POCTIVÁ VÁNOČNÍ NADÍLKA !

O tom, co si odvážím z Durhamu v kufru uvnitř mě.

O Bramborovém salátu ze dřezu,

O tom jak jsem se stala součástí Dubaiské rodiny
a i o tom jaké to je večeřet ve slavnostním sále Harryho Pottera.

ACrislife.blogspot.co.uk/p/durham-anglie-zaverecna-zastavka-v-roce.html

Zaprašené virtuální myšlenky

S tím, jak se rok 2015 pomalu chýlí ke konci, pomalu přichází i mé závěrečné dny anglické.

Něco končí, něco začíná... a to jsou často momenty neskutečné nostalgie.

Pomalu otírám prach s poliček a v myšlenkách již skládám trička do kufru.

Znáte to, když yvtáhnete starou krabici fotek? Nebo Vašich žákovských knížek? Starých slohů?

Přemýšlela jsem, v čem byl tento pracovní Erasmus jiný, než když mi bylo 21.  Ledačem.

A v těch myšlenkách na mě spadl pavouk toho, co jsem napsala tehdy, když ve mě pulzovala svoboda globalizovaného dítěte. 

KLIKNI SI NA NĚJ!

LONDÝNSKÁ POHÁDKA

23.11.

LONDÝNSKÁ POHÁDKA

Bylo nebylo…ale tohle opravdu bylo…

Předpůlnoční přípravy

Tak se to stalo, že jednoho večera jeden kluka jedna holka nešli spát. Místo toho před půlnocí kouzlili nad pánvičkami a hrnci, aby zaplnili plastové krabičky snídaňovou kaší, obědovou pohankou a Večeřovou pomazánkou z fazolí. Pak cvakli dveře a po vlastních nohách se přenesli na Durhamské nádraží, kde jezdí nejdražší vlaky jejich života. Za necelých 11 minut jízdy do Newcastlu zde dáte 6,9 liber (cca 255 Kč). Jaký to údiv, když ví, že se dá cestovat i na koštěti, nebo zadarmo cizím autem se zvednutým palcem.

Pokračování zde....

HELLO FROM THE OTHER SIDE

Jsi na správné straně? Na správném břehu svého života? Kráčíš s proudem, ale vlastně máš pocit, že plaveš proti proudu?

Já mám plán jako kormidelník – připlout z bodu A do bodu B. Ale dnes ráno při pohledu na veverky, které si svobodně běhají lesem, kdesi z hloubi vyplaval hlásek: „Co to tady proboha dělám.“ A vnitřní nervozitu, která často funguje jako stimul do věci, do kterých se nám nechce, které nejsou naše, odvanul vítr. A zpod tenké krustičky ledu vyvanul všechen ten smutek, který se tam ukrýval.

„Ahoj! Zdravím Tě z druhé strany břehu,“ poslouchám novou písničku ADELE Hello a po tvářích mi nekontrolovatelně tečou slzy. Už se je nesnažím zastavit. Copak dokážete zastavit déšť? Obojí má svůj význam…

Každý ho v sobě máme. Toho panáčka, který sem tam vyleze a ptá se naší uspěchané a upovídané hlavy: Jsi na správné straně řeky? A stíháš ještě koukat po kamínkách kolem? Nebo je jen ve spěchu sbíráš do váčku a nestíháš si užívat jejich krásu.

Tělo je jako nádoba plná emocí a pokud jej budete živit jenom jídlem a nedávat mu potravu pro vaši duši, dá vám to dříve či později sežrat. Tělo je kompas -  mě tak dnes zavedlo do slzavého údolí, ve kterém máčím kapesníky a říkám si „jak dlouho ještě, když už je to tak dlouho“?

Někdo mi podává deštník a já se náhle začínám usmívat, i když vím, že stále prší a moje boty budou ještě chvíli mokré. JE TO V POŘÁDKU. Usmívám se – po dešti často přichází slunce.

Jsem nyní na jiné straně břehu. Možná je víc blátivý, to ale ještě nutně neznamená, že je špatný.

Nevím, zda to byli stavitelé egyptští nebo Šmoulové, ale někdo vymyslel, že přes řeky lze stavět most.

Most přes minulost,

                                               Most z jednoho břehu na druhý,

                                                                    Most tam, kde ten Tvůj panáček může skákat a radovat se.

Protože se bude cítit, že je konečně doma.¨

Já jsem nyní na opačné straně mostu a můj panáček na mě volá: „HELLO FROM THE OTHER SIDE!“

A já vím, jaké to bude, chytit jej za ruku a zase se s ním spojit!

Vím, jak barevný život pak bude, jak mi bude veselo a lehko – a tak si říkám, že když to vím už teď!

Když už nyní vím, jaké to bude ty pocity cítit – otvírám se jím teď a tady!

I přesto, že jsem zatím na druhé straně břehu a něco vevnitř mě jako magnet volá: „HELLO FROM THE OTHER SIDE…“

JAKO BYCH NEVĚDĚLA, ŽE ZEMĚ SE TOČÍ

Mé dny probíhají asi dost podobně jako ty vaše. Možná za hranicemi jiné státu, možná platím jinou měnou a lidi mluví jiným jazykem. Ale i tady jím třikrát denně, přepadají mě chvilky euforie, smutku a zmatku. Přichází povinnosti a chvilky odpočinku. Proč se ti lidi vlastně ženou za hranice, když je to ve finále všude stejné…?

Pokračování...

JAK SE ŽIJE V RODNÉ ZEMI HARRYHO POTTERA?

27.9. – 5.10.

Už je to týden, ale stejně Vám o tom napíšu: málem jsem si rozbila vlastní koleno, kvůli tomu vepřovému. Jela jsem se projet na Ushaw College a na poli byly nějaké traktorové slavnosti. Peklo se sele, rozlévalo se pivo. Má hlava se otočila doleva, a tak nekoukala na super lochnu, co byla uprostřed asfalty – řeknu vám… gumy se svezly po hraně!

∞

Přijíždím podél precizně zastřiženého živého plotu a čekám, kdy mě přiběhne obejmout Hagrid s nůžkami na plot. Zatím ho nikde nevidím, ale někde tady určitě musí být! Tak tady jsem mohla bydlet!

Pokračování zde!

Podzimní "JAK SE MÁŠ" aneb, když se Vám sevře krk

„Jak se máš?“ a hrdlo se sevřelo.
„Dobře,“ a v očích se objevily slzy.

Už zase nepíšeš!

                               Už zase nemedituješ!

