Recent Posts

Jste na cestě k pokladu Harryho Pottera?

Pamatujete si ten díl HP, kde v tom prvním díle jde do banky a jede si ke svému sejfu? Projíždí řadou chodeb a chodbiček – točí se doprava a doleva. Některé jsou temné a jiné ještě temnější. Nakonec však dojede před své dveře a otevře bránu do svého pokladu. Vezme si jen tolik, kolik potřebuje.

Připomíná mi to, že i my mladí v tyto dny hledáme ten náš vnitřní poklad. Seberealizaci, která nám bude vydělávat peníze. Někdo jsme blíže, jiný dále. Někdo tomu věří víc, jiný méně. Před pár minutami jsem shlédla video, které s vámi chci sdílet a mě zase došlo, jak prostá může být pravda.

Nevím, jak to máte vy. Mě se plní každé, každičké přání – zkrátka jim věřím. Ale světe div se, hajzle spadni – musela jsem si přiznat, že ani tak bych nedokázala říct: „jsem šťastná, jsem naplněná.“ A už se objevují výčitky – kdy už konečně budeš spokojená?

Povídám si s lidmi různého věku, a musím vám říct: řešíme to všichni, ať je nám dvacet nebo padesát. Je to až zarážející -  i v šedesáti budu hledat? Asi je to o tom, čemu věříš.

Já věřím ve své sny a ideály – ale občas za to pykám. Samotou a otevíráním očí, že i sny obsahují rutinu. I ke snům vede cesta přes trní a nepříjemné, běžné, banální věci – a to mě často odrazuje. Brzdí. Nechce se mi do toho. Odkládám to – a pak zklamávám okolí. A hlavně sebe sama.

Je to legrační, mám pocit, že život se hodně podobá té horské dráze Harryho Pottera. Je to vlastně velmi prosté – stačí nasednout a jet vstříc ke svému pokladu: práce, princ, hobby. Je to skutečně tak jednoduché ! ! ! Ale naše hlava, ta obsahuje ta temná zákoutí, která křičí: „nezvládneš to“, „nemá to cenu“, „tím se neuživíš“.

Velmi časté jsou také slova: „první snad povinnosti, ne?“

Výsledek? Neustálé odkládání. Je to jako když hladoví supi krouží kolem toho trezoru Harryho Pottera. Je to, jako když máte klíč k tomu sejfu, ale šíleně se děsíte toho, že v okamžiku, kdy se přiblížíte k tomu sejfu, tak by vás ti supi rozcupovali -  a tak se vymlouváte:

-          Z práce odejdu až…
A tak to odkládáte:

-          Začnu tvořit až budu mít víc času…

Tolik lidí už na tohle téma napsalo tolik knih, zfilmovalo tolik videí, že mi přijde žalostné skládat další písmenka k sobě a tvořit slova, sdělující totožný obsah – a stejně: zase se tím neřídíme!

Zůstáváme v těch stejných kolejích. Rutině, která nás obíjí a děsí. A TO JE VŠECHNO? Rutině, kde nepomáhá nabarvit si vlasy, přestěhovat se, ani přidat nového koníčka. Proč? Protože TO MUSÍ VYCHÁZET Z NÁS! Jinak to všechno budou pouze překližky.

Mám úžasnou práci, a přesto se mi do ní často nechce. Nadávám si: co by za to dali druzí, ty kachno nelétající. Bavím se o tom s kolegyní – prožívá to taky…

Coelho o tom píše knihu s názvem NEVĚRA.

Jsme nevěrní sami sobě?

Potkávám stejně starou holku, je na dně beznadějného bazénu. Och, jak důvěrně to dno znám…tolik chápu její pocity. My, dnešní mladí – nemáme závazky, nemáme povinnosti. Máme „jen“ možnosti – kdo by řekl, že mohou být v mnohých případech TAK depresivní.
Bavím se s druhou kolegyní – prožívá to taky! Nechce se jí do práce, i když jí to naplňuje. JE TO NORMÁLNÍ! Výčitky slábnou.

Někdo má přesvědčení „je to jen práce“. A mě až dnes dochází význam těch slov. Ano, je důležité dělat práci, která člověka naplňuje a dává mu smysl, ale zároveň – jen z práce nemůže být člověk živ…

To se pak dostavují stavy, kdy máte chuť otevírat si kavárnu, i když o tom absolutně nic nevíte.
Jste na sebe zlí, škaredí a hnusní – přesto, že se nic neděje. Jediným důvodem je únava a vyčerpanost – ale kdo za ni může? (nebudu ukazovat prstem)

Všichni máme sny. Ale pokud je chceme pouze snít, nikdy nezažijeme stav letící.
Každý máme vize, ale napít se číše toho poháru je často hořká a tvrdá práce.

Ideály – jsou motorem a trpkým učitelem, který mi dnes a denně šeptá do ouška: „Uvědomuješ si, že tvé zklamání pramení pouze z představy, která neexistuje?“

Představa -  je to fikce, kterou si uložila naše hlava vlivem filmů. Je to nostalgie, kterou si zapamatovala naše hlava z minulosti. Je to filtr, který selektoval to špatné od toho pěkného. Jsou to nůžky, které vystříhaly nábytek z IKEA katalogu do podoby idylické, láskyplné rodiny. DO KOŠE S TÍM.

Ten reálný život je daleko míň idylický, zato však daleko víc opravdový! A právě ve schopnosti vidět krásu v zalití čaje horkou vodou, je ten největší poklad. No jo, jenže jak přeprat tu mysl, že?

Jak, když únava a vyčerpanost je na denním pořádku? Jak, když už ani káva a cukry nepomáhají?
Vyčerpanost se často mění v lenost a apatii. Stačí nedostatek zimního sluníčka a myšlenky se mění  k nepoznání. Z aktivního životního stylu se stává peciválství. Sebelepší vize a sny se stávají pouze nástěnkou, která vás frustruje, protože nemáte vnitřní sílu, stimul, chuť ani odhodlání.

Důležité je, si odpustit!

Vaše sny Vás doženou. Buď ten odpor proměníte v motor, nebo vás jako rez bude tak brzdit, až vás donutí zastavit se, a začít dělat ty věci jinak!


ŽIJEME JEN JEDNOU, ŽIJEME TAK KRÁTCE – není čas NEužívat si ! ! !

Instantní nostalgie


Pamatujete si, když jste byli malé děti? Co s vámi rodičové dělávali? Mě brávali plavat. Je zajímavé, že z celého toho víkendového výletu, si  vybavuju hlavně tu chuť horké čokolády na jazyku. Plavou tam i nějaké vzpomínky spojené se zimou, fialovými rty, ale kečup a párek v rohlíku to jednoznačně přebíjí. Sport –a pak odměna, sauna! Běh a dortík – to mi zůstalo dodnes. Stejně jako odpor k vlažné sprše a zimnímu vstupu do studeného bazénu. Stejně jako moje nepochopitelné labužnictví automatických kákovin. I když když jsem to začala rozklíčovat, tak neuchopitelné mi to již nepřijde…

-          Kupuju si kapúčo bez cukru za 30 centů a ptám se sama sebe, zda člověk vždy nutně za každé své přání platí jakousi daň, nebo lépe řečeno, zda je každé přání obsahuje určité prozření…
Z plovacího bazénu se tak náhle ocitám na veřejným bruslení – hodina pohybu a alou na horkou čokošku a tatranku – MŇAM! Ach bože, pamatuji si, jak jsem postupem let vyměnila oteplováky za džíny v naději, že tam potkám toho Pravého. Tolik teenagerového sentimentu.

