MEDITACE

5.1. 2018(4 dny po kurzu)

#4 ŠŤASTNÁ I BEZ VÁNOC  

Ranní hádka s přítelem, sedmi hodinové mlčení v autě na, hučení v hlavě, únava, tenze všude po těle – to byly mé pocity, se kterými jsem vstupovala 20.12 2017 na půdu meditačního centra Dhamma Pallava.

Vztek, vztek, a ještě jednou vztek

Je těžké být pro druhé, když jste sami v nepohodě. První dny kurzu jsem menstruovala – pro ženy je to často dost autistické období, kdy potřebují být v sobě, minimalizovat kontakt s druhými a hlavně!!! Aby je každý nechal být a nikdo po nich nic nechtěl!

Ale ejhle! Na kurzu mi byla udělena role ženské manažerky: což je osoba, která se stará o ženy, které jsou 10 dní v tichu a je takovou spojkou mezi ženami a učitelkou. (Aha, info pro ty z vás, kteří čtou můj první meditační kurz: jela jsem tzv. „sloužit“ tzn. Pomáhat i organizací pro studenty a studentky, kteří jsi přijeli kurz „sednout“.)

První dny byly ztělesněním pekla na zemi. Bolest hlavy, bolest z menstruace, střeva zvykající na vege stravu a do všeho moje snaha být „tou pečující“ – totální úlet. Sedni si, sedni si Irčo a porozuj dech, říkají mi Goenkovy instrukce v meditační hale. A tak pozoruju všechen ten vztek, co jsem v sobě za poslední dobu, možná léta nahromadila…

…že život není podle tvých představ

…že se v něm necítíš tak, jak bys chtěla

…že stále děláš ty samé chyby

Na 10 dní se vypnulo okolí mého každodenního života a já si s každým nádechem a výdechem znovu potvrzovala již známé:

…že totiž spouštěčem veškerého mého trápení jsem já sama a moje mysl, nikdo kolem.

Všechno ve mně bublalo. První dny mě neskutečně sraly všechny ženy, když po mě něco chtěly. Iritovaly mě okolní lidi, ač byly v tichu…

A tak jsem to pozorovala. A ejhle – 7 den se dostavila radost po těle.

Trochu jako ježíšek

Právě na mě se v průběhu kurzu obracely ženy s jakoukoliv prosbou či problémem. První dny proto byly dost lítací – běhala jsem po centru a k prahu jejich pokojů(s vlastní sprchou a záchodem) jsem doručovala budíky, vložky, deky, léky, termosky… Vnitřně bez jakékoliv šťávy či energie a se snahou o větší vyrovnanost. A kdesi hodně hluboko uvnitř tekla tenkým proudem radost z toho, že můžete druhým pomoci. Byla zatím však velmi slaboučká. A co na tom bylo nejtěžší?

Přijmout mé schizofrenní pocity, že bych teď potřebovala být sama pro sebe, ale bylo nutné být pro druhé. Překonat ten odpor. Odpor, se kterým jsem zápasila posledních pár měsíců při ranním vstáváním do práce. Přijmout vztek, že mě vytáčela každá drobnost, které ženské udělali „mimo pravidla“, která ještě neznala. A víte, co stačilo? Meditovat =)

Půjdem spolu do meditační haly – důdlaj, důdlaj GONG GONG GONG

Jedním z mých úkolů bylo v pravidelných časech zvonit na gong, a oznámit tak studentkám bez hodinek čas jejich meditace. Jako první jsem si při pohledu na ženy vylézající se svých pokojů po zvuku vzpomněla na pohádku o Krysaři.

A jednou, když jsem je viděla odcházet pomalým krokem v houfu se mi objevil obraz lidí putující do betléma, aby přivítali narození Ježíška. Přes sto mužů a žen deset dní pravidelně putovali do meditační haly, aby se trpělivě pokoušeli objevit to poklidné světlo. Spásu, kterou mělo přinést narození Ježíška, hledali v sobě. A byli úspěšní.

Největší dar

Je to tak trochu (asi nejen vipassana) klišé, ale sloužením na kurzu jsem dostala přesně to, co jsem potřebovala. Ne ponožky, ani povlečení nebo kabelku. Vánoce jsem letos prostě vyškrtla z kalendáře. Mým letošním vánočním dárkem bylo opět v sobě otevřít ten gejzír přirozené radosti a lásky, když jste pro druhé – nezištně. Jen dáváte – je to jednosměrná jízda.

Nevyměňujete si dárečky, protože by se to mělo. Jen dáváte svou energii. Na úkor spánku i vlastní pohody na kurzu. Odměnou je vám vděčnost, kterou cítíte v němých pohledech žen, které přišly pracovat s tím, co je v životě trápí.

V krabičce se zlatou stužkou jsem taky obdržela silnější vyrovnanost. A v pestrobarevné dóze byla ještě jedna velmi cenná věc – možnost naslouchat.

Každý den, když ženy chodily za učitelkou a ptaly se na techniku, nebo na přesah meditací do jejich životů, jen jsem tiše seděla a poslouchala, někdy překládala jejich dotazy do angličtiny. To, čeho jsem byla přítomna bych shrnula slovy Nohavicovy písně „každý si nese své břímě“.

Bylo pro mě tím nejkrásnějším dárkem, být tichou svědkyní toho, jak se obličej žen v průběhu kurzu mění. Jak nejistě a nedůvěřivě přijíždějí na kurz, prochází si vyčerpaností a odporem a začínají se upevňovat v technice, a tak i pracovat se svými bloky: depresemi, strachy, smutky, nekonečnými myšlenkami, vzpomínky, které nezpracovaly. Jak? „Jednoduše“ – pozorováním vlastního dechu. A postupně v sobě zase objevují ztracený klid a harmonii.

Zázraky se prý dějí jen o Vánocích, ale já bych řekla že se dějí na každém kurzu vipassany. Rozzářené obličeje, sdílení a pocit lehkosti, které ženy desátý den popisují, pro mě byl jasným důkazem.

Když přišel den 24.12.

Necítila jsem jakýkoliv smutek, že nejsem u štědrodenního stolu. Ten den pro mě byl jen dalším dnem v kalendáři. Jednak proto, že jsem byla meditační atmosférou zcela pohlcená. A pak také proto, že denní program sloužících je velmi intenzivní a není v něm mnoho volných chvilek a když jsou, děláte to nejrozumnější, co můžete – spíte!

V neděli jsem tak usínala s jedním bezlepkovým srdíčkem v pupku, co přinesla kamarádka k obědovým fazolím, abychom společně „oslavili Vánoce“.

A co se jako pije na Vánoce v meditačním centru?

Okurkový lák!

Kvůli mým zažívacím problémům (viz níže) jsem hledala jakékoliv řešení, které mi pomůže, abych vege-šok lépe trávila. Po jakémkoliv jídle jsem totiž měla v žaludku a následně i ve střevech cihly.

Polská manažerka centra mi dala jednoduché rady: „Namoč si nové koření do vody přes noc, ráno to vypij a rozkousej co nejvíc kuliček. Jo a taky můžeš pít tady tu okurkovou vodu, je v ní mnoho probiotik.“

A takhle jsme na Štědrý den stály a povídaly si v obrovské ledničce, kam se vejde jídlo pro 120 lidí a cinkaly o sebe skleničkami s vodou ze sudu plných polských kvašáků. Řeknu vám – ani po víně mi v životě nebylo TAK SKVĚLE, jako po třech skleničkách tohohle zázraku!

A vajíčka by nebyly?

Vysvětlím: pro mentálním zpracování „nejsem vegouš, jím zase maso“ přišla další výzva - 10 dní bez masa! Nešlo tak ani o chuť nebo toužení, ale o to, že mi najednou přestávalo fungovat tělo: střeva si dala sváteční voraz, po každém jídle mi bylo zle – čočka, rýže nebo jablko. První dny to zachraňovala dušená zelenina s hromadou olejem, pak mi bylo blbě i z ní. Jak jsem to řešila? Právě!

Tady nebyl prostor vymýšlet tisíc důvodů „proč se to děje“ – mohla jsem to je pozorovat. A tak jsem meditovala – s bolestmi v břiše po každém jídle, se vztekem všude po těle. Z toho, že mi nic v tom těle nefunguje. A velmi brzy jsem začala v těle pozorovat, že když najedu na střeva, stáhne se mi tenzí část hlavy. Pozorovala jsem myšlenky, které se mi objevovaly, když jsem tuto oblast pozorovala. A mi zase došlo, jaká je pravda, že zažívání je základ prožívání. Střeva bublající vzteky, okurkový lák 2x denně, meditace 5+ hodin – a sedmý den se to zlomilo.

V těle přestaly být cítit cihly 3x denně a já jsem mohla sníst COKOLIV bez bolesti, či nafouklosti do podobu balónu. Vege/nevege – všechno cajk!

Furt píšeš o té vyrovnanosti – co to jako je?

Je to vaše schopnost nereagovat na pocity – příjemné, nebo nepříjemné. Pozorovat dění uvnitř v těle, ať se děje cokoliv: bolest, horko, teplo, pocení. Nesnažit se upínat ani na příjemný pocit, který cítíte v oblasti pochvy, nebo reagovat odporem na bolest hlavy. Proč je to tak důležité?

Asi každý zná zklamání z nenaplněných očekávání: z dovolené, ze vztahu, z dárku, z práce… 

Uf tohle mělo být jinak. Čekala jsem, že pro mě udělá to a to. Ale já chtěla jinou barvu batohu.

Jste zklamaní, rozčarovaní, naštvaní.

A teď si představte, že byste takhle chtěli vytvářet představy a očekávání o tom, jak by mělo bít vaše srdce, kudy by měla proudit krev, nebo kudy pojede kyslík. Nemožné že? Ano a stejně nemožné je ovlivňovat a mít pod kontrolou naše očekávání, touhy a vášně. Pak když se nesplní, jsme nešťastní.

Technika vipassany učí nereagovat, jen vyrovnaně pozorovat bolest v těle nebo i cokoliv příjemného. V běžném životě pak sama zažívám, že když se stane něco nechtěného – například nedostanete vysněnou práci, přítel neuvaří večeři – namísto smutku, vzteku, zklamání, to jenom přijmete tak, jak to je. Ale ne, že si to říkáte -  vy to skutečně cítíte!

Stejně tak jako když prožíváte něco nádherného: jste zamilovaní, jste na dovolené, vychutnáváte si dobré jídlo. Pocit rozmrzelosti, že už to odešlo díky meditaci sice přijde, ale vy si jím nenecháte zkazit den. Jak je to možné? Protože jste se naučili pozorovat proměnlivost pocitů ve vlastním těle: na ruce kde je chvíli teplo, se pak objeví tenze a bolest, a zase se to promění. A tak ani v životě, když odejde fáze zamilovanosti, netoužíte po tom „vrátit to zpět“ a prostě přijmete, že ke vztahu patří i „fáze krize“, která tak příjemná většinou nebývá.

Nějaká nová uvědomění, Irčo?

Vlastně ano =)

„Je daleko jednodušší vyrovnaně pozorovat v těle bolest než příjemné pocity,“ říká na jednom rozhovoru učitelka studentce.

Však to víte i vy sami – když je vám blbě ležíte v posteli, jste plně vědomí a soustředění na bolest – zad, břicha, čehokoliv. A jen čekáte a modlíte se, aby už to kurňa přešlo! Když je ale člověk šťastný, je někdy jak nekontrolovatelná střela -  euforie v obchodu způsobí, že chcete ještě to a to a to a to. A když touha odezní, dostaví se výčitky, že jsem utratil/a tolik peněz.

Když máte dobrou náladu z alkoholu, jíte, bavíte se, pijete. Pak pijete víc, jíte víc a druhý den je vám blbě.

Chcete si koupit nějakou novou věc, toužíte po ní a pak ji dostanete. JO! A hle – objeví se další myšlenka a vy zase chcete něco jiného, stejně nebo ještě více krásného.

Demence mysli – jak říká můj kamarád. (=

                                                                                                   

A co se mi zrcadlilo a dělo v mé meditaci?

Radši jeďte na vlastní kurz – to pro vás bude mnohonásobně cennější, než kdybych vám tady popsala každý nádech a výdech všech 10 dní.

20.3.2017 (15 dní po kurzu)

#4 KLAPKA ČTVRTÁ: BOLEST A UVOLNĚNÍ

„Jak by naši spolupráci ovlivnilo, kdybych na konci měsíce potřebovala na operaci?“
„No, to by jistě záleželo na spoustě věcí. Jako třeba na jakou operaci. Na jak dlouho by to bylo…“
„No, ono to není takový ten klasický zákrok. Jde o operaci mysli.“
„Aha, tak to určitě jeď! Osm pracovních dní bez tebe zvládneme.“

A tak jsem dostala v nové práci, kde je mou náplní „být online“ svolení být nejenom offline, ale i k „dive in“ – ponoření.

#

Jedu na vipassanu. Mým tělem koluje stres. Mám pocit, že má hlava pukne přetlakem myšlenek. Poslední čtyři dny mám migrénu. Modré opiáty od bolesti již přestaly fungovat. Tohle je faktický výčet toho, s čím jsem odjížděla. Na trase Brno-Praha dotahuji posledních pár pracovních restů a stojí mě to neskutečné úsilí. Pak zaklapnu počítač.

http://marisagoudy.com/wp-content/uploads/2015/03/shutterstock_86990738.jpg

A je to tady! Na tenhle moment jsem čekala od listopadu 2016. Jen jsem si ho představovala trošku jinak. Tupě zírám z okna…

Ten pocit mě na poslední měsíce zcela ovládl. Nutkání neustále něco dělat bylo silnější než má potřeba si odpočinout. Párkrát jsem se pokusila číst knihu, když jsem KONEČNĚ mohla – nedokázala jsem se soustředit. Objektivně se nic neděje – prožívám období pohody a klidu: škola je dokončena, mám novou, skvělou práci. Je čas vydechnout. Subjektivně jsem však neustále v napětí a ve střechu. Mysl je tímto režimem příliš silně podmíněna…

V Chebu si kupuju instant kafe a croissant a uvědomím si, že se celá třesu. A že jsem něco podobného zažívala tři roky nazpět před švédským kurzem. Tehdy mi opět dojde, že Až je iluze…

Dhamma je se mnou! Vystoupím v Hranicích v Čechách – mám před sebou 11 km do meditačního centra Dhamma Dvara v Trieblu. Jedna hodná paní mě hodí na benzínku, kde se jen usměju, aby mě následně německý, mladý pár zavedl rovnou do centra. Hrajeme trošku pantomimu – nemluví německy, ale dovezou mě skutečně, kam potřebuju. Ušetřila jsem 20 euro za taxík!

Klasicky odevzdám veškeré věci, které by mne mohly rozptylovat: počítač, knihy, mobil, psací potřeby. Ta taška je pěkně těžká. Mám pocit, že stejně těžká je i má hlava. Jdu do svého pokoje 7b a tiše, klidně si začnu vybalovat těch pár triček, hygienickou taštičku a dvoje meditační kalhoty do skromné skříně. Kouknu na ty tři poličky  - tohle teď na 10 dní bude celý můj svět! Plácnu sebou na postel a rozbrečím se. Úlevou, že jsem konečně tady. Zoufalstvím, že žádnou úlevu v těle necítím. Jen neklid, neklid, neklid. Hučí mi z něj v uších…Klid je v nedohlednu.

http://media.yogajournal.com/wp-content/uploads/iStock_000044396656_Medium.jpg

#

Trvá mi to asi dva dny, než moje hlava zpracuje fakt, že jsem tady v centru. A než to dojde i mému tělu. První tři dny jsou krušné: jsem obklopena panenským klidem, ale uvnitř sebe cítím jen neklid, neklid, neklid. Snídani zhltnu během pěti minut a ani si toho nevšimnu. Ve volných chvílích mé tělo šílí a má pocit, že neustále něco nestíhá. Při ranních meditacích je mi zle. V pauzách spím jak zabitá. Zaspávám ranní gongy. Radost z kurzu? Radost z meditací? Dejte mi pokoj! Chci jen spánek…

A tohle všechno pozoruju deset hodin denně, v sedě se zavřenýma očima. V chůzi, když mnou projíždí stres, jako bych na daný den měla triliardu povinností. Po třech dnech hlava konečně doběhne tělo.

