5.1. 2018(4 dny po kurzu)
20.3.2017 (15 dní po kurzu)
#4 ŠŤASTNÁ I BEZ VÁNOC
Ranní hádka s přítelem, sedmi hodinové mlčení v autě na,
hučení v hlavě, únava, tenze všude po těle – to byly mé pocity, se kterými
jsem vstupovala 20.12 2017 na půdu meditačního centra
Dhamma Pallava.
Vztek, vztek, a ještě
jednou vztek
Je těžké být pro druhé, když jste sami v nepohodě.
První dny kurzu jsem menstruovala – pro ženy je to často dost autistické
období, kdy potřebují být v sobě, minimalizovat kontakt s druhými a
hlavně!!! Aby je každý nechal být a nikdo po nich nic nechtěl!
Ale ejhle! Na kurzu mi byla udělena role ženské manažerky: což
je osoba, která se stará o ženy, které jsou 10 dní v tichu a je takovou
spojkou mezi ženami a učitelkou. (Aha, info pro ty z vás, kteří čtou můj
první meditační kurz: jela jsem tzv. „sloužit“ tzn. Pomáhat i organizací pro
studenty a studentky, kteří jsi přijeli kurz „sednout“.)
První dny byly ztělesněním pekla na zemi. Bolest hlavy,
bolest z menstruace, střeva zvykající na vege stravu a do všeho moje snaha
být „tou pečující“ – totální úlet. Sedni si, sedni si Irčo a porozuj dech,
říkají mi Goenkovy
instrukce v meditační hale. A tak pozoruju všechen ten vztek, co jsem
v sobě za poslední dobu, možná léta nahromadila…
…že život není podle
tvých představ
…že se v něm necítíš tak, jak bys chtěla
…že stále děláš ty samé chyby
Na 10 dní se vypnulo okolí mého každodenního života a já si s každým nádechem
a výdechem znovu potvrzovala již známé:
…že
totiž spouštěčem veškerého mého trápení jsem já sama a moje mysl, nikdo kolem.
Všechno ve mně bublalo. První dny mě neskutečně sraly
všechny ženy, když po mě něco chtěly. Iritovaly mě okolní lidi, ač byly
v tichu…
A tak jsem to pozorovala. A ejhle – 7 den se dostavila
radost po těle.
Trochu jako ježíšek
Právě na mě se v průběhu kurzu obracely ženy
s jakoukoliv prosbou či problémem. První dny proto byly dost lítací –
běhala jsem po centru a k prahu jejich pokojů(s vlastní sprchou a
záchodem) jsem doručovala budíky, vložky, deky, léky, termosky… Vnitřně bez
jakékoliv šťávy či energie a se snahou o větší vyrovnanost. A kdesi hodně
hluboko uvnitř tekla tenkým proudem radost z toho, že můžete druhým
pomoci. Byla zatím však velmi slaboučká. A co na tom bylo nejtěžší?
Přijmout mé schizofrenní pocity, že bych teď potřebovala být
sama pro sebe, ale bylo nutné být pro druhé. Překonat ten odpor. Odpor, se
kterým jsem zápasila posledních pár měsíců při ranním vstáváním do práce.
Přijmout vztek, že mě vytáčela každá drobnost, které ženské udělali „mimo
pravidla“, která ještě neznala. A víte, co stačilo? Meditovat =)
Půjdem spolu do
meditační haly – důdlaj, důdlaj GONG GONG GONG
Jedním z mých úkolů bylo v pravidelných časech
zvonit na gong, a oznámit tak studentkám bez hodinek čas jejich meditace. Jako
první jsem si při pohledu na ženy vylézající se svých pokojů po zvuku vzpomněla
na pohádku o Krysaři.
A jednou, když jsem je viděla odcházet pomalým krokem
v houfu se mi objevil obraz lidí putující do betléma, aby přivítali
narození Ježíška. Přes sto mužů a žen deset dní pravidelně putovali do
meditační haly, aby se trpělivě pokoušeli objevit to poklidné světlo. Spásu,
kterou mělo přinést narození Ježíška, hledali v sobě. A byli úspěšní.
Největší dar
Je to tak trochu (asi nejen vipassana) klišé, ale sloužením
na kurzu jsem dostala přesně to, co jsem potřebovala. Ne ponožky, ani povlečení
nebo kabelku. Vánoce jsem letos prostě vyškrtla z kalendáře. Mým letošním
vánočním dárkem bylo opět v sobě otevřít
ten gejzír přirozené radosti a lásky, když jste pro druhé – nezištně. Jen
dáváte – je to jednosměrná jízda.
Nevyměňujete si dárečky, protože by se to mělo. Jen dáváte
svou energii. Na úkor spánku i vlastní pohody na kurzu. Odměnou je vám
vděčnost, kterou cítíte v němých pohledech žen, které přišly pracovat
s tím, co je v životě trápí.
V krabičce se zlatou stužkou jsem taky obdržela silnější vyrovnanost. A
v pestrobarevné dóze byla ještě jedna velmi cenná věc – možnost naslouchat.
Každý den, když ženy chodily za učitelkou a ptaly se na
techniku, nebo na přesah meditací do jejich životů, jen jsem tiše seděla a poslouchala,
někdy překládala jejich dotazy do angličtiny. To, čeho jsem byla přítomna bych
shrnula slovy Nohavicovy písně „každý si nese své břímě“.
Bylo pro mě tím nejkrásnějším dárkem, být tichou svědkyní toho,
jak se obličej žen v průběhu kurzu mění. Jak nejistě a nedůvěřivě
přijíždějí na kurz, prochází si vyčerpaností a odporem a začínají se upevňovat
v technice, a tak i pracovat se svými bloky: depresemi, strachy, smutky,
nekonečnými myšlenkami, vzpomínky, které nezpracovaly. Jak? „Jednoduše“ – pozorováním
vlastního dechu. A postupně v sobě zase objevují ztracený klid a harmonii.
Zázraky se prý dějí jen o Vánocích, ale já bych řekla že se
dějí na každém kurzu vipassany. Rozzářené obličeje, sdílení a pocit lehkosti,
které ženy desátý den popisují, pro mě byl jasným důkazem.
Když přišel den
24.12.
Necítila jsem jakýkoliv smutek, že nejsem u štědrodenního
stolu. Ten den pro mě byl jen dalším dnem v kalendáři. Jednak proto, že
jsem byla meditační atmosférou zcela pohlcená. A pak také proto, že denní
program sloužících je velmi intenzivní a není v něm mnoho volných chvilek
a když jsou, děláte to nejrozumnější, co můžete – spíte!
V neděli jsem tak usínala s jedním bezlepkovým
srdíčkem v pupku, co přinesla kamarádka k obědovým fazolím, abychom
společně „oslavili Vánoce“.
A co se jako pije na
Vánoce v meditačním centru?
Okurkový lák!
Kvůli mým zažívacím problémům (viz níže) jsem hledala
jakékoliv řešení, které mi pomůže, abych vege-šok lépe trávila. Po jakémkoliv
jídle jsem totiž měla v žaludku a následně i ve střevech cihly.
Polská manažerka centra mi dala jednoduché rady: „Namoč si
nové koření do vody přes noc, ráno to vypij a rozkousej co nejvíc kuliček. Jo a
taky můžeš pít tady tu okurkovou vodu, je v ní mnoho probiotik.“
A takhle jsme na Štědrý den stály a povídaly si v obrovské ledničce, kam
se vejde jídlo pro 120 lidí a cinkaly o sebe skleničkami s vodou ze sudu plných
polských kvašáků. Řeknu vám – ani po víně mi v životě nebylo TAK SKVĚLE,
jako po třech skleničkách tohohle zázraku!
A vajíčka by nebyly?
Vysvětlím: pro mentálním zpracování „nejsem vegouš, jím zase
maso“ přišla další výzva - 10 dní bez masa! Nešlo tak ani o chuť nebo toužení,
ale o to, že mi najednou přestávalo fungovat tělo: střeva si dala sváteční
voraz, po každém jídle mi bylo zle – čočka, rýže nebo jablko. První dny to
zachraňovala dušená zelenina s hromadou olejem, pak mi bylo blbě i
z ní. Jak jsem to řešila? Právě!
Tady nebyl prostor vymýšlet tisíc důvodů „proč se to děje“ –
mohla jsem to je pozorovat. A tak jsem meditovala – s bolestmi
v břiše po každém jídle, se vztekem všude po těle. Z toho, že mi nic
v tom těle nefunguje. A velmi brzy jsem začala v těle pozorovat, že
když najedu na střeva, stáhne se mi tenzí část hlavy. Pozorovala jsem myšlenky,
které se mi objevovaly, když jsem tuto oblast pozorovala. A mi zase došlo, jaká
je pravda, že zažívání je základ prožívání. Střeva bublající vzteky, okurkový
lák 2x denně, meditace 5+ hodin – a sedmý den se to zlomilo.
V těle přestaly být cítit cihly 3x denně a já jsem
mohla sníst COKOLIV bez bolesti, či nafouklosti do podobu balónu. Vege/nevege –
všechno cajk!
Furt píšeš o té
vyrovnanosti – co to jako je?
Je to vaše schopnost nereagovat na pocity – příjemné, nebo
nepříjemné. Pozorovat dění uvnitř v těle, ať se děje cokoliv: bolest, horko,
teplo, pocení. Nesnažit se upínat ani na příjemný pocit, který cítíte v oblasti
pochvy, nebo reagovat odporem na bolest hlavy. Proč je to tak důležité?
Asi každý zná zklamání z nenaplněných očekávání:
z dovolené, ze vztahu, z dárku, z práce…
Uf tohle mělo být
jinak. Čekala jsem, že pro mě udělá to a to. Ale já chtěla jinou barvu batohu.
Jste zklamaní, rozčarovaní, naštvaní.
A teď si představte, že byste takhle chtěli vytvářet
představy a očekávání o tom, jak by mělo bít vaše srdce, kudy by měla proudit
krev, nebo kudy pojede kyslík. Nemožné že? Ano a stejně nemožné je ovlivňovat a
mít pod kontrolou naše očekávání, touhy a vášně. Pak když se nesplní, jsme
nešťastní.
Technika vipassany učí nereagovat, jen vyrovnaně pozorovat bolest v těle nebo i cokoliv
příjemného. V běžném životě pak sama zažívám, že když se stane něco
nechtěného – například nedostanete vysněnou práci, přítel neuvaří večeři –
namísto smutku, vzteku, zklamání, to jenom přijmete tak, jak to je. Ale ne, že
si to říkáte - vy to skutečně cítíte!
Stejně tak jako když prožíváte něco nádherného: jste
zamilovaní, jste na dovolené, vychutnáváte si dobré jídlo. Pocit rozmrzelosti,
že už to odešlo díky meditaci sice přijde, ale vy si jím nenecháte zkazit den.
Jak je to možné? Protože jste se naučili pozorovat proměnlivost pocitů ve
vlastním těle: na ruce kde je chvíli teplo, se pak objeví tenze a bolest, a
zase se to promění. A tak ani v životě, když odejde fáze zamilovanosti,
netoužíte po tom „vrátit to zpět“ a prostě přijmete, že ke vztahu patří i „fáze
krize“, která tak příjemná většinou nebývá.
Nějaká nová
uvědomění, Irčo?
Vlastně ano =)
„Je daleko jednodušší
vyrovnaně pozorovat v těle bolest než příjemné pocity,“ říká na jednom rozhovoru
učitelka studentce.
Však to víte i vy sami – když je vám blbě ležíte v posteli,
jste plně vědomí a soustředění na bolest – zad, břicha, čehokoliv. A jen čekáte
a modlíte se, aby už to kurňa přešlo! Když je ale člověk šťastný, je někdy jak
nekontrolovatelná střela - euforie
v obchodu způsobí, že chcete ještě to a to a to a to. A když touha odezní,
dostaví se výčitky, že jsem utratil/a tolik peněz.
Když máte dobrou náladu z alkoholu, jíte, bavíte se,
pijete. Pak pijete víc, jíte víc a druhý den je vám blbě.
Chcete si koupit nějakou novou věc, toužíte po ní a pak ji
dostanete. JO! A hle – objeví se další myšlenka a vy zase chcete něco jiného,
stejně nebo ještě více krásného.
Demence mysli – jak říká můj kamarád. (=
A co se mi zrcadlilo
a dělo v mé meditaci?
Radši jeďte na vlastní kurz – to pro vás bude mnohonásobně
cennější, než kdybych vám tady popsala každý nádech a výdech všech 10 dní.
#4 KLAPKA ČTVRTÁ: BOLEST A UVOLNĚNÍ
„Jak by naši spolupráci ovlivnilo, kdybych na konci měsíce
potřebovala na operaci?“
„No, to by jistě záleželo na spoustě věcí. Jako třeba na jakou operaci. Na jak dlouho by to bylo…“
„No, ono to není takový ten klasický zákrok. Jde o operaci mysli.“
„Aha, tak to určitě jeď! Osm pracovních dní bez tebe zvládneme.“
„No, to by jistě záleželo na spoustě věcí. Jako třeba na jakou operaci. Na jak dlouho by to bylo…“
„No, ono to není takový ten klasický zákrok. Jde o operaci mysli.“
„Aha, tak to určitě jeď! Osm pracovních dní bez tebe zvládneme.“
A tak jsem dostala v nové práci, kde je mou náplní „být
online“ svolení být nejenom offline, ale i k „dive in“ – ponoření.
#
Jedu na vipassanu. Mým tělem koluje stres. Mám pocit, že má
hlava pukne přetlakem myšlenek. Poslední čtyři dny mám migrénu. Modré opiáty od
bolesti již přestaly fungovat. Tohle je faktický výčet toho, s čím jsem
odjížděla. Na trase Brno-Praha dotahuji posledních pár pracovních restů a stojí
mě to neskutečné úsilí. Pak zaklapnu počítač.
http://marisagoudy.com/wp-content/uploads/2015/03/shutterstock_86990738.jpg |
A je to tady! Na tenhle moment jsem čekala od listopadu 2016. Jen jsem
si ho představovala trošku jinak. Tupě zírám z okna…
Ten
pocit mě na poslední měsíce zcela ovládl. Nutkání neustále něco dělat bylo
silnější než má potřeba si odpočinout. Párkrát jsem se pokusila číst knihu,
když jsem KONEČNĚ mohla – nedokázala jsem se soustředit. Objektivně se nic
neděje – prožívám období pohody a klidu: škola je dokončena, mám novou, skvělou
práci. Je čas vydechnout. Subjektivně jsem však neustále v napětí a ve
střechu. Mysl je tímto režimem příliš silně podmíněna…
V Chebu si kupuju instant kafe a croissant a uvědomím
si, že se celá třesu. A že jsem něco podobného zažívala tři roky nazpět před švédským
kurzem. Tehdy mi opět dojde, že Až je iluze…
Dhamma
je se mnou! Vystoupím v Hranicích v Čechách – mám před sebou
11 km do meditačního centra Dhamma
Dvara v Trieblu. Jedna hodná paní mě hodí na benzínku, kde se jen usměju,
aby mě následně německý, mladý pár zavedl rovnou do centra. Hrajeme trošku
pantomimu – nemluví německy, ale dovezou mě skutečně, kam potřebuju. Ušetřila jsem 20 euro za taxík!
Klasicky odevzdám veškeré věci, které by mne mohly rozptylovat:
počítač, knihy, mobil, psací potřeby. Ta taška je pěkně těžká. Mám pocit, že
stejně těžká je i má hlava. Jdu do svého pokoje 7b a tiše, klidně si začnu
vybalovat těch pár triček, hygienickou taštičku a dvoje meditační kalhoty do
skromné skříně. Kouknu na ty tři poličky
- tohle teď na 10 dní bude celý můj svět! Plácnu sebou na postel a
rozbrečím se. Úlevou, že jsem konečně tady. Zoufalstvím, že žádnou úlevu
v těle necítím. Jen neklid, neklid, neklid. Hučí mi z něj v uších…Klid
je v nedohlednu.
http://media.yogajournal.com/wp-content/uploads/iStock_000044396656_Medium.jpg |
#
Trvá mi to asi dva dny, než moje hlava zpracuje fakt, že
jsem tady v centru. A než to dojde i mému tělu. První tři dny jsou krušné: jsem obklopena panenským klidem, ale
uvnitř sebe cítím jen neklid, neklid, neklid. Snídani zhltnu během pěti minut a
ani si toho nevšimnu. Ve volných chvílích mé tělo šílí a má pocit, že neustále
něco nestíhá. Při ranních meditacích je mi zle. V pauzách spím jak zabitá.
