Recent Posts

KDY UŽ MĚ SAKRA KONEČNĚ PŘESTANE BOLET TA HLAVA?



„Měla byste začít meditovat,“ říká mi doktor na pohotovostním příjmu nemocnice Motol, kam jsem si po práci přijela pro injekci na uvolnění svalů a nervů. Ke své cenné radě přidá dva recepisy na léky uvolňující svaly a něco na spaní.

„Tak jak se vám daří?“ ptá se mě paní doktorka v lázních.
„Skvěle! Jen jsem šíleně unavená…“
#

Myslela jsem si, že je to prací, tak jsem ji změnila.
Myslela jsem si, že stresové reakce v těle vyvolává cukr, tak jsem ho vysadila.
Myslela jsem si, že když si dám „pauzu“ a klidovější režim, tak to bude cajk.
A místo toho tady sedím a říkám si ZASE?

pixabay.com


Opět přišly noci trávené s kámoškou nespavostí. I v režimu klidu a pohody mě nasává silný zvyk dát si kafíčko na kuráž. Je to zajímavé, protože objektivně chybí jakýkoliv vnější stresor – všechno se to děje ve mně, kdesi hodně hluboko a díky důkladnému pozorování si můžu říct jedno důrazné stop!
Nepřestávám přitom ale věřit na zázraky! Jen znovu vyplouvám na loď s tím, že vše, co potřebuji už dávno vím a znám. Takže:

·        Opět začínám čarovat s autopatií, která mi vrací vitální energii. Uvědomuju si díky ní intenzivněji mé vzorce jednání, které spouští bolesti všude možně po těle.
·        Každé ráno cvičím sérii jógy a SM cviků na záda a buduji si tak svou oázu klidu.
·        Vracím se k meditacím a pravidelně ráno a večer pozoruji svaly napěchované stresovou šťávičkou a díky tomu spím jako miminko.
·        Přestávám dělat vylomeniny a jím jen věci, co fakt vypadají jako jídlo!
·        Těším se na podzimní půst, který vyčistí má střeva – cukernaté bakterky třeste se!

pixabay.com

Dřív jsem pro sérii změn, které jsem cítila, že musím udělat, měla spousty výmluv a mou oblíbenou aktivitou byly odklady na „až“. A taky jsem na ni po pravdě neměla mentální kapacitu -  v pracovním prostoru, kde to nejste naplno vy, to ani nejde a ujíždět si na vlně návyků, které vám spíše ubližují, je prostě takový setrvačník.  

Ale pak jsem se nově ocitla v prostoru, po kterém jsem tolik toužila a představovala si ho při čtení knihy MŮŽEŠ COKOLIV, CO CHCEŠ. Najednou se přede mnou otevřelo pole možností, objevili se inspirativní lidé a já mohla být zase sama sebou a nehrát žádné zavděčující hry. V tomhle kouzelném prostoru, který se stal mou denní realitou, jsem se ale cítila stále stejně unaveně a znovu jsem si uvědomila, že jsem tak silná, jak má nejslabší část.

Moje rozhořčené „kdy už mě konečně přestane bolet hlava“ se tak mění na „kdy už se o sebe konečně začneš pořádně starat, maximálně pečovat o své tělo a nakládat si jen tolik, kolik unesu“.
A jdu na tom začít makat, protože člověk je mistr v „dělání“, ale občas je potřeba taky to „dolce far niente“.

 Jdete do toho se mnou? Napište mi o vašich fyzických bolístkách a zadumejte, zda si uvědomujete jejich mentální příčinu.

Já tu svou ano a říkám si, kdy jindy ji začít měnit, když ne teď?

pixabay.com


A DO TŘEBONĚ DORAZILO ŠVÉDSKO!


Najela jsem do třetího týdne mého lázeňského života. Je sice srpen a slunce stále svítí, ale po ránu už stávkuje a odmítá hřát. Má dnešní pohoda chutná po Miňonkách. Uvařte si dobrý čaj a pojďte se zachumlat do mého třeboňského zpravodajství plného bublinek a masáží.





Slovník lázeňský

Protože nemám šanci, abych zde zapadla věkově, snažím se alespoň pochytat místní slova, která zde lázeňští hosté a personál používají. Má slovní zásoba se rozšiřuje o:

Kočkodrom = kolonáda, kde lázeňští pupkáči mlsně očumují lázeňské paničky, které se vehementně snaží zastavit proces stárnutí. Těm s ohnutými zády a berlemi nikdo moc pozornosti nevěnuje. Jak to říkal můj šéf: „no jo, my chlapi jsme zvířátka“.

Podvodka = masáž, kde nemusíte podvádět, abyste se tam dostali, ani se nejedná o chratitaivní projekt „návrat do civilizace“, kde by vás masíroval bývalý podvodník – je to normální masážní procedura, kde vás šikovná paní masíruje pod vodou s hadicí v ruce. Bedra a mezilopatkové svaly jsou největší pošušňání!

Myškolap = recepce

Přišel káh = počasí se významně ochladilo a podzim zaťukal na dveře

Rondo = místní pajzlík, který je legendou všech Xletých lázeňkářů, kteří večer odhazují berle do kouta a paří zde do jedné do rána. Nebo spíš pařili. V prvním týdnu se tenhle podnik zavřel a řeknu vám, na chodbách i lehátkách, kde se nesmí mluvit, žilo jen jedno téma: „kam jako teď budeme chodit tančit“?

Švihák lázeňský = místní legenda, dnes už pán 96 let, který se drží na nohou pomocí chodítka a podle kterého je doopravdy složená tato písnička. Ač už nemá sil poctít některou z místních dam společným tanečkem jako dřív, stále dělá čest svému jménu a neuvidíte ho v ničem jiném než bílých plátěných kalhotách a košili.






Spolubydlící  

Bydlím s paní (68), která je čundračka každým coulem. Když hodila šungit do pěti litrové zavařovačky na vodu a hodila jaggera na mražák, věděla jsem, že si budem rozumět. Nápis na dveřích ZÁKAZ POUŽÍVÁNÍ VLASTNÍCH VARNÝCH KONVIC A OHŘÍVACÍCH SPIRÁL NA POKOJI okomentovala větou: „No tak o kávovarech tady nic nepíšou,“ šibalsky mrkla a vytáhla svůj vlastní. A tak při líných odpoledních drobíme do bílých peřin čoko trojhránky a vaříme si kafe a je nám normálně dobře. JO! A když neví, sedne si na postel a zeptá se kyvadla.

Takhle mi třeba doporučila na můj rozvrkočený žaludek jaggera ve tři ráno nebo heřmánek do ucha na můj zánět. Tohle je dost ezo už i na mě. Ale i tak ji mám ráda.



Denní rytmus v lázních

Můj život tady má čtyři pevné body dne: snídani, oběd, večeři a knížku v batohu. Pro veškeré mé dietní omezení mě šoupli do rautové zóny, kde jsou jen klienti, co si lázně platí – all inclusive hadra! Mezi číšnicemi mám milou přezdívku „dieta“ – hlídají mě jako ostříži, a tak si můžu nechat zajít chuť na lepkové wafle…ach jo.

Denně mám dvě až čtyři procedury, takže se buď masážuju, koupu, laseruju, magnetuju, nebo cvičím – jógu, SM systém nebo v posilovně s fyzioterapeutem. V mezidobí většinou spím u knížky nebo ještě častěji koukám do nebe a přemítám, kolik vrstev má únava – ta mrška se mě totiž ne a ne pustit.
Po dvou týdnech konečně začínám cítit, že se moje roztěkaná mysl zklidňuje, před spaním uvolněně dýchám a budím se do rán bez bolestí hlavy a zad – v takový zázrak jsem už ve svém životě fakt nedoufala!

