Post-prázdninové myšlenky

Sedím V Mekáči nad středním kapucínem a můj život mi nedává smysl. Vím, že je to jen dočasné, ale je to tady...

Mám se jako prasátko v žitě a přesto mi můj život nedává smysl.

„Být pokornější, než tráva,“ och, jak měl ten můj moudrý kamarád zase jednou pravdu.

Chceme, makáme, jdeme a snažíme se – a pak někdy zapomínáme žít. Ne všichni, ne vždy, ale řekněme dost a často.

Poslední dva měsíce byly velmi transformativní. Před prázdninami jsem chtěla ujet – pryč, daleko. Cítila jsem, že potřebuju totálního  restartu: jen tak někde stlát postele v hotelu, nebo roznášet kafe v příjemné kavárně. Přestat na chvíli řešit e-maily, plánovat každou minutu týdne, abych vše zvládla a měla ze sebe dobrý pocit. Řešila jsem obrovské dilema (samozřejmě, že 99% lidí kolem mě řeší daleko závažnější věci) – odjet či setrvat?

Nakonec jsem neodjela: doklapla pracovní nabídka, potkala jsem zajímavého člověka. Jsem za to neskutečně vděčná, neboť jsem si uvědomila obrovské množství věcí, které by mi za hranicemi asi nikdy nedošlo. O některé „aha-myšlenky“ se s Vámi chci podělit:

ŽIVOTNÍ STYLY

Potkala jsem se s hromadou kamarádů a známých, kteří žijí různými životními styly. Někteří se koupou v hojnosti aut, peněz, dovolených – zkrátka blahobyt. Jiní žijí minimalisticky –buď proto, že chtějí nebo proto, že jim to vyhovuje, někteří nemají moc na výběr. Ze všech však čiší optimismus  radost ze života. Čtvrtá skupina se nachází na křižovatce: něco řeší, něco se v nich mění. Tápou, hledají a nevědí. Jsou smutní, bezmocní nebo ztracení. Záblesky krize jsem viděla v očích bohatých, chudých i tápajících – všichni máme své issues.

Setkání s vámi mi umožnili vytvořit si puzzle svého života: nemusím být mniška, outdoorová holka, ani workhololička či byznysmenka – baví mě vzít si paletu barev těchto možností a štětcem si na plátno DNE namíchat od každého kousek.

Poučení: opouštím dogmata o tom, jak bych měla žít.

EMOCE-BÝT RADOSTNÁ JAKO DÍTĚ

Obecně se nám často více líbí ty příjemné pocity zamilovanosti, radosti a štěstí. Jaké bylo mé překvapení, když jsem je často o prázdninách nepociťovala. Říkala jsem si: „teď můžu cokoliv!“ Ale nežila jsem to…

 Mohla jsem být pořád free, happy a v pohodě, ale nebylo to tak! A to až do okamžiku, kdy jsem si začala psát deník vděčnosti, kde jsem každý den napsala ty malé drobnůstky, které většinou v roji myšlenek, před kterým utíkám ve školním roce, nevidím tu euforii, když si dám s rodiči šálek kávy. Neuvědomuju si tu blaženost, když můžu vzít batoh na záda, nic neřešit a jen tak jít do hor.  Zapomínám na tu výjimečnost situace, že právě JÁ můžu vzít mobil a sejít se s člověkem mě blízkým a strávit s ním kvalitní čas nad kouskem dortíku.

Tak často hledáme důvody, PROČ být veselí, že to pomalu úplně zapomínáme prožívat.

Je 1.9. vstávám a připadám si jako mumie, která vylézá ze sarkofágu. Pomalu se bulám ze strany na stranu, zatížena kopcem myšlenek. V tom ke mně přiskočí moje drahá sestřička. „JDU DO ŠKOLY TRA LALA!!!“ švitoří a vytáhne mě tak dokonale z mých chmurů.

Během týdenní rodinné dovolené, jsem si uvědomila, že NIC vás nedokáže vytáhnout z chmurů mysli, jako čistá dětská radost, která se dokáže těšit z duhy, motýla nebo chleba s Lučinou. UČME SE OD DĚTÍ, neboť pak bude mít můj i tvůj život úplně jiných kvalit.