Zaspávám ranní gongy. Radost z kurzu? Radost z meditací? Dejte mi
pokoj! Chci jen spánek…
A tohle všechno
pozoruju deset hodin denně, v sedě se zavřenýma očima. V chůzi, když
mnou projíždí stres, jako bych na daný den měla triliardu povinností. Po třech
dnech hlava konečně doběhne tělo.
S pozorováním
dechu se v mém těle začíná objevovat Atlantida: struktury podmíněnosti mé
mysli. Vnější podněty jsou pryč, a tak ten vnitřní svět vystupuje ještě
intenzivněji. Opět mě celou rozechvívá, jak se do těla otiskují naše myšlenky.
Jak se mi samovolně zrychlí dech a rozbuší srdce, když najedu na oblast břicha
jako bych měla před maturitní zkouškou. Jak se celá pravá část mého těla sevře
v tenzi, kdy dám pozornost na pravou klíční kost.
První dny jsou
hodně bolavé. Třeští mi hlava. Bolí mě záda. Neotočím hlavou doleva. Třetí den
si uvědomím, že se mi ráno vstává jaksi lehčeji. Jakoby mi někdo gumou
vygumoval tlak, co jsem měla na spánkách. Zkoumám to v meditaci a zase mi
zapadává jeden obrovský puzzle do celé skládačky techniky:
V momentě, kdy získávám vyrovnanost mysli na tolik, že mysl přestane
reagovat - že sebou přestane cukat bolestí při pozorování toho, co se děje uvnitř
hlavy - ta bolest reálně mizí.
Začínám být opět
fascinována tímto principem. Pracuji - pilně a usilovně. S postupně
narůstajícím klidem zkoumám každou část mého tělo od hlavy k nohám a od
nohou k hlavě. A čím větší je má vyrovnanost, tím méně bolesti po těle
cítím. Čtvrtý den se mi chce po ránu brečet radostí. Necítím tak palčivou tenzi
v hlavě. Už nemám pocit, že by se mi někdo snažil rozevřít ušní kanály
pákou. Nemám pocit, že bych se probouzela s tunou železa na zádech. A tak dál fascinovaně víc jak deset hodin
denně absolvuju každodenní rutinu…
V mezidobí
pozoruji princip anitčá v přírodě.
Přidat popisekhttps://cff2.earth.com/uploads/2016/09/14141119/global-warming-climate-change-tree_1big_stock.jpg |
Jednou ráno stojím
na kopci a dívám se, jak v dáli nádherně svítí sluníčko a tu se
z ničeho nic přižene sněhová bouře. Jenom to pozoruji. Vše se neustále
mění: nádech střídá výdech, den zase noc, bolest úlevu, radost smutek.
Manifestuje se to dnes a denně všude kolem. V přírodě také nemáme potřebu
zastavit foukající vítr, který se řítí určitým směrem, ale v našich
životech se o to pořád vehementně snažíme, a tak si ubližujeme.
Děláme rozdíl mezi „těmi dobrými“ a „těmi špatnými“ emocemi a
nechápeme, že ony prostě přichází a odchází a to se nikdy nezmění!
Lpíme na tom, jak věci byly, jsou a nebo by měly být, a možná i proto
jsme nešťastní. Copak ráno je nešťastné, že už není noc?
Jednou fascinovaně
pozoruju pevný strom, kolem kterého řádí vichr. Jen si tam tak vyrovnaně stojí
dál. Jeho odhodlanost mě silně zasáhne kdesi uvnitř. Ten strom je jako sedící
Budha, ve kterém se dějí vnitřní bouřky, ale on se navenek jen usmívá. A to
ještě nevím, že i já se v jedné meditaci budu mít možnost stát se tímto
stromem.
http://www.richardalois.com/wp-content/uploads/2011/10/wind-tree.jpg |
Dny plynou a mé
fyzické bolesti postupně odchází a já díky meditacím rozumím proč. Jsem vědomá! A proto, když jdu spát, a
tělem proudí bolest či tenze, mysl na ní nereaguje. Klasický reakční vzorec je
narušen, a tak se po ránech probouzím stále čerstvější a svěžejší. Není to,
jako když sebou po těžkém dni plácnete do postele jako pytel brambor
v mylném domnění, že si odpočinete, ale ve skutečnosti vaše podvědomá mysl
vytváří stále ty stejné fyziologické reakce i ve spánku: stres – stres – stres.
Vaše podvědomí nerozezná, zda spíte či bdíte. Prostě funguje dál
v podmíněném kolečku.
Postupně
v meditacích procítíte, že bolest je jen určitá forma naakumulované vibrace,
kterou když pozorujete, tak se
promění v teplo, a pak se rozpustí. Postupně si zvědomím tělo natolik, že
si jim jen tak pluju a penetruju vnitřkem, buňkami, míchou, páteří…
Jednou upřu
pozornost na kost křížovou a mým tělem projede impuls, jako by mne zasáhl elektrický
proud. Celá má páteř se sama od sebe narovná a mi prokřupají meziobratlové
prostory, o kterých jsem ani netušila, že existují. Tiše sedím, cítím teplo
v celé páteři, kde předchozích pět dní byla ukrutná bolest. A když vstanu
z meditace a jdu se projít, tak mám pocit, že mi někdo vyměnil záda…
Přála bych si, aby
tuto wisdom zažil každý
fyzioterapeut! Díky meditacím zcela chápu, jak je má tenze v lopatce
spojena s bolestí hlavy a tlakem v žaludku.
Přála bych si, aby
každý lékař nejenom věděl, jak vypadá žaludek, ale dokázal i cítit pocity,
které se v něm nachází, a pochopil tak na úrovni vlastního těla, proč a
jak v něm nemoc vzniká.
Přála bych si, aby
každý vědec, který hloubá na úrovni teoretického poznání, pocítil vjem, že on
sám je jen vibrující buňka. Vědět to – to je tak málo!
Je desátý den…
….
ušlechtilé ticho končí…
…zase
slzím dojetím nad krásou lidských očí a našpulených koutků úst.
Z vnitřního
klidu se opět dostávám „zpět“. Tělo začíná reagovat stresem. Respektive eu-stresem.
Došlo mi, že jsou to dvě velmi spojené nádoby, které jsou zdrojem mého
vyčerpání. Jste-li příliš nadšení, a ten pocit se vás zmocní (mě dříve třeba i
na několik dní), tak pak radostí nespíte, stejně jako když jste ve stresu.
Mluvím
s ostatními studenty. Mým tělem proudí radost a stres. Radost a stres. No
jo, hold to bude asi proces na celý život. Nejsem zklamaná, že dřívější pocity
„neodešly“. Vypěstovala jsem si za těch deset dní velmi silnou dovednost – VYROVNANOST + vědomí, že vše se
neustále mění.
Sedíme
v odpolední meditaci. Myšlenky jsou vypnuty. V hlavě mi hučí. Tok
slov vyvolal opět tu starou známou reakci těla. Sedím, pozoruju to: bolest –
teplo – rozpuštění. A ono to zase odchází, hlava přestává bolet. Díky pozorování
mých chronických fyzických problémů (bolest hlavy, v lopatce, tlak v břiše)
mi dochází, jak silně jsou ty nádoby mysl-hmota propojeny. Vždycky jsem to věděla, teď tomu ale i rozumím na úrovni poznání. S meditací jsem se potkala pět let zpátky
a až nyní mám pocit, že chápu (zase o kousek víc), jak celá technika funguje.
Sedíme
v závěrečné, večerní meditaci. Opět pozoruji již dokonale známou mentální
strukturu reakcí mé mysli otištěnou do tenzí, bolestí a slepých míst
v těle. Uprostřed pravého boku a myšlenek na zítřejší odjezd přijde vnitřní
bouře.
http://weknowyourdreams.com/image.php?pic=/images/storm/storm-01.jpg |
Všechny zvědomnělé
body se spojí do jednoho hurikánu těla. Od hlavy k nohám mým tělem proudí
stres v nebývalé intenzitě. Žaludkem proudí fyziologické reakce, jako když
jste neplánovaně taseni v hodině matiky. Hlava praská tenzí, jako když o
nohu přelomíte polínko se dřevem. Do toho cítíte neklid jako zloděj ukrývající
se v křoví s bušícím srdcem, zda ho najdou nebo ne.
Tohle se děje
uvnitř. A navenek? Sedím, usmíváme se. Nereaguju. Nechávám to, aby se to stalo.
Stejně jako se nemá cenu snažit zastavit vítr. Vím, že ten strom to ustojí…
A co se dělo
pak?
Nastal stav,
který byste pochopili, kdybyste někomu dokázali vysvětlit, jak voní růže.
Hranice mého těla
se ztratily do ztracena. Rozplynula jsem se a cítila jsem nepopsatelný klid
všude. Nirvanic peace.
https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/736x/a4/4c/97/a44c9764bbec6a8525d980665dd75fe2.jpg |
Mysl je totálně
rozhozená – doteď byla zvyklá cítit bolest a najednou tam není. NIKDE. Vnímám,
jak se v tom pocitu začínám rochnit a užívat si ho - a tehdy ztrácím vyrovnanost. Jak dlouho to
asi bude trvat? A až se zase vrátím do těla, začne mě zase bolet hlava jako
dřív?
Nevím, jak dlouho
to trvá. Po nějaké době opět cítím konečky prstů a jsem schopná se zvednout. Jdu
si sednout na večerní povídání o meditaci a medituji. Pozoruju hlavu – nikde
žádná bolest. Sedím, dýchám, v mém těle se střídá jedna tenze za druhou,
avšak mysl je tak vyrovnaná, že ji nic nerozhodí.
Tu noc nespím.
Pozoruju nádech a výdech. Znáte ten omamný pocit, kdy jste zamilovaní? Nechce
se vám spát, nechce se vám jíst, jen chcete být celou noc vzhůru a přejete si,
aby nikdy nepřišlo svítání. Takové to bylo pozorovat tělo přeplněné klidem.
Pak se stane dost
vtipná věc. Moje vědomá mysl usne, tělo „vytuhne“, povolí, zvláční. Ale ta
podvědomá je stále vzhůru a já jsem vědomá, takže jsem vzhůru. A cítím, jak mám
rozjeté koutky, jak jsou všechny obličejové svaly povolené. Jako byste se na
sebe dívali z vrchu, je to fakt legrace.
V neděli
odjíždíme domů. Víte co miluju na koncích kurzů? Ten přesah! Jak jste totálně
euforičtí, když umýváte digestoř, protože při tom stále vnímáte svou páteř,
povídáte si s lidmi a máte pocit, že jste snad nikdy v životě nebyli
vědomější.
A jaký je můj
přesah meditace po návratu do reality?
Toto je zasazený kaštan z Dvary z meditačního centra =) Roste jako moje poznání... |
1.
Pustila
jsem účty
-
Zjistila
jsem, že značení si každé korunové položky je jedním ze zdrojů mé vnitřní tenze
2.
Chápu
mou bolest hlavy
-
Díky
pravidelnému meditování je mé napětí tisíckrát lepší. Díky večerní a ranní
meditaci podvědomí uklidní natolik, že nevytváří vibrace stresu. Pokud podvědomí
přes noc nebo přes den nějakou tenzi vytvoří, v meditace se to vše opět
rozplývá
3.
Eustres
se vyrovnaně proměnil v klid
-
Jednou
jdu běhat a při dobíhání cítím, jak mým tělem začínají proudit endorfiny. Něco,
co mi dodávalo šílenou energii kulminující se do roztěkanosti, která vylítla,
způsobila bolest hlavy a pak odešla. Teď ten euforický gejzír jen pozoruju,
nereaguju. Koukám na mraky a pláču. Cítím vděk, že jsem konečně pochopila, jak
zvládat návaly ultra pozitivních pocitů
4.
Tak nějak mě nic nedokáže rozhodit
-
Po příjezdu
ruším plány odjezdu na Zéland kvůli práci. O čtyři dny zjišťuji, že o ni za
dva, tři měsíce možná přijdu. Uvnitř cítím jen klid a navenek se usmívám.
Drahý člověče,
jestli jsi dočetl až sem – máš můj obdiv. Asi tě meditace hodně zajímají.
Pokud v tobě
článek vzbudil alespoň kousek zvědavosti, tak věz, že nemusíš až na Bali!
Věz, že to, o čem
zpívají Jeleni v písni
Tunel, lze zažít i u nás!
3. července se otevírá registrace na kurz, který proběhne
v Beskydech v termínu 2. –
13.8.
Přemýšlím, co
napsat závěrem. Snad jen to, že z každé bolesti – mentální i fyzické –
vede cesta. A já jsem doposud nenašla vyrovnanější způsob, jak ji opouštět, než
se ji naučit pozorovat a usmívat se na ni a fascinovaně přihlížet, jak mizí.
Zkus vysvětlit
slepci, jaké to je vidět.
Zavřete
oči a jeďte
–
uvidíte toho
víc, než vaše otevřené oči v dosavadním životě stihly zpracovat.
## VIPASSANA ZA OPONOU
Je to vždy tak trochu obřadní chvíle.
Sedat si po desetidenní Vipassaně k PC a sdílet s vámi mé zážitky.
Cítím bříška prstů, které se dotýkají klávesnice. Uvědomuji si nádech a výdech.
Podél páteře mi vibruje vtíravá bolest a pod víčky stále ještě cítím sedící
spánkový deficit. Ptáte se, jaké že to bylo tentokrát?
∞
Vjíždíme do zelených Beskyd. Tluče mi
srdce. Tolik to tady miluju! Tolik vzpomínek a radostí. A
přesto jsem nervózní – jedeme pozdě. Míříme do hotelu Srdce Beskyd, kde dnes
(24.6.) začíná 10-ti kurz Vipassany. Tento je v mnohém specifický. Nejedu
sama, ale s přítelem. Nejedu si kurz takzvaně „odsedět“, ale „odsloužit“.
To znamená, že sice budu meditovat, ale primárně budu pomáhat, s čím bude
potřeba. Na registraci oba poslušně odevzdáváme veškeré vynajítka, která by
mohli krást pozornost naší mysli – knihy, mobily, noťasy, cennosti, tužky,
bloky. Jaké to bude 10 dní se vídat, nemluvit spolu, nenavozovat oční
kontakt? Přemítám, když se loučíme těsně před tím, než se účastnici
rozdělí na mužskou a ženskou část – na viděnou v červenci!
Jsem jediná žena ze serverů
(sloužících), která zůstává na deset dní. Je mi tedy udělena pozice manažerky
kurzu - to zní ale důležitě, co?
Říká se, že od života vždy dostanete to,
co v daný moment potřebujete. A platí to i v tomto případě! Mým
úkolem je zde být 100% pro ženy. Řešit každou jejich potřebu od toaleťáku, přes
přesouvání židlí v meditační hale až po doprovázení jich k učiteli a
případné překládání z češtiny do angličtiny. V těchto momentech se
cítím se jako sestřička u doktora, která vpouští pacienty z čekárny do
jeho ordinace. Vzhůru za uzdravením Mysli!
∞
Již první večer se cítím zcela jinak,
než jsem na kurzu zvyklá. Lehám si do postele a jsem totálně vyčerpaná. Brzy
tak zjišťuji, že mít pokoj sama pro sebe je sice supr, ale není to „zadarmo“.
Ležím a brní mi celé tělo. „No fakt super, jela jsem se zklidnit, uvolnit se
a místo toho tady hned první den zažívám stavy přetažení a přečerpání, úplně
stejně jako tam venku.“ Ano, odpočívat– přesně to mě měla
tato Vipassana naučit!
Hned první večer mne zaujme úvodní
rozprava, kde Goenka říká: „Nemůžete být pro druhé, nemůžete sloužit
lidem, pokud nebudete sobečtí a nepostaráte se primárně o sebe.“ A mi
dochází, jak často na sebe v tom dni, zahlcena povinnostmi, zapomínám.
