Švédsko 2011/2012

21.6.

TOULKY STOCKHOLMEM

Útržky myšlenek

Stockholm mě nutí k zamýšlení...

Museum moderního umění - kompozice desítek svítících žárovek (bezesporu úsporných, jak je ve Švédsku zvykem).

Ericsson Globe, SkyView aneb zaplaťě přes sto Švédů za to, že se svezete kulatým proskleným výtahem a uděláte si panoramatickou fotku z výšky.

Vedle roste další STADIUM - záměry stavby jasné, smysl postrádám.

Hotelový Swedisg Bufé - jak by zde asi všem těm hladovějícím lidem bylo krásně!

Jedna NEKONEČNÁ ULICE plná VYSOKÝCH budov. Každá má čtyři až šest pater.

Na každém patře několik obchodů. Různé značky, předměty, zbytečnosti a serepetičky, oblečení.
Tuším, že jeden tenhle mrakodrap by ošatil minimálně jeden Africký stát. Ale by zatím stavíme další a další drakodrapy neb ZISK je ZISK. A nakupujeme a nakupujeme, neboť MÓDA JE MÓDA.

A takhle je při životě udržováno to absurdní divadýlko. Jestli nás tam nahoře fakt někdo pozoruje, tak asi nestačí žasnout.

Proplétám se mezi těmi regály prohýbajícími se konzumem a vybaví se mi útržek z Duškova divadelního představení Čtyři dohody:
"Já je úplně vidím, jak se ti lidé, kteří si říkají experti módy, každý rok scházejí u Pařížského stolu a debatují, co se jako bude nosit letos.
Jeden nadhodí: "Hele, co takhle koza ven? Pravá nebo levá?"
Zahraniční návrhář je v šoku: "Ale to lidi přece nebudou nosit!!!"

"ALE BUDOU!!!"

Miliony malých krámků s těmi nejkýčovitějšímu blbůstkami, jaké si dokážete představit, jsou plné plné dychti chtivých turistů platících kreditkami za mini sobíky, mini koníky mini-"něco typického".

SVĚT SE ZBLÁZNIL!

Tak se držte, ať si udržíte "NORMÁLNOST", lidi... 

§

Coffee story aneb byla jednou jedna kavárna

Chození po památkách je velmi vysilující - zvláště pokud po dlažebních kostkách šmatláte více jak dva dny. Odpoledně máze zpravidla všech těch úžasných muzeí i pohledů na město či krajinu plné zuby a toužíte po jediném - kávě a dortové dávce cukru!
S těmito pocity usedám do černého ratanového křesla v tureckém sedě. S jahodovým košem (košíček by vskutku nevystihl velikost této lahůdky) na klíně ( překvapivě ne V KLÍNĚ), pozoruji lidi kolem sebe.

Jako první upoutá mou pozornost postarší pán. V modrém obleku a bílo-červené pruhované košili, slunící se s nosem směrem k paprskům, před sebou sklenici s pivem. Ruce má spokojeně položené má pomaloučku rostoucím bříšku, oči slastně zavřené. Toužím si k tomu staříkovi přisednout. Připadá mi povědomý.
"Jak se vám žije ve Stockholmu?"
V hlavě se mi rozjede imaginární rozhovor, který nikdy neproběhne.
Pán vstává a odchází a mě se v tom okamžiku propojí drátky vzpomínek - DĚDA!
Stejně slastně si on sedával na zahradním lehátku a opaloval frňák. Stejně pohodlně si hověl v tom ratanovém křesle na jedné z jeho dovolených u moře. Chybíš mi!

Nalevo se debatuje skupina Španělů o barvě košile jednoho z pánů. Dělají si legraci z oblíbené barvy jednoho z nich - růžová.

Pak je tady taky jedna mladá dvojice. Dávají přednost coca-cole namísto kávy (kdo ví, co je menší svinstvo). Vypadají stejně unaveně, jako se já cítím (možná i vypadám?!). Koukají do mapy a asi přemýšlejí, co by tak asi v pozdním odpoledni mohli ještě vidět. Dělají to mlčky.

V dalším rohu sedí postarší skupina dam. Popíjejí skleničku vína - na sluníčku. Možná druhou, možná první. To vypozorovat nelze. Každopádně se úžasně baví. Národnost netuším, ale čiší z nich elán, spokojenost a jakési souznění skupiny.

Poslední stoleček je obsazen také párem - podle šedivé barvy vlasů jen mnohem starší ten předcházející dvojice. Ti tady nejsou na turismu. Vychutnávají si pohodlí ratanových křesílek. On s dýmkou v puse a šálkem černé kávy, ona s krevetovým salátem. Vypadá to, jakoby by oba byli uvnitř svého světa, svých myšlenek, ale přesto je ve vzduchu mezi nimi cosi, co je spojuje. Neviditelný most souznění - snad vytvořen po tolika společných letech života. Ale možná, že se právě potkali. Proč ne? Seznamování není pouze "parketou mladých". Paní mi věnuje úsměv - posledními návštěvníkovi kavárny.

Dívka sedící osamocená v ratanové sedačce v tureckém posedu.  Na kolenou má jakousi knihu formátu A5, ale nečte ji. Má na ní papíry, do kterých něco horečnatě zapisuje. těžko říct, co právě čte. Musela bych vstát a zeptat se. Papíry,  na které píše vypadají použitě. Pravděpodobně nějaké účtenky, které již nepotřebuje. Píše tak dlouho, že ji úplně vystydne kafe. Najednou zvedne hlavu a usměje. V oblečení tašek jako o vánocích přichází její přítelkyně.

Z kavárny odchází společně.

17.6.

Nespavost Švédská

Nikdy by mě nenapadlo, že usnout ve Švédsku bude nadlidský úkon. Nevím, zda je to pouze světlem, nebo i tím, že člověk je tady víc na severu a působí na něho póly či co - nemám zdání! Každopádně vím, že včera jsem usnula až dnes.

Od půlnoci si na střídačku zkouším číst a usnout, číst a usnout - přečtu takhle dvě knížky. Ve dvě ráno si udělám snídani a pouštím si film Perfect days. Ve tři už je venku zase světlo. Mám strach, že neusnu ani v osm ráno jako minule a tak se okamžitě rozhodnu. Červené pyžamo vyměním za džíny a mikiny a vydávám se ven.

Brouzdám se morkou trávou po Falunských kopcích. Ski jumpery jsou zavřené, chata, kde jsem oslavila své dvaadvacáté narozeniny stále stojí. Ptáci neúnavně konzertují.Myslela jsem si, že nikoho na své rání procházce nepotkám - omyl. Středoškoláci zde prožívají něco jako poslední zvonění, a tak mizím spousty mladých liček s typicky bílými čepičkami. Potloukám se lesem a dostanu se do části Falunu, nkde jsem nikdy předtím nebyla. Myšlenka na to, že bych se mohla ztratit mě ani nenapadne - nato je Falun příliš malinký.

Po dvou a půl hodinovém chození mám v nohách něco přes deset kilometrů.
Docházím do Britsenu kolem půl šesté, doplním vápník z krabice od mléka a dokoukám film  - pak konečně usnu!

Splnil se mi další sen! Celou dobu, co jsem tady jsem se alespoň jednou chtěla probudit odpoledne. Dnes splněno: 12:01 !

16.6.

Kultura jako sociální konstrukt

Erasmus mi dal rozhodně hodně. Tím, že hodně času poslední dobou trávím s italskou národností, oblíbila jsem si některé jejich zvyky.

Namáčení sušenek po ráno - mňam!

Taky jsem se naučila, že není těstovina jako těstovina! Je to o tvaru! Každý tvar "chutná jinak".

Zmrzlina k večeři je úplně v pořádku.

Když tyto věci posloucháte pořád dokola a hlavně JE VIDÍTE! Jaksi je "přijmete za svoje". To mě vedlo k zamyšlení, že veškeré chutě jsou dány kulturou, kterou si vlastně obkoukáváme od malička - jasně, nic nového pod sluncem, ale je zajímavé si to vyzkoušet na vlastmí kuži =), protože když jsem se narodila, tak jsem vliv kultury vůbec nevnímala.

Každá kultura má něco krásného a já bych tu českou neměnila!
Koukám film Líbáš jako bůh a říkám si, že se těším domů, na tu ČESKOU POCTIVOU KULTURU!
Na to TO, co prostě nedokáže popsat slovy.

Můžete říct, že vám chybí řízek, pivo, kamarádi bla bla bla - ale všechny tyhle objekty se uvnitř vás snoubí do určitých pocitů, které prostě NELZE vyjádřit. Jen cítit uvnitř.

13.6.

The Färnebofjärden national park

Tuším, že právě v těchto dnes zažívám jedno z nejkrásnějších období mého života. Nevím, kolikrát ještě budu mít tolik času, že si jen vyzvednu lístek na vlak, zabalím spacák a odjedu si na jak dlouho se mi zlíbí - a řeknu vám: TEN POCIT STOJÍ FAKT ZA TO!

Cesta začíná ve Falunu na hlavním nádraží, následně nás vlak vyplivne v Sandvikenu, odkud pokračujeme do Gysinge - zde se nachází "vstupní brána" jednoho z mnoha národních švédských parků. A i když se nejedná o úplnou divočinu a izolaci bez civilizace, je tady krásně!

POZNÁMKA POD ČAROU:
(Víte, v předchozím článku jsem si lehce dělala legraci ze švédské plastové mánie, ale už ve Falunu, kde zhltnu oběd usoudím, že plastové pouzdro na banán a broskve nebude tak úplně od věci - ovoce je na maděru, jedno od druhého jen těžko rozeznat..ale to jen pro pobavení.)

Naše putování trvalo celkem tři dny - všechny v pohodovém tempu a příjemné konverzaci - to potom ta hrubá dvacka km denně šla sama! První přespání už by jen s těží mohlo být více romantické: praskání břízového dřeva na břehu jezera ruší jen otravné bzučení komárů, které nepřestává, ani když uleháme kolem jedenácté do spacáku - po tmě není ani stopy. Martinovo pochvalování švédského repelentu, který nesmrdí tak moc jako český je to tam - namísto toho nadává, že vůně je sice fajn, ale švédský "repelent" je na dvě věci.


Hlavou se zavrtám do spacáku, ale světlo mě nenechá spát. Dávám si proto na oči klasicky masku na spaní a otravné bzučení komárů umlčím špunty do uší - lidi z města přijeli kempovat =D.