Denně tady někdo vleze na velkou staromódní váhu. Je provokativně umístěná hned naproti vytríně se zákusky. Většinou se návštěva váhy neobejde bez výkřiků jako „no fúj!“ nebo „ach jo“ nebo „no jo, to ta lázeňská strava“ a jiný na to „houby strava, málo kola a hodně dortíčků“.

Ano mrkající dortíčky jsou zde prostě téma – kafíčko a zákuseček to je hold lázeňský evergreen ve vitrínách se mění jako počasí. Neustále mizí a objevují se nové a nové a já si říkám, kdo to sakra furt láduje!

JO! A kapři třeboňští tady kolem vás buď lítají v zeleno zeleném rybníku Svět vzduchem, nebo vám je naservírujou s tatarkou v podobě hranolek.




Momenty nemyslící

Jednotlivé procedury zde mají svou sílu. Sice se vám zdá, že ležíte „jenom patnáct minut ve vaně“, ale když je v ní nasypaná slatina, přichází pak nemyslící kóma, kdy prostě nedokážete scvaknout tlačítko ON a tělo se propadne se záškuby těla někam hooodně hluboko. Takhle chutná odpočinek! Tělo tady dostává víc relaxu, než je schopné unést, a tak spolu hodně spíme.






Chroničtí lázeňkáři

Všichni vám tady přejí „ať vás dají do kupy“. Jo, to je klasický přístup všech starších ročníků, kteří zde jezdí třeba i sedmnáct let. Procedury mají jen tak bočkem, a hlavně si to tady přijeli užít! Mě už v druhém týdnu, kdy se vyhrabu z největšího vyčerpání, dochází, že jen masážovat se nestačí, ale musím sama taky začít cvičit. Starší lidé to mají jinak: „mě stačí, aby někdo řekl Třeboň a já už jsem zdravá,“ říká moje spolubydla.

 Za ty roky tady vzniklo mnoho lázeňských přátelství i milostných avantýrek. Ale bacha! Třeboň je malá, každý se s každým zná a „fakt se tady nic neutají“, jak mě se zdviženým prstem upozornila paní od masážní vany. No, materiál na sérii povídek by zde byl značný – každý jeden člověk oplývá tolika životními příběhy, že když si ke mně sem tam někdo sedne ke stolu a začne vyprávět, často se mi z toho roztočí hlava. Některé věci fakt dokáže narafičit jen lidský osud…

Hmmm, můj pan ortoped mě upozorňoval, že prý „bacha na lázeňské švihák“. Že Třeboň bývá divoká, ale já jsem vám došla k závěru, že jediní borci, na které se dá koukat jsou plavčíci, kteří buď prodávají lístky na bazén, nebo hlídkujou důchodce v bazénu – takže upoutat jejich pozornost je krajně nemožné.

Všimla jsem si ještě jedné jinakosti – zatímco já jsem zde přijela fakt maximálně odpočívat, generace 60+ zde přijela žít. Takže zatímco já v mezidobí čumím němě do zeleně stromů, oni se na kolonádě zapředávají do několikahodinových hovorů. Já jdu po večeři s čajem v ruce na pokoj a těším se na čtení knížky, oni vyrážejí na tanečky. A zatímco spím na lehátku, oni berou kolo a vyráží po zelené nahonit kilometry.

Paní, která mě masíruje podvodní hadicí mi říká zajímavou teorii: „No oni se vlastně fakt nejvíc protáhnou, když si daj to červené a protancujou u toho tři hodiny. To se ty svaly uvolní mnohem víc než během půlhodinového cvičení a fyzioterapeuti je pak chválej.“





Poprvé cítím mladost jako diskriminaci

„No a nejste na to, abyste tady byla moc mladá?“ tohle už jsem slyšela několikrát a docela mě to baví. Zdá se, že vzhledem k věkovému složení lázní existuje jakýsi zažitý stereotyp, že musíte mít minimálně čtyřicet a mít zoperováno nějako fakt závažného, aby ty lázně byly jako pro vás.

Často to zde starším lidem vyvracím a povídáme si na téma „jak ti mladí jsou dneska zase uhonění a vystresování“. Často si vzpomenu na mé přátele a říkám si, jak by bylo skvělé, kdyby takhle každý mohl do lázní – vypnout mysl a nechat se hýčkat. Věřím, že zdravé stravovací, cvičící návyky, a hlavně klidový režim jako prevence, by ušetřili nejedné nemoci a chorobě, se kterou zde pojišťovny pak posílají lidi 50+, u kterých je už bohužel příliš pozdě měnit něco jako zajeté vzorce.

Když si s nimi povídám, potvrzuje se mi, že většině lidí udělají lázně tak na půl roku dobře, ale pak se to zase zhorší a oni se těší na další turnus. Proč? Je to jednoduché – necvičí. Dokonce ani mladá mamina (35) s vyhřezlou plotýnkou. Je mi z toho smutno a říkám si, co se v životě lidí musí stát, aby fakt vzali zodpovědnost za své zdraví naplno i mimo zdi lázeňské.

Zkrátka bych se podepsala pod to, co mi říká paní v šatně, co do lázní jezdí jedenáct let: „Často tady přemýšlím, že bych toto přála zažít jednou ročně každé mámě malých dětí.“
A já bych pod to vlastně přidala všechny lidi, kteří hrajou hru jménem život…





Lázně z jiného úhlu

Hodně si zde povídám s lidmi, kteří kolem nás skáčou a poskytují nám s úsměvem veškerou péči –recepční, paní u masážní vany, masérka či číšnice a řeknu vám, občas si připadám, že ty lidi vykořisťuju.

To třeba, když se dozvím číslo 22/den – to je počet lidí, které denně projde rukama masérky. Občas, když vypadne kolegyně, tak musí makat i o víkendech, a tak třeba jedou nonstop od pondělí do neděle. Ach jo, je mi z toho úzko. Z povídání je cítit, že lidi zde fakt mají strach o práci: „To víte, onemocnět, to si skoro nemůžete dovolit, protože tím nabouráte celý režim a pak za vás musí zaskakovat kolegyně, a to jí taky nechcete dělat. Je to hold zodpovědnost, no.“





A co má Švédsko jako spojené s Třeboní?

Pocity – pocity – pocity. Když první týdny zavřu oči pod stínem stromu, kde se schovávám pod srpnovým sluníčkem a vím, že jediné, co mě čeká v ten den je oběd, přenesu se vzpomínkami k moři. Pohoda, která chutná po zmrzlině, kterou si dáte na kolonádě v Chorvatsku.       

A pak jednoho rána slunce ochladne, na bruslích přejíždím přes opadající listí a každý stín náhle dýchá v rytmu podzimu. Procházím se kolem rybníkových plošin a není to jen jeho názvem LÁSKA, že je mi tak nějak hezky. Pohled na smrkové stromy, opuštěné chatičky uprostřed rybníku a paprsky klouzající po vodní hladině mi připomenou momenty, když si s mými vlasy hrál švédský vítr.

A mě znovu dojde, že nehraje roli, zda jde o rybník nebo jezero. Tohle všechno má svědomí můj vnitřní klid, který mi byl poslední měsíce vzdálenější než Jupiter se Saturnem dohromady.
Klid, který mě zase objal a já ho teď mohu zase cítit v sobě při každém třeboňském kroku.


