POVÍDKY

4.10.2017

Vzpomínky podzimu

Pamatuji si, když jsem s mámou každý podzim sbíral kaštany. Chodili jsme do Letenských sadů, a pak z nich doma u horké čokolády stavěli srnky, tygry a slony. V létě mě máma brala do parku na kolo. Ještě pořád si pamatuju svoji modrou fleecovou mikinu, kterou jsem dost obrečel, když jsem z ní v osmi vyrostl. Ač jsme v parku bývali častěji v létě, intenzivnější vzpomínky mám právě z podzimu. Snad proto, že jsem tolik miloval jeho barvy.

https://pixabay.com/p-10941/?no_redirect

Později, když jsem začal chodit do školy, a tak trochu ztrácel spojení s tou mou klukovskou bezstarostností, se mi často zdávaly sny, kdy jsem se proháněl po oranžovém listí a do obličeje mě studil vítr. Pamatuju si, že mi jednou před kolem přeběhla veverka. Zastavila se, chvíli si mě prohlížela a pak hbitě odskákala pryč. To už jsem byl větší a znal jsem příběhy o veverkách z Central parku, a mrzelo mě, že stejně ochočená není i tahleta divoška. Až mnohem později jsem zjistil –z filmu Doba ledová – že veverky frčí na lískáčích!

Vlastně jsem měl fakt hezké dětství a jeho velká část se odehrála v parcích. Když kolem slyším ten smích kluků, vzpomínám na všechny ty naše lumpárny, kdy jsme se s klukama honili po průlízkách a houpali se na houpačkách, zatímco naše mámy si kousek opodál povídaly nad kávou o tom, co z nás asi jednou vyroste. Nebo co by chtěly, aby z nás vyrostlo.

Jednou, když se slunce klonilo k západu, máminy vlasy se tak pohádkově leskly, že jsem se vykašlal na kluky a běžel k mámě vtisknout jí pusu. Byl jsem šťastný, že mám tak krásnou mámu. A bylo mi jedno, že se mi pak kluci posmívali, že jsem mámin milenec. Fakt jsem ji zbožňoval!

„Mami, myslíš, že máš dvojče?“
„Co je to za otázku, Vašku?“ usmála se na mě a pohladila mě před spaním po obličeji, a rukou uhladila moje pyžamo s Medvídkem Pú.
„No jestli existuje ještě alespoň jedna žena, jako jsi ty. Jinou nechci!“

O tátovi máma nikdy moc nemluvila. Mám na něj jen jednu mlhavou vzpomínku. Taky z parku, ale není tak radostná. Odrážedlo. Tátova nervozita. Podrážděný hlas, popohánění…
Nerad na ni vzpomínám. Vždycky pro mě bylo snazší předstírat, že nemám otce…

∞

Čím jsem byl starší, tím víc ve mně sílila potřeba, aby se na mě máma mohla fakt spolehnout. Abych se o ní jednou byl schopný postarat. O ní i o Katku.
Pitomý SLIB!
Věnoval jsem mu příliš…

Dnes tady sedím. Po letech zase v tom parku. Kam jsem dobrých dvacet let nepáchl. Jako by pro mě přestal existovat. Zapomněl jsem na dechberoucí barvy podzimu i na veškeré klukovské pocity. Nic se tady nezměnilo – ta cesta, po které jsem jezdil, je pořád tady. Jen se po ní prohání jiná mrňata. Co asi bude z tohohle blonďáka s modrou mikinou?
Snad nezahodí ten úsměv a radost, která se mu odráží v očích, pro úspěch a kariéru. Ne, to bych mu opravdu nepřál. Není o co stát.

Tak rád bych si to s ním vyměnil. Sedl si na to odrážedlo a zase cítil tu bezstarostnost z toho, jak pravá noha střídá levou.

Mám kapsu plnou kaštanů. Vezmu je domů, udělám z nich lesní zvěř a zítra je donesu mámě na hrob. A jestli večer otevřu tu Grantsku, tak snad zvládnu Kateřině podepsat i ty rozvodové papíry…Mám vztek na tátu, kterého jsem nikdy nepoznal. Kdyby se ten parchant z mojeho života nevytratil, třeba by mi předal vzor, jak být skvělým mužem, neobětoval bych všechen čas práci, a měl tady teď vlastního synka na parádním odrážedle.

Nejhorší na tom všem je, že nevím, kde se stala chyba.

Ne, nejhorší na tom celém je to, že jsem to celou dobu myslel dobře.

Mám podzim rád, i když mi na něj dnes v srdci vzniká druhá smutná vzpomínka.

http://www.goodwp.com/images/201107/goodwp.com_19316.jpg

20.6.

VÍC NEŽ KÁVA

Seděl ve své oblíbené kavárna a těšil se, až mu číšnice donese jeho expresso lungo bez mléka – tak, jak to měl rád. Neměl chuť si číst noviny, připadal si naprosto přehlcený jakýmikoliv informacemi. A tak začal očima skenovat ten známý prostor kavárny.

Dnes byla v práci jeho oblíbená servírka Šárka – drobná štíhlá blondýnka. Vždycky usměvavá a kávu podávající s nějakým drobným slovním vtípkem. Pozoroval, jak se její prsty umě dotýkají obrovské kávové mašiny, která zabírala jednu čtvrtinu barového pultu. Místní podnik byl vyhlášen nejen pro výbornou chuť nabízených káv, ale hosté také vysoce oceňovali, že obsluha byla skutečnými kávovými znalci. Lidé pracující v této kavárně vám dokázali podat krátký či dlouhý výklad o kávě. Kouzlo číšníků v tomto podniku bylo, že se uměli vždy nacítit na svého zákazníka a vyselektovat ten správný obsah informací, které by zaujal právě je. Dle vzhledu, artikulace klientovy objednávky, preference kávy a způsobu jejího výběru, dokázali velmi přesně odhadnout niterní charakteristiky svého klienta. Když taky Jozef přišel poprvé, připadal si jako ve věštírně. Byla to právě Veronika, které jej před lety obsloužila první. Přišla ke stolu a usmála se.

 „Lungo bez mléka?“  zeptala se, než se stačil pohodlně usadit a podívat se jaké druhy káv vlastně místní podnik nabízí. Jozef se tehdy cítil mírně zaskočen. Neměl rád, když vešel kamkoliv do restaurace a ještě než se usadil, už mi strkali pod nos jídelní lístky a ptali se ho, co si dá na pití. První chtěl proto Veronice odseknout něco v tom smyslu „jestli by si jako laskavě mohl první vybrat“. Namísto toho však jen němě přikývnul. Pozoroval ji, jak odtančila k baru a začala s hravostí připravovat kafe. Prvních pár sekund v něm všechno vřelo. Pak ale tuhle emoci vystřídal pocit zcela odlišný: neskutečné překvapení, na které navazovala zvědavost. Jak je to možné, že dívka, která uvidí čtyřicátníka poprvé v životě dokáže během minuty a půl – kdy projde dveřmi do kavárny, pověsí si kabát a usadí se – trefit jeho oblíbený způsob kávy? Náhoda?

Při tomto prvním setkání setrval v podniku v naprosté tichosti. Jeho očekávání bylo překonáno na nejvyšším stupni. Nejenom, že káva byla vynikající a obsluha báječná – nemusel si ani objednávat. Tehdy jako tichý pozorovatel sledoval interakce čísníků s okolními hosty. Viděl takové vlny empatie a na základě pár slov přesné trefy do černého v zákazníkově vkusu, že když mlčky platil, už se těšil na další návštěvu.

