohromadě s kupkou sena, ale každý ve svém světě – odehrávající se pod taktovkou rytmu 21. století.

Melodie. Tóny kytary, libozvučný hlas. Až budete toužit po netradičním koncertu v Ostravě, rozhodně doražte NA PÓDIUM  a poslechněte si nejen písní písničkáře, kteří zpívají srdcem nestojí stát se super star. Jen s Vámi sdílet své kousky reflektující to, co oni sami v životě prožívají.

Jeden muž s kytarou zpívá: „Tak trošku si sami lžeme ze zkouškou dospělosti, skutečně dospějeme…“

 A mluví i z duše. Necítím se dospěle. Všechno ve mně hraje a vrní a já mám chuť jít si stavět domeček z kostek jako „za mala“!

Kdy a jak definujeme dospělost?

Až dostaneš první výplatu?

Až zažiješ první sex?

Až se odstěhuješ od rodičů?

Až se ti narodí první dítě?

Co je skutečnou zkouškou dospělosti?

A není to náhodou úplně jedno?

Když tón břinkne na správnou strunu,
když měsíc zračí se v odrazu Runnu – utichají mé myšlenky a jediné, co existuje je

TEĎ – TEĎ – TEĎ

Jako když Vám buší srdce. Pozoruju, jak od komba vede červený kabel až k elektro-akustické kytaře. Vypadá to, jakoby jí proudila krev. A přesně takový pocit, to ve mně vyvolává  - tím kabelem proudí život, který se mění ve slova a místností se rozlévá ŽIVOT!

∞

Odcházím z čajovny a mířím swingovat.

Přítelkyně – kamarádky – každá má svůj život – příběh – začíná nám dospělost?

Řekněte mi už někdo konečně, jak se tohle slovo definuje!!!

„Zavírám knihu, otevírám  život,“ říká budoucí zubařka. A v čem si čtete vy? Kde hledáte smysl?

Říká se, že jak tančíš, tak žiješ. A já zavírám oči a nechávám se vést mužským ramenem. Necháváš se unášet proudem života?

Světla svítí, muzika hraje a já zavírám oči a ztrácím se kdesi uvnitř sebe sama. Je to jako když přijde tsunami, jako když na vás někdo chrstne kbelík studené vody, jako když se vám podaří něco, po čem jste dlouho toužili.

Už netančím, tělo mě vede a já ho jen pozoruju…přesouvám se kdesi do amazonských pralesů, kde je všechno povoleno.

Věřte nebo ne, i při tanci se dá prožít regulérní orgasmus.

5.3.

KLID – TO JSEM JÁ, TY – MY !

Klid se mě stále drží jako smůla na patách. Akorát že mi nepřináší smůlu, ale totální pocit blaženosti a štěstí.

Když je člověk klidný, má nadhled nad věcmi, je vyrovnaný a jen tak ho něco nerozhodí.

Dneska ten klid ztrácíme, protože děláme příliš mnoho věcí. Máme příliš mnoho impulzů, pamatuju si, že nespokojenenější jsem byla o vánocích, když jsem se mohla soustředit JEN NA JEDNU VĚC – ČÍST KNIHU.

„Můžeš dělat miliony věcí, pokud se v daném okamžiku dokážeš soustředit na jednu jedinou věc,“ poradila mi.

„Udrž si ten svůj klid! Je to super!“

Klid je tak lahodný jako odpolední kapůčo s le brioš, když víte, že vás ten den již nečekají žádné další povinnosti. A klíčem k úspěchu je učit se vychutnávat si ta kafíčka i přesto, že tam z povzdálí na vás číhají nějaké ty povinnosti. Těšit se na ně, i když se nám do nich nechce.

První dny ve škole, než si všechno sedlo jsem vnímala, jak pomalu ztrácím prostor k psaní a namísto toho roztáčím ten běžný kolotoč: ČETBA – VÝPISKY – ČETBA – VÝPISKY. A večer se sama sebe ptala: „Proč to dělám? Jaký ten celý den měl smysl?“

Pokládejte si ty otázky – denně! A včleňujte do pondělí, úterý, středy, čtvrtku, pátku, soboty i neděle VŽDY nějakou aktivitu, která VÁM dává smysl! Která je hodnotná PRO VÁS! Kterou VY milujete! Možná bych teď spíš měla číst další sociologické výzkumy. Když bych ale dnes večer šla spát, víc by mě mrzelo, že jsem toto nenapsala!

Jak jsem řekla, klid je klíčem k úspěchu. Je tam to uvolnění, kdy se dospělému chlapovi rozzáří očka jako malému klukovi, který pouští draka. Je tam ta nespoutaná hravost dospělé ženy, které  pozoruje starý vánoční vláček, jak jede po milionté dokolečka dokola.

