Recent Posts

Thajská karma je zdarma


Přeji si, abych v sobě zlomila vnitřní nejistotu ve vztahu, tím či oním směrem ke štěstí obou. Děkuji.

Stalo se – dne 16.3. jsem si kolem půl čtvrté jsem si v thajské zatáčce zlomila pravé stehno a levé zápěstí. Proč? To je jednoduché: přála jsem si to. Ale bylo to opravdu nutné k tomu, abych v sobě zlomila vnitřní pocit nejistoty?

Zpětně si říkám, že ne a zároveň si uvědomuju, že se toho ve mně zlomilo mnohem více

v  Zlomil se můj vztah s přítelem -  důvěra, odevzdanost, láska.
v  Zlomil se ve mně můj vztah k životu: pokora, vděčnost, pokora!
v  Zlomil se ve mně můj vztah ke mně samotné.

Na téhle dovolené jsem skrze mé ne-vinné přání dostala ne-jednu lekci. Přináším je vám tady jako jistá doporučení - aneb pořádně si rozmyslete, než si sami budete něco přát.


Bacha na to, co si přeješ!

https://pixabay.com/cs/bublina-lucerna-sv%C4%9Btlo-nebe-3206530/
Vybavuju si ten moment v letadle, kdy píšu do deníku tu větu a říkám si: „Hlavně to nesmím napsat negativně! Nějak neutrálně…“ No zpětně to beru sportovně – taky jsem mohla použít slovesa jako rozseknout, rozlomit, rozbít…jak by ty události naší dovolené vypadaly pak?
Mám to, co jsem si přála – nejistota zlomena, partnerská podpora a láska ve vztahu nastolena. Ale za jakou cenu? Šrouby v noze, snížená pohyblivost, zima bez lyží, znovu učící se proces chození.
Tradááá a splnily se mi i další (teď se na ně dívám jako stejně nesmyslná) přání:

v  Přeji si být sama sebou v každém okamžiku.
v  Je nádherné, jak lehké je zhubnout a zpevnit si tělo.
v  Přeji si se smát, smát, smát.
v  Přeji si potkat zajímavé lidi.
v  Jsem vděčná, že jsem ochutnal TOLIK božských jídel.
v  Nikdy nezapomenu na to nádherné potápění a podmořský svět.

Ano, mé výkřiky bolesti byly skutečně velmi autentické. No a když víc jak dva dny před operací nejíte, nějaká ta hmota odpadne a ten zbytek, co na vás zůstane, se zaručeně zpevní. Když vás převáží z jedné nemocnice do druhé a řeknou: „Máte to vykloubené, ne máte to zlomené, jo a budeme vás operovat,“ máte dvě možnosti reakcí:

A)    Zblázníte se z toho
B)    Smějete se – tenhle způsob mi fungoval tisíckrát lépe

Usměvaví a free lidi, které jsem si přála potkat, nepařili na pláži s kokosem v ruce, ale místo toho se o mě láskyplně starali v každé z nemocnic, na letišti, v sanitce – všude kde jsem jako Iráček mrzáček potřebovala pomoc – další přání splněno: potkala jsem miliony thajských sestřiček, ortopedů, chirurgů, anesteziologů, rehabilitačních i saniťáků – všechno to byli velmi zajímaví lidé. Morfínu a jiných dobrůtek taky nebylo zrovna málo. Takže ty roztodivné světy, které jsem navštěvovala nebyly sice podmořské, ani jsem je neobjevovala se skafandrem a plynovou bombou, ale s kapákama, dýchací maskou a analgetiky v žíle. A nemocniční thajská strava? Ta by mohla s přehledem dostat mišelinskou hvězdu.

Tuž zkrátka příště, až někam pojedu, budu si přát: užít si to a ve zdraví se vrátit zpátky – zbytek nechám vesmíru.


Poslouchej své emoce


http://bit.ly/2uL4fZ7


„Cítíš se na řízení?“
Vlnka nejistoty říkající jasné ne!
„Hmm tak jo…?“ chci zpátky tu svobodu a jistotu, kterou jsem měla dřív.
„Zvládneš? Jsi si jistá?“
A něco ve mně signalizuje nejistotu.
„Jasně, když tak se zase prohodíme.“
Nejistě jedu boční uličkou, zdánlivě mám vše pod kontrolou, pohoda. Ale jakýsi vnitřní hlásek šeptounká: A zvládneš tu hlavní silnici? Nechceš si už sesednout?
Přece nebudu přizdisráčka! Zvládnu to!
Jak myslíš…
Několik zatáček, několik jemných zašimrání v břiše – takhle ale nešimrá dobrodružství, ale nejistota.
A pak přišla ta zatáčka, kdy se to prostě nepovedlo a já havarovala na thajském ostrově.

V životě každého z nás, než se stane nějaký průser, nehoda, „nečekaná“ událost, tak se nad hlavou rozsvítí červená kontrolka. Když ji nevěnujeme pozornost, umlčíme ji, dostaneme lekci, abychom příště poslechli své emoce.