Špunty se mi však stávají osudné! Sice se krásně vyspím a zuby na břehu jezera si čistím v tanečním rytmu, ale můj úsměv je lehce na křivo: koupila jsem to od nějaké bzučáka pod pravé oko, a tak pravá půlka obličeje je nateklá. Probudila jsem se kolem sedmé, Martin měl ještě půlnoc. Vytáhla jsem spacák a karimatku z krvavého přístřešku komárů na břeh jezera, kde už lehce prosvítaly sluneční paprsky, a chtěla si číst. Prvních několik okamžiků jsem však jen tiše seděla a pozorovala tři věci: nebe, jezero a lesní ostrůvky. Seděla a poslouchala jsem tři zvuky: šplouchání vody, šelest stromů a skřehotání racků. Neskutečně silně mi to připomnělo moje oblíbené relaxační CD – jen s tím rozdílem, že tady jsem neměla žádný počítač. Nebylo potřeba žádné zásuvky, aby hudba hrála. Stačilo sedět a „naslouchat s otevřenýma očima“.


Druhou noc jsem si myslela, že budu chytřejší a že nad krvavými sosáky vyzraju: přes obličej si mimo škrabošky ještě přehodím obal na prádlo, který svou strukturou připomíná moskytiéru. I tentokrát se však přepočítám a komáři přes noc opět provedou práci profesionálních plastických chirurgů: rty mám ráno ve stylu Lary Croft zatímco pravá půlka obličeje připomíná Quasimoda. Hold jsem se v noci blbě přetočila a záchranná záclona asi spadla, nebo se příliš nalepila na obličej. Ještě že v přírodě nevedou zrcadla!

Když procházíme švédskou krajinou, obdivujeme švédské domečky, dřevěné rozhledny i vybavení pro turisty jako jsme my - sem tam nějaký přístřešek, chatka na přespání, nebo praktická kadibudka. I já do jedné zavítám a doufám, že ulevím svým střevům. Bohužel mám však prostě asi cestovatelský blok, nebo nevím, jak to nazvat. Chvíli poposedávám na tom bizardním plastovém prkýnku uprostřed lesa, když v tom se ozve divný zvuk. Něco mezi kousáním a mlaskáním. A moje fantazie si představí červa podobného tomu, co najdete v každém ilustrovaném jablíčku, jak si pochutnává na zbytku živin, co zde zanechali moji předchůdci někde tam dole pod mým konečníkem. Ano, někdy svou fantazii nemám moc ráda. V tom okamžiku jsem z kadibudky venku. Mise neúspěšná!

Třetí den jen tak tak utečeme dešti pod střechu střelnice a po chvíli přemítání se rozhodneme zkusit štěstí a chytit vlak do Avesty. Do vesnice By (která mi názvem připomněla film Rrrrr a osadníky Kámen a Gy) nás sveze postarší Švédský pár. Jsou neskutečně hodní: zavezou nás na pumpu ve směru na Avestu a cestou ještě zjišťují, zda jedna jejich známá nejede stejným směrem. Nejede, ale po nanuku a horké čokoládě už se vezeme autem číslo dvě, které nás vysazuje v centru města. Zpět v civilizaci a mise se mění: pizza a pivo.


Ve fast-foodu sledujeme hokej – ale to jezero, kde ta voda tak krásně šplouchá tam stále někde je.

O půl osmé jede autobus na hlavní nádraží. Zjišťujeme od postaršího pána, kolik nás to 7 minutové svezení bude stát – tušíme pěknou pálku jako obvykle. Těžko říct, zda vypadáme tak sympaticky, hladově, unaveně nebo nemytě, ale řidič nás sveze zadarmo! Když kolem něj procházíme s úsměvným díky, komentuje moji pizzu: „Tohle tady doufám nehodláte jíst!“
„Je mi to úplně jasné, ani to neotevřu,“ ujišťuju ho a myslím si, jak je to k vzteku! Pizza je ještě horká.
Obličej staříka se náhle promění a mě až v tom okamžiku dojde, že roli přísného protivy jenom hrál. Usměje se a pokračuje: „Leda že byste jedla Velmi, ale opravdu velmi opatrně!“

JSEM KONSTERNOVANÁ!
Protivný komentář mě nepřekvapil, na ten je člověk z ČR zvyklý. Chlapíkova ochota vzít nás zdarma a ještě mi dát požehnání žužlat v buse pizzu mě dostane. Moc mu poděkuji a nabídnu taky plátek pizzy.

Jedu Švédském, na černo a když hladově krájím první plátek horké pizzy v ostré zatáčce zrak mi spočine na červeném nápisu 700 Kronor. Napadne mě, že to je asi výška pokuty za jízdu bez lístku. Ale ta myšlenka se okamžitě rozplyne na jazyku, neb Pizza Vegetariana byla vskutku báječná volba!

Sedíme na nádraží a čekáme, až přijede o půl desáté náš vlak. Spousta světla má důsledek to, že nejsme vůbec unavení. Usrkáváme pivko a povídáme, i mlčíme.

Vlak přijíždí na čas, a tak o hodinu později vystupuji zase ve Falunu. Stále je světlo.
Únava se jaksi nedostavuje.
Na posledních třech kilometrech se usmívám od ucha k uchu.

Tenhle výlet měl zkrátka značku IDEÁL!

4.6.

Švédové jsou plastoví

Ať jste v Česku nebo ve Švédsku, chování lidí, když několik dní v kuse prší a je víkend je všude stejné - nákupní střediska praskají ve švech! I my jsme zamířili do nedalekého Gavle na exkurzi IKEA a spol. Mimo pochutnání na levném jídle v místní kantýně si odnáším zjištění: Švédové milují plastikové věci!

Neprošli jsme jenom Ikeou, ale také švédským obchodem Clas Ohlson a Cervera. Švédové jsou opravdu obdivuhodní ve vymýšlení nejrůznějších mini-serepetiček, ptákovin, které jsou na jednu stranu praktické, na druhou stranu se bez nich opravdu obejdete. Zde je několik věcí, které mě skutečně pobavily a utkvěly v paměti.

Container for banana: banánový shake v kabelce je minulostí ! 

Zelená se v kabelce nenosí = container for kiwi

Pro levoručky: ananas slicer

Strawberry slicer

Melon slicer (kráječe dalšího ovoce vynechávám...)

Když muffiny k nedělní kávě, tak jedině STYLOVĚ!

Sillicone kitchen towels: a  praní utěrek se stává minulostí!

Pillow for egg: není nadto dopřát si pohodlnou snídani. 

Složitelný plastikový po hrnec

Cotainer for garlic: navždy čerstvý?

V kuchyni jako v kanceláři: pořadač na  prkénka

2.6.

VANDRINKG

Znáte takové ty pocity, kdy vás prudí každý další příchozí mail, každé pípnutí na skypu je jako píchnutí jehlou. Ať jdete, kam jdete, přemýšlíte nad blbostma, a i když víte, že jsou to hlouposti, nemůžete se jich zbavit. Cítíte, jak těžká je ta hlava. Večer lehnete do postele a mlýnské kolo myšlenek začne klapat na novo.  Ráno vstáváte bez úsměvu, protože je před vámi "jenom další den". Bezduše přemýšlíte co k snídani a pak vyčkáváte, až bude doba oběda.

V takových situacích se člověk může vyskytnout z nejrůznějších důvodů: těžká životní situace, nechuť k životu, nedostatek povinností. I u mě se občas tento stav sem tam vyskytne, a i když vím, jak je žít krásné a že ty pitomé pocity zase odezní, minulý týden se mi nechtělo čekat. Měla jsem čas a batoh se spacákem - ráno jsem se sbalila a vydala se směr Bjursas.

Už při čekání na autobus mám úsměv od ucha k uchu. Hej, smile! Kdes byl celou tu dobu předtím. Představa, že se pro dnešní večer vzdávám pohodlné postýlky a dávky HIMYM ve mě uvolňuje neskutečný vodopád endorfinů. Usmívám se na řidiče, který nemluví anglicky, a tudíž nezjistím, zda existuje možnost získat nějakou studentskou slevu a musím zaplatit plnou palbu. Zároveň si uvědomuji, že můj technický detox nebude 100% - píšu smsku pár významným lidem v mém životě a horním víku mám zelenou krabičku nabitou muzikou.

Autobus mě vyplivne u dřevěné cedule hlásající „Välkommen“. Doprava či doleva? Lovím v paměti. Zavírám oči. Jsem líná vytahovat mapu, a tak se nechávám vést intuicí, která mě správně dovede až ke kostelu. Zde trošku zapochybuji kudy se dostat na správnou stopu s modrým značením, a proto mapu tentokrát otevřu a vydávám se doleva – vzhůru do kopce! Čtyřiceti kilometrová túra začíná!

Cesta mi není úplně neznámá. Již jsem si jednou absolvovala s partou báječných lidí na podzim minulého roku. Pár měsíců a tolik změn uvnitř sebe sama!

Když kráčím, co noha nohu mine, překvapuje mě kolik věcí si z minulého hiking pamatuji. Vybavují se mi místa, kde jsme zastavovali, a zde i já zastavuji a občerstvuji se. Vybavují se mi jednotlivé témata, které jsme probírali. Vybavují se mi emoce, které jsem tehdy pociťovala. Nadávky při vstupu do bažin. Únava při zjištění, že ještě nejsme ani v polovině. Vnímala bych to tak intenzivně, kdybych tuto cestu po druhé nešla sama?

Normálně nemám ráda, když musím nějakou cestu jít dvakrát. V tomto případě si to vyloženě užívám. Dávám průchod svým myšlenkám. Tady se neodrážejí od čtyř Britsenských zdí, ale rozprostírají se do širokého zelného okolí. Tiše pozoruji jednu myšlenku za druhou. Nad čím vlastně přemýšlím?

Nad mojí báječnou rodinou, kterou tolik miluji. Vybavují se mi okamžiky z dětství, když jsme chodili sbírat houby, když jsme se se sestrou ztrácely na celé hodiny v lese a stavěly domečky pro šiškové panenky u kořenů smrků.

Přemýšlím nad těmi úžasnými lidmi, se kterými jsem se v životě potkala a těším se, až je zase obejmu. Jsem vděčná za ty, které jsem měla možnost poznat, i když už je třeba nikdy neuvidím. Fakt, že si na ně vzpomenu, dle mého názoru také něco znamená.