KDYŽ JSEM MIMO SVŮJ STŘED aneb 5 tipů, jak se do něj vrátit

V životě přichází období, kdy máte pocit, že jste „tak trochu mimo“. Nepoznáváte sami sebe. Příčinou můžou být velké životní změny, nespokojenost s tím, jak věci aktuálně máte nebo i zdravotní problémy, které vám berou veškerou vnitřní energii. Ať je to cokoliv, cítíte, že jako byste měli cizí kůži hada. Mrkněte, co mi v takovém období naposledy pomohlo. Jsou to věci jednoduché, a o to větší mají sílu.


PSÁT SI DENÍK

Mám ráda citát: „Dřív jsem psal proto, abych změnil svět. Dnes píšu, abych ušetřil za psychologa.“ Papír zkrátka snese všechno. Všechny vnitřní strachy, pohltí veškeré úzkosti a bude mlčky naslouchat vaším nejniternějším obavám, aniž by je komukoliv vyžvanil. Nebude se ani zlobit, když na každé druhé stránce budete jak kolovrátek opakovat znovu a znovu stále ten stejný problém – fyzický, psychický, vztahový či emocionální.

Deníky, které si píšete léta vám navíc umožní nahlídnout o rok či dva nazpátek a třeba i zjistit, že se furt patláte v tom samém a už je prostě potřeba něco začít dělat jinak! Psaní vám vypustí páru a může odšpuntovat třeba i vztek na sebe sama, který vás nakopne k potřebným změnám.

https://pixabay.com


ZAZDROJOVAT SE!

Pokud je vám v životě aktuálně z jakéhokoliv důvodu nedobře, je potřeba hledat zdroje, které vám do žil dolijou radost po kbelíkách! A ano, máte pravdu – pokud je vám fakt mizerně, tak se vám nic nechce míň než dělat věci, které máte rádi. Možná už ani nevíte, co to je. Radím vám – překonejte to a přijměte i to, že děláte něco, u čeho jste dřív cítili radost a dnes to tam není. Vytrvejte a věřte, že se to opět objeví.

Může jít o malinkaté věci. Zajděte si do hezkého podniku na dobré kafčo a vemte si fajn knížku. Vypněte na chvíli myslící analyzující hlavu – tancem nebo procházkou v přírodě. Zajděte si na vernisáž! Vždyť o tom mluvíte už TAK DLOUHO!!! Objevujte vaše město, ve kterém žijete – vsadím se, že je tam stále spousta věcí k vidění. Buďte s lidmi, se kterými se cítíte přijímaní a v bezpečí.

https://pixabay.com



PŘIJMĚTE, ŽE NIC NENÍ DLE VAŠICH PŘEDSTAV

Často právě, když je nám nejmizerněji vyplouvá na povrch náš vnitřní kritik a tepe do nás, co všechno bychom měli dělat lépe – jak jíst, jak cvičit, jak spát, jak se chovat k druhým. A my jsme víc a víc frustrovaní, protože se snažíme vykolejit a měnit ty nefunkční vzorce a věci, ale v daný moment je to jako tahat metrák uhlí rukama.

V knize Na prahu změn jsem se tuto výše popsanou radu dočetla a neskutečně se mi ulevilo! V době, kdy jediné, co v mém životě bylo stabilní, byla postel, do které jsem večer ulehala, jsem sice viděla ten ideál zdravě se stravující a cvičící holky, ale přijala jsem, že teď prostě potřebuju frčet na kofeinu, abych měla alespoň minimální pocit, že žiju a sem tam v návalu smutku a samoty sežrat v deset večer celou čokoládu. 

https://pixabay.com

Sice mě tehdy dost děsilo, že mi to zůstane už napořád, ale když jsem si to dovolila, začala celá ta destruktivní konstrukce postupně slábnout. Celou tu dobu mi v hlavě blikalo totiž i něco dalšího.



VĚŘTE, ŽE NIC NETRVÁ VĚČNĚ! VŠE SE NEUSTÁLE MĚNÍ

Nikdo není permanentně šťastný ani zamilovaný. Přijdou období hádek, pochyb a nejistot. Stejně tak věřte, že i tenhle pocit, že nosíte tělo někoho jiného a mluví za vás někdo druhý a chováte se jako někdo třetí, pomine. Důležitý je vnitřní klid, který v tom životě prostě občas je a jindy je vám vzdálený jako Sahara.

Možná se k druhým chováte bez špetky respektu, zájmu a lásky – věřte, že se to změní.
Možná nemáte rádi sami sebe a nevíce, co od života chcete – věřte, že se to změní.
Možná se perete s řadou fyzických trápení, které vám neskutečně otravují život – věřte, že se to změní!

Když budete chtít. Když v pokoře vytrváte. S vědomím, že ať se mi teď v tom životě děje cokoliv, děje se to z nějakého důvodu a sice teď možná vůbec nerozumíte tomu, co vás to má naučit, ale až si tím projdete, pochopíte to a budu z vás lepší člověk.

A až se to stane, a vy budete cítit prchavé záblesky nebo možná i gejzíry okamžiků štěstí – užívejte si je! Protože se to zase změní - to je přirozenost života.

https://pixabay.com


POUŠTĚT EMOCE

Abyste to, co popisuju výše dokázali naplno, musíte dát plný prostor vašim emocím, ať se ve vás děje cokoliv!

Jste nasraní – zakopejte si, zabouchejte si do polštáře, rozbíjejte talíře.
Jste smutní? A co potřebujete? Být sami? Čokoládu? Romantický film, abyste se mohli vyplakat? Dovolte si to, prožijte si to – ideálně sami, naplno. Bez pomoci druhých.

Sžírají vás nepopsatelné stavy žárlivosti? Mluvte o tom s partnerem a ciťte to přitom v těle.

Máte všude v těle agonii? Pozorujte ji, prozkoumávejte vaše nejčernější dno. Každé ráno si pusťte nějakou symbolickou píseň pro toto období a proskenujte tělo, jak se v něm cítíte dnes a jak silná je emocionální nálož ve vašem těle dnes. Úterý, středa, čtvrtek, pátek. Sílí? Slábne?

Jen když se otevřete naplno emocím, které vás tlačí v těle a nedovolují vám žít naplno, můžete se zase dotknout toho, kým doopravdy jste!

https://pixabay.com


BÝT LASKAVÁ

Sama k sobě i k druhým. Když je vám z jakéhokoliv důvodu mizerně, je to často ten nejtěžší úkol vůbec. Ptejte se sami sebe: „co bych udělal/a, kdybych se bezpodmínečně miloval/a.“ A udělejte to! Ať je to jakkoliv divné, ztřeštěné nebo bizarní. Je to TO, co potřebujete, abyste vám bylo zase líp.
Mě osobně hodně pomohlo chovat se k sobě jako k malému dítěti, které potřebuje naplňovat základní potřeby. Jsem už dospělá, nikdo to za mě neudělá, a tak si veškerou potřebnou pozornost a péči musím dát sama – bylo to jako katapult, který mě zase vrátil do vlastního středu.

https://pixabay.com


A důležití jsou také lidé kolem. Někdy je snazší cítit dobro a laskavost k druhým než sám k sobě – zvlášť když jsme na sebe příliš přísní. A tak, když pro druhé cokoliv uděláte, usmějte se na ně. Když jim pomůžete, může se ve vašem těle objevit třeba jen mikro pocit radosti, vděku zkrátka něčeho pozitivního. Vnímejte to, ciťte to a zkoušejte to rozlít do zbytku těla. Věřte, že přijde den, kdy se tenhle pokažený kohoutek zase naplno roztočí a bude z něj valit proud vděku a lásky.