S pozorováním dechu se v mém těle začíná objevovat Atlantida: struktury podmíněnosti mé mysli. Vnější podněty jsou pryč, a tak ten vnitřní svět vystupuje ještě intenzivněji. Opět mě celou rozechvívá, jak se do těla otiskují naše myšlenky. Jak se mi samovolně zrychlí dech a rozbuší srdce, když najedu na oblast břicha jako bych měla před maturitní zkouškou. Jak se celá pravá část mého těla sevře v tenzi, kdy dám pozornost na pravou klíční kost.

První dny jsou hodně bolavé. Třeští mi hlava. Bolí mě záda. Neotočím hlavou doleva. Třetí den si uvědomím, že se mi ráno vstává jaksi lehčeji. Jakoby mi někdo gumou vygumoval tlak, co jsem měla na spánkách. Zkoumám to v meditaci a zase mi zapadává jeden obrovský puzzle do celé skládačky techniky:

V momentě, kdy získávám vyrovnanost mysli na tolik, že mysl přestane reagovat - že sebou přestane cukat bolestí při pozorování toho, co se děje uvnitř hlavy - ta bolest reálně mizí. 

Začínám být opět fascinována tímto principem. Pracuji - pilně a usilovně. S postupně narůstajícím klidem zkoumám každou část mého tělo od hlavy k nohám a od nohou k hlavě. A čím větší je má vyrovnanost, tím méně bolesti po těle cítím. Čtvrtý den se mi chce po ránu brečet radostí. Necítím tak palčivou tenzi v hlavě. Už nemám pocit, že by se mi někdo snažil rozevřít ušní kanály pákou. Nemám pocit, že bych se probouzela s tunou železa na zádech.  A tak dál fascinovaně víc jak deset hodin denně absolvuju každodenní rutinu…

V mezidobí pozoruji princip anitčá v přírodě.

Přidat popisekhttps://cff2.earth.com/uploads/2016/09/14141119/global-warming-climate-change-tree_1big_stock.jpg

Jednou ráno stojím na kopci a dívám se, jak v dáli nádherně svítí sluníčko a tu se z ničeho nic přižene sněhová bouře. Jenom to pozoruji. Vše se neustále mění: nádech střídá výdech, den zase noc, bolest úlevu, radost smutek. Manifestuje se to dnes a denně všude kolem. V přírodě také nemáme potřebu zastavit foukající vítr, který se řítí určitým směrem, ale v našich životech se o to pořád vehementně snažíme, a tak si ubližujeme.

Děláme rozdíl mezi „těmi dobrými“ a „těmi špatnými“ emocemi a nechápeme, že ony prostě přichází a odchází a to se nikdy nezmění!

Lpíme na tom, jak věci byly, jsou a nebo by měly být, a možná i proto jsme nešťastní. Copak ráno je nešťastné, že už není noc?

Jednou fascinovaně pozoruju pevný strom, kolem kterého řádí vichr. Jen si tam tak vyrovnaně stojí dál. Jeho odhodlanost mě silně zasáhne kdesi uvnitř. Ten strom je jako sedící Budha, ve kterém se dějí vnitřní bouřky, ale on se navenek jen usmívá. A to ještě nevím, že i já se v jedné meditaci budu mít možnost stát se tímto stromem.

http://www.richardalois.com/wp-content/uploads/2011/10/wind-tree.jpg

Dny plynou a mé fyzické bolesti postupně odchází a já díky meditacím rozumím proč. Jsem vědomá! A proto, když jdu spát, a tělem proudí bolest či tenze, mysl na ní nereaguje. Klasický reakční vzorec je narušen, a tak se po ránech probouzím stále čerstvější a svěžejší. Není to, jako když sebou po těžkém dni plácnete do postele jako pytel brambor v mylném domnění, že si odpočinete, ale ve skutečnosti vaše podvědomá mysl vytváří stále ty stejné fyziologické reakce i ve spánku: stres – stres – stres. Vaše podvědomí nerozezná, zda spíte či bdíte. Prostě funguje dál v podmíněném kolečku.

Postupně v meditacích procítíte, že bolest je jen určitá forma naakumulované vibrace, kterou když pozorujete, tak se promění v teplo, a pak se rozpustí. Postupně si zvědomím tělo natolik, že si jim jen tak pluju a penetruju vnitřkem, buňkami, míchou, páteří…

Jednou upřu pozornost na kost křížovou a mým tělem projede impuls, jako by mne zasáhl elektrický proud. Celá má páteř se sama od sebe narovná a mi prokřupají meziobratlové prostory, o kterých jsem ani netušila, že existují. Tiše sedím, cítím teplo v celé páteři, kde předchozích pět dní byla ukrutná bolest. A když vstanu z meditace a jdu se projít, tak mám pocit, že mi někdo vyměnil záda…

Přála bych si, aby tuto wisdom zažil každý fyzioterapeut! Díky meditacím zcela chápu, jak je má tenze v lopatce spojena s bolestí hlavy a tlakem v žaludku.

Přála bych si, aby každý lékař nejenom věděl, jak vypadá žaludek, ale dokázal i cítit pocity, které se v něm nachází, a pochopil tak na úrovni vlastního těla, proč a jak v něm nemoc vzniká.

Přála bych si, aby každý vědec, který hloubá na úrovni teoretického poznání, pocítil vjem, že on sám je jen vibrující buňka. Vědět to – to je tak málo!

Je desátý den…

                        …. ušlechtilé ticho končí…

                                   …zase slzím dojetím nad krásou lidských očí a našpulených koutků úst.

Z vnitřního klidu se opět dostávám „zpět“. Tělo začíná reagovat stresem. Respektive eu-stresem. Došlo mi, že jsou to dvě velmi spojené nádoby, které jsou zdrojem mého vyčerpání. Jste-li příliš nadšení, a ten pocit se vás zmocní (mě dříve třeba i na několik dní), tak pak radostí nespíte, stejně jako když jste ve stresu.

Mluvím s ostatními studenty. Mým tělem proudí radost a stres. Radost a stres. No jo, hold to bude asi proces na celý život. Nejsem zklamaná, že dřívější pocity „neodešly“. Vypěstovala jsem si za těch deset dní velmi silnou dovednost – VYROVNANOST + vědomí, že vše se neustále mění.

Sedíme v odpolední meditaci. Myšlenky jsou vypnuty. V hlavě mi hučí. Tok slov vyvolal opět tu starou známou reakci těla. Sedím, pozoruju to: bolest – teplo – rozpuštění. A ono to zase odchází, hlava přestává bolet. Díky pozorování mých chronických fyzických problémů (bolest hlavy, v lopatce, tlak v břiše) mi dochází, jak silně jsou ty nádoby mysl-hmota propojeny. Vždycky jsem to věděla, teď tomu ale i rozumím na úrovni poznání.  S meditací jsem se potkala pět let zpátky a až nyní mám pocit, že chápu (zase o kousek víc), jak celá technika funguje.

Sedíme v závěrečné, večerní meditaci. Opět pozoruji již dokonale známou mentální strukturu reakcí mé mysli otištěnou do tenzí, bolestí a slepých míst v těle.  Uprostřed pravého boku a myšlenek na zítřejší odjezd přijde vnitřní bouře.

http://weknowyourdreams.com/image.php?pic=/images/storm/storm-01.jpg

Všechny zvědomnělé body se spojí do jednoho hurikánu těla. Od hlavy k nohám mým tělem proudí stres v nebývalé intenzitě. Žaludkem proudí fyziologické reakce, jako když jste neplánovaně taseni v hodině matiky. Hlava praská tenzí, jako když o nohu přelomíte polínko se dřevem. Do toho cítíte neklid jako zloděj ukrývající se v křoví s bušícím srdcem, zda ho najdou nebo ne.

Tohle se děje uvnitř. A navenek? Sedím, usmíváme se. Nereaguju. Nechávám to, aby se to stalo. Stejně jako se nemá cenu snažit zastavit vítr. Vím, že ten strom to ustojí…

A co se dělo pak?

Nastal stav, který byste pochopili, kdybyste někomu dokázali vysvětlit, jak voní růže.

Hranice mého těla se ztratily do ztracena. Rozplynula jsem se a cítila jsem nepopsatelný klid všude. Nirvanic peace.

https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/736x/a4/4c/97/a44c9764bbec6a8525d980665dd75fe2.jpg

Mysl je totálně rozhozená – doteď byla zvyklá cítit bolest a najednou tam není. NIKDE. Vnímám, jak se v tom pocitu začínám rochnit a užívat si ho -  a tehdy ztrácím vyrovnanost. Jak dlouho to asi bude trvat? A až se zase vrátím do těla, začne mě zase bolet hlava jako dřív?

Nevím, jak dlouho to trvá. Po nějaké době opět cítím konečky prstů a jsem schopná se zvednout. Jdu si sednout na večerní povídání o meditaci a medituji. Pozoruju hlavu – nikde žádná bolest. Sedím, dýchám, v mém těle se střídá jedna tenze za druhou, avšak mysl je tak vyrovnaná, že ji nic nerozhodí.

Tu noc nespím. Pozoruju nádech a výdech. Znáte ten omamný pocit, kdy jste zamilovaní? Nechce se vám spát, nechce se vám jíst, jen chcete být celou noc vzhůru a přejete si, aby nikdy nepřišlo svítání. Takové to bylo pozorovat tělo přeplněné klidem.

Pak se stane dost vtipná věc. Moje vědomá mysl usne, tělo „vytuhne“, povolí, zvláční. Ale ta podvědomá je stále vzhůru a já jsem vědomá, takže jsem vzhůru. A cítím, jak mám rozjeté koutky, jak jsou všechny obličejové svaly povolené. Jako byste se na sebe dívali z vrchu, je to fakt legrace.

V neděli odjíždíme domů. Víte co miluju na koncích kurzů? Ten přesah! Jak jste totálně euforičtí, když umýváte digestoř, protože při tom stále vnímáte svou páteř, povídáte si s lidmi a máte pocit, že jste snad nikdy v životě nebyli vědomější.

A jaký je můj přesah meditace po návratu do reality?

Toto je zasazený kaštan z Dvary z meditačního centra =)
Roste jako moje poznání...

1.      Pustila jsem účty

-          Zjistila jsem, že značení si každé korunové položky je jedním ze zdrojů mé vnitřní tenze

2.     Chápu mou bolest hlavy

-          Díky pravidelnému meditování je mé napětí tisíckrát lepší. Díky večerní a ranní meditaci podvědomí uklidní natolik, že nevytváří vibrace stresu. Pokud podvědomí přes noc nebo přes den nějakou tenzi vytvoří, v meditace se to vše opět rozplývá

3.     Eustres se vyrovnaně proměnil v klid

-          Jednou jdu běhat a při dobíhání cítím, jak mým tělem začínají proudit endorfiny. Něco, co mi dodávalo šílenou energii kulminující se do roztěkanosti, která vylítla, způsobila bolest hlavy a pak odešla. Teď ten euforický gejzír jen pozoruju, nereaguju. Koukám na mraky a pláču. Cítím vděk, že jsem konečně pochopila, jak zvládat návaly ultra pozitivních pocitů

4.     Tak nějak mě nic nedokáže rozhodit

-          Po příjezdu ruším plány odjezdu na Zéland kvůli práci. O čtyři dny zjišťuji, že o ni za dva, tři měsíce možná přijdu. Uvnitř cítím jen klid a navenek se usmívám.

Drahý člověče, jestli jsi dočetl až sem – máš můj obdiv. Asi tě meditace hodně zajímají.

Pokud v tobě článek vzbudil alespoň kousek zvědavosti, tak věz, že nemusíš až na Bali!

Věz, že to, o čem zpívají Jeleni v písni Tunel, lze zažít i u nás!

3. července se otevírá registrace na kurz, který proběhne v Beskydech v termínu 2. – 13.8.

Přemýšlím, co napsat závěrem. Snad jen to, že z každé bolesti – mentální i fyzické – vede cesta. A já jsem doposud nenašla vyrovnanější způsob, jak ji opouštět, než se ji naučit pozorovat a usmívat se na ni a fascinovaně přihlížet, jak mizí.

Zkus vysvětlit slepci, jaké to je vidět.

Zavřete oči a jeďte

–

uvidíte toho víc, než vaše otevřené oči v dosavadním životě stihly zpracovat.

##  VIPASSANA ZA OPONOU

Je to vždy tak trochu obřadní chvíle. Sedat si po desetidenní Vipassaně k PC a sdílet s vámi mé zážitky. Cítím bříška prstů, které se dotýkají klávesnice. Uvědomuji si nádech a výdech. Podél páteře mi vibruje vtíravá bolest a pod víčky stále ještě cítím sedící spánkový deficit. Ptáte se, jaké že to bylo tentokrát?

∞

Vjíždíme do zelených Beskyd. Tluče mi srdce. Tolik to tady miluju! Tolik vzpomínek a radostí. A přesto jsem nervózní – jedeme pozdě. Míříme do hotelu Srdce Beskyd, kde dnes (24.6.) začíná 10-ti kurz Vipassany. Tento je v mnohém specifický. Nejedu sama, ale s přítelem. Nejedu si kurz takzvaně „odsedět“, ale „odsloužit“. To znamená, že sice budu meditovat, ale primárně budu pomáhat, s čím bude potřeba. Na registraci oba poslušně odevzdáváme veškeré vynajítka, která by mohli krást pozornost naší mysli – knihy, mobily, noťasy, cennosti, tužky, bloky.  Jaké to bude 10 dní se vídat, nemluvit spolu, nenavozovat oční kontakt? Přemítám, když se loučíme těsně před tím, než se účastnici rozdělí na mužskou a ženskou část – na viděnou v červenci!

Jsem jediná žena ze serverů (sloužících), která zůstává na deset dní. Je mi tedy udělena pozice manažerky kurzu  - to zní ale důležitě, co?

Říká se, že od života vždy dostanete to, co v daný moment potřebujete. A platí to i v tomto případě! Mým úkolem je zde být 100% pro ženy. Řešit každou jejich potřebu od toaleťáku, přes přesouvání židlí v meditační hale až po doprovázení jich k učiteli a případné překládání z češtiny do angličtiny. V těchto momentech se cítím se jako sestřička u doktora, která vpouští pacienty z čekárny do jeho ordinace. Vzhůru za uzdravením Mysli!

∞

Již první večer se cítím zcela jinak, než jsem na kurzu zvyklá. Lehám si do postele a jsem totálně vyčerpaná. Brzy tak zjišťuji, že mít pokoj sama pro sebe je sice supr, ale není to „zadarmo“. Ležím a brní mi celé tělo. „No fakt super, jela jsem se zklidnit, uvolnit se a místo toho tady hned první den zažívám stavy přetažení a přečerpání, úplně stejně jako tam venku.“ Ano, odpočívat– přesně to mě měla tato Vipassana  naučit!