                                                                              Už zase pravidelně necvičíš.

Děláš tolik věcí, které tě naplňují, a přesto ti v tom životě chybí cosi prostého – radost a spokojenost.

Stejně jako když se ucpe potrubí a voda nemůže proudit, podobně jako když se zacpe žíla a přichází infarkt, stejně tak nemůže proudit spokojenost tam, kde je vyčerpání. Radost nemá čas obejmout tě tam, kde neustále skáčeš z aktivity na aktivitu. Tělo se už pak nemůže mít ani sílu smát.

Oběd a čtyři ženy aneb tam, kde jsou ženy, jsou emoce vítány, a tak je výborná indické jídlo dosoleno kapkami slz. Každý v tom životě něco řeší. Ta hlava je prevít klouzavej. Vkrádá se do našich myšlenek a má pocit, že neustále něco není dost dobré, že ještě pořád nejsem tam, kde bych měla být. Že ještě nemám to, co bych už měla mít.

Práci, která mi bude vydělávat.

Vizi, která mě bude popohánět.

Lásku, která by mi dovolila na chvíli zapomenout na veškeré mé povinnosti

A nebo to všechno máte a o to hlubší je zoufalství ze mě samotné, že pořád nenacházím tu zpropadenou spokojenost…

Tak kde je? Přichází podzim – že by bylo na čase naplánovat úklid.

Houpačka – to je život! A tak jeden den mám pocit, že všechno končí. Že se vnitřně rozpadnu. „Hele drahá, a co kdybys sis to drama mohla zazpívat?“ a náhle se řehtám na celé kole.

Ale tomu předcházela spousta věcí. Vrba je krásný strom. Tiše stojí, vlní se do větru a naslouchá. Když se však člověk stane vrbou a vše se začne vlnit a chybí mu kořeny, může mít pocit, že praskne. Nezakořeněný strom se vichrem vyvrátí. Stejně tak i my se můžeme klátit pod vlnami zdánlivě drobným situací, pokud nevytváříme síť, která nás kotví.

Je to hrnec lásky smíchaný s přídavkem radosti. Okořeněný povinnostmi  i s kapkou smutku.

Všechny ty emoce, všechny ty pocity, všechny ty situace – je potřeba se vzdát chtění na tom, aby byly konečně v harmonii, v rovnováze, aby bylo vše vyrovnané.

Letně zimní neděle

Seděla na křesla naproti mě a čišela z ní osobitost. „Je to, jako když nedáš průchod svojí největší živočišnosti. Ta nevybouřená kreativita tě potom začne sžírat zevnitř a ty si nedokážeš pomoc! Prostě musíš!!!“

Bylo léto a přece podzim. Tráva měchově hřála. Slunce svítilo, hřálo a přesto nepálilo.

Ťapky měkce, bosy našlapovaly na žaludy, které sem tam spadly do trávy. Ve vzduchu byl cítit podzim. Nesel se celým dnem. Čaj začal víc hřát a hořkost kávy více brnkat na jazyk. Pivo na vesnických hřištích pomalu začalo zaměňovat za čaj s rumem.

Na hřiště, cesty i asfaltky začínají dopadat první listy stromů. I stromy si chtějí po celoročním listovém hávu odpočinout.

Večer, dřív než zapadne slunce – prší. A pak se v mračnech udělá obrovská díra a vy skrze ni pozorujte stříbřitě, zlaté cosi – máte pocit, že tam je váš domov.

Volant studí do rukou, za pár měsíců bude potřeba vytáhnout rukavice. Možná i čepici.

Koukáte na úplněk a víte, že teď je teď, ale doma jste TAM.

Have courage and be kind - Naďa

A nebo jak říkal Václav Havel „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.

Zní to jako klišé, ale pro mne se těchto pár slov stalo zásadními. K mluvení pravdy a žít pro lásku je zapotřebí statečnosti a laskavosti.

A jak jsem došla k těmto pár slovům, kdy jsem si uvědomila, že lze vědomě změnit a měnit svůj vlastní život? Mám pár řádků k tomu, abych napsala svůj příběh, za což jsem velice vděčná.

Když jsem žila ve Spojených Státech Amerických měla jsem to štěstí potkat samé skvělé lidi, ze kterých se brzy stali přátelé a jsou jimi dodnes. Tam jsem poprvé měla možnost setkat se s jógou a nebo možná jinak, jóga mi vstoupila do života a ten už nebyl nikdy stejný. Od první lekce se můj život začal ubírat jiným směrem.

Než jsem začala praktikovat jógu, moc jsem nepřemýšlela nad souvislostmi, život byl dobrý, ubíhal, byla jsem zdravá, měla jsem přítele a měla jsem pocit, že je vše tak, jak má být. Nikdy mne nenapadlo, že sen, který jsem si snívala už jako malá holka, a to, podívat se jednou do Ameriky, zažít život na jiném kontinentu, tak, jak ho zažívají ti, kteří tam bydlí, i když jsem neměla absolutně potuchy, co to vlastně znamená, tak tento sen se mi splní a nejenom to, úplně mi změní život, posadí mne na jinou cestu a zatočí mi dokonale se životem takovým, jaký jsem doposud znala. Od té první lekce jógy, můj život nabral jiného významu a záměru.

Začala jsem pravidelně cvičit, začala jsem chodit na různé lekce a zajímat se o jógu hlouběji. Až mne můj zájem a přátelství dovedli do studia jógy ve Washingtonu DC, kde jsem se poprvé setkala s Jivamukti Jógou a její spoluzakladatelkou Sharon Gannon. Tam jsem zažila poprvé něco, čemu dnes říkám návrat domů. Kompletní prožitek své bytosti, uvědomění si sama sebe v prostředí, v okolí a na Zemi, uvědomění si všech okolo mne a prožitek soubytí a spojení.

A tak jsem se rozhodla pro hlubší prozkoumání tohoto stylu jógy, to mne dovedlo k učitelskému tréninku Jivamukti Jógy v roce 2010 ve státě New York.  A od toho roku jsme začala pomalu jógu vyučovat. Lekce jsem vedla v malém městě, kde jsem bydlela, ve státě Virginia, nejdříve v jednom studiu, pak jsem se odvážila oslovit studio i v dalším městě, tam jsem začala vést lekce dokonce ve dvou místních studiích. Moc mne to bavilo, ráda jsem se na lekce připravovala a učení sdílela s těmi, kteří měli zájem. Při vedení lekcí jsem měla práci na plný úvazek, ale zjišťovala jsem, že sice učení jógy mne nesmírně baví, ale ráda bych si otevřela svoje vlastní studio, a tak další sen byl na světě.