Chvílema přemýšlím nad tím, co bylo i nad tím, co bude. Ale jinak než v civilizaci. Síla okamžiku teď a tady je v přírodě daleko silnější!

Namísto, co bude s projektem, vnímám šustění nohavic, když se o sebe při každém kroku otřou.

Neřeším, co bude k obědu, protože těch pár sendvičů jsou mou jasnou volbou na následujících pár hodin.

Nepřemýšlím, kdo mě jednou zaměstná, protože zpěv ptactva mě vnitřně ujišťuje, že budu mít toho nejlepšího šéfa.

Nemyslím si, že budu mít nedostatek peněz, protože i ten proud potoka, který teče jako o závod, se mnou souhlasí – jsou důležitější věci.

Příroda je tak neskutečně moudrá a my v té naši přetechnizované civilizaci zapomínáme na to, co má skutečně smysl.

Vidím mraveniště! Kdy jste naposledy viděli mraveniště, vy?

Boty se boří do zeleného mechu nasáklého vodou a mi se vybaví pohádky o Křemílkovi a Vochomůrkovi.

Kolem šesté hodiny večer mám za sebou tři čtvrtiny cesty. Dorážím ke svojí pařezové chaloupce, která mi bude útočištěm pro jednu noc. Hladová zhltnu další toast a zatopím v rohovém krbu. Celé tělo mám příjemně rozbolavěné, mysl neskutečně čistou a jasnou. Břízové dřevo příjemně praská a já si ve spacáku čtu několik kapitol oddychové lieratury od francouzského spisovatele. TEĎ A TADY!

Číst nevydržím dlouho. Šla jsem osm hodin víceméně v kuse ve svižném tempu a tělo se dožaduje zaslouženého odpočinku. Zachumlám se do spacáku a poslouchám zpěv ptáků. Tmy bych se nedočkala. Než usnu, proběhnou mi hlavou dvě myšlenky:

1.     Jestli bude ležení v rakvi jednou skutečně tak nepohodlné

2.     Na letošním festivalu si koupím nafukovací karimatku.

Probouzím se po šesté hodině. Ze spacáku se mi nechce, ale chuť na ranní muffin je silnější. Slupnu ho a potom se nasoukám do vlhkých bot a uklidím po sobě ležení – cesta pokračuje.

Ranní příroda je neskutečně čerstvá. Asi to nejde dost dobře k ničemu přirovnat. S něčím porovnat – člověk si to prostě musí prožít. Ptáčci zase zpívají, ale tak nějak – jinak. Jste to pořád jenom vy a batoh.

Ráno nezačíná zapnutím počítače, necvaká varná konvice, žádné čučení do ledničky ve stylu „co bude dnes k snídani“. Tělo jeho po probuzení během patnácti minut nastartováno – a jde se!

Předpověď nelhala – mrholí.

Kolem deváté potkávám aktivního švédského dědulu s fofr klackama. Ani pošmourné počasí ho neodradilo od jeho ranní procházky. Usmívá se na mě a dáváme se do řeči. Napadne mě, že Švédsko má v tomhle úžasné možnosti, neboť i kdyby se v česku našel tak aktivní senior, který mi namísto ranní kávičky a pravidelných víkendových seriálů vyrazil na ranní procházku, kde by se například v okolí Ostravy procházel?

Naše potkání je jako tichá předzvěst, že se blíží civilizace. Po dvaceti minutách jsem u cíle své cesty a stojím zase před kostelem. Vnímám, že své negativní emoce jsem nechala právě zde – o kolečko zpět.

Dostanu chuť na horkou čokoládu, kterou v místním Coopu nabízejí ZDARMA! Naneštěstí je supermarket otevřen až od devíti a mi akorát jede autobus zpět do Falunu. Mávnu na něj – pro jistotu! A hle! Stejný řidič jako včera, usmívá se na mě, jakoby byl rád, že mě vidí. Beze slov. Úsměv opětuju a cítím, že je v něm vzájemná radost. Tohle mi bude v Česku chybět.

Opřu si den nemyté čelo o okenní tabuli a pozoruji mokrou vozovku. Pěkně se rozpršelo. Horká čokoláda bude ideální! A s rozmixovaným banánem? Ta pravá, zasloužená svačinka!

Sedím na pohovce, zase „u sebe“ ve švédské kuchyni. Roztávám nad modrým hrnkem lahodné pochutiny a je mi dobře. Další sen splněn!

15.3.

Ahoj, ahoj, ahoj

Tak se konečně dostávám k tomu, abych vám napsala pár řádků. Únor sletěl jako voda a příští týden mi už začíná pořádně škola a bude to fuška, zase si zvyknout na nějaký režim. Abych byla upřímná, byla fuška i si zvyknout na to, že jsem zpátky zde. Ty přechody z jedné země do druhé nejsou tak náročné, jako pendlování mezi rodinou, kterou milujete a přáteli, kteří tvoří nepostradatelný pilíř vašeho života. Obdivuji lidi, kteří dokáží žít v zahraničí neustále a jednou za čas si takhle přiletět domů. Je to neskutečně těžké, pokud je vám ve vaší domovině dobře. Osazenstvo Britsenu (koleje, kde bydlím) se obměnilo, ale naštěstí zůstalo pár známých duší, které způsobily, že návrat byl velmi srdečný. DĚKUJI!

Jak se jinak mám? Podobně jako u vás, ve Švédku proběhla obleva, takže teplota se pohybuje kolem nuly - někdy vysoko nad (některé dny tady je i  +12). Běžky jsem zatím vytáhla jednou a mám trošku strach, že to nebylo naposledy.  Bruslení na jezeře jsem si rozhodně užila více! Naposledy slunce hřálo tak silně, že jsem si lehce opálila. Ale led byl i přesto tvrdý a příliš silný na utopení. 22 km a člověk pocítí příjemnou únavu. Taky jsem se jednou projela na Švédských bruslích, které vypadají nějak takto. Člověk se na nich méně nadře, jede mu to rychleji - parádička. Když jsem na nich s větrem v zádech bruslila, co noha nohu mine a pozorovala přitom třpyt sněhu, uvažovala jsem, jestli mě ještě někdy bude bavit jít si v ČR zabruslit na stadion. Ach jo..na některé věci si člověk TAK rychle zvyká! Uá :D.

Jaro už se nekompromisně blíží a s nimi I Velikonoce a možnost dát si výbornou semli. Jde vážně o víc, než pouze pouhý vdoleček. Kdo neochutnal, nepochopí.

Chci vám doporučit jeden oddechový (hollywoodský film): Bride and prejudice, česky přeloženo Moje velká indická svatba.

Jak se jinak mám? Pokračuju v mottu: dělat si male radosti, a tak jsem si po příjezdu v únoru sem koupila malý hrníček na kafčo a karafu na vodu. Asi proto, abych se po příjezdu cítila jako doma a neměla všechno jenom sdílené z patnácti lidmi v kuchyni.

Musím zmínit jeden úžasný seminář, který mám: Oral presenting in english. Učí ho jedna Australanka a dává nám neskutečně zajímavé podněty, jak dělat power pointy – nikdy by mě nenapadlo, že zde může být tolik faktorů, které mají vliv na to, aby prezentace byla úspěšná, zajímavá. Opravdu předmět, který neskutečně obohacuje. Vždy si máme načíst nějaké texty a pak připravit svou vlastní krátkou prezentaci, následně je naše vystoupení ve studiu nahráno a my k němu zpětně dostaneme přístup, takže člověk může zpětně i kriticky posoudit svoji řeč těla, intonaci hlasu, oční kontakt atd.

S jinými kurzy doslova bojuju – International Organizations. Tenhle kurz vyloženě zkouší mou vytrvalost. Už mi chybí sociologická hantýrka!

Při návratu z rakouské lyžovačky jsem strávila den ve Stockholmu. V mnoha aspektech mi připomínal Prahu -  našla jsem moderní místa narvaná nákupními pasážemi alá kotva, ale i staré město s malebnými uličkami. Procházet se po jednotlivých ostrůvcích je zajímavá zkušenost, ale atmosféra města mě nezaujala natolik, že bych si řekl: „tady chci žít“!

Co je u mě jinak nového? Byla jsem vybrána organizací EU  MŮŽEME, abych se účastnila na jednom projektu (což mi dodalo neskutečný kopec pozitivní energie, a novou sílu, aby přečetla nějaké texty do kurzu, se kterým zápasím). Co to pro mě znamená? V březnu a květnu se protáhnu Českem =).

Jinak teď od pátku do neděle zde ve Falunu probíhají Ski games. Jak mě informovala Lenka, Bauer letos nepřijede. Neumannová, jak je známo, už to taky zabalila, ale i tak bude super být v centru dění – navíc jsme dostali od ubytovacích šéfů volňásky – NO NEBERTE TO!

Mimo cestování do Česka jsou na programu i další výlety, jako sesterský Stockholm, návštěva národního parku a dubnová poznávačka Stockholm-Helsinki-Tallin-Stockholm.

I will keep you updated ! ! !

7.2.

Taxi, TAXI ! ??

From Google.com

Pro zajímavost - možná pobavení - posílám ceny švédských taxíků. Pozn.  1 SEK = 2,8 KČ

To Stockholm

An approximately price to centre Stockholm from Stockholm Skavsta Airport is SEK 1,400.

The journey should take approximately 70 minutes.

To Stockholm Arlanda Airport

An approximate price to Stockholm Arlanda Airport from Stockholm Skavsta Airport is SEK 1,900.

The journey will take approximately 1.5 hrs.

To Norrköping

An approximate price to Norrköping from Stockholm Skavsta Airport is SEK 900.

The journey should take approximately 45 minutes.

To Linköping

An approximate price to Linköping from Stockholm Skavsta Airport is SEK 1,400.

The journey should take approximately 60 minutes.

To Nyköping

An approximate price to Nyköping from Stockholm Skavsta Airport is SEK 200.

The journey should take approximately 15 minutes.

http://www.skavsta.se/en/content/2/17/by-taxi.html

5.2. 2012

Kulturní šok II. - návrat

Tak jsem zase zpět v té švédské zasněžené krajině, kuchyni, kterou obývá čtrnáct lidí a pokoji, který si užívám plnými doušky jen já sama. A musím vám říct - zase si zvykám. Být dva měsíce doma je med, ale náhle máte pocit, že vás zase někdo hodil do úplně jiné reality se slovy: "poraď si". Ale to se poddá.