A do té doby, buďte trpělivý. Vše má svůj čas a když se tráva spálí ničivým žárem slunce, i jí chvíli trvá než se zase zazelená.



Irča

-            - terapeutka metody Cesta


JSI ALTERNATIVEC NEBO KONVENČŇÁK? JAK TO MÁŠ?


Dáš si na večeři chleba se šunkou a sýrem nebo mrkvičku namočenou v humusu? Chodíš makat do fitka nebo máš svou oblíbenou akademii tai-či? A se svým zdravotním problémem jdeš k doktorovi, nebo navštívíš léčitele?

Zdroj: https://pixabay.com/



Sedím u vína s kamarádkou terapeutkou, která se právě vrátila ze semináře NO EGO RETREAT, kde tlumočila. Za roky vlastní praxe mi velmi střízlivě líčí své zážitky. Z debaty nad vynikajícím Merlotem nás vyruší dva chlapíci. Tipuju jim tak třicet šest plus. Přesto, že oni pijou pivo a my víno, naše stoly a hovor se spojí v jeden. Během prvních vět zjišťujeme, že jsou to kliničtí psychologové – o lalá! V ten moment máme o téma diskuze postaráno.

Posilněna vínem a tématem mé diplomové práce o předávání břemene zodpovědnosti mezi alternativní a klasickou medicínou, vstupuju do debaty se značnou kuráží, a zároveň velmi otevřenou myslí a absolutním respektem k jejich práci. Pánové to mají jinak, což mi ale – v mé naivitě – dojde až po nějaké chvíli. Ehm, docela dlouhé…

První mě to baví. Pán X se o danou terapii skutečně zajímá – nebo se mi to alespoň zdá. Ptá se, jak s klienty pracujeme.

„Aha, takže vy tedy vycházíte z toho, že víte, co děláte, jo?“ píchne si do kámošky.
„No, vycházím z toho, že mě vede něco hlubšího, než jsou jen psychologické poučky a kategorie.“
„Takže vycházíš z toho, že té svojí klientce jsi schopná pomoct?“
„No, jo, co je na tom špatně?!“

„Protože jsi přece úplně mimo…!! Obě jste, ale je to krásný, taková naivita!“ debata se náhle začne ubírat úplně směrem, kdy pan X předkládá příklad klientky se znásilněním a chce vědět, jak konkrétně, krok po kroku, by s ní moje „zkušená kamarádka“ pracovala. Ona se mu to velmi klidně snaží přiblížit, aniž by zapírala, že pracovat s narkomany či lidmi s těžkými traumaty je úplně jiná liga, než s člověkem, který hledá smysl života. Xkák je ale ve svých argumentech čím dál tím agresivnější a z rozhovoru se pomalu začínají vytrácet prvky vědomého naslouchání: „No OK, takže ji od té vzpomínky odosobníš. A pak? A pak? No dobře, a co uděláš pak?!!“ mám pocit jako by z něj mluvila jeho frustrace nad tím, že vlastním klientům není schopný pomoct. Tento jeho pocit mezi psycho-odborníky není nijak ojedinělý.

Zdroj: https://pixabay.com

#

„Já vlastně vůbec nevím, jestli těm lidem pomáhám, a to je tak frustrující!“ složí obličej do dlaní moje kamarádka Jana, která také pracuje v oblasti pomáhající profese.
„Ale Jani, tak na sebe nebuď tak přísná. Vždyť přece jen tím, že tam jsi, těm lidem pomáháš.“
„Jo já vím, jenže nevím, jestli se ti lidi reálně hýbou z místa, a to je tak beznadějný!“

#

„Můžu se tě na něco zeptat?“ přeruším pivní monolog Xkáka, protože mě přestal bavit.
„No…“
„Rozumím tomu, že je tvoje práce náročná a že pracuješ s těžšími případy než my s Blankou. To, co mě ale zajímá je, jak se staráš sám o sebe.“
„Cože?“ jsem překvapená, jak je překvapen. Vzpomenu si na sebe, kdy jsem po procesech s lidmi maximálně nabitá a zároveň i unavená a danou energii potřebuji zase někde dočerpat. Sportem, přírodou, tancem, zevlem.
„No jako, jak odpočíváš, jak se dobíjíš?“ jeho pravý ret mírně povyskočí nahoru a zakroutí hlavou, jak kdybych byla ta nejnaivnější blbka ne v Praze, ale na světě. Na tuhle otázku mu evidentně ani nestojí odpovídat. Ze zkušeností s podobnými muži vím, že jsem píchla přesně tam, kam jsem ne/měla.
„Tak jinak, nevzdávám se. Těšíš se ráno do práce?“
Mlčí.
„Dává ti tvá práce smysl?“
„Je to práce,“ jsem otřesená! Člověk, který má tři tituly před jmény a za jmény – jak zjistím později. Odborník, který se dotýká toho nejkřehčího, co v lidském organismu tepe – psychiky – nevidí ve své práci smysl a nechce se mu kvůli ní ráno vstávat z postele. Později také zjistím, že se mimo jiné specializuje na párové terapie, ač ve svých čtyřiceti nemá žádný vztah…

Když jdu na lekci jógy, chci, aby z jogínky vyzařovala energie, která mě inspiruje. Jak byste ostatně věřili sto kilové trenérce TRX, že je odbornice na fitness a zdravou výživu? Jak pak mít důvěru v tohoto psychologa, že je odborníkem na lidskou psychiku, když o svou práci nemá zájem a přežívá na kávě s cukrem? Vím jak – musela bych vidět pouze jeho profi stránky, a ne se ten večer bavit o jeho hodnotách a postojích k práci. Jak je možné, že se tito studování odborníci pak tolik diví lidem s psychickými problémy, nebo obtížnými v životě, že hledají v řadách těch bez vysokoškolských titulů?

Zdroj: https://pixabay.com/

Ega psychologů často bohužel nedovolují být dostatečně otevření a připustit si „a co kdyby ta terapie Cesta mohla fungovat?“. Co kdyby lidem skutečně mohla pomoci? Dokážu si velmi dobře představit, co za jejich odbornou skepsí stojí, protože příběhů – ba dokonce i odborných studií – kdy léčitel/alternativec/terapeut s „víkendovým kurzem“ svým kyvadélkem klienta totálně rozesral, skutečně není málo. Stejně jako znám spoustu lidí, kteří začali meditovat a skončili na psychině, protože v normálním světě najednou nedokázali fungovat. Dobře, souhlasím. Buďme střízliví – mluvme o průserech, kterých se v alternativní medicíně objevují. Ale neupozaďujme pak i ty posuny, které často díky zcela neposvěceným metodám, v životech lidí stanou. Náhoda?

Já jsem na semináři Cesta zažila člověka, který se díky terapii, zcela vyléčil z chronických migrén.
Má kolegyně psycholožka díky autopatii vyléčila ženu z rakoviny – a ano určitě budou další, které zemřou.

Však i má druhá kolegyně z Cesty i přes alternativní léčení nakonec podstoupila chemoterapii, aby zabila nádorové buňky v sobě.


Jediné, co bych si moc přála je, abychom ta medicínská pole neviděli tak odděleně, tak černobílé. Proč?