Obsluha byla různorodá, ale všichni oplývali stejnými schopnostmi: popovídat si se zákazníkem a v případě nerozhodnosti, dokázali vybrat právě takovou pochutinu, že host odcházel nadmíru spokojen a velmi rád se vracel. 

Jozef při opakovaných návštěvách zkoušel různé techniky zkoumání toho, zda číšníci budou vždy stejně schopní odhadnout jeho oblíbenou kávu. Nesnažil se však něco předstírat. Jen se někdy rozhodl hned si neobjednat a poradit si od čísníků. Ptali se ho na to, co má rád. Jak se cítí nebo co v ten daný den dělal. Nebyl to však výslech jako u psychologa. Z jejich vět čišelo to již zmiňované slovo: empatie.

Jindy přišel do kavárny v podivně melancholické náladě a  přiznal, že neví na, co má chuť. Brunetka Monika se ho tehdy zeptala, jakou má dnes náladu. „Takovou unavenou, nostalgickou.“ Usmála se: „Když vidím, jak povisle dnes sedíte na naši židličce, doporučovala bych naše čoko-kafe. Trocha kakaového cukru vás vzpruží, ale zároveň nedojde k přebití lahodné hořké chuti kávy, kterou máte tak rád.“ Bylo to přesně to pravé pro tehdejší upršené odpoledne! Tu kavárnu si zkrátka zamiloval. Stala se pro něj svatyní, kde byl v přítomnosti osvícených lidí, kteří mrkli a viděli.

 Postupem času jej tam začali brát jako stálého hosta, a tak s personálem vedl dlouhá povídání právě na to téma, které ho nejvíce zajímalo: jak to dělali, že dokázali odhadnout, po čem chuťové buňky maminky s dítětem, mladé holky nebo starý děda nejvíce touží? A byly to diskuze nebývale plodné a poučné. Zajímavé a obohacující.

Z minulých vzpomínek jej zpět do současnosti přenesla vůně Arabiky. Veronika před něj postavila jeho kávu. Jozefovi zbývala ještě celá půlhodinka do pracovní schůzky. Když mu to časově vycházelo, velmi rád byl na místě první. Za prvé proto, aby se sžil s prostředím a za druhé proto, že miloval pozorování lidí kolem sebe.

Teď právě kavárna doslova zela prázdnotou. Mimo něj v kavárně seděly ještě dvě dívky. Obě byly natočeny čelem k němu. Obě mohly mít něco lehce přes dvacet, maximálně do čtyřiadvaceti. Jozef si usrknul svůj první doušek kofeinu a usmál se. Jestli v životě něco miloval, tak to byly protiklady. Fakt, že na jeden jediný problém či jev vždy existují minimálně dva úhly pohledu. Ty dvě dívky, které měl před sebou toho byly krásným důkazem! Byly jako ztělesnění nebe a země. Jingu a jangu. Čerta a anděla. Vody a vína. Dobroty a rebelství.

 Na první z dívek jej jako první zaujaly zrzavé vlasy, na které padalo sluneční světlo a krásně se třpytily. Sám pro sebe ji dal jméno Dominika. Dominika měla tyrkysovou sukni, které kontrastovala s jejím bílým tričkem – to zase ladilo s bílýma balerínkama. Vypadalo to, že slečna dbá na svůj vnitřní zevnějšek, ale tak jaksi s lehkostí a bez přílišné vyumělkovanosti. Podíval se jí do obličeje. Její ušní lalůčky byly zdobeny červenými visacími náušnicemi, čímž dotvořily dojem dokonalého barevného tria. Stačil si povšimnou, že její oči byly hnědé. Obličej vzhledem k jejímu věku bez vrásek. Četla. Před sebou měla elektronickou čtečku a vypadalo to, že se snaží soustředit, neboť na kořeni nosu měla tenkou rýhu, jako symbol hlubokého soustředění. Aniž by zvedla oči od čtiva, sem tam instinktivně nahmatala croissant, který měla po pravé ruce stolečku a zapila jej kávou latté.

Druhá slečna se diametrálně odlišovala. Měla tmavě hnědé, polodlouhé vlasy. Při pohledu na její modré oči se Jozefovi okamžitě vybavilo jméno Veronika. Netušil proč. I přesto, že bylo horské letní ráno, byla dívka oblečena v džínách a plandavém tričku s nápisem Metallica. Popíjela presso bez mléka a se sluchátky v uších energicky pohybovala prsty doprava a doleva na svém Iphonu. Veronika na sobě neměla žádný make-up, ani náznak po řasence. Na rozdíl od Dominiky, jejíž posed byl velmi zpřímený, ten její se podobal hrbu od Quasimoda z Hugova románu. Jozef z ní nemohl spustit oči. Dokázal si představit, že spousta lidí by ji odsoudila za její styl oblečení, on však nemohl přestat přemýšlet, jak je krásná. Naučil se totiž pod pozlátky špěrků, imagových nálep oblečení vidět tu skutečnou krásu.

Začal těkat očima z jedné dívky na druhou, aniž by si toho jedna či druhá všimla. Obě byly intenzivně zabrány do své činnosti. Přemýšlel, čím mohla být ovlivněna volba jejich odlišné kávy. Oproti expressu, bylo latté o pár korun dražší. Koneckonců Dominika vypadala, že pocházela z dobře zabezpečené rodiny, neboť postřehl, že jí u levého kolene spočívala kabelka z obchodu DesIqual, který nepatřil k těm nejlevnějším. Pravděpodobně vyrůstala v prostředí, kde se s rodiči scházela ke kávě o páté a latté zde bylo pokládáno za adekvátní dávku kofeinu pro slečnu jejího věku. Ano, její pečlivý způsob oblečení by mohl naznačovat, že vyrostla ve světě, kde si někdo potrpěl na pravidlech.  Taky si ale dost možná dala latté pouze dnes a normálně pije piccolo. Jozefovi nevadilo, že nezná odpověď, pouze ho bavilo si představovat a skládat k sobě různé alternativy.      

Veroniku ve své mysli tipoval na umělkyni Představoval si, že je přesně ten typ, který ráno vstane a začne svůj den ranní kávou, dost možná i cigaretkou. Možná, že její život vypadal tak, že se již musela starat sama o sebe, neživili ji rodiče. Pravděpodobně sdílela byt s dalšími umělci. Pohybovala se zcela jinými lidmi, jinou sociální skupinou než-li Dominika – to mělo vliv nejenom preferenci kávy, kterou každá z nich popíjela, ale také styl oblékání.

Na koho tak asi čekají?

Dominika dost možná na svého přítele, se kterým je již ve vztahu třetím rokem  a netuší, že ji plánuje požádat o ruku. Veronika by mohla očekávat někoho z kapely, aby mu ukázala text své nové písně a požádala o složení písně.

Dominika studovala práva. Veronika již pracovala v Penny Marketu a snila o kariéře zpěvačky.

Jozef pozoroval svou mysl a usmíval se, jak stereotypně uvažuje. Nestačil se divit, jaké příběhy je schopen vytvořit jen na základě oblečení a pár gest. Proč by to totiž nemohlo být i naopak?

Co když ve skutečnosti Dominika byla neskutečnou fanynkou Metalliky, zatím Veronika neměla to ráno žádné jiné čisté tričko, a tak si jej musela půjčit od spolubydlícího.

A co kdyby Veronika byla ve skutečnosti tou, která studuje práva a má neskutečně bohaté rodiče, od kterých se snaží distancovat všemožnými způsoby: mimo jiné tím, že se bude oblékat stylem, který by řada lidí označili za ležérní, nedbalý až rebelský.