Rostu. A kávička z automatu se stává každodenní velko-obědovou pauzou – jsem na střední. Pokecat s holkama nad svačinou, zalitou instantním práškem a hle – hodina chemie se náhle zdá snesitelnější.
Po pěti letech se náhle, neplánovaně vracím k tomu středoškolskému stolu. Ve starším těle, stále však hádám se stejnými ideály, za které občas platím samotou.

CHLAMST – Robot zblajzne mou desetikajdu. A já se vydávám „do terénu“ učit.
CVAK – INTERMEZZO: Procházím nádražím, tahám za sebou kufr a z posledních fyzických i mentálních  sil si opět kupuju to čokokávovinu. Zaplavuje mě chvilkový pocit dočasné sladkosti, spolu s kterým se rozšiřuje i úleva. Až dnes mi dochází, jakou mají pro mě ty automaty tradici.
CVAK: knihovna – studium – beznaděj – vyčerpání – mokačíno

BLIK: 2:15  Tesco – hory – vzrušení – únava – kapučíno s extra porcí cukru

HOP: Cesta z hory – příjemná únava na lýtkách a čokoládička v bříšku

HORY, ZIMA, VÍTR VE VLASECH, ÚNAVA, PLÁNY BĚŽNOST -  to vše člověk musí ztratit, aby si uvědomil, jak to měl rád…

Jak věci, které často odsuzoval, hodnotil a soudil, vlastně miloval. Kolik mu dodávaly síly a radosti ze života.

Ta mysl je náš největší dar i prevít…!

Přemýšlím, jak malé dítě dokáže milovat ten hnědý kelímek, a jak prázdný dokáže být v rukou holky, které se plní všechny její sny. I ten cukr na spodku náhle dokáže mít hořkou pachuť.
Dneska zase sedím na bazénu a trpělivě vyčkávám, až bude 17:50.

A v tom mezidobí mě napadá, jak moc ty čokoládové automaty MILUJU a NENÁVIDÍM. Koukám na ty špunty s mokrou hlavou, jak si se zářícíma očima popíjí svůj kelímek čokošky a já si uvědomuji, že nežít své sny vás nenechá spát přesto, že ani žít je nepřináší konečný KLID a SVOBODU.

A je to tu ZASE – ona proradná TOUHA – instantní nostalgii minulosti zalévá horká přítomnost. A chmury se rozpouští, zůstává jen smíření, že si dnes nedám párek v rohlíku, neb už hold nemám ty dětské vrabčáčí vlásky.

Srkám si dnešní čoko-kelímek, a když ho dopíjím, dochází mi, že přes to přeze všechno je na samotném spodku toho plastiku SPOKOJENOST.



Slastně prstem vyškrábnu zbytky usazeného cukru a těším se, kam čoko-matová trajektorie bude směřovat dále…

Na kolik stupňů se s tím perete, vy?


Nedělní odpoledne zasvěcuji praní. První várka schlamstne ty barevné kousky oblečení – od triček, kalhot a po spodní prádlo. Mít lepidlo, tak to na papíře vytvoří takový nádherný patchwork života – poskládaný z různých aktivit, rozmanitých obsahů a forem vyplněný nejzajímavějšími lidmi.
Druhá pračka je sněhobílá – symbolizuje tričko bílého řádu, kalhoty čisté nevinnosti a růžový svetr idylických představ o budoucnosti. Program zapnut – cajk.

Večer, těsně před půlnocí mi hlava udělala jakési CVAK – a mě polil pot!!!
Koukám na program číslo 2, který jsem zapnula. Ten sice odpovídá materiálu oblečení, ale zapomněla jsem přenastavit TEPLOTU! Namísto, abych tak prala na 30-40, prala jsem na DEVADESÁT!!! Krajkové kalhoty, pokroucené podprsenky, nápadně menší šaty – všechno to byly signály, které jsem někde v pozadí tiše registrovala, ale neuměla jsem si je vyložit – ach bože, to se mi zas něco povedlo.

Smutně věším má oblíbená trička, která mají nenávratně překroucené švy. Rozmanitost je pestrá, ale nesmíme se u ní přehřát – to pak padáme do vyčerpání. A přestáváme vnímat barevnot, i když před vámi trčí jako tady ten pestrý věšák plný mokrého oblečení.

Chceme být výkonní na 100 %, někdy si dovolíme pouze těch 90. Naivně si myslíme, že fungujeme pouze na 40 a přitom naše životy se náhle smrskávají do směšně deformovaných forem, které jsme si sami vytvořili. Jsou to klece. Říkáme jim rutina a každodennost. A částečně je milujeme – stejně jak máme rádi to fialové tričko, která nám tak padne. Ale když valíme šílenou rychlostí neustále dopředu, ta každodennost se deformuje, její koleje se prohlubují do vzorců, ze kterých je těžké vybočit – znamenalo by to sáhnout na výhybku strachu.

A tak dál nosíme to deformované oblečení a setrváváme v něčem, v čem nám už není pohodlně. Pereme ty věci zas a znova a všechno se to pere v nás. Chceme se zastavit, ale místo toho zvyšujeme otáčky bubnů. Náš tep těla je k nezastavení. Namísto růžových dní tak náhle koukáte na svou tvář v požvýkaném svetru. A stejně přetrávený vám přijde váš život.

Otázkou je, co teď s tím – můžete to vesele dál ignorovat a všechny ty scvrklé kousky naskládat zpátky do skříně, předstírat, že se to nikdy nestalo. Ignorovat to dále.

Nebo ty poškozené, nefunkční koleje vlastních vzorců chování KONEČNĚ vyhodit do popelnice.

Včera jsem narazila na tento citát:



A mě dochází, že nemá cenu se s těmi věcmi kolem prát víc, než je potřeba..

(Ne)schopnost odkládání


Už zase to odkládám, psaní povídky na úkor čtení do školy.

Malování na úkor nutnosti dopsat esej. Vložení kontaktů do mailing listu kvůli vnitřnímu stresu, že prostě dneska ten text MUSÍM DOČÍST!

Na povrch mi tak náhle vyplouvá moje schopnost neustále odkládat věci, které dělám ráda, které ve mně probouzejí živelnou kreativitu a já si tak kladu otázku – proč?

Proč pořád odkládám něco na úkor toho, co musím? Kdy si konečně koupím to kytku do pokoje a hvězdičky na strop? Kdy si vymaluju to mandalu na místo řešení večerních e-mailů. Je to jen na mě, já vím a přesto mám pocit, že mi to jaksi nejde.

Napadá mě paralela k posilovně. Přijde mi, že můj mozek musí mít uvnitř značně obludný tvar. Vždyť neustále posiluju jenom tu jednu část – složku plánovací, analyzující, domlouvající. Ta druhá je značně ochablá, bezvládná.

V okamžiku, kdy jí chci popustit uzdu a už už jí dát ty činky, bere otěže zase ta pravá mozkovna, která už už vidí důsledky v podobě špatně udělané práce a raději mě přesvědčí, že než namalovat nedokonalý strom – to radši přečíst další výzkum do školy, nebo zapnout další pračku.

Ta pravá půlka pomeranče je z toho nešťastná. Nabízí mi všechny své plody, a já přesto dál raději kysele ucucávám ten citrón a dobrovolně k tomu i žvýkám tu kúru. Šklebím se na svět kolem a obviňuju ho, že se proti mně spiknul. Že mi nedává možnost vyniknout, být svá, být kreativní…
A tu se upřímně dívám na svá zápěstí a zas a znovu si uvědomuji, že tam žádná pouta nemám.
Já sama si je tam však občas představuji, jako zástěrku pro lenost, neschopnost a lenost :D
Člověk dokáže cokoliv, jde-li po malých krůčcích. 

Nadrobit si jen tolik, kolik unesu však dnes není příliš trendy. Jít batohem pokory, kde na vás křičí pohyb za účelem pokroku, je výzva.