Nestíhám cítit své tělo a ano, jak pravila jedna Mudr., která koukla na
výsledky digitálního přístroje: „Vy máte pocit, že to tělo ovládnete Vaší
myslí, ale musíte ho víc poslouchat.“
„Každý den si minimálně na hodinku
lehněte, i kdybyste se necítili unavení,“klade nám na srce
Michael, učitel meditace z Německa, večer od prvního setkání, kde se
potkává veškerý personál poté, co studenti již spí. Druhý den si tak lehnu po
obědě do postele a zavřu oči. Cítím blaženost! PÁNI! Chvíli
pozoruju pocity, a pak mě něco vcucne do černočerné hlubiny. Jakoby se pod vámi
rozestoupily peřiny a vcucly vás kamsi dolů do hlubokých hlubin. Každý den tak
upadám pravidelně kolem 13 do hlubokého spánku. Jednou dokonce neslyším ani
gongy na společnou meditaci. A mě dochází, v jakém energeticky
náročném víru běžně žiju, jen si to nestíhám uvědomovat, protože během dne si
nenajdu hodinu na to, abych unavené tělo položila do vodorovné polohy.
Všechny dny jsou opět stejné, a vlastně
je každý jiný. Proč? Jediné, co se mění je stav prožívání MYSLI–
mého, účastníků, serverů. A pod tím vším je jediný záměr – vzhůru
k vyrovnanosti.
Nedávno, když jsem obědvala
s kamarádkou v parku, tak jsme filozofovaly nad tím, jaký že je
rozdíl mezi meditací a relaxací. Tak v tom mám naprosto jasno! Meditace
je dřina!
Kurz byl pro mě neskutečně přínosný
v tom, že tentokrát jsem nebyla jen sama se sebou. Nebyla jsem deset dní
v ušlechtilém tichu, ale volila jsem různé módy – s účastnicemi
mlčenlivá vážnost, v kuchyni s kuchaři veselé trylkování, ve svém
pokoji padání do peřin únavy a v meditaci prožívání vlastních
biochemických reakcí, kde se mi na těle opět odrážely veškeré nečistoty mysli.
Takže kurz více připomínal „běžný život“, kdy za poklusu člověk něco řeší, jí,
nestíhá a učí se pouštět hořící záležitosti, protože cítí, že tělo už prostě
nemůže a káva a cukr už fakt není řešení.
Ach ano, jela jsem na kurz s naivní
představou: „Už konečně přestanu pít kafe a omezím sladké.“ Nic
neočekávat, jen přijímat – a tak jsem sem tam povečeřela Fidorku a kávu se
salkem.
Okamžiky v kuchyni byly také
geniální! Setkávání se s dalšími servery, kteří škrábali mrkve, nakupovali
jogurty, organizovali pořadí jídla a do toho odbíhali do meditační haly. Jezení
půlnočního chleba s medem a povídání si o meditačních v centrech
v Indii, prdění při meditacích v Thajsku nebo o 40-ti denních
kurzech v Anglii, ale i obecném chodu organizace Vipassany nebo těch běžných,
světských věcech. Každý jeden človíček vám zrcadlí vás samotné, a tak mi po
skončení kurzu dochází, že jsem se toho o sobě dozvěděla více, než za poslední
rok.
Jeden člověk zajímavější než druhý,
každý si nese svůj osobní příběh i své vnitřní trápení, starosti. Často jsem
seděla v meditaci, pozorovala bolest za krkem a říkala si: „Čím
asi procházejí ostatní?“ A párkrát jsem měla možnost to zjistit,
a to si pak řeknete, jaké hloupůstky ta vaše hlava řeší.
Jak jsem psala, manažerka kurzu se
účastnila rozhovorů žen s učitelem. Týkají se techniky, ale i aplikace
Vipassany do každodenního života. Je tam i spousta bolestných osobních příběhů.
Všechny však mají jedno společné – skrývá se za nimi vytrvalost a odhodlání
uspět v technice.
I v mé neposedné hlavě se rojí řada
dotazů. Osmý den to už nevydržím, protože se mi čím dál častěji do meditace
vloudí imaginární rozhovor s Michalem-učitelem. A já chci TY
SKUTEČNÉ ODPOVĚDI! Přijímá mě osmý den.
„Michaeli, jak je možné, že Ti to po
všech těch letech dává ještě smysl? Mám tím na mysli, ano vím, že technika
pomáhá. Ale vždyť je to pořád dokola,“ vytryskne má zoufalost. „Přijde 120
lidí, které naučíš techniku a pak přijdou zase další lidé a další. Je to
nekonečný Proces. Znám to z Cesty. JAKÉ TO MÁ CELÝ SMYSL?“
„Vidím, jak technika meditace pomáhá mě.
Baví mě to, dává mi to smysl a rozumím tomu, co říkáš. Víš, zavřít se
v jeskyni a pozorovat dech dokáže každý. Čelit alt vyrovnaně tomu všemu
venku, chce odvahu a odhodlání.“
Bavíme se o „kariéře“ mnicha,
důležitosti mít rodinu i ty běžné světské radosti v podobě pěkného
oblečení a dobrého jídla. Vipassana pro mě slábne na rigiditě a nabývá na
lidské podobě. Jako bych dostala od učitele „svolení“ zase si užívat ty běžné
věci, které mě již netěšily a nedávaly mi smysl.
∞
Kurz byl báječný! Sice jsem
v některých meditacích naplánovala Silvestra a napsala knihy, ale jindy se
ponořila tak hluboko do sebe, kdy jsem cítila, jak mne pálí každý pór buňky,
jako byste seděli v sauně. A to vše jen tím, že zaměříte pozornost na svůj
vlastní dech. Co mi to přineslo?
- Prošla
jsem si stresem od „koho zaúkoluju“? k tohleto zvládnu sama a hned.
- Zjistila
jsem, že pití kávy je skutečně jen mentální stav mysli a že tu nečistotu mám
celkem ráda.
- Došlo
mi, že skutečná radost se skrývá ve službě druhým lidem.
- Uvědomila
jsem si, že úkolů nebude nikdy více – mají přibývající tendenci. Jsou jako
larvy nových včel
- Pocítila
jsem, jak dokáže být pouhých 20 minut v přírodě neuvěřitelně osvěžujících
Nyní Vás přesunu do samotného závěru
kurzu. Všech 120 lidí medituje v dusné hale a já se krátce procházím po
dvorku, než se k nim připojím…
∞
Zbývá hodina a půl do ukončení
ušlechtilého ticha. Lidé v hale poslouchají rozpravu o závěrečné meditaci
metta. Mě to však táhlo ven… Za chvíli se ke šveholení ptáčků přidá smích,
jáskost a výskot žen i mužů. Někteří budou v šoku z toho omamného
hluku, který řeč produkuje. Poslední okamžiky ticha. Kráčím bosá po trávě –
procházkovém „výběhu“ pro ženy. Cítím, jak si vítr hraje s mými
vlasy a vlající šaty mne lechtají na holých stehnech. Náhle mi dojde jedna věc!
Tam venku, když už často nemůžu, někdy
se večer před spaním modlím. Na otázku, zda věřím v Boha, však
v debatách s přáteli odpovídám neurčitě. Náhle si uvědomím, že zde na
kurzu jsem ani jeden večer nevyslala přání, modlitbu tak, jak jsem zvyklá.
Cítím tlukot vlastního srdce. Jakoby někdo pomaloučku začal otvírat vrátka a já
cítím proudící sílu! BHANGA - mír a klid ve mně – a
v tom mi to dojde!
Ano, věřím v boha! V toho, co
tluče v MÉM srdci!
∞
Kurz končí a my se opět potkáváme.
V hale, kde se klidné pohyby změnily v rychlé posunky rukou a hlavy,
se mihnou i jeho energetické pohyby. Jakoby celá řeč těla měla totální deficit.
Tolikrát jsem si v hlavě přehrávala náš rozhovor, až se zase potkáme a přemítala,
co si řekneme a mě náhle zase dochází, že všechno je jinak. Dotkne se mě a já
se leknu. Celým mým tělem projede vlna, jako když sáhnete na energetické
vedení. Připomenu mu, že bychom se dnes měli zdržet jakéhokoliv fyzického
kontaktu. Večeříme na terase, muži a ženy opět smícháni. Opět si ujídáme
z talířů ale tak, aby se ruce nedotkly. Jemu to přijde divné, já vím, že i
to má svůj smysl. Obecně mám v běžném životě s pravidly spíš problém
a často je porušuju. Zvlášť když v nich fakt nevidím žádný význam. Možná
je to i určitá forma rebelie z dětství, kdy se mě maminka snažila
vychovávat. S Vipassanou se však od prvního kurzu učím, že zde má každé
pravidlo svůj smysl.
∞
Je konec kurzu. Účastnici odjeli,
meditační polštářky jsou sbaleny. Ležím vyčerpaně a spokojeně na trávě. Před
očima mám slzy všech těch žen, které za mnou po kurzu přišly a děkovaly mi za
podporu i motivaci. Cítím i vlastní slzu a dochází mi, co myslela známá
Vipassanistka z Litvy tím, když mi u Brněnského tiramisu říkala: „Sloužit člověk
stejně primárně chodíme kvůli sobě a ne druhým lidem.“ Ano, mám pocit, že
služba mi toho musela dát daleko více než všem těm ženám. Cítím tlukot
vlastního vděku.
Je konec kurzu. Atmosféra celého hotelu,
kde kurz probíhal se proměňuje. Jakoby se tady po dobu deseti dní odpařovaly
z pórů buněk všechny staré bolesti. A náhle, jakoby místo bylo jaksi
lehčí.
Sedíme s Michaelem-učitelem,
manažerem mužů a ještě jednou holčinou v autě směr Ostrava. Jedeme našeho
učitele zavést na pendolino do Svinova. Cestou však ještě stíháme ještě úžasnou
smetanovou zmrzlinu v mlékárně na Čeladné a naše setkání končí u pizzy,
kterou jíme pod stínem stromu naproti jezdících tramvají. Povídáme si
s učitelem o kloubení soukromého života a praxe Vipassany. Obdivuju jeho
paměť! To jsem Vám ještě neřekla! Již druhý den si učitel pamatoval jména
účastnic, i jejich životní příběhy. Jo, meditace mají své ovoce. Mysl pak není
tím nejochablejším svalem těla, ale nabývá zcela jiných kapacit. Michael si
dokonce pamatuje, na co jsem se ptala na interview s ním před dvěma lety,
když jsem seděla můj první kurz.
S obdivem mu kolem třetí odpoledne máváme a
posíláme ho směr Lipsko. Tak zase za rok!
#3 KDYŽ SE PŘEDSTAVA O SLOVĚ MEDITACE TŘÍŠTÍ O TISÍCE BUNĚK
„V našem světě existují dva druhy svobody: svoboda přát si cokoliv a svoboda od jakýchkoliv přání.“ (Kráva, která plakala, strana 173)
S touto
moudrou myšlenkou přijíždím do meditačního areálu v Krutyni na úplném
Severu Polska, kam jsem se dostala pomocí blablacaru. LUCKY LIKE A HELL jsem
těšně před kurzem, po zjištění ceny vlaků, našla týpka, co jede z Těšína
všech těch 700 km na Sever. Moje noční můra je zažehnána. Sice občas
v jízdě autem hrajeme pantomimu, protože on nemluví anglicky a já zase
polsky, ale za nádherných 77 zlotých (necelých pět set korun) mě vyhodí před
centrem.
Je den -1. Zítra začnou přijíždět studenti
a začne klasická procedura: odebrání mobilů, knih, udělení pokojů. Skromná
večeřová polévka, zahajovací meditace a noble silence. Těším se. Na ten klid,
soustředěnost, ponoření do práce. Ach, kolika očekávání se v tom životě
musíme ještě vzdát…
Je den mínus jedna a já jsem na místo
klidného vplutí do kurzu totálně down: své poslední peníze jsem věnovala
privátnímu, polskému doktorovi. Celou noc jsem nespala – zánět ucha. No fakt
super, tak já se jedu na meditace čistit a místo toho mám 10 dní polykat
antibiotika. Do toho přichází kamarádka menstruace a já nemám sílu na nic.
Všechny ty přijíždějící a štěbetající ženy mi pijí krev. Zalezu si na pár
posledních hodin na pokoj s knihou, ale rozjedou se mi oči a usnu. První
gong, večerní meditace, chce se mi brečet – takhle jsem si to fakt
nepředstavovala….
8
První den sedím v meditace, se
zkříženýma nohama a chuť vyskočit ze svého těla. Vrtím se jak Ferda mravenec,
pořád koukám na hodinky. No tak Irčo, jsi už stará studentka, tímhle už sis
prošla, víš, do čeho jdeš to zmákneš. Uf, nedávám to. Pozoruju nefungující
zažívání a jsem naštvaná. Cítím své tělo, ve kterém se necítím ani trochu
dobře. Máš to, na co sis zadělala. Tři měsíce si koprovala, tak se teď nediv,
že je ti takhle. Moje mysl je neskutečně nasraná. Na mě samotnou, ale i na
všechny kolem.
Sere mě každý pohyb pomalé ženy. Irituje
mě cokoliv, co dělá moje spolubydlící. A to se chce chudák třeba jen
osprchovat. Kurva do prdele, to si tu rýži nemůžeš nabrat rychleji, nadávám
ženě v duchu u oběda. Hej Irčo, co to s tebou je? Proč všechen ten vztek?
Kde máš ten peace and harmony? Jsem zlá a fakt, fakt, fakt moc sprostá. A jen
to pozoruju =) Uvědomuju si, jak je právě toto emoce, kterou si běžně
nedovoluji, a v běžném životě ji potlačuji. No, tak tohle vymedit bude
fakt paráda =/
Moje bláznivá hlava vymýšlí různé teorie
proč se to děje. To jsou ty antibiotika, mění mi stavy vnímání a já proto
nemůžu meditovat. Nebudu se schopná soustředit, celý kurz nezvládnu, selžu a
bude vlastně úplně zbytečné, že jsem sem jela. Druhý den to nevydržím a jdu za
učitelkou na konzultaci.
8
„Ach, Brito, já se vůbec nepoznávám.
Bývala jsem vždycky úplně motivovaná. Slovo strong determination ve mně
vyvolávalo radost a včera, když Goenka řekl, you must work very hard and
seriously, tak jsem se rozbrečela. Cítila jsem se tak slabá. A mám pocit, že
čím víc se snažím, tím víc selhávám a nejde mi to, a připomíná mi to moje dvě
selhání v poslední době. A pak nejsem schopná v ranní meditaci sedět
dvě hodiny bez
pohnutí.“
„A proč to děláš? Proč se nepohneš?“ ptá
se mě Brita a vykulí své oči. Je tak krásně
lidská.
„No, já jsem si myslela, že takhle budu
více…“ mám na
krajíčku.
„..že budeš více efektivní,“ usměje se na
mě smířlivě.
„Yes,“ špitnu. Vzlykám. Najednou mám před
sebou všechny ty hodiny strávené nad diplomkou, drilem na státnice i výsledné
Fka. Tolik v těch meditacích nechci selhat a náhle vidím stejný vzorec
lpění na tom, být co nejproduktivnější.
„No, ale ono to úplně nefunguje,
že?“
„NO,“ a prosmrkám papírový kapesník na
skrz. Vedle je naštěstí záchranná krabička.
„Vytváříš v sobě zbytečně moc tenze.
Je to častá chyba starých studentů, ale opravdu není potřeba sedět bez pohnutí.
Musí ti být hlavně příjemně. Poposedni si kdykoliv, kdy budeš cítit jenom
malinký diskomfort.“
„Opravdu?“
„Určitě. Vytvořila sis nějaký koncept, jak
mají meditace vypadat. Ale tady si jen sedneš a pozoruješ. Nemůžeš vědět, co
přijde. A ano, v běžném životě s vytváříme různé struktury, tady
neplatí.“
Soabing, soabing, soabing…odcházím
z rozhovoru s ní a vymletě sedím ve společenské místnosti. Zazněl
gong – čas na individuální meditaci. Zírám na řeku, dochází mi tolik věcí.
Nemusíš! Ty fakt nemusíš. Můžeš tady sedět klidně i patnáct minut! A dopřát si
tu slast. Sedím a cítím, jak ze mě opadá jakási vnitřní křeč. Vidím všechny ty
časově nastavené plány mého běžného života. Hodím posmrkaný kapesník do koše a
jdu meditovat. A co? Najednou to šlo o poznání lépe.
