Recent Posts

ZATÍM JSEM SE VŽDYCKY ZVEDLA!

Říká se, že když si pravidelně píšete deník, a pak se v něm náhle objeví prázdná místa, jsou to období, kdy se dějí ve vašem životě ty největší změny. Myslela jsem si, že to, co se mi v posledních týdnech dělo, se mi nikdo už nemůže stát…a pak jsem se potkávala s vámi a došlo mi, že o tomhle má sakra smysl mluvit!

HOLANDSKO

„Ireno a kdybys mohla dělat cokoliv, co bys chtěla, co by to bylo?“
„Cestovala bych a psala o tom.“
„A proč to neděláš?“
„No…ehm…protože…já ani nevím…“

Co mám dělat…?

 „Víš milá Irenko…člověk, aby byl sám sebou, tak potřebuje odvahu…a já ti k tvým narozeninám přeji, abys byla odvážná!“
FŇUK
„Díky babi…“

Jak se mám rozhodnout….?!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

„Jak se máš?“
„Všechno se mi v životě sype…“
„Skvělí! To se to bude moct zase znovu poskládat.“

Jak poznám ten správný moment…


„Sakra to je jasný, že nemůžeš být sama sebou, když jsi někde, kde ti není dobře.“

Daň

Někdy bych si přála být v módu „sladká nevědomost“ - nic nevím a nikdy jsem se v sobě nezačala hrabat. Rozhodla jsem se pro modrou pilulku: neřeším, čím jsem si prošla a kam v životě směřuju. Nepotřebuju v životě smysl a stačí mi dennodenně jen plnit úkoly, které dostávám ze shora. Jen chodit do práce a z práce a cítit se při tom spokojeně.

Výsledek obrázku pro blue or red pill
https://goo.gl/images/H4SPrX



Ale já jsem buď vadná, nebo to neumím, protože mi v tom životě prostě něco kur * * * * * chybí.

#

„Co chceš říkat nahlas? Tak se zeptej,“ vybízí mě terapeut.
„Jsem…divná…?,“ vzlyknu.
„Ne, myslím, že jsi jen neskutečně odvážná ponořit se do míst, kam se druzí ani neodváží.“

V dubnu jsem byla na semináři Emoce a uvolňování traumatu. Technikou shaking/třesení, se v mém těle objevila známá dětská bolest. Tehdy jsem jako malá v hysterických vzlycích objímala mámu a necítila její lásku. Skutečný proces přichází do mého života po mém návratu ze semináře.

Náhle chápu mé odstřižení od kolegů v práci i ty uzurpátorské potřeby mít přítele jen pro sebe – potřebuju cítit lásku od okolí, která neproudí mým tělem. Proč jsem si tehdy jen nevybrala tu červenou piluku!


Nádech, výdech – kdo je tam?

Vím, kdo jsem. Jaká jsem i kam směřuji. Jen to teď nedokážu žít. Místo uvolněné, radostné a neustále se smějící holky, je tady stažený uzlíček. Místo punkerky, je tedy totální netykavka, které se nemůže NIC říct. Každý večer brečí. Jestli po něčem doopravdy touží, tak je to nasednout na surfovací prkno s názvem ŽIVOT a neohroženě plout po jeho vlnách. Zdolávat výzvy jako Tomb Raider. Ale není postavy, které bych ve svém konání byla vzdálenější. Být ve svém středu jako Pocahontas. No jo, tak když to nejde, tak si alespoň pobrečím u té pohádky…

„Dýchejte intenzivněji do klíčních kostí,“ jsem u své koučky. Provádí mě dechovou terapií.

A vlastní dech mě vede jasně - pod vším tím strachem tluče moje opravdové srdce.


Nežiju!

Objektivně se nic neděje. Mám kde bydlet, co jíst, kde spát, mám v poho práci. A to je právě to! Chodím do práce a z práce, kde se cítím být úplně odstřižená od sebe sama. Toužím vzít do ruky tužku a papír a jen si na ni tak čmárat, kreslit, malovat. Pokládat tam vize, sny a ideály. Posaďte mě do kreativního patra Walta Disneye. Chci cheesecake a dvojití kapůčíno -  vykouzlím vám ty nejšílenější nápady, které se určitě budou dát realizovat! Jen to nechtějte po mě!!!

