Recent Posts

TAK JAKÁ BYLA TA POUŤ?

Dlouhá, bolavá, puchýřová, zelená, energická, bouřková, zpocená, mokrá, birellová, mexická, dřevěná, špendlíková, ostružinová, smějící se, dumající, unavená, líná, plynoucí, kochající se, lidská, potkávající, opouštějící, odpouštějící, nelpící, kofeinová, kofolová i malinová.

Měla začátek, svůj průběh a skončila.

Foto by Jura


O pouštění představ

Na pouť vyrážím proto, že jsem přesvědčena, že stejné pocity bych mohla zažít, i kdybych vycestovala do Santiaga na Svatojakubskou cestu. Chuť cestovat více v sobě než za hranicemi vlastního státu, byla důvodem pro pouť českou! I přesto vím, že jednou to porovnání budu chtít začít na vlastní tlapky, abych si tím byla zcela jistá. Putování v doprovodu osmi žen a sedmi mužů pro mne bylo o pouštění představ! Bylo o příjemném rozloučení se s vlastní upjatostí. Bylo to o fungování ve skupině, paradoxně…

Měla jsem krásné a šlechetné myšlenky! Vstávat ráno za východu sluníčka, zacvičit si oblíbenou jógovou sestavu, možná i chvíli pozorovat tiše dech v sedu meditačním. Jíst skromně z vlastních zásob. Putovat sama za doprovodu ťukání mé hole. Představy a očekávání, které si má mysl vykonstruovala. A to, co udělalo mou pouť nejkrásnější, bylo právě jejich postupné opouštění. Dovolila jsem si to, a tím jsem dala sbohem i jakési duchovní představě o mě samotné.

Ranní východ slunce jsem viděla jen jednou: první den poutě, kdy jsme byly organizovaně probuzeni a společně jsme vyrazili v 5:30 z vrcholu Rázové. PAK UŽ ANI JEDNOU! První dny mi párkrát po víčkách předběhla myšlenka, že bych si mohla nastavit budíka…pak ta víčka ztěžkla. Pak jsem tu myšlenku pustila a vstávala, až když mě probudil bručící ne medvěd, ale žaludek – slunce už bývalo dávno na obzoru.

Jóga! Asi dvakrát za dobu pouti cvičíme – opět organizovaně, jinak ani boha jasného! No, cítím se pak ještě dolámaněji. Při druhém pokusu o protažení se mi navíc bloknou bedra a mám problém se narovnat – v zájmu úspěšného zdolání pouťových kilometrů a vlastního zdraví, protahování svalů tedy odkládám do brněnského jógovacího studia.

Výzva pro mne začala hned první večer! Do tábořiště docházím se dvěma krvavými puchýři na polštářcích chodidla. V důsledku toho TO POSLEDNÍ, co by se mi druhý den chtělo dělat, je kráčet dalších 20 km. Tak tohle je ta Pouť? Teď mám být radostná, spokojená, free a happy? Sakra, asi jsem ty pocity zapomněla přibalit…

Foto by Irča


První večer u mého milovaného ešusu se také nekoná – banda končí den v hospůdce a já, jelikož stejně jako Oscar Wilde „odolám všemu kromě pokušení“, namísto pohanky s cuketkou večeřím smažené tvarůžky s hranolkami a tatarkou a zapíjím to kofolou. Únava smíchaná s euforiií nově vznikajících přátel u piva, utlumená bolest nohou a ledová „naháč koupel“  v tekoucí řece způsobí tak, že pomalu pouštím i tuto představu. Zde ještě s lehkým sevřením. Už dlouho jsem nebyla tak spokojená!

Hospody a s ním přecházení mezi formátem poutník a turista byla pro některé skupinovým tématem. Mně se stala zvláštní věc. I zde jsem pustila kontrolu, jak bych se měla stravovat! Vzpomněla jsem si na Osha, který říká, že i Budha musel být první Zorbou:

„Představuji si život, jaký asi vedl Řek Zorba – jídlo, pití a radovánky – smyslný a vášnivý život, a říkám si, to je ono.

