Již od dob antických se vedou dialogy v rytmu binarit:
tělo versus mysl, příroda – kultura.
Tělo jako věc biologická, ale také plátno plné sociálních
významů, neb jak říká antropolog Greetz:
„Člověk je zvíře, spoutané v sítích
významů, které si sám utkal.“
Při čtení kapitalistických a marxistický textů mě zarazila
myšlenka, že přemýšlíme o našem těle jako o stroji.
Potřebuju restart!
Potřebuju vypnout!
Potřebuju se nabít!
Už nefunguju!
WOW – jak silně nás nevědomě ovlivňují všechny ty nové
technologie. Vkrádají se do našich vyjadřovacích schopností, třou se o buňky
jazyka a zcela nevědomě nám tak implantují způsob, kterým fungujeme ve naší
společnosti – VÝKONNOST!
Ráno stáváme s baterií 100% (OK, někdy i méně…). Někdo
na chvíli zapojí kofeinový kabel a zvýší si baterku o pár hltů kávy.
Přes den plníme nejrůznější úkoly, zapínáme různé aplikace
Mysli a naše baterky se vyšťavují.
Ani si neuvědomujeme, že to, jak o našem těle mluvíme velmi
ovlivňuje to, jak se k němu chováme – bereme ho jako stroj, který pro nás
pracuje. Ale často mu zapomínáme dát dovolenou.
Neslyšíme dokonce ani tehdy, když se tělo o dovolenou
přihlásí nemocí.
„Raději běžíme
k doktorovi, než abychom zůstali dva dny v posteli.“
Nikdy s nikým nenavážeme bližší a posvátnější vztah než
s naším tělem. Ve skutečnosti je naše tělo jediným skutečným místem, kde
žijeme – zbytek je jen interpretace a způsob vnímání naší mysli.
Dojde mi to pokaždé, když mě zašimrají vlasy na obličeji.
Když mě rozbolí břicho. Když mi ujede ruka při malování rtěnkou.
Nedávno jsem fascinovaně hltala
ještě jeden fakt: jsme tvory biosociálními! Ani naše tělo není 100% lidské –
žijí v něm bakterie, bez kterých bychom nemohli plně fungovat. Naše tělo
je tvořeno z buněk a tělních tekutin – materiálu biologického. Přičemž
v každé buňce je uložena miliarda informací: o našich rodičích, předcích,
o dietních zvyklostech nebo i schopnostech vypořádávat se s emocionální
zátěží. Biologické tělo zpracovává artefakty sociální – jídlo, které jsme
vypěstovali; vzduch, který jsme znečistili. Díky tomu, že biologické tělo
zpracuje sociální potravu může Já-tělo fungovat. Najím se, jdu do školy, do
práce, sportuju – reaguju! Moje biologické tělo se dostává do interakce se sociální
prostředním – mluvím, tančím, zpívám, mrkám na kolemjdoucí ;)
Nemám „jen“ tělo. Vlastním
neskutečně geniální nástroj, který je tak komplexní, že mě až mrazí
z toho, že ho asi nikdy 100% neprozkoumám a nepochopím všechny procesy,
které se v ně dějí. Naštěstí někdy stačí jen pozorovat. Vnímat dech,
koukat na lidi procházející kolem.
Jak často si to však naše tělo
může v dnešní kapitalistické společnosti doopravdy dovolit?
Jsme jako ozubené kolečko
v křeččí kleci, které se zběsile točí dokola a dokola a nedovolí si na
chvíli zastavit. Navíc se z nás často stává kolečko osamocené, které se
protáčí den za dnem samo, protože na vztahy už mu nezbývá část - „nemá na to kapacitu“.
Kam až to povede? Naplní se
sci-fi filmy? Staneme se hybridy, jejichž opotřebované části těla, která se
v rytmu závodního životního stylu budou opotřebovávat stále rychleji,
budou nahrazeny kovovou mikro ledvinou či železnou tepnou? Bez kamenů, abych
mohla dál pít kafe. Bez uspaných cév, abych dále mohla konzumovat vepřové.
Kam až to povede? Protože již
nyní to rozhodně někam směřuje…
Úvodní scénky z Avatarů či
Matrixů už nejsou tak sci-fi, když si čtu o možnostech moderní genetiky.
Ovládání spotřebičů filmu Já,
robot je ještě chvíli nadstandardním luxusem, ale každopádně již existuje! A
uvědomím-li si, jak krátce trvalo, než do majoritního proudu pronikl iPhone. Je
jen otázkou času, kdy budeme všichni zapínat napouštění vany z práce nebo
imaginárně skenovat ve vzduchu jako v Atlasu mraků.
Konec konců, koho to překvapuje,
když reálně existují i Portály z Hvězdné brány?
Ponorka a Jule Verne – staniž se!
Podle mě se všichni ti lidé,
kteří vymysleli TO, co dnes používáme museli propadnout „někam“.
Tam někam, do toho prostoru, kde
je všechno možné. Kde je odpověď na každou otázku. Dokázali zkrotit svou
neposednou a roztěkanou mysl a soustředit se na jeden jediný bod – pronikli jim
jako střela – a tak vznikly úžasné vynálezy da Vinciho.
0 komentářů:
Post a Comment