Byl tu ale malý zádrhel, věděla jsem, že studio nechci otevřít v USA, ale zpátky doma, v Brně. Tehdy přišlo na řadu první velké rozhodnutí, a to vrátit se zpět do ČR. Opustit všechny přátele, které jsem za těch několik let získala, vytvořila pevná pouta a dobré, upřímné vztahy. Věděla jsem, možná spíše cítila uvnitř, že tento den přijde brzy a rozloučení se životem v USA bude nevyhnutelné. Do ČR jsem se vrátila v roce 2012. Nebyl to lehký návrat, nevěděla jsem, co očekávat. Odlétala jsem, když mi bylo 25 let, celkem arogantní a vždy nachystaná s nějakou odpovědí zpět a domů jsem se vracela těsně po mých 37mých narozeninách. Neměla jsem tušení, do čeho se vlastně vrátím. Jediná jistota byla moje rodina, která můj návrat o tolik ulehčila a byla mi neskutečnou oporou.

Pár měsíců uběhlo, já jsem začala hledat práci, myslela jsem si, že v běžném zaměstnání více poznám život a to, jak se všechno změnilo a nebo naopak, co zůstalo stejné. Měla jsem zase štěstí. Na procházkách s pejskem Virginií, která se mnou přiletěla ze státu Virginie, jsem se seznámila s paní, jež se mi zmínila o dceři, která vlastní hotel a hledá recepční s dobrou angličtinou. Tak jsem se vydala na konkurz. Uff..... nebylo to jednoduché, nic takového jsem dlouho nedělala, ale vše dopadlo dobře a já jsem práci dostala. A tak začala moje éra prvního zaměstnání v Brně, po návratu z USA, po tolika letech, kdy jsem pracovala sama na sebe a byla si svojí vlastní paní. Tady jsem začala postupně oceňovat praxi jógy. Často jsem si vzpomínala na to, co nám říkala moje učitelka Sharon, že každý děláme v dané chvíli to, jak nejlépe dokážeme.

Věděla jsem a můj zaměstnavatel také, že v hotelu budu pracovat jen do té doby, než si najdu místo pro jógové studio. Trvalo mi pár měsíců, než jsem si na hotelu zvykla, trvalo mi pár měsíců než jsem si vůbec zvykla na život v Brně  a než jsem se začala cítit skoro zpět ve vlastní kůži. Dokonce jsem i na pár týdnů přestala pravidelně cvičit jógu. Nic mi jóga zpět v Brně neříkala, bylo pro mne velice těžké stoupnout si na podložku, praktikovat, čelit novému životu. Bylo to pár temných týdnů, ale za podpory rodiny a po určitém čase jsem se na podložku začala vracet, začínala jsem pomalu a postupně.

Všechno se vlastně odvíjelo pomalu a postupně. Práce na hotelu, život v Brně, soužití zpět s rodinou a zvykání si na nové, i když vlastně staré známé prostředí.

Pokračovala jsem v hledání vhodného místa pro studio, a tak jsem ho i našla. Opět se to nestalo hned, prošla jsem si pár míst, která vždy z nějakého důvodu nevyhovovala a pak jsem objevila prostory, kde nyní studio Yoga Lokah na Zelném trhu je.

Při první návštěvě jsem věděla, že to je to místo, a že tam chci studio otevřít. Podepsala jsem smlouvu o pronájmu, za pomocí rodiny a přátel jsem studio trochu zařídila a začala jsem učit. No, učit. Na začátku nebylo skoro koho. Chodilo pár známých, chodila část rodiny, nejvíce mne podporovala moje maminka a Baruška. Moje blízká přítelkyně. Zároveň s vedením studia a vedením lekcí jsem si musela udržet místo v hotelu, a to z finančních důvodů. Peníze, které jsem měla našetřené z USA velice rychle ubývaly a já jsem musela hradit běžné věci, tak jako skoro každý z nás. Můj další sen se postupně vyplňoval, měla jsem studio. I když nebylo mnoho lidí, kteří by o studiu věděli, hodně často se stalo, že jsem byla ve studiu sama, prostě na lekci nikdo nepřišel. Ale vše se mění, nic nezůstává stejné a tak i studio se začalo pomalu plnit, pomalu se začalo o studiu více mluvit. Lidé si začali zvykat, že tady je takové místo, kam mohou jít praktikovat jógu. Pořád jsem ale zůstávala na hotelu. Seděla jsem na dvou židlích. Jedna moje část byla v hotelu a druhá myslela na to, co se asi ve studiu děje. A naopak, starala jsem se o studio, a přitom jsem myslela na to, jaké směny mne čekají následující týden v hotelu.

I když jsem nebyla finančně úplně zabezpečená, pořád jsem čerpala z našetřených zásob, začala jsem tušit, že takový způsob života není udržitelný na moc dlouho. A tak se pomalu rodila další myšlenka. Odejít z hotelu a začít se věnovat józe a studiu na plný úvazek. Prostě žít tak, jak si sama určím. Sama o sobě jsem se dozvěděla, že dokáži si za vysněným snem dojít, cesty to nejsou vždy přímé a jasně dané, ale vyskládané různými zkouškami a jednou ze zkoušek pro mne je, nebát se, překonávat vlastní obavy, strachy, nedůvěru a mít víru v sebe. Naučit se důvěřovat, důvěřovat vlastnímu rozhodnutí, mít odvahu k rozhodnutí, věřit, že krok, který vezmu, tak bude podpořen, že zem pode mnou je, je pevná a podporující. Já chci být statečná, laskavá, vnímavá a svým konáním přispívat a zlepšovat vztahy. Blízké vztahy, rodinné, přátelské, partnerské a vztahy se všemi bytostmi. Jóga je pro mne cesta a jóga je cíl. Moje cesta mě odvedla z domu, abych prožila změnu, našla cestu sama k sobě a ta stejná cesta mě zase zavedla zpět domů, abych postupně vracela to, co mi na cestě bylo dáno.

Těším se na vás ve studiu Yoga Lokah na Zelném trhu 11. 

„Naše rozhodnutí nás formují a utvářejí naši osobnost“ – Lucie E.

