Pamatujete si, když jste byli malé děti? Co s vámi
rodičové dělávali? Mě brávali plavat. Je zajímavé, že z celého toho
víkendového výletu, si vybavuju hlavně
tu chuť horké čokolády na jazyku. Plavou tam i nějaké vzpomínky spojené se
zimou, fialovými rty, ale kečup a párek v rohlíku to jednoznačně přebíjí.
Sport –a pak odměna, sauna! Běh a dortík – to mi zůstalo dodnes. Stejně jako
odpor k vlažné sprše a zimnímu vstupu do studeného bazénu. Stejně jako
moje nepochopitelné labužnictví automatických kákovin. I když když jsem to
začala rozklíčovat, tak neuchopitelné mi to již nepřijde…
-
Kupuju si kapúčo bez cukru za 30 centů a ptám se
sama sebe, zda člověk vždy nutně za každé své přání platí jakousi daň, nebo
lépe řečeno, zda je každé přání obsahuje určité prozření…
Z plovacího bazénu se tak náhle ocitám na veřejným
bruslení – hodina pohybu a alou na horkou čokošku a tatranku – MŇAM! Ach bože,
pamatuji si, jak jsem postupem let vyměnila oteplováky za džíny v naději,
že tam potkám toho Pravého. Tolik teenagerového sentimentu.
Rostu. A kávička z automatu se stává každodenní velko-obědovou
pauzou – jsem na střední. Pokecat s holkama nad svačinou, zalitou
instantním práškem a hle – hodina chemie se náhle zdá snesitelnější.
Po pěti letech se náhle, neplánovaně vracím k tomu středoškolskému
stolu. Ve starším těle, stále však hádám se stejnými ideály, za které občas
platím samotou.
CHLAMST – Robot zblajzne mou desetikajdu. A já se vydávám „do
terénu“ učit.
CVAK – INTERMEZZO: Procházím nádražím, tahám za sebou kufr a
z posledních fyzických i mentálních sil si opět kupuju to čokokávovinu. Zaplavuje
mě chvilkový pocit dočasné sladkosti, spolu s kterým se rozšiřuje i úleva.
Až dnes mi dochází, jakou mají pro mě ty automaty tradici.
CVAK: knihovna – studium – beznaděj – vyčerpání – mokačíno
BLIK: 2:15 Tesco – hory
– vzrušení – únava – kapučíno s extra porcí cukru
HOP: Cesta z hory – příjemná únava na lýtkách a
čokoládička v bříšku
HORY, ZIMA, VÍTR VE VLASECH, ÚNAVA, PLÁNY BĚŽNOST - to vše člověk musí ztratit, aby si uvědomil,
jak to měl rád…
Jak věci, které často odsuzoval, hodnotil a soudil, vlastně
miloval. Kolik mu dodávaly síly a radosti ze života.
Ta mysl je náš největší dar i prevít…!
Přemýšlím, jak malé dítě dokáže milovat ten hnědý kelímek, a
jak prázdný dokáže být v rukou holky, které se plní všechny její sny. I
ten cukr na spodku náhle dokáže mít hořkou pachuť.
Dneska zase sedím na bazénu a trpělivě vyčkávám, až bude
17:50.
A v tom mezidobí mě napadá, jak moc ty čokoládové
automaty MILUJU a NENÁVIDÍM. Koukám na ty špunty s mokrou hlavou, jak si
se zářícíma očima popíjí svůj kelímek čokošky a já si uvědomuji, že nežít své
sny vás nenechá spát přesto, že ani žít je nepřináší konečný KLID a SVOBODU.
A je to tu ZASE – ona proradná TOUHA – instantní nostalgii
minulosti zalévá horká přítomnost. A chmury se rozpouští, zůstává jen smíření,
že si dnes nedám párek v rohlíku, neb už hold nemám ty dětské vrabčáčí
vlásky.
Srkám si dnešní čoko-kelímek, a když ho dopíjím, dochází mi,
že přes to přeze všechno je na samotném spodku toho plastiku SPOKOJENOST.
Slastně prstem vyškrábnu zbytky usazeného cukru a těším se,
kam čoko-matová trajektorie bude směřovat dále…
0 komentářů:
Post a Comment