Nemáte pocit, že se ve svém životě točíte v kruhu. VY JSTE TÍM VÍREM! Tím vírem možností, radostí, úsměvů a lásky!

Jak jsem ale říkala – těch impulzů je spousta!

Jak se jimi nezahltit? O tom příště v příspěvku o seznamu CHCI A MŮŽU.

Mějte se sluníčkově,

Airine !

4.3.

MOC OBLEČENÍ

Zase jsem si vyzkoušela, jakou moc má oblečení!

Vcházím do krámu a koukám na všechny ty pestrobarevné hadříky, které mi potencionálně mohou říkat paní a kdesi z hloubi duše se ozývá: „Chci Vás všechny!“

„A na co by ti byly?“

Beru pár kousků do kabinky a pozoruju, jak si s neznámým hadrem na krku připadám taková nová, jiná. Pěknější a zajímavější. Jen tak si zkouším kabát a vidím, jak se mi v hlavě rojí všechny ty příběhy, jak se půjdu projít, bude svítit slunko a já budu mít ten pocit, že mi patří svět.

Všímám si, že se teď rozmohla trička se „seberozvojovými nápisy“: Buď sama sebou, život je příliš krátký.

Minulosti, díky za všechny lekce – budoucnosti vítej.

Zamávala jsem všednosti. Žiju přítomným okamžikem.

Skutečně to potřebujeme dávat najevo trikem? A já si dneska řeknu: „A proč ne?“

Dovolím si to a pozoruju, jak mým tělem začíná proudit vzrušení. Nekontrolovatelná reakce, podobná té, když si dáte pizzu. U mě to automaticky spustí další chutě: tiramisu + latté.

Letím do dalšího obchodu a CHCI, CHCI, CHCI – CHCI TO VŠECHNO!

Protože ten nádherný batůžek prostě musím mít. Protože můj život nebude tak dokonalý, když neodejdu s tím svetrovým přehozem.

Je osm – zavírá se.

Jedu domů tramvají a koukám na tašku nových hadříků. Mám radost, ale jak dlouho vydrží?

Sedím doma na bytě a přemýšlím. Pak si sedám k meditaci a začnu se řehtat. Projede mnou nebývalý klid. „Co to tam bylo za konzumní zvíře?“ Hamty, hamty, mít víc jak tamty? A k čemu ti to jako všechno bude?

Budeš snad mít víc přátel?

Z hloubi těla a se začíná vylévat nebývalý klid a všechny ty myšlenky na troje nové kalhoty a čtvero dalších pásků samovolně odeznívají.

Takovou moc má konzum! Takovou moc mají meditace!

Druhý den ráno si beru svoje staré dobré tričko a jsem spokojená!

1.3.

MASKY

Kdo ví, jakou roli v tom všem hraje kosmetický průmysl – ženy milujou masky! Patří to k jejich nedělnímu rituálu, kdy v předvečer dalšího týdne si na své obličejové buňky napatlají luxusní kosmetický přípravek s avokádovým olejem, nebo třeba jen droždí či med s tvarohem – fantazii se meze nekladou!

Jít na maškarní ples bez masky je fiasko! Rušíte zábavu, připadáte si nepatřičně. V kostýmu Karkulky, sexy zajíčka nebo Upírky, odkládáte svou běžnou identitu a improvizujete! Chováte se jinak, než když jdete s partnerem do kina, ukládáte děti do postele nebo komunikujete s šéfem. Jste sví a bezstarostní.

I herci jsi na jevišti nasazují masky. Lady pro nás hraje velkolepé představení, kdy nás dokáže velmi snadno přesvědčit, že jsou skutečně tou sebevědomou ženou. Přesto, že v reálném životě o sobě třeba dost pochybuje. Muž v lesklém hopsafraku v nás probouzí závist, že i my bychom si přáli mít tolik úspěchu jako on ve své roli. Až si ale sundá sako, vezme si bundu a půjde s divadelníky po představení na pivo, třeba i on bude snít o tom, jak by se mohl stát ještě větším velikánem, než malou rybkou místního jeviště.

MASKY – odvádí naši pozornost od skutečné reality. A jaké to je, když padají?

Sedím s kamarádkami na kávě. Povídáme si a sdílíme své úspěchy i neúspěchy. Pochyby i radosti. Ale je to jen povrchové. Stále si zachováváme určité dekórum, stále jsou věci, o kterých se nemluví.

Nikdo by neměl vědět, kolik let už se trápím se svou postavou – jak bych pak vypadala v očích druhých? A koho to vlastně zajímá?

Ona je tak úžasná a má skvělého chlapa. Proč by tady měla vytahovat, že nám to v milostném životě skřípe. Koho to zajímá?