Můj život je hodně na kolečkách. Hodně jezdím a pendluju, ale mám pár svých jistot. Jednou z nich je pravidelná úterní lekce jógy s čistou Radostí! Sluncem, která přesně narovná vaše záda do správné pozice. Člověku se hned ráno vstává jinak, když ví, že ho ten den čeká několik asán a pak příjemná snídaně v místním SKLIZENU, s duší jako je Lucka. Přečtěte si její příběh o tom, jak se stala majitelkou vlastního jógového studia – INSPIRUJ SE!

„Naše rozhodnutí nás formují a utvářejí naši osobnost“ – Lucie E.

Vkročila jsem za svůj život do mnoha slepých uliček. Z některých hledám cestu zpět do dneška, u některých ani nevím, že jsou slepé a do jiných určitě ještě vkročím. Důležité pro mě je, že vždy mám sílu a vytrvalost vrátit se zpět a nevkládat zbytečnou energii do doufání, že to někam nakonec povede. To doufání, že něco děláte, nevíte proč, ale přesvědčujete se, že to musí mít nějaký smysl – který vám je stále skryt… to doufání mě vždycky hrozně vyčerpávalo. Pokud se ale na chvíli ve své mysli zastavíme a budeme k sobě tak upřímní, jak jen to je množné, jistě najdeme cestu odkudkoliv a kamkoliv.

Nedá se říci, že bych od začátku měla sen být tam, kde jsem teď. Rozhodně moje snění nebylo natolik konkrétní. Vždy jsem toužila být nezávislá a spíš než ze snu vyplynula potřeba být tím kým jsem z mé povahy. Nejsem typ člověka, který se rád podřizuje. Ačkoliv si o sobě myslím, že jsem velice schopná spoustu věcí zařídit, o mnohé se postarat, od plánování, přes komunikaci až po organizaci uskutečnit, nemám ráda, když mi do mojí práce, kterou vždy odvádím nejlépe, jak umím, někdo mluví.

Čím jsem starší, tím jsem si jistější v tom, že naše cesta je předurčena už od samého počátku. A za každou odbočku platíme. Cena je obrovská, neboť zahrnuje slzy, pochyby, strach, neúctu k sobě samému, potlačování svých potřeb, deprese, frustrace, sebeponižování, ztrátu sebevědomí a tak bych mohla pokračovat. Vše to většinou vyústí z jedné jediné věci – pochyb a nedostatečné víry. Jako u mě.

K pohybu jsem měla vždycky blízko, myslím, že mi to i šlo, na základní škole jsem několikrát reprezentovala kraj na atletických závodech. Moji rodiče ovšem nikdy pohyb nepovažovali za něco, co by mohlo člověka uživit – jiná generace. Od počátku ze mě chtěli mít zubaře, „Budeš vydělávat spoustu peněz“, říkali. Tím, že jsme žili spíš skromnější život, byl od počátku mého dětství kladen důraz na to, abych dělala práci, ve které si primárně vydělám hodně peněz. Ještě mi nebylo patnáct, už jsem si sháněla načerno brigády a snažila jsem se být samostatná co nejdřív. Věděla jsem, že naši nemají peníze navíc a bylo mi hloupé si o ně říkat, i když by mi je dali. I z toho vlastně vznikla na gymplu myšlenka živit se tím, co mi jde – pohybem. Dostala jsem příležitost, které nechodí jen tak náhodou. Příležitost stát se lektorkou tance, ve kterém jsem byla šikovná, v 16 letech ke mně na lekce začali chodit ženské mezi 20. – 50.rokem a já se začala cítit sebevědoměji. Pak přišla další nabídka – udělat si licenci a učit jógu. Moc jsem neváhala, ačkoliv jsem jógu před tím cvičila teprve chvíli.

Vlastně už na gymnáziu jsem se tedy naučila to nejdůležitější – člověk se může uživit tím, co ho baví. Navazovala jsem kontakty s dalšími pohybovými centry, pokračovala ve vzdělávání. Nové poznatky jsem mohla na svých lekcích hned uplatnit. Ale i když by se mohlo zdá, že od té doby jsem si neprošla žádným propadem, nebylo to vždy tak idylické. V centrech, kde jsem učila, se pořád střídali lidi, a když už si ti stejní lidi zvykli chodit na mé lekce, centrum mi lekci přesunulo na jiný den a čas. S lidmi se nemáte kam posunut a je to v bleděmodrém pořád to samé. Přestávalo mě to bavit. Navíc jsem začala mít pocit, že na mě moji zaměstnavatelé vydělávají a připadala jsem si zneužitá. Lekce se pořád zdražovali a já s cenami nesouhlasila. Vzpomínám na dobu, jak jsem chodila do práce a doufala, ať lekce odpadne. Byla jsem už vyhořelá.

Tou dobou jsem prodělala jednu ze svých největších chyb. Volbu vysoké školy. Samozřejmě jsem chtěla někde uvnitř v sobě splnit přání svých rodičů a vystudovat stomatologii, bohužel, ani na druhý pokus se mi tento, ne tak úplně můj sen nevyplnil. Protože jsem se ale poctivě připravovala na přijímací zkoušky, které jsou na lékařské fakultě oborové, doufala jsem, že bych se mohla dostat třeba na fyzioterapii. K józe se to hodilo a lidské tělo mě zajímalo. Vedle fyzioterapie jsem si podala přihlášku ještě na obor optometrie – v té době jsem ani nevěděla, co to slovo znamená a co vlastně bude náplň mojí práce. Ale vzhledem ke statistikám to byla záchrana a jistota, kdybych se jinam nedostala. Poznámka pod čarou: jedinou motivací k tomu mi byl strach.

Dostala jsem se na fyzioterapii a optometrii. Začala jsem se o oba obory více zajímat. I když by se mohlo zdát, že moje volba v tu chvíli musela být samozřejmá, zachovala jsem se, z dnešního pohledu absolutně iracionálně. Resp. Rozhodnutí bylo postavené pouze na racionálních důvodech: Optometrie je nový obor, ročně jej vystuduje cca 100 lidí (fyzioterapii stovky), berou až o několik tisíc vyšší plat než fyzioterapeuti a co se týče práce, je mnohem čistší, pohodlnější prodávat brýle, než cvičit s lidmi po operacích a úrazech. Navíc jak dlouho bych mohla dělat fyzicky namáhavou práci? Jak dlouho sama zvládnu pracovat?

V den zápisu jsem před sebou na stole měla obě rozhodnutí o přijetí a rozhodnout se studovat optometrii byl jeden z velkých omylů a přešlapů v mém životě. Možná to souviselo se syndromem vyhoření, ztrátou sebedůvěry, vliv kamarádů a rodičů. Ale nakonec je za tím vším jeden jediný činitel – strach.