8
Ach, nebylo dne, kdy bych na vás všechny
nemyslela! V tom byl tento kurz tak jiný! Vždy jsem měla pocit
neskutečného pohroužení do sebe sama. Tentokrát jsem však od prvního dne
odpočítávala dny do konce kurzu. Druhý den, takže ještě osm dní. Třetí den,
takže ještě sedm dní. Čtvrtý den – tak už jenom šest dní. Uf, bylo to
nekonečné. Nyní se cítím tak jinak, jako bych byla pryč půl roku. A jsem
teď tak šťastná, že jsem to vydržela. I přesto, že jsem s vámi milé
přítelkyně prošla v meditacích všechny kavárně v Brně a otevřela jednu
úplně novou.
Taky se mi otevřela parádní demence
s jídlem. Když mi má pozornost v meditaci utekla od dechu, tak jsem
pekla špenátové štrúdly, krtkovy dorty, čokoládové brownies, rozinkové sušenky,
připravovala švestky v čokoládě. Sliny mi naběhly pokaždé, když jsem si
vzpomněla na nutellu (dnes jsem si ji konečně dala – ach, jaká to slast!!!) a
milionkrát jsem si představovala, jak bude chutnat má první káva
s krosanem (MYSLELA JSEM NA NĚJ OD PRVNÍHO DNE, KAŽDÝ DEN ALESPOŇ OSMKRÁT).
Jídlo je fakt děsná demence. Bere vám
tolik pozornosti! Ráno sedím v meditaci a přemýšlím, co si dám na snídani.
Pak běžíte na snídani, zhltnete ji a úplně vidíte to CVAK – a hlava už začíná
přemýšlet, co si dá na oběd. Pak se jdete projít, abyste teda to jídlo trochu
vytrávily a ideálně ty včerejší zbytky mohly ven. Sedíte na záchodě a říkáte
si, super, zase se tam něco vejde!!! Furt dokola…
Jednou je moje SUPER příliš velké. Projeví
se přehnaně velkým množstvím jídla na talíři, které z radosti mého
nezvykle fungujícího zažívání slupnu jako malinu. A ten den je navíc….tadááááá
čokoládové brownies. Není na něj však místo. Chodím kolečka po areálu a už už
chci, aby mi slehlo, abych ho tam mohla nacpat. Po dvaceti minutách moje hlava
usoudí „to by mohlo stačit“, a sedne si do společenské místnosti, hezky do
křesílka s čajíkem a kouká ven z okna. Teče tady řeka a rostou
stromy. Připadám si jako v muzeu. Vidím tady krokodýly. Ale i nahé Adamy,
letící ptáky a proplétající se hady. Člověk nemusí ani do Louvru! Stačí mu
parádní výhled na pár polen. Pomalu uždibuju tu buchtičku víte jak – pro ten
pocit pohody a klidu. Uf, tak tady mám v přímém přenosu, co se děje, když
hlava touží po naplnění představy nějakého pocitu a on nepřichází. Po obědě,
kdy se cítím normálně krásně lehce, pozoruju dvě hodiny tu cihlu
v žaludku. Prý co tě nezabije, to tě posílí. No tak to brownies mě sice
nezabilo, ale silnější mysl díky němu fakt nemám.
8
V meditační hale to asi třetí den zní
jako v čekárně u doktora: všichni chrchlají a kašlou. No fakt super,
nemáte někdo roušku? Hlava si jednou představuje, jak všechny ty bacily zezadu
jdou směrem ke mně. Šíří se tiše a klidně meditační místností a dosedají na mé
sliznice. A nejvíc je mi líto učitelů v předu, kteří to dostávají
v plné palbě!
Jsem proto i lehce skeptická
k vlastnímu mytí nádobí. To je pro mě novinka. Po každém jídle i čaji jsou
pro nás přichystány dva lavory: jarová voda (je jarová jen asi prvních
deset minut) a oplachová voda. Doufám, že hlavně ty kýchající baby ty talíře
myjou pořádně. Nebo že nedostanu příště talíř, kde budou zbytky kaše. Většinou
zůstávám v jídelně s posledními a to je jarová voda už značně jetá.
Koukám na tu vodu zamaštěnou zbytky jídla a vyjede mi scéna ze Snowboarďáků,
kde Kotek s Mádlem stojí před horským dřezem, podobně vypadající vodou, ze
které najednou vyplave knedlík.
„Neboj, tak třeba zítra zapnou myčku,“
řekne konejšivě
Mádl.
„Vy jste asi nikdy nebyly na horách, co?“
založí si ruce v bok horská mamina a dá jím do rukou kartáče, ať se
činí.
No, ani nám žádnou myčku nezaply =)
Podezírám některé ženské, že jedly tak rychle jen proto, že se jim pak hnusilo
mýt to nádobí. Mě to bylo fuk, voda byla teplá =)
8
Stane se to šestý den. Namísto switching
hlavy mezi myšlenkami a meditací, se zapne kanál switched off a hlava přestává
myslet. Jenom jsem vědomá. Nemusím pro to nic dělat. Je to jako byste měli
v hlavě najednou hranici, přes kterou nepronikne jedna jediná vaše
myšlenka. Teď po kurzu si uvědomuju, jak jsem vděčná, že ona myslánka Brumbála
SKUTEČNĚ EXISTUJE! Tou je pro mě vipassana.
Sedmý den už fakt nemůžu. Už nepomáhají
ani pocity radosti, kolik báječných přátel mám tam venku. Nemám sílu přemýšlet.
Zničeně koukám ven z okna. Piju citrónovou šťávu a namísto radosti
z Detvu těla si říkám: chci se nažrat a dát si kafe. Moje nálada je na
bodu mínus dvě stě. A pak zvednu hlavu a víte, co se stalo? Něco tak
nepopsatelně nádherného, že mi to dodalo tolik radosti, jako když uslyšíte
vánoční zvoneček Ježíška. Po těle se rozlilo teplo a výjimečně to nebylo tím,
že bych se polila!!!! Tak víte, co se stalo?
Začalo sněžit. Ba přímo chumelit. Začala
jsem se šíleně smát a jen jsem pozorovala ten obrat nálady o 180 stupňů. Jak
drobňoučké věci dokážou razantně zahýbat s naší náladou.
Takových zvratů prožívám více. Třeba
když se jednou večer ploužím z posledních sil do postele, s kručením
v břiše standardně přemýšlím opět nad snídaní. Protáhnu krk a vidím tu
nádhernou stříbrnou věc! Ty věci, které máme každý večer na hlavami, ale jsme
příliš uvnitř hlavy a zapomínáme je zvedat. Prý máme každý jednu. Noční nebe je
poseté hvězdami. Lehnu si do mrazivé trávy a pozoruju dech, vnímám tělo a ty hvězdy
nade mnou.
Nebo když kráčím ze snídaně, mám nic moc
náladu. Proč? Nic moc mě ten den nečeká. Jen nějaké meditace. Potkám ženskou
manažerku a poprosím ji o pinzetu. Její úsměv mi zahýbe křivkou spokojenosti
tak, že medím celý den s nebývalou lehkostí. Úsměv! Skutečně, nic
krásnějšího druhému nemůžete dát.
Nebo jednou se dívčina, co sedí vedle mě
dotkne svou dekou mé nohy a mám vymalována. Celou meditaci mám
v sobě ten nádherný podpeřinový pocit, kdy mě přítel hladí po
vlasech.
Taky jsem si vytvořila osobní rekord! Jak
často se u jídla pokypete? Já jsem jeden den tak vymletá, že přesto, že slyším
mamčin hlas „Irčo, nahni se nad ten talíř,“ tak to neudělám ani napoprvé, ani
ani…Zadělám si na osm parádních skvrn. Bohužel na bílém svetru, čímž jej
odsoudím k nenošení. Anitčááá – vanish to zvládne =)
8
„Mysleli jste si, že jste lepší a
chytřejší, protože jste třeba úspěšní a ono to bylo jen nějakou dobrou karmou
z minulosti,“ pláču. Ach, jaká pokora. Moje ego ztrácí obrovský hřeben.
Uvědomuju si, že to vůbec není o mě, ale o všech těch lidech kolem. Edison byl
možná génius, pro Goenku nemám pojmenování, ale bylo by to to slovo o
superlativ výše.
„Nechtěj být člověkem, který je úspěšný.
Buď člověkem, který za něco stojí.“ Albert Einstein
8
Víte, když jsem seděla v meditaci,
měla čistou mysl, přicházely mi přesně slova, kterými bych Vám popsala, co se
tam děje. Když sedíte několik hodin se kříženýma nohama, den čtyři, osm, deset.
Teď zpětně cítím, že je to něco TAK HLUBOKÉHO, že jsou na to slova prostě
krátká. A tak napíšu jediné: JEĎTE!!!! Mám v hlavě dlouhatánský waiting
list komu všemu bych kurz doporučila a jak by to tomu a onomu změnilo způsob
uvažování, a tím i život. Přece jen lehké přirovnání.
Chodíte do sauny? A znáte ten pocit, kdy
se potíte, cítíte každou buňku po těle. Pak si dáte ledovou sprchu a cítíte se
naprosto famózně. Proč? Hlava je vypnutá. A co kdybyste v takovém stavu
dokázali být do několik dní? Proč, ptáte se? Zase mi doklapnul kousek
skládačky! Protože my tu mysl neustále podmiňujeme. Řekněme, že je vaším
napětím stres a napětí. Celý den v něm fungujete, dáváte vaší mysli
impulsy, které ji stahují, jako když děláte lehy sedy. Večer si jdete lehnout a
podobně, jako když přijdete z posilky, uvolníte unavené tělo. Tak nevědomá
mysl však funguje day and night. Nikdy nespí, a tak když spíte, tepe ve stejném
tepu. A co se tak stane? Ráno se vzbudíte a prožijete svůj další den úplně
stejně. A vipassana toto dokáže zlomit. Ach, píše se to tak kostrbatě a je to tak
jasné, když v tom sedíte a prožíváte to! Jen pozoruje vše, co se děje po
těle. Bolest, teplo, pálení, bodání a nereagujete. A dochází vám tolik věcí…
A třeba saunu nenávidíte a co jsem teď
napsala vás od meditací ještě více odradilo. Pak to berte jako přirovnání.
Tohle jde za hranice saunování…
8
Vedlejším produktem
vipassany je, že vás napadají fakt dost brilantní myšlenky. A tak jsem
vymyslela úžasné narozeninové oslavy. Prvky Poutě. No, ale jak jsem už psala,
nejvíc to pro mě tentokrát bylo fakt o pečení =D
Devátý den mnou projíždí vlny totálního
entuziasmu. Moc nejsem schopná meditovat.
„Brito, já úplně ztrácím vyrovnanost mojí
mysli. Moje hlava zase peče dorty a vítá se se všemi přáteli a neskutečně se
těší, až bude po kurzu.“
„Well, so what is the problem exactly?
Because that does not sound that tragic to me,“ usměje se na mě. „Tak i ten
entuziasmus se projevuje nějakými pocity po těle. Tak to pozoruj.“
BANG – a v těle vznikl požár!
8
Meditační halou zní slova Goenky. Padesát
osm žen vychází z haly v mírném napětí, které asi promluví první.
Pobaveně sleduju skupinku Polek, jak kráčí k informační tabuli, jestli teď
už fakt můžou mluvit. Zvednu hlavu a moje oči se srazí s očima dívčiny, o
jejíž tváři jsem neměla vůbec potuchy, že je se mnou na kurzu. Usměju se na ni,
ona na mě. A projede mnou tak neskutečně obrovská vlna něhy, že se rozbrečím.
Z dálky slyším smích. Úplně mě z toho mrazí. Je to tak nepopsatelně
krásné. Ty běžné věci, které máme kolem. Můžete to vědět, ale musíte to cítit,
jak fantastický pocit to je zase se druhým dívat do očí a poslouchat jejich
hlas. Přirovnala bych to asi k vašim teen létům, když jste byli bezmezně
zamilovaní a mohli své drahé polovičce zírat do očí hodiny a hodiny a nemohli
se vynadívat. Ano, cítím se neskutečně zamilovaně a milována životem.
8
Jedenáctý den vyrážíme kolem deváté ráno.
Čeká nás sedm hodin jízdy autem do Katowic a pak beru vlak. Je to legrační, za
celých dvanáct dní nemám jednu jedinou sms, ani zmeškaný telefon. Na benzínce
si stahuju e-maily: 187. Úplně pozoruju, jak při čtení slov kontrola
pošty celým mým tělem proudí nervozita. Trvá to déle než obvykle. Tak
dělej, už musíme jet, ať stihnu ten vlak!
Na parkoviště před Lidlem, kde si jdeme
koupit MÁSLOVÝ KROSANT S ČOKOLÁDOU (!!!!) si v autě pustím sestřinu
písničku Zrcadlo. Wow, jak to popsat, co se děje uvnitř. Gejzír, bouře
biochemických reakcí vybouchne. Tolik radosti v těle! Mám chuť odkrýt
kapotu auta a jako v amerických filmech zpívat nahlas. Udělám to až na
Svinově, když vystupuju z vlaku a trylkuju tu Nohavicovu Ostravo,
srdce rudé, zpečetěný osude.. Nechápavé pohledy lidí ve vlaku i
na nádraží jdou kolem mě. Zpívám dál. Tak mě nechte! Nemohla jsem teď deset dní
mluvit, víte jaká blaženost to je, jen tak si pobrukovat? A pak taky, kdybyste
dali hlas svým myšlenkám, které se vám teď honí hlavou, byly byste taky blázni!
Tak nějak se mi po vipassaně vytvořil
rituál. První dost nezamýšleně. Dneska jsem si jej objednala a dost se na něj
těším – doma mě krom objetí čeká sýrová pizza!!! Život musí být
v harmonii, že jo? A co by jej dostalo po desetidenním odpoledním
půstování do rovnováhy lépe, než-li parádní kus nivy roztopený na křupavém
těstíčku. Ach, ty jídlová bráno lpění, ještě si tě na nějakou dobu ponechám.
Tak nějak ke mně patříš.
8
Tímto textem vám chci vlastně říct to, co
by se vešlo do jedné věty: JEĎTE !!!
Těkají vám myšlenky – jeďte! Přemýšlíte
nad životem příliš – jeďte! Chcete mít čas jen na sebe – jeďte! Toužíte po výzvě
– JEĎTE! Mlátí s vámi emoce, jak s malým fakanem?
Koukněte na dhamma.org, kdy vám jede vlak na kurz! Máte dlouhodobě bolesti
některé části vašeho těla? Budu se opakovat, jeďte.
Kdy a kam? Nejbližší kurz bude
v Česku Beskydech v létě. Já tam budu sloužit. A ty?
Mysl – mysl – mysl. To neposedné zvířátko,
co máme v hlavě. Je naším největším přítelem i katem. Já, ty, my však
nejsme naší myslí.
Jen ji máme. A toto, když nebudete vědět,
nepochopíte, ale pocítíte na buňkách vlastního těla, stojí za jakýkoliv pocit,
který ve vás představa kurzu vyvolává.
Buďte šťastní. Život je nádherný!
A vězte, že jediná skutečná realita, která
existuje, je ta, kterou nosíte uvnitř vlastního těla. Vše kolem je jenom jejím
esenciálním odrazem. Vím to. Ne protože to říkal Buddha nebo Goenka. Ale
protože…
9.2.
2015
#2 VIPASSANA NO. 2. aneb meditace není jen pro
Julii Roberts
Prsty se mi trošku pletou. Po deseti dnech bez
klávesnice ztratily svou obratnost. Vnímám, že píšu jako malé dítě. Obrazovka
mi svítí do očí jako slunce tady ve Vasternas, odkud Vám nyní píšu. Naposledy
jsem měla noťas na kolenou do vlaku směrem do centra. Pak ho zaklapla a deset
dní na něj nesáhla – co se dělo pak?