Jak by to vypadalo, kdy ve skutečnosti Dominika byla ta, co nemá práci. Připadá si neskutečně prázdně a jediné o čem sní, je potkat toho pravého, aby ji zabezpečil a ona mohla začít žít své sny, na které měla pocit, že sama nikdy nedosáhne. Rodiče ji zemřeli, cítí se sama. Toužíc po lásce, přihlásila se na internetovou seznamku a dnešní potencionální partner navrhnul právě tuto kavárnu. Její oblečení, které na sobě má půjčené od kamarádek, neboť její šatník je v tristním stavu.

Mohlo to být tak i tak.

Jozef se pokoušel představit si tu druhou variantu a vnímal, jak bláhové je, že mi to činí obtíže jen proto, že jedna má make-up a druhá ne. Že jedná má vyžehlené vlasy a druhá ne.

Zkusil si představit obě dívky ucházející se o pracovní pozici manažerky v nějaké lukrativní firmě. Jakou roli by zde hrál životopis v porovnání s outfitem obou dívek? Která z dívek by dostala pracovní pozici? Netušil, jakou intonaci a dikci má Dominičin a Verčin projev. Mohl si to jen domýšlet. Dominika mohla mít takový ten nepříjemný pisklavý hlásek, od kterého chcete jít dále okamžitě, když jej uslyšíte – i přesto nelze říci, že by kvůli tomu práci nedostala. Jak velkou roli tam bude hrát, že přijímacím bude muž, kterému se zalíbí Dominičina jiskra v oku, nebo naopak, že tam bude ženy, která v ní uvidí svou dceru, které bude chtít dát šanci. Ale co když si představíme situaci, že Dominika bude mluvit jasně, rozvážně a uvědoměle – nebude z  ní šéfka cítit potencionální konkurenci? A co Veronika?

Bude její nedbalé oblečení korespondovat s jejím stylem mluvy? Bude z něj šéfka cítit, že je jí vlastně jedno, jestli dané místo dostane, či nikoliv? Nebo šéf jen stěží udrží zavřené čelisti, až Veronika začne mluvit a on zjistí, že i když má na sobě obnošenou mikinu, je neskutečně moudrá a bystrá.

Mohlo by to být jakkoliv.

Jozef si usrknul další doušek kávy. Ztratil se natolik ve svých myšlenkách, že mu vystydla. Mrknul na hodinky. Měl ještě deset minut do schůzky. Chtěl si v duchu projít hlavní body, které chtěl probrat, ale jeho vlastní hra jej natolik uchvátila, že se od ní nedokázal odpoutat.

Přemýšlel, v čem by se tak ty dvě slečny ještě tak mohly odlišovat. Která z nich asi měla ráda golf a která upřednostňovala sledování sitcomů? Která z nich milovala Oscara Wilda a která hltala každou knihu Alexandry Potter.

Byla Dominika tou, kterou vychovala pouze maminka, a proto nyní již tak intenzivně toužila po příteli? Aby konečně zakusila, jaké to je cítit to mužské objetí? Proč vyrůstala Veronika jen s prarodiči? A co se stalo, že jim již dva roky nezavolala? A jaké měly dětství?

Kolikrát se slečna uďobávající croissant  nudila v cirkuse, zatímco ta pijící expresso o tom snila až do svých dvaceti let – pak si konečně koupila lístek a byla zklamána. Zjistila totiž, že cirkus nesnáší, že jí to přijde podlé – takto zacházet se zvířaty. A moc si přála mít zase zpět tu naivní představu o idylickém světě zvířat.

Dominika nikdy nepochopila, proč se jí jako malé nikdy nesplnil sen o tom úžasném vláčku, který by měl i mašinky plné uhlí a byli by tam i opravdoví cestující a podél kolejí by byly stromy. Vždycky dostávala jen panenky. Dostalo se to až do bodu, kdy se děsila jakýchkoliv narozenin, neboť měla strach, že po rozbalení jakékoliv barvy dárku, bude v rukou držet to samé: dvě plastové nohy s umělým příšerem. Ten strach ji pronásledoval až do okamžiku, kdy okolí seznalo, že už pomaloučku odrůstá, a konečně začala dostávat jiné předměty než-li panenky.

Veronika měla podobné trauma z autíček. Její děda jako malý kluk vždy toužil mít právě takovou parádní sbírku angličáků, které vlastnil jeho soused. Poháněn vědomím, že v období, kdy malá Verunka vyrůstala, bylo všeho dostatek, začal si plnit svůj dětský sen. S jiskrami v očích dostávala Verča k jakékoliv příležitosti auta dřevěná, skládací, lepící, automobilové dráhy, nebo taková, která se musela smontovat pomocí šroubováku a dalších „vynajítek“. Model červené Hondy dostala dokonce i za úspěšné dokončení střední školy. Veronika častokrát přemýšlela, zda dědova posedlost měla vliv na to, že ve svých dvaačtyřiceti neměla řidičský průkaz a ani to v dohledné době neplánovala měnit.

Obě dívky by se asi válely smíchy, kdyby mezi sebou sdílely své zkušenosti z dětství. To ale nehrozilo. Jozef pozoroval energii mezi nimi a měl pocit, že tam žádná neproudí. Jakoby se jedna na druhou dívala skrz prsty. Ale dost možná to byly jen jeho domněnky a fantazmagorie.

Při slově dětství se mu během milisekundy mihla plejáda těch jeho vzpomínek. To asociovalo vzpomínky spojené s jeho mládím. Hluboce si povzdechl. Najednou posmutněl a jeho oči se stočily doleva, kde se potkaly s jeho vlastními hnědými duhovkami. Díval se sám na sebe do zrcadla a vnímal, co přitom cítí.

Připadal si strašně starý…

Ten pocit ho vyděsil! Byl totiž z těch, kteří propagovali výroky typu, „že věk je jenom číslo“ nebo „že on tady bude do sto dvaceti“. Pravdou však bylo, že tak poslední dobou při ranním vstávání zdaleka necítil. Díval se do svých smutných očí a zaplavila ho lítost. Netušil, kde se vzala, ale prostě tam najednou byla. A náhle pochopil, proč ty dvě dívky tak intenzivně pozoroval. Byla za tím bolestná závist. Neskutečně jim záviděl jejich mládí, svobodu a bezstarostnost. Toužil se celým svým tělem vrátit o dvacet let nazpátek a napsat si svůj životní příběh ještě jednou. Prožít si těch dvacet let ještě jednou. PRO-ŽÍT!!! To znamenalo žít naplno. Představil si, jaké by to bylo: kdyby mu bylo zase dvaatřicet. Studoval by na vysoké a nevěděl by, co ho čeká. Netušil by, že bude mít rodinu se dvěma dcerami, které se mu nakonec odstěhují do zahraničí a jeho manželka následně zažádá o rozvod protože on bude věčně v práci. Šel by do toho svazku znovu, kdyby tehdy věděl, co ví nyní? Nedokázal si na to odpovědět. Zavřel však oči a vrátil se do toho okamžiku, kdy mu bylo dvacet tři.

Viděl se, jak leží na kolejích a kouká do stropu. Žádná část jeho těla nebyl sevřena jakýmkoliv strachem či obavami. Jen tak koukal a přemýšlel, jestli si půjde někam dát pizzu teď, nebo to vydrží do večera a dá si nakládaný hermelín u piva. Byla tam taková rozlehlá bezstarostnost! Čtyřicetiletému Jozefovi se při tom úplně zatajil dech. Jak jsem na ten nádherný pocit mohl zapomenout?