Optometrii jsem vystudovala. Během studia na vysoké škole jsem cítila potřebu se čím dál tím víc osamostatňovat. Lekcí jsem měla po celém Brně několik a ta roztříštěnost mi vadila. Vše to vyústilo v okamžiku, kdy kolegyně chtěla otevřít studio a hledala parťáka: „Nechceš do toho jít semnou?“ ptala se mě tehdy. Aniž bych příliš váhala, už jsme plánovaly, jak si přerozdělíme rozvrh. Byl to velký skok do neznáma, člověk si vydělává pár tisíc měsíčně a najednou se dostane do stavu, kdy jen nájem za sál je 10 tisíc. Ano, opět tu byl strach. Ale byly jsme na to dvě a parťačka se nebála a já si musela začít věřit. Dala jsem výpověď všude, kde jsem do té doby vedla lekce a rozhodla se, že si to udělám po svém. Celkem jsem měla asi 15 stálých klientů. Samozřejmě mi na mysli vyvstávaly pochybnosti – jógových centrem je po Brně spousta, jak jim jen mohu já konkurovat. Ale pak jsem si uvědomila, že tato cesta nikam nevede, že je to slepá ulička.

V době, kdy jsem dělala státnice, jsem již byla nezávislá, samostatně fungující jednotka. To, jestli školu dodělám nebo ne, mi bylo vlastně jedno. Co jsem ale věděla, bylo, že pokračovat na tomto oboru nechci a nehodlám. Samozřejmě ve mně ale hlodal červíček: „Opravdu zahodím ty 3 roky studia? Za pár let vše zapomenu a už se k tomu nebudu moct nikdy vrátit.“ A samozřejmě strach, kterým mě stále straší mé okolí „To budeš cvičit jógu až do důchodu?“. Člověk je zkrátka neustále zkoušen a testován svým okolím. Díky bohu jsou tu lidi jako Irenka, kteří naopak chválí tu volbu a podporují mě v mých rozhodnutích.

Nevím, jestli budu cvičit jógu až do důchodu. Ani nevím, jestli budu někdy v důchodu. Nevím, co bude za rok, natož ta 50 let, ale ráda bych si uchovala, co jsem se naučila. Špatnými rozhodnutími člověk ztratí vlastně jen čas, ale co je důležité si uvědomit je, že naše rozhodnutí nás formují a utvářejí naši osobnost. A pokud se budeme bát být těmi, kteří si zaslouží obdiv a úctu, budeme hold ti, co si ji nezaslouží.

jogavbrne.cz

Letní bouře bez deště

Tik, tak. Tik, tak – tak kdy to bouchne? Pozoruju všechny ty myšlenky, které se ani přes to čtyřicetistupňové vedro ne a ne rozpustit. Roztěkanost mysli skákající jako veverka, která lape po všech těch báječných myšlenkových oříšcích. Neví, který rozlousknout jako první.

Je to k uzoufání. Jako když vypijete příliš mnoho kávy a cítíte se vnitřně roztřesení. Ne a ne se zklidnit. Nádech a výdech zmizel zůstala jen divoká řeka myšlenek: tohle musím, tohle chci a toto potřebuji. Toho musím zařídit, tohlenco vyřešit a tamto zajistit.

PROBOHAAA – když už to spláchne letní déšť?

AKTUÁLNĚ!

VEŠKERÉ MÉ AKTUÁLNÍ PŘÍSPĚVKY NAJDETE V SEKCI

BRNĚNSKÉ SVĚDECTVÍ

MÁM TU VÝSADU MÍT INSPIRATIVNÍ PŘÍTELKYNĚ!

Nedávno jsem narazila na Růžové pandě na zajímavý článek o 10 službách, které autorce zlepšují život. Mimo to, že mě tento text inspiroval a vyvolal nesčetné touhy typu „to chci zkusit – a to taky!, přinesl mi nápad napsat Vám o mých báječných kamarádkách, které dělají úžasné věcičky -  ať jsou Vám inspirací.

Máš projekt? Poraď se!

Markéta má sen – pomáhat lidem dotáhnout jejich projekty a nápady do konce. Na jejím blogu najdete řadu podnětných odkazů na blogy, weby, semináře, jak se vzdělávat jinak – toho je ona zastáncem. Ráda se s Tebou i setká a poradí Ti konkrétně, jak nelenit a zazelenit svůj sen. Stačí vyplnit mini krátký dotazníček OD NÁPADU K ŽIVOTA-SCHOPNÉMU PROJEKTU a dát ji tak vědět, že máš chuť k akci!!!

Nad rámec toho všeho, je to holka tvořivá – mrkněte na její polymerovou tvorbu. Famózní lžičky a brože doporučuji jako netradiční dárek od Ježíška!

Kamarádka Veronika vytváří nádherné tašky – jít na nákup s takovou parádou je radost! Dejme šmitec CaM a HaM produktům – podpořte se mnou lidi, co své produkty vytváří srdcem.

Právě s takovou láskou vaří Iveta! Žije vege a při čtení jejích příběhů, do kterých zakomponovává vždy správný poměr koření s dalšími ingrediencemi, si často pokapu klávesnici vlastními slinami. Dle mého názoru nadějná adeptka na to, vydat báječnou kuchařku. No, řekněte sami – odoláte cuketovým špagetám s tahini-citronovou omáčkou a kuličkami, nebo raw čoko-jahodovo-mátový koláč? Já to mám jako Wilde: „Odolám všemu, kromě pokušení!“

A poslední je Lucka – pedigová královna. Oplétá flašky pro vaše blízké -  na slivovici, víno nebo sirup – TO CHCETE!

PŘESTAŇTE VĚCI ODKLÁDAT !

Tak zní druhá kapitola knihy Deidy - Cesta pravého muže, a já tak konečně přestávám odkládat uvěřejnění tohoto článku:

Prázdninové odkládání

Tak jo – jsou tady! KONEČNĚ! Ty letní měsíce, na které jsme se všichni tak těšili, a už se tomu přizpůsobily i okolní teploty. Já nevím, jak vy, ale já mám v létě vždy chuť tvořit, podnikat. Jsem neposedná jako šídlo a jediné, co mi pomáhá je sepsat si všechny mé myšlenky, co chci dělat na papír. Nedávno jsem si uvědomila, že některé věci mám na papíře již velmi dlouho a ne a ne se k ni dokopat. Rozhodla jsem se, že si je sepíšu a třeba Vás tím i inspiruju.