Druhá věc, na kterou si zvykám, jsou nové tváře. Drtivá většina studentů již odjela, a obyvatelé pokojů se tak proměnili - začal jarní semestr, i když jaro tedy nepřipomíná ani zdánlivě. Teplota se pohybuje mezi -9 až -22. Ale zpět ke studentským proměnám. Jak jsem řekla, přijela strašná spousta nových lidí - dokonce i my Češi tady budeme tento semestr tvořit takovou "menší komunitu". Je nás tady kolem sedmi, což je úctyhodné číslo. Nejvíce jsem ocenila to, že již tady znám pár lidí. Díky tomu nemáte takovou nutkavou tendenci účastnit se všech seznamovacích akcí, protože víte, že když zatoužíte po něčí společnosti, již víte kam se obrátit.

První dva dny jsem procházela známými místy a přišlo mi, jakoby moje tělo bylo v jiné realitě, než hlava - myšlenkami stále v Česku - událostí posledních měsíců nebylo vskutku málo..

Hned ve čtvrtek jsem byla otestovat tvrdost místního jezera, na kterém jsou až 18 km trasy na brusle! Led sem tam praskal pod nohama a já se uklidnila až v okamžiku, kdy proti mě projela obrovská mašina na úpravu ledu - uf, to by s mojí váhou mohlo vydržet. Víkendová sobota byla ve znamení lezení s lidmi z místního klubu, kteří běhají orienťáky. Zítra je v plánu FIKA asi s patnácti novými tvářemi a minimálně čtyři dorty k tomu.

Cože co? Škola? A jo, začíná příští týden 8)

Uvažovala jsem, že bych se připojila ke skupince Erasmáků a udělala si výlet na Sever do Kiruny: vidět obyvatelé Sami, Ice hotel, vyzkoušet dog sledging. Lehce mě však děsí místní zima. I když je to "jenom" kolem -27, místy může být až - 40. No jo, já vím, že v Ádru naměřili -36, ale asi si říkám, že nemusím být všude.

Potkala jsem se skupinkou Španělek a musím vám říct - ať si je angličtina jak chce důležitá pro život, španělština bude navždy jasná srdcovka!

14.12.

Kulturní šok

Teda řeknu vám, když jsem seděla v letadle směrem Praha, vůbec mě nenapadlo, že něco jako kulturní šok zažiju. Vždyť Česko i Švédsko jsou civilizované země. Ano, ale některé věci jsou tady přece jenom jiné.

Uvědomím si to na poště, a pak u fotografky, kde potřebuju vyfotit na průkazku. "Nemám čas,," odybyude mě a energickým pohybem pravé ruky mi naznačí, že mám z ateliéru vypadnout. "Přijďte v pondělí, mám tady akci,"řekne a zamkne přede mnou dveře. Chvíli stojím jako opařené. Proto, že vyblejsknout mě by ji zabralo asi pět minut (a se zpožděním člověk počítá dnes a denně), že se vůbce nezeptala, jak moc akutně to potřebuji. Za druhé mě vyšokoval její styl jednání. Jako bych ty fotky chtěla zadarmo a byla nějaký hmyz, co chce sát krev z jejího objektivu.

Podruhé cítím své vrávoravé pohyby v brněnské menze. Nevím, kde je tácek, kam se zařadit. Zmatek. Dobíjím si ISICka a kuchařka mi z pod rukou bere tácek s otázkou: "Slečno, kde jste vzala ten tácek!" "No u dvěří?

 "Co všechno budete jíst?" "No, dám si ten řízek a mrkvový salát." "AHA!" odpoví mi, jako by mě nechytala na švestkách. "Tak si laskavě zapamatujte,že tácky používáme jenom pokud jíme polévku, salát a jídlo. Polévku, salát  a jídlo - jasné? Dokud to poberete dvěma zdravýma rukama. Koho to má pořád bavit ty tácky opírat" S provinilým pocitem malého dítěte pustím hnědý tácek a přesouvám se k vedlejšímu okýnku. V pravé ruce si odnáším řízek, v levé salát. Koukám po mrnavé místnosti, když v tom se za zády ozve zaburácení: "Nesedíme, nesedíme. Kdo dojedl, uvolní místa dalším." Jí se tady jako o závod.

Následně se jedu "ubytovat" do bytu. Zvědavě otevírám dvěře, nikdo není doma. Do čela mě okamžitě uhodí celý zástup vzpomínek. Připadá mi to, jako bych tady nebyla věčnost. Koukám na krásnou novou šatnu. Nakouknu k medičkám do pokoje - jako by se tady zastavil čas. V mojem pokoji jsou na stole cizí věci, usměju se, neb si vzpomenu na vlastní stůl ve švédsku. Zvědavě nakukuju do nové šatny - skříně se rozhodně povedly. Koupelna - stejný kotel, stejná rozmanitost šampónu. Drogerie v Brně s.r.o. V kuchyni je pořád ta stejná konvice, na jejímž dně je usazen vodní kámen. Toustovač je jako obyvkle špinavý a ve dřezu po sobě opět někdo nechal zprávu: "byl jsem tady a nestíhal". Vytahuju si svůj hrníček bez uší a vařím si do něj čaj. Sedám si do pokoje a usmívám se, jak lečo. Tolik mi to tady chybělo...

Teď už jen vyčkávám, až se otevřou dveře a ozve se hlasité: Ahóóó´j!

5.-7.12.

Moje letadlo přistálo

Tak jsem přes veškeré strašáky přistála. ČSA nestávkovalo, sopka na Islandu zatím nebouchla. Jsem v Praze! Při přistání mi ukápla slza: jsem po čtvrt roce zpět, těším se na všechny ty tváře, které jsem tak dlouho neviděla a ve stejném okamžiku si uvědomuju zvláštní věc: už teď mi chybí Švédsko.

Den před odletem byl ve znamení Stockholmu. Centrum vypadá - dle mého názoru stejně, jako všechna ostatní - plná obchůdků s typickými švédskými serepetičkami a butiků se značkami, které zná celý svět. I přesto ale centrum dýchalo zvláštní atmosférou - a to sice díky vánočním trhům. Tyto typicky tradiční vánoční trhy se vyklubaly až v posledních letech - a tím myslím všude a nejenom ve Švédsku. Lidé jako pobláznění kupují vánoční ozdůbky, pochutiny a pohupují se do zvuků švédských písniček. Fotí se s losy a soby. Když se setmí, jediné co chybí k dokonalosti večera je sníh. Výhled na noční Stockholm je dech beroucí. Světýlka s gloogem v břiše vytváří dokonalé vánoční podnebí. Těším se domů na pečení perníčků.

Mé letadlo vzlétlo až následujícího dne v pondělí. Proto strávím jednu noc v hostelu Jumbo stay- originální spaní! Letadlo, kousek od letiště, přebudované tak, aby poskytlo postel a sprchu cestujícím pasažérům. Dokohátím se se všemi svými zavazadly do svého pokoje, nebo spíše krcálku za švédskou cenu. Padnu na postel. tak v letadle jsem ještě noc nestrávila…

Druhý den k mému překvapení vše probíhá bez nehod: autobus mě vyzvedne u hostelu, kufr má přesně dvacet kilo, pustí mě se třemi příručáky (kdy 2 mají přes deset kilo..),sopka nesoptí, atak ve dvanáct přistávám na českými lesy a zamačkávám slzu dojetí: Česko, chybělo jsi mi!

První rodinné shledání s taťkou je uslzené. Po obídku a kafču se vydávám na obhlídku pražských obchodů, abych došla k následujícím zjištěním: A) vše typicky švédské lze koupit i zde (Kapphal, HaM, Lindex..čepky, šály, svetry-opět zkoumám globalizaci v praxi), B) lidé skupují z poliček jak šílenci vše, co se dá zaplatit kreditkou, což mě vede k zamyšlení "a kde je ta krize?". Návrat si skutečně užíváme plnými doušky. Večer je ve znamení Staromáckého punče a výborné Plzně (za dlabanec s pivkem platíme jako za jedno švédské pivko- je tady opravdu krásně). Za zvuků pražského troubiče pozorujeme noční Prahu, která díky vánočnímu osvětlení vypadá, jakoby hořela. Výhled ze staroměstské radnice je skutečně dech beroucí.

Druhý den na stejném místě stojí dva mladí šílenci v bílém, obklopeni lidmi s foťáky, kteří v deset vyblesknou promenádující se apoštoly a kapsáři si namastí kapsy. Mé kroky míří do rohového Starbucks. Ani nevím, jestli mám na to kafe chuť. Sednu si k oknu a spíš ze vzpomínkové povinnosti si vybavuju všechna místa, kde jsem si nějaké tohle kafčo dala. Dnes mi však poprvé nechutná. Je přeslazené. V kavárně pořád někdo pokřikuje: "jedno latté se sójovým mlékem", atak si připadám spíše jak  v Mekáči než v kavárně. Co se změnilo?

Další den pokračuju globalizaci v praxi. Pondělí - Švédsko, Stockholm. Úterý - Praha a středa  Ostrava se zastávkou v Brně. Když vstupuji na Fakultu, sevře se mi srdce. Tolik mi to tady chybělo. Okamžitě na mě dýchne studijní atmosféra budovy a já mám chuť euforicky ty schody do druhého patra vyletět. Na přednášce je nás pět a půl. Není nic krásnějšího, než strávit odpoledne s přáteli. Dobrý oběd s adventním patnácti stupňovým pivkem, je to pravé ořechové. Nic se ale příliš nenatahuje. Na programu je ještě jedna položka: dojet domů!