Vystupuju v Mjolby, kde na autobusové zastávce potkávám holčinu indického vzhledu. Vyměníme si pár pohledů a obě víme: „Are you going to Vipassana?“ „YES!“ Dáme se do řeči. Ritika je z Norska, kousek od Osla, ale původem z Indie. O meditacích jí řekl taťka. Najednou se nástupiště naplní a vzápětí nás vcucnou dveře autobusu směr město, kde je meditační centrum a jehož jméno stále neumím vyslovit. Švédská výslovnost mi dělá fakt problém. Zase cítím podobné vzrušení, jako bych jela do Bradavic Harryho Pottera. No řeknu vám, udály se věci, které nebyly tak daleko od Pravdy…
Taxík nás vyklopí přede dveřmi centra, s otázku: „Are
you also the seekers of hapiness?“ Vstupujeme do centra, které je
krásné a moderní a přitom prosté a jednoduché – zkrátka švédský styl. Velmi
brzy zaregistruju jednu věc – oproti Česku je tady hromada mladých lidí! Ve
věku 20-28 let. Těch je převaha hlavně v ženské části. Lidí kolem 40, 50
méně. I to mě utvrdí v tom, že se něco v naší společnosti děje, že
hledáme a nevíme jak, nevíme kudy. Všechno jde tak nějak ráz na ráz. Čaj,
povídání se Španěly, Švédy a Američany. Odevzdání peněženky, mobilu, knih, psacích
potřeb. Odcházím na pokoj, který je k mému překvapení jen pro dvě.
V Česku jsme na pokoji na posledním kurzu byly čtyři. První, co mě zarazí
je bílá plenta visící od stropu, kerá rozděluje pokoj na dvě části. Připomíná i
to nemocnici. Ptám se mé spolubydlící Silliji, jestli to nedáme pryč. Připadám
si tam s tím dost nepohodlně. „I guess it has its purpose,“ odpovídá
mi s klidem. OK, budu si teda připadat jak v nemocnici a v mysli
mi vytanou vzpomínky na všechny ty nemocniční návštěvy. Druhý den však na bílou
plentu zapomínám a postupem času mi opět dává perfektní smysl.
Do denního režimu zaplouvám celkem snadno. Ranní
budíček ve čtyři ráno. Krátká procházka před ranní meditací a pak se rozjíždí
celodenní kolečko: meditace-snídaně-meditace-oběd-čas na
odpočinek-meditace-čaj-meditace-večerní rozpravy o technice-meditace-spánek.
Den co den. Ráno co ráno. Vnímám, že to jde tak nějak snáze a se soucitem
pozoruju „prváčky“, jejich vyčerpanost, když první tři pozorujeme „jenom nádech
a výdech“ kolem nosu. Je to fascinující. První vám utíká mysl a hlava vymýšlí
nejrůznější příběhy. Píšete smsky rodině, napadají vás koncepty knih,
vaříte, bojíte se..
Postupem času se ale vaše nevědomá část mysli zbystří
a ta štěbetající část začne umlkat. Začnete cítit chloupky v nose.
Uvědomíte si, kolik pocitů máte na vašem rtu. Je to, jako když vypluje ztracená
Atlantida. Jako byste se zavřenýma očima pozorovali bublinky šampaňského.
Objevíte ztracený svět, který byl celou dobu ve vás! Celý den fascinovaně
pozoruje trojúhelník mezi mými rty a vstupem do nosních dírek a ve zbytku mého
těla se začínají dít věci…
Každý den se v meditaci stalo něco, kdy jsem si
řekla: „Tak jestli se TOHLE děje teprve první, druhý, třetí den, to
jsem zvědavá, co se bude dít ke konci.“ Hned první den se mi začnou
třepat nohy a ten třes projíždí celým tělem - „Že by kundaliny?“ Bože,
jak ta mysl byla hloupá. Postupně to sílí a nejsem schopná meditovat. Třes je
tak silný, že ztrácím kontakt s jakýmikoliv pocity v těle. Musím meditovat
opřená o stěnu, aby třes ustal.
Prosím, rozumějte mi správně. Pocity nemám na mysli
emoce! Ale pocity, které cítíte na kůži, když zvednete horký hrníček
v ruce. Když se vaše chodilo dotkne studené podlahy. Když vaše zmrzlá tvář
začne roztávat po té, co jste byli dvě hodiny v mrazu. Tohle všechno cítíte a
prožíváte, když sedíte a „jen pozorujete svůj dech“. A k čemu je to
všechno dobré? Dostanu se k tomu =)
Třetí den přichází ráno krize. Stávám s těžkou
hlavou, ovlivněna plnými střevy. Ano, jím sice míň a skvělé, zdravé jídlo, ale
střevům evidentně chybí pohyb. Pozoruju ty pocity v těle. Cítím odpor.
Myšlenky hnijou stejně jako zbytky středečního krosanu. Falun byl o pohybu o
sportu. Řeknu vám, největší výzvou pro mě bylo celých deset dní ráno necvičit.
Žádná jóga, žádné kliky, žádné břišáky. Na prvním kurzu jsem to nevydržela.
Tentokrát mě každodenní meditace přesvědčily, že to chci zkusit, kam to povede.
Pozoruju ty posuny mysli – má pocit, že si nezaslouží jídlo, když se nehýbe. Má
mysl se mě snaží přesvědčit, že se mi rozpadají svaly. Tělo se mění a má mysl
trpí. V její představě přestávám splňovat jakousi „normu“, na které tak
lpím. První dny trpím, ale necvičím, jen to pozoruju. Pak přichází meditace,
která i ukazuje, že jsem víc, než moje tělo! Přichází uvědomení, kolik utrpení
my všechny tyto myšlenky v denní realitě způsobují. Jak jsem se
k tomu dostala? Aha zácpa!
Ten den byla ranní meditace prostě fakt „na hovno“,
ale střeva stále plná. Následovala jsem starý vzorec chování a dala jsem si
ranní kávu. Chvíli jsem sama se sebou bojovala, jestli je to správné a pak jsem
se na to pro prostě vykašlala. Seděla jsem a srkala tu tekutinu, kterou když
jsem cítila na jazyku, tak jsem si byla zcela vědoma toho, že mi absolutně
vůbec nechutná. Bylo ale zajímavé pozorovat, co to dělalo s mojí hlavou a
pocity v těle. Po chvíli mě začal zaplavovat pocit euforie a jakéhosi
uvolnění. A ano střeva se hnula. Mimochodem. Zkuste si někdy „posedět na
záchodě“ potmě, bez časopisu a netlačit na pilu. Jen čekat! Je to celkem
sranda.
Když už jsme u toho jídla! Bylo dvakrát denně, ale
bylo fantastické! Dokonale okořeněné, neskutečně výživné, nechybělo tahini nebo
arašídové máslo. Tak nějak jsem si každé ráno o půl sedmé připadala jako na
dovolené „all inclusive“. Registruju taky jednu hodně zajímavou věc.
V Česku, když jsem byla na semináři, tak v okamžiku, kdy zazvonil
zvoneček oznamující čas jídla, tak každá Češka vystřelila z meditace a
běžela do fronty, netrpělivě vyčkávajíc svou porci jídla. Pamatuju si tu úzkost:
„Zbydou na mě semínka?“ „Neměla bych si vzít ten dezert rovnou?“
Tady ve Švédsku to není. Je tady spíš vědomí: „Všeho
je dost!“ a tak vím, že i když si po dvouhodinové meditaci půjdu první
protáhnout kyčle do lesa, bude tady banán k snídaní a dost semínek i pro
mě. Po ukončení ticha(ach ano, pro ty z vás, co nečetli předchozí text –
po deset dní jste v tichu, nemluvíme a nemáte ani vyhledávat oční kontakt,
gesta s druhými lidmi. Vše má svůj smysl!) Uvědomila jsem si, jak silně je
v nás zabudováno jakési komunistické vědomí nedostatku. První dva dny
úzkostlivě vyhlížím, jestli na mě zbyde kaše. Pak se uvolním – vždycky zbyla.
Po skončení ticha se o tom bavím s ženami, které říkaly, že spíše
přemýšlely, aby si nabraly jen tolik, aby vyzbylo pro ostatní.
Vymeditovaný hlad, to je vám panečku úplně jiný hlad
než ten vysportovaný nebo vysexovaný. Po sportu byste sežrali vola (ok,
v mojem případě řekněme ehm CELÝ TEMPEH :D). Po sexu máte takové ty
rozverné chutě dát si půlnoční zmrzlinu nebo hrozny se sýrem, jak vídáte
v amerických středověkých filmech. Hlad po meditaci je jiný. Koukáte na
stůl s jídlem a cítíte, na co má tělo chuť. Nabíráte si svou kaši,
nakrájíte tam banán, posypete semínky, pokapete tahini a pak přichází ten
slavnostní okamžik. Berete si lžičku, sedáte si ke stolu a otevíráte pusu a
zavíráte přitom oči. Každé, každičké soustu je TAK LAHODNÉ! Cítíte skutečnou
chuť jídla!!! Často jíme a vůbec nevnímáme, jak to chutná, protože naše hlava
je příliš zaměstnaná myšlenkami, povinnostmi, starostmi. Na kurzu si dáte
sousto do pusy a cítíte, jak vám projede vlna pocitů od vašich rtů až
k patě. Vnímáte vaše zuby, které mění semínka v kaši. Cítíte, jak
polykáte, a jak se vše klouže skrz hrtan do žaludku a zde příjemně hřeje.
Mění se vám chutě. Nemáte potřebu cokoliv dosolovat,
docukrovávat. Vnímáte jídlo „asi it is“ – tak, jak je. Experimentuju. Ráno
uskrávám Twinnigs zelený čaj a zjišťuju, že mi jeho chuť nic neříká. To stejné
se děje s černým čajem. Zkuste někdy zavřít oči a vnímat, jak chutná to,
co pijete. Skutečně vám to chutná, nebo je to jen zvyk?
Z čaje se stává nádherný rituál. Jsou to okamžiky
naprosté pohody a uvolnění. „A co děláte, když nemeditujete?“ ptá se mě Lenka
před odjezdem. No, pokud nepotřebujete udělat nějakou důležitou povinnost jako
přeprat rajtky, nebo vytrhat obočí a zbavit se tak vizáže alá Frida Kahlo, tak
jen sedíte na schodech s hrnkem fenyklového čaje a cítíte se totálně
šťastní! Jednou jsem se úplně ztratila v pozorování lístků máty. Bylo tam
tolik obrazů a metafor! Nebo ležíte na posteli, koukáte na sýkorky a cítíte
absolutně spokojení. Proč? Neběží vám mysl. Nejsou tam myšlenky.
Tohle byl velký rozdíl oproti prvnímu kurzu. Bylo to
vždy ve stylu meditace bez myšlenek a pak se oddat myšlenkám v pauze.
„Nothing doing!“ Tohle se tentokrát neděje. Asi uprostřed kurzu si uvědomím, že
zapomínám, co je za den, co bylo a co bude. Je to ráj bez myšlenek. Nevím, co
je za den. Jdu lesní procházkou, kterou máme vyhrazenou provázkem, a přemýšlím
nad všemi, kterým bych chtěla sdílet ten pocit, kdy celá vaše bytost přetéká
totálním naplněním. Bez vnějších objektů!
Jde to z vás!
Proč je tak fajn být vědomí? Protože, když to děláte
automaticky v denním životě a vnímáte, jaký pocit vám projede tělem, když
vezmete za kliku, nemusíte se o to tak vehementně snažit v meditaci. Jde
to přirozeně, jde to z vás. A proč být vědomí? Proč ráno být jen se svou
snídání a pocity a nepouštět si rádio ani zprávy? Stále nevíte?
Všechny ty dny byly stejné, rutinní a přitom byl každý
zcela nový, svěží a nečekaný. Byly jsme na malém kousku půdy a vy najednou
vidíte TOLIK ZMĚN! V přírodě kolem, na vašem těle. Máte radost. Radujete
se z prostých věcí. Dochází mi, kolik věcí mi uniká, když se pohybuju
vírem velkoměsta v koleji vlastní mysli. Bez toho, aniž bych vnímala tu
přírodu kolem. Pak trpíme, máme pocit, že je všechno stejné, nudné, všední,
nezajímavé a kolem nás se přitom děje TOLIK ZMĚN!
Jak můžete deset dní nemluvit? Nekoukat
se druhým do očí?
Proboha a jak fungujeme v dnešním velkoměstě?
Každé ráno, než jdu na ranní meditaci, si projdu
krátkou lesní procházku. Nikdy se neprocházím sama! Společnost mi vždy dělal
teplý Sir Joseph(pozn.péřová bunda ;). A v kapse bundy konečky svých prstů
přejíždím po nehtech. Vnímám, jak rostou!
Zmínila jsem praní…všechno vám tady tak nějak začne
dávat smysl a zapadat samo od sebe. Vaše tělo je klidněné, uvolněné a více
citlivé na podněty, které normálně neregistrujete. Přestávám se mýt šampónem,
přijde mi příliš agresivní. Vynechávám krém, cítím, že je to pro pleť naprosto
nepřirozené. Eko-prášky mi dávají smysl, když si jednou peru kalhotky a cítím,
jak jsou mé ruce vysušené. Zkuste si někdy vyprat prádlo vlastníma rukama
v těch barevných tekutinách, ve kterých perete. Normálně mě nebaví používat
zubní nit, ale tady vnímám své tělo tak komplexně, že i když si vyčistím zuby,
cítím zbytky nečistot v mezizubních prostorách.
Jinak taky zažíváte hodně srandy sami se sebou. Asi
třetí den mě napadne, že chci cítit své tělo i jinak, než v meditaci.
Zalízám do spacáku nahá. Vnímám zmrzlé prsty a to, jak je mi v tom těle
dobře. S rukou na břiše, pozoruju nádech a výdech a vnímám, že tady a teď
bez všech reklam, časopisů a ideálů krásy si připadám nádherně. Jsem spojená,
že mě upřímně v daném okamžiku ani nenapadne, že by mě něčí jiná ruka
udělala šťastnější. Jeden večer se otáčím na bok a moje ucho slyší tlukot
srdce, vnímám jak se přelévá krev z jedné komory do druhé. Je to, jako
když Will Smith ve Filmu sedm životů ponoří hlavu pod vodu. Já se ale nemusím
nikam potápět, moje tělo je tak zklidněné, že cítím i jak můj dech objímá jazyk
a jako příliv a odliv teče do mých plic a zpátky.
V NAŠEM TĚLE SE DĚJE TOLIK ZÁZRAKŮ!
Stane se to asi v půlce kurzu. Uprostřed noci se
probudím leknutím. První nevím, co se stalo a pak mi to dojde! Mojí hlavou
přeběhlo několik MYŠLENEK! Je legrační jak se to otáčí, normálně nemůžete
usnout kvůli nim, a jak rychle si odvyknete je nemít…
Další hodně zajímavou kategorií jsou sny. Většinou
zrcadlí to, co se vám “otevřelo v meditaci“. Stává se vám to taky, že máte
nějaký sen, a když se probudíte, nevíte, co se vám zdálo, ale máte jen ten
nepříjemný pocit na těle. VŠUDE. Mně se to stalo asi třetí noc. Po třídenní
meditačním opojení klidu a vyrovnanosti přichází sen plný krve, znásilnění,
vražd. Probouzím se hrůzou: „na co si to tady v tom meditačním
centru hraju?“ Ten pocit je všude.
Děje se to další noc znovu. Celé mé tělo ztuhne.
Nevím, kde jsem. Všude je tma, je to jako bych kolem sebe neměla dost místa.
Chci křičet, nejde to. Mojí hlavou projede jediné: „Mami.“ A pak mi to dojde.
Porod…
Do dalšího dne se probouzím s pocitem strachu. A
všechno do sebe postupně začíná zapadat. To jak žiju, to proč je mi pořád
taková zima. To, co jsem prožívala v posledních dnech. Uvědomuju si,
s jakým pocitem jsem si kupovala letenku do Švédska – strach, že jestli
budu dál následovat ten životní styl, jaký vedu, tak se nutně rozletím na tisíc
kousků. A taky jsem se rozpadla. V meditaci, kdy si každá molekula mého
těla prožila strach. Bylo to nepopsatelné. Měla jsem pocit, že umírám, cítila
jsem veškerou bolet, úzkost a slabost. Celé mé tělo se vevnitř otřásalo
v základech. A navenek? Kromě zpoceného trička jsem jen seděla
v lotosovém sedu alá Budha a pozorovala vlastní dech.