Zdroj: https://pixabay.com

Když jsem měla v životě velmi náročná období, o kterých jsem si chodila povídat s terapeutem, nedělal žádné zázraky, jen tam pro mě prostě padesát minut byl a naslouchal mi. Dal mi tak pocit, že na všechny ty sračky, které se nahromadily, nejsem sama. Super, jenže…

Málokdy mě dokázal dovést hlouběji. Do skutečné podstaty problému. Do mého vlastního zdroje, abych ty těžkosti zvládala s větší lehkostí a hravostí. Abych odstranila skutečnou příčinu. Abych nad situacemi, nad kterými se má mysl dokáže totálně zacyklit, získala zdravý nadhled a byla schopná pomalu začít měnit zaryté vzorce, které mi ubližovali. A víte co? Z mojí zkušeností vím, že Cesta tohle dokáže, a proto jsem schopná se za ni postavit a říct, že mi dává smysl!

Lidé ze setkání se mnou odchází s pocitem, že jim ze zad odpadlo stokilové závaží. Píšou mi, jak se jejich životy začínají měnit. Někdy pomalu, někdy ani nemrknou a již jdou na druhém břehu změny. A co je vůbec nejdůležitější: díky tomu, že jsem k nim zcela autentická - nehraju si na psycholožku s tituly, kterou nejsem a nikdy nebudu, ale dávám si tu práci, abych to celé hezky usadila na prdel a zas a znovu jim opakuji, že já je nespasím, že oni sami na sobě musí dál makat, a když si se mnou něco velmi silného odžijí v terapii, ve svém vnitřním světě, úplně samovolně jim dochází, že je potřeba jít ven a čelit světu – s uvědoměním, které se odehrálo hluboko v jejich vnitřním prožívání. 
 Přijímají to s radostí a mě dělá radost zase to, že si nemusím hrát na samaritánku a spasit jejich život.

Foto by Silvie Kotherová

Předávám tím jen a pouze vlastní zkušenost, kdy jsem obešla různé terapeuty a vyzkoušela mnoho sebe poznávacích metod. Měla kouče a druhého a pak dalšího – a pak mi došlo něco, co Blanka moc hezky pojmenovává trefným příběhem: „Pokud mi přijde klientka, že je tlustá a chce na tom pracovat, můžeme odblokovat to, proč se přejídá, ale pokud se i tak dál bude po večerech cpát větrníky, nepomůže ji ani metoda seslaná z nebes.“


Pro mě je má práce o zodpovědnosti takové, kterou znovu oprašuji v klientech a zcela ji navracím do jejich rukou, ať se s ní popasují. Né zodpovědnosti, kde sebe schovávám za tituly a školy.


Z těchto důvodů si myslím, že řada alternativců nejsou šarlatáni. Přínos jejich práce osobně vidím v tom, že vychází ze srdce, ne z mysli. Nedívat se na člověka jako na diagnózu deprese, ale jedince, který zoufale hledá svou cestu a selhává a odkrývat příběh, proč se mu to děje. Nevidí celou krychli svého problému. Nedochází mu souvislosti. Ale bohužel je pak snadnější poslechnout si zvuk cvakajícího razítka a napsat si na kus papíru napsat řešení na život – neurol. 


„Můj kluk se uzdravil, až když vysadil všechny léky a začal plně čelit tomu, co v těle cítí,“ přestat potlačovat bolest – ať je fyzická či mentální. Přijmout ji, že je to pro tento moment moje realita a že se to změní.



Proč je podle mě tak důležitá autentičnost? Mám známého psychologa Marka, který je ze své práce tak vnitřně vysosaný, že když mu něco vyprávím ze svého osobního života, říká jenom „ahm“ a „aha“, ale já cítím, že mě vůbec neposlouchá. Člověk, který by měl mít maximum empatie pro druhé rozděluje tuto dovednost na „teď nepracuju“. Znamená to, že schopnost naslouchat se nosí jen v ordinaci od pondělí do pátku? Pak pro mě ten člověk káže vodu a po večerech pije pivo, aby tu práci „jakž takž zvládal“.

Zdroj: https://pixabay.com/
Proč mě tohle psychologické ego tolik štve? Marek a další, které znám se dostal do úzkých. Jednoduše řečeno se mu sesypal život. Není to nic neobvyklého. Děje se nám to všem, ať psychologické vzdělání máme nebo ne. Vyhořel a odjel do Ameriky, kde zkoušel různé psycho spirituální zážitky. Vrátil se jako znovuzrozený a zároveň s otazníkem, jak to, co zažil integrovat do své práce s klienty. Co by to pro něj ale znamenalo? Jasně! Totálně vykolejit, odbočit z institucionálních kolejí a začít ty věci dělat jinak, nově. Možná i přestat brát klienty na pojišťovnu, ale začít jim konečně doopravdy pomáhat. Nejen předstírat, že tam jsem pro pacoše, ale dát mu zakusit i pocit autentický laskavosti a soucitu.

Věřím, že i takoví psychologové a terapeuti existují a já jim nesmírně fandím! Být upřímný před klientem totiž znamená být brutálně upřímný sám k sobě. A to vyžaduje kus odvahy. Chce to sundat všechny masky odborníků a expertů na gestalt a psychoanalýzu a potkat se s klientem na úrovni prachobyčejné lidskosti. A to z mé vlastní zkušenosti, spoustu psychologů děsí, protože pak lezou na povrch jejich vlastní děsy, které sami nemají zpracované a raději je pevně zamykají do šuplíčků a spokojí se s tím, že o nich druhým radí optikou toho či onoho psychologického směru.

Vnímám velmi intenzivně citlivost celého tématu. A Českou medicínskou komoru to pálí určitě ještě víc. Podvodníci, kteří prodávají nemocným krystaly proti rakovině a pak umírají doktorům v rukách není málo. Stejně jako není málo doktorů, kteří mi přijdou prázdnější než vyfouklé velikonoční vajíčko.

Existují znásilněné ženy, které platí statisíce za roční terapeutické seance, aby se z traumat vyhrabaly, ale stále nedokážou najít vlastní sebe hodnotu. A znám i znásilněné, které se k problému postavily alternativně a kdybyste je dnes potkaly na ulici, vnímáte je jako symbol božské sexuality.

Mám bez rozporu kolegy z Cesty, kteří hasí problémy tím, že se snaží pomáhat druhým a bohužel své ego zapomenou pověsit při vstupu klienta vedle na věšák. Bohužel jsem ale poznala i takové terapeuty se školami a mnoha výcviky. Neublížili mi, ale byl to terapeutický vztah na jedno setkání, párkrát trval jen pár minut a už jsem byla z ordinace pryč.

Rozumím tomu, proč jsou nekonvenční metody dostatečně velkým strašákem pro tu konvenční. Zároveň však Královehradecká klinika, kde se tradiční čínská medicína stává součásti léčby, je pro mě nadějí, že je to možné. Ostatně pokud se nejedná o zlomenou nohu, je to často právě kombinace obou směrů to, co dokáže nemocného skutečně vyléčit. Příkladem je Petr Studeník, který se vyléčil z nevyléčitelného tinnitu nebo Gabriela Tuatti, která si vyléčila endometriózu a otěhotněla.

Bohužel kauzy jako Aktip, této mé naivní představě příliš nepomáhají. A přesto, pokud vyvážím do protivky misku vah klinikou Medante, kde jsem měla to štěstí pracovat, stále si budu stát za tím, že alternativní i ten konvenční pohled na zdraví má smysl spojovat. A obojí by mělo mít v naší zrychlující se společnosti své místo, abychom se mohli cítit skutečně zdraví.