Osazenstvo si myslí, že přijíždím až ve čtvrtek. Mé překvapení málem zkazí ten hafan, který mi svým kňučením dává na jeho, jak moc jsem mu chyběla. Je mi až líto, že ho musím odstrčit - až za chvíli! U klavíru objímám překvapenou sestru - tečou slzy. Radostné zvuky na chodbě jsou podezřelé té nejmladší. Zvědavě otevře dveře. První si mě nevšimne, pak otevře pusu a zarazí se. Čekám, co bude. Poslední dny jsem přemýšlela, jestli se ke mě Anče vůbec bude chtít. Její reakce je k zulíbání. Otočí se na podpatku a běží do kuchyně a křičí: "Ilča přijela, Ilča přijela, Ilča už je tady!" Skáče přitom nahoru a dolů a měla tam a zpět (asi dvě minuty)! Když z ní ta euforie poličku vyprchá, stane se pro tento večer mým klíštětem. Usínáme společně v její postýlce. Hladím jí po vlasech a tečou mi slzy. Po dlouhé době, mám pocit, že je vše tak, jak má být. Že je super, někam patřit!

Večer je zakončen výtečným vínečkem s rodiči. To, na co jsem se posledních čtrnáct dní těšila, se stalo skutečností! Světe, zboř se, hajzle spadni, zrušte mi vánoce - nemůžete mě udělat nešťastnou! 

13.11.

Když se řekne Seveřan

http://satwcomic.com/

11.11.

U osteopata aneb i svaly mají paměť

Mám ráda svůj studentský život. Jedinou nevýhodou vidím v tom, že člověk někdy kvůli textům sedí příliš dlouhou dobu na zadku. Tak mi v loňském roce začaly šílené migrény, na které jsem nikdy před ním netrpěla. Neurolog vyloučil sci-fi scénář, že bych měla nádor či něco podobného a usoudil, že je to od zad. Po rehabkách a pomoci fyzioterapeuta se to zlepšilo. Dva dny zpátky jsem ty problémy ale začala mít znova.

Připadala jsem si jako věčně opilá, jako by mi někdo tiskl dlaně na spánky, v noci  mi hučelo v hlavě a já nemohl spát. "Novinkou" byl tlak kolem pravého oka. Jako by se ho někdo snažil vydloubnout z dolíku, kam podle biologických pravidel patří. ve čtvrtek ráno jsem cítila divné brnění na celé pravé  půlce obličeje. Ten den to však v mém kalendáři již stále jasně černé na bílém: 10: 15 osteopat.

Jestli jste o něm nikdy neslyšeli, tak já taky ne. Každopádně David Copperfield se může jít zahrabat!

Osteopat pracuje podobnými technikami jako chiropraktik nebo fyzioterapeut, ale řekla bych, že jde více do hloubky. Rozmasírovává nepatrné svaly, které často můžou způsobit vaše problémy.

Parkuju kolo a vcházím do čekárny.

Přesně na minutu přesně (ano, jsme ve Švédsku) mi otevírá sympatický Australan. Hádám mu něco kolem třiceti. Nemá na sobě žádný bílý plášť, jak jsme zvyklí z Česka. Džíny a free modrá košile. Napadně mě, že mi chybí jen surfovací prkno v pravé ruce k dokonalé představě, ale možná to je jen předsudek.

Popíšu mu svoje problémy, to už sedíme v ordinaci. Svěřím se i se svou teorií: ty problémy začaly po létě, kdy jsem byla poprvé na vodě. Namohla jsem si pravou ruku z pádlování a od té doby při větší fyzické aktivitě cítím uvnitř divnou tenzi. Když déle sedím, bolest vystřeluje až do hlavy, teď se k tomu přidalo oko.

Leon mou teorii potvrdí. Svaly kolem pravé ruky jsou zkrácené, takže při veškerém sportování jsem více namáhala pravou stranu těla. Asymetrická zátěž způsobila všechny další bolesti. K mému překvapení dále konstatuje, že skoliózu opravdu nemám.

Masáž byla opravdu poměrně bolestivá - jak mě kamarádka Lenka ujišťovala a důkazy jsou viděla na jejích modřinách. Když mi masíruje oblast kolem krku najednou ucítím záškub v ruce a lupnutí v hlavě. Tlak je najednou pryč. Oko zase sedí tak, jak má. Ve finále mi ještě prokřupne páteř. Řiká ale, že prokřupávání je jenom dočasné a že pokud se svaly předtím nerosmasírujou, je to skoro k ničemu. Každý sval prý může zase začít fungovat. Jejich jediný problém je v tom, že mají paměť. Pokud tedy po úrazu nemají stejnou flexi, je to jen proto "že si to myslí" a je jim potřeba dopomoct k tomu, aby se rozpomněly.

V závěru mě ujistí, že to se mnou nebude na dlouhé léčení - za což jsem ráda, neboť bych se asi pak nedoplatila. Svaly ještě nejsou ve stanu zapomínání a navíc jim prý pomáhá můj velký rozsah, který podle osteopata mám. Můžu teď být unavená, může mě rozbolet hlava a modřiny jsou naprosto normální. Vycházím z ordinace a uvědomím si, že se tlemím na celé kolo. Strašně moc se mi ulevilo!! Tak zase za týden.

Po obědě na mě padne šílená únava. Jdu spát kolem 20.30 totálně grogy, ale usnu bez toho, aniž bych do sebe rvala prášky od bolesti.

Snad zítra vstanu z postele, napadne mě poslední myšlenka než vytuhnu.

10.11

Něco málo z průvodce

"Rozhodnout se trávit více času s rodinou je typicky švédský odchod z politiky"

"...žádný občan nemůže být na pracovní neschopnosti z důvodů nemoci déle než rok. Důvod odsouhlasení tohoto nového zákona (2008) je prostý, mnoho Švédů vydělává víc, než je jejich pravidelný měsíční příjem, právě na sociální podpoře a benefitech, včetně nemocenské."

Švédsko-turistický průvodce

9.11.

Co má společného Britsen a Beverly Hills?

Tak si tady začínám připadat trochu jako ve slepičárně. Moje koridorové bydlení začalo příliš nápadně připomínat tenhle slavný seriál. U každé kávy se řeší, kdo s kým a proč a jestli tihle už a nebo nic..No, připadám si trošku jako na základce. Nějak jsem za těch pár let "vyšla z formy" a rozhodně se do pomlouvací nálady nehodlám vracet. Ve dvaceti trošku pozdě ne? Jak pro koho! A vůbec! Mám radši drbání na zádech než někoho za zády..

Je taky zajímavé pozorovat, jak se veškeré vztahy kolem vás proměňují. Po dvou měsících některé lidi začínáte znát, atak na ně občas musíte kompletně přehodnotit systém. Už nemusíte být na každé akci, protože jste si vytvořili svůj okruh lidí, se kterými je vás dobře. I z něj ale lidí neustále vypadávají a přicházejí - to zdravé jádro však zůstává. Najednou už nemusíte investovat žádnou energii to přetvářky, že je vám s některými lidmi fajn a můžete s klidným svědomím zůstat v pátek večer sám/sama na pokoji a pustit si film, neboť více, že i tak si budete mít s kým zajít na kafe, když pocítíte pocit samoty.

Člověk se tady seznámí s tunou nových lidí. Někteří jsou zajímavý, jiní ne tak úplně, ostatní až směšní. Podstatné je, že z těch všech bude většina "odpad"(omlouvám se, ale fakt to tak dopadne) a se třemi, čtyřmi lidmi člověk zůstane v kontaktu for ever and ever. Zbytek se stane kontaktem z Francie či Finska, který by se dalo využít k přespání přes noc. 

Ze všechno nejvíce na tom člověk uklidňuje fakt, že ač je ani on, zde nevyhne určitému zaškatulkování, může si oddechnout, neb místní lidi ho v podstatě ani neznají. Nejvíce na tom uklidňuje, že "vy ryzí a praví" jste zkrátka v Česku!

5.11.

První listopadový pátek

 Je pátek. Erasmu pátky jsou tady většinou spojené s proudy vodky, bláznivými tanečky v kuchyni, hlasitou muzikou a následným přesunem do Student Union, kde hraje příšerná mainstreamová muzika za pohybu podnapilých Švédů a mezinárodních studentů. S mými přáteli o takový večer fakt moc nestopíme.

Můj první listopadový týden končí v krásné hospůdce Bishops Arms. Je to legrační, Švédové nemají svůj styl hospod. Všechny místní podniky jsou kopií irských nebo anglických hospůdek - tudíž velmi útulné, nutno podotknout. V šest vycházíme z Britsenu, o půl sedmé jsme v hospůdce. Snad nikdy jsem nebyla v pátek v hospodě TAK  brzy, ale je pravdou, že díky tmy mi přijde, že už je minimálně deset. Když vcházíme zjišťujeme, že je PLNO  v 18.30!! Naštěstí máme rezervaci =).

Tady si objednáváte na baru, žádná obsluha od stolu. Švédové si obecně nějak ulehčují práci. Čeští čísnici se v menu-hours honí jako pobláznění, zatím zde to vyřešili swedish buféé. Stejně tak pivo? Zajdi k baru a zaplať si ho. Místní nabídka je opravdu bohatá. Napočítám kolem osmi druhů ČEPOVANÝCH piv. Z  Českých mají Plzeň, Staropramen (čepuje se to někde u nás??), Krušovice a Budvar. Kvůli vzpomínkám z Pizzerie Jack volím bez rozmýšlení Krůšo, ale číšníkovi oznamuju, že jsem z Česka a že mu pivo zaplatím, jen pokud stejná stejně. Usmívá se a čepne mi trošku do vínové skleničky. Prý mi může garantovat, že to je úplně stejné pivo.  Nevím jestli je to tím, že jsem tak dlouho neměla české pivko, ale přijde mi, že ani zde chuť není úplně plná. Podávám mu však kreditku- Když mi číšník podává účet, postarší Švéd nalevo ode mě žertuje, jestli mě nemá přidržet, abych se nevyvrátila z ceny. Platím svoje nejdražší pivo v životě 62 kronor (*2,7= 167 Kč). Řiká, že byl v Česku a počítá kolik piv bych za to mohla mít tam. No, sama si to dokážu propočítat.

Večer utíká velmi rychle. Opět je plný multikultury. Popíjíme s Němce, Českami, Slovenskou a třemi Čínankami. Bavíme se o jejich tradicích, protože toho opravdu moc nevím. Zjištuji, že nemají vánoce !  ASNI SANTA! A taky zůstávají na rok, tak bude ještě příležitost zjistit, co slaví. Projevuju zájem vidět nějaká čínský film, atak se domluví akce - vaření čínského jídla, českého moučníku a čínského filmu. Strašně se na to těším! Jak to tak bývá nad pivkem se konspirují nejrůznější plány - dostávám pozvání do Číny (rozhodně využiji), nabídku na připojení na "summer hiking" v Německu. Téma přichází od jednoho k druhému: školský systém, život, jiné tradice, ale probereme i antikoncepci, manželství a děti. Je to fajn srovnávat názory na jiných národností a tím pádem mentalit. Číňanky na mě působí strašně příjemně, moc se těším, až je poznám více.

