SEBELÁSKA A POCIT DÁVÁNÍ

„Hlavně víc dávat, než brát,“ zpívá ve své písničce Klus.

A mě napadá, že i dáváním toho jde hodně vzít…

Záleží totiž na ZÁMĚRU, se kterým věci dávám či sdílím. A nemusí to být brilianty. Stačí sáčk sušených banánů. Dávám ti je, protože mi to činí radost? Protože na Tebe myslím? Protože Tě mám ráda? Protože vím, že je máš rád/a?

Nebo Ti něco kupuju a vlastně SI TĚ KUPUJU? Křičí ty květiny: „Měj mě víc rád!“

Tečou ty bonbóny strachem z toho, že pro tebe nejsem dost dobrá a chtějí tak de facto upozornit na sebe?

JE TO O DÁVAJÍCÍM NEBO DOSTÁVAJÍCÍM?

Je ta reciprocita čistá?

                                               Jaký má záměr?

A co vlastně cítíš, když obdarováváš?

To totiž odráží vztah k tobě samému, k tobě samé. Dáváš, protože Tvé nitro přetéká jako studna plná láskyplných a vřelých emocí? Nebo je vyschlá, bez pramene a ty obdarováváš, protože chceš, aby do ní tak natekla stříbřitá vděčnost nebo dokonce pocit vázanosti?

„Dokud nejsi šťastný, když jsi sám, nikdy nebudeš vědět, jestli si někoho jiného vybíráš z lásky, nebo z osamělosti.“

Mandy Hale