Do konce života budu mít na levém zápěstí deseticentimetrovou jizvu – až příště nebudu vědět, jak se rozhodnout, přejedu po ní pravým prstem a vzpomenu si…



Víš, koho máš doopravdy po svém boku?


http://bit.ly/2uL4fZ7


Já na to na nějakou dobu zapomněla. Očekávání se nakupilo na očekávání a já to přestala vidět. Musela přijít nehoda, abych zase v činech partnera pochopila, jaký houževnatý a milující poklad mám vedle sebe.

Veškeré mé dosavadní chmury, myšlenky, smutky, nejistoty a krizovečky se náhle rozplynuly a mi došlo, že nejdůležitější v životě jsou oči! Tedy to, s kým kráčím životem – rodina, přátelé, partner, kamarádi.

Představte si, že byste je neměli. Nebo je už nikdy neviděli – jak by vám doopravdy bylo?


Buď zodpovědná k životu svému…

Půl roku zpátky jsem přítelovi nabourala firemní zbrusu nové auto. Tehdy jsem se modlila, abych škodu na autě neplatila, aby šla kompletně z firemní pojistky – stalo se! No, jenže karma je zdarma a hle – máme tady novou situaci: nehoda na thajském ostrově Ko Chang. A že neuhádnete, jakou částku dohromady dala škoda za nabouraný a skútr a motorku. Přihořívá? Je to tak – cena za nabourané firemní auto, které jsem pár měsíců zpátky neplatila.

Ani nevíte, s jakou radostí tentokrát tu škodu zaplatím! Opět jsem ji zavinila já. Ale tentokrát díky prožitku „žiju!“, to udělám s neskutečným vděkem.


ZODPOVĚDNOST! Už se jí nebojím – přijímám ji v každém aspektu mého života. Za každé mé rozhodnutí. Došlo mi, že nesu zodpovědnost i za svá přání.

Je to tak – ať chceš nebo ne.



Miluj své tělo!

V den nehody mnou jely výčitky: „Šestý den na dovolené, a ještě jsem se pořádně nehýbala, DNESKA už si půjdu na té pláži FAKT zaběhat, ať se ty nohy úplně nerozkydnou.“ Když jsem o hodinu a půl ležela na sanitním lehátku a na trajektu mě převáželi směr nemocnice – a bylo evidentní, že dneska, zítra ani pozítří běhat fakt nepůjdu – ukápla mi slza: „Ach ty hloupoučká…“

V nemocnici jsem se po operaci dívala na své ochablé nohy a byla jsem tak vděčná, že je mám. Prožívala jsem takové štěstí, že jsem se na ně mohla už druhý den po operaci postavit a byla jsem na sebe tak pyšná, když jsem si po čase dokázala zase sama dojít na záchod!

Tolik se těším, až zase budu moct sportovat! Asi nechytnu první kolo ani brusle, ale i tak, vím, že od teď budu vždy  prožívat neskutečnou vděčnost.

Budu upřímná - dřív jsem hodně připomínala stroj: makala jsem na sobě, abych nějak vypadala, aby moje tělo mělo tvar dle mých představ – demence! Dva měsíce už se pořádně nehýbu a víte co? Tělo pořád drží a já si musela přiznat, že jsem spokojenější, než když jsem se úzkostně snažila do všech mých plánů narvat ještě posilku, běh a kruháč.

Každý krok, který ve svém dni uděláš je zázrak.

http://bit.ly/2Gy0aZC

Bud vděčná, že funguješ.

Ležela jsem na posteli den po operaci. A pak i ten druhý. Nemohla jsem pohnout levou zlomenou rukou a ani tou pravou, protože byla znecitlivělá po anestézii. Nacévkovaná jsem prosila o klystýr, abych se mohla konečně vys­***. Na levé noze bandáž, aby tam nevznikla trombóza, pravou neschopná pohybu zírám do stropu.

A pak se začaly dít malé zázraky – postupně. Nazvala jsem je #Baby kroky Irči #. Tak třeba:

v  22.1.2018 Zajdu si sama na záchod s chodítkem!
v  16.2. Učešu si zase sama culík a zvládnu otevřít moka konvičku.
v  22.2. Zvládám chodit po kuchyni bez chodítka!
v  13.3. TANČÍÍÍÍÍM!!!
v  18.3. Můžu spěchat na metro a brát schody „na rychlo“
v  1.4. Vyjdu kopec v lese a dýchám čerstvý vzduch kolem.


Být vděčný za život

Víš, život není jen tvoje práce, tvoje depky, tvoje majetky, tvoje dovolené. Znovu mi doteklo, že můj život je i sprcha. Ano, sprcha!

Víš, jak krásné je cítit teplou vodu klouzat po zádech. Zase si být schopná umýt sama vlasy a pak je i sepnout do culíku gumičkou. Uvědomuješ si, jak precizní pohyb obou zápěstí to vyžaduje?

Od té doby, cokoliv teď dělám, dělám to s absolutní radostí. A když se mi na čele objeví vráska zamyšlení či přílišné vážnosti, usměju se =). Na operační sál mě nevezou - tak co!

Nečekej, až se ti začne něco zlého a začni to taky trénovat – výsledek stojí za to.