Po nějakém čase musím na toaletu. Jsou zde jenom jedny dveře a na nich znak sukně i kalhot. What is that? To jako vážně? JO! Páni, dámi - společné záchody. Hmm, dávám si dolů prkýnko a když následně při mytí rukou kontroluju svůj zjev v zrcadle, vynoří se z "pisoár místnosti" nějaký chlápek. Automaticky zahanbeně od zrcadla couvnu. Zvláštní pocit...

Je to neskutečné, ale odcházíme z hospůdky až když začíná víkend. Do postele se dostanu o půl jedné. A dneska? Let´s hike again ! ! !

 4.11.

ALARM!

Mám v pokoji protipožární čidlo. Přesně takové, jaké jsem kupovala Simíkům, aby mi ve svých domečkách nevyhořeli. Po včerejšku vím, že:

A) Funguje

B) Zní úplně stejně otravně jako v té hře

...

Kolem jedenácté se sprchuju. Užívám si horkou sprchu, ale pára mě v koupelně následně otravuje, atak otvírám koupelnové dvěře. Jsem celkem unavená, atak mi ani nedojde, že alarmový signál řve z mého pokoje. Nahatá poskakuje po pokoji. Sakra, jak to se proboha vypíná, vždyť nehoří!! Otvírám okno, aby pára co nejrychleji zmizela. Někdo klepe na dveře. Švédi přifičeli, jestli je všechno OK. V tom příšerný zvuk konečně přestává - koupelna dodoutnala. "Just too warm shower adn too much steam," vystvětluju pobaveně. Před usnutím ještě chvíli přemýšlím, jestli někde v dáli neuslyším houkat požární auto, ale než mi zahouká pod okny, tak usínám 

2.11.

Melancholické dušičkové..

 I přesto, že jsem tak daleko a v pátek jsem oslavila Haloween (nebo spíše řekněme další bláznivý pátek, jen tentokrát v maskách), už týden koukám do kalendáře a vím, že letos Dušičky připadají na středu. Kolem čtvrté beru pět svíček a zápalky a vydávám se  na místní hřbitov.

Ještě není tma a podle zpráv je tady dokonce tepleji než u vás - krásných dvanáct stupňů ! Sluneční svit se pomalu ztrácí a já si uvědomuji, že to j "nejkrásnější " dušičkové počasí, jaké jsem kdy zažila. Žádná mlha, déšť, zima nebo vítr, který by vám nenechavě mařil snahy zapálit vzpomínku na vaše blízké. Docházím k bráně a samozřejmě - neubráním se slzám.

Většinou přes hřbitov procházím rychlými kroky, neb spěchám do školy. Dnes jsem ale vzpomínkami v minulosti. Mezi slzami se snažím najít centrální pomník, kde bych zapálila čajové svíčky (=)), těm  kteří nás opustili toto léto i dříve.. Hledám však bez úspěšně. Odmítám však odejít bez zapálení svíček. Vyhlídnu si starší opuštěný hrob. Při zapálení každé svíčky vzpomínám na dušičku, co už mě nikdy neobejme. Poslední zapaluji člověku, kterému stojím na hrobě. Snad to není "breaking swedish law".

Odcházím v myšlenkách nad životem. Utíká tak strašně rychle.. V létě to vypadalo všelijak, ale jeví se mi to tak dávno, co jsem si s dědou povídala o jeho cestách po Finsku. Měl radost, že jedu do Švédska že poznám tuhle vyspělou zemi na úrovni. Nemyslela jsem si, že namísto dopisů a skypů mu budu tady ve Švédku budu zapalovat svíčku. Jediné, co mě uklidňuje je fakt, že cítím, že je tady pořád se mnou.

Představuji si, jak to vypadá v tento den v Česku. Světýlka zemřelých svítí, protože je ti živí přišli zapálit. Hroby jsou ozdobeny vřesy a věnci s nápisy "Vzpomínáme". V porovnání s mou představou, ty švédské působí velmi suše. Napočítám do desíti zapálených svíček na celém hřbitově, žádné vřesy, květiny či věnce. Nejkrásněji je vyzdobena ta část hřbitovu, kde napadalo žluté listí z břízy. Navíc ke svému překvapení zjišťuji, že jsem na celém hřbitově úplně sama. Zvláštní to pocit. 

Odcházím loudavým krokem a přeji si, abych se i po návratu uměla radovat z každého okamžiku tak, jako tady. Vím, že to doma bude těžší, ale ta "dřina" stojí za to. Nemyslíte? Nechci mít pocit, že se stav zastavil pokaždé jen na pohřbech.

Večer jdu cvičit s místním klubem, který trénuje na orientační běh. Jejich spočívá v patnáctiminutové zahřívačce  ve stylu aerobiku - fuj úplně jsem zapomněla, že i u těchto nenáročných cviků se člověk dokáže pěkně zpotit! Pak se tělocvična mění v mraveniště - každý popadne činku, karimatku, bednu a rozmisťuje předměty na určité místa. Začíná kruhový trénink! Cca minuta cviku a šup na dalších stanoviště. Po dvou kolech se mi podlamují kolena, když si v pauze odskočím na záchod. WOW.

Nejzajímavější je pro mě ale na cvičení celkové složení cvičících: muži a ženy všeho věku. Málem šlápnu asi na osmiletou holku nalevo, zatímco napravo poskakuje asi čtyřicetiletá "good-looking" Švédka. Naproti mě do rytmu vypochodovávý step-up jak šedesátiletý pán tak patnáctiletý teenager. Naše cvičitelka už je v důchodu, takže jí je minimálně 65, ale ta muzika co pouští jsou parádní moderní pecky, které člověka dobíjí neskutečnou energií. Navíc přes tělocvičnu pozoruji, že zvládla klikovat celou minutu v kuse - asi budu muset jít víc do sebe ! Zkrátka o dobře, ta hoďka a půl je jako kladivo na veškeré předsudky typu "to je pro ženské" nebo "to je jen pro chlapy". Všichni dělají stejné cviky. Navíc z nich cítím neskutečný pozitivizmus. Ti lidé tady si nepřišli zacvičit z donucení, nebo aby zhubli nějaké to kilo. Přišli, protože mají radost z pohybu! To se mi moc líbí.

Po mojí sprše se zhošťuju svého úklidového úkolu. It´s my cleaning week! Strkám prázdné  VRATNÉ plechovky od piva do igelitek, abych je odnesla do Willys (supermarket) a získala tak nějakou kačku na chod kuchyně - houby, Jar atak. Se sklem však musím jít na dvakrát - jop byl to dlóóóuhý večírek. Vyhazuji i dvě láhve od Pálavy, pozdní sběr. Ježiš, jak je to dlouho, co tady ta Týna byla? Pak se konečně vydávám do B-down kuchyně, kde se s Češka pouštíme do přípravy české malinové bublaniny. ZÍTRA BUDEM FIKOVAT! O čtvrté =).

A jaké byly vaše Dušičky?

20.10.

Přituhuje !

Tak je to tady. Zpoza okna pozoruji mrazivě postříbřenou střechu. Nenechte se mýlit sníh ještě nenapadl, ale nejedná se ani o pouhou ranní jinovatku známou z Česka. Stříbřitý poprašek mi s přímotopem a kouřícím čajem připadá pohádkový, když asi kolem desáté nezmizí, rozhodnu se dnes vyrazit s červenou čepicí - Vánoce se blíží.

Zapomněla jsem přes noc kolo venku, atak musím první odstranit mrazivý mech ze sedátka - ani tak se nevyhnu mokrým kalhotám. Zima mi není - má trasa do školy je do kopce - zahřeji je!

Cestou do školy mi na hlavu padá listí. 

Po dnešním semináři používám výraz: "S tebou je domluva jako s Turkem." 

Včera jsem ztratila notebook. Ještě, že tu hlavu si nelze jen tak někde odložit. Naštěstí jsme ve Švédsku, kde "honesty" je jednou ze ctěných vlastností. Takže když jsem si po dvou hodinách uvědomila, že mi něco chybí, našla jsem ho tam, kde jsem ho nechala - venku, pověšený na řídítkách od kola. Jsme sice ve Švédsku, ale žiji v "Erasmus komunitě". Nechápu, že ho někdo nesbalil.

Navíc jedna Němka mi vyprávěla, že to se švédskou počestnost taky už není tak žhavé. Za dobu co žila v Německu si kolo nikdy nemusela zamykat a nikdy jí ho neukradly. Ve Švédsku už dvakrát, zamčené. Nad otázkou, jestli to způsobeno zvyšujícím se počtem imigrantů, nebo křivící se švédskou počestností, může jen spekulovat.

18.10.

Krásně škaredé švédské počasí

Dneškem i zde dorazil škaredý podzim. Nejen že slunce nesvítí, není tady ani moc světla. Jakoby se Švédsko ze dne na den zahalilo do šedé bubliny. Na cestě ze školy navíc začalo pršet. Ani rychlá jízda na kole nepomohla, abych nepromokla jako švédská podzimní myš. Sice jsem byla vždy vděčná, že někdo vynalezl odepínací kapuce, dnes by mi však bývala více platná na hlavě, než odepnutá v pokoji na věšáku.

Dojíždím do Britsenu, promoklá na kost, hladová a nechápu proč, ale usmívám se. Kakaová sezóna oficiálně začala.

14.10.

GLOBALIZACE V PRAXI

Co jsem včera dělala? Zkoumala jsem globaliazci v praxi.  V HaM jsem objevila stejné tanga, co jsem zakoupila v ČR. Udělala si návštěvu Systembolaget a obdivivoala sbírku českých piv, ale nakonec jsem zvolila californské víno, které jsem už pila v Německu doma i ve Švédsku.

Přemýšlela jsem, jak by určité švédské praktiky fungovaly u nás. Konkrétně při obědě, který stál v přepočtu kolem 220 Kč, ale byl formou švédského stolu, s neomezeným pitím, dezerty a kávou. Jak by se k něčemu takovému postavili Češi? Fungovalo by to u nás? Věc, které mě neskutečně zaujala byly čtyři karafy s vodou. Ale jak by řekl vypravěč pohádek: "Nebyly to tak úplně obyčejné karafy". V každé z nich byly kusy jednoho druhu čerstvého ovoce - jahody, maliny, citrón a limetky.