• §   Vzít sestru Aničku na vícedenní výlet do hor, nebo k Rešovským vodopádům
• §  Vzít babičku spontánně do Budapešti – vlakem!
• §  Vyrobit si přírodní odličovací mléko
• §  Upéct bezlepkový, semínkový chleba
• §  Doplnit si zásobu kamenů: šungit a orgonit
• §  Připravit tiramisu – klidně i bez Itala v kuchyni
• §  Nabatikovat bílé věci, které už nenosím – barvy už mám!
• §  Vybarvit si mandalu pastelkami!
• §  Využít slevy Happy Fota a vytvořit fotoknihu !!!

http://www.mitvsehotovo.cz/wp-content/uploads/2013/05/Konec-prokrastinace-Smy%C3%BCka.png

SMIŘTE SE S TÍM, ŽE NIKDY NIC NEDOKONČÍTE ! VŠE JE NEKONEČNÝ PROCES ! pokračuje dejda a já přidávám příspěvek o začátcích konce.

 Začátek konce, konec začátečna

„Konečná, vystupte si prosím,“ zavelí řidič autobusu, který dnes supluje rychlík jedoucí do Tišnova. Koukám z okna a vyhlížím kamarádku.

„Ale kdepak, to je teprve začátečná!“ podotkne sympatický mladík s velkou krosnou na zádech. Ta myšlenka mě zaujme!

Často v životě říkáme plni beznaděje: „No, tak to je konečná.“ V hlavě si vytváříme katastrofické scénáře, opouštíme rodiny, utíkáme z práce, nevidíme východiska. V tom daném okamžiku nám nedochází tak banální pravda: neustále něco končí a začíná.

Na začátku každé konečné – tramvajové, vlakové, i té životní, osudové – totiž pak není vzduchoprázdno. Je ten puzzlík začátečna.

A tak příště, až budete mít pocit, že jediné řešení je rvát si vlasy a dramaticky poznamenat: „Tak tohle je fakt konec!“, zkuste se na celou situaci usmát, vzpomenout si na mladíka s batohem plným dobrodružství na zádech a raději si říci: „Ne, ne to je teprve začátek!“

Začátek konce, konec začátečna

„Konečná, vystupte si prosím,“ zavelí řidič autobusu, který dnes supluje rychlík jedoucí do Tišnova. Koukám z okna a vyhlížím kamarádku.

„Ale kdepak, to je teprve začátečná!“ podotkne sympatický mladík s velkou krosnou na zádech. Ta myšlenka mě zaujme!

Často v životě říkáme plni beznaděje: „No, tak to je konečná.“ V hlavě si vytváříme katastrofické scénáře, opouštíme rodiny, utíkáme z práce, nevidíme východiska. V tom daném okamžiku nám nedochází tak banální pravda: neustále něco končí a začíná.

Na začátku každé konečné – tramvajové, vlakové, i té životní, osudové – totiž pak není vzduchoprázdno. Je ten puzzlík začátečna.

A tak příště, až budete mít pocit, že jediné řešení je rvát si vlasy a dramaticky poznamenat: „Tak tohle je fakt konec!“, zkuste se na celou situaci usmát, vzpomenout si na mladíka s batohem plným dobrodružství na zádech a raději si říci: „Ne, ne to je teprve začátek!“

http://everystudent.cz/img-content/files/203.jpg

Alchymie koblihy

Sníst koblihu, to vám není jen tak. Jako první musíte najít onu dírku, kde pekařka zanechala marmeládový tunel. Pak se musíte zakousnout dostatečně hluboko tak, abyste nežmoulali suché těsto, a zároveň nevcucli veškerý džem. To je vždy trochu risk, protože nevíte, v jaké části koblihy se ona meruňková dobrota uhnízdila.

Když odkryjete jádro koblihy a získáte přehled o tom, jak je její sladká náplň rozložena, je potřeba si ukusování koblihy náležitě rozložit. Ne polknout celou džemovou parádu najednou, ale jednou si uštípnout jenom kousek z jejího rohu, proložit to suchým těstem, aby pak mohla přijít jahodová orgie. Poslední kus musí rozhodně obsahovat stopy marmelády!

Zkoušejte to! Nemusí se Vám to podařit hned na poprvé, a tak si raději kupte více „pokusových“ kousků. Ideálně volte různé příchutě, abyste věděli, že borůvkový koblih může mít svůj střed zcela napravo, zatímco čokoládový nalevo. Nehledejte v tom pravidla. Nechejte se vést intuicí vlastních chuťových buněk.

http://www.semag.cz/images_zbozi/90_1_big.jpg

Nikdy nejsme připraveni na to, co očekáváme.

Věty, které vás zcela vyvedou z klasických tratí uvažování

"Hloupý dotaz"? Něco takového neznám. Přemýšlím, jak by vypadal, hm asi fakt nevím, tak se tím netrap :-D

Musíš slyšet, co si myslím, ne to, co Ti říkám!

ZTRACENÝ ČTYŘLÍSTEK

Včera jsem při vybalování stanu našla čtyřlístek.

Vzala jsem jej do dlaní a projela mnou radost, jak lehce se mi to podařilo.Položila jsem jej na okraj chodníku a zapomněla na něj. Vzpomněla jsem si na to zelené štístko až večer, těsně před spaním, když jsem uviděla můj čtyřlístkový řetízek.

"Proboha, vždyť ona happy rostlinka tam pořád lěží!!!" V pymažu a s čelovkou jsem se vypravila hledat tu zelenou potvůrku tam, kde jsem ji nechala. Přece ji nenechám jen tak uschnout!

Hledala, hledala a nemohla ji najít. Pozorovala jsem při tom své pocity přemýšlela, jak je to podobné tomu běžnému životu!

V okamžiku, kdy jsme šťatsní, tak to bereme tak automaticky, že na to v zápětí zapomínáme. Zároveň nejsme ochotni akceptovat prchavost a pomíjivost tohoto pocitu, a tak jsme pak často nešťastní, že jsme se "nějak cítili", a už to tam není. tehdy jsem byl spokojenější, šťastnější a veselejší.

A když to přijde, zase si toho dostatenč nevážíme. Ano, čtyřlístek jsem nakonec našla =)

Moje poučení: nehledat štěstí kolem, nacházet jej v sobě. Dnes a denně skrze ty nejprostší okamžiky, ať už ono štístko držím v prstech, nebo se k němu blížím skrze louku trojlístků.