SDÍLENÍ SPOLEČNÝCH CHVIL¨

Během prázdnin jsem byla neustále v nějakém kolektivu: rodinném, přátelském. Měla jsem z Toho trošku strach. Jsem zvyklá hodně času trávit sama... Prázdniny končí a mnou zmítá nový strach: strach z toho, že už to takhle dál nechci. Sem tam je fajn si vychutnat expresso o samotě,..není však nic lepšího, než si jej vychutnat s dobrým přítelem. Společné ohníčky, obídky a vaření. Tří hodinové snídaně, na které plynule navázala hodinová kávička, která dále přešla do oběda – jo, něco málo mi z těch prázdnin bude chybět.

POTRAVA ANEB JAK (SE) NEOTRÁVIT

Prázdninový režim byl řekněme hodně svobodomyslný v tom, co mi prošlo ústy. Z dávné úzkosti „je to dostatečně zdravé“ se vyloupla zábava typu: „dejme si pizzu, pojeďme na halušky a neřešme chvíli ten lepek.“ Potkala jsem se s lidmi, kteří odmítají maso, lepek, alkohol a glutamáty. Povídala jsem s vámi, kteří nic z toho neřeší. Někteří pijou mléko, jiní by se ho nedotkli. A mě zas a znovu dochází, že „jen“ o jídle to nebude. Je to o radosti z jídla, aneb jak říkají Číňané: „Správné jídlo je takové, u kterého se cítíte lépe po něm, než před ním.“ Jestli je to tofu nebo steak je věc chuti, názoru, přesvědčení a hlavně RADOSTI Z PROŽITKU – MŇAM !

ALKOHOL

Po abstinenčním období jsem si toto léto velmi vědomě užívala alkohol. Co to znamená? S radostí jsem si s Vámi vždy dala vínečko, pivečko nebo drink, přesto, že vím, že jej nepotřebuju. S vědomím, že dokážu tančit na stole i bez tequilly, mě dokázalo velmi pobavit, když jsem se ocitla ve víru opilých lidí a jen tak je tiše pozorovala. TO BY BYLO NA PÁR OSKARŮ.

Byly i chvíle, kdy ten mok dokázala otevřít témata, která byla již dlouho zavřená, a tak vlastně napomoci k jejich vyřešení. A možná tak já neřeším své problémy, ale posunula jsem se v tom, že tento způsob konečně přestávám odsuzovat a více se dokázala fungovat v módu: „žij a nechej žít“.

PRAVIDELNOST A POTŘEBA ŘÁDU

Byla jsem překvapená, když jsem se ocitla na chatě, uprostřed lesa, kde jsem mohla každé ráno chodit běhat do lesa a nebyla jsem se schopná dokopat. Každé ráno jsem hrála ping pong se svými myšlenkami a přesvědčovala samu sebe, abych už jako fakt vyměnila to pyžamo za běhací kalhoty. TO BYL HOROR. Byla jsem na sebe naštvaná. Přes rok cítím často po ránu frustraci, že jakmile stanu, sahám po mobilu, kontroluju maily a nenajdu si čas na sebe, na sport.

Najednou jsem nemusela řešit e-maily a hýbat se mi stejně nechtělo. Opět mi velmi intenzivně došla pravda citátu, jak je důležité „stát se otrokem dobrých zvyků“. Najít tu rozumnou mez, kdy na jednu stranu jdu sportovat, když to cítím, ale nepřemáhám se, když to tělo potřebuje pauzu.

Nejhlubší zjištění dávající mi svobodu:  když se „odpojím“ od světa, on poběží bez problémů beze mě. Jsem nahraditelná!

E-MAILY, E-MAILY, TY ZATRACENÉ E-MAILY

Na týden jsem si vypnula mobil, internet (takový matrix-detox) a pozorovala, co se bude dít. Budete se divit, ale první jsem byla dost nervózní. Protože najednou jsem měla fakt čas na tu knihu, o která mluvím už tak dlouho, že si přečtu. Náhle jsem měla čas, prostor a mě se šíleně nechtělo. Došlo mi (po kolikáté již), kolik času zabíjím u toho internetu jen kvůli tomu, že zrovna nevím, co dělat…