Výsledek obrázku pro walt disney quotes
https://goo.gl/images/qWfGbc

„Irčo, můžeš tohle prosím tě vytisknout a založit?“
„Ireno, co ty polepy, když už budou?“
„Hej zase jsi tady udělala chybu! Copak to nevidíš? Mohla bys být míň nepozorná…“
„Zase chyba…říkala jsi, že tentokrát si dáš už pozor…“

Pane bože…já z toho asi zešílím!!!!!


Čau deprese, už jsi tady zase?

Prý každý dostane naloženo tolik, kolik unese…
Prý až se člověk zvedne z toho šedého bahna, bude silnější.


A co když ne, co když tady zůstanu na věky věků? Bude se mi to dít celý život?
Zastřelím se nakonec jako Hemingway? A nebude okno míň bolestivé?
Nebo ze mě bude druhý Tolle, ten měl taky depky ne?

Všichni slavní, známí si prošly pocity selhání a nervovými zhrouceními.

I ty jedna nicko, slyšíš, jak zase volá o pomoc tvoje Ego?

Start again! Start again!

„Irčo seber se!“ sebrat tunu železa, byla oproti tomuhle pokynu, byla hračka.

Už nevěřím na procesy, nevěřím, že se to všechno děje z nějakého důvodu. Jen nechávám, ať se to děje. Ať to se mnou smýká, jak s loďkou na rozbouřeném oceánu.

Související obrázek
https://goo.gl/images/mEgc4b

V totální apatii.
V totální letargii.

Proč?

Je mi to fuk, je mi to jedno.
Je mi to u prdele!


Rozhodování

SPRÁVNÁ VOLBA. Dávám si na svou tabuli vizí, abych se o půl roku později za tenhle pestře zelený papír nejradši nakopala do vlastní prdele. Přesně toho je totiž důvod mých paralýz. Mám se rozhodnout – jestli zůstanu, nebo odejdu. Ve vztahu, v práci, v bytě, v republice….

Erik Johansson - fotografie a iluze
http://bit.ly/2l1QjlB

Rok zpátky jsem se přestěhovala se vším tím bordelem uvnitř.

I díky tomu mám dnes nadhled. Praha nepomohla, abych začala zase žít, když jsem nežila uvnitř. Žít sebe! To je to, oč tu běží.

A nemůžu jít radši do kina? Už asi nevím, jak se to dělá…

Staré známé hlava versus srdce…dilema starší než Hamletovo BÝT ČI NEBÝT.

Nerozumím tomu, jen cítím, že tam kde jsem, se necítím dobře. Mé srdce touží vyletět a být zase plně svobodné. Nebýt stahované ani jediným kompromisem. Nebýt stlačované pracovní dobou ani pravidly. To srdce touží jen jít, jen být. NE TRYSKAT! Utéct do přírody a tam splynout a čekat, co přijde. Ta nejistota je děsivá a ve stejný moment chutná po medu. Jeden přítel mi řekl, že když uděláš krok do neznáma, vždycky ti tam někdo podsune puzzlík. Nikdy neproletíš vzduchoprázdnem.


Související obrázek
https://goo.gl/images/iLdNtg

No jo jenže…

Pak je tady ještě ta hlava, že jo. To racio. Které vidí tu jistotu. To zázemí. Komfortní zónu, která mě vnitřně zabíjí, a zároveň dává nové možnosti. EGO jásá, duše krvácí.


JAK, JAK, JAK – JAK SE MÁM KUR * * ROZHODNOUT?

Schoulit se do apatie a melancholie je tou nejsnazší možností. Protože tady jde o život! O život mého vnitřního prožívání, které prostě nedokáže být za stávajících podmínek šťastné. Zároveň je příliš srabácké, aby do toho řízlo a cokoliv změnilo.

Usínám v depresi, a taky se do ní probouzím.
A tohle nejsou podzimní depky, které zapijete horkou čokoládou. Jsou to spirály myšlenek, které způsobují, že nefunguju. Jako by hlavu něco vyřadila z provozu a jsem totálně nepoužitelná – ve vztahu i v práci.