Krása jako základ

Každé ráno na sebe mrknu do zrcadlo a jsem sama překvapena – ta krása už nikam nemizí. Netěká. Dřív to bylo jinak. Mrška klouzavá byla proměnlivá dle mnoha proměnných. Dnes ji beru jako základ. Protože jsem našla tu krásu mnohem hlouběji, uvnitř. Ač mě to stálo pár jizev, je to krásný pocit – když s vodou po teplé vaně, kterou si zase po zahojení jizev můžete dopřát, můžete nechat odplavat i veškeré vaše ideály krásy a konečně se začít vidět jako dokonalou.

Subjektivní prožívání vlastní krásy dřív podmíněná sportovním výkonem, výživovým složením talíře, náladou či počasím, jsou náhle jasně dané – jste nádherná a je to prostě neoddiskutovatelný fakt!



Absolutní přítomnost

Sedím s babičkou s nohama hore, pod dekou pozoruju poletující sníh a piju vaječňák. Ne nejsou vánoce, ale půlka března. Plně ji poslouchám. Je víkend a já se po neskutečně dlouhé době dívám do následujících dní. Nesplývají mi v jeden chaos, ve sněť úkolů a povinností. Ano jsou nabité. Ano, těším se na ně. Ale jen to mnou na milisekundu projede a pak se zase vracím zpátky do obýváku, kde je mi moc hezky. Jsem plně v přítomnosti – včera, teď a snad budu i zítra

Tolleho odkládám na poličku. Nepotřebuju to hledat nikde v knihách – žiju to!

http://bit.ly/2Gw0Qml




U Elišky

Je neděle ráno. Venku jemně dopadá sníh na zápraží. Za oknem sýkorky zobou z krmítka a já ležím pod peřinou. Z vrchu slyším jeden z nejkrásnějších zvuků na světě – dětský smích! Jsme u kamarádky doma a já vnímám tu kouzelnou nedělní rodinou atmosféru jako vystřiženou z knížky.

Po neskutečně dlouhé době konečně nevnímám rozdíl v sobě a okolní atmosféře. Dřív jsem na plné obrátky intenzivně vibrovala stresem a napětím ať jsem byla kdekoliv. Nedokázala jsem se uvolnit. Šmitec, padla opona – zlomilo se to. A já vnímám tu opojnou pohodu, kdy prostě ráno jen tak vstanete a dáte si k snídani vajíčka.



Být pomalý


Nikdy dřív jsem nedokázala tak bravurně pozorovat, miliardy myšlenek, které musely zůstat bez akce, protože jsem se nemohla hnout ze dvou pokojů. Pomalé pohyby mě naučili si vychutnávat a všímat si každého jednoho pohybu, kdy jsem se po ránu oblékala.

Občas jsem zlostně pozorovala rychlé myšlenky, naštvané, že „tam ještě nejsem“, když jsem se pomalu začala ploužit městkými uličkami. Asi jen v totálním zpomalení vám může dojít, jak daleká je cesta mezi Náměstím republiky a Staromákem.

Uvědomila jsem si na ní téměř celý můj život a taky to, že fakt není kam spěchat.



Trpělivost je krásná dovednost – umíš ji?

Existují různé druhy trpělivosti. Tu, kterou potřebujete se svými dětmi, spolupracovníky, partnery. 

Nebo tu, kterou potřebujete k vyšívání, kutilství, šití. 

A pak je tady ta, kdy musíte mít trpělivost s vlastním tělem a neustále si připomínat, že jste právě tak silní, jako vaše nejslabší část.


http://bit.ly/2Gw0Qml



Bolest je součást života.

Příběh o bolesti s malými krůčky neskončil. Ba naopak. Ten pocit mi dělá dál společnost stejně jako ona zmiňovaná radost nebo vděčnost. Bolí to, když ráno vstátám, když se v noci otáčím i když během dne chodím. Místa v těle, která dřív byla extra pružná, jsou nyní super ztuhlá.

„Rozcvičujte to zápěstí do bolesti,“ točím zápěstím do maxima nahoru a dolů a už se jen usmívám. Bolest prostě bude vždy. Až se tohle všechno zahojí rozhýbe a bude fit, přijde operace, aby mi vytáhli šrouby a zase to bude bolet.



Má cenu být smutný kvůli něčemu, co ať chcete nebo ne, je součástí života?

Bolest fyzická nebo ta mentální – utrpení své i lidí kolem, kterému můžete jen soucitně přihlížet.


Odpověz si sám a dávej majzla na to, co si přeješ – bo síla myšlenky ti fakt dokáže zlomit i kosti.




Něžné věci



Dneska jsem v naprostém zoufalství, že se mi NIC nechce, vytáhla mé staré poznámky k povídkám, které jsem nikdy nenapsala a scénářům, které jsem nikdy neuskutečnila. Na duši mě zalilo příjemné teplo.

Otevřela jsem ten šuplík s vlastními nedodělky a prohlížela si Áčtyřku, kde na jedné straně stálo napsáno tučnými tiskacími písmeny ODSTÁVKA VODY a na druhé byly živě vykreslené mé románové postavy.

Vzala jsem do ruky rozložený obal od čaje, který jsem ukořistila v restauraci, kde jsem před dvěma lety pracovala jako číšnice. Zelený čaj se proměnil v plán blogových příspěvků, plánů s přáteli a námětů na další psací projekty.