Detox měl kouzelný účinek: po „napojení“ mi většina e-mailů přestala dávat smysl. Náhle jsem neměla takovou tu životní potřebu odepsat na e-mail, protože jinak se zboří celý svět. Přestalo mě to tlačit, přestala jsem to řešit. To, že budu nepostradatelná totiž bylo pouze v mojí hlavě – během těch 7 dní mě skoro nikdo nesháněl, skoro nikdo mi nevolal. Pocit potřeby neustálého propojení se všemi mými známými a kamarády utichl. Nyní mi často stačí myšlenka na Vás, nestresuju se tím, že nemám čas napsat. Největší sranda totiž je, že pak Ty píšeš sám/a od sebe (=

To mě fakt baví =D

HORY-SPORT-LEZENÍ

„Sport, to je životní styl.“ Řekla mi jedna žena, kterou jsem potkala v Adršpašsko-teplických skalách a mě velmi intenzivně došla její slova. Někomu k odpočinku stačí film, já potřebuju sbalit si pár švestek a vyrazit na pár dní do hor – mimo město, ruch a tramvaje. Až tam – v místě, kde se vrcholky hor dotýkají nebe – se cítím skutečně svobodná. Tento vjem mi nedá ani kreditka plná peněz, ani prostor dělat si během dne cokoliv, co se mi zamane. Svoboda má pro mě podobu větru ve vlasech, unavených stehen a horkého čaje s citrónem po celodenní túře.

Někoho nabíjí kultura, já jsem zjistila, že ještě více, než sledovat pohyb diváků na prkně miluju pohyb vlastních svalů, když se vinou jako břečťan po úbočí skály – ideálně, kdy na vrcholu čeká nějaká sladká odměna.

Ne vždy je prostor kamsi vyrážet. Jít si zaběhat – cítit tu pevnou půdu pod nohama mi dodávalo stabilitu v okamžicích, kdy se zdálo, že ji pod kolotočem myšlenek zase ztrácím.

Když mi můj den nedával smysl – a ano, i o prázdninách se takové našly – stačilo si pustit muziku a zavlnit se v bocích – toto léto jsem propadla africkým bubnům. JSEM ŽIVEL!

Prázdninové poučení: škatule, škatule hejbejse! HLAVNĚ PRAVIDELNĚ !

PENÍZE

Před začátkem prázdniny jsem byla často v řeči nad tím, kolik peněz co stojí. Jak se ty bankovky rychle kutálí, a že téměř není možné projít jedním jediným dnem bez toho, aniž bych utratila minimálně dvacku. Vlivem různých míst, setkání s Vámi a tráveního toho času pestrobarevným způsobem mi došly dvě věci: že je to vždy moje volba (čekali jste hlubší moudro, je mi líto), za co ty peníze utratím. A že ty nejlepší věci jsou ZADARMO: nic nechutná totiž tak, jako natrhané borůvky na vysokohorské túře!

Nikdo po vás nechce poplatek za vstup, když jdete běhat, rozděláte si oheň nebo hrajete na kytaru.

Poučení: když budeš chtít vidět věci složité, budou takové.

HLOUBAVÉ ROZHOVORY

S rodiči u praskajícího krbu, za šelestu větrů na skalách i s holkami u výborného červeného se často rozproudily zajímavé a hluboké diskuze. Někdy jsem k nim měla co říct, jindy jsem byla jen potichu a učila se. Došla mi spousta věcí: jak jsme všichni k sobě neskutečně kritičtí, jak řešíme všichni velmi podobné věci. Zároveň však dokáže člověku pomoci i vědomí, že to, co Já mám definováno jako nezvladatelný problém, druhý člověk absolutně vůbec neřeší, což mi dává sílu, že i já daný „problém“ dokážu zvládnout.

Prázdniny pomalu končí, naznačuje to i počasí, které má již záblesky podzimu. Poslední srpnový den přišel pláč. Možná byl ovlivněn tím deštivým počasím, možná i strachem, že teď končí pohoda a začnou zase povinnosti, plánování a asi i větší shon. Jsou to dobré paradoxy: na začátku prázdnin mě znervózňoval klid, který najednou protkal moje všední dny. A teď mám strach, že ten klid v návalu chaotických dní zase ztratím. Naštěstí jsou to jen obavy, které reálně neexistují a nikdo neříká, že to tak bude (kromě mojí podsouvané hlavy, ale ta je prevít odjakživa). Takže nakonec otírám slzy a vyrážím vlakem zase o kousek dál.

Tuším totiž, že tenhle podzim bude jízda!

Mám v plánu se do toho totiž pořádně opřít!