Děsí mě každé další ráno, protože nemám absolutně žádnou představu, co bude a jak ten den prožiju.
Dýchám v rytmu deprese – takže téměř nedýchám. Mrtví zaživa. Twiglight netřeba. Jediné, co mi dodává naději je to, že když to odešlo jednou, odejde to znovu. Třeba. Nebo taky ne…

Vždyť kdo se cítí permanentně šťastný, že jo?
Tak proč by to mělo s touhle mrchou být jinak?

A tak mě ta mrcha vede hezky za ruku – až na dno. A já se jí nebráním.


Kompenzační mechanismus…

…zvaný přejídání. Jíte a jíte moc. Víc, než potřebujete. Proč? Potřebujete za každou cenu zaplnit to prázdno, které máte ve vašem středu. Nevnímat, co se tam děje s mými emoci.

Fuj, zase je mi blbě…ještě, že tak…alespoň nic necítím.


Odrazit se ode dna

Stav chudinky, smutněnky ani obětiny není asi pěkný na pohled pro okolí. Pořád jenom fňukáte. Ploužíte se jako ztracená divoženka pouští a nevíte, co se sebou. Všechno je vám jedno – co si na sebe oblečete, co budete jíst, co vás ten den čeká. A přesně v takové chvíli často přichází bod zlomu.
https://goo.gl/images/VGgd9u

„Jestli jste dostatečně inteligentní, zavnímáte, že život vám dá kopanec,“ říká Ya´Cov na křtu své knihy Jaguár v těle, motýl v břiše.

Ten kopanec vás doslova katapultuje na druhý břeh. Plná nálož je z katapultu odstřelena rovnou do vaší hrudi v podobě rozchodu, nemoci nebo vyhazova z práce. Třást s vámi a křičet „seber se“, není tak energizující, jako právě tyto momenty.

 Může to být i něco daleko prchavějšího: uvědomit si zavřenost do sebe sama - hlavně nikoho do emocionálně vyprahlého království nepouštět! Je to jako cibulový parfém. Páchne…samotou a izolací.

Bolí to! Tak moc to bolí, protože vy chcete vonět. Malinami, fialkami, životem!

Pak přichází dno s nadějí, že je konečně start do stavu „normálna“. Jenže tam na vás čeká hromada vzteku. Potlačené agrese na sebe sama -  TAKHLE UŽ DÁL ŽIT PROSTĚ NECHCI! A ve stejný moment se mi podlomí kolena. Vidím všechny ty změny, které potřebuju udělat – ve vztahu k sobě, k práci, k druhým – to pro mě přináší neskutečný pocit tíhy. Sice se mi za boha nechce zůstávat tam, kde jsem, ale už vůbec nebudu cokoliv měnit!!! Vím, že se musím pohnout z místa, protože jestli to neudělám, utopím se ve vlastní zuřivosti.

„Ne, jasně, nic se neděje,“ odpovídám mile a sladce se u toho usmívám: „Krávo, jsi úplně blbá nebo jaká?“ děje se uvnitř.

Každé ráno se budím zpocená. Něco mě kope z postele ven. Už nechci přemýšlet. Prosím!!! Už nechci přemýšlet. Přepnu do stavu „robot“ a všechen ten vztek proměňuji do dělání věcí – běhám, plním, zařizuju, skáču, vařím. Nepřemýšlím. Jen se nezastavit. Jen se nezastavit…


A co když je to dno dvojíte?

Stav, kdy se vzchopíte a řeknete si: KURVA A DOST! Ještě není ani zdaleka cílová rovinka. Žádná výhra.

Vztek smíchaný se stresem, že budete dál depresivní hadřenka, vede každý váš krok. Žasnete, kolik věcí najednou dokončujete, zvládnete.

Ale pořád to ještě nejsem já. Ten stav mě štve. Neskutečně mě sere. Protože si říkám: „Ok, tak jdu makat“, ale vlastně mě sere, že musím.

Den za dnem – udělám jeden krok kupředu, vstříc změně a tři další nazad. Teď už alespoň nejsem depresivní. Jsem jako zuřivá lvice, která se bude prát do roztrhání vlastní kůže. Neví sice za co, ale klidně za to umře!

https://goo.gl/images/C4L11c

A tehdy se začnou dít dvě zajímavé věci:

1.      Přijmu celou situaci tak, jak je.
2.      Začnu se měnit.


Buďte zodpovědní!