Jak je to se čmelákem? Čmelák by podle svého uspořádání křídel vůbec neměl být schopen lítat, ale čmelák to neví, a tak lítá.

Takže lidská mysl je podle mě prostě neomezená a pokud používáme pouze 3% mozkové kapacity, tak co je v tom zbytku, že?

I k prožívání Radosti člověk potřebuje ENERGII!!!

Isn´t it selfish JUST MEDITATE?

TODAY - WITH an OPEN Heart and SOUL

Oči druhých jako zrcadlo Tvých mindráků

Tehdá se mě někdo ptal, jak jsem mohla vydržet 10 dní na meditací nemluvit a nedívat se nikomu do očí. No řeknu vám, bylo mi líp…

Kráčím po bratislavském nádraží a dívám se před sebe. Moje oči se setkávají s očima postaršího pána. Je hubený, má výrazné lícní kosti a sportovní oblečení. Jde energicky. Opětuje můj úsměv. Připadám si krásná, sebevědomá.

Ujdu další tři kroky, moje oči se spojí s očima další osoby. Muž, kolem třiceti, mračí se na mě. Můj úsměv ho nechává zcela chladným

„Proboha, nemám něco na Tváři? Možná jsem včera neměla jíst toho muffina. Vypadám divně? Nemám sukni na křivo?“

Tahle celá scéna trvá asi pět vteřin a mi zase jen dochází, jak si s námi ta hlava hraje. Houpe si s námi jako na houpačce a co je nejhorší, my sami často ještě křičíme: „Jen víc, jen víc!“

POCHYBOVAČNÝ PLÁŠŤ OBĚTI

POCHYBOVAČNÝ PLÁŠŤ OBĚTI

Spokojenost

Spokojenost může vonět po horké čokoládě.

Může i chutnat po šťavnatých višních.

Může svištět jako přírodní vítr.

Je štěbětavá jako vrabci na střeše, ale umí i mlčet jako úplňková půlnoc.

Dokonce i bolí po vyběhlém kopci, ale umí být i uvolňující jako vibrující buňky, které právě vylezly ze sauny

Spokojenost má zkrátka mnoho podob.

Jak vypadá ta Tvá?

Železniční trať a na ní PRÁVĚ blikla červená.

Závory jsou však stále nahoře...

JAK ŽIJEŠ?

Zastavíš se a čekáš, až se závory klesnou?

JAK UVAŽUJEŠ?

Nebo zrychlíš a projedeš?

                                              Se strachem nebo vzrušením a jistotou, že to zvládneš?

Kde v životě máš závory?

A dovolíš jim občas, aby zasvítily zeleně?

SOBOTNĚ NEDĚLNÍ SVĚDECTVÍ V OSTRAVĚ

SOBOTNĚ NEDĚLNÍ SVĚDECTVÍ V OSTRAVĚ

KDE PÍŠEŠ?

Aktuální příspěvky vkládám do ROKA KOZY !

NEPŘEHLÉDŇĚTE ! ! !

Prostor ve Vaší mysli

Ve Vaší mysli je prostor pro ty nejúchvatnější fantasie, ale i ty nejbestiálnější strachy. Důležité je umět ty strachy zaklapnout jako rozečtenou knihu a jít si povídat s někým reálným!

Ježíškova obloha

„Dej, já ti to radši nalepím, ať to máš přesně,“ bere mi taťka s úsměvem fosforeskující hvězdičku a já tak nemusím skákat do stropu a trefovat tvar velkého vozu.

Je mi tak šest, sedm, osm? A od toho dnes usínám s hvězdnou oblohou nad hlavou.

Dnes tu nejsi, a tak lepím ten dárek od Ježíška sama. Kolik z vás má nad hlavou Velký vůz a Kasiopeu?

Jen si tak ležím a říkám si, že bych asi nemohla být spokojenější. Přemítám, jak lehké je dotknout se hvězd, jak omamné je stát se hvězdou, jak naplňující je zářit jako noční obloha uvnitř.

Jen tak koukám na strop podobající se planetáriu. Mám pocit, jakoby mě ten prostor začínal vcucávat a já se propadám do minulosti.

Zhasínám čelovku a koukám na noční oblohu v Tatrách.

Padá hvězda, přej si něco…

V ruce držím kelímek s červeným vínem a v peřové bundě poslouchám záři hvězd v Krkonoších.

Napadlo tě někdy, jak fascinující je, že se do tvého oka vejde celá noční obloha?

Mexiko-Švédsko-Malorka – všude mají stejně nádherný velký vůz!

Ty hvězdy jsou jako stejně magické jako oheň. Mají sílu natáhnout veškerý balast vašich myšlenek a zůstává jen klidné prázdno.

Mám vlastní noční oblohu! Celkem fajn, než zase uvidím tu na horách.

Vyčerpaná mysl je tak klidná...

Občas se stane, že se některé dny odehrávají v taji spánkového deliria, vše vám připadá jaksi nereálné a okamžiky uplynulých minut skoro až surrealistické.

Nad některými událostmi zůstáváte stát v němém úžasu a s otevřenou pusou jako ta krabice od prázdné pizzy, co si jen tak poletuje ve větru po ulici.

Vánoční čas se roztekl, stejně jako ten sníh pod jarními teplotami. Je zima a přece jaro.

Je tady únava a přece náboj!

Vyčerpaná mysl nemá čas na kaskády, koncentruje se na jeden úkol.

Uklidňující…

Checked, checked!

Chybí dříve důvěrně známé: shon, stres a spěch.

Lahodné, jako zbytky zapomenutého cukroví!

Patchwork myšlenek posledních dní

TAJE ČAJE: kdyby nás tak učili rozumět čajům, kávy by nebylo potřeba.
Správný čaj dokáže ryze vytáhnout vaši pozornost o 220% a ne jako kafe na houpačce.

V tichu je nejvíc poezie..

Mám dostatečné bohatý vnitřní život - nepotřebuji se dívat na TV!

A do toho dětský radostný křik: Jooo sněží, sněžííí

Boj samy se sebou nemá smysl. Ve skutečnosti se totiž jedná o boj vědomí a podvědomí - vznikají tenze a odpor.

VŠECHNO je to jen ZVYK - jen nervově posílené dráhy v našem mozku...famózní!

Venku si jen tak zapadá sluníčko a já bych si přála být tím kývajícím se stromem v lednovém mrazu.

Co dokáže zaručeně zahnat chmury těžké myšlenky vaší hlavy? Rozžhavené saunové tělo na 100 stupňů válející se ve sněhu.

