Procházím se Pražskými uličkami
po rozpálených dlažebních kostkách. Před poledním slunečním žárem utíkám do
klimatizovaného Palladia, abych vyřídila, co bylo potřeba a rychlostí gazely zdrhla do Govindy –
zklidnit mysl a potěšit své chuťové pohárky a buňky.
Míjím při tom spousty krámků a při pohledu na ty hromady zbytečností,
mnou projede hluboká lítost. Tolik serepetiček jen v tomhle jednom obchůdku,
jen v téhle jediné uličce – KOLIK JICH JE NA
CELÉM SVĚTĚ?
Mou pozornost upoutá obchůdek s koženými
věcmi. Konkrétně se mé oči zastavují na
kožených barevných šňůrkách. Jsou tady všechny barvy: žlutá i hnědá,
modrá i zelená – i ty, které jsem nejmenovala! Neodolám. Vcházím do krámku a
jen si tak se šňůrkami pohrávám v konečkách prstů. Najednou cítím slanost
moře, chuť paelly, žhavý písek a sluneční svit. Vnímám, jak mi má španělská
kamarádka plete cop ve vlasech – právě z těchto kožených provázků. Vracím
se ze vzpomínky zpět do obchůdku, který najdete na ulici Celetná. Jsem totiž
zvědavá, co mě zde ještě zaujme.
Jsou to vílí karty od Doreen Virtue. Dívám se na ta krásná
stvoření s křídly a cítím, jak mě barevné obrázky zcela pohlcují. Propadám
se do světa křišťálových vodopádů, duhy a létajících jednorožců. Vysílám přání:
ty karty budou jednou mé!
Vracím je zpět do poličky
a se zvědavostí dítěte kráčím k pultu, kde najdete kameny všech barviček.
Některé jsou vybroušeny do tvaru srdce. Jednoho se dotknu a potom jej uchopím. Takové to je mít srdce na dlani? Jen to
tak pozoruji a vnímám symboliku, která ke mně v ten daný okamžik
promlouvá.
To srdce je kropenaté. Náhle mě píchne u toho mého,
vlastního srdce. Kdy jsem se uzavřela lásce? Otevřenosti MILOVAT beze strachu?
Jaká barva PRÁVĚ TEĎ převládá v mém srdci – černá nebo bílá?
Intuitivně beru do pravé dlaně druhý kamínek. Je chladivý a nádherně
průzračný. Zmateně koukám zprava doleva. Těkám očima mezi těmi dvěma dlaněmi:
takové to bylo a takové to je nyní?
OTEVŘENOST – ZAVŘENOST.
NADĚJE
– BEZNADĚJ.
VÍRA
– POCHYBNOSTI.
TOTÁLNÍ ODEVZDANOST – STRACH!
Co se zavřelo? Co to způsobilo? Asi tuším…
Po tváři mi stéká slza plná bolesti.
Po tváři mi stéká slza plná bolesti.
Pokládám obě srdíčka do levé dlaně a vybírám si k nim jedno
malinké. Přidám jej do levé ruky a pozoruji,
co ve mně daný obraz vyvolává…
TŘI – to už je rodina, že ano?
Zamyšleně odcházím z obchůdku, aniž bych si cokoliv
koupila.
Jdu tam, kam mě nohy nesou s představou zeleného parku.
Najdu HO! I s tím stromem, který mi poskytne sluníčko a stín v ideální
kombinaci. Chvíli pozoruju sojku, jak nade mnou louská zobáčkem cosi dobrého.
Poté mě zaujmou zelené listy, které díky stínům nemají ani zdaleka stejnou
barvu. Některé jsou logicky tmavší, jiné světlejší. Až doposud mě však nikdy
nenapadlo, že při kresbě stromu bude třeba namíchat
různých odstínů zeleně.
Únava v parném odpoledni je značná. Oči to vydrží, mysl vypíná a já
usínám.
Probudí mě chuť na zmrzlinu. Tu, kterou objevím chutná po
malinách.
S kufrem a dvěma taškami stojím na Karlově mostu a
dívám se do řeky pode mnou. Vítr si pohrává s mými vlasy, slunce hladí
lýtka a já koukám na ten obrovský nafukovací balón, který se mi vznáší před
očima. Taky se těším, až roztáhnu křídlo
a zase poletím.
Jsem unavená. Sesunu se podél kamenné hradby a užívám si
svolení, které jsem si dala: kecnout si ve žluté sukni na zaprášené dlažební
kostky a zcela ignorovat nechápavé pohledy okolí.
Proč byste museli
POŘÁD všechno chápat?
Brzy ke mně přisedá skupinka španělských turistů – ti v sobě
také evidentně zcela neumlčeli své vnitřní dítě.
Nesedím dlouho. Přes Kampu mám namířeno do parku na Karlově
náměstí. Po cestě se ještě jednou zastavuji – to když v uličce zaslechnu
zvuk klavíru. Zasteskne se mi po domově…
Po sesterském objetí,
a společné kávě s makovcem.
TĚŠÍM SE NA BRZKÉ RODINNÉ SHLEDÁNÍ!
a společné kávě s makovcem.
TĚŠÍM SE NA BRZKÉ RODINNÉ SHLEDÁNÍ!
Jsem zde! Po druhé v tomto dni ulehám do chladivého
trávníku, hned vedle Elišky Krásnohorské.
V poslední minutě mě ještě napadne myšlenka, jak by na
okolí působilo, kdybych tady takhle ležela v jiném oblečení, v jinou roční
dobu. Co by si pomysleli vy?
Pak usnu. A čekám, až přijde.
1 komentářů:
Přišel jsem, ale už si byla jinde..!
Post a Comment