Víte, existuje spousta meditací. A ještě daleko víc
představ o nich. „No jo, to by se mi taky líbilo jet si srovnat
myšlenky.“ Vipassana jde hlouběji. Vypíná myšlenky, ladí vás na
moudrost těla. Na veškeré biochemické reakce, které se odehrávají v těle
při vašem každodenním životě, aniž byste si jich byli vědomi. Žádné mantry,
třetí oka nebo vzývání guru. Jenom pozorujete, jak se hýbou vaše buňky na
spáncích, cítíte tu bolest a konečně chápete odkud se berou všechny ty migrény…
„Proboha, jak jsem mohla žít
s takovým napětím a úzkostí v těle,“ ptám
se sama sebe, když je mé tělo v jedné chvíli ztuhlé jako kra ledu, není na
něm jediný pocit a pak se roztříští a já zase cítím všechny ty pichlavý,
jehličkový pulz v každém póru vaší buňky
A tak sedíte v meditacích, den co den.
Pozorujete, jaké pocity vám běhají po zápěstí, v bedrech či
v podpaží. Občas se všechno spojí v jeden komplex a vámi projede
nějaká emoce. Někdy ho odstartuje myšlenka, která prolítne vaší myslí, jindy
ne.
„Přijela jsem si sem odpočinout a zase
makám jak ratlík. Jsem fakt workhololička,“ napadne
mě u jedné odpolední meditaci, kdy mám pocit, že už nemůžu, už nechci. Ano,
vězte nebo ne. Meditovat není jen sednout si do měkkých polštářů a oddat se
vlastnímu dechu. Bolí to. Nechce se vám, těšíte se, cítíte odpor. Všechno, co
prožíváte v běžném životě, se vám v meditaci díky pozorování
biochemických reakcí začíná zrcadlit. Vidíte, jak ubližujete sobě skrze myšlenky,
jak se to promítá do vašeho těla.
Čím je nevědomá mysl bystřejší, tím začínám vnímat,
jak se mi v meditaci hýbe tělo, podle pocitů, které prožívám. Když je tam
bolest v zádech, předkláním se dopředu. Hlava se automaticky natáčí na
stranu, aniž bych si to uvědomovala. Ta biochemie vytváří v našem těle
stopy, na základě kterých určitým způsobem neseme ten nejsvatější chrám, který
máme.
Říkáme jí nevědomá mysl, ale ona je vlastně pořád
vědomá. Proto saháme zkratkovitě pro čokoládu, když cítíme pocit selhání. Na
úrovni hlavy si racionálně řekneme „dneska bych měla vynechat to víno“,
ale stejně si ho dáme, protože něco uvnitř nás ho chce. Proto diety tak často
selhávají – chápeme je na úrovni hlavy, ale nemáme je odžité na úrovni těla.
Stáváme se zajatci vlastního kolečka: craving, rejection, craving, rejection.
Touha-odmítání-touha-odmítání. Pořád na něco reagujeme. Něco chceme – to, co je
nám sympatické: čokoládu. Toužíme po partnerovi. Chceme větší barák. Být
vyrovnanější. Není špatné míst sny, ale pak pořád něco chceme a úzkostlivě na
tom lpíme a nemáme to. Reagujeme právě těmi pocity nespokojenosti, sebelítosti
apod. a tak jsme jako křečci chyceni v kleci.
Vyčerpání z práce ve zlosti jdeme běhat, protože
„to potřebujeme“, abychom se cítili zase lépe a dokázali lépe snést mizérií
dalšího dne. Abychom se cítili alespoň na chvíli líp. Jsme připoutání
k našim pocitům, které s námi tak smýkají nahoru a dolů. Jsem smutná!
Chci radost, potřebuju ji! Kino-kola-čokoláda! Výčitka - běh!
Reagujeme, pořád a na všechno. A v meditaci se
učíte JEN POZOROVAT SVÉ POCITY, to jak na ně reagujete, co to s vámi dělá
a na základě toho si uvědomujete, jak fungujete v běžném životě.
Pokud vám to nedává smysl, nevadí. I mě to
trvalo…třeba budeme mít možnost probrat to hlouběji nad šálkem příjemného čaje.
Meditace mají neskutečné účinky. Uvolňující se staré
bloky, přichází průjem. Koukám na svůj obličej. Pleť je čistší. A pohled bez
vlastní Mysli není tak kritický. Vidím, že mi zhoustly řasy, změnila se mi
struktura vlasů…
Celých deset dní se tedy děje v duchu „noble
silence“, ale v meditačním sále si občas někdo kýchne. Wow!
V meditaci je to, jako kdyby vám pustil Hifinu rovnou do ucha. Projede
vámi energetický šok. Učíte se nereagovat. První vám posmrkávání a popotahování
nudlí v nose irituje (mimochodem spousta Švédů to dělá a vedle Vietnamek
jsem si u snídaně přestala sedat, protože to mi prostě nešlo zkoustnout. Stále
se mám co učit). Když v meditaci procházíte vlastní bolestí, cítíte ale
pak vůči těmhle fyziologickým procesům vlny of compassion, soucit.
Desátý den, když skončilo ušlechtilé ticho, tak se
atmosféra uvolňuje. VŠUDE. A někdo si v mužské části prdne. Halou
projede vlna čehosi (ne smradu, sedím daleko a navíc, jak někteří víte, nemám
čich) a pak to kdosi nevydrží a vyprskne. Celou síní projede vibrace smíchu.
Někteří nejsou schopní udržet klid a musí odejít, vydýchat to a zklidnit se. Já
jsem ponořena příliš hluboko ve vlastním žaludku. Nereaguju. Vidíte i meditace
je nahoru a dolů. Jednou bolest jindy prča.
Anitčáááááá – to je jedna ze základních věcí, které se
musíte naučit. VŠECHNO SE MĚNÍ, pořád a neustále. Stejně jako vaše denní
pocity. Jako se jídlo mění ve stolici. Tak jednou je meditace báječná, jindy se
po ní cítíte jako zpráskaný pes. Jednou cítíte příjemné vibrace po celém těle,
jindy vám lítají myšlenky, nejste schopni se soustředit, cítíte jen tupé pocity
bolesti (podotýkám, že to je jakási bolest „pod kůží“, v podvědomí, které
si mimo meditaci nejste vědomi). Důležité je, uchovat si vyrovnanou mysl.
Přestat lpět na příjemných pocitech v meditaci a chtít se zbavit těch
nepříjemných. Ale jen to pozorovat, jak se to mění. Stejně jako v životě
nelpět na pocitu štěstí, neběhat za pocitem radosti. Ale přijmout i smutek a
lítost. Víte proč? Co přijde, taky po nějaké době odejde. Anitčááá je
pomíjivost.
„Everything is impermanent. This is a
love of nature!“
Vše je nestále. To je zákon přírody!
Vše je nestále. To je zákon přírody!
Hloubku Goenkových slov si uvědomím po jedné meditaci,
která mi „nešla podle mého očekávání“. Vylízám z meditace a za krkem stále
cítím ten divně pálivý blok, ale já ho chtěla pryč. Teď hned! To ráno se jdu
projít a…rozbrečím se. Napravo pozoruju měsíc, je 7:05 šero. Ale nalevo začíná
ranní svítání. Fascinovaně tu nádheru pozoruju. Cítím se tak…Zase mi dochází o
čem to celé je, a že dokud budeme hrát ty hry a honby za pocity, bude to pořád
nahoru a dolů z mizérie do ještě větší patálie.
Pak si sedám do meditace a jen to tak tiše, vyrovnaně
pozoruju. Všechno to úzkostlivé, zaťaté úsilí mnoha let. A že to neuhádnete? No
jo, ono to odešlo. Normálně se to rozpustilo. I na plicích. Vycházím
z meditace a mám pocit, že moje páteř je přímější a na hrudi už necítím
ten kámen napětí.
Vycházím z meditační hlavy a koukám, jak hřející
sluníčko začalo roztápět sníh, který začal padat z větví stromu. Stejně tak
roztála a opadla moje úzkost, a tak to jen pozoruju.
A proto meditace není útěk od reality. Je to art
of living! Vipassana je nástroj, jak být, jak více pochopit, co
v životě prožívám a klíč k tomu, jak to měnit krok po kroku. Protože
samozřejmě podmínky venku, v 21. Století nejsou tak ideální a dokonalé
jako tady, v centru. Ale je to jako trénink. Trénujete v posilovně,
na umělé stěně, abyste pak měli sílu uběhnout maraton, zdolat kopec, vylézt
těžkou skálu. S takzvaným „zavíráním se do meditačního centra“ je to
stejné. Trénujete, abyste uspěli v dnešní uspěchané době zase o něco lépe,
zase o něco vědoměji, zase o kousek vyrovnaněji.
Je to cesta, je to proces. Hádám, že na celý život.
Jedno odpoledne mě napadá, že moudrost nemusí nutně
přijít s věkem, ale stačí zpomalit a zklidnit mysl.
Jeden další veselý příběh. V Brně miluju dny, kdy
nikam nespěchám a můžu celý den prosedět v pyžamu, v myšlenkách
s hrnkem čaje. Jedno ráno se mi nechce vstávat. Napadne mě, že bych si
zkusila celý den odmeditovat v mých vánočních kalhotech se sobi. „Nemůžeš
se už převlíknout,“ slyším z hlubin vědomí hlas mojí mamky. Napadá mě,
že by mohla být sranda pozorovat pocity, které to ve mně bude vyvoválat, když
vezmu „nevhodné“ oblečení, které normálně slouží jiným účelům. Znáte to?
Když si vemete tričko na doma ven do společnosti a připadáte si „špinavě“, nebo
když doma zase nosíte tričko do práce a připadáte si, že jste přestrojení.
„Ale co mi asi na to řekne okolí?“ ptá se moje
popletená mysl.
Nic, nemůžou mluvit!
„A jak se na mě budou koukat?“
Nebudeš to vědět, nebudeš pozorovat jejich reakce.
Nic, nemůžou mluvit!
„A jak se na mě budou koukat?“
Nebudeš to vědět, nebudeš pozorovat jejich reakce.
JDU DO TOHO!
A FUNGUJE JE TO!
A FUNGUJE JE TO!
Během prvních pěti minut zapomínám, že mám na sobě
kalhoty na spaní. Uvědomím si, jak silnou moc má mysl, která si myslí, že nás
druzí hodnotí!!!
Jednou večer po meditaci jdu svou klasickou procházku
před spaním a napadne mě, „co kdybych se prošla do hlubšího lesa“? Hm, je tam
tmavo, šumí listí, stromu. JDU DO TOHO! Pozoruju ten strach, který cítím po
těle i hlavu, která se snaží racionalizovat vše, co vidí. To je jen stín. Kdo
by tam byl?
Ráno jdu to stejné kolečko znovu. Je stejné šero. Ale
vida – hlava se najednou nebojí, ani ji nenapadne, že by tam někde někdo mohl
číhat a vybafnout na mě. Zajímavé… TAK TO NE, TAKHLE SE MNOU MYSLI CVIČIT
NEBUDEŠ!
Druhý den jdu stejnou noční procházku znovu. A jen se
otevírám do meditace. Pozoruju, kde ten strach cítím a tam, kde jsem včera
zrychlila, nyní záměrně zastavím a zírám do černoty mezi stromy. Cítím sevřený
žaludek, tlukot vlastního srdce, lehce stažené hrdlo. Uvědomuju si všechny ty
běžné situace v životě, kdy se cítím PRÁVĚ TAKTO!
Jen stojím, poslouchám šumění stromů a pozoruju to. A
pak? Pak ten strach zmizí. A zůstanou jen zasněžené stromy, které hážou stíny.
A já si uvědomím, že je mi zima – žádné větší drama.
„Stejně se budeš muset vrátit do
reality.“ Ale Vipassana není o útěku před ní. Je naopak o
opravdovém návratu. A tak, až se budete chtít cítit opravdově, až vám nic
nebude dávat smysl. Budete si připadat slabí, vyčerpaní. Přemýšlet, proč to
všechno děláte a zároveň se cítit vyčerpaní zvláštních myšlenek – jeďte na
Vipassanu! Vězte totiž, že meditace nejsou jenom pro Julii Roberts a nemusíte
kvůli nim nutně na Bali.
Mám pocit, že teď těch deset dní jsem opravdově spala.
Jedla a byla – VĚDOMÁ!
Všechno nabylo na komplexnosti. Cesta, kterou dělám.
Texty ve škole, které čtu. Ale všechno díky realitě, kterou mám sama
v sobě. Jen skrze to, že jsem pozorovala, jak mi tluče srze, jak se hýbou
buňky. Tiše a nerušeně. Napadlo mě, že by tohle měli zažít medici! Cítit
nejenom to, jak vypadá jazyk, ale jaké to je, když cítíte každý jeho pulz. Když
se stanete vlastními ledvinami…
Po ukončení ušlechtilého ticha centrem začíná proudit
hodně euforie, radosti a slov. Tolik slov! Moje mysl je poplašená. Leknu se
pokaždé, když mi někdo popřeje dobrou chuť nebo dobrou noc. Vyměňují se
kontakty. Osoby, které vám byli po 10 dní ne/sympatické se najednou skrze slova
vybarvují zcela jinak.
Víte, je to zvláštní. I když se lidem nedíváte do očí
a de facto je ani neznáte, vnímáte po deset dní jejich pohyby. Jako se nesou
sálem. Jak sedí. Jak drží vidličku. Začnete si vnímat věcí, které vám normálně,
když mluvíte s přáteli a známými, zcela unikají. Tohohle si chci víc
všímat! Ty pohyby rukou, obličeje!
Je jedenáctý den. Den odjezdu a já balím a pozoruju
stejné napětí, rychlost, uspěchanost. Hluboce dýchám a ono odcházím. Neodjíždím
„svatá“ ani „osvícená“, ale s plným uvědoměním, jak v realitě
funguju. Skládám ručník a hlavou běží hromada myšlenek, co je potřeba sbalit,
komu napsat, kam jet, co teď. Cítím napětí, tenzi, stres – jako by byl normální
všední den a já musela do Bratislavy, číst, nakoupit. Dýchám, jenom to
pozoruju. Anitčááááá A ono to odezní.
Art of living, to co se vám zrcadlí v meditaci
pak zažíváte v běžném životě a já vím, že už nejsem schopná dál fungovat
v takové tenzi. Už to prostě tomu tělo nemůžu dál dělat. Odezní to a já
cítím klid.
Psala jsem, že když jsem jela na Vipassanu, nevěděla
jsem, co bude pak. Měla jsem strach. V průběhu meditace přišel klid a
uvolnění. Ono to nějak dopadne! A jak to dopadlo?
Sedím v autě, a mířím s směr s Vasteras
s Jojem. Nevím, kde budu spát. Pozoruju venkovní krajinu. Anitčááá.
Okolí se mění. Cítím uvnitř hluboký klid.
Teď tady sedím, píšu vám tato slova. Z obýváku
Joja, instruktora jógy, který mi nabídl internet z pohodlí svého domova.
Cítím obrovskou vlnu vděčnosti. Za chvíli otevřu tu kouzelné okýnko jménem
Googlu a zeptám se: „Co teď? Kam teď?“ S kým dál?
Vyvalí se na mě všechny maily. FB zprávy. Výsledky ze
zkoušek a já nevím, co všechno. Zajímavé je, že cítím vzrušení i napětí. Dokážu
ho přesně lokalizovat, kde v těle ho cítím. A jak budu reagovat?
Co přijde pak?
Uvidíme =)
Právě jste si přečetli zcela jiný příběh, než jsem
prožila, neb vaše mysl si jej interpretovala podle sebe.
ANITČÁ…
8.9. 2013
#1 Vypasených
deset dní s Vipassanou
Pod konečky prstů cítím klávesnici a pozoruji své
pocity po těle. Jsou velmi příjemné… Dnes jsem se vrátila z desetidenního
kurzu meditace. Všechno tak ještě doznívá a já se v myšlenkách vracím do
Velkých Losin, kde probíhalo několikadenní Krocení zlé mysli.