Hned první večer mne zaujme úvodní rozprava, kde Goenka říká: „Nemůžete být pro druhé, nemůžete sloužit lidem, pokud nebudete sobečtí a nepostaráte se primárně o sebe.“ A mi dochází, jak často na sebe v tom dni, zahlcena povinnostmi, zapomínám. Nestíhám cítit své tělo a ano, jak pravila jedna Mudr., která koukla na výsledky digitálního přístroje: „Vy máte pocit, že to tělo ovládnete Vaší myslí, ale musíte ho víc poslouchat.“

„Každý den si minimálně na hodinku lehněte, i kdybyste se necítili unavení,“klade nám na srce Michael, učitel meditace z Německa, večer  od prvního setkání, kde se potkává veškerý personál poté, co studenti již spí. Druhý den si tak lehnu po obědě do postele a zavřu oči. Cítím blaženost! PÁNI! Chvíli pozoruju pocity, a pak mě něco vcucne do černočerné hlubiny. Jakoby se pod vámi rozestoupily peřiny a vcucly vás kamsi dolů do hlubokých hlubin. Každý den tak upadám pravidelně kolem 13 do hlubokého spánku. Jednou dokonce neslyším ani gongy na společnou meditaci.  A mě dochází, v jakém energeticky náročném víru běžně žiju, jen si to nestíhám uvědomovat, protože během dne si nenajdu hodinu na to, abych unavené tělo položila do vodorovné polohy.

Všechny dny jsou opět stejné, a vlastně je každý jiný. Proč? Jediné, co se mění je stav prožívání MYSLI– mého, účastníků, serverů. A pod tím vším je jediný záměr – vzhůru k vyrovnanosti.

Nedávno, když jsem obědvala s kamarádkou v parku, tak jsme filozofovaly nad tím, jaký že je rozdíl mezi meditací a relaxací. Tak v tom mám naprosto jasno! Meditace je dřina!

Kurz byl pro mě neskutečně přínosný v tom, že tentokrát jsem nebyla jen sama se sebou. Nebyla jsem deset dní v ušlechtilém tichu, ale volila jsem různé módy – s účastnicemi mlčenlivá vážnost, v kuchyni s kuchaři veselé trylkování, ve svém pokoji padání do peřin únavy a v meditaci prožívání vlastních biochemických reakcí, kde se mi na těle opět odrážely veškeré nečistoty mysli. Takže kurz více připomínal „běžný život“, kdy za poklusu člověk něco řeší, jí, nestíhá a učí se pouštět hořící záležitosti, protože cítí, že tělo už prostě nemůže a káva a cukr už fakt není řešení.

Ach ano, jela jsem na kurz s naivní představou: „Už konečně přestanu pít kafe a omezím sladké.“ Nic neočekávat, jen přijímat – a tak jsem sem tam povečeřela Fidorku a kávu se salkem.

Okamžiky v kuchyni byly také geniální! Setkávání se s dalšími servery, kteří škrábali mrkve, nakupovali jogurty, organizovali pořadí jídla a do toho odbíhali do meditační haly. Jezení půlnočního chleba s medem a povídání si o meditačních v centrech v Indii, prdění  při meditacích v Thajsku nebo o 40-ti denních kurzech v Anglii, ale i obecném chodu organizace Vipassany nebo těch běžných, světských věcech. Každý jeden človíček vám zrcadlí vás samotné, a tak mi po skončení kurzu dochází, že jsem se toho o sobě dozvěděla více, než za poslední rok.

Jeden člověk zajímavější než druhý, každý si nese svůj osobní příběh i své vnitřní trápení, starosti. Často jsem seděla v meditaci, pozorovala bolest za krkem a říkala si: „Čím asi procházejí ostatní?“  A párkrát jsem měla možnost to zjistit, a to si pak řeknete, jaké hloupůstky ta vaše hlava řeší.

Jak jsem psala, manažerka kurzu se účastnila rozhovorů žen s učitelem. Týkají se techniky, ale i aplikace Vipassany do každodenního života. Je tam i spousta bolestných osobních příběhů. Všechny však mají jedno společné – skrývá se za nimi vytrvalost a odhodlání uspět v technice.

I v mé neposedné hlavě se rojí řada dotazů. Osmý den to už nevydržím, protože se mi čím dál častěji do meditace vloudí imaginární rozhovor s Michalem-učitelem. A já chci TY SKUTEČNÉ ODPOVĚDI! Přijímá mě osmý den.

„Michaeli, jak je možné, že Ti to po všech těch letech dává ještě smysl? Mám tím na mysli, ano vím, že technika pomáhá. Ale vždyť je to pořád dokola,“ vytryskne má zoufalost. „Přijde 120 lidí, které naučíš techniku a pak přijdou zase další lidé a další. Je to nekonečný Proces. Znám to z Cesty. JAKÉ TO MÁ CELÝ SMYSL?“

„Vidím, jak technika meditace pomáhá mě. Baví mě to, dává mi to smysl a rozumím tomu, co říkáš. Víš, zavřít se v jeskyni a pozorovat dech dokáže každý. Čelit alt vyrovnaně tomu všemu venku, chce odvahu a odhodlání.“

Bavíme se o „kariéře“ mnicha, důležitosti mít rodinu i ty běžné světské radosti v podobě pěkného oblečení a dobrého jídla. Vipassana pro mě slábne na rigiditě a nabývá na lidské podobě. Jako bych dostala od učitele „svolení“ zase si užívat ty běžné věci, které mě již netěšily a nedávaly mi smysl.

∞

Kurz byl báječný! Sice jsem v některých meditacích naplánovala Silvestra a napsala knihy, ale jindy se ponořila tak hluboko do sebe, kdy jsem cítila, jak mne pálí každý pór buňky, jako byste seděli v sauně. A to vše jen tím, že zaměříte pozornost na svůj vlastní dech. Co mi to přineslo?

-          Prošla jsem si stresem  od „koho zaúkoluju“? k tohleto zvládnu sama a hned.

-          Zjistila jsem, že pití kávy je skutečně jen mentální stav mysli a že tu nečistotu mám celkem ráda.

-          Došlo mi, že skutečná radost se skrývá ve službě druhým lidem.

-          Uvědomila jsem si, že úkolů nebude nikdy více – mají přibývající tendenci. Jsou jako larvy nových včel

-          Pocítila jsem, jak dokáže být pouhých 20 minut v přírodě neuvěřitelně osvěžujících

Nyní Vás přesunu do samotného závěru kurzu. Všech 120 lidí medituje v dusné hale a já se krátce procházím po dvorku, než se k nim připojím…

∞

Zbývá hodina a půl do ukončení ušlechtilého ticha. Lidé v hale poslouchají rozpravu o závěrečné meditaci metta. Mě to však táhlo ven… Za chvíli se ke šveholení ptáčků přidá smích, jáskost a výskot žen i mužů. Někteří budou v šoku z toho omamného hluku, který řeč produkuje. Poslední okamžiky ticha. Kráčím bosá po trávě – procházkovém „výběhu“ pro ženy.  Cítím, jak si vítr hraje s mými vlasy a vlající šaty mne lechtají na holých stehnech. Náhle mi dojde jedna věc!

Tam venku, když už často nemůžu, někdy se večer před spaním modlím. Na otázku, zda věřím v Boha, však v debatách s přáteli odpovídám neurčitě. Náhle si uvědomím, že zde na kurzu jsem ani jeden večer nevyslala přání, modlitbu tak, jak jsem zvyklá. Cítím tlukot vlastního srdce. Jakoby někdo pomaloučku začal otvírat vrátka a já cítím proudící sílu! BHANGA -  mír a klid ve mně – a v tom mi to dojde!

Ano, věřím v boha! V toho, co tluče v MÉM srdci!

∞

Kurz končí a my se opět potkáváme. V hale, kde se klidné pohyby změnily v rychlé posunky rukou a hlavy, se mihnou i jeho energetické pohyby. Jakoby celá řeč těla měla totální deficit. Tolikrát jsem si v hlavě přehrávala náš rozhovor, až se zase potkáme a přemítala, co si řekneme a mě náhle zase dochází, že všechno je jinak. Dotkne se mě a já se leknu. Celým mým tělem projede vlna, jako když sáhnete na energetické vedení. Připomenu mu, že bychom se dnes měli zdržet jakéhokoliv fyzického kontaktu. Večeříme na terase, muži a ženy opět smícháni. Opět si ujídáme z talířů ale tak, aby se ruce nedotkly. Jemu to přijde divné, já vím, že i to má svůj smysl. Obecně mám v běžném životě s pravidly spíš problém a často je porušuju. Zvlášť když v nich fakt nevidím žádný význam. Možná je to i určitá forma rebelie z dětství, kdy se mě maminka snažila vychovávat. S Vipassanou se však od prvního kurzu učím, že zde má každé pravidlo svůj smysl.

∞

Je konec kurzu. Účastnici odjeli, meditační polštářky jsou sbaleny. Ležím vyčerpaně a spokojeně na trávě. Před očima mám slzy všech těch žen, které za mnou po kurzu přišly a děkovaly mi za podporu i motivaci. Cítím i vlastní slzu a dochází mi, co myslela známá Vipassanistka z Litvy tím, když mi u Brněnského tiramisu říkala: „Sloužit člověk stejně primárně chodíme kvůli sobě a ne druhým lidem.“ Ano, mám pocit, že služba mi toho musela dát daleko více než všem těm ženám. Cítím tlukot vlastního vděku.

Je konec kurzu. Atmosféra celého hotelu, kde kurz probíhal se proměňuje. Jakoby se tady po dobu deseti dní odpařovaly z pórů buněk všechny staré bolesti. A náhle, jakoby místo bylo jaksi lehčí.

Sedíme s Michaelem-učitelem, manažerem mužů a ještě jednou holčinou v autě směr Ostrava. Jedeme našeho učitele zavést na pendolino do Svinova. Cestou však ještě stíháme ještě úžasnou smetanovou zmrzlinu v mlékárně na Čeladné a naše setkání končí u pizzy, kterou jíme pod stínem stromu naproti jezdících tramvají. Povídáme si s učitelem o kloubení soukromého života a praxe Vipassany. Obdivuju jeho paměť! To jsem Vám ještě neřekla! Již druhý den si učitel pamatoval jména účastnic, i jejich životní příběhy. Jo, meditace mají své ovoce. Mysl pak není tím nejochablejším svalem těla, ale nabývá zcela jiných kapacit. Michael si dokonce pamatuje, na co jsem se ptala na interview s ním před dvěma lety, když jsem seděla můj první kurz.

S obdivem mu kolem třetí odpoledne máváme a posíláme ho směr Lipsko. Tak zase za rok!

#3 KDYŽ SE PŘEDSTAVA O SLOVĚ MEDITACE TŘÍŠTÍ O TISÍCE BUNĚK

„V našem světě existují dva druhy svobody: svoboda přát si cokoliv a svoboda od jakýchkoliv přání.“ (Kráva, která plakala, strana 173)

S touto moudrou myšlenkou přijíždím do meditačního areálu v Krutyni na úplném Severu Polska, kam jsem se dostala pomocí blablacaru. LUCKY LIKE A HELL jsem těšně před kurzem, po zjištění ceny vlaků, našla týpka, co jede z Těšína všech těch 700 km na Sever. Moje noční můra je zažehnána. Sice občas v jízdě autem hrajeme pantomimu, protože on nemluví anglicky a já zase polsky, ale za nádherných 77 zlotých (necelých pět set korun) mě vyhodí před centrem.

Je den -1. Zítra začnou přijíždět studenti a začne klasická procedura: odebrání mobilů, knih, udělení pokojů. Skromná večeřová polévka, zahajovací meditace a noble silence. Těším se. Na ten klid, soustředěnost, ponoření do práce. Ach, kolika očekávání se v tom životě musíme ještě vzdát…

Je den mínus jedna a já jsem na místo klidného vplutí do kurzu totálně down: své poslední peníze jsem věnovala privátnímu, polskému doktorovi. Celou noc jsem nespala – zánět ucha. No fakt super, tak já se jedu na meditace čistit a místo toho mám 10 dní polykat antibiotika. Do toho přichází kamarádka menstruace a já nemám sílu na nic. Všechny ty přijíždějící a štěbetající ženy mi pijí krev. Zalezu si na pár posledních hodin na pokoj s knihou, ale rozjedou se mi oči a usnu. První gong, večerní meditace, chce se mi brečet – takhle jsem si to fakt nepředstavovala….

8

První den sedím v meditace, se zkříženýma nohama a chuť vyskočit ze svého těla. Vrtím se jak Ferda mravenec, pořád koukám na hodinky. No tak Irčo, jsi už stará studentka, tímhle už sis prošla, víš, do čeho jdeš to zmákneš. Uf, nedávám to. Pozoruju nefungující zažívání a jsem naštvaná. Cítím své tělo, ve kterém se necítím ani trochu dobře. Máš to, na co sis zadělala. Tři měsíce si koprovala, tak se teď nediv, že je ti takhle. Moje mysl je neskutečně nasraná. Na mě samotnou, ale i na všechny kolem.

Sere mě každý pohyb pomalé ženy. Irituje mě cokoliv, co dělá moje spolubydlící. A to se chce chudák třeba jen osprchovat. Kurva do prdele, to si tu rýži nemůžeš nabrat rychleji, nadávám ženě v duchu u oběda. Hej Irčo, co to s tebou je? Proč všechen ten vztek? Kde máš ten peace and harmony? Jsem zlá a fakt, fakt, fakt moc sprostá. A jen to pozoruju =) Uvědomuju si, jak je právě toto emoce, kterou si běžně nedovoluji, a v běžném životě ji potlačuji. No, tak tohle vymedit bude fakt paráda =/

Moje bláznivá hlava vymýšlí různé teorie proč se to děje. To jsou ty antibiotika, mění mi stavy vnímání a já proto nemůžu meditovat. Nebudu se schopná soustředit, celý kurz nezvládnu, selžu a bude vlastně úplně zbytečné, že jsem sem jela. Druhý den to nevydržím a jdu za učitelkou na konzultaci.

                                                                                              8

„Ach, Brito, já se vůbec nepoznávám. Bývala jsem vždycky úplně motivovaná. Slovo strong determination ve mně vyvolávalo radost a včera, když Goenka řekl, you must work very hard and seriously, tak jsem se rozbrečela. Cítila jsem se tak slabá. A mám pocit, že čím víc se snažím, tím víc selhávám a nejde mi to, a připomíná mi to moje dvě selhání v poslední době. A pak nejsem schopná v ranní meditaci sedět dvě hodiny bez pohnutí.“                

„A proč to děláš? Proč se nepohneš?“ ptá se mě Brita a vykulí své oči. Je tak krásně lidská.       

„No, já jsem si myslela, že takhle budu více…“ mám na krajíčku.             

„..že budeš více efektivní,“ usměje se na mě smířlivě.  

„Yes,“ špitnu. Vzlykám. Najednou mám před sebou všechny ty hodiny strávené nad diplomkou, drilem na státnice i výsledné Fka. Tolik v těch meditacích nechci selhat a náhle vidím stejný vzorec lpění na tom, být co nejproduktivnější.               

„No, ale ono to úplně nefunguje, že?“ 

„NO,“ a prosmrkám papírový kapesník na skrz. Vedle je naštěstí záchranná krabička.  

„Vytváříš v sobě zbytečně moc tenze. Je to častá chyba starých studentů, ale opravdu není potřeba sedět bez pohnutí. Musí ti být hlavně příjemně. Poposedni si kdykoliv, kdy budeš cítit jenom malinký diskomfort.“

„Opravdu?“

„Určitě. Vytvořila sis nějaký koncept, jak mají meditace vypadat. Ale tady si jen sedneš a pozoruješ. Nemůžeš vědět, co přijde. A ano, v běžném životě s vytváříme různé struktury, tady neplatí.“

Soabing, soabing, soabing…odcházím z rozhovoru s ní a vymletě sedím ve společenské místnosti. Zazněl gong – čas na individuální meditaci. Zírám na řeku, dochází mi tolik věcí. Nemusíš! Ty fakt nemusíš. Můžeš tady sedět klidně i patnáct minut! A dopřát si tu slast. Sedím a cítím, jak ze mě opadá jakási vnitřní křeč. Vidím všechny ty časově nastavené plány mého běžného života. Hodím posmrkaný kapesník do koše a jdu meditovat. A co? Najednou to šlo o poznání lépe.