„Je to jako když stojíte na úpatí hory a máte vylézt na její vrchol. A vy vůbec netušíte, jak se dostanete nahoru. Máte v srdci veškerou pokoru, protože cítíte, jak velký je před vámi úkol - měnit věci kolem sebe, zatímco si sami připadáte tak malincí. Každá iniciace je jen začátkem do další fáze života. Šamanismus je to, co se děje po všech těch iniciačních rituálech a mimosmyslových zážitcích. Nečekejte, že vás ten zážitek změní. Musíte začít být zodpovědní!“


http://bit.ly/2l1QjlB
Otřepu se. Brr, to je to poslední, do čeho se mi chce. A zároveň skrze tanec čím dál tím více začínám chápat, že přesně to do svého života potřebuju naplno integrovat.


Zodpovědnost za své tělo -  a to co jím, protože to ovlivňuje, jak se dennodenně cítím.

Zodpovědnost, jak se chovám ke svému partnerovi, protože my oba jsme zodpovědní za náš vztah.

Zodpovědnost za život, který žiju – nečekat na ezo, astro, hvězdo signály. Nerozhodovat se podle čtyřlístku. Ale zodpovědně se rozhodnout a přijmout, co rozhodnutí přinese, se všemi důsledky.

Zodpovědnost za vztahy a lidi, které ve svém životě mám a neukazovat prstem „oni jsou takoví“, nebo „oni mi udělali“.


Vykonat nějakou snahu. Selhat. Spadnout. Natlouct si a začít znovu.


Nečekat na Alchymistova znamení vesmíru, ale postavit se fyzicky na nohy a žít dennodenně ve vlastním těle.

Všechno tohle jsem někde uvnitř tušila. Ale představa mě příliš děsila.

„Pokud nás nějaká změna děsí, je to přesně ta, kterou potřebujeme udělat v životě nejvíc,“ řekl Petr Studeník, který se vyléčil z tinnitu – údajně nevyléčitelného hučení uší.

Na tanečním semináři, po boku jaguára a motýla, všechen ten děs protančím. Dám mu podobu, tvar a formu. Moje tělo se svíjí v podivných křečích. Netančím, probouzím v sobě vnitřního tanečníka a ten volá k životu mého vnitřního šamana, který už dávno ví. Proč? Abych se pak vrátila na úpatí té hory a začala makat.

Zodpovědně.

Naplno.

Za sebe!

http://bit.ly/2l1QjlB
To ale vyžaduje vnitřní sílu. A pokud jste jen „sladcí milí motýlci“, kteří si někde ulítávají na vizích a myšlenkách a všichni vás mají rádi, nemáte vlastní hranice. Nemůžete budit důvěru a nikdo vás nebude brát vážně.

V tanci mi narostou tesáky a mým oholeným nohám přibyde černá, lesklá srst. Stávám se jaguárem, který našlapuje přesně a vědomě. Rychle a neohroženě. Nemá čas se rozptylovat kafíčky ani dortíky. Jde mu o život! Musí zabrat, aby se nažral. Musí zabrat, aby utekl, pokud vycítí ohrožení. Spočine, až ve větvích vysokého stromu. Spočine, až se naplní jeho záměr. Stává se vlajkonošem.

dansea.cz



Proč tenhle článek?

Chci vám dát naději.
Že ať aktuálně prožíváte cokoliv a máte pocit, že to nemá konec, ani dno.
Že z toho není cesty ven, ani úniku...

Věřte mi prosím, že existuje!

Já už zase běžím po schodech směrem vzhůru.
Stále trošku škobrtám, ale zase cítím sebe samu v okolí pupku. A je to zase příjemné.
Kouknu do zrcadla a v očích cítím sílu divé ženy.
Síla se snoubila s  křehkostí a jemností.
Zodpovědnost ke všemu, co dělám je sladší než všechny ty čokolády, které jsem do sebe rvala.
Do mého života opět přišla radost.
A skrz ni zase začíná prosakovat láska k životu.


Je další ráno, vyskočím z postele a jdu běhat. Cítím se jako fénix, který zase roztáhl svá popelavá křídla a ony se vybarvily do odstínů duhy. Běžím lesem. Začíná další etapa života a já se usmívám – nemám totiž tušení, co mě tam čeká, kromě všech těch zodpovědných změn, které potřebuji udělat. Usměju se.


https://goo.gl/images/fe7eSo

Věřte, že vždy existuje Cesta....