Zdroj: https://pixabay.com/

HORY NEUMÍ LHÁT


Kouká kolem sebe, ani si neuvědomuje, co se s ní děje. Dojde jí to až po nějaké chvíli – dívá se do vlastní duše. Duše, která je hlubší než propast pod ní  a rozsáhlejší než zeleň, která ji obklopuje.


Foto by Anna Mašátová




Dýchá zrychleně. Přesto to nemá nic společného se stresem. Je to fascinace svobodou. Svobodou, která byla celou dobu uvnitř ní samotné. Jen si ji během života zakázala, osekala, umístila do krabice „měla bych“, „tohle ne“, „takhle přece nemůžu“. A tak začal příběh jejího ztrácení…
Hory přírody jsou naštěstí silnější než všechny představy o ní samotné. Odolají s přehledem nejen dešťům, větrům, ale i všem společenským konsensům, výchovnému podmiňování, partnerskému tvarování či společenským rolím, které v průběhu života rozehrála. Ta úspěšná. Ta originální. Ta. Kterou mají všichni rádi.

Žena stojí tváří v tvář obrovské hoře. Vidí sebe samu v neoddiskutovatelné celistvosti a kráse. A slzy, které se jí derou do očí, jsou kapky sebepřijetí, které se jí v městských uličkách nedařilo obejmout. Jak by jí při chůzi po dlažebních kostkách mohlo dojít, že neživosti, je způsobený odloučením od její vlastní divokosti? Jak svou divokost projevit při cestě na metro? Jak ji v sobě pečlivě neuzavřít hned po skončení spontánní hodině tance?


https://goo.gl/images/vNHjrC

Tady v horách. Tváří v tvář mlze, dešti a větru, vyjíždí na povrch ty nejsurovější pocity – zrychlený dech, tlukot srdce, bolest stehen. A celé tělo přirozeně ožívá. Žena kráčí po kořenech stromů a chápe, že stejně spletité a nevyzpytatelné jsou cesty života. Chápe, že změna, která ji čeká, vyžaduje vytrvalost a pokoru zároveň. Nadechne se, je plná odhodlání. Krok po kroku kráčí vstříc nejvyššímu vrcholu. Bez sebemenšího ponětí, co ji čeká za horizontem. Bez toho, aniž by věděla, kolikrát zakopne, ujede jí noha. Jen jde.



Dýchá zhluboka, jako při intenzivním a hlubokém milování. Podává výkon, a zároveň cítí, jak je její tělo uvolněnější než jógové ásáně. A pak?

Pohltí ji zeleno. Kopce. Kamení. Vítr. Vidí tu nádheru kolem, a ta se jí dotkne kdesi uvnitř. Nádhera její duše se hlásí o slovo. Skáče a plesá, že je KONEČNĚ vyslyšená!

Slza, druhá, třetí. Nejsou to však ty městské slanosti, plné bolesti a utrpení. V těchto je moudrost.
Zrcadlo přírody příliš silně ukazuje, kým doopravdy jsme, než abychom k tomu dokázali být slepí. A pokud to nechceme vidět, pořád ještě máme uši, které slyší zvuky dravců. A pokud to nechceme ani slyšet, pořád ještě dokážeme cítit vítr na hřebeni naší ruky, vlastní pot i štěrk pod nohama. A pokud se přes všechnu tuto sílu přítomnosti naše mysl nepustí vlastních městských příběhů, na sklonku dne přijde únava, která zaručí zpomalení. Těla i mysli.

Žena padne z posledních sil do trávy. S nohama a rukama od sebe, ve tvaru andělíčka. Konečně jenom je! Městské nechutenství a stažený žaludek, ze všech nejrůznějších nervů a neuróz, je pryč. Teplé jídlo na vrcholu kopce a smrákání – to je zaručený balzám na její rozedrané nitro. Psychologa netřeba. Stačí nebe plné hvězd. Je zpocená, špinavá a vyčerpaná, a přesto si už tak dlouho nepřipadala tak žádostivá. Kdyby mohla, pomiluje se se stohy té zelené trávy kolem. Teplý spacák je ten večer nejlepším vynálezem.

Zázrak, do kterého se vejde celá noční obloha – její oko. Noční obloha, která rozvolňuje dech a rozpouští zbytky napětí v těle. Hvězdy, které vedou hluboko do vlastního nitra a kousky mračen, které jí dávají pocit, že vše zaniká, aby mohlo vzniknout něco nového.

https://goo.gl/images/9PfZ16



Usíná a zdá se jí sen. Je o divožence.
Tou divoženkou je ona sama.

Žena ve své plné síle, aniž by ztrácela svou jemnost.
Žena, která kráčí odhodlaně, i když se na cestě ocitne mlha.
Žena, která přesně ví, kam jde a netrápí se tím, jestli je to správná cesta. Protože ví, že když začne pochybovat o směru, stačí se ztišit a nechat místo sebe promluvit stromy.


Foto by Silvie Kotherová


A pak se probudila. Sbalila spacák a karimatku.

S úsměvem, protože věděla, že to, co v sobě objevila, už jí nikdo nevezme.

A taky proto, že věděla, že NIC v jejím životě už nebude jako dřív…

Na rameno dopadla kapka, která se po pár krocích proměnila v déšť. Schovala se na nejbližší zastávce a nechala, ať ranní bouře smete zbytky nostalgického rána. Něco se dralo skrz její hrdlo ven. A s prvním úderem blesku to po dlouhých měsících pustila ven.

Začala se od srdce smát.

„Vítej zpátky drahá,“ pošeptala sama sobě, oblékla si pláštěnku a vykročila vstříc obyčejným, všedním dnům.

ZATÍM JSEM SE VŽDYCKY ZVEDLA!

Říká se, že když si pravidelně píšete deník, a pak se v něm náhle objeví prázdná místa, jsou to období, kdy se dějí ve vašem životě ty největší změny. Myslela jsem si, že to, co se mi v posledních týdnech dělo, se mi nikdo už nemůže stát…a pak jsem se potkávala s vámi a došlo mi, že o tomhle má sakra smysl mluvit!

HOLANDSKO

„Ireno a kdybys mohla dělat cokoliv, co bys chtěla, co by to bylo?“
„Cestovala bych a psala o tom.“
„A proč to neděláš?“
„No…ehm…protože…já ani nevím…“

Co mám dělat…?

 „Víš milá Irenko…člověk, aby byl sám sebou, tak potřebuje odvahu…a já ti k tvým narozeninám přeji, abys byla odvážná!“
FŇUK
„Díky babi…“

Jak se mám rozhodnout….?!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

„Jak se máš?“
„Všechno se mi v životě sype…“
„Skvělí! To se to bude moct zase znovu poskládat.“

Jak poznám ten správný moment…


„Sakra to je jasný, že nemůžeš být sama sebou, když jsi někde, kde ti není dobře.“

Daň

Někdy bych si přála být v módu „sladká nevědomost“ - nic nevím a nikdy jsem se v sobě nezačala hrabat. Rozhodla jsem se pro modrou pilulku: neřeším, čím jsem si prošla a kam v životě směřuju. Nepotřebuju v životě smysl a stačí mi dennodenně jen plnit úkoly, které dostávám ze shora. Jen chodit do práce a z práce a cítit se při tom spokojeně.

Výsledek obrázku pro blue or red pill
https://goo.gl/images/H4SPrX



Ale já jsem buď vadná, nebo to neumím, protože mi v tom životě prostě něco kur * * * * * chybí.