Asi mne mají za úspěšnou a dokonalou, proč bych měla kalit jejich představu mými pochybnosti, které na mě neustále křičí a neví, co bude.

Mluvíme a ukusujeme sachr a zapíjíme ho kávou. Je čas zaplatit a jít. A náhle se to stane! Po víc jak hodinovém, povrchním tlachání se rozpláče a svěří se mi, čím se její duše skutečně trápí. I přesto nádherné oblečení, mizí veškeré pozlátko a přede mnou sedí nádherná žena, kterou však svírají vlastní strachy.

Emoce – pocity, které v reálu neexistují. Vytváří je naše Mysl a dělají takovou paseku v našem životě. Naslouchám jí a rozumím jí – i já jsou tou ženou!

Mám spousty přítelkyň. Některé rády tlachají jen tak o životě, s některými jdeme hlouběji – to nezvládne ani poslední peeling na obličej.

Vždy mám upřímnou radost, kdy se maska společnosti „musí všechno zvládnout“ zvedne, nebo samovolně spadne a přede mnou se ocitne skutečná kamarádka!

Taková, před kterou nemusíte nic předstírat. Cokoliv dokazovat. Za cokoliv se stydět!

Tam, kde je pochopení a soucit není dostatek prostoru pro posuzování či kritiku.

Děkuji Vám milé dámy!

28.2.

SOBOTNÍ BÁSEŇ Z KNIHOVNY

Žít s vášní těle – jinak to neumím.
Občas si zoufám, kdy přijde splín,
Nic nebaví mysl mou a náladu mám hloubavou.

Stačí však nechat proudit odpor a nebojovat s ním
A rázem, problém mizí jako dým.

Tělem vášeň pulzuje a mysl se raduje,
Projíždí vlny očekávání,
flow jede a vizi se plní.

Důležité: nenechat se ubít denní realitou,
Improvizovat a hrát si s den co den,
Ať nemusíš čekat na další život,

Kde už fakt začneš si plnit svůj krásný sen!
Hnůj dát na kompost, avšak nenechat vyhnít vlastní sny,
Neb co odložíš dnes, začne smrdět za vlastními zdmi.

25.2.

PTEJTE SE! SMĚJTE SE!

Někteří lidé čtou bulvární tisk, aby se ujistili v tom, že jejich trápení a mrzutosti nejsou tak hrozné jako těch ostatních. CO KDYBYSTE TO TENTOKRÁT ZKUSILI JINAK?

Jedu si nafoukat kolo a potkávám milého pána, který mi přeje šťastnou cestu v nové cyklistické sezóně.

Dávám se do řeči s milým prodavačem, který mi dofukuje duši a  moje dnešní chmury se rozpouští jako  čokoláda určené k vytvoření báječných trufflé. Zůstává báječná chuť  toho, že v tom nejsme sami!

Denně  potkáváme tolik lidí! Věnujte jim jeden kratičký úsměv – třeba Vám to někdo oplatí, až to budete potřebovat zase vy!

Denně míjíme tolik lidí – dejte se s někým z nich do řeči. Rozzařte jeho den a učiňte o něco smysluplnější i ten svůj tak, abychom až si dnes večer všichni půjdeme lehnout, bylo na kontě každého z nás alespoň snaha o projasnění šedi lidí kolem.

Ptejte se prodavaček, jak se mají.

Zeptejte se pošťaček, kolik jim zbývá do „padla“.

A koukejte na ty jejich zářící koutky úst – stojí to za to!

24.2.

JAK RYCHLE ZAPOMÍNÁTE NA SVÉ SNY?

Jedu vlakem z Ostravy do Brna a tak začíná mé brněnské svědectví. Měla bych číst do školy. Druhý školní semestr je v plném proudu. Jaksi to ale nejde. Rozvíjí se ve mně jakýsi nadhled, který cítí, že i když první přečtu ty dvě poslední kapitoly knihy, tak se svět nezboří. Má zahraniční cesta začíná sklízet ovoce.

Koukám z okna a cítím nostalgii. Vážně nemusíte vědět, kam ten náš vagón jede. Stačí se občas vyklonit z okna, nechat si rozcuchat vlasy a nezapomínat si užívat, jak krásné je být na cestě životem!

∞

Sedím na bytě a čtu věci do školy. Na „moje“ psaní jsem nesáhla už celý týden. Vítání s rodinou, potkávání pro změnu s českými přáteli a každodenní odhodlání dostalo na chvíli červenou. „Jo, jo já mám taky vždycky pln energie, když se vrátím z dovolené a pak to splaskne jako bublina,“ řekla mi o víkendu kadeřnice. Ta představa mě děsí.

