Recent Posts

Něžné věci



Dneska jsem v naprostém zoufalství, že se mi NIC nechce, vytáhla mé staré poznámky k povídkám, které jsem nikdy nenapsala a scénářům, které jsem nikdy neuskutečnila. Na duši mě zalilo příjemné teplo.

Otevřela jsem ten šuplík s vlastními nedodělky a prohlížela si Áčtyřku, kde na jedné straně stálo napsáno tučnými tiskacími písmeny ODSTÁVKA VODY a na druhé byly živě vykreslené mé románové postavy.

Vzala jsem do ruky rozložený obal od čaje, který jsem ukořistila v restauraci, kde jsem před dvěma lety pracovala jako číšnice. Zelený čaj se proměnil v plán blogových příspěvků, plánů s přáteli a námětů na další psací projekty.

A čistý obal od krosanu má sobě navždy zanesené poznámky o kavárenských postavičkách: pan Mafián, paní Oněginová nebo pan Dýmečka. Hned vedle jsou letmé nádechy vzpomínek jako třeba: „potkali se na škole“, „náhodné smsky“ nebo „psaníčka pod lavicí“.

Vykouzlilo mi to na tváři široký úsměv.

A víte proč?

Někdy jdu životem a říkám si, jaký to má celé smysl. Cítím se jako postava z filmu Woodyho Allana, která v kabaretu, před Půlnocí v Paříži tvrdí, že „Ta lepší doba už byla.“

Poslední dobou si často uvědomím, že ty krásně kouzelné věci jsem schopná vnímat až zpětně.

Napadá mě, že kdybych mohla něco vzkázat svému mladšímu Já, byla by to tato věta:




„Užívej to, co žiješ tady a teď, jako by už nic dalšího nemělo přijít.“


Protože zatím vždycky „něco dalšího" přišlo a já mám u sebe pocit, že to jsem si to dané období mohla víc užívat. 

A je mi trochu líto, že jsem krásu těch okamžiků a vzpomínek schopná plně docenit až zpětně.




Pro Matúše


Matúš byl člověk, který uměl říkat: „toto já mám velmi rádi“...nebo „toto nechcem“. A uměl to velmi bezprostředně.

Měla jsem ráda jeho minimalismus. Jednoduchý, čistý prostor k bydlení, jako by kontrastoval s chaosem a bludištěm myšlenek, které se mu někdy odehrávaly v hlavě. Myšlenek, které zachytával na papír, nebo je na chvíli umlčel během.

Milovala jsem to, jak si uměl užívat život: s dobrým jídlem a přáteli. Ke spokojenosti nepotřeboval mnoho, ale když přišla nějaká chvíle – nějaký moment, který si prostě chtěl vychutnat „jen tak“, udělal to naplno! Jednou jsme byli s jeho přáteli ve Vídni, kde jsme v cukrárně chtěli okoštovat sachr. Matúš si jako nepiják kávy objednal vídeňskou kávu se šlehačkou a při výběru z dortíků prostě řekl:
„Tak si dáme od každého jeden ne?“

Někdy mu na pozadí hlavy jel vnitřní film, a já cítila, že mě moc nevnímá. Jindy jsem vnímala, že mám veškerou jeho pozornost, která byla v ten daný moment širší než oceán.
Učila jsem se od něj v okamžicích, kdy do naší vážné debaty hodil vidle a uměl ji odlehčit nějakým ironickým vtípkem.

Ze smutku se vždycky nějak oklepal, vzal si z něj „to moudro" a šel dál, nebo ještě častěji – běžel.
Zažila jsem - oproti některým z vás - asi jen pár bratislavských momentů, kde sešla kopa dobrých přátel - běžců a popíjelo se víno a rybízový džus. Matúš byl skvělý společník.

Vlastně mě samotnou překvapuje, kolik si pamatuji detailů: vidím jeho úsměv;
to, jak něco vážně říká a jeho obličej se změní v šibalský úcul, když vidí, jak překvapeně zareaguju;
jak dělá obrovské gesto, ale vlastně se chová, jako by to byla zcela běžná věc,
vidím ho, jak si vychutnává jídlo i jak ho do sebe bezmyšlenkovitě hází.

Pamatuju si jeho pohyby rukou, když připravoval oblíbený zelný čaj dovezený z cest.
Slyším ho, jak mi vypraví o svých vztazích i problémech v práci. A pak mlčí – naslouchá….
Matúš měl neskutečně dobré srdce. Byl to dobrák do morku kostí. Prozrazovaly to jeho oči, a to nejen v momentech, kdy přišel s větou: „Udělal jsem na snídani palačinky, dáš si?“

A tohle jsou jen mé postřehy. Každý z vás má ty své. Chybí mě, chybí vás a bude bez debat chybět této společnosti. Byl to opravdový inspirátor, který byl aktivní v tolika oblastech života, že to člověka až vede k myšlence, jak to všechno stíhal a kdy jako spal?

Zároveň cítím, že tím, že v pondělí Matúš umřel, odstartoval další vlnu inspirace. To, co Matúš tak přirozeně žil pro každého z nás náhle nabývá na intenzitě. A to především v oblastech, kde máme rezervy.