Jozef si nežil špatně. Po pravdě, si ani lépe žít nemohl. Měl krásnou práci, ve které vydělával dost peněz, aby si třikrát ročně zajel na dovolenou s pánským klubem a dvakrát ročně zajel navštívit dcery. Ty ho nepotřebovaly, byly již finančně zcela soběstačné. Ženu vídal o Vánocích. O milenku nestál. Základ – existencionální otázky – měl tedy zcela vyřešen. Přesto ho uvědomění, že ač měl víc bankovek v saku, než jeho mladší Já, málem porazilo ze židle.

Co se změnilo? Co jsem tehdy měl a teď nemám? Co jsem to cítil na té hrudi, když jsem ležel v těch peřinách, které jsem tři měsíce nevypral, v džínách, se kterými jsem noc předtím prolézal skrz křoví?

Ještě jednou zavřel oči a vrátil se do té vzpomínky na vysokoškolské koleje. Viděl se, jak hraje na kytaru, jak se prochází parkem bosý v ranním městě, kde zbytek obyvatel poklidně oddechuje. Viděl se, jak si hořečnatě zapisuje u svého pracovního stolu své sny. TO BYLO ONO! Úplně se vzdal svých snů…

Jako malý kluk toužil mít kapelu. První takovou, která by mu přinesla úspěch a slávu, kde by koncertoval po celé republice a sklízel by úspěch, slávu a peníze. S přibývajícími roky začal ten sen usekávat a říkal si, že by spokojil pouze s tím, že by měl svou malou kapelu, se kterou by koncertoval v místních klubech a hospůdkách, podle toho, kde by o něj stáli. Ve finále se spokojil s tím, že si sem tam zabrnkal na kytaru, nejčastěji, když byly jeho dcerky malé a později, když hrávali na rodiných oslavách všichni.

Sen hrajícího kytaristy vyměnil se kariéru pro zabezpečení rodiny. Tehdy to vnímal, že to bylo správně. Nyní již však nemusel. Co bych dělal, kdybych už zítra nemusel do práce? Vůči komu pořád cítím tu tíživou zodpovědnost?    V jeho hlavě se náhle spojily dvě jakési dráhy, které vyústili v hluboké CVAK. Otevřel oči a podíval se ještě jednou na ty dvě děvčata před sebou.

Všechny ty vlastnosti, které jim dal, byly vlastně jeho. Napravo seděla umělecká Veronika, kterou se tak toužil stál jako mladý kluk. Nalevo seděla Dominika, která věřila, že cesta ke štěstí by měla vést po stezičce úspěchu. Zhluboka se nadechl, zatočila se mu hlava.

Za dvě minuty měl mít první pracovní schůzku, která měla odstartovat jeho každodenní pracovní tempo – zastavení bylo naplánováno na osmou večer. Zachvátila ho panika. Měl chuť zaplatit a odejít z té kavárny, vykašlat se na schůzku a jít si koupit do prvního obchodu kytaru. Zmítal se mezi pocitem šílené touhy to skutečně udělat a silným pocitem zodpovědnosti a viny, která by následovala, kdyby to skutečně učinil. Zhluboka se nadechl, a usmál se.

Uvědomil si, že toho dne, se v té kavárně probudil k životu ten mladý klučina, který miloval hraní na kytaru v leže, s pohledem upřeným do stropu. Zároveň však již nedokázal zmačkat a vyhodit do koše toho seriózního muže, držícího se svých zásad, kterého v sobě v průběhu těch let vypěstoval. A co kdybych vás mohl mít oba?

Podíval se ještě jednou na ty mladé ženy, které seděly před ním a představil si situaci, že jedna čeká na druhou. Že si sebe navzájem pouze nevšimly. Teď, teď zvednou hlavu. Projede jimi překvapený úsměv, který se promění v krásný smích a pak obě zároveň řeknou: „Vůbec jsem si tě nevšimla! Jak dlouho tady proboha sedíš?“ Pak se hluboce obejmou, sednou si k jednomu se stolů, objednají si domácí zázvorovou limonádu a začnou si povídat o všem, co se u nich změnilo za tu dobu, co se neviděly.

Přesně tohle splynutí Jozef pocítil se svým mladším, kytarovým Já. A těšil se, až si sedne někde v koutku a bude ho na chvíli tiše poslouchat, jak k němu promlouvá a říká mu o všech dalších snech, na které dočista zapomněl.

Klient měl zpoždění. Vytáhl iPhone a poslal sekretářce e-mail, že si pro zbytek dnešního dne si bere volno. Objednal si malinovku a tiše vyčkával na zákazníka. Usmíval se. Těšil se na tu další schůzku. A pak na procházku se sebou samým.

15.4.

PROČ STUDENTI STUDUJÍ

                Sedím na přednášce a snažím se poslouchat dnešní téma přednášky, které profesor chce vykládat. Se zájmem sjedu místnost a zjišťuji, že jsem možná jediná, kdo vyučujícímu věnuje pozornost. Zprava i zleva na mě svítí modré obrazovky. Facebook… Snažím se přijít na to, proč ti lidi na přednášku vůbec šli? Proč, proč, proboha proč?

Co dělají na této škole?

Co si ze svých studií odnesou?

(Nad těmito otázkami poslední dobou přemýšlím častěji a ke svému překvapení zjišťuji, že nejsem zdaleka jediná..)

Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby někdo řekl: „Baví tě to? Studuj, nebaví? Nevadí, pojď já ti dám práci.“ Kolik z nás by tady zůstalo?

Zesiluje ve mně totiž dojem, že spousta studentů je na vysoké škole pouze se strachu. Ze strachu, že pak nenajdou práci, která bude dostatečně finančně ohodnocená. A hle: kolik mám kamarádů, co museli zapřít i bakalářský titul, jako nos mezi očima, aby pracovní pohovor mohli nazvat úspěšným.

Nechci zpochybňovat všechny formy studia. Obdivuju všechny, kdo mají vnitřní vůli šest let studovat medicínu, aby mi v případě potřeby zasádrovaly nohu. Jen si myslím, že je dnes v nedostatečné míře zdůrazňováno to, že žít se dá i bez vysoké školy. A nemusí to nutně znamenat, že takový jedinec skončí jako uklízečka. Nebo ano? A není právě tato naše představa tím, která se na základě NAŠICH očekávání, sebe splňuje v realitě?

Do velké míry si to děláme sami: do Tesca za pokladnu nepřijmou člověka bez maturity.

Proč vysoká? Proč titul?

Pozoruji tupé (promiňte mi ten výraz) a prázdné (ABSOLUTNĚ BEZ ZÁJMU) výrazy mých kolegů a kolegyň. Vyučující se na něco ptá, ale drahým studentům to nestojí ani za to, aby odlepili prsty od klávesnice, na chvíli přestali odepisovat na FB a zvedli hlavu.

Je mi z toho smutno.

Proč studenti studují?

Pamatuju si, že když jsem přešla ze střední na vysokou školu, pocítila jsem silnou ambici jednou na vysoké škole učit. Stát tam přede všemi těmi studenty, kteří mě budou poslouchat, protože jsou tady ze své vůle a protože je daná látka bude zajímat. Byla jsem nadšená, protože mi to přišlo TAK JINÉ a naplňující oproti střední škole.

Dneska nevidím rozdílu. Bohužel.

Je mi jasné, co motivuje ke studiu studenty – titul. Ale co vás, profesory?  Není to často oboustranná marnost?  Studenti nevidí ve studiu smysl a snaží se mu věnovat minimum času. Učitelé jsou zoufalí a přemýšlí, zda jim to stojí za to úsilí učit takové lemply a lajdáky, kteří na přednášce neustále kontrolují poštu, odevzdávají nedotažené práce a, nečtou literaturu.