A já tak nějak pořád odkládám koupi těch špuntů do uší, a dobrovolně-nedobrovolně se podrobuji dirigentu naší společnosti.


A zas a znova si zkouším ten rytmus orchestrových dní volit sama, a zase selhávám… 

DRŽÍME REKORDY V DENNÍM BĚHU, ALE NEDOKÁŽEME DRŽET SLOVO


Sedím v pokoji. Je 19:15 – očekávám hosty. Svíčky hoří, tabule je nachystána. Avšak cítím se jako netrpělivá manželka, která čeká na manžela -  a on nejde a nejde…

Akademická čtvrt hodinka utekla. Je 20:00 – a kamarádi stále nikde – volám!
„Ježííííš, promiň, to bylo dneska?“

„Jejda, já jsem měla takový fofr, že jsem úplně zapomněla ti napsat, že mi to nakonec nevyjde.“
„Nakonec nedorazím, užijte si to beze mě.“

Tak jo, uříznu si kousek dýňového dortu a jdu zpět ke knize, přemýšlet nad tím, zda je vůbec možné se s někým na něco dnes ještě DOMLUVIT.

Prvním naťuknutím toho, jak se poslední dny tříští komunikace, byla sms od kamaráda:
JE ZAJIMAVE JAKY NOVY TREND JE NEODPOVIDAT NA ZPRÁVY..NEMAM TI TO ZA ZLE, JEN VLASTNE SE MI TO V POSLEDNÍ DOBĚ STAVA UPLNE PORAD J A URCITE SE JEN S TEBOU, ASI TO ZACNU PRAKTIKOVAT TAKY J

To mě vedlo k zastavení se, abych se podívala na počet nezodpovězených sms…PÁNI.
MAILY, FB-ZPRÁVY, SMS ZPRÁVY, VIBER….

„Ty jsi to nečetla?“ vždyť je to v mailu.

Volám kamarádce za pět dvanáct, že na její FB-akci nedorazím: „Promiň nestíhám to,“ odkrágluju její akci lusknutím prstu. „To nevadí…“její zklamání v hlase je evidentní, ale já ho slyším až o tři dny později.
Charakter smsek se změnil – ze sálo dlouhých esejových výjevů na: „Oběd-FSS-14:00?“
Páni, jakoby to začínalo deformovat naši komunikaci? A co komunikaci! Způsob ne/domlouvání.
Mám pocit, že poslední dobou držíme rekord v tom, kolik věcí během dne stíháme. Běháme jako fretky od božího ráno a zastavuje nás často až půlnoc, neboť i spát někdy musíme. Avšak s držením slova je to už daleko horší: „Promiň, nestíhám.“ „Nezlob se, nechejme to na jindy, nemám už dnes energii.“

Domlouváme se a schůzky rušíme.
                                                               Mění/me (se) plány z hodiny na hodinu.

                               Možná to často ani nereflektujeme, ale to okolí to cítí dost významně.
„Stavím se, můžu?“

                                               „Jasně, doraž ! ! !“

                                                               O dvě hodiny později zapomínám napsat, že už to zase nestihnu.

QUE PASA? A kam to povede?

                                                               Napadá mě jen, že jediné: budou se tyto short messages

postupně tak ultra zkracovat, až se úplně přestanou používat? Rozmazávat a existovat?

Vnímám, že mě psaní zpráv přestává bavit, ale stále v tom setrvávám. Je to zvyk, asi jako když chcete přestat kouřit, ale to cígo potřebujete. Chci někomu zavolat, ale pak pod vlnou pohodlnsoti zase posílám tu zprávičku.

Ping pong – pong ping – mailů, virtuálních vln a facebokoových holubů.

Přestává mě to bavit…začínám volat, držet slovo i odepisovat – však na předsevzetí nemusí být nový rok, ne?


Neb, jak pravil pan Mudrc, jehož slova mě vlastně vedla ke zpytování svědomí: 

KDYZ JE TEN CLOVEK PRO ME DULEZITY, ODPOVIDAM HNED, PROTOŽE CITIM POTREBU ODEPSAT…
"Jen" první pusa? Nebo společná karma...

SEBELÁSKA A POCIT DÁVÁNÍ


„Hlavně víc dávat, než brát,“ zpívá ve své písničce Klus.

A mě napadá, že i dáváním toho jde hodně vzít…

Záleží totiž na ZÁMĚRU, se kterým věci dávám či sdílím. A nemusí to být brilianty. Stačí sáčk sušených banánů. Dávám ti je, protože mi to činí radost? Protože na Tebe myslím? Protože Tě mám ráda? Protože vím, že je máš rád/a?

Nebo Ti něco kupuju a vlastně SI TĚ KUPUJU? Křičí ty květiny: „Měj mě víc rád!“

Tečou ty bonbóny strachem z toho, že pro tebe nejsem dost dobrá a chtějí tak de facto upozornit na sebe?

JE TO O DÁVAJÍCÍM NEBO DOSTÁVAJÍCÍM?

Je ta reciprocita čistá?
                                               Jaký má záměr?

A co vlastně cítíš, když obdarováváš?

To totiž odráží vztah k tobě samému, k tobě samé. Dáváš, protože Tvé nitro přetéká jako studna plná láskyplných a vřelých emocí? Nebo je vyschlá, bez pramene a ty obdarováváš, protože chceš, aby do ní tak natekla stříbřitá vděčnost nebo dokonce pocit vázanosti?

„Dokud nejsi šťastný, když jsi sám, nikdy nebudeš vědět, jestli si někoho jiného vybíráš z lásky, nebo z osamělosti.“

Mandy Hale

BUBUBU, BUBUBU – padám z toho na hubu, ale ještě se směju!


Je rok koně a všichni prožíváme to stejní: děláme hromady zajímavých aktivit, projektů. Vize se zhmotňují – běžíme sprintem jako ten kůň bez ohlávky  - JE ROK KONĚ!

DYNAMIKA – BĚH – POKROK

„Tak já běžím dál,“ říká mi kamarádka, se kterou se potkávám na deset minut. Oh, ano to je přesně rytmus dnešní doby – sprint. Poklus momentálně není trendy, je moc pomalý.
Snahy během dne zastavit se a uvědomovat si, co se to všechno kolem mě vlastně děje jsou někdy úspěšné, jindy naprosto nereálné.

Občas se přistihnu, že usínám v pondělí a probouzím se v pátek. Týden se slije do jedné kaluže, kdy nejsem schopná zpětně určit, co všechno se za ten týden událo. Je to lehce schizofrenií – v tom rytmu dní je naprostá FASCINACE  a pohlcení, protože vše vám to dává hluboký smysl. Vše zapadá jako tisící díl puzzlí.

Ale jindy je to unavené tělo naprosto v opozici a nechápe, kam ho to pořád tahám. Občas pomůže běh, vyčerpanost taky dobře potlačuje sklenka červeného.

SCHIZOFRENIE – KLUS – AMBIVALENCE – ŠUM – POKLUS – DYNAMIKA – VYČERPÁNÍ – OTÁZKY:

-          Má to smysl?
-          Proč to dělám?
-          Pro KOHO!!!
-          STOJÍ MI TO ZA TO?
-          Kdy mi letí letadlo do indického ašrámu…?

U některých věcí není čas pronikat do hloubky – je potřeba bruslit po povrchu. Místo pocitů stresu to přijímám – OK je taková doba. Prý máme být flexibilní…PCHE! Znamená to stát na hlavě a pracovat při tom na 120 %?
JE TO SKUTEČNĚ ČISTĚ A JEN MOJE VOLBA?

Znamená to v zenovém klidu odrážet stresové situace jako zkušená baseballista?
                                                                                                                                                             STANIŽ SE!