Mě osobně to dodalo impuls k odvaze: vykašlat se na věci, které mi nedávají smysl a dělám je „protože by se měli“ a dělat to, co jsem doopravdy já. Protože právě proto je nás tady tolik! Právě proto Matúš zasáhl tolik lidí – a to včetně mých přátel, které ho potkali jednou v životě.

Matúš byl sám sebou! Žil a předával to nejlepší ze sebe, protože byl přesvědčen, že tak je to správně. Měl odvahu jít proti proudu. Přála bych každému z nás, abychom to dokázali. Protože, když se rozhlédnete kolem sebe…uvidíte, jak silný dopad to má, když člověk jednoduše žije sebe a dělá to, čemu bytostně věří.

Cítím, že všichni potřebujeme jít dál. Bolí to, a ještě asi dlouho bude. Ale nyní je potřeba odpustit. Odpustit životu, který nám teď možná přijde, že není fér. 

Odpustit sobě, že jsme se s ním nevídali častěji, nebo že jsme neudělali něco víc pro to, aby žil.
Odpustit Matúšovi, že dostal tak bláhový nápad a zaplatil za něj vlastním životem a nechal tady na zemi tolik smutných a naštvaných přátel, lidí, rodinu.

Věřím, že by si to Matúš tak přál, protože odpuštění mělo i v jeho životě velký význam.
Možná je to pravda, možná je to jen fráze a dost možná mi to jen pomáhá lépe zpracovat fakt, že můj velmi blízký přítel odešel...ale já osobně věřím, že se s ním všichni zase tam nahoře potkáme. Protože smrt nás všechny taky čeká – dříve, či později.

A mě osobně teď uklidňuje fakt, že je Matúšovi už je dobře a upřímně mu trošku závidím, že už zná odpověď na všechny otázky, nad kterými si občas tak lámal hlavu. Že už nepotřebuje filozofovat nad smyslem všeho a ničeho, protože teď už to všechno ví. Byl cestovatelem a dobrodruhem a teď je z něj tulák po hvězdách…

Odešel z našeho světa, ale žije právě teď a tady v každém z nás.
Uchovávejme tedy jeho vzpomínku tak, jak nejlépe dokážeme.


Matúš totiž může zůstat navždy živý v každém z nás, skrze naše vztahy, činy, myšlenky a akce, kterými nás tak hluboce inspiroval.


Ať se ti krásně cestuje dál Matúši TAM, kde my zatím nemůžeme…




Odpouštět by se mělo nejen o vánocích. Proč?



„Mám strach.“

Jako děti si vytváříme různé formy obrany, abychom se uchránili před emocemi, které nechceme cítit. A máme pro to různé důvody.

„Mám strach být druhými viděna…“

Proč? Proč někdo touží být středem pozornosti, volně a uvolněně vtipkuje a rád středem pozornosti, zatímco druhý se zpotí jen při té představě. Vystavit se odhalení…toho, co uvnitř cítím. Toho, co uvnitř prožívám.

„Svět není bezpečný.“

Vytvoříme si různá přesvědčení, která nás mají ochránit, ale ve skutečnosti nám daleko víc ubližují.


„Lidé si ode mě začali udržovat odstup. Tak často jsem se cítila tak šíleně sama, ale bylo to bezpečnější…bezpečnější než riskovat vlastní emocionální odhalení.“

A co by ti druzí mohli vidět?

„Zranitelnost!“

Pokud je pro vás nějaká emoce „no go zone“, vaše hlava začne vymýšlet takové strategie, abyste ji za žádnou cenu necítili.

 „I já jsem si od lidí udržovala odstup, protože jsem se děsila toho, že by si ze mě mohli třeba dělat legraci…a já bych byla vystavena ponížení, které mě od malička tolik děsí. To ne, to raději zůstanu doma a na tu oslavu narozenin prostě nepůjdu.“

A nejde jen o „slavnostní okamžiky“, všechna tato přesvědčení zasahují do běžné každodennosti.

„Často se mi stávalo, že jsem byla v práci a nedokázala se s lidmi jen smát, uvolnit se. A jednou mi došlo, že to strašně moc chci a zároveň mě to děsí.“


BÝT SPONTÁNNÍ X BÝT HRAVÁ X BÝT UVOLNĚNÁ


STRACH – ZRANITELNOST – ODKRYTÍ MÝCH POCITŮ DRUHÝM


Dvě třecí plochy, které dokážou rozpustit rodiče:

„Odmalička jsem měla pocit, že jsem jiná a vy mě nezvládáte, nerozumíte mi, nevíte, jak se mnou mluvit. Tak jsem si v sobě vytvořila zeď, pěkně vysokou, abyste tam nemohli.“

Hlavně si udržet odstup!

„Ale dneska už vím, že jste tehdy dělali to nejlepší, co jste vzhledem k vašim zkušenostem a vědomostem dokázali, dnes vám to chci odpustit.“



Když neodpustíš druhým, je to jako bys ty sama pila jed a čekala, že na to budou umírat ti, vůči kterým chováš svou nenávist.


NAJDI CESTU, JAK ODPUSTIT – SOBĚ I DRUHÝM.