Jindy zase cítím, že nám říkáš, že správná cesta je sedět klidně, pozorně, nehýbat se, být jako mnich.
Kým tedy máme být – Zorbou nebo mnichem – anebo je možné být současně oběma? Tuším, že tobě se podařilo ty protiklady sloučit, ale můžeme být současně Zorbou, ovládaným vášní, a touhami, a Buddhou, který je bez vášní, chladný a vyrovnaný? Tohle je skutečná syntéza – když se Zorba stane Buddhou.“

ŽIVOT, LÁSKA, SMÍCH 1992

A stalo se to, přesně, jak to popisoval Osho: kolo veselí v hospůdkách se uvnitř mě proměnilo v lítost, kterou jsem nechápala. Potřeba ukojit touhu jídlem místním žvancem zmizela. Náhle jsem si nemusela zakazovat dalšího birella, neprahla jsem po něm. Odebrala jsem se na místo tábořiště, uvařila si kousek rýže nebo na úpatí hory zobala chleba s tuňákem a cítila se TAK ŠŤASTNÁ! Neměla jsem pocit, že mi někde něco uniká, netoužila jsem po borůvkových knedlíkách.

Stav nelpění – je tak uvolňující! Ale chtít jej za každou cenu je zase jen lpěním…

Foto by Irča



Devátý den Pouti nám Terka rozdává k inspiraci text z časopisu A2 o sebe disciplíně, pocitu stěstí a vině. A mi pomalu dochází, o co se tady zase snažím/e. Jedeme na Pouť, abychom se vymanili běžnému fungování: naší mysli, emocí, každodenního rytmu dne. A přitom se neprozřetelně zase snažíme o totéž - co nejefektivněji využít čas na Pouti. Najít odpovědi na otázky, které dle nás potřebují rozhřešení. Všechno stihnout, mnoho toho vidět. Zavést smysplupný řád a seberozvojové aktivity, které nám pak mají pomoci zase o něco lépe fungovat v provozu, až se vrátíme.

STOP!!!

Pouštím to – veškeré plány, představy a potřeby o tom, jak by má Pouť měla vypadat. Protože někdo pronese myšlenku, která mi ještě dlouho zní v hlavě:

Snažíme se nacházet všelijaké způsoby, abychom zvládali co nejlépe život v dnešní uspěchané době, namísto toho, abychom se vlastním přístupem a fungováním pokoušeli měnit plynutí doby obecně.


Jak lehce se žije bezdomovcům

Tedy alespoň v létě! Koupání v říční vaně, kde samovolně proudí tekoucí voda v ideální teplotě pro rozpálené tělo.

Foto by Irča

Výhledy s tím spojené. Nahé zadky žen, které pod mostem perou kalhotky – to rozhodně budou jedny z mých highlitů Pouti! Obavy z pobuřování okolí nahým tělem, či motorkář projíždějící přes most třikrát tam a zpět je Vám buřt. Odra mi dvacet šest let tekla „za ostravským barákem“. Nikdy jsem se v ní nevykoupala, až do letošní pouti, kdy mé buňky těla okusily její tekoucí lahodnost hned v několika městech. Čůrání hned u cesty, protože nejbližší strom je pro unavené nohy příliš daleko. Mytí vlasů v umyvadle restaurací. Městská kašna není jen pro Romčata. Turecký dřep bez potřeby hledat kmen obrostlý mechem připomínající záchodové prkénko. Padají zábrany, učíte se nové věci – o sobě, o okolí, o druhých…

Foto by Irča
Tam, kde není v dosahu restaurace, sama přírody na sebe bere číšnického motýlka a nabízí velmi pestré menu: maliny špikované ostružinami. Borůvky až za ušima. Červený rybíz kradený. Jablka spadané přes plot. Hruštičky máslové podávané s vosím bodnutím. Kukuřice nejedlá, avšak špendlíky zašijí ten nejdrobnější pocit hladu ve vašem žaludku. Po čase, jak pravil Saša, se vztah k těmto plodům může stát značně manipulativní – především k malinám!

Foto by Irča
I na pouti byl prostor pro vědu! Bylo proto potřeba otestovat míru manipulovatelnosti malin: jak velká je touha přecpat se malinami, najdeme-li v jiném stavu? Do pupků proto padají malinové dorty  i malinovky růžově perlivé. A protože maliny zatím se nepálí, ve stavu alkoholovém jsou nahrazeny slivovicí. Míra manipulovatelnosti malin je však přesto přeze všechno nejvyšší v podobě raw. Hůl se samovolně zastavuje, pusa otvírá

mají nás zcela ve své moci, a nám není pomoci!