I když na mě dost možná za rohem čeká přihlouplý bubák, který mě potajmu pozoruje a čeká, kdy se mi bude moci zase vysmát: „Bububu, bubu, zase padáš na hubu, co?“
http://www.trikapotisk.cz/potisky/98-bubak-2.html


„JO!“ křičím. „Ale ještě se směju!!!“ 

POTŘEBUJU PROJEKT ? (!!!)

Už je to tady zase. Zase mám pocit, že vyhasínám jako ta svíčka, které zbývá pár posledních kapek vosku.

Moje mentální kapacita slábne. Hlava nemá sílu pojmout další intelektuální informace. Je to, jako byste je lily a ony přelévaly ven. V tom běhu všech lidí okolo je zastavuju a ptám se sama sebe: A jaký to má celé smysl?

V dnešní době je slovo projekt celkem trendy. Vznikají nejenom projektoví manažeři, ale i koučové, které vám pomůžou ustát ten váš projekt životní. Důležité hlavně je nemít jen jeden – jinak se to rovná odstínům šedi.

Nedávno jsem na základě diskuze s rodiči dostala radu, že kdybych už měla rodinu jako ti moji vrstevníci, tak jsem vycentrovaná, a vím co chci. „No nebo taky ne,“ napadne mě tiše.
Odjíždím vlakem a říkám si, že je důležité mít ne projekt, ale projekty. Stejně jako existuje tolik proklamovaná triáda: tělo-mysl-duch. Stejně tak je podle mě potřeba mít v životě více těch aktivit, aby člověk „nezakrněl“, nezabřednul v břečce každodennosti, aby nepřestal vidět krásu prostých věcí, které mu každý den přináší.

No jo, jenže ono se to lehčeji píše, než plní.

Už několik dní ve mně hlodá nutkavá touha stáhnout si film, udělat si popcorn a jen tak si hodit nohy hore a dívat se.

Mám kulturní deficit – šla bych do kina, chybí mi divadlo.

A já si v tom denním řetězci povinností kladu otázku: „Jak to mám všechno stihnout, když si potřebuju ještě nakoupit a vyprat?“

Projekt škola je fajn – ne však vše.
Projekt práce člověku dává smysl – potřebuje ale relax.
Na projekt relax si člověk musí vynahradit čas – a takovou aplikaci iPhone zatím nevymyslel.
Projekt rodiny v nedohlednu a projekt „jen tak být“ prozatím odložen na potencionální dovolenou.

Je to všechno tak, jak má být?
                                                               Nebo vlastně trošku Kocourkov?

Kniha Tyranie okamžiku přináší myšlenku, že děláme tolik věcí, že si vlastně neuvědomujeme jejich kvalitu. Že se nám pondělí slije do pátku, aniž bychom byli schopni říct, co jsme dělali dva dny zpátky.

Ach ouvej, nejsem si jistá, že vím, jak z toho ven.

                                                                                           Tak to tady zatím s vámi pouze reflektuju =)

tik tak - a jsem klasicky ve skluzu, nemáte někdo sáňky?

Naše těla jako stroj


Již od dob antických se vedou dialogy v rytmu binarit: tělo versus mysl, příroda – kultura.
Tělo jako věc biologická, ale také plátno plné sociálních významů, neb jak říká antropolog Greetz:

„Člověk je zvíře, spoutané v sítích významů, které si sám utkal.“

Při čtení kapitalistických a marxistický textů mě zarazila myšlenka, že přemýšlíme o našem těle jako o stroji.

Potřebuju restart!

Potřebuju vypnout!

Potřebuju se nabít!

Už nefunguju!

WOW – jak silně nás nevědomě ovlivňují všechny ty nové technologie. Vkrádají se do našich vyjadřovacích schopností, třou se o buňky jazyka a zcela nevědomě nám tak implantují způsob, kterým fungujeme ve naší společnosti – VÝKONNOST!

Ráno stáváme s baterií 100% (OK, někdy i méně…). Někdo na chvíli zapojí kofeinový kabel a zvýší si baterku o pár hltů kávy.

Přes den plníme nejrůznější úkoly, zapínáme různé aplikace Mysli a naše baterky se vyšťavují.
Ani si neuvědomujeme, že to, jak o našem těle mluvíme velmi ovlivňuje to, jak se k němu chováme – bereme ho jako stroj, který pro nás pracuje. Ale často mu zapomínáme dát dovolenou.
Neslyšíme dokonce ani tehdy, když se tělo o dovolenou přihlásí nemocí.

„Raději běžíme k doktorovi, než abychom zůstali dva dny v posteli.“

Nikdy s nikým nenavážeme bližší a posvátnější vztah než s naším tělem. Ve skutečnosti je naše tělo jediným skutečným místem, kde žijeme – zbytek je jen interpretace a způsob vnímání naší mysli.
Dojde mi to pokaždé, když mě zašimrají vlasy na obličeji. Když mě rozbolí břicho. Když mi ujede ruka při malování rtěnkou.

Nedávno jsem fascinovaně hltala ještě jeden fakt: jsme tvory biosociálními! Ani naše tělo není 100% lidské – žijí v něm bakterie, bez kterých bychom nemohli plně fungovat. Naše tělo je tvořeno z buněk a tělních tekutin – materiálu biologického. Přičemž v každé buňce je uložena miliarda informací: o našich rodičích, předcích, o dietních zvyklostech nebo i schopnostech vypořádávat se s emocionální zátěží. Biologické tělo zpracovává artefakty sociální – jídlo, které jsme vypěstovali; vzduch, který jsme znečistili. Díky tomu, že biologické tělo zpracuje sociální potravu může Já-tělo fungovat. Najím se, jdu do školy, do práce, sportuju – reaguju! Moje biologické tělo se dostává do interakce se sociální prostředním – mluvím, tančím, zpívám, mrkám na kolemjdoucí ;)

Nemám „jen“ tělo. Vlastním neskutečně geniální nástroj, který je tak komplexní, že mě až mrazí z toho, že ho asi nikdy 100% neprozkoumám a nepochopím všechny procesy, které se v ně dějí. Naštěstí někdy stačí jen pozorovat. Vnímat dech, koukat na lidi procházející kolem.

Jak často si to však naše tělo může v dnešní kapitalistické společnosti doopravdy dovolit?

Jsme jako ozubené kolečko v křeččí kleci, které se zběsile točí dokola a dokola a nedovolí si na chvíli zastavit. Navíc se z nás často stává kolečko osamocené, které se protáčí den za dnem samo, protože na vztahy už mu nezbývá část -  „nemá na to kapacitu“.

Kam až to povede? Naplní se sci-fi filmy? Staneme se hybridy, jejichž opotřebované části těla, která se v rytmu závodního životního stylu budou opotřebovávat stále rychleji, budou nahrazeny kovovou mikro ledvinou či železnou tepnou? Bez kamenů, abych mohla dál pít kafe. Bez uspaných cév, abych dále mohla konzumovat vepřové.

Kam až to povede? Protože již nyní to rozhodně někam směřuje…

Úvodní scénky z Avatarů či Matrixů už nejsou tak sci-fi, když si čtu o možnostech moderní genetiky.
Ovládání spotřebičů filmu Já, robot je ještě chvíli nadstandardním luxusem, ale každopádně již existuje! A uvědomím-li si, jak krátce trvalo, než do majoritního proudu pronikl iPhone. Je jen otázkou času, kdy budeme všichni zapínat napouštění vany z práce nebo imaginárně skenovat ve vzduchu jako v Atlasu mraků.

Konec konců, koho to překvapuje, když reálně existují i Portály z Hvězdné brány?

Ponorka a Jule Verne – staniž se!

Podle mě se všichni ti lidé, kteří vymysleli TO, co dnes používáme museli propadnout „někam“.