Nechci tady tvrdit, že jsou takoví všichni studenti. Ale neptejte se mě, kdy naposledy jsem potkala někoho, kdo by mi s jiskrami v očích řekl, jak úžasný článek právě přečetl, jak geniální byla přednáška, jak obohacující bylo přepisování myšlenek těch sociologických velikánů.

Nebo je chyba v nás? Studentech? Je chyba v tom, že studium už bereme jako standart a nevážíme si ho?

Co se asi honí hlavou učitelům, když odchází z přednášky? Je to něco v módu „splněno“, jako to máme často my, když odevzdáme rešerši četby a jdeme konečně dělat NĚCO, CO MÁ SMYSL?

Jak často oni přemýšlí nad smyslem celého svého snažení? Berou to jako poslání, jak nám dopomoci k titulu, nebo prostě jako práci?

Co se asi honí hlavou učitelům, když  na přednášce zrovna neříkají hodného zápisu a klávesnice klape jako o život? Kde berou ten drive už XX let stále to stejné? Cítím vlnu obdivu.

Přesouvám se do knihovny a pod tíhou svých myšlenek začínám číst literaturu, dělat si poznámky. A přepisuju a přepisuju. Snažím se mechanicky soustředit, dělat JEN TO, co dělají všichni kolem mě. Ale přesto tam něco v té hlavě pořád křičí: jaký to má proboha všechno smysl? (!!!)

6.4.

Byla to sobota

Byla sobota a já před sebou měla celou řadu povinností a pozitivně si opakovala afirmaci: „Ty nemusíš, ty chceš!“ Pro alespoň minimální pocit uspokojení jsem si se všemi těmi sociology a environmentalisty zalezla do postele a s pohledem upřeným kamsi do stropu jsem si tiše přeříkávala jejich moudra. Tu jsem odběhla na kafe, tu zase na obědovou palačinku.

Eliasův civilizační proces už však moje hlava nechtěla pojmout – to byl signál křičící: „Vem vodítko a jdi!“ Nikdo mi nerozlije klid v duši TAK RYCHLE, jako tóny Devy Premal: Om Mani Padme Hum – dokolečka dokola -  a vše se zdá být jaksi jasnější…Hluboko uvnitř vás totiž není chaos, to jen ta myslící hlava neustále potřebuje jarní rejžák!

Jdu a přemýšlím, kde vlastně jsem.

Říkám si, že je vlastně jednoduché mít sen, ale složité se ho držet a jít si za ním(skutečně?!). A taky se ptám sama sebe: kolik jsme toho pro svůj sen ochotni obětovat? Časově, finančně? Jak odvážní se odvážíme být? A jak velkou roli v tom hraje naše trpělivost, píle a sebedisciplína? Měla bych nyní spíše memorizovat sociologické poučky, nebo pokračovat v psaní? Co bude mít větší smysl? A kdo to soudí? Já, okolí?

Co se stane se všemi těmi vytisknutými papíry plnými  žlutě, růžově, zeleně i modře zvýrazněných řádků, až tady nebudu? Vyblednou, spálí se. Zmizí i moje „vědomosti“, které jsou přeceňovány.

Jdu dál a přemýšlím: o čem ten život vlastně je? V tom okamžiku z postranního baráku vychází dvojice starších lidí. Asi se loučí s dcerou, která za nimi zavírá branku. Usmívá se. Vypadá to, že rodiče byli na návštěvě. Určitě bylo kafíčko, možná i bábovka. Z okna na ně mává zrzavé malé dítě – asi vnuk. Jak je míjím, na chvíli se stanu součástí toho víru energie a mě polije jakýsi nepopsatelný vnitřní klid. Ano, z velké části je život právě o tom! Sdílení s milovanými.

Jdu dál a míjím další dvojici. Starý pán s paní venčí psa. Je mi fajn. Já ho zatím venčím sama, ale vím, že to vůbec nevadí – i to je součástí cesty.

Om Mani Padme Hum  vystřídalo Idé Weré Weré a já se usmívám, pokyvuju si rukou doprava a doleva jako dirigentka a na zlomek okamžiku mě napadne, co si asi myslí všichni ti špióni, kteří se skrývají za záclonami – a je mi to fuk!

Přála bych si, abych se od názorů (a svazujících strachů a obav) dokázala odprostit ve více oblastech. Jej, jak lehce by se mi pak dýchalo!

Čas pokročil. Zmrzlé ruce zapínají varnou konvici. Vařím si zelený čaj. Papírový Elias netrpělivě leží vedle mě na poličce, ale já stále ještě cítím potřebu psát. Rezonují mi v hlavě totiž dvě otázky: Proč je tolik lidí samo, když je tolik lidí samo? A pak taky, proč studenti studují?

Proč je tolik lidí samo, když je tolik lidí samo?

  Spousta mých kamarádů a kamarádek a známých, se kterými se poslední dobou potkávám, jsou moderně řečeno single. Některým to vyhovuje, jiní jsou z toho už zoufalí. Jedni si užívají svobody, nezávazného randění a dvoření; jiní netouží po ničem jiném, než ulehat a probouzet se vedle TÉ jedné osůbky. Vařit kulinářské obědy a péct společně chleba. Oba typy samozřejmě nejsou kategoriemi absolutními, ba naopak! Do značné míry se prolínají. Většina známých z přechází z jedné kategorie do druhé alá střídavě oblačno.           
                Říkám si, proč nám mladým dnes dělá tak „velký problém“ se vázat? Proč to chceme i nechceme zároveň? Proč toužíme milovat a zároveň mít svůj klid? Proč máme pocit, že obojí nejde zároveň? Velkou roli v tom hraje asi paradox volby. Dřív na vesnici byl omezený počet kluků a holek – kdo dřív přišel, ten dřív bral. Nedíval se doprava, doleva. Vybral si, vzal si a bylo hotovo – mohla se malovat světnice!        
                My dneska hodně cestujeme, poznáváme různé typy holek a kluků a tak nějak si puzzlově dáváme dohromady ty kvality, které od budoucí dušičky očekáváme. Vysoká očekávání - tak tuším -mohou být jeden z důvodů, proč mají lidé strach se zavázat a volí raději variantu povrchního seznamování, přicházení do životů toho druhého – a zase včasného odcházení.        
                Tím jsem taky nakousla další úhel pohledu: strach. Žijeme v době, kdy jsou nám neustále prezentována nějaká rizika, problémy, starosti a strachy – a partnerský život taky není výjimkou. Rozvody, nevěry, hádky – to je téma, o kterém toho často slýcháme asi více, než-li harmonických a vyvážených vztazích. ALE ZASE: záleží jenom na nás, kterým směrem našpicujete uši.

Strach ze známého.

Ale i strach z neznámého.

                                                               Strach z očekávaného.

                                                                                                    Ale i strach z neočekávatelného?

Ale není to všechno součást života? Ale to by znamenalo, že život je vyplněn strachem!           
A co když to trošku poopravíme: radost ze známého, dobrodružství neznáma, sladkost očekávaného i štěstí překvapenosti.

Nezávisí tedy vždy vše jen čistě a pouze na našem úhlu pohledu?

Nepřemýšlíme příliš, namísto abychom skutečně žili a konali? Čeho se bojíme?

Není to náhodou tak, že bojíme-li se, že po čase možného partnera budeme nuceni ZASE zaškatulkovat do kategorie „nevyhovující“…

…že se vlastně bojíme pouze určité části sebe sama?