A čistý obal od krosanu má sobě navždy zanesené poznámky o kavárenských postavičkách: pan Mafián, paní Oněginová nebo pan Dýmečka. Hned vedle jsou letmé nádechy vzpomínek jako třeba: „potkali se na škole“, „náhodné smsky“ nebo „psaníčka pod lavicí“.

Vykouzlilo mi to na tváři široký úsměv.

A víte proč?

Někdy jdu životem a říkám si, jaký to má celé smysl. Cítím se jako postava z filmu Woodyho Allana, která v kabaretu, před Půlnocí v Paříži tvrdí, že „Ta lepší doba už byla.“

Poslední dobou si často uvědomím, že ty krásně kouzelné věci jsem schopná vnímat až zpětně.

Napadá mě, že kdybych mohla něco vzkázat svému mladšímu Já, byla by to tato věta:




„Užívej to, co žiješ tady a teď, jako by už nic dalšího nemělo přijít.“


Protože zatím vždycky „něco dalšího" přišlo a já mám u sebe pocit, že to jsem si to dané období mohla víc užívat. 

A je mi trochu líto, že jsem krásu těch okamžiků a vzpomínek schopná plně docenit až zpětně.




Pro Matúše


Matúš byl člověk, který uměl říkat: „toto já mám velmi rádi“...nebo „toto nechcem“. A uměl to velmi bezprostředně.

Měla jsem ráda jeho minimalismus. Jednoduchý, čistý prostor k bydlení, jako by kontrastoval s chaosem a bludištěm myšlenek, které se mu někdy odehrávaly v hlavě. Myšlenek, které zachytával na papír, nebo je na chvíli umlčel během.

Milovala jsem to, jak si uměl užívat život: s dobrým jídlem a přáteli. Ke spokojenosti nepotřeboval mnoho, ale když přišla nějaká chvíle – nějaký moment, který si prostě chtěl vychutnat „jen tak“, udělal to naplno! Jednou jsme byli s jeho přáteli ve Vídni, kde jsme v cukrárně chtěli okoštovat sachr. Matúš si jako nepiják kávy objednal vídeňskou kávu se šlehačkou a při výběru z dortíků prostě řekl:
„Tak si dáme od každého jeden ne?“

Někdy mu na pozadí hlavy jel vnitřní film, a já cítila, že mě moc nevnímá. Jindy jsem vnímala, že mám veškerou jeho pozornost, která byla v ten daný moment širší než oceán.
Učila jsem se od něj v okamžicích, kdy do naší vážné debaty hodil vidle a uměl ji odlehčit nějakým ironickým vtípkem.

Ze smutku se vždycky nějak oklepal, vzal si z něj „to moudro" a šel dál, nebo ještě častěji – běžel.
Zažila jsem - oproti některým z vás - asi jen pár bratislavských momentů, kde sešla kopa dobrých přátel - běžců a popíjelo se víno a rybízový džus. Matúš byl skvělý společník.

Vlastně mě samotnou překvapuje, kolik si pamatuji detailů: vidím jeho úsměv;
to, jak něco vážně říká a jeho obličej se změní v šibalský úcul, když vidí, jak překvapeně zareaguju;
jak dělá obrovské gesto, ale vlastně se chová, jako by to byla zcela běžná věc,
vidím ho, jak si vychutnává jídlo i jak ho do sebe bezmyšlenkovitě hází.

Pamatuju si jeho pohyby rukou, když připravoval oblíbený zelný čaj dovezený z cest.
Slyším ho, jak mi vypraví o svých vztazích i problémech v práci. A pak mlčí – naslouchá….
Matúš měl neskutečně dobré srdce. Byl to dobrák do morku kostí. Prozrazovaly to jeho oči, a to nejen v momentech, kdy přišel s větou: „Udělal jsem na snídani palačinky, dáš si?“

A tohle jsou jen mé postřehy. Každý z vás má ty své. Chybí mě, chybí vás a bude bez debat chybět této společnosti. Byl to opravdový inspirátor, který byl aktivní v tolika oblastech života, že to člověka až vede k myšlence, jak to všechno stíhal a kdy jako spal?

Zároveň cítím, že tím, že v pondělí Matúš umřel, odstartoval další vlnu inspirace. To, co Matúš tak přirozeně žil pro každého z nás náhle nabývá na intenzitě. A to především v oblastech, kde máme rezervy.

Mě osobně to dodalo impuls k odvaze: vykašlat se na věci, které mi nedávají smysl a dělám je „protože by se měli“ a dělat to, co jsem doopravdy já. Protože právě proto je nás tady tolik! Právě proto Matúš zasáhl tolik lidí – a to včetně mých přátel, které ho potkali jednou v životě.

Matúš byl sám sebou! Žil a předával to nejlepší ze sebe, protože byl přesvědčen, že tak je to správně. Měl odvahu jít proti proudu. Přála bych každému z nás, abychom to dokázali. Protože, když se rozhlédnete kolem sebe…uvidíte, jak silný dopad to má, když člověk jednoduše žije sebe a dělá to, čemu bytostně věří.

Cítím, že všichni potřebujeme jít dál. Bolí to, a ještě asi dlouho bude. Ale nyní je potřeba odpustit. Odpustit životu, který nám teď možná přijde, že není fér. 