Thajská karma je zdarma


Přeji si, abych v sobě zlomila vnitřní nejistotu ve vztahu, tím či oním směrem ke štěstí obou. Děkuji.

Stalo se – dne 16.3. jsem si kolem půl čtvrté jsem si v thajské zatáčce zlomila pravé stehno a levé zápěstí. Proč? To je jednoduché: přála jsem si to. Ale bylo to opravdu nutné k tomu, abych v sobě zlomila vnitřní pocit nejistoty?

Zpětně si říkám, že ne a zároveň si uvědomuju, že se toho ve mně zlomilo mnohem více

v  Zlomil se můj vztah s přítelem -  důvěra, odevzdanost, láska.
v  Zlomil se ve mně můj vztah k životu: pokora, vděčnost, pokora!
v  Zlomil se ve mně můj vztah ke mně samotné.

Na téhle dovolené jsem skrze mé ne-vinné přání dostala ne-jednu lekci. Přináším je vám tady jako jistá doporučení - aneb pořádně si rozmyslete, než si sami budete něco přát.


Bacha na to, co si přeješ!

https://pixabay.com/cs/bublina-lucerna-sv%C4%9Btlo-nebe-3206530/
Vybavuju si ten moment v letadle, kdy píšu do deníku tu větu a říkám si: „Hlavně to nesmím napsat negativně! Nějak neutrálně…“ No zpětně to beru sportovně – taky jsem mohla použít slovesa jako rozseknout, rozlomit, rozbít…jak by ty události naší dovolené vypadaly pak?
Mám to, co jsem si přála – nejistota zlomena, partnerská podpora a láska ve vztahu nastolena. Ale za jakou cenu? Šrouby v noze, snížená pohyblivost, zima bez lyží, znovu učící se proces chození.
Tradááá a splnily se mi i další (teď se na ně dívám jako stejně nesmyslná) přání:

v  Přeji si být sama sebou v každém okamžiku.
v  Je nádherné, jak lehké je zhubnout a zpevnit si tělo.
v  Přeji si se smát, smát, smát.
v  Přeji si potkat zajímavé lidi.
v  Jsem vděčná, že jsem ochutnal TOLIK božských jídel.
v  Nikdy nezapomenu na to nádherné potápění a podmořský svět.

Ano, mé výkřiky bolesti byly skutečně velmi autentické. No a když víc jak dva dny před operací nejíte, nějaká ta hmota odpadne a ten zbytek, co na vás zůstane, se zaručeně zpevní. Když vás převáží z jedné nemocnice do druhé a řeknou: „Máte to vykloubené, ne máte to zlomené, jo a budeme vás operovat,“ máte dvě možnosti reakcí:

A)    Zblázníte se z toho
B)    Smějete se – tenhle způsob mi fungoval tisíckrát lépe

Usměvaví a free lidi, které jsem si přála potkat, nepařili na pláži s kokosem v ruce, ale místo toho se o mě láskyplně starali v každé z nemocnic, na letišti, v sanitce – všude kde jsem jako Iráček mrzáček potřebovala pomoc – další přání splněno: potkala jsem miliony thajských sestřiček, ortopedů, chirurgů, anesteziologů, rehabilitačních i saniťáků – všechno to byli velmi zajímaví lidé. Morfínu a jiných dobrůtek taky nebylo zrovna málo. Takže ty roztodivné světy, které jsem navštěvovala nebyly sice podmořské, ani jsem je neobjevovala se skafandrem a plynovou bombou, ale s kapákama, dýchací maskou a analgetiky v žíle. A nemocniční thajská strava? Ta by mohla s přehledem dostat mišelinskou hvězdu.

Tuž zkrátka příště, až někam pojedu, budu si přát: užít si to a ve zdraví se vrátit zpátky – zbytek nechám vesmíru.