LESŮM DÍK !
Foto by Kuba





















Hloubky únavy

Osho v knize Život, láska a smích napsal, že smutek má svůj půvab:

„Se smutkem se neztotožňujte. Staňte se jeho pozorovateli a radujte se z chvilek smutku, protože smutek má svůj půvab.

Nebyli jste doposud nikdy v roli pozorovatelů. Vaše ztotožnění vám bránilo proniknout k ponání krásy okamžiků smutku. Kdybyste ho pozorovali, překvapilo by vás, o jaký poklad přicházíte. Podívejte – když jste šťastní, necítíte nikdy takovou hloubku jako když jste smutní. Smutek má svoji hloubku; štěstí je mělké…Štěstí se podobá vlnkám na hladině; člověk žije mělce. Ale smutek má svou hloubku. Když jste smutní, váš smutek se nepodobá vlnkám na ladině, spíš je to obrovská hlubina Tichého oceánu – na míle hluboká.

Jděte do hloubky, pozorujte ji. Štěstí je hlučné; smutek je tichý. Štěstí je jako den, smutek je jako noc. Štěstí je jako svtělo, smutek je jako tma. Světlo přichází a odchází, tma zůstává – je věčná. Světlo se občas rozsvítí, tma je tu pořád.

Pokud se přiblížíte smutku, všechno to pocítíte. Najednou si uvědomíte, že smutek je tu jako objekt, vy ho pozorujete, jste jeho svědky, a najednou začnete být šťastní. Takový nádherný smutek! – květ tmy, květ věčné hlubbiny. Je jako bezedná propast, tak tichý, tak harmonický – neslyšíte žádný hluk, necítíte nic, co by vás rušilo. Člověk se může propadnou dál a dál do nekonečně a pak vyjít úplně omládlý. Je to jako odpočinek.“

ŽIVOT, LÁSKA, SMÍCH 1992
Na tuto myšlenku si vzpomenu desátý den pouti. Devátý den byl krizový. Chodila jsem jako zombie, mlčela jsem, cítila jsem únavu úplně všude. Ne bolest z puchýřů či ztuhlých zad. Zkrátka jen celkové vyčerpání těla. Jsem tichá, bez nálady. Reaguju na únavu: ach ty únavo, nechci tě! Jdi pryč, jsi mi protivná. Sedím na vrcholu Kaňůru a po tváři stéká slza.

Foto by Jura



Ten výhled je nádherný! Necítím ale radost. Dostávám nádhernou luční květinu. Necítím radost. Je mi to líto. Ta únava je bezbřehá. A já si opět vzpomínám na období v mém životě, kde se děly krásné věci, ale já nedokázala cítit radost. Vyčerpání bylo silnější. Dnes však vím, co potřebuji – spím 11 hodin.

Desátý den – únava neodešla. Tiše mě objímá i po několikahodinovém spánku. Sedím mlčky a tiše na vrcholu nádherného kopce. „Čeká nás ta 23 km,“ chce se mi brečet. Objetí a povzbuzení druhých jsou mi nepříjemná. Nezvládám to, vidí mou slabost. Nikam se mi nechce, nikam nechci. Ne ne ne! Ale teď nemusíš, ale přesto sis to zvolila. Pozoruju starý odpor, znám ho tak důvěrně! A pak si vzpomenu na Oshovu oslavu půvabu smutku. Začnu se pomalu balit, svým vlastním tempem

…a prožívám jeden z nejkrásnějších okamžiků Pouti!

Kráčím sama – nemám energii na to být pozorná ke slovům druhých. Ťuk ťuk ťuk poutnická hole udává tempo mého kroku. Jsem absolutním, tichým pozorovatelem. Ploužím se do kopců a z kopců a oko mé kamery pozoruje tu krásu kolem. Na první pohled nic zvláštního: nekonečné louky, pole, lesy, obloha. Však toto již pozoruji několik dní. Pozoruji to spolu s krajinou, která je uvnitř mne. Únava neodešla, jen pozoruji její polohy. Vystřídal jí stesk po mých bližních, že toto se mnou teď nemohou sdílet. A pak přišla Krása – tak čistá a absolutní. Tak lehký pocit, jako když obdivně pozoruje baletku a máte pocit, že se z ní každou chvíli musí stát peříčko a ona vzlétne. Tak se cítím i přes dvanácti kilogramový batoh a ocelové nohy. A pak přišla Radost – euforická vlna, jako když se zavírá opona po úžasném divadle a hraje k tomu emotivní hudba. A pak se zjemnila do lehkého tónu radosti, který cítíte, když přichází podzim: slunce hřeje, ale nepálí - je pomalu čas vytáhnout kabát – protože brzy přijde období horkých čokolád – tělo je lehké– mysl je klidná jako nezčeřená hladina oceánu.