8

Ach, nebylo dne, kdy bych na vás všechny nemyslela! V tom byl tento kurz tak jiný! Vždy jsem měla pocit neskutečného pohroužení do sebe sama. Tentokrát jsem však od prvního dne odpočítávala dny do konce kurzu. Druhý den, takže ještě osm dní. Třetí den, takže ještě sedm dní. Čtvrtý den – tak už jenom šest dní. Uf, bylo to nekonečné. Nyní se cítím tak jinak, jako bych byla pryč půl roku.  A jsem teď tak šťastná, že jsem to vydržela. I přesto, že jsem s vámi milé přítelkyně prošla v meditacích všechny kavárně v Brně a otevřela jednu úplně novou.

Taky se mi otevřela parádní demence s jídlem. Když mi má pozornost v meditaci utekla od dechu, tak jsem pekla špenátové štrúdly, krtkovy dorty, čokoládové brownies, rozinkové sušenky, připravovala švestky v čokoládě. Sliny mi naběhly pokaždé, když jsem si vzpomněla na nutellu (dnes jsem si ji konečně dala – ach, jaká to slast!!!) a milionkrát jsem si představovala, jak bude chutnat má první káva s krosanem (MYSLELA JSEM NA NĚJ OD PRVNÍHO DNE, KAŽDÝ DEN ALESPOŇ OSMKRÁT).

Jídlo je fakt děsná demence. Bere vám tolik pozornosti! Ráno sedím v meditaci a přemýšlím, co si dám na snídani. Pak běžíte na snídani, zhltnete ji a úplně vidíte to CVAK – a hlava už začíná přemýšlet, co si dá na oběd. Pak se jdete projít, abyste teda to jídlo trochu vytrávily a ideálně ty včerejší zbytky mohly ven. Sedíte na záchodě a říkáte si, super, zase se tam něco vejde!!! Furt dokola…

Jednou je moje SUPER příliš velké. Projeví se přehnaně velkým množstvím jídla na talíři, které z radosti mého nezvykle fungujícího zažívání slupnu jako malinu. A ten den je navíc….tadááááá čokoládové brownies. Není na něj však místo. Chodím kolečka po areálu a už už chci, aby mi slehlo, abych ho tam mohla nacpat. Po dvaceti minutách moje hlava usoudí „to by mohlo stačit“, a sedne si do společenské místnosti, hezky do křesílka s čajíkem a kouká ven z okna. Teče tady řeka a rostou stromy. Připadám si jako v muzeu. Vidím tady krokodýly. Ale i nahé Adamy, letící ptáky a proplétající se hady. Člověk nemusí ani do Louvru! Stačí mu parádní výhled na pár polen. Pomalu uždibuju tu buchtičku víte jak – pro ten pocit pohody a klidu. Uf, tak tady mám v přímém přenosu, co se děje, když hlava touží po naplnění představy nějakého pocitu a on nepřichází. Po obědě, kdy se cítím normálně krásně lehce, pozoruju dvě hodiny tu cihlu v žaludku. Prý co tě nezabije, to tě posílí. No tak to brownies mě sice nezabilo, ale silnější mysl díky němu fakt nemám.

8

V meditační hale to asi třetí den zní jako v čekárně u doktora: všichni chrchlají a kašlou. No fakt super, nemáte někdo roušku? Hlava si jednou představuje, jak všechny ty bacily zezadu jdou směrem ke mně. Šíří se tiše a klidně meditační místností a dosedají na mé sliznice. A nejvíc je mi líto učitelů v předu, kteří to dostávají v plné palbě!

Jsem proto i lehce skeptická k vlastnímu mytí nádobí. To je pro mě novinka. Po každém jídle i čaji jsou  pro nás přichystány dva lavory: jarová voda (je jarová jen asi prvních deset minut) a oplachová voda. Doufám, že hlavně ty kýchající baby ty talíře myjou pořádně. Nebo že nedostanu příště talíř, kde budou zbytky kaše. Většinou zůstávám v jídelně s posledními a to je jarová voda už značně jetá. Koukám na tu vodu zamaštěnou zbytky jídla a vyjede mi scéna ze Snowboarďáků, kde Kotek s Mádlem stojí před horským dřezem, podobně vypadající vodou, ze které najednou vyplave knedlík.

„Neboj, tak třeba zítra zapnou myčku,“ řekne konejšivě Mádl.                

„Vy jste asi nikdy nebyly na horách, co?“ založí si ruce v bok horská mamina a dá jím do rukou kartáče, ať se činí.           

No, ani nám žádnou myčku nezaply =) Podezírám některé ženské, že jedly tak rychle jen proto, že se jim pak hnusilo mýt to nádobí. Mě to bylo fuk, voda byla teplá =)

8

Stane se to šestý den. Namísto switching hlavy mezi myšlenkami a meditací, se zapne kanál switched off a hlava přestává myslet. Jenom jsem vědomá. Nemusím pro to nic dělat. Je to jako byste měli v hlavě najednou hranici, přes kterou nepronikne jedna jediná vaše myšlenka. Teď po kurzu si uvědomuju, jak jsem vděčná, že ona myslánka Brumbála SKUTEČNĚ EXISTUJE! Tou je pro mě vipassana.

Sedmý den už fakt nemůžu. Už nepomáhají ani pocity radosti, kolik báječných přátel mám tam venku. Nemám sílu přemýšlet. Zničeně koukám ven z okna. Piju citrónovou šťávu a namísto radosti z Detvu těla si říkám: chci se nažrat a dát si kafe. Moje nálada je na bodu mínus dvě stě. A pak zvednu hlavu a víte, co se stalo? Něco tak nepopsatelně nádherného, že mi to dodalo tolik radosti, jako když uslyšíte vánoční zvoneček Ježíška. Po těle se rozlilo teplo a výjimečně to nebylo tím, že bych se polila!!!! Tak víte, co se stalo?

Začalo sněžit. Ba přímo chumelit. Začala jsem se šíleně smát a jen jsem pozorovala ten obrat nálady o 180 stupňů. Jak drobňoučké věci dokážou razantně zahýbat s naší náladou.

 Takových zvratů prožívám více. Třeba když se jednou večer ploužím z posledních sil do postele, s kručením v břiše standardně přemýšlím opět nad snídaní. Protáhnu krk a vidím tu nádhernou stříbrnou věc! Ty věci, které máme každý večer na hlavami, ale jsme příliš uvnitř hlavy a zapomínáme je zvedat. Prý máme každý jednu. Noční nebe je poseté hvězdami. Lehnu si do mrazivé trávy a pozoruju dech, vnímám tělo a ty hvězdy nade mnou.

Nebo když kráčím ze snídaně, mám nic moc náladu. Proč? Nic moc mě ten den nečeká. Jen nějaké meditace. Potkám ženskou manažerku a poprosím ji o pinzetu. Její úsměv mi zahýbe křivkou spokojenosti tak, že medím celý den s nebývalou lehkostí. Úsměv! Skutečně, nic krásnějšího druhému nemůžete dát.

Nebo jednou se dívčina, co sedí vedle mě dotkne svou dekou mé nohy a mám vymalována. Celou meditaci mám v sobě  ten nádherný podpeřinový pocit, kdy mě přítel hladí po vlasech.

Taky jsem si vytvořila osobní rekord! Jak často se u jídla pokypete? Já jsem jeden den tak vymletá, že přesto, že slyším mamčin hlas „Irčo, nahni se nad ten talíř,“ tak to neudělám ani napoprvé, ani ani…Zadělám si na osm parádních skvrn. Bohužel na bílém svetru, čímž jej odsoudím k nenošení. Anitčááá – vanish to zvládne =)

8

„Mysleli jste si, že jste lepší a chytřejší, protože jste třeba úspěšní a ono to bylo jen nějakou dobrou karmou z minulosti,“ pláču. Ach, jaká pokora. Moje ego ztrácí obrovský hřeben. Uvědomuju si, že to vůbec není o mě, ale o všech těch lidech kolem. Edison byl možná génius, pro Goenku nemám pojmenování, ale bylo by to to slovo o superlativ výše.

„Nechtěj být člověkem, který je úspěšný. Buď člověkem, který za něco stojí.“ Albert Einstein

8

Víte, když jsem seděla v meditaci, měla čistou mysl, přicházely mi přesně slova, kterými bych Vám popsala, co se tam děje. Když sedíte několik hodin se kříženýma nohama, den čtyři, osm, deset. Teď zpětně cítím, že je to něco TAK HLUBOKÉHO, že jsou na to slova prostě krátká. A tak napíšu jediné: JEĎTE!!!! Mám v hlavě dlouhatánský waiting list komu všemu bych kurz doporučila a jak by to tomu a onomu změnilo způsob uvažování, a tím i život. Přece jen lehké přirovnání.

Chodíte do sauny? A znáte ten pocit, kdy se potíte, cítíte každou buňku po těle. Pak si dáte ledovou sprchu a cítíte se naprosto famózně. Proč? Hlava je vypnutá. A co kdybyste v takovém stavu dokázali být do několik dní? Proč, ptáte se? Zase mi doklapnul kousek skládačky! Protože my tu mysl neustále podmiňujeme. Řekněme, že je vaším napětím stres a napětí. Celý den v něm fungujete, dáváte vaší mysli impulsy, které ji stahují, jako když děláte lehy sedy. Večer si jdete lehnout a podobně, jako když přijdete z posilky, uvolníte unavené tělo. Tak nevědomá mysl však funguje day and night. Nikdy nespí, a tak když spíte, tepe ve stejném tepu. A co se tak stane? Ráno se vzbudíte a prožijete svůj další den úplně stejně. A vipassana toto dokáže zlomit. Ach, píše se to tak kostrbatě a je to tak jasné, když v tom sedíte a prožíváte to! Jen pozoruje vše, co se děje po těle. Bolest, teplo, pálení, bodání a nereagujete. A dochází vám tolik věcí…

A třeba saunu nenávidíte a co jsem teď napsala vás od meditací ještě více odradilo.  Pak to berte jako přirovnání. Tohle jde za hranice saunování…

8

Vedlejším produktem vipassany je, že vás napadají fakt dost brilantní myšlenky. A tak jsem vymyslela úžasné narozeninové oslavy. Prvky Poutě. No, ale jak jsem už psala, nejvíc to pro mě tentokrát bylo fakt o pečení =D

Devátý den mnou projíždí vlny totálního entuziasmu. Moc nejsem schopná meditovat.

„Brito, já úplně ztrácím vyrovnanost mojí mysli. Moje hlava zase peče dorty a vítá se se všemi přáteli a neskutečně se těší, až bude po kurzu.“        

  

„Well, so what is the problem exactly? Because that does not sound that tragic to me,“ usměje se na mě. „Tak i ten entuziasmus se projevuje nějakými pocity po těle. Tak to pozoruj.“

BANG – a v těle vznikl požár!

8

Meditační halou zní slova Goenky. Padesát osm žen vychází z haly v mírném napětí, které asi promluví první. Pobaveně sleduju skupinku Polek, jak kráčí k informační tabuli, jestli teď už fakt můžou mluvit. Zvednu hlavu a moje oči se srazí s očima dívčiny, o jejíž tváři jsem neměla vůbec potuchy, že je se mnou na kurzu. Usměju se na ni, ona na mě. A projede mnou tak neskutečně obrovská vlna něhy, že se rozbrečím. Z dálky slyším smích. Úplně mě z toho mrazí. Je to tak nepopsatelně krásné. Ty běžné věci, které máme kolem. Můžete to vědět, ale musíte to cítit, jak fantastický pocit to je zase se druhým dívat do očí a poslouchat jejich hlas. Přirovnala bych to asi k vašim teen létům, když jste byli bezmezně zamilovaní a mohli své drahé polovičce zírat do očí hodiny a hodiny a nemohli se vynadívat. Ano, cítím se neskutečně zamilovaně a milována životem.

8

Jedenáctý den vyrážíme kolem deváté ráno. Čeká nás sedm hodin jízdy autem do Katowic a pak beru vlak. Je to legrační, za celých dvanáct dní nemám jednu jedinou sms, ani zmeškaný telefon. Na benzínce si stahuju e-maily: 187. Úplně pozoruju, jak při čtení slov kontrola pošty celým mým tělem proudí nervozita. Trvá to déle než obvykle. Tak dělej, už musíme jet, ať stihnu ten vlak!

Na parkoviště před Lidlem, kde si jdeme koupit MÁSLOVÝ KROSANT S ČOKOLÁDOU (!!!!) si v autě pustím sestřinu písničku Zrcadlo. Wow, jak to popsat, co se děje uvnitř. Gejzír, bouře biochemických reakcí vybouchne. Tolik radosti v těle! Mám chuť odkrýt kapotu auta a jako v amerických filmech zpívat nahlas. Udělám to až na Svinově, když vystupuju z vlaku a trylkuju tu Nohavicovu Ostravo, srdce rudé, zpečetěný osude.. Nechápavé  pohledy lidí ve vlaku i na nádraží jdou kolem mě. Zpívám dál. Tak mě nechte! Nemohla jsem teď deset dní mluvit, víte jaká blaženost to je, jen tak si pobrukovat? A pak taky, kdybyste dali hlas svým myšlenkám, které se vám teď honí hlavou, byly byste taky blázni!

Tak nějak se mi po vipassaně vytvořil rituál. První dost nezamýšleně. Dneska jsem si jej objednala a dost se na něj těším – doma mě krom objetí čeká sýrová pizza!!! Život musí být v harmonii, že jo? A co by jej dostalo po desetidenním odpoledním půstování do rovnováhy lépe, než-li parádní kus nivy roztopený na křupavém těstíčku. Ach, ty jídlová bráno lpění, ještě si tě na nějakou dobu ponechám. Tak nějak ke mně patříš.

8

Tímto textem vám chci vlastně říct to, co by se vešlo do jedné věty: JEĎTE !!!

Těkají vám myšlenky – jeďte! Přemýšlíte nad životem příliš – jeďte! Chcete mít čas jen na sebe – jeďte! Toužíte po výzvě – JEĎTE! Mlátí s vámi emoce, jak s malým fakanem? Koukněte na dhamma.org, kdy vám jede vlak na kurz! Máte dlouhodobě bolesti některé části vašeho těla? Budu se opakovat, jeďte.

Kdy a kam? Nejbližší kurz bude v Česku Beskydech v létě. Já tam budu sloužit. A ty?

Mysl – mysl – mysl. To neposedné zvířátko, co máme v hlavě. Je naším největším přítelem i katem. Já, ty, my však nejsme naší myslí.

Jen ji máme. A toto, když nebudete vědět, nepochopíte, ale pocítíte na buňkách vlastního těla, stojí za jakýkoliv pocit, který ve vás představa kurzu vyvolává.

Buďte šťastní. Život je nádherný!

A vězte, že jediná skutečná realita, která existuje, je ta, kterou nosíte uvnitř vlastního těla. Vše kolem je jenom jejím esenciálním odrazem. Vím to. Ne protože to říkal Buddha nebo Goenka. Ale protože… 

                                                                                    

9.2. 2015

#2  VIPASSANA NO. 2. aneb meditace není jen pro Julii Roberts

Prsty se mi trošku pletou. Po deseti dnech bez klávesnice ztratily svou obratnost. Vnímám, že píšu jako malé dítě. Obrazovka mi svítí do očí jako slunce tady ve Vasternas, odkud Vám nyní píšu. Naposledy jsem měla noťas na kolenou do vlaku směrem do centra. Pak ho zaklapla a deset dní na něj nesáhla – co se dělo pak?