Nultý den, v den příjezdu, odevzdáváme naše
cennosti. S radostí se zbavuju mobilu. Jupí, to bude paráda!Pravidla jsou
pravidla, a tak již s těžším srdcem dávám do pytlíku i propisku s mým
milovaným notýskem. Žádné psaní, ani čtení po dobu kurzu. Po večerní polévce
následuje rozprava o technice a po ní chodby penzionku utichnou – bylo
vyhlášeno „ušlechtilé ticho“ až do konce kurzu. Mimo učitele, který nám
poskytuje rady týkající se techniky a manažerky, na kterou se můžeme
obracet s materiálními záležitostmi, není dovoleno s ostatními
účastníky kurzu mluvit. Zakázán je také oční kontakt, gesta nebo jakékoliv
doteky. Na první pohled se to vše může zdát striktní. Jak jsem však
v průběhu kurzu zjišťovala, i to „sebeblbější pravidlo“(a nebylo jich dle
mojí hlavy málo), mělo nějaký smysl a na konci kurzu se mi to krásně poskládalo
jako puzzle.
Ušlechtilým tichem se spustila neskutečná věc.
V okamžiku, kdy přestanete mluvit, zjistíte, jak šíleně brebentící mysl
máte. POŘÁD NĚCO ŘÍKÁ! NEUSTÁLE NAD NĚČÍM PŘEMÝŠLÍ. A POŘÁD A STÁLE. DOKOLEČKA
DOKOLA. Hlava se mi z toho točila tak, že jsem nakonec usnula..
Den první – zvoní zvoneček. Jsou čtyři hodiny ráno a
za půl hodiny začíná první meditace. Program následujících dní je jasný –
MEDITOVAT. Od půl páté do devíti. S výjimkou času na snídani (půl sedmé),
oběda (jedenáct) a odpoledního jablíčka (pět) – MEDITOVAT. Někdy hoďku
v kuse, jindy dvě. Každá „změna“ programu je ohlášena zvonečkem. Po ranní
snídani se před penzionem procházím prostorem vyhrazeným pro ženy a slastně
usrkávám zelený čaj. Oddávám se myšlenkám – jedné po druhé. Hmm, asi
nebude takový problém si program následujících dní zapamatovat, moc se asi
měnit nebude. Teď je mi fajn, ale vydržím to devět dalších dní? Nebude to
trošku nuda?
Bylo to nahoru a dolů…
Člověk v běžném životě sedí mnohdy i více než
deset hodin denně. ALE SOUSTŘEĎTE SE 10 HODIN DENNĚ NA SVŮJ DECH! Na první
pohled vás možná napadne: „Jak prosté, že?“ Jen dýcháte – nádech výdech,
nádech, výdech. Kyslík vchází, oxid uhličitý vychází. Po několika hodinách se
vám však začnou ozývat kolena, kyčle, ramena…
V každé volné pauze jsme první tři dny vyčerpané
vyběhly (kurz byl oddělen pro muže a ženy) na dvorek a lehaly VYŘÍZENÉ NA
TRÁVU. Proč si tohle proboha dělám dobrovolně? Tohle má být jako meditace?
Pokyny se stupňovaly – nyní si máme uvědomovat, že nám
do nosu jde studenější vzduch, než vychází ven. Vnímat chloupky v nose, a
pak taky vnímat POCITY na okraji nosu. Pocity ne ve smyslu emocí, ale ty na
fyzické úrovni: šimrání, svědění, hřejivý pocit, brnění – COKOLIV! A jen to
cítit a pozorovat, nic víc. JAK SNADNÉ ŽE?
NO VŮBEC!
Kdybyste věděli, jak ukecanou mysl máme. Ze začátku
jsem měla pocit, že osm hodin pozoruju všechny ty filmy, co moje mysl vytváří a
jen dvě hodiny svůj dech (a to teď asi dost přeháním…). Bylo to neskutečné!
Když se ztišíte, mysl začne ožívat. Začaly se mi vybavovat nejrůznější
vzpomínky z dětství, o kterých jsem už ani nevěděla. Na racionální úrovni
jsem věděla, že si buňka(tělo), pamatuje KAŽDÝ okamžik vašeho života –
tam, ve Velkých Losinách jsem si to ale prožila. Všechno to tam máme. Bez
mluvení, se mi vybavovaly všechny dětské pohádky, počítačové hry, písničky
(PROBOHA KOLIK MÁM V HLAVĚ TEXTŮ!!!), jen tak vyplavala na povrch nějaká
vzpomínka spojená s jídlem.
Jindy jsem se myslí nechala unést zcela nepozorovaně a
až po nějaké době jsem si uvědomila, že mi „před očima“ vytváří nereálný
příběh, ale to, že není skutečný mi došlo až záhy.
Řeknu vám, nebyl to vůbec jednoduchý úkol – pozorovat
dech. Třetí den jsem na sebe měla zlost. Ptala jsem se sama sebe, co tady dělám
a Mysl se jen pousmála a odpověděla písničkou od Coldplay – Nobody said it was easy.
Říkali to. Že přijde bolest, marnost. Znala jsem, co
se o Vipassaně říká…ale zažívat to – to byla jízda, skutečně jako na houpací
lodi, kterou jsem jako malá tolik milovala.
Nevím, ve kterém okamžiku se to prolomilo, ale
najednou se stalo, že jsem při jedné meditaci zbystřila. Na horním rtu jsem
cítila ty miliony malých chloupků a i to, jak mezi nimi prochází můj dech. A
jak to podivně lechtá – projel mnou pocit naprosté fascinace!
Každopádně kurz byl skutečně jako houpačka: ráno jsem
vstávala s euforickými pocity a těšila se na celý den, odpoledne jsem se
cítila vyčerpaná, nenáviděla jsem (ano, skutečně TAK SILNÉ MÉ POCITY BYLY)
celou tu vyplněnou přihlášku a všechny ty potvrzující e-maily, že JAKO FAKT
PŘIJEDU.
V průběhu deseti dnů byly okamžiky, kdy jsem měla
chuť manažerce, která pravidelně zvonila, vytrhnout kovový zvoneček
z ruky, aby ten zvuk moje uši už neslyšely a mé rozbolavělé
tělo již nemuselo znovu usedat do tureckého sedu.
V průběhu deseti dnů jsem mnohým z vás
napsala dlouhé a krásné dopisy. Bohužel je nikdy nedostanete, tak mi to
odpusťte. Byly jen v mé hlavě. Ale složila jsem nádhernou svatební
promluvu a krásný tklivý dopis a spousty básniček. Všechno to však byla pouze
slova vytvářející myšlenky a ty se rozplynuly podobně jako ranní mlha.
Stejně tak se rozplynula i moje další představa o
tom, jak se tak asi člověk cítí na meditačním semináři.
Možná si teď říkáte: „Proboha, ta je šílená, proč si
působila tolik bolesti a zůstávala tam? Co je to za metodu.“ Věřte, že i já
jsem si to často říkala.
Někdy jsem chodila dokolečka dokola na dvorku. Měla
jsem maximální deficit sportu. Bylo mi smutno. Koukala jsem za ten pitomý
provázek, na kterém visela cedulka „Zde končí hranice kurzu. Nepřekračujte
prosím tuto hranici,“ a viděla za ní zelené lesy a hory a ptáky jak krouží.
Všechno to byly však jen pocity, které zase odešly.
Když jsem totiž usedala k meditaci, něco se
postupně měnilo. Poté, co jsem vzdala boj s myslí, se sama - zcela
přirozeně - utišila, a já podle instrukcí postupně začala pociťovat ty
drobňoučké pocity na celém těle. Cítila jsem chvění tváře – to chvění, které
tam je, když si na obličej mažete krém. Jen jsme příliš zaměstnáni tím, že
hodnotíme kruhy pod očima, nebo už se strachujeme, zda stihneme ranní autobus,
a tak je nevnímáme.
Cítila jsem brnění v celých rukách až do špiček
prstů. A se zatajeným dechem v průběhu týdne sledovala, že když chytnete
hrnek, z jedné strany vás ruce hřejí, ale zvenku nepřestávají studit.
Kolikrát jsem pak v pauze jen tak seděla na houpačce s hrnkem,
houpala se a říkala si: „Sakra, všichni mladí by se měli od těch starších lidí
sedících na lavičkách v parku učit! Mladí lidé by měli přicházet dříve na to,
jaká je to NÁDHERA, jen tak sedět, vnímat vlastní dech, teplo hrníčku a
pociťovat ten euforický pocit štěstí. Ne až na stará kolena, až bude čas.“
V těch okamžicích jsem cítila hluboké pocity vděku, že zažívám učení
Eckarta Tolleho, které popisuje v knize Moc přítomného
okamžiku, v praxi.
UVĚDOMOVÁNÍ SI POCITŮ! To je TO, co se na kurzu dělo.
Těch pocitů, které jsou s námi čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní
v týdnů, tři sta šedesát pět dní v roce. Těch pocitů, které
zaregistrujeme až když se spálíme. Až když nás sklepne chlad. Až když se někdo
dotkne našeho ramene.
Najednou sedíte hodinu, dvě se zkříženýma nohama a ani
nevíte jak. Mé přání se splnilo! První dny jsem si přála, abych za těch deset
dní zažila alespoň jednou jedinkrát stav, kdy se mi hodina bude zdát jako
minuta. A kdy nebudu cítit ty nepopsatelné pocity štěstí, že slyším zvoneček
oznamující snídani, ale spíše smutek, že už je konec – i ty okamžiky přišly!
Odešla i ta bolest. Neboť i bolest je jen pocit. Je to neskutečné a je mi
jasné, že tomu asi řada lidí nebude rozumět.
Možná si říkáte: „Bolest je snad od slovesa bolet –
tedy má logicky vytvářet nepříjemné pocity a má bolet!“ Na kurzu jsem však
postupně začala chápat, že není rozdílu mezi bolestí a příjemným pocitem. Oba
totiž něco spojuje – jsou pomíjivé. Ale rozumím tomu až nyní, až když jsem to
prožila na vlastní kůži, na každičkém póru své buňky.
Ale musela jsem se tam dostat skrze dost zajímavé
stavy. Byly okamžiky, kdy jsem proklínala, že nemám „normální“ kamarády, se
kterýma bych si jen tak zašla na dvě piva a pizzu. Ale ty zmizely ve chvílích,
kdy jsem ležela na trávě, moje smysly byly zostřeny tak o 120 % procent a hlava
byla zcela vymetená. Každý, každičký zvuk jsem vnímala intenzivněji. Někdo
„položil“ vidličku a já měla pocit, že jí praštil. Kýchnul a já měla pocit, že
ohluchnu. Chodila jsem dokola na tom stejném dvorku, ale už jsem nevnímala to,
že tam někde jsou hory a že tam někde bych mohla lozit po skalách. Najednou
jsem se netrápila, že bych se mohla cítit tak a tak ne. NE, byla jsem tady a
teď! Pochopila jsem, co znamená, když si do Googlu hodíte Vipassana a přečtete si: „Vidět věci ve
skutečnosti takové, jaké jsou“. Čtete to, chápete to, ale až když to PROŽIJETE
– pochopíte to i uvnitř.
Najednou jsem nezáviděla ptákům nad hlavou. Procházela
jsem se bosá po trávě a plakala jsem, když jsem přešla ze slunce do stínu –
najednou mým tělem projely úplně jiné pocity. Stála jsem vedle stromu a vnímala
všechny ty fyzické pocity po těle. Jak mě šimrají vlasy na zádech, jak mi
slunce hladí tvář, jak mě lechtají kalhoty na stehnech. A do toho všeho jsem
neustále cítila, jak každá buňka vibruje – všude na těle.
„Jsem jen vibrující energie!“ konečně jsem
pochopila, co píšou ve všech těch knihách!
A další slza: TOHLE VŠECHNO JE S NÁMI POŘÁD! Jsme
jenom tak zbrklí, tak roztěkaní, naše mysl je tak hrubá, tak daleko od
přítomnosti. Lítá si někde v budoucnosti nebo se topí v minulosti, že
ji to zcela uniká. Moře slz: kéž by to mohli prožívat všichni…
Přečetla jsem spoustu knih o tom, že myšlenka má
určitou vibraci. Že jídlo má určitou energii, ale až tam – ve Velkých Losinách
– jsem to skutečně plně pochopila! Protože jsem si to prožila.
Vnímala jsem plně a uvědoměle, jak čaj teče trávicí
trubicí až do břicha a tam začíná hřát. Cítila jsem, co se děje s mou
náladou, když jsem dostala oběd – tolik radosti! Tak nádherná emoce! Najednou
byly ty tam strachy, obavy a zásady co by se mělo či nemělo jíst. Jaký čaj je
nejzdravější –Jemča čaj náhle chutná TAK lahodně! A chleba s máslem a solí
se stává pokrmem Boha.
Při těchto okamžicích se mi vybavilo motto jedné mojí
přítelkyně: „Žij a nechej žít.“ Začaly mi docházet různé souvislosti věcí,
které jsem dřív sice neodsuzovala, ale ani náhodou plně nechápala. Třeba, že
někdo nepije nikdy kafe. Nebo žádný alkohol. Nebo, že někdo nikdy nesní jiné
jídlo než připravené od určité skupiny lidí – buch ho a hned má cejch sekta. Že
jídlo z mikrovlnky fakt asi nebude pro to tělo to nejlepší. „Jste
TO, Co jíte.“ – och, jaká je v tom Pravda! Všechno jsem to věděla, ale až
nyní, když jsem si to plně prožila, jsem to schopná i pochopit.
Odkryla se mi taky skutečnost, že celý náš život je
jedna velká honba za určitými emocemi. Chceme být veselí a šťastní. Cítit se
jedinečně nebo výjimečně. V bezpečí a zajištěně. A proto rozjíždíme různé
hry, kterým říkáme životní strategie: chodíme do práce, vyděláváme peníze.
Jezdíme na dovolenou, chodíme do kina, pijeme alkohol, kupujeme si lístky na
koncerty. Ale rozumějte mi správně, neříkám, že je to špatně. Jen jsem najednou
pochopila, jak se někdo může tady toho všeho vzdát, opustit světský život a jít
žít jako mnich nebo mniška. Oni totiž všechny ty EMOCE zažívají TAKY! Jen se
rozhodnou se k nim dobrat jinou cestou, možná i jaksi snadnější.
Nepotřebují k tomu drahé auto nebo hodinky a mohou mít pocit naplněného
života. Nepotřebují chodit do steak housu, a přesto z jídla mohou mít
právě takový euforický prožitek. Nepotřebují jezdit na kraj světa, aby se
pozastavily nad krásou západu slunce.
Jedno ráno jsem zase snídala tu stejnou ovesnou kaši
se švestkama a cítila jsem se tak šťastná, že jsem měla strach, že to neunesu a
vypísknu radostí. A byla to hodně podobná emoce té, jako když jsem na Mallorce
snídala se sestrou v pekárně místní, španělské dobroty a zapíjela je
kávou.
Jindy jsem kousala okořeněné brambory,
přikusovala k tomu salát a cítila jsem stejnou svobodu, jako když
jsem toto léto seděla na pláži, koukala na hvězdy a uždibovala pizzu potaženou
sýrem.
Stejné pocity, stejné emoce. Ale i ty pominuly – vždyť
je to jejich přirozenost.
Pozorujíce pocity v těle, jak neustále vnikají a
zanikají – všechno se začalo propojovat. Lidé se rodí a umírají – přirozené.
Den střídá noc. Ráno bylo nádherné slunko. Chladno se ohřálo od paprsků slunce
a začalo hřát po těle, ale pak zašlo a přišel zase chlad a večer – večer byly
na obloze hvězdy!!!! Byla jich celá obloha a všechny ty hvězdy se mi vešly do
jednoho oka. Nemohla jsem odtrhnout zrak. A my chodíme do kina…
Všechno je samozřejmě pomíjivé. Jsem si vědoma, že i
má radost se možná zase zeslabí. Že přijdou shony, spěchy. Přesto jsem však
nejednou přemýšlela: proč tak často nevnímáme tak silnou radost a vděčnost za
ten kus krajíce na snídani? Ano, ano zase ta naše mysl. Zkuste si zítra ráno
sníst váš krajíc chleba a celou dobu přitom pozorovat váš dech a jen pocity na
těle, které při tom cítíte. Vnímat každý zkus vaší čelisti. NE, takhle běžně
skutečně nefungujeme. Co dvě minuty se koukáme na hodinky, máme obavy, zda
stihneme autobus. Strach, že neodprezentujeme daný produkt správně a
z toho důvodu se neprodá a proto nezaplatíme účty a nebudeme mít dost
peněz na to, abychom si koupili pěkné tričko nebo lístek do divadla. A přitom,
kdyby někdo v ten daný okamžik zmáčknul tlačítko PAUSE, není nic víc než
jen vy a ten chleba. Tak proč mu alespoň na malou chvilku nevěnovat trošku
pozornosti? A pak řešit autobus. Všechno hezky krok za krokem. Zkoušet to, je
cesta k úspěchu. Jak je to celé těžké mi došlo den desátý, kdy jsme začaly
mluvit. Oběd, brebentění, pohledy a najednou máte spooousty myšlenek a už
necítíte tu slanost soli na másle tak intenzivně.