#

„Co chceš říkat nahlas? Tak se zeptej,“ vybízí mě terapeut.
„Jsem…divná…?,“ vzlyknu.
„Ne, myslím, že jsi jen neskutečně odvážná ponořit se do míst, kam se druzí ani neodváží.“

V dubnu jsem byla na semináři Emoce a uvolňování traumatu. Technikou shaking/třesení, se v mém těle objevila známá dětská bolest. Tehdy jsem jako malá v hysterických vzlycích objímala mámu a necítila její lásku. Skutečný proces přichází do mého života po mém návratu ze semináře.

Náhle chápu mé odstřižení od kolegů v práci i ty uzurpátorské potřeby mít přítele jen pro sebe – potřebuju cítit lásku od okolí, která neproudí mým tělem. Proč jsem si tehdy jen nevybrala tu červenou piluku!


Nádech, výdech – kdo je tam?

Vím, kdo jsem. Jaká jsem i kam směřuji. Jen to teď nedokážu žít. Místo uvolněné, radostné a neustále se smějící holky, je tady stažený uzlíček. Místo punkerky, je tedy totální netykavka, které se nemůže NIC říct. Každý večer brečí. Jestli po něčem doopravdy touží, tak je to nasednout na surfovací prkno s názvem ŽIVOT a neohroženě plout po jeho vlnách. Zdolávat výzvy jako Tomb Raider. Ale není postavy, které bych ve svém konání byla vzdálenější. Být ve svém středu jako Pocahontas. No jo, tak když to nejde, tak si alespoň pobrečím u té pohádky…

„Dýchejte intenzivněji do klíčních kostí,“ jsem u své koučky. Provádí mě dechovou terapií.

A vlastní dech mě vede jasně - pod vším tím strachem tluče moje opravdové srdce.


Nežiju!

Objektivně se nic neděje. Mám kde bydlet, co jíst, kde spát, mám v poho práci. A to je právě to! Chodím do práce a z práce, kde se cítím být úplně odstřižená od sebe sama. Toužím vzít do ruky tužku a papír a jen si na ni tak čmárat, kreslit, malovat. Pokládat tam vize, sny a ideály. Posaďte mě do kreativního patra Walta Disneye. Chci cheesecake a dvojití kapůčíno -  vykouzlím vám ty nejšílenější nápady, které se určitě budou dát realizovat! Jen to nechtějte po mě!!!

Výsledek obrázku pro walt disney quotes
https://goo.gl/images/qWfGbc

„Irčo, můžeš tohle prosím tě vytisknout a založit?“
„Ireno, co ty polepy, když už budou?“
„Hej zase jsi tady udělala chybu! Copak to nevidíš? Mohla bys být míň nepozorná…“
„Zase chyba…říkala jsi, že tentokrát si dáš už pozor…“

Pane bože…já z toho asi zešílím!!!!!


Čau deprese, už jsi tady zase?

Prý každý dostane naloženo tolik, kolik unese…
Prý až se člověk zvedne z toho šedého bahna, bude silnější.


A co když ne, co když tady zůstanu na věky věků? Bude se mi to dít celý život?
Zastřelím se nakonec jako Hemingway? A nebude okno míň bolestivé?
Nebo ze mě bude druhý Tolle, ten měl taky depky ne?

Všichni slavní, známí si prošly pocity selhání a nervovými zhrouceními.

I ty jedna nicko, slyšíš, jak zase volá o pomoc tvoje Ego?

Start again! Start again!

„Irčo seber se!“ sebrat tunu železa, byla oproti tomuhle pokynu, byla hračka.

Už nevěřím na procesy, nevěřím, že se to všechno děje z nějakého důvodu. Jen nechávám, ať se to děje. Ať to se mnou smýká, jak s loďkou na rozbouřeném oceánu.

Související obrázek
https://goo.gl/images/mEgc4b

V totální apatii.
V totální letargii.

Proč?

Je mi to fuk, je mi to jedno.
Je mi to u prdele!


Rozhodování

SPRÁVNÁ VOLBA. Dávám si na svou tabuli vizí, abych se o půl roku později za tenhle pestře zelený papír nejradši nakopala do vlastní prdele. Přesně toho je totiž důvod mých paralýz. Mám se rozhodnout – jestli zůstanu, nebo odejdu. Ve vztahu, v práci, v bytě, v republice….

Erik Johansson - fotografie a iluze
http://bit.ly/2l1QjlB

Rok zpátky jsem se přestěhovala se vším tím bordelem uvnitř.

I díky tomu mám dnes nadhled. Praha nepomohla, abych začala zase žít, když jsem nežila uvnitř. Žít sebe! To je to, oč tu běží.

A nemůžu jít radši do kina? Už asi nevím, jak se to dělá…

Staré známé hlava versus srdce…dilema starší než Hamletovo BÝT ČI NEBÝT.

Nerozumím tomu, jen cítím, že tam kde jsem, se necítím dobře. Mé srdce touží vyletět a být zase plně svobodné. Nebýt stahované ani jediným kompromisem. Nebýt stlačované pracovní dobou ani pravidly. To srdce touží jen jít, jen být. NE TRYSKAT! Utéct do přírody a tam splynout a čekat, co přijde. Ta nejistota je děsivá a ve stejný moment chutná po medu. Jeden přítel mi řekl, že když uděláš krok do neznáma, vždycky ti tam někdo podsune puzzlík. Nikdy neproletíš vzduchoprázdnem.


Související obrázek
https://goo.gl/images/iLdNtg

No jo jenže…

Pak je tady ještě ta hlava, že jo. To racio. Které vidí tu jistotu. To zázemí. Komfortní zónu, která mě vnitřně zabíjí, a zároveň dává nové možnosti. EGO jásá, duše krvácí.


JAK, JAK, JAK – JAK SE MÁM KUR * * ROZHODNOUT?

Schoulit se do apatie a melancholie je tou nejsnazší možností. Protože tady jde o život! O život mého vnitřního prožívání, které prostě nedokáže být za stávajících podmínek šťastné. Zároveň je příliš srabácké, aby do toho řízlo a cokoliv změnilo.

Usínám v depresi, a taky se do ní probouzím.
A tohle nejsou podzimní depky, které zapijete horkou čokoládou. Jsou to spirály myšlenek, které způsobují, že nefunguju. Jako by hlavu něco vyřadila z provozu a jsem totálně nepoužitelná – ve vztahu i v práci.

Děsí mě každé další ráno, protože nemám absolutně žádnou představu, co bude a jak ten den prožiju.
Dýchám v rytmu deprese – takže téměř nedýchám. Mrtví zaživa. Twiglight netřeba. Jediné, co mi dodává naději je to, že když to odešlo jednou, odejde to znovu. Třeba. Nebo taky ne…

Vždyť kdo se cítí permanentně šťastný, že jo?
Tak proč by to mělo s touhle mrchou být jinak?

A tak mě ta mrcha vede hezky za ruku – až na dno. A já se jí nebráním.


Kompenzační mechanismus…

…zvaný přejídání. Jíte a jíte moc. Víc, než potřebujete. Proč? Potřebujete za každou cenu zaplnit to prázdno, které máte ve vašem středu. Nevnímat, co se tam děje s mými emoci.

Fuj, zase je mi blbě…ještě, že tak…alespoň nic necítím.


Odrazit se ode dna

Stav chudinky, smutněnky ani obětiny není asi pěkný na pohled pro okolí. Pořád jenom fňukáte. Ploužíte se jako ztracená divoženka pouští a nevíte, co se sebou. Všechno je vám jedno – co si na sebe oblečete, co budete jíst, co vás ten den čeká. A přesně v takové chvíli často přichází bod zlomu.
https://goo.gl/images/VGgd9u

„Jestli jste dostatečně inteligentní, zavnímáte, že život vám dá kopanec,“ říká Ya´Cov na křtu své knihy Jaguár v těle, motýl v břiše.