Večer lekce globalizace pokračovala. Tady ve Falunu jsem se pokoušela rozšířít povědomí o Renčově filmu Román pro ženy. Za pití ovocných čajů z Česka a ukusování Ruměnek, BeBeček a Kolonádských oplatek jsme měli švédskou FIKU. Při filmu jsem se však nemohla zbavit pocitu, že jsou všichni ti Italové, Finové, Francouzové i Němci spolu s klučinou ze Severní Ameriky víc než rozčarováni. Znáte ten pocit, kdy pustíte váš milovaný film někomu druhému a pak úzkostně trnete, jestli se mu bude líbit a zároveň si všímáte sposuty detailů filmu, které vám dříve ušly?

"Hmm, o čem je jako ten film?" Ptá se mě kámoška, když hlavní hrdinka během deseti minut vystřídá tři chlapy a přichází scéna "jak ti to tam čvachtalo". Mám pocit, že nikdo ani nedýchá a myslí si, že jsem jim pustila nějaké porno a on je to přitom jenom film na Viewegovovy motivy =). Při jejich překvapených reakcích si uvědomuji dvě věci. V českých filmech se velmi otevřeně pracuje se sexualitou, avšak v jiném pojetí něž to dělá mainstreamový Holywood. Výsledkem u mých přátel byly řekla bych nechápavé až pohoršlivé obličeje. A přitom tam není nic, co by se nedělo: lidé v Románu pro ženy umírají, spí spolu, rozchází se a dávají dohromady, hádají se, podvádí se -všichni v tom žijeme! Jsou české filmy natočeny "upřímně"? Nebo je to jen jiný styl humoru? A to už ani nemluvím o tom, že určité české vtipy prostě nepřeložíte: "Už nám dva roky tajně spořím na byt! S liškou!" nebo výkřik "Bobika!". Nechal diváky naprosto chladné - jen my Češky jsme se řehtaly.

11.10.

KNIHY !

 Teda řeknu vám, některé věci tady opravdu nepobírám. Základem studia jsou samozřejmě texty, ale někdy se nim dostat je oříšek.

Knihovna na Dalarně je poměrně malá. Knížky na půjčení jsou většinou rozpůjčované. Ten problém by měl vyřešit jeden kus od každé knihy, který není absenční  -tzv. reference copies. Pokud se v knihovně sejdou dva studenti, kteří chtějí číst stejnou knihu, jeden z nich  bude mít logicky smůlu. To se samozřejmě může stát na jakékoliv české univerzitě. Ale u nás máme možnost si knihy okopírovat, nebo naskenovat (pro studijní účely klidně i celou). Tady je to protiprávní úkon. Knihy se skenovat nesmí a okopírovat můžete maximálně 20 stránek - takže to pravidelně porušuju. Zatykač na mě zatím nebyl vydán, tak uvidíme.

Před začátkem moje druhého kurzu jsem při pohledu na kvantum četby byla notně otrávená z představy nekonečného kopírovaní víc jak poloviny knih. (POZN. Někdo by mohl namítnout: "Tak si sedni do knihovny a čti to tam, nemusíš nic kopírovat!" No jo, jenže to té knihovní verze si zase nemůžu dělat vlastní  poznámky..). Začala jsem proto brouzdat na internetu, že si jednu z knih koupím, neb by se mi do budoucna mohla hodit. Měli ji! Za rozumnou cenu. Doba dodání však byla kolem osmi až jedenácti dní. To už budu mít skoro po zkoušce.

Vydávám se do centra města. V jediném akademickém knihkupectví knihu nemají. Mohou mi ji však objednat, čekají doba je stejná. Ale ta cena!!!Spousta knih je v  až dvojnásobně dražší. Což mi přijde směšné, neboť u nás ty rozdíly nejsou tak markantní a navíc, pokud si neobjednáte alespoň pět knih, tak internetovou cenu hravě dorovná poštovné a balné. Ve Švédsku však za balné nemusíte dát ani korunu.¨

Sečteno a podtrženo - nedává to smysl.  V knihovně není dostatečný počet pro všechny studenty. Knihu nemůžete oskenovat ani okopírovat větší část. Vidím za tím snahu buď studenty přimět studovat v knihovně, na což tato moje švédská knihovna rozhodně nemá kapacity, nebo si knihu koupit - což ale zase nemusíte stihnout včas neboť kurzy jsou zpravidla pětitýdenní. Literaturu se dozvíte na jeho začátku, "čekačka" na internetové knižní objednávky je 8-14 dní. Navíc cena obchod versus internet mi taky přijde postavená na hlavu.

Slavné to Švédsko.

7.10.

CESTA NA SEVER

 Tak jsem zpátky z cesty na severu. Byla to dlouhá, ale krásná cesta ujeli jsme něco kolem 2800 Km a neviděli ani zdaleka všechno co se vidět dalo. Hlavně v druhé půlce nám moc nepřálo počasí, ale i tak co mi utkvělo v paměti.

Navštívili jsme nejteplejší pláž Pitea, která je známá tím, že je nudistická. Viděli jsme spoustu mostů, asi z nich po čase budu otrávená stejně jako z jezer, zatím jsem však ve fázi focení.

Největší zážitky. Pod kola nám vběhl los i s celou rodinkou. Naštěstí to pan řidič bez nehody vybral. Od té chvíle už nám výstražné značky POZOR LOSI, nepřišli tak vtipné. Potom nám pod kola ještě dvakrát zabloudila liška.

Když jedete po švédských cestách, tak zařadíte pětku a jede furt, furt rovně - až do Kiruny! Takže jsem se oklepala i já a po wow..(kolik je to let? 3?) asi třech letech řídila s řadící pákou v ruce. Na Lofotech jsem tak projela pětikilometrový tunel, KTERÝ VEDL POD MOŘEM! Je to zvláštní pocit, když musíte jedete první tunelem z kopce a pak zase do kopce.

V Norsku jsem ještě dráž než ve Švédsku, s otevřenou náručí jsme vítali hraniční přejezd zpět ke švédským cenám.

K největším zážitkům jsem zapomněla zahrnout ty dvě sprchy ! To byla lahoda, člověk je fakt rozmazlený, když se sprchuje každý den!

Nejkrášnějí noc byla asi ta, když jsme kempovali na norské sjezdovce s nočním výhledem na Narvik, ale zároveň to bylo i nejhorší ráno, neboť náš zahradní stan nevydržel nápor deště, a strany se nacucaly vodou tak, že nás všude studili.

Největší záhada byla, čí ponožky to proboha tak smrdí! Nakonec se ukázalo, že to byl můj sýr..tak jsem ho musela povinně dojíst.

V Norsku je na dálnici povolená 90 km/h. Pokuta za překročení rychlosti je 5 000 NOK.

A teď trošku z jiného soudku.

Všichni znají Milerova krtečka! Němci, Italové, Finové, Francouzi. Jak krteček ke kalhotkám přišel je prostě fenomén!!

Věděli jste, že mumínci jsou z Finka? Mají tady dokonce svou Moomin´s park!

Švédská důvěra: v srpnu jsem si tady koupila sluchátka na Skype a zámek na kolo, abych následně zjistila, že je nepotřebuju. Na konci září jsem se dokopala jít ty věci vrátit. A bez mrknut oka mi je vzali zpět. Bez obalu, nemusela jsem si vymýšlet žádné trapné historky, prostě jsem řekla, že ty věci nepotřebuji.

Zkouška

Mám za sebou první zkoušku z International Relationships a snad úspěšně. Byla to celkem výzva nejenom proto, že jsem nic podobného nikdy nestudovala, ale člověk nevěděl ani co čekat od samotné zkoušky. Ukončení bylo formou home-take exam, esejí.  Zdálo by se to jednodušší, ale byl na to omezený čas 5 hodin. Takže v jedenáct člověk otevřel soubor se zadáním otázek a do čtyř odpoledne je měl vypracovat. S tím, že musel i udávat zdroje atak. Musím říct, že mi ten předmět dal opravdu hodně, možná víc, než když se v Česku musím něco nazupat na zpaměť, neboť tady člověk musel mít o tématu přehled, aby byl schopný spojit teorii s argumenty a vlastními názory na věc. Fakt, že mohl používat internet nebo jakékoliv zdroje mu v dané chvíli moc nepomohl.

Jak jsem již dříve psala, Švédové jsou vysazení na plagiátorství. Přijde mi to uhozené, ale prý se často najde student, který vsadí na CTR+C, CTR+V z "relevantní wikipedie"..Většinou to však nejsou Švédové.

18.9. 2011

Co jsem pochytila na přednášce THE INTRODUCTION TO  THE SWEDISH SOCIETY

Přicházím na přednášku, které je jednou z povinných pro mezinárodní. studenty. Měla by být tou nejzajímavější z těch, co už jsem absolvovala, neb by se měl týkat švédské kultury a společnosti. Přednášející je silnější bloňďatá žena, původem z Ruska, ale žijící téměř celý život ve Švédsku. Šťastně vdaná, se dvěma dětmi. Se na nám snaží přiblížit švédskou mentalitu. To, co zde dále napíšu, budou tedy její výroky, ne moje osobní zkušenost =).

Švédové nemají příliš mnoho času udržovat sociální kontakty. Akce jako středeční pivko nebo páteční bowling s přáteli se nekoná. Žijí izolovaně ve svých rodinách, které jsou pro ně vším. Práce a rodina - to je alfou a omegou všeho. Pokud se uděje nějaká sousedská akce je to maximálně jednou ročně, jinak na to není absolutně žádný čas. Děti, práce, povinnosti s dětmi, večer jste vyřízení a nemáte náladu ještě poslouchat sousedské problémy, nebo být zábavný. Její popis na mě trochu působil tak, že Švédové jsou asociálové a je pravdou, že jich zde se mnou na korridoru mnoho nebydlí. Švédové striktně oddělují osobní a pracovní život. Se spolupracovníky se nestýkají ve volném čase, dokonce ani nemusí vědět nic o vaší rodině. Pokud se nastěhujete do sousedství nečekejte, uvítací dort a party ve stylu Ameriky, můžete tady žít roky, ani byste se dozvěděli, kde vlastně váš soused je. Ale pokud budete potřebovat mouku, nebo cokoliv jiného, pomoc bez problémů dostanete. Přednášející to vystvětluje i místním počasí: když je ve čtyři hodiny tma, máte pocit, že je konec dne a to se odráží i ve vaší energii. Když je to jen pár dní, vypořádáte se s tím, ale pokud žijete ve Švédsku, ovlivní to i váš charakter a jakousi distanci ke vztahům obecně. Pochmurné počasí se také odráží v konzumaci kávy: Švéd vypije deset kilo kávy ročně !