Vystupuju v Mjolby, kde na autobusové zastávce potkávám holčinu indického vzhledu. Vyměníme si pár pohledů a obě víme: „Are you going to Vipassana?“ „YES!“ Dáme se do řeči. Ritika je z Norska, kousek od Osla, ale původem z Indie. O meditacích jí řekl taťka. Najednou se nástupiště naplní a vzápětí nás vcucnou dveře autobusu směr město, kde je meditační centrum a jehož jméno stále neumím vyslovit. Švédská výslovnost mi dělá fakt problém. Zase cítím podobné vzrušení, jako bych jela do Bradavic Harryho Pottera. No řeknu vám, udály se věci, které nebyly tak daleko od Pravdy… 

Taxík nás vyklopí přede dveřmi centra, s otázku: „Are you also the seekers of hapiness?“ Vstupujeme do centra, které je krásné a moderní a přitom prosté a jednoduché – zkrátka švédský styl. Velmi brzy zaregistruju jednu věc – oproti Česku je tady hromada mladých lidí! Ve věku 20-28 let. Těch je převaha hlavně v ženské části. Lidí kolem 40, 50 méně. I to mě utvrdí v tom, že se něco v naší společnosti děje, že hledáme a nevíme jak, nevíme kudy. Všechno jde tak nějak ráz na ráz. Čaj, povídání se Španěly, Švédy a Američany. Odevzdání peněženky, mobilu, knih, psacích potřeb. Odcházím na pokoj, který je k mému překvapení jen pro dvě. V Česku jsme na pokoji na posledním kurzu byly čtyři. První, co mě zarazí je bílá plenta visící od stropu, kerá rozděluje pokoj na dvě části. Připomíná i to nemocnici. Ptám se mé spolubydlící Silliji, jestli to nedáme pryč. Připadám si tam s tím dost nepohodlně. „I guess it has its purpose,“ odpovídá mi s klidem. OK, budu si teda připadat jak v nemocnici a v mysli mi vytanou vzpomínky na všechny ty nemocniční návštěvy. Druhý den však na bílou plentu zapomínám a postupem času mi opět dává perfektní smysl.

Do denního režimu zaplouvám celkem snadno. Ranní budíček ve čtyři ráno. Krátká procházka před ranní meditací a pak se rozjíždí celodenní kolečko: meditace-snídaně-meditace-oběd-čas na odpočinek-meditace-čaj-meditace-večerní rozpravy o technice-meditace-spánek. Den co den. Ráno co ráno. Vnímám, že to jde tak nějak snáze a se soucitem pozoruju „prváčky“, jejich vyčerpanost, když první tři pozorujeme „jenom nádech a výdech“ kolem nosu. Je to fascinující. První vám utíká mysl a hlava vymýšlí  nejrůznější příběhy. Píšete smsky rodině, napadají vás koncepty knih, vaříte, bojíte se..

Postupem času se ale vaše nevědomá část mysli zbystří a ta štěbetající část začne umlkat. Začnete cítit chloupky v nose. Uvědomíte si, kolik pocitů máte na vašem rtu. Je to, jako když vypluje ztracená Atlantida. Jako byste se zavřenýma očima pozorovali bublinky šampaňského. Objevíte ztracený svět, který byl celou dobu ve vás! Celý den fascinovaně pozoruje trojúhelník mezi mými rty a vstupem do nosních dírek a ve zbytku mého těla se začínají dít věci…

Každý den se v meditaci stalo něco, kdy jsem si řekla: „Tak jestli se TOHLE děje teprve první, druhý, třetí den, to jsem zvědavá, co se bude dít ke konci.“ Hned první den se mi začnou třepat nohy a ten třes projíždí celým tělem -  „Že by kundaliny?“ Bože, jak ta mysl byla hloupá. Postupně to sílí a nejsem schopná meditovat. Třes je tak silný, že ztrácím kontakt s jakýmikoliv pocity v těle. Musím meditovat opřená o stěnu, aby třes ustal.

Prosím, rozumějte mi správně. Pocity nemám na mysli emoce! Ale pocity, které cítíte na kůži, když zvednete horký hrníček v ruce. Když se vaše chodilo dotkne studené podlahy. Když vaše zmrzlá tvář začne roztávat po té, co jste byli dvě hodiny v mrazu. Tohle všechno cítíte a prožíváte, když sedíte a „jen pozorujete svůj dech“. A k čemu je to všechno dobré? Dostanu se k tomu =)

Třetí den přichází ráno krize. Stávám s těžkou hlavou, ovlivněna plnými střevy. Ano, jím sice míň a skvělé, zdravé jídlo, ale střevům evidentně chybí pohyb. Pozoruju ty pocity v těle. Cítím odpor. Myšlenky hnijou stejně jako zbytky středečního krosanu. Falun byl o pohybu o sportu. Řeknu vám, největší výzvou pro mě bylo celých deset dní ráno necvičit. Žádná jóga, žádné kliky, žádné břišáky. Na prvním kurzu jsem to nevydržela. Tentokrát mě každodenní meditace přesvědčily, že to chci zkusit, kam to povede. Pozoruju ty posuny mysli – má pocit, že si nezaslouží jídlo, když se nehýbe. Má mysl se mě snaží přesvědčit, že se mi rozpadají svaly. Tělo se mění a má mysl trpí. V její představě přestávám splňovat jakousi „normu“, na které tak lpím. První dny trpím, ale necvičím, jen to pozoruju. Pak přichází meditace, která i ukazuje, že jsem víc, než moje tělo! Přichází uvědomení, kolik utrpení my všechny tyto myšlenky v denní realitě způsobují. Jak jsem se k tomu dostala? Aha zácpa!

Ten den byla ranní meditace prostě fakt „na hovno“, ale střeva stále plná. Následovala jsem starý vzorec chování a dala jsem si ranní kávu. Chvíli jsem sama se sebou bojovala, jestli je to správné a pak jsem se na to pro prostě vykašlala. Seděla jsem a srkala tu tekutinu, kterou když jsem cítila na jazyku, tak jsem si byla zcela vědoma toho, že mi absolutně vůbec nechutná. Bylo ale zajímavé pozorovat, co to dělalo s mojí hlavou a pocity v těle. Po chvíli mě začal zaplavovat pocit euforie a jakéhosi uvolnění. A ano střeva se hnula. Mimochodem. Zkuste si někdy „posedět na záchodě“ potmě, bez časopisu a netlačit na pilu. Jen čekat! Je to celkem sranda.

Když už jsme u toho jídla! Bylo dvakrát denně, ale bylo fantastické! Dokonale okořeněné, neskutečně výživné, nechybělo tahini nebo arašídové máslo. Tak nějak jsem si každé ráno o půl sedmé připadala jako na dovolené „all inclusive“. Registruju taky jednu hodně zajímavou věc. V Česku, když jsem byla na semináři, tak v okamžiku, kdy zazvonil zvoneček oznamující čas jídla, tak každá Češka vystřelila z meditace a běžela do fronty, netrpělivě vyčkávajíc svou porci jídla. Pamatuju si tu úzkost: „Zbydou na mě semínka?“ „Neměla bych si vzít ten dezert rovnou?“

Tady ve Švédsku to není. Je tady spíš vědomí: „Všeho je dost!“ a tak vím, že i když si po dvouhodinové meditaci půjdu první protáhnout kyčle do lesa, bude tady banán k snídaní a dost semínek i pro mě. Po ukončení ticha(ach ano, pro ty z vás, co nečetli předchozí text – po deset dní jste v tichu, nemluvíme a nemáte ani vyhledávat oční kontakt, gesta s druhými lidmi. Vše má svůj smysl!) Uvědomila jsem si, jak silně je v nás zabudováno jakési komunistické vědomí nedostatku. První dva dny úzkostlivě vyhlížím, jestli na mě zbyde kaše. Pak se uvolním – vždycky zbyla. Po skončení ticha se o tom bavím s ženami, které říkaly, že spíše přemýšlely, aby si nabraly jen tolik, aby vyzbylo pro ostatní.

Vymeditovaný hlad, to je vám panečku úplně jiný hlad než ten vysportovaný nebo vysexovaný. Po sportu byste sežrali vola (ok, v mojem případě řekněme ehm CELÝ TEMPEH :D).  Po sexu máte takové ty rozverné chutě dát si půlnoční zmrzlinu nebo hrozny se sýrem, jak vídáte v amerických středověkých filmech. Hlad po meditaci je jiný. Koukáte na stůl s jídlem a cítíte, na co má tělo chuť. Nabíráte si svou kaši, nakrájíte tam banán, posypete semínky, pokapete tahini a pak přichází ten slavnostní okamžik. Berete si lžičku, sedáte si ke stolu a otevíráte pusu a zavíráte přitom oči. Každé, každičké soustu je TAK LAHODNÉ! Cítíte skutečnou chuť jídla!!! Často jíme a vůbec nevnímáme, jak to chutná, protože naše hlava je příliš zaměstnaná myšlenkami, povinnostmi, starostmi. Na kurzu si dáte sousto do pusy a cítíte, jak vám projede vlna pocitů od vašich rtů až k patě. Vnímáte vaše zuby, které mění semínka v kaši. Cítíte, jak polykáte, a jak se vše klouže skrz hrtan do žaludku a zde příjemně hřeje.

Mění se vám chutě. Nemáte potřebu cokoliv dosolovat, docukrovávat. Vnímáte jídlo „asi it is“ – tak, jak je. Experimentuju. Ráno uskrávám Twinnigs zelený čaj a zjišťuju, že mi jeho chuť nic neříká. To stejné se děje s černým čajem. Zkuste někdy zavřít oči a vnímat, jak chutná to, co pijete. Skutečně vám to chutná, nebo je to jen zvyk?

Z čaje se stává nádherný rituál. Jsou to okamžiky naprosté pohody a uvolnění. „A co děláte, když nemeditujete?“ ptá se mě Lenka před odjezdem. No, pokud nepotřebujete udělat nějakou důležitou povinnost jako přeprat rajtky, nebo vytrhat obočí a zbavit se tak vizáže alá Frida Kahlo, tak jen sedíte na schodech s hrnkem fenyklového čaje a cítíte se totálně šťastní! Jednou jsem se úplně ztratila v pozorování lístků máty. Bylo tam tolik obrazů a metafor! Nebo ležíte na posteli, koukáte na sýkorky a cítíte absolutně spokojení. Proč? Neběží vám mysl. Nejsou tam myšlenky.

Tohle byl velký rozdíl oproti prvnímu kurzu. Bylo to vždy ve stylu meditace bez myšlenek a pak se oddat myšlenkám v pauze. „Nothing doing!“ Tohle se tentokrát neděje. Asi uprostřed kurzu si uvědomím, že zapomínám, co je za den, co bylo a co bude. Je to ráj bez myšlenek. Nevím, co je za den. Jdu lesní procházkou, kterou máme vyhrazenou provázkem, a přemýšlím nad všemi, kterým bych chtěla sdílet ten pocit, kdy celá vaše bytost přetéká totálním naplněním. Bez vnějších objektů!

Jde to z vás!

Proč je tak fajn být vědomí? Protože, když to děláte automaticky v denním životě a vnímáte, jaký pocit vám projede tělem, když vezmete za kliku, nemusíte se o to tak vehementně snažit v meditaci. Jde to přirozeně, jde to z vás. A proč být vědomí? Proč ráno být jen se svou snídání a pocity a nepouštět si rádio ani zprávy? Stále nevíte?

Všechny ty dny byly stejné, rutinní a přitom byl každý zcela nový, svěží a nečekaný. Byly jsme na malém kousku půdy a vy najednou vidíte TOLIK ZMĚN! V přírodě kolem, na vašem těle. Máte radost. Radujete se z prostých věcí. Dochází mi, kolik věcí mi uniká, když se pohybuju vírem velkoměsta v koleji vlastní mysli. Bez toho, aniž bych vnímala tu přírodu kolem. Pak trpíme, máme pocit, že je všechno stejné, nudné, všední, nezajímavé a kolem nás se přitom děje TOLIK ZMĚN!

Jak můžete deset dní nemluvit? Nekoukat se druhým do očí?    

                                                                                          Proboha a jak fungujeme v dnešním velkoměstě?

Každé ráno, než jdu na ranní meditaci, si projdu krátkou lesní procházku. Nikdy se neprocházím sama! Společnost mi vždy dělal teplý Sir Joseph(pozn.péřová bunda ;). A v kapse bundy konečky svých prstů přejíždím po nehtech. Vnímám, jak rostou!

Zmínila jsem praní…všechno vám tady tak nějak začne dávat smysl a zapadat samo od sebe. Vaše tělo je klidněné, uvolněné a více citlivé na podněty, které normálně neregistrujete. Přestávám se mýt šampónem, přijde mi příliš agresivní. Vynechávám krém, cítím, že je to pro pleť naprosto nepřirozené. Eko-prášky mi dávají smysl, když si jednou peru kalhotky a cítím, jak jsou mé ruce vysušené. Zkuste si někdy vyprat prádlo vlastníma rukama v těch barevných tekutinách, ve kterých perete. Normálně mě nebaví používat zubní nit, ale tady vnímám své tělo tak komplexně, že i když si vyčistím zuby, cítím zbytky nečistot v mezizubních prostorách.

Jinak taky zažíváte hodně srandy sami se sebou. Asi třetí den mě napadne, že chci cítit své tělo i jinak, než v meditaci. Zalízám do spacáku nahá. Vnímám zmrzlé prsty a to, jak je mi v tom těle dobře. S rukou na břiše, pozoruju nádech a výdech a vnímám, že tady a teď bez všech reklam, časopisů a ideálů krásy si připadám nádherně. Jsem spojená, že mě upřímně v daném okamžiku ani nenapadne, že by mě něčí jiná ruka udělala šťastnější. Jeden večer se otáčím na bok a moje ucho slyší tlukot srdce, vnímám jak se přelévá krev z jedné komory do druhé. Je to, jako když Will Smith ve Filmu sedm životů ponoří hlavu pod vodu. Já se ale nemusím nikam potápět, moje tělo je tak zklidněné, že cítím i jak můj dech objímá jazyk a jako příliv a odliv teče do mých plic a zpátky.

V NAŠEM TĚLE SE DĚJE TOLIK ZÁZRAKŮ!

Stane se to asi v půlce kurzu. Uprostřed noci se probudím leknutím. První nevím, co se stalo a pak mi to dojde! Mojí hlavou přeběhlo několik MYŠLENEK! Je legrační jak se to otáčí, normálně nemůžete usnout kvůli nim, a jak rychle si odvyknete je nemít…

Další hodně zajímavou kategorií jsou sny. Většinou zrcadlí to, co se vám “otevřelo v meditaci“. Stává se vám to taky, že máte nějaký sen, a když se probudíte, nevíte, co se vám zdálo, ale máte jen ten nepříjemný pocit na těle. VŠUDE. Mně se to stalo asi třetí noc. Po třídenní meditačním opojení klidu a vyrovnanosti přichází sen plný krve, znásilnění, vražd. Probouzím se hrůzou: „na co si to tady v tom meditačním centru hraju?“ Ten pocit je všude.

Děje se to další noc znovu. Celé mé tělo ztuhne. Nevím, kde jsem. Všude je tma, je to jako bych kolem sebe neměla dost místa. Chci křičet, nejde to. Mojí hlavou projede jediné: „Mami.“ A pak mi to dojde. Porod…

Do dalšího dne se probouzím s pocitem strachu. A všechno do sebe postupně začíná zapadat. To jak žiju, to proč je mi pořád taková zima. To, co jsem prožívala v posledních dnech. Uvědomuju si, s jakým pocitem jsem si kupovala letenku do Švédska – strach, že jestli budu dál následovat ten životní styl, jaký vedu, tak se nutně rozletím na tisíc kousků. A taky jsem se rozpadla. V meditaci, kdy si každá molekula mého těla prožila strach. Bylo to nepopsatelné. Měla jsem pocit, že umírám, cítila jsem veškerou bolet, úzkost a slabost. Celé mé tělo se vevnitř otřásalo v základech. A navenek? Kromě zpoceného trička jsem jen seděla v lotosovém sedu alá Budha a pozorovala vlastní dech.