Pokud se nám stále nedaří potkat nikoho, s kým bychom chtěli snídat – je to skutečně chyba okolí? Toho, že ONA se pořád ne a ne objevit? Skutečně takový chlap není? Nebo je chyba v nás? Čím obtížněji se nám tato pravda žvýká, tím větší možná bude její relevantnost právě pro náš případ...

Ale možná se úplně pletu..Co já vím (=

To všechno mě jen tak napadá, při popíjení zeleného čaje, za zvuků Chopina a Schuberta…

Ještě pár hodin bude sobota, a potom přijde neděle.

A já mám pocit, že tečkou za tímto myšlenkovým pochodem, jsem učinila jednu z nejsmysluplnějších věcí dnešního dne.

A proč studenti studují?

(již brzy…)

30.3.

ZTRÁTA ČERVENÝCH RUKAVIC

http://www.partykostym.cz/36-rukavice-rukavicky

Včera jsem ztratila červené rukavice. Stalo se to, když jsem vysedala z tramvaje, neboť byla výluka. Zabraná do Foucaultových mouder jsem při vystupování pocítila takový divný pocit. Takové TO, kdy víte, že NĚCO nehraje, ale nevíte, CO PŘESNĚ!

V okamžiku, kdy jsem stála na zastávce a vyhlížela autobus na přestup mi to secvaklo-moje druhé koženkové ruce jsem si nechala na klíně a při čtení jsem na ně zapomněla - odjely v tramvaji číslo 3.

Stála jsem tam a do konečků prstů se mi začala vkrádat zima...A já v sobě identifikovala dva zcela rozporuplné pocity. Jedné části Irči to bylo úplně jedno. Ta část věděla, že mám v šuplíku ještě celou řadu dalších rukavic, v kabelce kreditku a že pokud budu toužit po zcela totožných rukavicích, kterým jsem dala nedobrovolně sbohem, stačí uspořádat útok na obchody - a to by byl asi konec světa, kdybyste tam dnes nenašly TO ONO, podle vašich představ! Nyní by se mohlo zdát, že si dostatečně nevážím svých věcí, ale o to nešlo! Jedna část mě si zkrátka byla vědoma toho, že to je jenom věc! A že zatímco JÁ jsem ztratila rukavice, se na světě stala celá řada horších katastrof...

Ale co ta druhá část! Ta měla chuť se za tou tramvají rozběhnout, uspořádat brněnské pátrání, aby našla TY jedinečné červené rukavice, které mě už nějaký ten pátek provázely životem a byly přítomny mnoha významných okamžiků, kdy jsem je navlékala a zase svlékala z prstů. Nechápala jsem to, ale měla jsem pocit, jako bych ztratila část sebe... 

Byla jsem naštvaná, že mi na tom TAK ZÁLEŽÍ a ve stejném okamžiku mi je ztráta rukavic úplně šumák.
Zároveň se mi vybavily dva okamžiky, kdy jsem již rukavice ztratila. Jednou byly zelené, krásně padnoucí k zelenému kabátu. Ty druhé byly sportovní (značkové =P). Přemýšlela jsem, proč jsem tyhle ztráty  nikdy nedokázala pustit z hlavy. Proč mi na těch rukavicích tak záleželo a PROČ SE MI TO V ŽIVOTĚ POŘÁD OPAKUJE?

Odpověď přišla ještě ten den při večerním čtení. Opět v tramvaji, avšak nad jinou literaturou (nic proti Foucaultovi, ale..). Eckart Tolle v knize Nová země píše: "Všechno, o co vaše ego usiluje a k čemu se připoutává, jsou jen náhražky Bytí, které není schopné cítit. Můžete si vážit věcí a starat se o ně, ale kdykoliv se k nim začnete cítit připoutaná, můžete si být jistá, že je to vaše ego. Ve skutečnosti však nejste připoutána k hmotné věci, ale k myšlence, která souvisí s "já", "mě". "mně" nebo "moje". Kdykoliv plně přijmete nějakou ztrátu, dostanete se za ego a pocítíte, kým jste -  a budete si plně uvědomovat své Já." (Tolle 2006: 38)

Ta četba mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. A chtě nechtě jsem si to musela přiznat - ano, bylo to tam! Tak neskutečně velký pocit osobní důležitosti plynoucí jen z toho, že máte na rukou určitý typ rukavic. Rukavice jako symbol určité identity, kterou jsem viděla kdoví kde: v reklamě, u kamarádky, kterou jsem  tiše obdivovala, v módním časopise..

DÍKY BOHU, ŽE JSEM JE ZTRATILA! Uvědomění, že jsem "víc než rukavice" bylo neskutečně osvěžující a uvolňující. Nemohla jsem se po zbytek dne přestat usmívat.

Na kolika věcech jsme takto směšně připoutáni? Na mobilu? Autu? Tričku nebo třeba jen kuchyňské lžičce?

20.3.

PRIORITY ZNAČKY P

Rozhodnutí. To je to slovo, které nás provází životem. Rozhodli jsme se z nějakého důvodu přijít sem na tuto planetu. Vybrali si rodiče. Rozhodli se pro školu, kamarády…

Když jsme malí svá rozhodnutí si tak neuvědomujeme: to jestli si dáme citrónovou nebo čokoládovou zmrzku, nehraje takovou roli. To, zda se nakonec rozhodneme pro plyšového dalmatina nebo veverku, ovlivňuje maximálně peněženka našich rodičů.

S přibývajícím věkem jde však do tuhého: máme si vybrat volnočasovou aktivitu. Pět kamarádek, které pozveme na narozeninovou oslavu. A sukni – zelenou nebo bílou! A přiostřuje se: musíme se rozhodnout, komu věnujete poslední ploužák, první pusu. S kým budete snídat a usínat a třeba jednou mít rodinu…Vybíráte si školu a pořád, pořád SE ROZHODUJETE!

                JAK SE NEJLÉPE PŘIPRAVIT?

                                                                              KTERÝ PŘEDMĚT SI VYBRAT? 

   

ZDA JÍT NA PIVO NEBO ČÍST O TEORETICKÝCH KONCEPTECH MINULÉHO STOLETÍ…

Občas se zastavíte, a ptáte se sami sebe, proč to všechno vlastně děláte? Kam směřujete? K čemu vám to vlastně je? (Ve vyšších levelech se ptáte, jestli TO VŮBEC JE!)

Ale pak zase musíte vysypat koš, nakoupit, umýt děti a jít do práce. Zase zapomenete…

Když máte pochybnosti delší dobu a evidentně se trápíte, okolí vám poradí:

„To bude dobrý!“

„To zvládneš!“

„To si sedne!“

Ale nejlepší radou nad zlato je tato: „SROVNEJ SI PRIORITY!“

Můžu vás ujistit, že v každodenním zmatku si je nerovnáte. A může se stát, že se to ve vás bude TAK prát, že ani meditace, běh či půst vám „neporadí“, nenapoví, nepomůže.

To prozření je děsivé! Celý život vás sice učili srovnávat si priority, ale zároveň i vždycky vedli k prioritě P. A okolí je vám potvrzovaly: všichni chodí na diskotéky, všichni randí, všichni se učí, všichni jdou na vysokou školu – co když se ale v těch konformních prioritách začnete cítit nejenom nejistě, ale i NEŠŤASTNĚ  Uvědomíte si, že vaše priority jsou vlastně prioritami někoho dalšího – CO PAK?