Pane Durkheime nic proti Vám, ale fakt těm vaším anglickým blábolům nerozumím. Propadám se beznadějí, ale naštěstí do toho chodí SMS kamarádů -  setkání kompenzují moje otázky: „Jaký tohle čtení má vlastně smysl, když znám „PRAVDU“.

Jak rychle zapomínáte na své sny? A jakou cenu za to platíte? Moje mysl uniká na skály a do hor, namísto aby se pokusila pochopit vznik sociologických fakt. A nemám jí to ani za zlé, chápu ji – prožívá ŠOK. Moje rozladění se však večer rozpouští jako špetka másla, na kterém smažím cibuli, pro mé večerní hosti a mi to opět dochází: život jsou oči! Ne (ne)přečtené texty.

I přes víc jak týdenní domluvu však spousta přítelkyň večeři ruší, když dosoluji poslední chod. Jsem rozladěná a smutná. Dochází mi, jak obrovský klid v sobě cítím a v jakém chaosu všechno a všichni kolem mě běhají. A já vím, že tenhle běh už pojede beze mě!

Je to jako když tři piva zapijete rumem a druhý den cítíte žaludek na vodě a v puse povlak po půlnoční cigaretě. JE VÁM ZLE!  Jakýkoliv pohled na pivo vám v následujících měsících dělá zle a vy se držíte své sladké kofoly. Tak sladký účinek mají meditace! Pozoruju běh, spěch a stres  jakoby zpoza okna akvária. Zatím ke mně nedoléhá. Jak dlouho to vydrží?

Sedím v kavárně a čekám na kamarádku, která mi pět minut před setkáním poslala sms, že bude mít 30 minut zpoždění. Opět mnou projíždí rozladění. Opět mi dochází, v čem žijem a jak fungujem. Usrkávám kakao a tiše pozoruju lidi proudící po ulici a zběsilé myšlenky, které se derou na povrch a křičí, co všechno jsem za těch 30 minut už mohla udělat. Na tváři a uvnitř však cítím jen ledový klid. Je to příjemné, tenhle pocit z dřívějška neznám – vydrží to?

Prý je rok kozy. A já mám skutečně pocit, jakoby konečně ten splašený kůň definitivně odcválal. A možná si ten klid a uvolněnost jen vsugerovávám a vše se změní – no však to je přeci ANITČÁÁÁ, ne?

∞

Knihovna a já po milionté rozjíždím ten starý proces: čtu text a dělám si z něj výpisky. Na pozadí hlavy se mi rozevře životní cyklus jako lotosový květ: narodíš se – studuješ – pracuješ – umřeš. Na povrch se mi derou všechny ty obrazy z nemocnic…

Člověk prý v životě nejvíc lituje toho, co v životě neudělal. Jak snadno se vzdáváte svých vlastních snů? A jak se cítíte v životě, kde sny a vize – ty nejniternější oharky vaší touhy – necháváte uhasínat a vše jen odkládáte?

Koukám se, jak mi pod prsty vznikají písmenka, které nejsou moje. Blábolí coci o společenské solidaritě a kohezi. Svrbí mě hlava, objevují se obrazy, asociace a přirovnání a já vím, že dnešní školní position paper nenapíšu a raději napíšu tenhle dopis vám, i když mám dnes lehké pochybnosti, zda jej někdo bude číst. Zda si na něj někdo najde čas, když máme problém najít si čas na své blízké kamarády.

Čtu sociologické texty, píšu a něco mi chybí. Je to jako když jídlo nedosolené jídlo.

Jako když je v čaji mlékem málo medu.

Jako když čokoládová pomazánka chutná po chemii a ne po oříškách a nutelle !

Přestat pravidelně psát poté, co mi to přinášelo ve Švédsku by bylo jako být na měsíční odvykací kúře a pak najít prvního dealera. Jako být ve vězení a pak při první příležitosti zase něco ukrást a mazat zpátky do žaláře. Do vězení, kde my sami jsme jeho klíčníci. Nikdo nám nebrání jít si za svými sny, kromě osobní tetky Lenory.

Dopila jsem instantní kafe z kávamatu – chutná pořád stejně. Měsíc je příliš krátká doba na to, aby se věci kolem vás změnily. Je ale fascinující pozorovat, kolik věcí se za tak krátkou dobu dokáže změnit ve vás samotných…

ŽIJTE SVÉ SNY! DĚLEJTE MINIKRŮČKY! 

Každý den zasaďte malilinkaté semínko.

Žijeme tady a teď. Ne až přečtete další text, vystuduje školy, najdete si partnera, zhubnete, získáte povýšení.

TEĎ, TEĎ SE ZVEDNI A KONEJ, PO ČEM TVÉ SRDCE TOUŽÍ!

Jinak bude plakat, jako malé dítě, kterému nedáte dostatek lásky.