Víte, existuje spousta meditací. A ještě daleko víc představ o nich. „No jo, to by se mi taky líbilo jet si srovnat myšlenky.“ Vipassana jde hlouběji. Vypíná myšlenky, ladí vás na moudrost těla. Na veškeré biochemické reakce, které se odehrávají v těle při vašem každodenním životě, aniž byste si jich byli vědomi. Žádné mantry, třetí oka nebo vzývání guru. Jenom pozorujete, jak se hýbou vaše buňky na spáncích, cítíte tu bolest a konečně chápete odkud se berou všechny ty migrény…

„Proboha, jak jsem mohla žít s takovým napětím a úzkostí v těle,“ ptám se sama sebe, když je mé tělo v jedné chvíli ztuhlé jako kra ledu, není na něm jediný pocit a pak se roztříští a já zase cítím všechny ty pichlavý, jehličkový pulz v každém póru vaší buňky

A tak sedíte v meditacích, den co den. Pozorujete, jaké pocity vám běhají po zápěstí, v bedrech či v podpaží. Občas se všechno spojí v jeden komplex a vámi projede nějaká emoce. Někdy ho odstartuje myšlenka, která prolítne vaší myslí, jindy ne.

„Přijela jsem si sem odpočinout a zase makám jak ratlík. Jsem fakt workhololička,“ napadne mě u jedné odpolední meditaci, kdy mám pocit, že už nemůžu, už nechci. Ano, vězte nebo ne. Meditovat není jen sednout si do měkkých polštářů a oddat se vlastnímu dechu. Bolí to. Nechce se vám, těšíte se, cítíte odpor. Všechno, co prožíváte v běžném životě, se vám v meditaci díky pozorování biochemických reakcí začíná zrcadlit. Vidíte, jak ubližujete sobě skrze myšlenky, jak se to promítá do vašeho těla.

Čím je nevědomá mysl bystřejší, tím začínám vnímat, jak se mi v meditaci hýbe tělo, podle pocitů, které prožívám. Když je tam bolest v zádech, předkláním se dopředu. Hlava se automaticky natáčí na stranu, aniž bych si to uvědomovala. Ta biochemie vytváří v našem těle stopy, na základě kterých určitým způsobem neseme ten nejsvatější chrám, který máme.

Říkáme jí nevědomá mysl, ale ona je vlastně pořád vědomá. Proto saháme zkratkovitě pro čokoládu, když cítíme pocit selhání. Na úrovni hlavy si racionálně řekneme „dneska bych měla vynechat to víno“, ale stejně si ho dáme, protože něco uvnitř nás ho chce. Proto diety tak často selhávají – chápeme je na úrovni hlavy, ale nemáme je odžité na úrovni těla. Stáváme se zajatci vlastního kolečka: craving, rejection, craving, rejection. Touha-odmítání-touha-odmítání. Pořád na něco reagujeme. Něco chceme – to, co je nám sympatické: čokoládu. Toužíme po partnerovi. Chceme větší barák. Být vyrovnanější. Není špatné míst sny, ale pak pořád něco chceme a úzkostlivě na tom lpíme a nemáme to. Reagujeme právě těmi pocity nespokojenosti, sebelítosti apod. a tak jsme jako křečci chyceni v kleci.

Vyčerpání z práce ve zlosti jdeme běhat, protože „to potřebujeme“, abychom se cítili zase lépe a dokázali lépe snést mizérií dalšího dne. Abychom se cítili alespoň na chvíli líp. Jsme připoutání k našim pocitům, které s námi tak smýkají nahoru a dolů. Jsem smutná! Chci radost, potřebuju ji! Kino-kola-čokoláda! Výčitka - běh!

Reagujeme, pořád a na všechno. A v meditaci se učíte JEN POZOROVAT SVÉ POCITY, to jak na ně reagujete, co to s vámi dělá a na základě toho si uvědomujete, jak fungujete v běžném životě.

Pokud vám to nedává smysl, nevadí. I mě to trvalo…třeba budeme mít možnost probrat to hlouběji nad šálkem příjemného čaje.

Meditace mají neskutečné účinky. Uvolňující se staré bloky, přichází průjem. Koukám na svůj obličej. Pleť je čistší. A pohled bez vlastní Mysli není tak kritický. Vidím, že mi zhoustly řasy, změnila se mi struktura vlasů…

Celých deset dní se tedy děje v duchu „noble silence“, ale v meditačním sále si občas někdo kýchne. Wow! V meditaci je to, jako kdyby vám pustil Hifinu rovnou do ucha. Projede vámi energetický šok. Učíte se nereagovat. První vám posmrkávání a popotahování nudlí v nose irituje (mimochodem spousta Švédů to dělá a vedle Vietnamek jsem si u snídaně přestala sedat, protože to mi prostě nešlo zkoustnout. Stále se mám co učit). Když v meditaci procházíte vlastní bolestí, cítíte ale pak vůči těmhle fyziologickým procesům vlny of compassion, soucit.

Desátý den, když skončilo ušlechtilé ticho, tak se atmosféra uvolňuje. VŠUDE.  A někdo si v mužské části prdne. Halou projede vlna čehosi (ne smradu, sedím daleko a navíc, jak někteří víte, nemám čich) a pak to kdosi nevydrží a vyprskne. Celou síní projede vibrace smíchu. Někteří nejsou schopní udržet klid a musí odejít, vydýchat to a zklidnit se. Já jsem ponořena příliš hluboko ve vlastním žaludku. Nereaguju. Vidíte i meditace je nahoru a dolů. Jednou bolest jindy prča.

Anitčáááááá – to je jedna ze základních věcí, které se musíte naučit. VŠECHNO SE MĚNÍ, pořád a neustále. Stejně jako vaše denní pocity. Jako se jídlo mění ve stolici. Tak jednou je meditace báječná, jindy se po ní cítíte jako zpráskaný pes. Jednou cítíte příjemné vibrace po celém těle, jindy vám lítají myšlenky, nejste schopni se soustředit, cítíte jen tupé pocity bolesti (podotýkám, že to je jakási bolest „pod kůží“, v podvědomí, které si mimo meditaci nejste vědomi). Důležité je, uchovat si vyrovnanou mysl. Přestat lpět na příjemných pocitech v meditaci a chtít se zbavit těch nepříjemných. Ale jen to pozorovat, jak se to mění. Stejně jako v životě nelpět na pocitu štěstí, neběhat za pocitem radosti. Ale přijmout i smutek a lítost. Víte proč? Co přijde, taky po nějaké době odejde. Anitčááá je pomíjivost.

„Everything is impermanent. This is a love of nature!“
Vše je nestále. To je zákon přírody!

Hloubku Goenkových slov si uvědomím po jedné meditaci, která mi „nešla podle mého očekávání“. Vylízám z meditace a za krkem stále cítím ten divně pálivý blok, ale já ho chtěla pryč. Teď hned! To ráno se jdu projít a…rozbrečím se. Napravo pozoruju měsíc, je 7:05 šero. Ale nalevo začíná ranní svítání. Fascinovaně tu nádheru pozoruju. Cítím se tak…Zase mi dochází o čem to celé je, a že dokud budeme hrát ty hry a honby za pocity, bude to pořád nahoru a dolů z mizérie do ještě větší patálie.

Pak si sedám do meditace a jen to tak tiše, vyrovnaně pozoruju. Všechno to úzkostlivé, zaťaté úsilí mnoha let. A že to neuhádnete? No jo, ono to odešlo. Normálně se to rozpustilo. I na plicích. Vycházím z meditace a mám pocit, že moje páteř je přímější a na hrudi už necítím ten kámen napětí. 

Vycházím z meditační hlavy a koukám, jak hřející sluníčko začalo roztápět sníh, který začal padat z větví stromu. Stejně tak roztála a opadla moje úzkost, a tak to jen pozoruju.

A proto meditace není útěk od reality. Je to art of living! Vipassana je nástroj, jak být, jak více pochopit, co v životě prožívám a klíč k tomu, jak to měnit krok po kroku. Protože samozřejmě podmínky venku, v 21. Století nejsou tak ideální a dokonalé jako tady, v centru. Ale je to jako trénink. Trénujete v posilovně, na umělé stěně, abyste pak měli sílu uběhnout maraton, zdolat kopec, vylézt těžkou skálu. S takzvaným „zavíráním se do meditačního centra“ je to stejné. Trénujete, abyste uspěli v dnešní uspěchané době zase o něco lépe, zase o něco vědoměji, zase o kousek vyrovnaněji.

Je to cesta, je to proces. Hádám, že na celý život.

Jedno odpoledne mě napadá, že moudrost nemusí nutně přijít s věkem, ale stačí zpomalit a zklidnit mysl.

Jeden další veselý příběh. V Brně miluju dny, kdy nikam nespěchám a můžu celý den prosedět v pyžamu, v myšlenkách s hrnkem čaje. Jedno ráno se mi nechce vstávat. Napadne mě, že bych si zkusila celý den odmeditovat v mých vánočních kalhotech se sobi. „Nemůžeš se už převlíknout,“ slyším z hlubin vědomí hlas mojí mamky. Napadá mě, že by mohla být sranda pozorovat pocity, které to ve mně bude vyvoválat, když  vezmu „nevhodné“ oblečení, které normálně slouží jiným účelům. Znáte to? Když si vemete tričko na doma ven do společnosti a připadáte si „špinavě“, nebo když doma zase nosíte tričko do práce a připadáte si, že jste přestrojení.

„Ale co mi asi na to řekne okolí?“ ptá se moje popletená mysl.
Nic, nemůžou mluvit!
„A jak se na mě budou koukat?“
Nebudeš to vědět, nebudeš pozorovat jejich reakce.

JDU DO TOHO!
 A FUNGUJE JE TO!

Během prvních pěti minut zapomínám, že mám na sobě kalhoty na spaní. Uvědomím si, jak silnou moc má mysl, která si myslí, že nás druzí hodnotí!!!

Jednou večer po meditaci jdu svou klasickou procházku před spaním a napadne mě, „co kdybych se prošla do hlubšího lesa“? Hm, je tam tmavo, šumí listí, stromu. JDU DO TOHO! Pozoruju ten strach, který cítím po těle i hlavu, která se snaží racionalizovat vše, co vidí. To je jen stín. Kdo by tam byl?

Ráno jdu to stejné kolečko znovu. Je stejné šero. Ale vida – hlava se najednou nebojí, ani ji nenapadne, že by tam někde někdo mohl číhat a vybafnout na mě. Zajímavé… TAK TO NE, TAKHLE SE MNOU MYSLI CVIČIT NEBUDEŠ!

Druhý den jdu stejnou noční procházku znovu. A jen se otevírám do meditace. Pozoruju, kde ten strach cítím a tam, kde jsem včera zrychlila, nyní záměrně zastavím a zírám do černoty mezi stromy. Cítím sevřený žaludek, tlukot vlastního srdce, lehce stažené hrdlo. Uvědomuju si všechny ty běžné  situace v životě, kdy se cítím PRÁVĚ TAKTO!

Jen stojím, poslouchám šumění stromů a pozoruju to. A pak? Pak ten strach zmizí. A zůstanou jen zasněžené stromy, které hážou stíny. A já si uvědomím, že je mi zima – žádné větší drama.

„Stejně se budeš muset vrátit do reality.“ Ale Vipassana není o útěku před ní. Je naopak o opravdovém návratu. A tak, až se budete chtít cítit opravdově, až vám nic nebude dávat smysl. Budete si připadat slabí, vyčerpaní. Přemýšlet, proč to všechno děláte a zároveň se cítit vyčerpaní zvláštních myšlenek – jeďte na Vipassanu! Vězte totiž, že meditace nejsou jenom pro Julii Roberts a nemusíte kvůli nim nutně na Bali.

Mám pocit, že teď těch deset dní jsem opravdově spala. Jedla a byla – VĚDOMÁ!

Všechno nabylo na komplexnosti. Cesta, kterou dělám. Texty ve škole, které čtu. Ale všechno díky realitě, kterou mám sama v sobě. Jen skrze to, že jsem pozorovala, jak mi tluče srze, jak se hýbou buňky. Tiše a nerušeně. Napadlo mě, že by tohle měli zažít medici! Cítit nejenom to, jak vypadá jazyk, ale jaké to je, když cítíte každý jeho pulz. Když se stanete vlastními ledvinami…

Po ukončení ušlechtilého ticha centrem začíná proudit hodně euforie, radosti a slov. Tolik slov! Moje mysl je poplašená. Leknu se pokaždé, když mi někdo popřeje dobrou chuť nebo dobrou noc. Vyměňují se kontakty. Osoby, které vám byli po 10 dní ne/sympatické se najednou skrze slova vybarvují zcela jinak.

Víte, je to zvláštní. I když se lidem nedíváte do očí a de facto je ani neznáte, vnímáte po deset dní jejich pohyby. Jako se nesou sálem. Jak sedí. Jak drží vidličku. Začnete si vnímat věcí, které vám normálně, když mluvíte s přáteli a známými, zcela unikají. Tohohle si chci víc všímat! Ty pohyby rukou, obličeje!

Je jedenáctý den. Den odjezdu a já balím a pozoruju stejné napětí, rychlost, uspěchanost. Hluboce dýchám a ono odcházím. Neodjíždím „svatá“ ani „osvícená“, ale s plným uvědoměním, jak v realitě funguju. Skládám ručník a hlavou běží hromada myšlenek, co je potřeba sbalit, komu napsat, kam jet, co teď. Cítím napětí, tenzi, stres – jako by byl normální všední den a já musela do Bratislavy, číst, nakoupit. Dýchám, jenom to pozoruju. Anitčááááá A ono to odezní.  

Art of living, to co se vám zrcadlí v meditaci pak zažíváte v běžném životě a já vím, že už nejsem schopná dál fungovat v takové tenzi. Už to prostě tomu tělo nemůžu dál dělat. Odezní to a já cítím klid.

Psala jsem, že když jsem jela na Vipassanu, nevěděla jsem, co bude pak. Měla jsem strach. V průběhu meditace přišel klid a uvolnění. Ono to nějak dopadne! A jak to dopadlo?

Sedím v autě, a mířím s směr s Vasteras s Jojem.  Nevím, kde budu spát. Pozoruju venkovní krajinu. Anitčááá. Okolí se mění. Cítím uvnitř hluboký klid.

Teď tady sedím, píšu vám tato slova. Z obýváku Joja, instruktora jógy, který mi nabídl internet z pohodlí svého domova. Cítím obrovskou vlnu vděčnosti. Za chvíli otevřu tu kouzelné okýnko jménem Googlu a zeptám se: „Co teď? Kam teď?“ S kým dál?

Vyvalí se na mě všechny maily. FB zprávy. Výsledky ze zkoušek a já nevím, co všechno. Zajímavé je, že cítím vzrušení i napětí. Dokážu ho přesně lokalizovat, kde v těle ho cítím. A jak budu reagovat?

Co přijde pak?

Uvidíme =)

Právě jste si přečetli zcela jiný příběh, než jsem prožila, neb vaše mysl si jej interpretovala podle sebe.

ANITČÁ…

8.9. 2013

#1 Vypasených deset dní s Vipassanou

Pod konečky prstů cítím klávesnici a pozoruji své pocity po těle. Jsou velmi příjemné… Dnes jsem se vrátila z desetidenního kurzu meditace. Všechno tak ještě doznívá a já se v myšlenkách vracím do Velkých Losin, kde probíhalo několikadenní Krocení zlé mysli.