Jdu, tiše s únavou nalepenou na každém centimetru mého těla – zdalipak má tolik hloubek jako Oshův smutek? Vděk se mi vylévá ze srdce a rozpouští zbytky únavy. Nevím, kde se to bere – náhle mám chuť zrychlit, běžet, být nezastavitelná! Ach, únavo, ty krásná únavo – děkuji!

Máš tolik podob jako příroda sama: tmavneš jako bukový les, přeléváš se do potu těla a chutnáš jako pramen studánky.
Foto by Irča


Poslední, první a poslední

Stane se právě v den desátý. Únava se přelila do ramena Euforie a já mám chuť kráčet rychleji a rychleji – cítit každičký napínající se sval mého tělo a opíjet se tou extází, která se objevuje pod bolestí a únavou. Jsem normální? A pak se to stane – ztratím značku, červená zmizí z dohledu – PANIKA! Cesta je ještě daleká, chtěla jsem mít náskok před ostatními. A teď? Teď mě jistojistě všichni předběhnou a budu poslední? Klid, dýchej, však to nevadí…s kým soutěžíš?

Na pouti – uprostřed nespěchání – bez jakéhokoliv důvodu spěchám…a já nevím, kde se to bere…
Stojím  mezi lopuchy, které převyšují mou hlavou. Jsou zde i červené květy a já se náhle ocitám v ŘÍŠI DIVŮ. Stanu se Alenkou a začnu se smát -  jestli pak se tady někde objeví bílý králík? Hravost rozpouští bublinky stresu z mých žilních trubek. A pak…aniž bych se musela jakkoliv snažit, aniž bych musela cokoliv dělat se to stane: červená vyskočí - jsem zpátky na cestě. Panika odeznívá, ale pocit, že zaostávám, zůstává. Klid mi přinese čoko tyčinka. Je potřeba obalit nervy naprosto iracionálním stresem. Sedím a reflektuji si, odkud tyhle situace znám ze svého běžného života. Přichází Poutník Tom s psiskem a já od něj zjišťuju nečekané: jsem v čele skupiny. Vedu! Vítězím! Jsem první! Proč tolik toho předchozího vnitřního chaosu?

Mám dobrý pocit, jdu, mlčíme, povídáme, usínám v momentech zastavení, užíváme krásu lesů – ale první na místo tábořiště nakonec nedorazíme – ztrácíme se… zase!

Večer nad tím přemýšlím: pod rytmem únavy jsem z ranního tábořiště vyrážela poslední, ploužila se sama, předběhla skupiny, ztratila se, dostala se do vedení a byla opět předběhnuta…
Osobní přesah: poslední dobou mám pocit, že stojím na místě, že mi okolí uniká, že mě ostatní předběhnou. AHA výstup: je to iluze!

Není důležité, jak rychle kráčíš, ani kolikátý jdeš – důležité je jen jít vlastním tempem a nezapomínat se dívat kolem. Kudy a s kým kráčíš. Na ničem jiném nezáleží!
Věděla jsem to. Tím, že jsem si to prožila na Pouti věřím, že už tomu budu i rozumět.


Foto by Irča

Vtažena do černé krabičky

Putuju. Bez potřeby se odstříhávat od okolního světa. To díky Vipassaně už vím, že zvládám hravě. Píšu sms, volám. Mobilní data jsou však vypnuta – šetří baterku. Díky tomu mohu následně zažít, co dělá připojení na wifi s mým tělem. Sedíme v horské hospůdce, venku třeskají bouřky a blesky a já klikám pravým prstem na ten sluneční znak – PŘIPOJENO! Mise je jasná: poslat online pohledy. Těším se na to – upravuju fotky, hledám citáty, vytvářím koláž a pomocí aplikace české pošty chci vše moderně předat pošťákovi. Co u toho prožívám? STRES!!!