Tam někam, do toho prostoru, kde je všechno možné. Kde je odpověď na každou otázku. Dokázali zkrotit svou neposednou a roztěkanou mysl a soustředit se na jeden jediný bod – pronikli jim jako střela – a tak vznikly úžasné vynálezy da Vinciho.
Jak se z celerů stávají bestcelery?

Co se děje, když nemůžu spát?

Ruka Midasova

Toužíme. Tolik toužíme Jí získat! Tu ruku, ten dotek ze zlata!

A vůbec si neuvědomujeme, že právě to je TO, co nás stahuje…ke dnu naší mysli.


„Ahoj stromečku, kde ty ses tady vzal?“

„Vyrostl jsem tady.“

„Ale já mám o Tebe strach, že když Tě tady nechám, tak Tě někdo ušlape dříve, než dorosteš. Můžu Tě přesadit kousek vedle?“


„A proč bys to udělala? Když to uděláš, třeba mě vedle okouše veverka nebo zašlápne medvěd. Nech mě růst a jen to pozoruj.“

Podzimní "co bude dál"?

Přišel podzim a mou posmutnělou mysl dnes napadá otázka: "jak to bude dál"?

Dívám se z okna na šumící stromy a dostávám odpověď: "Přijde zima!"

"Úzkost se rodí zároveň s člověkem,.
A protože ji nikdy nedokážeme ovládnout, 
budeme se muset naučit s ní žít - tak,
jako se člověk naučil žít s bouřemi."

z rukopisů Coelha
Tam na vrcholku skály – jsem tak maličká a přitom tak silná!

Tam s tím větrem ve vlasech, jsem tak svobodná a svá.

Tam s těmi stromy pode mnou se cítím skutečně naplněná!


A leč jsou to pocity pomíjivé, jako tato chvíle – miluju je!

Není Lup jako Cvak

Často se vedou polemiky, zda je krásnější cvaknutí při otevření plechovky s pivem nebo lupnutí, když se vytáhne korek z lahve od vína.

Já v tom mám jasno - u mě stále ještě vede cvakání kovových karabin.

SVOBODA ! ! !

TAKY SE MÁŠ HROZNĚ A STRAŠNĚ?

Upozornil mě na to o prázdninách kamarád: „Hlídej si, jak často používáš tato dvě slova. Já je přestal používat a spousta věcí kolem mě se začala měnit.“

V duchu jsem se ušklíbla.

Něco ve mně však kousalo jako stará deka a já začal více poslouchat. Jako když želva vyleze ze svého krunýře a sundá si sluchátka od walkmana jsem zůstala stát v němém úžasnu, jak často tato dvě slova používáme a v jakých kombinacích.

Bylo to hrozně dobré.
Je strašně krásná

Ta polévka je hrozná. To sako je strašné.
Ale může být i hrozně dobrá a strašně nádherné.

Je to skutečně jing a jang, nebo ve své mluvě nevědomě kloubíme neslučitelná ?
Vždyť se můžu mít i šíleně nádherně – cítíte z toho tu dynamiku?

Něco může být i naprosto nádherné – tam už není prostor ani pro zrnu strachu. Protože u strašně nádherně jako bych počítala s pocitem, že to někdy skončí. Je mi nádherně a zároveň se bojím.

Jídlo může být skutečně vynikající – a nemusím tak trávit i ten hrozný pocit, co to ve skutečnosti vyvede s mým trávicím traktem.

Přemýšlím, do jaké míry způsob našeho uvažování ovlivňuje interpretaci reality, ve které žijeme. Objevují se mi stará známá přesvědčení: život je nahoru a dolů. Život není peříčko. Život není černobílý.
Všude to A a k němu opoziční B.
Jednou nahoru, jindy dole.

Mám se moc fajn, zní rozhodně lépe, než se podvědomě hrozit, že teď je mi strašně krásně.

Ach ano! Strašně krásně mi bylo, když mi bylo náct, pila jsem třetí colu s rumem a v druhé ruce jsem měla vodní dýmku. A DRUHÝ DEN MI BYLO TAK STRAŠNĚ BLBĚ!

Podvědomě strašíme sami sebe slovy, které používáme. Připravujeme sami sebe na to, že to bude nepříjemné: musím vstávat hrozně brzy. Přijdu strašně brzy.

Vstanu-li však velmi brzy, můžu vidět východ sluníčka.  No ne?
Zní to ne-skutečně?

Navrhuju vám vyzkoušet mini-experiment sami na sobě. POZORUJTE! Jak mluvíte, co říkáte, jak se vyjadřujete. Reflektujte ta hrozně strašná slova.

Uvědomění je první krok ke změně! Možná je pak sami budete chtít vymazat ze svého slovníku.

Proč? 

Pak totiž začíná skutečně nádherná jízda životem, u které vás velmi příjemně mrazí v břiše!!!

I v džungli myšlenek se najde oáza klidu

Spěch, stres, nestíhačka. Čas hraje proti mě.
Kdy to skončí, kdy se to zastaví.

Zoufale přepisuju seznam úkolů: z pondělka, na úterý, z úterka na středu.
Ten den je zkrátka nějaký krátký.

Svítí slunko a já hltám oběd.
Broudím se houštím vlastních myšlenek a náhle vidím červenou stopku!
Křičí na mě zvolni a zpomal!

Poslechnu ji, piju z oázy klidu. Jediné, co uteče je voda co teče.
Ze strachu, že něco nestihnem nám však pak může proplout mezi prsty celý náš život.


Beru si to bahno k srdci

Je pondělí. Začal semestr a s ním přišla i moje supermanská snaha všechno stihnout: teď hned, ideálně během jediného dne. Lítám, šílím, vyřizuju: knihy, papírnictví, nákup, oběd, kafe, měsíčník…Kde že jsou ty moje přesvědčení o volnějším životním stylu?

Viber, Facebook, mobil – a jsme zase tam, kde jsme byli.

Všechno se to děje naprosto nevědomě. Mám ze sebe dokonce dobrý pocit, že vše stíhám podle plánu. Život je však standardně plný paradoxů, že?

Můj celodenní maraton zakončuju během – a hle paradoxně ten mě nutí zastavit se!
Běžím svou obvyklou trasou a na ní bahno – HROMADA BAHNA! Chvíli přemýšlím, zda se vrátit, ale plán je PLÁN. Zvolním tempo ale podklouzne mi noha, skoro upadnu – hups. Až nyní mi dochází, jak jsem se celý den honila…

Bahnou houstne, jako když Křemílek s Vochomůrkou vařili povidla. Jsem nucena se zastavit. Najednou nemám ani kde přeskočit suchou nohou – bahno je všude. Stále se mi nechce se vracet – jak často se v tom životě držíme totálně nefunkčních věcí: vždyť zvyk je železná košile.
Ta tam je běloba běhacích bot – stejně jako můj prázdninový klid. Musím se sama nad sebou zhluboka zasmát: jak lehce se dávají ty rady druhým.

Nicméně to nevzdám (trestem je mi nové zbarvení tenisek): proběhnu bahnem a už konečně vidím kamenitou cestičku (nicméně mě čeká ještě cesta zpět). Tady je bahno ještě celkem švanda, v tom životě máme tendenci ho proklínat a přitom si za něj můžeme často sami  - jak jsem totiž měla zjistit při příštím běhu, vedla tudy i jiná cesta.

Beru si to bahno k srdci (vždyť to jsou dneska jedny z nejdražších masáží!!!) a od zítřka nanovo: až se mi zase myšlenky začnou kutálet jako roztržené korále a já budu cítit chaos, shon a zběsilost. Až 
zítra zase budu cítit totální nestíhačku – podívám se na své zablácené botasky a připomenu si:

There is more to life than increasing its speed.