Nultý den, v den příjezdu, odevzdáváme naše cennosti. S radostí se zbavuju mobilu. Jupí, to bude paráda!Pravidla jsou pravidla, a tak již s těžším srdcem dávám do pytlíku i propisku s mým milovaným notýskem. Žádné psaní, ani čtení po dobu kurzu. Po večerní polévce následuje rozprava o technice a po ní chodby penzionku utichnou – bylo vyhlášeno „ušlechtilé ticho“ až do konce kurzu. Mimo učitele, který nám poskytuje rady týkající se techniky a  manažerky, na kterou se můžeme obracet s materiálními záležitostmi, není dovoleno s ostatními účastníky kurzu mluvit. Zakázán je také oční kontakt, gesta nebo jakékoliv doteky. Na první pohled se to vše může zdát striktní. Jak jsem však v průběhu kurzu zjišťovala, i to „sebeblbější pravidlo“(a nebylo jich dle mojí hlavy málo), mělo nějaký smysl a na konci kurzu se mi to krásně poskládalo jako puzzle.

Ušlechtilým tichem se spustila neskutečná věc. V okamžiku, kdy přestanete mluvit, zjistíte, jak šíleně brebentící mysl máte. POŘÁD NĚCO ŘÍKÁ! NEUSTÁLE NAD NĚČÍM PŘEMÝŠLÍ. A POŘÁD A STÁLE. DOKOLEČKA DOKOLA. Hlava se mi z toho točila tak, že jsem nakonec usnula..

Den první – zvoní zvoneček. Jsou čtyři hodiny ráno a za půl hodiny začíná  první meditace. Program následujících dní je jasný – MEDITOVAT. Od půl páté do devíti. S výjimkou času na snídani (půl sedmé), oběda (jedenáct) a odpoledního jablíčka (pět) – MEDITOVAT. Někdy hoďku v kuse, jindy dvě. Každá „změna“ programu je ohlášena zvonečkem. Po ranní snídani se před penzionem procházím prostorem vyhrazeným pro ženy a slastně usrkávám zelený čaj. Oddávám se myšlenkám – jedné po druhé. Hmm, asi nebude takový problém si program následujících dní zapamatovat, moc se asi měnit nebude. Teď je mi fajn, ale vydržím to devět dalších dní? Nebude to trošku nuda?

Bylo to nahoru a dolů…

Člověk v běžném životě sedí mnohdy i více než deset hodin denně. ALE SOUSTŘEĎTE SE 10 HODIN DENNĚ NA SVŮJ DECH! Na první pohled vás možná napadne: „Jak prosté, že?“  Jen dýcháte – nádech výdech, nádech, výdech. Kyslík vchází, oxid uhličitý vychází. Po několika hodinách se vám však začnou ozývat kolena, kyčle, ramena…

V každé volné pauze jsme první tři dny vyčerpané vyběhly (kurz byl oddělen pro muže a ženy) na dvorek a lehaly VYŘÍZENÉ NA TRÁVU. Proč si tohle proboha dělám dobrovolně? Tohle má být jako meditace?

Pokyny se stupňovaly – nyní si máme uvědomovat, že nám do nosu jde studenější vzduch, než vychází ven. Vnímat chloupky v nose, a pak taky vnímat POCITY na okraji nosu. Pocity ne ve smyslu emocí, ale ty na fyzické úrovni: šimrání, svědění, hřejivý pocit, brnění – COKOLIV! A jen to cítit a pozorovat, nic víc. JAK SNADNÉ ŽE?

NO VŮBEC!

Kdybyste věděli, jak ukecanou mysl máme. Ze začátku jsem měla pocit, že osm hodin pozoruju všechny ty filmy, co moje mysl vytváří a jen dvě hodiny svůj dech (a to teď asi dost přeháním…). Bylo to neskutečné! Když se ztišíte, mysl začne ožívat. Začaly se mi vybavovat nejrůznější vzpomínky z dětství, o kterých jsem už ani nevěděla. Na racionální úrovni jsem věděla, že si buňka(tělo), pamatuje KAŽDÝ  okamžik vašeho života – tam, ve Velkých Losinách jsem si to ale prožila. Všechno to tam máme. Bez mluvení, se mi vybavovaly všechny dětské pohádky, počítačové hry, písničky (PROBOHA KOLIK MÁM V HLAVĚ TEXTŮ!!!), jen tak vyplavala na povrch nějaká vzpomínka spojená s jídlem.

Jindy jsem se myslí nechala unést zcela nepozorovaně a až po nějaké době jsem si uvědomila, že mi „před očima“ vytváří nereálný příběh, ale to, že není skutečný mi došlo až záhy.

Řeknu vám, nebyl to vůbec jednoduchý úkol – pozorovat dech. Třetí den jsem na sebe měla zlost. Ptala jsem se sama sebe, co tady dělám a Mysl se jen pousmála a odpověděla písničkou od Coldplay – Nobody said it was easy.

Říkali to. Že přijde bolest, marnost. Znala jsem, co se o Vipassaně říká…ale zažívat to – to byla jízda, skutečně jako na houpací lodi, kterou jsem jako malá tolik milovala.

Nevím, ve kterém okamžiku se to prolomilo, ale najednou se stalo, že jsem při jedné meditaci zbystřila. Na horním rtu jsem cítila ty miliony malých chloupků a i to, jak mezi nimi prochází můj dech. A jak to podivně lechtá – projel mnou pocit  naprosté fascinace!

Každopádně kurz byl skutečně jako houpačka: ráno jsem vstávala s euforickými pocity a těšila se na celý den, odpoledne jsem se cítila vyčerpaná, nenáviděla jsem (ano, skutečně TAK SILNÉ MÉ POCITY BYLY) celou tu vyplněnou přihlášku a všechny ty potvrzující e-maily, že JAKO FAKT PŘIJEDU.

V průběhu deseti dnů byly okamžiky, kdy jsem měla chuť manažerce, která pravidelně zvonila, vytrhnout kovový zvoneček z ruky, aby ten zvuk moje uši  už neslyšely a mé rozbolavělé tělo již nemuselo znovu usedat do tureckého sedu.

V průběhu deseti dnů jsem mnohým z vás napsala dlouhé a krásné dopisy. Bohužel je nikdy nedostanete, tak mi to odpusťte. Byly jen v mé hlavě. Ale složila jsem nádhernou svatební promluvu a krásný tklivý dopis a spousty básniček. Všechno to však byla pouze slova vytvářející myšlenky a ty se rozplynuly podobně jako ranní mlha.

Stejně tak se rozplynula i moje další představa o tom, jak se tak asi člověk cítí na meditačním semináři.

Možná si teď říkáte: „Proboha, ta je šílená, proč si působila tolik bolesti a zůstávala tam? Co je to za metodu.“ Věřte, že i já jsem si to často říkala.

Někdy jsem chodila dokolečka dokola na dvorku. Měla jsem maximální deficit sportu. Bylo mi smutno. Koukala jsem za ten pitomý provázek, na kterém visela cedulka „Zde končí hranice kurzu. Nepřekračujte prosím tuto hranici,“ a viděla za ní zelené lesy a hory a ptáky jak krouží. Všechno to byly však jen pocity, které zase odešly.

Když jsem totiž usedala k meditaci, něco se postupně měnilo. Poté, co jsem vzdala boj s myslí, se sama - zcela přirozeně - utišila, a já podle instrukcí postupně začala pociťovat ty drobňoučké pocity na celém těle. Cítila jsem chvění tváře – to chvění, které tam je, když si na obličej mažete krém. Jen jsme příliš zaměstnáni tím, že hodnotíme kruhy pod očima, nebo už se strachujeme, zda stihneme ranní autobus, a tak je nevnímáme.

Cítila jsem brnění v celých rukách až do špiček prstů. A se zatajeným dechem v průběhu týdne sledovala, že když chytnete hrnek, z jedné strany vás ruce hřejí, ale zvenku nepřestávají studit. Kolikrát jsem pak v pauze jen tak seděla na houpačce s hrnkem, houpala se a říkala si: „Sakra, všichni mladí by se měli od těch starších lidí sedících na lavičkách v parku učit! Mladí lidé by měli přicházet dříve na to, jaká je to NÁDHERA, jen tak sedět, vnímat vlastní dech, teplo hrníčku a pociťovat ten euforický pocit štěstí. Ne až na stará kolena, až bude čas.“ V těch okamžicích jsem cítila hluboké pocity vděku, že zažívám učení Eckarta Tolleho, které popisuje v knize Moc přítomného okamžiku, v praxi.

UVĚDOMOVÁNÍ SI POCITŮ! To je TO, co se na kurzu dělo. Těch pocitů, které jsou s námi čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnů, tři sta šedesát pět dní v roce. Těch pocitů, které zaregistrujeme až když se spálíme. Až když nás sklepne chlad. Až když se někdo dotkne našeho ramene.

Najednou sedíte hodinu, dvě se zkříženýma nohama a ani nevíte jak. Mé přání se splnilo! První dny jsem si přála, abych za těch deset dní zažila alespoň jednou jedinkrát stav, kdy se mi hodina bude zdát jako minuta. A kdy nebudu cítit ty nepopsatelné pocity štěstí, že slyším zvoneček oznamující snídani, ale spíše smutek, že už je konec – i ty okamžiky přišly! Odešla i ta bolest. Neboť i bolest je jen pocit. Je to neskutečné a je mi jasné, že tomu asi řada lidí nebude rozumět.

Možná si říkáte: „Bolest je snad od slovesa bolet – tedy má logicky vytvářet nepříjemné pocity a má bolet!“ Na kurzu jsem však postupně začala chápat, že není rozdílu mezi bolestí a příjemným pocitem. Oba totiž něco spojuje – jsou pomíjivé. Ale rozumím tomu až nyní, až když jsem to prožila na vlastní kůži, na každičkém póru své buňky.

Ale musela jsem se tam dostat skrze dost zajímavé stavy. Byly okamžiky, kdy jsem proklínala, že nemám „normální“ kamarády, se kterýma bych si jen tak zašla na dvě piva a pizzu. Ale ty zmizely ve chvílích, kdy jsem ležela na trávě, moje smysly byly zostřeny tak o 120 % procent a hlava byla zcela vymetená. Každý, každičký zvuk jsem vnímala intenzivněji. Někdo „položil“ vidličku a já měla pocit, že jí praštil. Kýchnul a já měla pocit, že ohluchnu. Chodila jsem dokola na tom stejném dvorku, ale už jsem nevnímala to, že tam někde jsou hory a že tam někde bych mohla lozit po skalách. Najednou jsem se netrápila, že bych se mohla cítit tak a tak ne. NE, byla jsem tady a teď! Pochopila jsem, co znamená, když si do Googlu hodíte Vipassana a přečtete si: „Vidět věci ve skutečnosti takové, jaké jsou“. Čtete to, chápete to, ale až když to PROŽIJETE – pochopíte to i uvnitř.

Najednou jsem nezáviděla ptákům nad hlavou. Procházela jsem se bosá po trávě a plakala jsem, když jsem přešla ze slunce do stínu – najednou mým tělem projely úplně jiné pocity. Stála jsem vedle stromu a vnímala všechny ty fyzické pocity po těle. Jak mě šimrají vlasy na zádech, jak mi slunce hladí tvář, jak mě lechtají kalhoty na stehnech. A do toho všeho jsem neustále cítila, jak každá buňka vibruje – všude na těle.

„Jsem jen vibrující energie!“ konečně jsem pochopila, co píšou ve všech těch knihách!

A další slza: TOHLE VŠECHNO JE S NÁMI POŘÁD! Jsme jenom tak zbrklí, tak roztěkaní, naše mysl je tak hrubá, tak daleko od přítomnosti. Lítá si někde v budoucnosti nebo se topí v minulosti, že ji to zcela uniká. Moře slz: kéž by to mohli prožívat všichni…

Přečetla jsem spoustu knih o tom, že myšlenka má určitou vibraci. Že jídlo má určitou energii, ale až tam – ve Velkých Losinách – jsem to skutečně plně pochopila! Protože jsem si to prožila.

Vnímala jsem plně a uvědoměle, jak čaj teče trávicí trubicí až do břicha a tam začíná hřát. Cítila jsem, co se děje s mou náladou, když jsem dostala oběd – tolik radosti! Tak nádherná emoce! Najednou byly ty tam strachy, obavy a zásady co by se mělo či nemělo jíst. Jaký čaj je nejzdravější –Jemča čaj náhle chutná TAK lahodně! A chleba s máslem a solí se stává pokrmem Boha.

Při těchto okamžicích se mi vybavilo motto jedné mojí přítelkyně: „Žij a nechej žít.“ Začaly mi docházet různé souvislosti věcí, které jsem dřív sice neodsuzovala, ale ani náhodou plně nechápala. Třeba, že někdo nepije nikdy kafe. Nebo žádný alkohol. Nebo, že někdo nikdy nesní jiné jídlo než připravené od určité skupiny lidí – buch ho a hned má cejch sekta. Že jídlo z mikrovlnky fakt asi nebude pro to tělo to nejlepší.  „Jste TO, Co jíte.“ – och, jaká je v tom Pravda! Všechno jsem to věděla, ale až nyní, když jsem si to plně prožila, jsem to schopná i pochopit.

Odkryla se mi taky skutečnost, že celý náš život je jedna velká honba za určitými emocemi. Chceme být veselí a šťastní. Cítit se jedinečně nebo výjimečně. V bezpečí a zajištěně. A proto rozjíždíme různé hry, kterým říkáme životní strategie: chodíme do práce, vyděláváme peníze. Jezdíme na dovolenou, chodíme do kina, pijeme alkohol, kupujeme si lístky na koncerty. Ale rozumějte mi správně, neříkám, že je to špatně. Jen jsem najednou pochopila, jak se někdo může tady toho všeho vzdát, opustit světský život a jít žít jako mnich nebo mniška. Oni totiž všechny ty EMOCE zažívají TAKY! Jen se rozhodnou se k nim dobrat jinou cestou, možná i jaksi snadnější. Nepotřebují k tomu drahé auto nebo hodinky a mohou mít pocit naplněného života. Nepotřebují chodit do steak housu, a přesto z jídla mohou mít právě takový euforický prožitek. Nepotřebují jezdit na kraj světa, aby se pozastavily nad krásou západu slunce.

Jedno ráno jsem zase snídala tu stejnou ovesnou kaši se švestkama a cítila jsem se tak šťastná, že jsem měla strach, že to neunesu a vypísknu radostí. A byla to hodně podobná emoce té, jako když jsem na Mallorce snídala se sestrou v pekárně místní, španělské dobroty a zapíjela je kávou.

Jindy jsem kousala okořeněné brambory, přikusovala  k tomu salát a cítila jsem stejnou svobodu, jako když jsem toto léto seděla na pláži, koukala na hvězdy a uždibovala pizzu potaženou sýrem.

Stejné pocity, stejné emoce. Ale i ty pominuly – vždyť je to jejich přirozenost.

Pozorujíce pocity v těle, jak neustále vnikají a zanikají – všechno se začalo propojovat. Lidé se rodí a umírají – přirozené. Den střídá noc. Ráno bylo nádherné slunko. Chladno se ohřálo od paprsků slunce a začalo hřát po těle, ale pak zašlo a přišel zase chlad a večer – večer byly na obloze hvězdy!!!! Byla jich celá obloha a všechny ty hvězdy se mi vešly do jednoho oka. Nemohla jsem odtrhnout zrak. A my chodíme do kina…

Všechno je samozřejmě pomíjivé. Jsem si vědoma, že i má radost se možná zase zeslabí. Že přijdou shony, spěchy. Přesto jsem však nejednou přemýšlela: proč tak často nevnímáme tak silnou radost a vděčnost za ten kus krajíce na snídani? Ano, ano zase ta naše mysl. Zkuste si zítra ráno sníst váš krajíc chleba a celou dobu přitom pozorovat váš dech a jen pocity na těle, které při tom cítíte. Vnímat každý zkus vaší čelisti. NE, takhle běžně skutečně nefungujeme. Co dvě minuty se koukáme na hodinky, máme obavy, zda stihneme autobus. Strach, že neodprezentujeme daný produkt správně a z toho důvodu se neprodá a proto nezaplatíme účty a nebudeme mít dost peněz na to, abychom si koupili pěkné tričko nebo lístek do divadla. A přitom, kdyby někdo v ten daný okamžik zmáčknul tlačítko PAUSE, není nic víc než jen vy a ten chleba. Tak proč mu alespoň na malou chvilku nevěnovat trošku pozornosti? A pak řešit autobus. Všechno hezky krok za krokem. Zkoušet to, je cesta k úspěchu. Jak je to celé těžké mi došlo den desátý, kdy jsme začaly mluvit. Oběd, brebentění, pohledy a najednou máte spooousty myšlenek a už necítíte tu slanost soli na másle tak intenzivně.