Švédové jsou opravdoví dříči, ale přesto je jejich pracovní filozofie jaksi jiná než naše. Ta česká by se dala charakterizovat: hamty hamty mít víc než tamti. V okamžiku, kdy se nám začne dařit, jsme na sebe pyšní , a já si myslím, že právem. Je krásné mít radost, když se nám něco podaří. Je podle mě naprosto přirozená dát najevo, když jsem smutní, rozzuřená, nebo šťastná. Švédská hlava to má ale jinak. Švéd má na paměti: I´m not better then YOU ! Nejsem lepší než ty. Tu rovnocennost cítím osobně hlavně v přístupu profesorů ke studentům. Nemají potřebu jim cokoliv dokazovat, berou je jako sobě rovné, i když toho třeba ví o literatuře daleko více - to se ale v budoucnu může obrátit, nebo daný student může vědět daleko více o jiné oblasti, o které profesor nemá ani páru.

Lidé si nejsou příliš blízcí. Neexistuje tady žádné pusinkování při příchodu do práce ve španělském stylu. Ale často ani objetí dlouholetých spolupracovníků. Švédové maximálně usměrňují své chování, takže pokud se budete smát příliš nahlas, nebo si na něco stěžovat, budete náležitě usměrněni, že to není vhodné chování.

Toto striktní dohlížení na chování panuje i na diskotékách. Což mě celkem překvapila. V okamžiku, kdy je vám osmnáct, nikoho na Stodolní nezajímá, že jste tak sťatí pod obraz, že nemůžete chodit. Ve Švédsku si alkohol můžete začít kupovat až od dvaceti, to zaprvé. Za druhé na řadě hudebních festivalů si koupíte maximálně tak Fantu nebo kafe, čímž pro mě festival lehce ztrácí, když nemůžu držet ten půllitr pivka v ruce. Ale zpět k té diskotéce. Kluby se zavírají ve dvě ráno. Po celou dobu se tady procházejí žlutí bodyguardi, kteří kontrojují všechno podezřelé-bavící se mládež. V okamžiku, kdy je někdo příliš opilý, je vyveden z podniku. "Dívej se mi do očí a mluv na mě, ať poznám jak jsi opilá" řekla žlutá gorila holce, co uklouzla na tanečním parketu a spadla. Vstupy do tanečních klubu se pohybují kolem 50-90 kronor. A cena alkoholu je další pecka. Za drink (cola+rum, vodka+redbul) dáte do půlnoci polovinu tzn. 56 kronor, od půlnoci 100 a více. Fakt nechápu, že jsou ty bary stále plné a švédští studenti si kupujou drinku o sto šest. I když většina z nich přichází do klubu již "předpřipravena do taneční nálady", ale ne příliš, jinak do klubu nebudete vpuštěni. Pokud váš Švéd pozve na drink, je to jakoby měl na čele napsáno: "Jsem ten nejzoufalejší v klubu." No, ale vzhledem k ceně alkoholu by si zase evropský Erasmus student připadal jako pošetilec, kdyby toho nevyužil, že? Jinak muzika se kterou jsem se doposud setkala je naprosto příšerná. Takový styl alá Magika na Stodolní. A pokud se ozve nějaký zpěv, záhy se ukáže, že jde o nemožný remix. Jo..zkrátka nejsem party-girl. Sranda taky je, že nenajde žádnou "typicky švédskou hospodu". Všechno jsoi kopie anglických nebo irských podniků, kde dáte za pivko kolem 50 kronor. Někde jsem viděla čepovaný Staropramen.

K Švédskému pivu. Jasně, je to žabí voda a to sice proto, že podmínky tady nejsou takové  jako u nás. Chmel nemá šanci v období teplých měsíců dozrát do takové kvality a množství, aby vzniklo něco podobné hořkému českému pivu, proto je slad míchán z nějakým kukuřičným sladem či co - takže to bude vždy JEN ŠVÉDSKÉ PIVO. Švédské víno-pokud , je opravdu jen pro ty největší odvážlivce. 

Co se týče jídelních favoritů, tak jsou to rozhodně måltid bollar, masové koule. To je oblíbené studentské jídlo - levné a chutné.  Podobně jako Falukorv - klobása podobná našemu junioru. Ještě jsem neochutnala, neb nejsem příliš velký fanda salámů a podobných uzenin.

Poslední věc, kterou bych zmínila, než si půjdu dát něco na zub je poměrně zvláštní Queue system. Pořadový systém je ve Švédsku velmi rozšířený přes školy, úřady, ale taky v nemocnicích a při pohřbech. Na vystrojení smutečního rozloučení si Švédi počkají tři až čtyři týdny, a ano švédské zdravotnictví je na špičkové úrovni, ale dostat se okamžitě k doktorovi, když potřebujete antibiotika na angínu - to je oříšek. Opravdu si myslím, že máme zlaté zdravotnictví.

Ještě poslední věc! Příspěvek na mateřskou dovolenou ženy pobírají MAXIMÁLNĚ jeden rok. Navíc je  zde běžnou praxí, že ženy - průměrné ženy, ne kariéristky, jak jsou líčeny u nás - jsou s dítětem doma prvních osm měsíců a další čtyři muž. Ve věku jednoho roku dítěte již oba rodiče pracují, i díky tomu, že služby zajišťující hlídání dětí, jdou tady někde úplně jinde. Jejich poskytování pak naprostou nezbytností a ne jenom výstřelkem ambiciózní ženy. V tomhle směru se má Česko ještě rozhodně hodně co učit!

6.9.2011

Škola a jinakosti v ní

Be on time! Bez toho aniž byste se naučili chodit ve Švédsku včas na hodinu byste asi dlouho nevydrželi Já se však stále učím. Tady nepamuje takové benevolence, že si prostě přijdete na přednášku o půl hodnu později, a když se vám zdá extrémně nudná, tak ji opustíte. Opozdilostí dáváte profesorovi najevo, že je pro vás jeho předmět méně důležitý. A co mě zarazilo nejvíce: řada profesorů, po zahájení hodiny dveře jednoduše zamkne, atak záleží na štěstí, zda se doklepete, a zda vás učitel chce slyšet. Naštěstí je řada profesorů první týdny tolerantní, protože najít tu správnou místnost je ještě pořád pro řadu studentů zapeklitý oříšek, atak často přeruší přednášku a zopakují, co již bylo řečeno, pro opozdilce.

Ať má vyučující pět titulů před jménem a deset za, nepoužívají se. Tady se učitelům tyká křestním jménem. Je stěží najdete předmět, který by neměl seminář - ten je zpravidla tvořen maximálně dvaceti studenty.

Výukově jsou na Dalarně taky trošku popředu. Student má možnost celou řadu předmětů odstudovat distančně, což znamená, že vyučující pro něj přednášky speciálně nahrává, nebo se student musí v čas přednášky pro prezenční studenty přihlásit do příslušné imaginární místnosti. Studenti vidí vyučující i prezentace, které se v dané hodině řeší. Distanční studenti nejsou ochuzeni ani o semináře, které probíhají skrze program, který je velmi podobný Skype. Nabízí se tak možnost, že jakýkoliv student, ze kterékoliv části světa se může zapsat do kurzu španělštiny, nebo absolvovat některý z master programů. Nadšeni musí rozhodně být i asociální studenti =). 

Zajímavé taky je, že Švédové od sedmé třídy na ZŠ nejsou známkování. UČENÍ MÁ BÝT ZÁBAVA, ne stres! Na výšce pak zkoušku z předmětu můžete opakovat kolikrát chcete - avšak samozřejmě jen třikrát za semestr. Je tady cítit úplně jiná filozofie: učitelé jsou tady od toho, aby vás něco naučili, ne strašili ve snech. A na co jsou tady na univerzitě obzvlášť hákliví je plagiátorství! Máme povinnou celou jednu přednášku na toto téma, abychom si byli vědomi dvou věcí: 1. Jedna neodcitovaná věta, a jde vyhozeni z univerzity, tudíž naše dosavadní studium pozdbude významu. 2. Je lepší práci odevzdat později, než podvádět.

Na konci hodiny se profesorovi děkuji za hodinu ťukáním do stolu, což je přinejmenším milé.

Taky se příliš nesnažte najít dámské či pánské záchody a zkrátka vyražte do těch, kde je napsáno Toaletten. Místnosti o velikosti záchodů pro handicepované lidi jsou zde k službám jak pro dámy, tak pány. Jo slečny, hold se připravte, že si může stát i to, že si budete muset sundat prkýnko ;)

31.8.2011

Moje cesta do školy

28.8.2011

Počasí

Počasí je tady vskutku aprílové. První den ve vlaku jsem se děsila mlhy, ale po příjezdu mě uvítalo falunské sluníčko. Už si začínám zvykat, že to, že se probudíte do bouřkového mraku ještě neznamená, že po si obědě budete muset obléct sukni a tílko, neboť teplota vyskočí o deset stupňů. Ranní liják vskutku nemusí bránit vaší chuti jít si večer zaběhat kolem jezera, pokusit se nepošlapat houby a na závěr si zaplavat v ledově chladném jezeře.

Avšak co není může být! Právě konec srpna je podle průvodce období, kdy se lámou teploty a můžou přijít noční mrazíky. Takže asi poslední šanci si udělat švédskou smaženici, neboť v říjnu může napadnout první pokrývka. Avšak legendární  sněhové metry a půl se většinou vytváří až kolem listopadu/prosince, za to setrvávají do dubna. No, bude to docela legrace, jít si na narozeniny zaběžkovat =). Libí se mi poznámka v průvodci: "Oficiální známka toho, že se začíná OTEPLOVAT , že přichází jaro, je pět po sobě  jdoucích dní, kdy teploty neklesají pod bod mrazu."