Potřebuju najít zásuvku – mobil je skoro vybitý, fotka se stahuje pomalu. Klikám jak divá, a pořád to není dle mé představy. Jaké to byly adresy? Aha – tak znova!!! Jedno kapučíno prosím, děkuji. KLIK KLIK KLIK – už to bude? A hele stáhly se mi maily. Kolem mě proudí rozhovor ženské skupiny. Ze začátku se snažím vnímat a sem tam se zapojit. Ale za mě je tvrzení, že ženská zvládne dělat dvě věci najednou, kec. Moje roztěkanost se zvyšuje. Něco babám odpovídám, ale spíš blekotám…a pak se to stane!

Přestávám vnímat čas. Černá krabička mě spolkne kamsi do hlubin příkazových řádků. Musím prostě vyřešit daný problém! ODESLAT POHLEDY! CHCI TO TEĎ HNED! BOŽE…ta wifina je tak pomalá…..

Zenový klid Poutě se vytratil i s pěnou dopitého kapučína. Náhle zjišťuji, že se všichni kolem mě smějí. Aha! Přestalo pršet, je potřeba vyrazit, vzít zase poutnickou hůl. Pohledy se mi odeslat nepodařilo, táhnu si to jako úkol do dalšího dne. Samotnou mě překvapuje, že ač tady není žádný smrtící deadline, neodškrtnutý úkol mě dost tíží a štve. Navíc mě mrzí, že mi unikly i rozhovory žen.
Dochází mi, jak lehce mě technika dokáže vtáhnout do krabice vlastní mysli, odpojit od okolí a pod taktovkou vzrušení a adrenalinu vést k vyplnění úkolu. 

Tělo a jeho limity

Říká se, že když člověku hlava říká, že nemůže, tělo ještě stokrát může. Věříc tomuto výroku jsem si v běžném životě osvojila přesvědčení: „Když může stroj, můžu taky.“ Mysl to utáhla, zničila tělo. Na toto období vzpomínám při výstupu na Velký Javorník. Je XY den Poutě. Necítím fyzickou únavu, ani psychickou nechuť jít. Ba naopak, přála bych si kráčet rychle, svěže, dynamicky. Místo toho se však ploužím. Ostrá, bodavá bolest v levém koleni mi při každém kroku dává jasně najevo, že ať si hlavou věřím čemu chci, i to tělo má své limity. To tělo prostě není blbé.  Můžu si myslet, že při denní meditaci mi stačí spát pět hodin denně a nebýt unavená – množství vypité kávy, nechť je testem tohoto přesvědčení. Můžu si myslet, že ranní jóga je pro mé tělo to nejzdravější vstávání – ale co když se chce ráno jen rychle nasnídat a jít?

Ťuk ťuk ťuk – co krok, to bolest, při které vzpomínám, jak jsem na to tělo byla přísná. Pozoruju skupiny dvou set lidí, kteří běží krpálem na vrchol, aby si tam daly tatranku, ionťák a běželi zase dolů. TRIPLERUN. Pak tedy ještě dvakrát. Prvních pár kilometrů se zda, že se jedná čistě o mužský závod. Obdivuju jejich krásná, vytrénovaná těla. A zároveň jsem moc vděčná, že vůbec netoužím být na jejich místě. Hnát se až na vrcholy vlastních představ, snů a vizí. Potit u toho krev, obětovat pro to cokoliv! Pro ten „dobrý pocit“ – ocenění! Tyhle běhy jsou my tak známé, že mi ukápne slza vděku, že už neběžím v kolejích všech těch běžců, kteří tam venku, v tom běžném životě, který jsem na chvíli s poutnickou holí opustila, mají stále své cílové pásky. Ano, musela jsem se vyrovnat s pocitem, že stojím na místě, že kráčím pomaleji, že mě ostatní předbíhají. Koleno bolí…ale víte co? Zjišťuji zajímavou věc!

Dosáhnu vrcholu, svým tempem. Na krekr namažu zlaté dědictví (tofu neměli) a vyrazím na rozhlednu. Mimoděk potkávám všechny ty běžce – upocené, vyčerpané, zatnuté. Časem se na trase objeví i ženy. Kolik výhledů jim uniklo? Kolik malin neokusili? A tenhle vítr na vrcholu rozhledny? Nemají na něj čas!

VLNA!  
VDĚČNOST!

Za to, že mě tělo zatavilo a donutilo neúčastnit se toho běhu: za titulem, za kariérou, za svými sny.