Poslouchej své emoce


http://bit.ly/2uL4fZ7


„Cítíš se na řízení?“
Vlnka nejistoty říkající jasné ne!
„Hmm tak jo…?“ chci zpátky tu svobodu a jistotu, kterou jsem měla dřív.
„Zvládneš? Jsi si jistá?“
A něco ve mně signalizuje nejistotu.
„Jasně, když tak se zase prohodíme.“
Nejistě jedu boční uličkou, zdánlivě mám vše pod kontrolou, pohoda. Ale jakýsi vnitřní hlásek šeptounká: A zvládneš tu hlavní silnici? Nechceš si už sesednout?
Přece nebudu přizdisráčka! Zvládnu to!
Jak myslíš…
Několik zatáček, několik jemných zašimrání v břiše – takhle ale nešimrá dobrodružství, ale nejistota.
A pak přišla ta zatáčka, kdy se to prostě nepovedlo a já havarovala na thajském ostrově.

V životě každého z nás, než se stane nějaký průser, nehoda, „nečekaná“ událost, tak se nad hlavou rozsvítí červená kontrolka. Když ji nevěnujeme pozornost, umlčíme ji, dostaneme lekci, abychom příště poslechli své emoce.

Do konce života budu mít na levém zápěstí deseticentimetrovou jizvu – až příště nebudu vědět, jak se rozhodnout, přejedu po ní pravým prstem a vzpomenu si…



Víš, koho máš doopravdy po svém boku?


http://bit.ly/2uL4fZ7


Já na to na nějakou dobu zapomněla. Očekávání se nakupilo na očekávání a já to přestala vidět. Musela přijít nehoda, abych zase v činech partnera pochopila, jaký houževnatý a milující poklad mám vedle sebe.

Veškeré mé dosavadní chmury, myšlenky, smutky, nejistoty a krizovečky se náhle rozplynuly a mi došlo, že nejdůležitější v životě jsou oči! Tedy to, s kým kráčím životem – rodina, přátelé, partner, kamarádi.

Představte si, že byste je neměli. Nebo je už nikdy neviděli – jak by vám doopravdy bylo?


Buď zodpovědná k životu svému…

Půl roku zpátky jsem přítelovi nabourala firemní zbrusu nové auto. Tehdy jsem se modlila, abych škodu na autě neplatila, aby šla kompletně z firemní pojistky – stalo se! No, jenže karma je zdarma a hle – máme tady novou situaci: nehoda na thajském ostrově Ko Chang. A že neuhádnete, jakou částku dohromady dala škoda za nabouraný a skútr a motorku. Přihořívá? Je to tak – cena za nabourané firemní auto, které jsem pár měsíců zpátky neplatila.

Ani nevíte, s jakou radostí tentokrát tu škodu zaplatím! Opět jsem ji zavinila já. Ale tentokrát díky prožitku „žiju!“, to udělám s neskutečným vděkem.


ZODPOVĚDNOST! Už se jí nebojím – přijímám ji v každém aspektu mého života. Za každé mé rozhodnutí. Došlo mi, že nesu zodpovědnost i za svá přání.

Je to tak – ať chceš nebo ne.



Miluj své tělo!

V den nehody mnou jely výčitky: „Šestý den na dovolené, a ještě jsem se pořádně nehýbala, DNESKA už si půjdu na té pláži FAKT zaběhat, ať se ty nohy úplně nerozkydnou.“ Když jsem o hodinu a půl ležela na sanitním lehátku a na trajektu mě převáželi směr nemocnice – a bylo evidentní, že dneska, zítra ani pozítří běhat fakt nepůjdu – ukápla mi slza: „Ach ty hloupoučká…“

V nemocnici jsem se po operaci dívala na své ochablé nohy a byla jsem tak vděčná, že je mám. Prožívala jsem takové štěstí, že jsem se na ně mohla už druhý den po operaci postavit a byla jsem na sebe tak pyšná, když jsem si po čase dokázala zase sama dojít na záchod!

Tolik se těším, až zase budu moct sportovat! Asi nechytnu první kolo ani brusle, ale i tak, vím, že od teď budu vždy  prožívat neskutečnou vděčnost.

Budu upřímná - dřív jsem hodně připomínala stroj: makala jsem na sobě, abych nějak vypadala, aby moje tělo mělo tvar dle mých představ – demence! Dva měsíce už se pořádně nehýbu a víte co? Tělo pořád drží a já si musela přiznat, že jsem spokojenější, než když jsem se úzkostně snažila do všech mých plánů narvat ještě posilku, běh a kruháč.