  Pak přichází dvě věci: strach a naše známé rozhodnutí. Priority, které nám naše okolí nepotvrzuje, v nás vyvolávají pocity nejistoty – vždyť to TAK NIKDO nedělá! To v nás vyvolává vlny strachu a řady otázek: „Co když selžu…Co když to bude špatné rozhodnutí? A co když budu litovat?“

A přesto, že jedna část vás říká (a VY ji slyšíte, pokud jste dostatečně vnímaví!): „No A! Komu zase chceš CO dokazovat? Selžeš před kým? Zase se něco naučíš. Poučíš se…“

Ta druhá polovina ve vás hlodá dál. Často tak usilovně, že vás nenechá spát…A víte, co je nejhorší? Že ani když děláte vše podle „konformních priorit“, necítíte úlevu. Necítíte se šťastní. Prostě tehdy ta mrcha zase přehodí výhybku a jízlivě se zeptá: „Nebyla bys šťastnější se SVOU Prioritou?“

BYLA!

Tak proč to neuděláš?

MÁM STRACH…

Srabe!

SUPER, FAKT DÍKY.

Výrok SVOBODA VOLBY zní neskutečně pompézně! A v reálu může být i pekelně svazující. Často si totiž namlouváme, že nemáme otěže svého života pevně v rukou, že nám s tím rozhodnutím někdo pomůže. Mýlíme se! JAK JSME POŠETILÍ! Rozhodnutí jde totiž zase s dalším pocitem, který nás často svazuje – a tím je zodpovědnost.

„Až budeme velcí, budeme zodpovědní,“ říkáme si. CO TO SAKRA ZNAMENÁ? Není to jen schovka pro ty stejné priority, které nejsou naše?

„Vystuduji, pořídím si auto, dům, hypotéku, rodinu.“ Jsme radši zodpovědní a chováme se dle šablon okolí, než abychom byli odvážní a věřili svým snům. Odvážili se vzít ZODPOVĚDNOST ZA ROZHODNUTÍ, které bude VYBOČOVAT. Máme totiž STRACH (ZASE) – z kritiky, posuzování, odmítnutí.

Když budeme ZODPOVĚDNÍ, dostane se nám v případě NEÚSPĚCHU politování a soucitu. Pokud však budeme JINÍ, ODVÁŽNÍ a SMĚLÍ – a selžeme… - dočkáme se jen nepochopení, možná i posměchu, často také osamocení. A člověk jakožto TVOR SPOLEČENSKÝ sám příliš dlouho nevydrží.

Přitom je to na první pohled velmi prosté: kdybychom se odvážili snít, jít si za svými sny a věřili si. OPAKUJI: VĚŘILI SI! Nemuseli bychom se ohlížet doprava, doleva. Nenechali bychom se pohltit pochybovačnými myšlenkami, ani okolními pochybovači. Vykašlali bychom se na kritiku, nepochopení či nejapné poznámky. Pak je tady ještě druhý problém: celý život slýcháme věty typu: „Život není peříčko.“

„To si musíš zasloužit! VYDŘÍT. Odpracovat!“

Lopotíme se za prioritami, cítíme se nešťastní, ale vše děláme ve víře, že TAK JE TO NORMÁLNÍ. VŽDYŤ MI TO TAK ŘEKLI!

A pak, když narazíme na skulinku, kdy to jde dělat jinak…nevíme. Váháme…Proč? Máme pocit, že jsme přece NEVYNALOŽILI DOSTATEČNÉ ÚSILÍ! Že jsme ještě ani nezačali potit krev. Nevypili dostatečné množství káv. Neprobdili adekvátní počet nocí. A tak se zarazíme- A v tomto paralyzovaném pohybu nám ani nedojde, že i nerozhodnout se, vede k okamžitému rozhodnut

Zase ten tichý hlásek v sobě uhasíme – po kolikáté již? A se rtěnkovým úsměvem jdeme „vytvářet hodnoty“, abychom to NĚKAM DOTÁHLI. Přitom činíme poměrně násilný čin. Jako bychom se vysvlékli z kůže, pověsili ji na ramínko JEN PROTO, ŽE NÁM MÓDNÍ NÁVRHÁŘÍ předepsali, že LETOS frčí puntíková kariéra. A ne síla vlastní osobnosti…

ŽÁDNÁ INTUICE.

VÁŠEŇ NEBO SNY.

Přitom je to paradoxní, protože máme strach z nesplněných priorit, KTERÉ ANI NEJSOU NAŠE! Čí jsou? ČÍ? Z priorit, které ani nechceme.

BÝT ÚSPĚŠNÍ.

ZNÁMÍ.

BOHATÍ.

ŠTÍHLÍ.

TITULOVÁNÍ..

.

.

.

Někdo nám záměrně zatajil, že když TO nebudeme mít, může být spokojení.

Najdete lidi, kteří TO všechno měli. A často to dotáhli TAK vysoko a pevně, že už nejsou mezi námi. Nebyli šťastní. Jen zmatení. Ztratili sami sebe a při odškrtávání těch správných priorit, to ani nepostřehli.

Máme strach z toho, že nebudeme mít něco, co je nám předkládáno jako normální…

LOGICKY! Učíme se to na příkladech kolem nás: dovolená dvakrát ročně v hotelu „all inclusive“ je VRCHOL, kterého můžeme při dostatečně upoceném tričku dosáhnout. Jak jsme pak často překvapení, když sedíme s Tequillou Sunrise v ruce a necítíme ani záchvěv radosti a štěstí.

Jak neskutečně mocné jsou ty společenské vize o NAŠICH životech!

Ten strach, že nebudeme naplňovat určitou šablonu, v nás začne klíčit pokaždé, když se jen pouhou MYŠLENKOU osmělíme odbočit. Je to i proto, že nám nikdo neukázal druhou stranu mince (ach, jak si užívám, že můžu něco tvrdit a nedohledávat k tomu konkrétní citaci…). Nikdo vám nepředkládá, že se dá krásně dýchat i bez aut.

Nikdo vám neprozradí, že dovolená u lese může být daleko krásnější než moře.

A UŽ VŮBEC NIKDO VÁM NEŘEKNE, ŽE POKUD NEBUDETE BAŽIT, KŘEČČIT A SKUDLIT – BUDETE MÍT SVOBODNĚJŠÍ ŽIVOT.

Často nás to zaskočí – ten pocit, kdy netoužíme NIC DOKÁZAT. STAV, kdy chceme JEN BÝT! To se do nás pak pustí ty hlasy: „Vždyť ty jsi byl/a TAK AMBICIÓZNÍ!“

AMBICE – sestry upocené, je na čase vás odložit a svobodně dýchat.

Napadá mě k tomu ještě poslední vsuvka…

Představte si obyvatele přírodních národů.

Indiány, křováky, Eskymáky. Ti nemají strach z nesplněných priorit. 

Ty totiž nikdo nenaučil strachu z nesplněných očekávání. 

Nikdo jim neodstřihl šňůru k sobě samým.

 Jdou tak, jak to cítí. Bez zaváhání či pochybností.

Ale my? My (se) musíme hledat! 

28.2.

SKUTEČNÁ LÁSKA NEZNÁ POCHYBNOSTÍ

            O tom, co znamená milovat a být milován již byly napsány tisíce knih. A věřím tomu, že ještě miliony dalších přibude. Co znamená láska, se režiséři  pokusili zachytit v mnoha filmech. Bezpočet spisovatelů se to snaží vyjádřit písmenky: dávající dohromady slova, věty a odstavce dech beroucích příběhů. Já jsem přesvědčena o jediném. Když milujete, víte to.—

Nepotřebujete rady přátel, zda z jejich úhlu pohledu má ten vztah smysl.