- Ach ano, jsem chytrá jak žárovka a zároveň
cítím ve vzduchu závan výzvy: kurzem to vše teprve začíná – bude potřeba to
začít žít v reálu. A já se na to TĚŠÍM! -
Přijela jsem zpět a sdílela a začaly se ozývat hlasy:
„Devět dní mlčení, to je trošku přehnané, ne?“ HaHa, kolik jsem se toho zase
naučila! Je to neskutečné. Byly jsme skupina žen (po dobu semináře byli muži i
ženy odděleni a potkávali jsme se pouze v meditační hale). Znala jsem jen
tři dívky asi tři hodiny svého života – takže jsem de facto neznala nikoho. A
přesto přeze všechno, se v tom ušlechtilém tichu začaly vytvářet sympatie
a nesympatie. Jakto?
Odkud ty předsudky? Nic jsem o nich nevěděla, nic mi
neříkaly, nic mi nedělaly a přesto jsem cítila, že některou mám radši, jinou
méně. To zase ta Mysl! Jak ta hlava byla popletená, když jsme poslední den
začaly mluvit a já jsem s překvapením zjistila, jak je ta či ona osůbka
skvělá a sympatická. Ale do té doby ne, byla zlá, divná, zamračená. Dobré
zrcadlo.
Zrcadlo! Zvláštní to vynález, že? Vymyslel ho někdo,
aby nám zrcadlilo naši skutečnou podobu. A jak často před ním stojíme a
trápíme, že nejsme dost štíhlí nebo svalnatí, míň vrásčití či víc usměvaví.
Stejno stejné je to i s lidmi, jen tady používáme trošku jinou strategii.
Lidé nám zrcadlí naše nitro, naše vlastní témata, ale než abychom to
pozorovali, raději té osobě dáme nálepku „nesympatický“, „arogantní“,
„cynický“, „narcistický“. Soudíme a odsuzujeme tak ve finále však jen
sami sebe…
Mluvila jsem o gestech, pohledech – došlo mi, jakou
neskutečnou mají sílu. Někdy jsem měla dobrou náladu a pohledem jsem se střetla
s očima někoho, jehož výraz byl skleslý, smutný nebo takový jakýsi
povadlý. Půl dne jsem pak přemýšlela, co jsem té osobě asi mohla udělat, že je
na mě naštvaná. PŘESTO, ŽE JSEM TU ŽENU NEZNALA! NIKDY JSEM S NÍ
NEMLUVILA! ANI SE S NÍ ZA CELÝ DEN MIMO TEN JEDEN JEDINÝ POHLED
NEPOTKALA!!!
Dokážete si domyslet, co nám ta hlava páchá za
domněnky v běžném životě, že?
Jednou po meditaci jsem v meditační hale
vyhledala očima kamaráda, který mi o Vipassaně kdysi řekl a v lednu 2013
se zeptal: „Pojedeš na kurz?“. Jsem po meditaci, póry buněk zostřeny a naše
pohledy se potkaly – beng! Tělem mi projelo tsunami emocí z břicha až po
hlavu. Jeden vzdálený pohled, napříč celou místností. Z rohu do rohu.
Dokážete si představit, co se s tělem musí dít na
biochemické úrovni, když se na vás někdo dokonce i usměje nebo dotkne?
Někdo jiný v mém okolí na pravidlo mlčení
poznamenal: „No to jste se asi moc nepoznaly, když jste furt jen mlčely.“ Omyl!
Začnete vnímat zcela jiné věci. Vnímáte, jak ta osoba našlapuje, a jak si užívá
okamžik. Jaké má ráno zvyky. Kdy si češe vlasy. Jaké má pohyby těla. Ale někdy
se necháte strhnout a zase té osobě vymýšlíte příběhy a říkáte si, že je na vás
určitě naštvaná nebo smutná – a po kurzu opět zjišťujete, že to tak být vůbec
nemusí.
Zajímavé byly taky okamžiky u jídla. Máte doporučeno
nenavazovat oční kontakt, takže kam se díváte? Buď tupě před sebe, nebo do
svého talíře, nebo do talířů sousedních. Pokud zrovna nepolykáte a nejste plně
v přítomném okamžiku s chutí té výborné pečené brambory, vaše mysl už
zase hodnotí: Nedala sis na talíř nějak moc? Proč ona má míň?
Jindy: nedala sis na talíř moc málo? Nebudeš mít
hlad?Nebo ty strachy: Hej! Jak to, že ona má okurkový salát? Ten já jsem
neviděla! Doufám, že tam bude!!!
Dezert, dezert už přinesly dezert! Dojím první, nebo
si půjdu radši vzít hned? Aby na mě zbylo! Ale jo, je tam dost. Skutečně? A co
kdybych si šla jako přidat naklíčenou cizrnu a při zpáteční cestě si vezmu tu
sušenku taky?
No…byla to legrace. Jídla bylo vždy dost, ale stejně
vám to tam hlavou běhalo. Až jsem chvílemi přemýšlela, jestli to není nějaké
vědomí buněk z dobu komunismu, nebo válek.
Na semináři člověku v tom tichu člověku skutečně
na povrch lezou jen a jeho vlastní témata, někdy doslova řvou. Já například zjistila,
že nesnáším, když mi někdo říká, co mám dělat. Stačilo, aby přišla manažerka a
řekla mi: „Irenka, zde v meditační hale se nesmíte protahovat.“ Nebo
jindy: „Irenka, prosím vás jíme v jídelně, ne venku.“ A hle – vztek byl na
světě! Kolikrát byl tak silný, že jsem začala kroužit jako lev v kleci
dokolečka a dokola po dvorku (za těch deset dní jsme tam vyšlapaly
s ostatními ženami solidní chodníček). Když se to stávalo poprvé, jen jsem
zběsile chodila, ze začátku mi byly na nic techniky typu „ODDĚL UDÁLOST OD
VLASTNÍ INTERPRETACE!"
Vždyť mě JEN upozornila, že se tady nemůžu lehat na
zem a protahovat kyčle, v pohodě ne?
No to teda není v pohodě!!!
Proč ne? Čeho se tím dotkla?
No mě? Mojí svobody!!!
No byla vám to kolikrát
legrace..
Jak to dopadlo? Jako obvykle – ten pocit po chvíli odešel.
Taky jsem si zpracovávala svou „čtyřkovskou“(jeden
z devíti Egotypů z Enneagramu)
potřebu být nenápadně středem. Tím, že víte, že se máme každý soustředit sám na
sebe. Nejsou dovolena žádná gesta, oční kontakt, odpadá takové to běžné
pozorování toho, co ten či onen člověk dělá. A moje ego trpělo…COPAK MĚ
SKUTEČNĚ NIKDO NEVIDÍ? Ach, jaké to hry.
Je zde jeden zážitek, o kterém nelze říct ani ani že
mě pobavil, ani zarazil – prostě se stal. Každé sezení začínalo slovy: „Začněte
znovu, začněte s klidnou a vyrovnanou myslí.“ A pak, po jedné meditace
jsem pozorovala, jak jedna z účastnic bere kámen z ohniště, jde do
rohu dvorku, zvedá ho nad hlavu a několikrát jím vší silou mrští o zem. Možná
vztek, možná ne. Nevím, jen jsem se sama sebe ptala – kde je ta vyrovnanost
teď? A opět mi došlo - v reálu to bude o dost těžší..
Samozřejmě byly i věci, se kterými jsem plně
nesouhlasila. Je určitě úžasné se učit své emoce pozorovat a nereagovat na ně,
jak to učí tato technika. Ale občas mi přijde přirozenější dát emocím volný
průběh a dovolit plně procítit hněv, smutek nebo strach – zde cítím velký
vliv terapie Cesty. Někde se
metody rozcházejí. První dny se to ve mně hodně pralo. Dají se ty dvě
metody skloubit? Nebude to ve mně vnitřně bojovat? Postupně jsem však
zjišťovala, že oba způsoby mají mnoho společného!
Cesta učí prožívat své emoce, dovolit se jim otevřít.
Nabízí prostor, jak si řešit různá témata: vztek, strach, deprese, fóbie
z výšek apod. Vipassana oproti tomu primárně říká: „Jen pozoruj.“ A já
s vyvalenýma očima pozoruju, že najednou emoce, slova, gesta, které by mě
dřív hluboce ranila, se jaksi smeknou po povrchu. To neznamená, že tu emoci
necítím. Dřív, když jsem o téhle metodě slyšela říkat, máš jen pozorovat své
city a emoce, říkala jsem si: „To je ale přece jejich potlačování“. Ne, spíš je
to jako jakási imunita. Rozvíjení vědomí toho, že ten emocionální jed, který na
vás plive okolí v podobně výčitek, arogance nebo trápení, se vás netýká.
To neznamená, že necítíte soucit nebo lásku k těm lidem. Ale jste si
vědomi toho, že je to JEJICH! Že jen oni sami si mohou pomoci a jediné, co
můžete dělat, je to pozorovat a POKUD budou chtít, podat jim pomocnou ruku
- např. v podobě terapie, kde nahlídnout pod pokličku sebe sama.
Nikomu však nepomůže, když strachy jedné osoby budete přenášet na sebe.
Tohle jsem – i díky Cestě - už dávno věděla.
Nyní po kurzu se mi to daří víc žít. Uvidíme, jak to půjde s časem.
Obě metody mají mnoho společného. Obě vychází
z toho, že emoce i pocity jsou pomíjivé – vznikají a zanikají. Vipassana
však apeluje na pozorování. Takže „cestářský způsob“ chci si vyřešit téma
s matkou, nebo mé chronické žárlení s přítelem, by dle Vipassany bylo
lpěním. A to je prý špatně. Dělat meditaci za účelem odstranění příčiny
problému mojí migrény, je podle Vipassany nesprávný způsob používání techniky.
Možná…Ale já se jen usmívám. Vím a zažila jsem na vlastní kůži, že i toto tzv.
„lpění“ či chtění vyřešit si nějaké téma funguje! Cesta mi to dokazuje dnes a
denně. Lidé odkládají deprese, dávají sbohem drobným neduhům i závažným onemocněním.
Moc se mi však líbila ještě jiná věc. U Cesty jsem
zvyklá na větší sdílení o tom, jaký byl proces a jaký byl Zdroj a co se řešilo
a tak dále. U Vipassany, jsem se ani po skončení semináře, nesetkala
s tím, že bychom s účastnicemi tak intenzivně sdílely naše zážitky
z projíždění pocitů po těle a meditací. A říkám si, že to není vůbec na
škodu. Neboť až budete číst tyto řádky, každý z vás to bude vnímat jinak.
Vaše mysl tomu dodá jinou barvu a chuť, apel umístí na jiné slovo. Každý má
jinou fantazii. Ve skutečnosti budete každý číst úplně jiný příběh.
To stejné se možná občas dělo a seminářích Cesty, kdy
jeden popisoval úžasný Proces a druhý byl skleslý, že nic takové nezažil a
začal svůj Proces nesmyslně hodnotit. A přitom přesně, jak říká Brandon Bays i
Vipassana: veškeré očekávání účinek jen zaplašuje. Chtěla jsem cítit brnění po
celém těle, ale to přirozeně zmizelo. Chtěla-li jsem v minulosti zažít
silný Zdroj, nestalo se tak. Začala jsem si jen tak projíždět tělem a skenovat
pocity a zkoumat je část po části, jako bych si hrála a buch – explodovalo mi
břicho a uvolnilo se neskutečné množství energie. Odevzdala jsem proces do
rukou Milosti a prožila jsem táborový oheň
s anděly.
Nemít žádná očekávání = klíč
k úspěchu.
Brandon nám tolikrát říkala: „Tělo tě vede“. Teď její
slova dokonale chápu. Vymyslela úžasnou metodu, jak zabavit mysl: „Dej na
vozidlo tlačítko s příčinou problému a pak se nechej vést“. Mysl má úkol,
je spokojená. A tělo vede.
Co si tedy z kurzu odnáším? Co pro mne bylo
přínosem? Je toho tolik…
Rozbila se má představa o meditaci – meditace má mnoho
podob a cesta k vyrovnanosti může vést i přes výkyvy nahoru a dolů.
Odseděla jsem sto hodin s rovnými zády!
V dosavadním životě jsem snad nikdy jsem tolik vzpřímeně neseděla!
V jedné meditaci mi dokonce projelo nevídané horko i tam a já zažila,
jakoby mi někdo sundal krunýř kolem krku. Snad poprvé jsem plně procítila své
tělo a uvědomila si, jaká je to nádhera být vzpřímená a cítit mezi lopatkové
svaly.
Byla jsem nervem. Byla jsem uvnitř svého vlastního
svalu. Jsem jen jedna vibrující buňka!
Vědomě jsem snila! Jak se vám začne otevírat mysl, vy
spíte a sníte, ale víte že sníte. Jedna příhoda. předpolední noc jsem měla sen:
zdálo se mi, že vezu sestru Týnku na letiště. Jely jsme vlakem, autobusem,
autem, PŘES ŠUMPERK. Zcela nesmyslně…Cítila jsem pocity spěchu a napětí tak
reálně, jakoby se to všechno odehrávalo zcela reálně. Když jsme nastupovaly do
autobusu a řidič nám říkal: „To nemáte šanci nikdy stihnout,“ projela mnou vlna
zoufalství a pak si něco ve mně řekla: „Zklidni mysl, uvědom si svůj dech,
nádech výdech…“ a hle všechny pocity náhle zmizely a já zjistila, že ležím
jen v posteli…
Během jednoho jediného dne jsem zažila, že se mi
nálada milionkrát vystřídala: od euforických stavů, až po smutky, vzteky,
sklíčenost a zase zpět k radosti a často konče u rozmrzelosti
z vyčerpanosti. Byla jsem šťastná a za dvě hodiny na to, jsem měla splín
jak mrak. V místě, kde jsem byla odstřižená od veškerých vlivů, kde mě
nikdo nemohl ranit slovem. Kde nebyl žádný spěch. Povinnosti nebo stresující
okamžiky (až občas na ten zvonek :D). A přesto ta nálada byla jako na
centrifuze, na které jsem sice nikdy nebyla, ale z téhle, kterou jsem
zažívala já mi bylo někdy dost úzko a nevolno.
Odnáším si tedy uvědomění toho, že je naprosto
v pořádku během jednoho jediného dne prožít celou škálu pocitů a emocí.
Důležité je se nesmeknout a nezačít se v některém z těch pocitů
ňahňat, ale hezky se učit klouzat po povrchu. Surfovat jako na vlnách: někdy je
to příjemné, jindy pocítíme strach v celém břiše. Ale vše je neustále
v pohybu, neustále se to mění! Stejně jako ten den a noc. Úsměv a pláč.
Nádech a výdech. Radost a smutek.
Přijela jsem jako bzučíčí čmelák, který poplašeně
přelétal z jedné kytky na druhou. A za celičké léto nebyl schopný pořádně
usednout na jednu jedinou, ze žádné pořádně neochutnal. A to všechno jen proto,
aby mu náhodou neunikla chuť té druhé. Odjíždím jako ten brouček - kterého jsem
po jedné meditaci hodinu pozorovala – který si před mýma očima v trávě
protahoval slastně a pomalu krovky, jako závodník chystající se k běhu.
Ano, koncem kurzu závodní trať totiž teprve začíná.
Dostala jsem klíč! Klíč v podobě krásné techniky,
která zapadá do zámku a pomaloučku odemyká okovy v mé mysli, abych
přestala být jejím otrokem. Neznamená to tedy, že odjíždím jako plně vyrovnaná
žena žijící dvacet čtyři hodin teď a tady. Ale mám v kapse klíč! Mám
uvědomění si vlastního dechu – a TO, jak jsem zažila, není vůbec málo!