Každý krok, který ve svém dni uděláš je zázrak.

http://bit.ly/2Gy0aZC

Bud vděčná, že funguješ.

Ležela jsem na posteli den po operaci. A pak i ten druhý. Nemohla jsem pohnout levou zlomenou rukou a ani tou pravou, protože byla znecitlivělá po anestézii. Nacévkovaná jsem prosila o klystýr, abych se mohla konečně vys­***. Na levé noze bandáž, aby tam nevznikla trombóza, pravou neschopná pohybu zírám do stropu.

A pak se začaly dít malé zázraky – postupně. Nazvala jsem je #Baby kroky Irči #. Tak třeba:

v  22.1.2018 Zajdu si sama na záchod s chodítkem!
v  16.2. Učešu si zase sama culík a zvládnu otevřít moka konvičku.
v  22.2. Zvládám chodit po kuchyni bez chodítka!
v  13.3. TANČÍÍÍÍÍM!!!
v  18.3. Můžu spěchat na metro a brát schody „na rychlo“
v  1.4. Vyjdu kopec v lese a dýchám čerstvý vzduch kolem.


Být vděčný za život

Víš, život není jen tvoje práce, tvoje depky, tvoje majetky, tvoje dovolené. Znovu mi doteklo, že můj život je i sprcha. Ano, sprcha!

Víš, jak krásné je cítit teplou vodu klouzat po zádech. Zase si být schopná umýt sama vlasy a pak je i sepnout do culíku gumičkou. Uvědomuješ si, jak precizní pohyb obou zápěstí to vyžaduje?

Od té doby, cokoliv teď dělám, dělám to s absolutní radostí. A když se mi na čele objeví vráska zamyšlení či přílišné vážnosti, usměju se =). Na operační sál mě nevezou - tak co!

Nečekej, až se ti začne něco zlého a začni to taky trénovat – výsledek stojí za to.



Krása jako základ

Každé ráno na sebe mrknu do zrcadlo a jsem sama překvapena – ta krása už nikam nemizí. Netěká. Dřív to bylo jinak. Mrška klouzavá byla proměnlivá dle mnoha proměnných. Dnes ji beru jako základ. Protože jsem našla tu krásu mnohem hlouběji, uvnitř. Ač mě to stálo pár jizev, je to krásný pocit – když s vodou po teplé vaně, kterou si zase po zahojení jizev můžete dopřát, můžete nechat odplavat i veškeré vaše ideály krásy a konečně se začít vidět jako dokonalou.

Subjektivní prožívání vlastní krásy dřív podmíněná sportovním výkonem, výživovým složením talíře, náladou či počasím, jsou náhle jasně dané – jste nádherná a je to prostě neoddiskutovatelný fakt!



Absolutní přítomnost

Sedím s babičkou s nohama hore, pod dekou pozoruju poletující sníh a piju vaječňák. Ne nejsou vánoce, ale půlka března. Plně ji poslouchám. Je víkend a já se po neskutečně dlouhé době dívám do následujících dní. Nesplývají mi v jeden chaos, ve sněť úkolů a povinností. Ano jsou nabité. Ano, těším se na ně. Ale jen to mnou na milisekundu projede a pak se zase vracím zpátky do obýváku, kde je mi moc hezky. Jsem plně v přítomnosti – včera, teď a snad budu i zítra

Tolleho odkládám na poličku. Nepotřebuju to hledat nikde v knihách – žiju to!

http://bit.ly/2Gw0Qml




U Elišky

Je neděle ráno. Venku jemně dopadá sníh na zápraží. Za oknem sýkorky zobou z krmítka a já ležím pod peřinou. Z vrchu slyším jeden z nejkrásnějších zvuků na světě – dětský smích! Jsme u kamarádky doma a já vnímám tu kouzelnou nedělní rodinou atmosféru jako vystřiženou z knížky.

Po neskutečně dlouhé době konečně nevnímám rozdíl v sobě a okolní atmosféře. Dřív jsem na plné obrátky intenzivně vibrovala stresem a napětím ať jsem byla kdekoliv. Nedokázala jsem se uvolnit. Šmitec, padla opona – zlomilo se to. A já vnímám tu opojnou pohodu, kdy prostě ráno jen tak vstanete a dáte si k snídani vajíčka.