Nepotřebujete moudré knihy, jak se chovat, abyste měli dokonalý vztah – protože ten ryzí vztah není dokonalý! A přesto funguje, protože je naplněn čistou láskou.

Víte, že se nemusíte snažit být perfektní, protože ten druhý člověk vás miluje PRÁVĚ TAKOVOU, JAKÁ JSTE! A VY TO CÍTÍTE!

Nemáte vůbec potřebu toho člověka měnit, protože až vám na té osobě může vadit milion věcí, existuje další bilion těch, které vaší nespokojenost vždy zaručeně převáží. A to jsou okamžiky, kdy vás zaplaví vlna nejvyšší vděčnosti, že ten člověk se rozhodl být s vámi.

Nesnášela jsem ty kecy o tom, že když člověk potká toho pravého, že to ucítí.

Jak jako?

Byla jsem tou řádovou pesimistkou, která věřila (že ví), že člověk tomu druhému nemůže patřit. Že může kdykoliv z našeho života odejít. Kohokoliv potkat ve třiceti, čtyřiceti, padesáti a sbalí se kufr a prostě půjde. Myslela jsem si, že TO je ta drsná realita, na kterou je potřeba být v životě připravená.

A přesvědčená a pravdivosti všech těch myšlenek, jsem pak jako oněměný pozorovatel potkala tu „černou labuť“, která vyvrátila všechny moje hypotézy.

A tak tady sedím ve vlaku a absolutně ignoruji nechápavé pohledy okolních lidí sdílející se mnou kupé a pohled na můj uslzený obličej.

Víte jak ještě poznáte, že někoho milujte? Čistě a bezzištně? Chcete pro něj to nejlepší, kdyby vám samou bolestí mělo puknout srdce. Ano, skutečně. Láska se v tomhle smyslu poněkud podobá masochismu: necháte si líbit tu emocionální bolest.

A tak jsem nastoupila do vlaku a snažila se nenápadně utírat slzy, které se samovolně koulely po tvářích. Asi nejsi tak silná, jak sis myslela. Herečka možná, ale určitě ne dobrá lhářka…

Doufala jsem, že si jich nevšiml (ne, kecám – zoufale jsem si přála, aby je viděl, když jsem věděla, že se tím moje utrpení nezmenší..). Všiml si. Ale naštěstí jen on. Další lidé o mých pocitech nemají zdání. Nastupuji do vlaku. Otáčím se a mávám. Oni vidí zářivý úsměv, já mám pocit, že mám místo rtů ten nejbolestnější škleb. A jeho oči ten šklebící se úsměv vidí. Udělám další krok a mám pocit, že se pozvracím. Vím, že musím odjet a přitom bych se nejradši proměnila v klíště.

Zhroutím se do prvního kupé a příliš hlasitě si vydechnu. Tělem mi proudí neskutečné množství hormonů, vyvolané mými emocemi, která jsem se ty tři dny tak snaživě snažila potlačit. Kvůli komu vlastně? Kvůli té pitomé společnosti…Jinak by bylo všechno jinak!

Snažím se dýchat. Mísí se ve mně napětí s rezignovaností, jako když jsem měla na výšce otevřít výsledky ze zkoušky: věděli jste, že je v daném okamžiku již rozhodnuto, takže jste vlastně měli být absolutně v klidu, ale přesto se ve vás prala naděje s nejistotou. Dokázali jste to? Nebo neuspěli? Teď a tady je to již jedno, už se níc nemůže změnit. A právě TO vás dohání šílenství…

Zavřu oči – mám pocit, jako bych vypila sedmičku vína, což už jsem neudělala několik let. Ale ty pocity jsou úplně identické: mám úplně vyschlo v krku – potřebuju vodu! Nejradši bych tu láhev nevypila – ale už to nejde vzít zpět. Točí se vám hlava a nevíte, co přesně je realita a co není. Vaše vnímání je jaksi mlhavé, ale vzhledem k vašemu smutnému rozložení, nedochází ke slastnému  opojení, kdy se vám zdá všechno možné, ale právě naopak. Na povrch vyplavou splíny a se cítíte ještě více ušplápnutě, než-li normálně.

Sakra, odkud se ty slzy pořád berou?

Nejradši bych se rozvzlykala. Tak, jako to je dovoleno na pohřbech. Tak bych to nyní potřebovala: dát maximální průchod emocím. Dovolit si je prožít NAPLNO, jak radí Brandon Bays. Teď ale nikoho nepohřbívám a nejsem ani na víkendovém meditačním semináři. Jsem uprostřed civilizované společnosti a dovolit si vodopád emocí by bylo poněkud nepatřičné. A tak dusím to štkaní v kapesníku.

Najednou mám v hlavě prázdno. Bílo. Pusto prázdno. Myslím si, že „už je po všem“. Pomalu odkládám kapesník od nosu, ale v tom se to stane. Jako když vás vcucne zářící tunel, se mi vybaví řetězec vzpomínek. A ptát se, kde to vlastně všechno začalo, by bylo absolutně zbytečnou otázkou.

14.2. 

BÍLO

Představte si světlou místnost. Je ozářená světlem. Vy sedíte uprostřed ní. V tureckém posedu připomínající na první pohled ten meditační. Máte zavřené oči a přesto vnímáte nekonečno rozprostírající se do všech stran.

Napravo.

                               Před vámi…

I nalevo od vás……                                          I za vámi…

Dokonce si ani nejste jistí, jestli to, na čem sedíte je bělostná zem, nebo levitujete ve vzduchu.

Připomíná to jednu scénu v Matrixu, napadne vás zlomková myšlenka.
Sedíte a snažíte se vnímat jenom svůj dech. Jenom ten prostý nádech….a výdech.

Ale čím úporněji se snažíte, tím zběsileji se vám v hlavě roztáčí ty skákací kuličky zvané myšlenky.
Odráží se od stěn mozku a vy beznadějně čekáte, kdy silou gravitace ukončí ten pohyb nahoru a dolů a utiší se….

Ale děje se to přesně naopak. Ty kuličky porušují veškeré zákony fyziky a skáčou o to intenzivněji.
Zase vás začíná ovládat – vaše mysl.

Co když nezaplatím účty…?

                                                               Kde mě čeká?

                                                                                                              Mám se vrátit?

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                         Mám odejít?

Zvládnu to?                                       Mám na to?                      Zhubnu?                                            

Jak se mám mít víc rád?                                                              Jak zvládnu ukočírovat všechny ty nároky?

Zapsala jsem si správně tu schůzku?

                                                               Stihnu to?                          Má mě rád?                      Kde je?

Kdy konečně zhubnu?                  Co mi chybí ke štěstí?                                   

Proč nedokážu být víc vděčná?                                                Najdu se?                           Dělám to, co mě baví?

Kudy vede moje cesta…

Už nevíte, co dělat…přestáváte se SNAŽIT! Máte toho plné zuby, ten myšlenkový kolovrátek je TAK usilovný, že máte skoro potřebu zvracet, aby se vám ulevilo.. Nevíte, jak od těch myšlenek pryč.

Jediné, co víte, že UŽ NECHCETE UTÍKAT!

Vzdáváte to, přestáváte se snažit.

A V TOM SE TO STANE.

HOP! A jste tam!

Nevíte, kde přesně..

ALE JSTE SAMI SEBOU!

Nevíte, co se stane.

ALE MÁTE V TO PROSTŘEDÍ BEZMEZNOU DŮVĚRU.

A nápadně to připomíná hvězdnou oblohu…