- Ach ano, jsem chytrá jak žárovka a zároveň cítím ve vzduchu závan výzvy: kurzem to vše teprve začíná – bude potřeba to začít žít v reálu. A já se na to TĚŠÍM! -

Přijela jsem zpět a sdílela a začaly se ozývat hlasy: „Devět dní mlčení, to je trošku přehnané, ne?“ HaHa, kolik jsem se toho zase naučila! Je to neskutečné. Byly jsme skupina žen (po dobu semináře byli muži i ženy odděleni a potkávali jsme se pouze v meditační hale). Znala jsem jen tři dívky asi tři hodiny svého života – takže jsem de facto neznala nikoho. A přesto přeze všechno, se v tom ušlechtilém tichu začaly vytvářet sympatie a nesympatie. Jakto?

Odkud ty předsudky? Nic jsem o nich nevěděla, nic mi neříkaly, nic mi nedělaly a přesto jsem cítila, že některou mám radši, jinou méně. To zase ta Mysl! Jak ta hlava byla popletená, když jsme poslední den začaly mluvit a já jsem s překvapením zjistila, jak je ta či ona osůbka skvělá a sympatická. Ale do té doby ne, byla zlá, divná, zamračená. Dobré zrcadlo.

Zrcadlo! Zvláštní to vynález, že? Vymyslel ho někdo, aby nám zrcadlilo naši skutečnou podobu. A jak často před ním stojíme  a trápíme, že nejsme dost štíhlí nebo svalnatí, míň vrásčití či víc usměvaví. Stejno stejné je to i s lidmi, jen tady používáme trošku jinou strategii. Lidé nám zrcadlí naše nitro, naše vlastní témata, ale než abychom to pozorovali, raději té osobě dáme nálepku „nesympatický“, „arogantní“, „cynický“, „narcistický“. Soudíme a odsuzujeme tak  ve finále však jen sami sebe…

Mluvila jsem o gestech, pohledech – došlo mi, jakou neskutečnou mají sílu. Někdy jsem měla dobrou náladu a pohledem jsem se střetla s očima někoho, jehož výraz byl skleslý, smutný nebo takový jakýsi povadlý. Půl dne jsem pak přemýšlela, co jsem té osobě asi mohla udělat, že je na mě naštvaná. PŘESTO, ŽE JSEM TU ŽENU NEZNALA! NIKDY JSEM S NÍ NEMLUVILA! ANI SE S NÍ ZA CELÝ DEN MIMO TEN JEDEN JEDINÝ POHLED NEPOTKALA!!!

Dokážete si domyslet, co nám ta hlava páchá za domněnky v běžném životě, že?

Jednou po meditaci jsem v meditační hale vyhledala očima kamaráda, který mi o Vipassaně kdysi řekl a v lednu 2013 se zeptal: „Pojedeš na kurz?“. Jsem po meditaci, póry buněk zostřeny a naše pohledy se potkaly – beng! Tělem mi projelo tsunami emocí z břicha až po hlavu. Jeden vzdálený pohled, napříč celou místností. Z rohu do rohu.

Dokážete si představit, co se s tělem musí dít na biochemické úrovni, když se na vás někdo dokonce i usměje nebo dotkne?

Někdo jiný v mém okolí na pravidlo mlčení poznamenal: „No to jste se asi moc nepoznaly, když jste furt jen mlčely.“ Omyl! Začnete vnímat zcela jiné věci. Vnímáte, jak ta osoba našlapuje, a jak si užívá okamžik. Jaké má ráno zvyky. Kdy si češe vlasy. Jaké má pohyby těla. Ale někdy se necháte strhnout a zase té osobě vymýšlíte příběhy a říkáte si, že je na vás určitě naštvaná nebo smutná – a po kurzu opět zjišťujete, že to tak být vůbec nemusí.

Zajímavé byly taky okamžiky u jídla. Máte doporučeno nenavazovat oční kontakt, takže kam se díváte? Buď tupě před sebe, nebo do svého talíře, nebo do talířů sousedních. Pokud zrovna nepolykáte a nejste plně v přítomném okamžiku s chutí té výborné pečené brambory, vaše mysl už zase hodnotí: Nedala sis na talíř nějak moc? Proč ona má míň? 

Jindy: nedala sis na talíř moc málo? Nebudeš mít hlad?Nebo ty strachy: Hej! Jak to, že ona má okurkový salát? Ten já jsem neviděla! Doufám, že tam bude!!!

Dezert, dezert už přinesly dezert! Dojím první, nebo si půjdu radši vzít hned? Aby na mě zbylo! Ale jo, je tam dost. Skutečně? A co kdybych si šla jako přidat naklíčenou cizrnu a při zpáteční cestě si vezmu tu sušenku taky?

No…byla to legrace. Jídla bylo vždy dost, ale stejně vám to tam hlavou běhalo. Až jsem chvílemi přemýšlela, jestli to není nějaké vědomí buněk z dobu komunismu, nebo válek.

Na semináři člověku v tom tichu člověku skutečně na povrch lezou jen a jeho vlastní témata, někdy doslova řvou. Já například zjistila, že nesnáším, když mi někdo říká, co mám dělat. Stačilo, aby přišla manažerka a řekla mi: „Irenka, zde v meditační hale se nesmíte protahovat.“ Nebo jindy: „Irenka, prosím vás jíme v jídelně, ne venku.“ A hle – vztek byl na světě! Kolikrát byl tak silný, že jsem začala kroužit jako lev v kleci dokolečka a dokola po dvorku (za těch deset dní jsme tam vyšlapaly s ostatními ženami solidní chodníček). Když se to stávalo poprvé, jen jsem zběsile chodila, ze začátku mi byly na nic techniky typu „ODDĚL UDÁLOST OD VLASTNÍ INTERPRETACE!"

Vždyť mě JEN upozornila, že se tady nemůžu lehat na zem a protahovat kyčle, v pohodě ne?

No to teda není v pohodě!!!

Proč ne? Čeho se tím dotkla?

No mě? Mojí svobody!!!

No byla vám to kolikrát legrace..     

Jak to dopadlo? Jako obvykle – ten pocit po chvíli odešel.

Taky jsem si zpracovávala svou „čtyřkovskou“(jeden z devíti Egotypů z Enneagramu) potřebu být nenápadně středem. Tím, že víte, že se máme každý soustředit sám na sebe. Nejsou dovolena žádná gesta, oční kontakt, odpadá takové to běžné pozorování toho, co ten či onen člověk dělá. A moje ego trpělo…COPAK MĚ SKUTEČNĚ NIKDO NEVIDÍ? Ach, jaké to hry.

Je zde jeden zážitek, o kterém nelze říct ani ani že mě pobavil, ani zarazil – prostě se stal. Každé sezení začínalo slovy: „Začněte znovu, začněte s klidnou a vyrovnanou myslí.“ A pak, po jedné meditace jsem pozorovala, jak jedna z účastnic bere kámen z ohniště, jde do rohu dvorku, zvedá ho nad hlavu a několikrát jím vší silou mrští o zem. Možná vztek, možná ne. Nevím, jen jsem se sama sebe ptala – kde je ta vyrovnanost teď? A opět mi došlo -  v reálu to bude o dost těžší..

Samozřejmě byly i věci, se kterými jsem plně nesouhlasila. Je určitě úžasné se učit své emoce pozorovat a nereagovat na ně, jak to učí tato technika. Ale občas mi přijde přirozenější dát emocím volný průběh a  dovolit plně procítit hněv, smutek nebo strach – zde cítím velký vliv terapie Cesty. Někde se metody rozcházejí. První dny se to ve mně hodně pralo. Dají se ty dvě metody skloubit? Nebude to ve mně vnitřně bojovat? Postupně jsem však zjišťovala, že oba způsoby mají mnoho společného!

Cesta učí prožívat své emoce, dovolit se jim otevřít. Nabízí prostor, jak si řešit různá témata: vztek, strach, deprese, fóbie z výšek apod. Vipassana oproti tomu primárně říká: „Jen pozoruj.“ A já s vyvalenýma očima pozoruju, že najednou emoce, slova, gesta, které by mě dřív hluboce ranila, se jaksi smeknou po povrchu. To neznamená, že tu emoci necítím. Dřív, když jsem o téhle metodě slyšela říkat, máš jen pozorovat své city a emoce, říkala jsem si: „To je ale přece jejich potlačování“. Ne, spíš je to jako jakási imunita. Rozvíjení vědomí toho, že ten emocionální jed, který na vás plive okolí v podobně výčitek, arogance nebo trápení, se vás netýká. To neznamená, že necítíte soucit nebo lásku k těm lidem. Ale jste si vědomi toho, že je to JEJICH! Že jen oni sami si mohou pomoci a jediné, co můžete dělat, je to pozorovat a POKUD budou chtít, podat jim pomocnou ruku -  např. v podobě terapie, kde nahlídnout pod pokličku sebe sama. Nikomu však nepomůže, když strachy jedné osoby budete přenášet na sebe.

Tohle jsem – i díky Cestě  - už dávno věděla. Nyní po kurzu se mi to daří víc žít. Uvidíme, jak to půjde s časem.

Obě metody mají mnoho společného. Obě vychází z toho, že emoce i pocity jsou pomíjivé – vznikají a zanikají. Vipassana však apeluje na pozorování. Takže „cestářský způsob“ chci si vyřešit téma s matkou, nebo mé chronické žárlení s přítelem, by dle Vipassany bylo lpěním. A to je prý špatně. Dělat meditaci za účelem odstranění příčiny problému mojí migrény, je podle Vipassany nesprávný způsob používání techniky. Možná…Ale já se jen usmívám. Vím a zažila jsem na vlastní kůži, že i toto tzv. „lpění“ či chtění vyřešit si nějaké téma funguje! Cesta mi to dokazuje dnes a denně. Lidé odkládají deprese, dávají sbohem drobným neduhům i závažným onemocněním.

Moc se mi však líbila ještě jiná věc. U Cesty jsem zvyklá na větší sdílení o tom, jaký byl proces a jaký byl Zdroj a co se řešilo a tak dále. U Vipassany, jsem se ani po skončení semináře, nesetkala s tím, že bychom s účastnicemi tak intenzivně sdílely naše zážitky z projíždění pocitů po těle a meditací. A říkám si, že to není vůbec na škodu. Neboť až budete číst tyto řádky, každý z vás to bude vnímat jinak. Vaše mysl tomu dodá jinou barvu a chuť, apel umístí na jiné slovo. Každý má jinou fantazii. Ve skutečnosti budete každý číst úplně jiný příběh.

To stejné se možná občas dělo a seminářích Cesty, kdy jeden popisoval úžasný Proces a druhý byl skleslý, že nic takové nezažil a začal svůj Proces nesmyslně hodnotit. A přitom přesně, jak říká Brandon Bays i Vipassana: veškeré očekávání účinek jen zaplašuje. Chtěla jsem cítit brnění po celém těle, ale to přirozeně zmizelo. Chtěla-li jsem v minulosti zažít silný Zdroj, nestalo se tak. Začala jsem si jen tak projíždět tělem a skenovat pocity a zkoumat je část po části, jako bych si hrála a buch – explodovalo mi břicho a uvolnilo se neskutečné množství energie. Odevzdala jsem proces do rukou Milosti a prožila jsem táborový oheň 

s anděly.

Nemít žádná očekávání = klíč k úspěchu.    

Brandon nám tolikrát říkala: „Tělo tě vede“. Teď její slova dokonale chápu. Vymyslela úžasnou metodu, jak zabavit mysl: „Dej na vozidlo tlačítko s příčinou problému a pak se nechej vést“. Mysl má úkol, je spokojená. A tělo vede.

Co si tedy z kurzu odnáším? Co pro mne bylo přínosem? Je toho tolik…

Rozbila se má představa o meditaci – meditace má mnoho podob a cesta k vyrovnanosti může vést i přes výkyvy nahoru a dolů.

Odseděla jsem sto hodin s rovnými zády! V dosavadním životě jsem snad nikdy jsem tolik vzpřímeně neseděla! V jedné meditaci mi dokonce projelo nevídané horko i tam a já zažila, jakoby mi někdo sundal krunýř kolem krku. Snad poprvé jsem plně procítila své tělo a uvědomila si, jaká je to nádhera být vzpřímená a cítit mezi lopatkové svaly.   

Byla jsem nervem. Byla jsem uvnitř svého vlastního svalu. Jsem jen jedna vibrující buňka!

Vědomě jsem snila! Jak se vám začne otevírat mysl, vy spíte a sníte, ale víte že sníte. Jedna příhoda. předpolední noc jsem měla sen: zdálo se mi, že vezu sestru Týnku na letiště. Jely jsme vlakem, autobusem, autem, PŘES ŠUMPERK. Zcela nesmyslně…Cítila jsem pocity spěchu a napětí tak reálně, jakoby se to všechno odehrávalo zcela reálně. Když jsme nastupovaly do autobusu a řidič nám říkal: „To nemáte šanci nikdy stihnout,“ projela mnou vlna zoufalství a pak si něco ve mně řekla: „Zklidni mysl, uvědom si svůj dech, nádech výdech…“ a hle všechny pocity náhle zmizely a já zjistila, že ležím  jen v posteli…

Během jednoho jediného dne jsem zažila, že se mi nálada milionkrát vystřídala: od euforických stavů, až po smutky, vzteky, sklíčenost a zase zpět k radosti a často konče u rozmrzelosti z vyčerpanosti. Byla jsem šťastná a za dvě hodiny na to, jsem měla splín jak mrak. V místě, kde jsem byla odstřižená od veškerých vlivů, kde mě nikdo nemohl ranit slovem. Kde nebyl žádný spěch. Povinnosti nebo stresující okamžiky (až občas na ten zvonek :D). A přesto ta nálada byla jako na centrifuze, na které jsem sice nikdy nebyla, ale z téhle, kterou jsem zažívala já mi bylo někdy dost úzko a nevolno.

Odnáším si tedy uvědomění toho, že je naprosto v pořádku během jednoho jediného dne prožít celou škálu pocitů a emocí. Důležité je se nesmeknout a nezačít se v některém z těch pocitů ňahňat, ale hezky se učit klouzat po povrchu. Surfovat jako na vlnách: někdy je to příjemné, jindy pocítíme strach v celém břiše. Ale vše je neustále v pohybu, neustále se to mění! Stejně jako ten den a noc. Úsměv a pláč. Nádech a výdech. Radost a smutek.

Přijela jsem jako bzučíčí čmelák, který poplašeně přelétal z jedné kytky na druhou. A za celičké léto nebyl schopný pořádně usednout na jednu jedinou, ze žádné pořádně neochutnal. A to všechno jen proto, aby mu náhodou neunikla chuť té druhé. Odjíždím jako ten brouček - kterého jsem po jedné meditaci hodinu pozorovala – který si před mýma očima v trávě protahoval slastně a pomalu krovky, jako závodník chystající se k běhu. Ano, koncem kurzu závodní trať totiž teprve začíná.

Dostala jsem klíč! Klíč v podobě krásné techniky, která zapadá do zámku a pomaloučku odemyká okovy v mé mysli, abych přestala být jejím otrokem. Neznamená to tedy, že odjíždím jako plně vyrovnaná žena žijící dvacet čtyři hodin teď a tady. Ale mám v kapse klíč! Mám uvědomění si vlastního dechu – a TO, jak jsem zažila, není vůbec málo!