Být pomalý


Nikdy dřív jsem nedokázala tak bravurně pozorovat, miliardy myšlenek, které musely zůstat bez akce, protože jsem se nemohla hnout ze dvou pokojů. Pomalé pohyby mě naučili si vychutnávat a všímat si každého jednoho pohybu, kdy jsem se po ránu oblékala.

Občas jsem zlostně pozorovala rychlé myšlenky, naštvané, že „tam ještě nejsem“, když jsem se pomalu začala ploužit městkými uličkami. Asi jen v totálním zpomalení vám může dojít, jak daleká je cesta mezi Náměstím republiky a Staromákem.

Uvědomila jsem si na ní téměř celý můj život a taky to, že fakt není kam spěchat.



Trpělivost je krásná dovednost – umíš ji?

Existují různé druhy trpělivosti. Tu, kterou potřebujete se svými dětmi, spolupracovníky, partnery. 

Nebo tu, kterou potřebujete k vyšívání, kutilství, šití. 

A pak je tady ta, kdy musíte mít trpělivost s vlastním tělem a neustále si připomínat, že jste právě tak silní, jako vaše nejslabší část.


http://bit.ly/2Gw0Qml



Bolest je součást života.

Příběh o bolesti s malými krůčky neskončil. Ba naopak. Ten pocit mi dělá dál společnost stejně jako ona zmiňovaná radost nebo vděčnost. Bolí to, když ráno vstátám, když se v noci otáčím i když během dne chodím. Místa v těle, která dřív byla extra pružná, jsou nyní super ztuhlá.

„Rozcvičujte to zápěstí do bolesti,“ točím zápěstím do maxima nahoru a dolů a už se jen usmívám. Bolest prostě bude vždy. Až se tohle všechno zahojí rozhýbe a bude fit, přijde operace, aby mi vytáhli šrouby a zase to bude bolet.



Má cenu být smutný kvůli něčemu, co ať chcete nebo ne, je součástí života?

Bolest fyzická nebo ta mentální – utrpení své i lidí kolem, kterému můžete jen soucitně přihlížet.


Odpověz si sám a dávej majzla na to, co si přeješ – bo síla myšlenky ti fakt dokáže zlomit i kosti.




Něžné věci



Dneska jsem v naprostém zoufalství, že se mi NIC nechce, vytáhla mé staré poznámky k povídkám, které jsem nikdy nenapsala a scénářům, které jsem nikdy neuskutečnila. Na duši mě zalilo příjemné teplo.

Otevřela jsem ten šuplík s vlastními nedodělky a prohlížela si Áčtyřku, kde na jedné straně stálo napsáno tučnými tiskacími písmeny ODSTÁVKA VODY a na druhé byly živě vykreslené mé románové postavy.

Vzala jsem do ruky rozložený obal od čaje, který jsem ukořistila v restauraci, kde jsem před dvěma lety pracovala jako číšnice. Zelený čaj se proměnil v plán blogových příspěvků, plánů s přáteli a námětů na další psací projekty.

A čistý obal od krosanu má sobě navždy zanesené poznámky o kavárenských postavičkách: pan Mafián, paní Oněginová nebo pan Dýmečka. Hned vedle jsou letmé nádechy vzpomínek jako třeba: „potkali se na škole“, „náhodné smsky“ nebo „psaníčka pod lavicí“.

Vykouzlilo mi to na tváři široký úsměv.

A víte proč?

Někdy jdu životem a říkám si, jaký to má celé smysl. Cítím se jako postava z filmu Woodyho Allana, která v kabaretu, před Půlnocí v Paříži tvrdí, že „Ta lepší doba už byla.“

Poslední dobou si často uvědomím, že ty krásně kouzelné věci jsem schopná vnímat až zpětně.

Napadá mě, že kdybych mohla něco vzkázat svému mladšímu Já, byla by to tato věta:




„Užívej to, co žiješ tady a teď, jako by už nic dalšího nemělo přijít.“


Protože zatím vždycky „něco dalšího" přišlo a já mám u sebe pocit, že to jsem si to dané období mohla víc užívat. 

A je mi trochu líto, že jsem krásu těch okamžiků a vzpomínek schopná plně docenit až zpětně.