Jsme děti života, co si zapomínají hrát

Dejte dospělákovi sponky do vlasů a pozorujte, jak se jeho vážnost rozpouští.

Obdarujte ho nálepkami a smějte se nad tím, jak se mu rozzáří obličej.

Viďte ho s plyšákem v ruce – a máte pocit, že vlastně nikdy nedospěl.

Nesu si z víkendu jedno ponaučení: všichni jsme děti.

Všichni umíme tančit a stříkat po sobě vodu, která ve skutečnosti neexistuje.

Všichni umíme mrčet, brumlat a vztekat se – jako ty malé děti, které za to tak často okřikujeme.
Víc se bav, víc se směj, víc si hrej – to mi přinesl můj víkendový proces a já se v copami a pihami cítím jako štika ve vodě.

Tak krásně bláznivě a uvolněně, jako to malé dítě, které vidí nejvyšší smysl ve stavění kostek.
Hrejme si v tom běžném dni. Hrajeme v tom životu jednu hru za druhou. Neustále si bere nějaké kostýmy a rekvizity nejrůznějších společenských rolí, ale zapomínáme být herci lehkosti.

Bereme si jen ty role dřiny, povinností. Padnou nám role Mrzoutů, Bručounů a Ustaránků.

A přitom, jak by vypadal náš den, kdybychom se blékli do zářivé kápě dětské hravosti a každý každičký úkol prožili s čarovnou hůlkou s vírou, že vše dobře dopade, že vše stihnu včas, že není kam spěchat.

Hrajeme denně a uvědomujeme si to, až když se zastavíme a ptáme se sami sebe, jaký to má všechno smysl. Ale ve té skutečné, opravdové  hře, je to přece jedno, protože největším smysle je ZÁBAVA.
Ale my máme pocit, že tu si musíme zasloužit – a co kdyby to tak nebylo?

Zvu Vás do dětské zóny: oblečte si jeden den do práce něco bláznivého, dejte si na snídani krupicovou kaši „jako za mala“, KUPTE SI NÁLEPKY a napište někomu přáníčko o tom, čeho si na něm vážíte.

Buďte hraví: ať nakupujete nebo žehlíte. Učme se od dětí, abychom neztratili to vnitřní dítě v nás, neboť :
„Kde je serióznost, tam je Ego. Kde je smích, tam je Bůh.“
                                                                                                                                                    
(autora jsem zapomněla…ale i tak s ním souhlasím)

Knihy


Lidé si chtěli předávat zkušenosti a příběhy – a tak vznikly knihy.

Pak někoho napadlo, že by bylo super, kdyby o těch příbězích mohla vědět hromada lidí – a náhle je to díky internetu možné.

Už to není jedna kniha, kterou vám půjčila sousedka od vedle.

Jsou to hromady knih, které nestíháte přečíst, protože jste neustále v pohybu.

A tak vznikly knížky do ouška – audioknihy.


Jak dlouho budeme mít ČAS poslouchat je?

Těkavá pozornost letních dní ANEB jak do toho zase nesklouznout?

Prázdniny končí, štrůdl povinností se otevírá a já si pro výstrahu čtu své prázdninové řádky, kde jsem nedokázala zkrotit vlastní myšlenky - naučila jsem se něco?


Tak jo, tohle už se nedá zkrátka vydržet! Už to ve mně bublá příliš dlouho a já napsání tohohle článku odkládám už tak dlouho ( než jsem napsala tyto dva řádky, tak jsem v mezidobí stihla zkontrolovat FB, mobil a napsat si další 3 poznámky, co musím udělat). Už to nebublá, už to vře jako vroucí voda na těstoviny bez těstovin, která se za chvíli spálí a způsobí, že se celý hrnec propálí..
CO SE DĚJE? MÁM PRÁZDNINY!!!!! Ale vůbec se tak necítím.

Znáte to taky? Ten slastný okamžik po ránu, kdy se probudíte a vaší hlavou nelítí ani jedna jediná myšlenka. Jak dlouho ten stav trvá? Minutu, dvě, několik sekund? Otočíte se na druhý bok a silou vůle zavřete oči, pozorujete vlastní dech, ale je to marné – maily, odjezd vlaku, prázdniny, projekty, rodiče – všechno se to tam honí jako pestrobarevná cukrátka. Nemám nejmenší energii zapínat hned po ránu počítač a prohrabávat se zatuchlými e-maily. Silou koňské vůle se přemůžu a na pár minut si zacvičím. Z toku myšlenek, který připomínal vodopád se stane potůček. Uff, to bychom měli… Co se to děje? 

Pozoruji to již nějakou dobu a hádám, že v tom nejsem sama. S letními měsíci měl nastat i letní režim, ve kterém jsem chtěla zvolnit, zpomalit, zklidnit se. Přečíst všechny ty báječné knihy, které již tak dlouho odkládám, nabatikovat si šaty, naučit se háčkovat, pravidelně sportovat. Ale světe div se, hajzle spadni – neděje se tak…

S hrůzou jsem si uvědomila, že moje „výkonnostní vzorce chování“, ve kterých funguju přes rok, kdy pořád něco řeším, plánuju, organizuju mi jaksi nedovolí si „jen tak“ sednout a číst si 2 hodiny knihu. Minule jsem se skoro rozbrečela: z tlustého románu jsem přešla k povídkám kratšího charakteru: „tady snad pozornost udržím.“ To sotva! Již 3. Týden čtu prvních 20 stran stále dokola. A seznam báječných knih se kupí, za chvíli začíná škola a já už zase vím, že to nestihnu. Štve mě to a ptám se sama sebe – můžu si za to sama? A jakou roli v tom hraje ta dnešní uspěchaná doba?

Kamarádka mi nedávno doporučila knihu Tyranie okamžiku – právě o tom fenoménu, který zažíváme dnes a denně: roztěkanost. Nedostatek času na běžné věci, krátká zastavení během dne a bezmyšlenkovité chvilky.  Ač máme k dispozici veškeré vynajítka, která by nám k tomu měla pomáhat – opak je pravdou.

Nervozita, úzkost…

Včera jsem si nechala nabíječku na noťas na opačném konci ČR. Ten se vybil a náhle ho nebylo jak nabít. Páááni, bylo neskutečné pozorovat, co se ve mně dělo. Nepotřebovala jsem akutně nic řešit, jen odepsat na pár mailů, nic urgentně nehořela. A s údivem jsem celé dopoledne pozorovala to nervózní Já, které přemýšlelo, jak to udělat, abych ten noťas dala do pohybu. Hej! Tak toho využij! Čti si na chvíli nebo tak? Uf, ještě že mám alespoň ten mobil!!!

Víte, co je nejhorší – šíleně vás to štve, vytáčí vás, že vás taková věc, jako nezametené maily tolik frustruje a přesto si nedokážete pomoci – takhle se cítí kuřák bez cigarety?

Jak je možné, že mě v hlavě dokáže jako nádor tlačit neodepsaný e-mail! VĚC, KTERÁ REÁLNĚ NEEXISTUJE! A to filmové plátno vám jede v hlavě a uniká vám kvůli tomu často i dialog, který se odehrává před vámi: „Posloucháš mě vůbec?“


Kdyby tak prodávali vodítko na vlastní pozornost. Koupila bych si ho i se škrtícím obojkem, abych hezky přidusila všechny poletující myšlenky.

Post-prázdninové myšlenky

Sedím V Mekáči nad středním kapucínem a můj život mi nedává smysl. Vím, že je to jen dočasné, ale je to tady...

Mám se jako prasátko v žitě a přesto mi můj život nedává smysl.

„Být pokornější, než tráva,“ och, jak měl ten můj moudrý kamarád zase jednou pravdu.
Chceme, makáme, jdeme a snažíme se – a pak někdy zapomínáme žít. Ne všichni, ne vždy, ale řekněme dost a často.