Odpustit sobě, že jsme se s ním nevídali častěji, nebo že jsme neudělali něco víc pro to, aby žil.
Odpustit Matúšovi, že dostal tak bláhový nápad a zaplatil za něj vlastním životem a nechal tady na zemi tolik smutných a naštvaných přátel, lidí, rodinu.

Věřím, že by si to Matúš tak přál, protože odpuštění mělo i v jeho životě velký význam.
Možná je to pravda, možná je to jen fráze a dost možná mi to jen pomáhá lépe zpracovat fakt, že můj velmi blízký přítel odešel...ale já osobně věřím, že se s ním všichni zase tam nahoře potkáme. Protože smrt nás všechny taky čeká – dříve, či později.

A mě osobně teď uklidňuje fakt, že je Matúšovi už je dobře a upřímně mu trošku závidím, že už zná odpověď na všechny otázky, nad kterými si občas tak lámal hlavu. Že už nepotřebuje filozofovat nad smyslem všeho a ničeho, protože teď už to všechno ví. Byl cestovatelem a dobrodruhem a teď je z něj tulák po hvězdách…

Odešel z našeho světa, ale žije právě teď a tady v každém z nás.
Uchovávejme tedy jeho vzpomínku tak, jak nejlépe dokážeme.


Matúš totiž může zůstat navždy živý v každém z nás, skrze naše vztahy, činy, myšlenky a akce, kterými nás tak hluboce inspiroval.


Ať se ti krásně cestuje dál Matúši TAM, kde my zatím nemůžeme…




Odpouštět by se mělo nejen o vánocích. Proč?



„Mám strach.“

Jako děti si vytváříme různé formy obrany, abychom se uchránili před emocemi, které nechceme cítit. A máme pro to různé důvody.

„Mám strach být druhými viděna…“

Proč? Proč někdo touží být středem pozornosti, volně a uvolněně vtipkuje a rád středem pozornosti, zatímco druhý se zpotí jen při té představě. Vystavit se odhalení…toho, co uvnitř cítím. Toho, co uvnitř prožívám.

„Svět není bezpečný.“

Vytvoříme si různá přesvědčení, která nás mají ochránit, ale ve skutečnosti nám daleko víc ubližují.


„Lidé si ode mě začali udržovat odstup. Tak často jsem se cítila tak šíleně sama, ale bylo to bezpečnější…bezpečnější než riskovat vlastní emocionální odhalení.“

A co by ti druzí mohli vidět?

„Zranitelnost!“

Pokud je pro vás nějaká emoce „no go zone“, vaše hlava začne vymýšlet takové strategie, abyste ji za žádnou cenu necítili.

 „I já jsem si od lidí udržovala odstup, protože jsem se děsila toho, že by si ze mě mohli třeba dělat legraci…a já bych byla vystavena ponížení, které mě od malička tolik děsí. To ne, to raději zůstanu doma a na tu oslavu narozenin prostě nepůjdu.“

A nejde jen o „slavnostní okamžiky“, všechna tato přesvědčení zasahují do běžné každodennosti.

„Často se mi stávalo, že jsem byla v práci a nedokázala se s lidmi jen smát, uvolnit se. A jednou mi došlo, že to strašně moc chci a zároveň mě to děsí.“


BÝT SPONTÁNNÍ X BÝT HRAVÁ X BÝT UVOLNĚNÁ


STRACH – ZRANITELNOST – ODKRYTÍ MÝCH POCITŮ DRUHÝM


Dvě třecí plochy, které dokážou rozpustit rodiče:

„Odmalička jsem měla pocit, že jsem jiná a vy mě nezvládáte, nerozumíte mi, nevíte, jak se mnou mluvit. Tak jsem si v sobě vytvořila zeď, pěkně vysokou, abyste tam nemohli.“

Hlavně si udržet odstup!

„Ale dneska už vím, že jste tehdy dělali to nejlepší, co jste vzhledem k vašim zkušenostem a vědomostem dokázali, dnes vám to chci odpustit.“



Když neodpustíš druhým, je to jako bys ty sama pila jed a čekala, že na to budou umírat ti, vůči kterým chováš svou nenávist.


NAJDI CESTU, JAK ODPUSTIT – SOBĚ I DRUHÝM.




8 DŮVODŮ, PROČ SE VYPLATÍ NASLOUCHAT IRACIONÁLNÍM EMOCÍM


(Tento text a rady v něm jsou napsány na základě vlastních zkušeností, kotrmelců, zhroucení, chyb a omylů.)


1.      PROTOŽE JE NEUKECÁŠ!

Hlava si dokáže vymyslet tisíce důvodů, proč něco nedělat. Dokáže najít strategie, jak vás přesvědčí o tom, že se vám něco líbí, a že něco je, nebo BY MOHLO BÝT super. Najde si způsoby, jak vám racionálně vysvětlí to iracionální, co se ve vás děje.
Avšak v okamžiku, kdy se ve vašem těle rozhoří touha a vášeň – prostě to děláte! Jakékoliv výmluvy mizí. Funguje to samozřejmě i naopak. Můžete mít sebepraktičtější důvod něco udělat: najít si práci, abyste měli z čeho zaplatit nájem. Ale pokud je váš strach ze selhání příliš velký, nejste roboti a v určitých chvílích vám nepomůže ani racio.   