Že mi přestřihlo pásku cíle dříve, než jsem tam stihla doběhnout!

A já si tak mohla život začít vychutnávat bez závodního tempa.

Scházím z vrcholu. Vím, že za pár kilometrů mě čeká další výstup. Proti mně běží upocená těla s očima zarytýma do země. Skoro zapomínají dýchat. Usmívám se, sama jsem si své tempo zvolila a je mi v něm dobře. Jen si přeji, abych si jej dokázala udržet i až odložím poutnickou hůl. A budu chtít klidně a pomalu kráčet cestou, která povede přesně opačným směrem, než kam směřuje většina.

Foto by Irča


 
Představy naplněné

Psala jsem o opouštění představ. To často přinášelo nečekané zvraty a nápady! Pro zmírnění frustrace z nenaplněné touhy po kvalitním shotu kofeinu bylo potřeba přimíchat pár zrníček fantazie – z prachobyčejného turka se tak rázem mohlo stát kapučíno, nebo dokonce i hořce vonící lungu. A navíc vznikla myšlenka na projekt Lungo do každé moravské vesnice =D

Foto by Klára


Foto by Jura
Za naplnění potřeb se často platí. Pro suché boty a nezatuchlé oblečení proto byla potřeba osmý den narušit tok klidné pouti a usídlit se na farmě Járy – chlapa rázovitého, který pro sprosté slovo nešel daleko. Po zkušenostech s lezeckými víkendy v partě chlapů jsem si myslela, že se už fakt nic nového nenaučím, ale ten chlap mě překvapil! Nevěřila jsem v kolika kontextech se slova jako kurva, piča, kunda, vole dají použít! Setkání s tímto mužem vyvolalo vlny smíchu i nevole. Jeho dotaz: „ Proboha o jakých pičovinách se to tady bavíte? A co proboha řešíte?“ mě nakonec vedl k zamyšlení…Míň přemýšlet nad nesmrtelností chrousta a víc jen žít ten prostý, možná i lehce přízemní život. Nepotlačovat ho, neb právě i ty aspekty povrchnosti a dennodenní šedi jej činí úplným.

A to se musí žít, ne sdílet či analyzovat!

Pouť tedy nemusí být jen klidná a rozjímací, ale taky pěkně přisprostlá! Vonět po špeku, levném cigaretovém tabáku a čerstvě vyhřebelcovaném koni.


Mluvila jsem o opouštění představ, leč uvolněná mysl a pohodový rytmus dne kouzlil tak, že jsme se často nestačili divit! Přání se plnila, jen leckdy jinak, než jsme očekávali:

„Opouštět a děkovat,“ hle a hůl zamčena v nenávratnu, aniž by ušla jediný kilometrů. Opouštím a děkuji.

Foto by Irča

„Ty jo, to je pařák, že jak přejdem ten kopec, tak bych se vykoupala znovu,“ staniž se! 900 metrů před indoor variantou na spaní nás chytne bouřková průtrž mračen – nitka na nás nezůstane suchá. Osprchováno jest!

Foto by Irča


„Ty jo, stejně si říkám, že jsme měli úplně geniální počasí celou dobu,“ nesou se slova kolem praskajícího ohně předposlední den Poutě. „Ještě neříkej hop, ještě nejsme v cíli.“ „No jo, ale co by se tak asi teď mohlo pokazit?“ --- poslední den Poutě lije jako z konve. Namísto nostalgického zakončení putování na magickém vrcholu Žítkové spíme ve zcela neromatinckém squatu a večerní sdílení probíhá za hoření svíček pod střechou obecního úřadu Žítková. Všude kolem lítají blesky.

Foto by Kuba


„Tak já bych dala klidně ten ranní rituál za deště. To by mělo alespoň atmošku!“ „Prosím tě, radši už mlč!“ ---- 07:00 – mlha – déšť – zima – vítr si pohrává s pláštěnkami jako s krepovým papírem.
Poutníci vyráží na vrchol Žítkové rituálně ukončit pouť.

Foto by Irča


Podívají se jeden druhému dlouze do očí. Je jim zima. A za chvíli se stanou zase obyčejnými civilisty...

Pouť skončí a oni se vydají žít další příběh – tentokrát bez poutnické hole.

Věřím však, že ono ťukání bude pro každého z nich hlubokým osobním přesahem. 

Foto by náhodný kolemjdoucí