Poslední dva měsíce byly velmi transformativní. Před prázdninami jsem chtěla ujet – pryč, daleko. Cítila jsem, že potřebuju totálního  restartu: jen tak někde stlát postele v hotelu, nebo roznášet kafe v příjemné kavárně. Přestat na chvíli řešit e-maily, plánovat každou minutu týdne, abych vše zvládla a měla ze sebe dobrý pocit. Řešila jsem obrovské dilema (samozřejmě, že 99% lidí kolem mě řeší daleko závažnější věci) – odjet či setrvat?

Nakonec jsem neodjela: doklapla pracovní nabídka, potkala jsem zajímavého člověka. Jsem za to neskutečně vděčná, neboť jsem si uvědomila obrovské množství věcí, které by mi za hranicemi asi nikdy nedošlo. O některé „aha-myšlenky“ se s Vámi chci podělit:

ŽIVOTNÍ STYLY

Potkala jsem se s hromadou kamarádů a známých, kteří žijí různými životními styly. Někteří se koupou v hojnosti aut, peněz, dovolených – zkrátka blahobyt. Jiní žijí minimalisticky –buď proto, že chtějí nebo proto, že jim to vyhovuje, někteří nemají moc na výběr. Ze všech však čiší optimismus  radost ze života. Čtvrtá skupina se nachází na křižovatce: něco řeší, něco se v nich mění. Tápou, hledají a nevědí. Jsou smutní, bezmocní nebo ztracení. Záblesky krize jsem viděla v očích bohatých, chudých i tápajících – všichni máme své issues.



Setkání s vámi mi umožnili vytvořit si puzzle svého života: nemusím být mniška, outdoorová holka, ani workhololička či byznysmenka – baví mě vzít si paletu barev těchto možností a štětcem si na plátno DNE namíchat od každého kousek.

Poučení: opouštím dogmata o tom, jak bych měla žít.

EMOCE-BÝT RADOSTNÁ JAKO DÍTĚ

Obecně se nám často více líbí ty příjemné pocity zamilovanosti, radosti a štěstí. Jaké bylo mé překvapení, když jsem je často o prázdninách nepociťovala. Říkala jsem si: „teď můžu cokoliv!“ Ale nežila jsem to…

 Mohla jsem být pořád free, happy a v pohodě, ale nebylo to tak! A to až do okamžiku, kdy jsem si začala psát deník vděčnosti, kde jsem každý den napsala ty malé drobnůstky, které většinou v roji myšlenek, před kterým utíkám ve školním roce, nevidím tu euforii, když si dám s rodiči šálek kávy. Neuvědomuju si tu blaženost, když můžu vzít batoh na záda, nic neřešit a jen tak jít do hor.  Zapomínám na tu výjimečnost situace, že právě JÁ můžu vzít mobil a sejít se s člověkem mě blízkým a strávit s ním kvalitní čas nad kouskem dortíku.

Tak často hledáme důvody, PROČ být veselí, že to pomalu úplně zapomínáme prožívat.
Je 1.9. vstávám a připadám si jako mumie, která vylézá ze sarkofágu. Pomalu se bulám ze strany na stranu, zatížena kopcem myšlenek. V tom ke mně přiskočí moje drahá sestřička. „JDU DO ŠKOLY TRA LALA!!!“ švitoří a vytáhne mě tak dokonale z mých chmurů.

Během týdenní rodinné dovolené, jsem si uvědomila, že NIC vás nedokáže vytáhnout z chmurů mysli, jako čistá dětská radost, která se dokáže těšit z duhy, motýla nebo chleba s Lučinou. UČME SE OD DĚTÍ, neboť pak bude mít můj i tvůj život úplně jiných kvalit.


SDÍLENÍ SPOLEČNÝCH CHVIL¨


Během prázdnin jsem byla neustále v nějakém kolektivu: rodinném, přátelském. Měla jsem z Toho trošku strach. Jsem zvyklá hodně času trávit sama... Prázdniny končí a mnou zmítá nový strach: strach z toho, že už to takhle dál nechci. Sem tam je fajn si vychutnat expresso o samotě,..není však nic lepšího, než si jej vychutnat s dobrým přítelem. Společné ohníčky, obídky a vaření. Tří hodinové snídaně, na které plynule navázala hodinová kávička, která dále přešla do oběda – jo, něco málo mi z těch prázdnin bude chybět.


POTRAVA ANEB JAK (SE) NEOTRÁVIT

Prázdninový režim byl řekněme hodně svobodomyslný v tom, co mi prošlo ústy. Z dávné úzkosti „je to dostatečně zdravé“ se vyloupla zábava typu: „dejme si pizzu, pojeďme na halušky a neřešme chvíli ten lepek.“ Potkala jsem se s lidmi, kteří odmítají maso, lepek, alkohol a glutamáty. Povídala jsem s vámi, kteří nic z toho neřeší. Někteří pijou mléko, jiní by se ho nedotkli. A mě zas a znovu dochází, že „jen“ o jídle to nebude. Je to o radosti z jídla, aneb jak říkají Číňané: „Správné jídlo je takové, u kterého se cítíte lépe po něm, než před ním.“ Jestli je to tofu nebo steak je věc chuti, názoru, přesvědčení a hlavně RADOSTI Z PROŽITKU – MŇAM !





ALKOHOL

Po abstinenčním období jsem si toto léto velmi vědomě užívala alkohol. Co to znamená? S radostí jsem si s Vámi vždy dala vínečko, pivečko nebo drink, přesto, že vím, že jej nepotřebuju. S vědomím, že dokážu tančit na stole i bez tequilly, mě dokázalo velmi pobavit, když jsem se ocitla ve víru opilých lidí a jen tak je tiše pozorovala. TO BY BYLO NA PÁR OSKARŮ.

Byly i chvíle, kdy ten mok dokázala otevřít témata, která byla již dlouho zavřená, a tak vlastně napomoci k jejich vyřešení. A možná tak já neřeším své problémy, ale posunula jsem se v tom, že tento způsob konečně přestávám odsuzovat a více se dokázala fungovat v módu: „žij a nechej žít“.

PRAVIDELNOST A POTŘEBA ŘÁDU

Byla jsem překvapená, když jsem se ocitla na chatě, uprostřed lesa, kde jsem mohla každé ráno chodit běhat do lesa a nebyla jsem se schopná dokopat. Každé ráno jsem hrála ping pong se svými myšlenkami a přesvědčovala samu sebe, abych už jako fakt vyměnila to pyžamo za běhací kalhoty. TO BYL HOROR. Byla jsem na sebe naštvaná. Přes rok cítím často po ránu frustraci, že jakmile stanu, sahám po mobilu, kontroluju maily a nenajdu si čas na sebe, na sport.

Najednou jsem nemusela řešit e-maily a hýbat se mi stejně nechtělo. Opět mi velmi intenzivně došla pravda citátu, jak je důležité „stát se otrokem dobrých zvyků“. Najít tu rozumnou mez, kdy na jednu stranu jdu sportovat, když to cítím, ale nepřemáhám se, když to tělo potřebuje pauzu.
Nejhlubší zjištění dávající mi svobodu:  když se „odpojím“ od světa, on poběží bez problémů beze mě. Jsem nahraditelná!