Můžete si tisíckrát říkat a opakovat všechny benefity a výhody vaší super práce. Ale pokud jste uvnitř ve skutečnosti sevření, bude se vám každé ráno hůř a hůř vstávat. Vaše zažívání přestane trávit. Pragmatická motivace vaší hlavy ve formě obědových stravenek, flexibilní pracovní doby nebo hvězdný plat nestojí vašemu žaludku za ten stres, ponižování spolupracovníků nebo náplň beze smyslu. Tělo prostě neukecáš.


Stejně jako víte, kterou zmrzlinu máte nejraději, právě tak je i vašemu tělu jasné, jaké emoce jsou mu příjemné. A tak o situacích, kde se příjemně necítí, mu fakt nevykládejte pohádky.


https://www.wikihow.com/Gain-Control-of-Your-Emotions


2.      PROTOŽE OVLIVŇUJÍ ZDRAVÍ!

Mysl je mocná čarodějka. Walt Disney řekl: „Pokud o tom dokážeš snít, dokážeš to.“
Pokud se tedy rozhodneš, dokážeš cokoliv! Ale pozor! Vlastní tělo? To neukecáš! Můžeš si říkat, jak jsi v pohodě, a práce tě baví a naplňuje, ale pokud kvůli ní nespíš, možná si nepřipouštíš nějaký stresík.

Jestli žiješ v přesvědčení, že „když může stroj, tak já můžu taky“ – dřív nebo později se poroucháš. 

Nejsme výkonnostní mašiny!

Pokud si budeš cokoliv nalhávat v oblasti svých pocitů, nebude ti dobře v těle, ani s tebou samotným/samotnou.  Můžeš se cítit svázaně, bez nálady i smutně. To, jak doopravdy přemýšlíš o svém životě – i když si to třeba ani nejsi vědom/a – spouští biochemické reakce v tvém těle.
Říkáš, že jsi v pohodě a uvnitř cítíš stres?
Vážně ti stojí za to žít v přesvědčení jako „Mám se blbě, ale dobře to snáším?“ nebo „No jo, však to je život.“
                                                     Prý jsi spokojená, tak proč na mě působíš TAK upjatě?

Může se to projevit jako únavový syndrom.

                                                               Šedá zóna jménem deprese.

                                                                                                               Nespavost.

                                                                                                                              Poruchy trávení.

                                                                                                                                             Zvýšený krevní tlak.


Jak vysokou daň za své nepřipuštěné emoce jsi ochoten platit?

https://www.rxwiki.com/news-article/anxiety-may-affect-some-groups-more-others


Protože připíjet si alkoholem na zdraví na jeho udržení opravdu nestačí…

Co takhle dát prostor vlastním emocím?




3.      PROTOŽE EMOCE NEUMÍ LHÁT

Jsi ve vztahu. A tvůj partner má vše, aby ses cítil/a dobře: je to pohledný muž, krásná žena, rádi děláte odpočinkové věci společně, má tě rád/a. Ale přesto cítíš, že ti „něco“ chybí. Takové to TO!, které nedokážeš pojmenovat. A tisíckrát si můžeš opakovat všechny ty důvody, proč s takovým člověkem jsi. Za A, za B, za C, za D.

Hlava srdce nikdy neuargumentuje…

Skvělým barometrem jsou na to děti! V okamžiku, kdy říkáte něco jiného než to, co cítíte – poznají to!  Zkuste si s nimi hrát a být myšlenkami jinde – za pět minut vám řeknou, že je to nebaví. Zkuste jim něco vysvětlovat, a uvnitř nevědět odpověď na jejich otázku – položí vám další, na kterou už vážně nebudete mít, co říct! A když jim řeknete čas, kdy mají přijít domů jen proto, abyste demonstrovali svou autoritu a společenskou konvenci, které však uvnitř sami necítíte, nedivte se, že přijdou o dvě hodiny později a nebudou mít potřebu se vám za to omlouvat.

Pokud vaši opravdovost pošlete do kytek, posíláte tam i veškerý respekt druhých lidí směrem k vám.

https://shutr.bz/2oieY6B




4.      PROTOŽE PŘED NIMI NEUTEČEŠ

Víte, proč spousta lidí běhá? Podle studií je běh ideální prostředek k tomu, aby rozpustil úzkost, která fyziologicky proudí v těle.    

Můžeš uběhnout kilometry i míle. Ale před svými emocemi neutečeš.

Můžeš změnit prostředí, přestěhovat se do jiného města, ale dokud se neotevřeš strachu, se kterým soutěžíš, vždy tě v nějaké cílové rovince předběhne. Zakořeněné vzorce našich chování – naše buňky si je berou jako batůžky na zádech, ať putujeme kamkoliv.

Naše hlava je velmi chytrá – dá ti impuls „jdi si zaběhat“, aby ses vyhnul emocím, které cítíš v těle. ÚZKOST. Zažil jsi příliš mnoho stresových situací, kterým se tvé tělo chce podvědomě vyhnout – a hledá způsoby, jak na to.