Ten kopanec vás doslova katapultuje na druhý břeh. Plná nálož je z katapultu odstřelena rovnou do vaší hrudi v podobě rozchodu, nemoci nebo vyhazova z práce. Třást s vámi a křičet „seber se“, není tak energizující, jako právě tyto momenty.

 Může to být i něco daleko prchavějšího: uvědomit si zavřenost do sebe sama - hlavně nikoho do emocionálně vyprahlého království nepouštět! Je to jako cibulový parfém. Páchne…samotou a izolací.

Bolí to! Tak moc to bolí, protože vy chcete vonět. Malinami, fialkami, životem!

Pak přichází dno s nadějí, že je konečně start do stavu „normálna“. Jenže tam na vás čeká hromada vzteku. Potlačené agrese na sebe sama -  TAKHLE UŽ DÁL ŽIT PROSTĚ NECHCI! A ve stejný moment se mi podlomí kolena. Vidím všechny ty změny, které potřebuju udělat – ve vztahu k sobě, k práci, k druhým – to pro mě přináší neskutečný pocit tíhy. Sice se mi za boha nechce zůstávat tam, kde jsem, ale už vůbec nebudu cokoliv měnit!!! Vím, že se musím pohnout z místa, protože jestli to neudělám, utopím se ve vlastní zuřivosti.

„Ne, jasně, nic se neděje,“ odpovídám mile a sladce se u toho usmívám: „Krávo, jsi úplně blbá nebo jaká?“ děje se uvnitř.

Každé ráno se budím zpocená. Něco mě kope z postele ven. Už nechci přemýšlet. Prosím!!! Už nechci přemýšlet. Přepnu do stavu „robot“ a všechen ten vztek proměňuji do dělání věcí – běhám, plním, zařizuju, skáču, vařím. Nepřemýšlím. Jen se nezastavit. Jen se nezastavit…


A co když je to dno dvojíte?

Stav, kdy se vzchopíte a řeknete si: KURVA A DOST! Ještě není ani zdaleka cílová rovinka. Žádná výhra.

Vztek smíchaný se stresem, že budete dál depresivní hadřenka, vede každý váš krok. Žasnete, kolik věcí najednou dokončujete, zvládnete.

Ale pořád to ještě nejsem já. Ten stav mě štve. Neskutečně mě sere. Protože si říkám: „Ok, tak jdu makat“, ale vlastně mě sere, že musím.

Den za dnem – udělám jeden krok kupředu, vstříc změně a tři další nazad. Teď už alespoň nejsem depresivní. Jsem jako zuřivá lvice, která se bude prát do roztrhání vlastní kůže. Neví sice za co, ale klidně za to umře!

https://goo.gl/images/C4L11c

A tehdy se začnou dít dvě zajímavé věci:

1.      Přijmu celou situaci tak, jak je.
2.      Začnu se měnit.


Buďte zodpovědní!

„Je to jako když stojíte na úpatí hory a máte vylézt na její vrchol. A vy vůbec netušíte, jak se dostanete nahoru. Máte v srdci veškerou pokoru, protože cítíte, jak velký je před vámi úkol - měnit věci kolem sebe, zatímco si sami připadáte tak malincí. Každá iniciace je jen začátkem do další fáze života. Šamanismus je to, co se děje po všech těch iniciačních rituálech a mimosmyslových zážitcích. Nečekejte, že vás ten zážitek změní. Musíte začít být zodpovědní!“


http://bit.ly/2l1QjlB
Otřepu se. Brr, to je to poslední, do čeho se mi chce. A zároveň skrze tanec čím dál tím více začínám chápat, že přesně to do svého života potřebuju naplno integrovat.


Zodpovědnost za své tělo -  a to co jím, protože to ovlivňuje, jak se dennodenně cítím.

Zodpovědnost, jak se chovám ke svému partnerovi, protože my oba jsme zodpovědní za náš vztah.

Zodpovědnost za život, který žiju – nečekat na ezo, astro, hvězdo signály. Nerozhodovat se podle čtyřlístku. Ale zodpovědně se rozhodnout a přijmout, co rozhodnutí přinese, se všemi důsledky.

Zodpovědnost za vztahy a lidi, které ve svém životě mám a neukazovat prstem „oni jsou takoví“, nebo „oni mi udělali“.


Vykonat nějakou snahu. Selhat. Spadnout. Natlouct si a začít znovu.


Nečekat na Alchymistova znamení vesmíru, ale postavit se fyzicky na nohy a žít dennodenně ve vlastním těle.

Všechno tohle jsem někde uvnitř tušila. Ale představa mě příliš děsila.

„Pokud nás nějaká změna děsí, je to přesně ta, kterou potřebujeme udělat v životě nejvíc,“ řekl Petr Studeník, který se vyléčil z tinnitu – údajně nevyléčitelného hučení uší.

Na tanečním semináři, po boku jaguára a motýla, všechen ten děs protančím. Dám mu podobu, tvar a formu. Moje tělo se svíjí v podivných křečích. Netančím, probouzím v sobě vnitřního tanečníka a ten volá k životu mého vnitřního šamana, který už dávno ví. Proč? Abych se pak vrátila na úpatí té hory a začala makat.

Zodpovědně.

Naplno.

Za sebe!

http://bit.ly/2l1QjlB
To ale vyžaduje vnitřní sílu. A pokud jste jen „sladcí milí motýlci“, kteří si někde ulítávají na vizích a myšlenkách a všichni vás mají rádi, nemáte vlastní hranice. Nemůžete budit důvěru a nikdo vás nebude brát vážně.

V tanci mi narostou tesáky a mým oholeným nohám přibyde černá, lesklá srst. Stávám se jaguárem, který našlapuje přesně a vědomě. Rychle a neohroženě. Nemá čas se rozptylovat kafíčky ani dortíky. Jde mu o život! Musí zabrat, aby se nažral. Musí zabrat, aby utekl, pokud vycítí ohrožení. Spočine, až ve větvích vysokého stromu. Spočine, až se naplní jeho záměr. Stává se vlajkonošem.

dansea.cz



Proč tenhle článek?

Chci vám dát naději.
Že ať aktuálně prožíváte cokoliv a máte pocit, že to nemá konec, ani dno.
Že z toho není cesty ven, ani úniku...

Věřte mi prosím, že existuje!

Já už zase běžím po schodech směrem vzhůru.
Stále trošku škobrtám, ale zase cítím sebe samu v okolí pupku. A je to zase příjemné.
Kouknu do zrcadla a v očích cítím sílu divé ženy.
Síla se snoubila s  křehkostí a jemností.
Zodpovědnost ke všemu, co dělám je sladší než všechny ty čokolády, které jsem do sebe rvala.
Do mého života opět přišla radost.
A skrz ni zase začíná prosakovat láska k životu.


Je další ráno, vyskočím z postele a jdu běhat. Cítím se jako fénix, který zase roztáhl svá popelavá křídla a ony se vybarvily do odstínů duhy. Běžím lesem. Začíná další etapa života a já se usmívám – nemám totiž tušení, co mě tam čeká, kromě všech těch zodpovědných změn, které potřebuji udělat. Usměju se.


https://goo.gl/images/fe7eSo

Věřte, že vždy existuje Cesta....