E-MAILY, E-MAILY, TY ZATRACENÉ E-MAILY

Na týden jsem si vypnula mobil, internet (takový matrix-detox) a pozorovala, co se bude dít. Budete se divit, ale první jsem byla dost nervózní. Protože najednou jsem měla fakt čas na tu knihu, o která mluvím už tak dlouho, že si přečtu. Náhle jsem měla čas, prostor a mě se šíleně nechtělo. Došlo mi (po kolikáté již), kolik času zabíjím u toho internetu jen kvůli tomu, že zrovna nevím, co dělat…

Detox měl kouzelný účinek: po „napojení“ mi většina e-mailů přestala dávat smysl. Náhle jsem neměla takovou tu životní potřebu odepsat na e-mail, protože jinak se zboří celý svět. Přestalo mě to tlačit, přestala jsem to řešit. To, že budu nepostradatelná totiž bylo pouze v mojí hlavě – během těch 7 dní mě skoro nikdo nesháněl, skoro nikdo mi nevolal. Pocit potřeby neustálého propojení se všemi mými známými a kamarády utichl. Nyní mi často stačí myšlenka na Vás, nestresuju se tím, že nemám čas napsat. Největší sranda totiž je, že pak Ty píšeš sám/a od sebe (=

To mě fakt baví =D

HORY-SPORT-LEZENÍ

„Sport, to je životní styl.“ Řekla mi jedna žena, kterou jsem potkala v Adršpašsko-teplických skalách a mě velmi intenzivně došla její slova. Někomu k odpočinku stačí film, já potřebuju sbalit si pár švestek a vyrazit na pár dní do hor – mimo město, ruch a tramvaje. Až tam – v místě, kde se vrcholky hor dotýkají nebe – se cítím skutečně svobodná. Tento vjem mi nedá ani kreditka plná peněz, ani prostor dělat si během dne cokoliv, co se mi zamane. Svoboda má pro mě podobu větru ve vlasech, unavených stehen a horkého čaje s citrónem po celodenní túře.

Někoho nabíjí kultura, já jsem zjistila, že ještě více, než sledovat pohyb diváků na prkně miluju pohyb vlastních svalů, když se vinou jako břečťan po úbočí skály – ideálně, kdy na vrcholu čeká nějaká sladká odměna.

Ne vždy je prostor kamsi vyrážet. Jít si zaběhat – cítit tu pevnou půdu pod nohama mi dodávalo stabilitu v okamžicích, kdy se zdálo, že ji pod kolotočem myšlenek zase ztrácím.
Když mi můj den nedával smysl – a ano, i o prázdninách se takové našly – stačilo si pustit muziku a zavlnit se v bocích – toto léto jsem propadla africkým bubnům. JSEM ŽIVEL!

Prázdninové poučení: škatule, škatule hejbejse! HLAVNĚ PRAVIDELNĚ !





PENÍZE

Před začátkem prázdniny jsem byla často v řeči nad tím, kolik peněz co stojí. Jak se ty bankovky rychle kutálí, a že téměř není možné projít jedním jediným dnem bez toho, aniž bych utratila minimálně dvacku. Vlivem různých míst, setkání s Vámi a tráveního toho času pestrobarevným způsobem mi došly dvě věci: že je to vždy moje volba (čekali jste hlubší moudro, je mi líto), za co ty peníze utratím. A že ty nejlepší věci jsou ZADARMO: nic nechutná totiž tak, jako natrhané borůvky na vysokohorské túře!

Nikdo po vás nechce poplatek za vstup, když jdete běhat, rozděláte si oheň nebo hrajete na kytaru.

Poučení: když budeš chtít vidět věci složité, budou takové.

HLOUBAVÉ ROZHOVORY

S rodiči u praskajícího krbu, za šelestu větrů na skalách i s holkami u výborného červeného se často rozproudily zajímavé a hluboké diskuze. Někdy jsem k nim měla co říct, jindy jsem byla jen potichu a učila se. Došla mi spousta věcí: jak jsme všichni k sobě neskutečně kritičtí, jak řešíme všichni velmi podobné věci. Zároveň však dokáže člověku pomoci i vědomí, že to, co Já mám definováno jako nezvladatelný problém, druhý člověk absolutně vůbec neřeší, což mi dává sílu, že i já daný „problém“ dokážu zvládnout.

Prázdniny pomalu končí, naznačuje to i počasí, které má již záblesky podzimu. Poslední srpnový den přišel pláč. Možná byl ovlivněn tím deštivým počasím, možná i strachem, že teď končí pohoda a začnou zase povinnosti, plánování a asi i větší shon. Jsou to dobré paradoxy: na začátku prázdnin mě znervózňoval klid, který najednou protkal moje všední dny. A teď mám strach, že ten klid v návalu chaotických dní zase ztratím. Naštěstí jsou to jen obavy, které reálně neexistují a nikdo neříká, že to tak bude (kromě mojí podsouvané hlavy, ale ta je prevít odjakživa). Takže nakonec otírám slzy a vyrážím vlakem zase o kousek dál.


Tuším totiž, že tenhle podzim bude jízda!

Mám v plánu se do toho totiž pořádně opřít!
                                                             


Přátelé, známí, kamarádi a rodino…


Musím se Vám k něčemu přiznat – NESTÍHÁM! Nestíhám se s Vámi všemi potkávat tak, jak bych chtěla a to ve mně vzbuzuje úzkost. Jak by řekl Nohavica „na trase Kolín-Přerov-Praha-Plzeň“ je ten týden tak neskutečně krátký a ten den snad ani nemůže mít 24 hodiny, když sotva co vstanu a otočím se – je již večer…

Začínám mít několik druhů přátel:

Tou nejpočetnější jsou Ti virtuální – k těm asi netřeba cokoliv dodávat. Vím, jak jim to slušelo na dovolené, ale reálně je další dva roky neuvidím.

Další jsou kamarádi a přátelé „kávoví“. Nemáme společné zážitky, ale sem tam se potkáme na kafíčko, kde na sebe vychrlíme, jak se máme, jak jde život, co nového v rodině, co ten chlap. Sníme k tomu dva, tři dorty a potkáme se zase půl roku.

Potom jsou to kamarádi „plánovací“. Z těch začínám být značně zoufalá…S vámi si totiž neustále vyměňuju maily, smsky a volám si. Ptám se, jak se máte a domlouvám se s Vámi na tom, kdy se konečně potkáme a pojedeme na ty hory – začínám si říkat, jestli to neodložím na příští život…

Kamarádi za hranicemi: žijou, dýchají, mám Vás ráda a sem tam napíšu delší e-mail, při kterém mě stresuje, kolik času mi to vzalo. Domlouváme skype-setkání, která se nikdy neuskuteční. Pošlu alespoň pohled, nebo vám minimálně kupuju pohlednici a půl roku nosím v kapse známku – za chvíli budou vánoce, tak to třeba konečně pošlu!

Možná jsem tím měla začít, ale je tady samozřejmě taky rodina!!! Ti nejbližší, ti co toho pro mě neustále tolik dělají, podporují, s něčím mi pomáhají. A já nemám čas (zase) s v klidu sednout a půl dne strávit s vlastní babičkou – ale moc ráda si od ní vezmu buchtu, olivy – cokoliv. Zase jsem si nenašla chvilku, abych si hrála se svou mladší sestrou – vždyť za chvíli půjde do školy a už to nebudou panenky a plyšáčci…jaký to máme spolu vztah? Místo toho jsem běhala po městě a sháněla nabíječku na noťas…grrrr. Kde jsou priority? Tak třeba příště? Zase jsem nestihla zajít s mamkou na to vínko, protože…proč vlastně? Tak třeba příště?

Moje odpovědi Vám se zkracují, často i odepsat na smsku mi trvá několik dní. Letos jsem zapomněla na miliony narozenin mých přátel a jsem z toho nešťastná.

Je mi to líto…přišla další pozvání a já tam zase budu chybět.
Mrzí mě to, doufám tedy alespoň že se máte dobře.
Máme FB, mobily, e-maily ale už ne ty společné okamžiky – co s tím uděláme?

POTKEJME SE!

Mám Vás ráda =*