Pokud běháš, aby ses vyhnul/a emocím, které cítíš v těle, a nejen tak pro radost, vytváříš ve vlastních buňkách energetický blok. Co to znamená?

Může se ti stát, že se v určitý moment, budeš cítit stejně/podobně jako ses cítil/a v nějaké úplně původní situaci, kde pravděpodobně vznikl onen blok. Tělo od té doby zareaguje stejně.
Příklad: maminka vypravuje dítě dceru ráno do školky, češe jí vlasy. „Prosím tě drž tu hlavu pořádně, spěcháme.“ „Au, mami, to tahá!“ „Prosím tě nebreč, už jsi snad velká holka ne?“

Tahle holčička může v dospělosti neustále někam spěchat a nevědět proč. Tak může žít s přesvědčením, že velké holky nepláčou. Vyroste z ní uhnaná drsňačka, která od svých pěti let nepustila slzu ani na pohřbu vlastní mámy. (Několik takových klientek jsem prováděla Procesem, ve kterém se poprvé rozbrečeli po deseti i dvaceti i více letech).  

Řešením přemíry sebenenávisti, stresu, úzkosti v životě, by rozhodně neměly být každodenní ranní maratony, ale spíše snaha nastavit život tak, abych mohl/a „být víc v pohodě“. Ubrat, kdekoliv je potřeba.
A taky si uvědomit, před čím vlastně každé ráno utíkám?

http://bit.ly/2oak5Xi


Pokud potlačenou situaci dlouhodobě neřešíme, začne nám blok narušovat energetickou rovnováhu v těle a působit emocionální i fyzické rovině.

Běh tak po nějaké době přestane fungovat jako „nakopávač“ dobré nálady a naše beznaděj se začne prohlubovat. Vyčerpané svaly jednoho rána vypoví službu a budou stávkovat. Nevstanete z postele. Sport promění v dalšího vysávače (líbí se mi, že se tady dá použít i vysavače) vaší energie.
Řešením by bylo najít cestu, jak tyto buněčné vzpomínky odkrýt a řešit. Hledat spouštěče stresu a úzkosti – a tím přirozeně začít uzdravovat duši, která nedostává potřebnou potravu, a proto kope v podobě nezvladatelných emocí.




http://bit.ly/2zWwm9c


Proč to má podle mě smysl?

Protože pokud zdravě cítíme a vyjadřujeme své emoce, buněčné receptory zůstávají otevřené.



5.      PROTOŽE JSOU OPRAVDOVĚJŠÍ NEŽ SLOVA

Znáte ten pocit, který se ve vás odehrává před nějakou významnou prezentací? Vědomosti!! Hlavně je nepoztrácet!  Nepřeházet slidy a s nimi i slova a nedej bože myšlenky na ně nabalená! Hlavně na nic nezapomenout. STRES – NERVOZITA – NEJISTOTA. Co když se přeřeknu? Co když to publikum nepochopí?    

„Tam, kde je strach, je i ego,“ říká Dušek.

Porovnejte tyto pocity s momentem, kdy vyprávíte vašim přátelům a blízkým o své vášni nebo koníčku. Může to být mise, ze které jste se vrátili z Afriky, ale stejné hvězdy ve vašich očích možná vykouzlí i upletená šála nebo nově naučená klavírní skladba.

V okamžiku, kdy je to VAŠE TÉMA, nepřemýšlíte nad slovy. Berou se kdesi z hloubi vás samotných. Říkáte ty správné věty, aniž byste nad nimi museli přemýšlet. A druzí vám rozumí. Dává jim to smysl a vy s nimi debatovat o pravdě tvrzení. VÁŠEŇ – OPRAVDOVOST – UPŘÍMNOST = to jsou ti nejlepší kuchaři na srozumitelné vyjadřování.     


Podle studií nejvíce posluchače ovlivní to, JAK se věci říkají – vaše intonace.

KDO je říká – a u toho působíte.

Až následuje důležitost sdělení, tedy CO vlastně sdělujete.


Pokud jste v souladu s vašimi emocemi uvnitř, jste přesvědčivější, než prezentace Steva Jobsove a přirozenější než profesionální řečník.

(Přesvědčte se sami - pusťte si video s Michalem Andrejcem - úspěšného byznysmena,  kterému se s nemocí zhroutil svět, aby díky Cestě našel nový směr) 

Celý článek zde: http://bit.ly/2oi43tN




6.      PROTOŽE EMOCE NEVYMAŽEŠ TAK SNADNO JAKO SLOVA Z HARDDISKU POČÍTAČE

http://bit.ly/2sH23AN


„Naučila jsem se, že lidé zapomenou, co jste jim řekli, zapomenou, co jste jim udělali. Nikdy ale nezapomenou, jaký pocit jste v nich vyvolali.“
                                                                                                                                             Maya Angelou 


