Beru si to bahno k srdci

Je pondělí. Začal semestr a s ním přišla i moje supermanská snaha všechno stihnout: teď hned, ideálně během jediného dne. Lítám, šílím, vyřizuju: knihy, papírnictví, nákup, oběd, kafe, měsíčník…Kde že jsou ty moje přesvědčení o volnějším životním stylu?

Viber, Facebook, mobil – a jsme zase tam, kde jsme byli.

Všechno se to děje naprosto nevědomě. Mám ze sebe dokonce dobrý pocit, že vše stíhám podle plánu. Život je však standardně plný paradoxů, že?

Můj celodenní maraton zakončuju během – a hle paradoxně ten mě nutí zastavit se!

Běžím svou obvyklou trasou a na ní bahno – HROMADA BAHNA! Chvíli přemýšlím, zda se vrátit, ale plán je PLÁN. Zvolním tempo ale podklouzne mi noha, skoro upadnu – hups. Až nyní mi dochází, jak jsem se celý den honila…

Bahnou houstne, jako když Křemílek s Vochomůrkou vařili povidla. Jsem nucena se zastavit. Najednou nemám ani kde přeskočit suchou nohou – bahno je všude. Stále se mi nechce se vracet – jak často se v tom životě držíme totálně nefunkčních věcí: vždyť zvyk je železná košile.

Ta tam je běloba běhacích bot – stejně jako můj prázdninový klid. Musím se sama nad sebou zhluboka zasmát: jak lehce se dávají ty rady druhým.

Nicméně to nevzdám (trestem je mi nové zbarvení tenisek): proběhnu bahnem a už konečně vidím kamenitou cestičku (nicméně mě čeká ještě cesta zpět). Tady je bahno ještě celkem švanda, v tom životě máme tendenci ho proklínat a přitom si za něj můžeme často sami  - jak jsem totiž měla zjistit při příštím běhu, vedla tudy i jiná cesta.

Beru si to bahno k srdci (vždyť to jsou dneska jedny z nejdražších masáží!!!) a od zítřka nanovo: až se mi zase myšlenky začnou kutálet jako roztržené korále a já budu cítit chaos, shon a zběsilost. Až 

zítra zase budu cítit totální nestíhačku – podívám se na své zablácené botasky a připomenu si:

There is more to life than increasing its speed.

Mahatma Gandhi