Mám přítelkyni z dětství. Byly doby, kdy jsme byly nejlepší kamarádky. Nikdy mi neublížila, ale v určitý moment se odmlčela. Přetrhala se mnou veškerý kontakt. Chvíli jsem se jej snažila udržovat já. Pak mě to přestalo bavit, a tak jsem to vzdala. Uplynuly roky, a stále je ve mně velmi silný pocit lítosti nad tím, že jsem -  pro mě ze zcela nepochopitelného důvodu – ztratila velmi blízkou osobu, které jsem mohla v dětství i dospívání říct úplně všechno. I přesto, že si dnes často říkám, že o nic nešlo, uvnitř cítím trpkou zradu. A nedokážu pochopit proč…
A vím, že k tomu, abych to přijala, vede cesta přes tři mosty:

1.      I. Fáze = přiznat si, že mi její chování subjektivně ublížilo: „Cítila jsem se jako oběť, cítím křivdu a pocit ublížení.“

2.      II. Fáze = Ppustit ze sebe všechny emoce, které se ve mně za ty roky vůči ní nastřádaly: „Potřebuju ty emoce ze sebe vypustit, vyblít, vyčistit, pojmenovat je nahlas. Ale JAK???“

3.      III. Fáze = až pak mohu doopravdy odpustit a přijmout to, co se stalo: „Přijímám, že jsem v přišla o kamarádku a cítím, že je to tak v pořádku.“

Jiný postup nefunguje. Bylo by to, jako byste přišly o veškerá svá data a snažili se sami sebe přesvědčit, že jste s tím úúúúúúúúúúúúúúúpně v pohodě. Bylo by to jako byste chtěli, aby váš počítač upravoval fotky podle programu, jehož instalaci jste přeskočili.  

Protože vaše emoce nelze vymazat pouhým slovem.



7.      PROTOŽE EMOCE SI OBLÉKAJÍ JEN HERCI

http://bit.ly/2ofoTLh


Všichni máme ve společnosti celou řadu rolí. Během jednoho dne jste starostlivým otcem, tajnou milenkou, rebelující zaměstnankyní, nepochopeným kupujícím, zklamanou dcerou nebo chápajícím bratrem. Všechny ty role na nás kladou určité nároky a my často nemáme během dne čas se zastavit a uvědomit si, jak se doopravdy cítíme.

Usmíváme se, protože se ode nás v zaměstnání očekává, že budeme milí.
Pečujeme o děti, jak nejlépe dokážeme a doufáme, že nepoznají, že máme problémy jinde.
 Myslíme si, že milujeme a snažíme se potlačit otázku, jestli ještě vážně milujeme.
Ano, podle sociologa Goffmana „všichni hrajeme divadlo“. Na rozdíl od herců na to ale běžný člověk nemá školu.

A hrát sebevědomou ženu a cítit se zlomeně je vyčerpávající.
Podávat v práci výkon a být mužem bez hlubšího smyslu v životě je zničující.
Oceňovat okolí a uvnitř poslouchat vnitřního kritika o vlastní nedokonalosti, je jedna z nejnáročnějších úkolů, které jsem sama zažila.

Můžeme si každé ráno obléct barevnou košili a předstírat, jak úžasný je svěť. Časem však i taková duha začne mít odstín šedi.

Hrát divadlo o vlastní dokonalosti před ostatními, vyžaduje každý večer po příchodu domů odložit s kabátem i masku strachu z toho, že okolí další den nepoznalo, co ve skutečně prožívám. 


                                                Poznej, přijmi a zpracuj své emoce, pokud si troufáš!


Přestaň hrát divadlo sám se sebou a nos jen šaty, které ti doopravdy sluší.



8.      PROTOŽE CO JE VÍC, NEŽ EMOCIONÁLNÍ POHODA?

Znáš ten pocit, kdy ses vrátil/a z dovolené? Odpočatý, vydovolenkovaný. S úsměvem, odstupem a nadhledem. Nic není problém. Všemu se směješ a kolegové tě podezírají z toho, že frčíš na nějaké droze.

Tak omamná a povznášející je spokojenost!


Vyplavují se s ní pocity, že tam, kde jsi, jsi správně: v pekárně, cukrárně, holičství i nadnárodní korporaci.

Drobná zaškobrtnutí ustojíš bez mrknutí oka. „No, tak mi ujel autobus a hold ten e-mail pošlu o hodinu později. Co s tím nadělám? Nic – Eiffelovka nespadne a slunce zítra beztak zase vyjde!“
A i větším kotrmelcům se zasměješ – chcete mě vyhodit? No dobrá, já vím, o co přicházíte. Vy to evidentně nevíte, a tak bude lepší, když půjdu jinam, kde to ocení.    


VYROVNANOST + SEBEDŮVĚRA = NADHLED


Existuje nějaký racionální argument, který by racionálně vysvětlil iracionalitu pohodových emocí ve velmi nepříjemných situacích?


https://www.entrepreneur.com/article/232055




SEČTENO A PODTRŽENO


Emoce jsou někdy sviňky klouzavé, každopádně má smysl jim naslouchat, protože když to neděláte, jen ztrácíte: sebe, zdraví, autentické vztahy.

Já sama jsem se před pěti lety vydala na cestu s Cestou a od té doby je to vzrušující jízda, která mi přináší do života nové barevné výzvy, které mě baví.

Jestli si troufáš poznat se „na vlastní emoce“, lépe pochopit sebe, a tím i druhé a svět – určitě mi napiš! Něco vymyslíme a když budeš chtít, ráda tě i provedu procesem terapie Cesty.