Vždycky to nakonec vyplave na povrch - vzorce chování, které už dál prostě nemůžete roztáčet, pokud sami před sebou nechcete být za totálního idiota!

Veškeré naše obavy a strachy.

pocity bezmoci a marnosti.

to, že nestíháme -  to vychází z MYSLI.

Objektu, který si jen tak sedí v našem mozku produkující MYŠLENKY, které REÁLNĚ neexistují..

Bojíme se vlastních myšlenek - které neexistují.

Nestíháme kvůli neexistujícím obrazům, které nikdy nenastanou.

http://pic.azimage.com/photos/premium/previews/118/puzzle-mind_118956655.jpg

2015: nejen běžet jako kůň, ale i se řehtat jako on !

Je půl jedné. Už celých třicet minut tiká nový rok. Dalších 365 vzrušujících dní před námi – co asi přinesou? Jsme na vrcholu Lysé hory a po náležitém přiťuknutí a odpálení petard, směřujeme zpátky dolů. Cesta je věru veselá -  a není to alkoholem…Je opravdu výživná – i bez klasického silvestrovského obžerství!

Ti zkušení silvestrovští chodci do batohu mimo sektů přibalili i boby. Chytré, to sice je, pro nás, které však mají k dispozici pouze své nohy, značně uklouzané. Šourám nohu centimetr po centimetru, svítím si čelovkou a pozoruju, jak se mi každý krok rozjíždí do pozice šňůry. Tuhle v józe moc netrénujem.. Zpočátku mnou projíždí trochu strachu, pak ale kdesi z hlubin přichází smích a radost a mi dochází, že je vlastně úleva „nemít vše pod kontrolou“. Jdeme s Týnkou a popadáme se za břicho, protože neustále padáme a zvedáme se, kloužeme se a řehtáme se. Novoroční polévka musí v tom pupku bláznit: „Copak ze mě chcete udělat banánový šejk?“

„Hele, pojď tudy,“ pobídne mě sestra, abych namísto vyšlapané cesty, šla černou „zkratkou“ mezi stromy. První mnou projede jasné NE. Ve druhé sekundě mnou přijdou všechny zákazy vlastní i příkazy společnosti, zabudované vzorce rodičů i mnou zkostnatělé dogmata a názory.

TENHLE ROK BUDE ŠÍLENÝ, rozhodnu se sama pro sebe v duchu. Vypínám čelovku a po tmě objevuju neznámou cestu – je to bžunda!

Jak je vzrušující porušit pravidla, překročit vyznačenou stezku – SVOBODA větru…

Dochází mi to až o dost později, ale chci to napsat již nyní. Ta cesta má hlubokou symboliku. Ten výšlap byl nádhernou metaforou celého loňského roku, které „přece nemohl být tak krátký, aby už končil,“ jak vtipně podotkla Týnka.

Začíná to vzrušením, se kterým odjíždíme z domu na „noční výpravu“. Povzbuzeni kávou – ach, kolik káv jsem letos na těch benzínkách při tom únavně-dobíjejícím cestování vypila – šlapeme do kopce vzhůru. Stejně jako člověk ráno vstává s elánem a nadšením do dalšího dne a jeho mysl švitoří, povídáme si i my dvě – bilancujeme loňský rok, vizualizujeme, co bude. A kolem se všech stran prdí ohňostroje.

Jdeme poměrně rychle, svítíme si čelovkou před sebou. Máme jasný cíl – dojít na vrchol! I já jsem měla v tomto roce cíle a vize – splnily se do poslední! Citát – let your mind run to the corners it could never even imagine – se nejenomže naplnil, ale i přetekl. Pravda, ne vždy zcela a úplně jen v tom pozitivním. Poznala jsem, že limity jsou skutečně pouze v mé hlavě: získala jsem báječnou práci, dokázala to skloubit se školou. Zároveň však poznala ty nejstinnější zákoutí mojí mysli. To zvíře, které nosím v sobě, to destruktivní, nehezké a ošklivé já. Dneska vím, že je moje a už se proti němu nebouřím. V tomhle roce jsem však proti němu nejednou bojovala, snažila se ho zkrotit -  a má duše krvácela.

Vzrušení – nadšení – bolest – o tom všem byl loňský rok.

Tak nějak samy od sebe s Týnkou  přestáváme mluvit a každá se stahujeme do vlastní hlavy. Objevují se mi obrázky, plují myšlenky. Jdu a něco vevnitř mě stahuje, jako když vypouštíte kanálem vodu špinavé vany – och, i to se mi tolikrát stalo!

Kráčíc po „cestě snů“ jsem se zas a znovu ztrácela v tom bludišti vlastních myšlenek – byl tam strach i odpor, beznaděj i bezmoc. Myslela jsem to přitom dobře – mířila jsem na konkrétní cíl, ale úplně jsem se přitom zapomněla usmívat a koukat kolem.

„Jééé, koukej na ty světýlka!“ z přemýšlení mě vytrhne hlas mojí sestry a já nechávám ty smyšlené vrány odletět a upínám svou pozornost opět ven „Páááááni,“ vydechnou mé oči – „To je jako u moře!“

TOLIK SVĚTÝLEK. Tolik světel, tolik nádherných duší jsem v tomto roce potkala a pro tíhu vlastních myšlenek jim to často ani neřekla. A co víc – mluvit je jedna věc, žít TO věc druhá. A já to nejmíň žila se svou vlastní rodinou…

Máte už své předsevzetí? Já už ano – být víc pro druhé, míň se ztrácet v břečkách mysli nad mým životem. Však on se o sebe, kluk nějak postará.

JSME NA VRCHOLU!

A jsme tam o dvě hodiny dříve!!! Po sekundovém KONEČNĚ! Následuje otázka: „Co teď“?

Och, i tohle jsem prožila – dojdete na vrchol, dotknete se cílové rovinky, otočíte se a zeptáte se sami sebe: „A to má být všechno?“ „Pro to tolik povyku?“ „Tolik potu a bezesných nocí?“ „A nemohla bych tu cestu jít ještě jednou a tentokrát si ji užít?“

A KDY UŽ KONEČNĚ BUDEŠ SPOKOJENÁ? Křičí na vás ta rybářova žena, ale vy ji neslyšíte. Já ji neslyšela.

Nemít žádná očekávání – i tohle mě učil loňský rok.

Pokora – tu jsem si uvědomovala snad denně!

Po krátkém rozčarování, se rozjíždí zábava – posledních 120 minut roku 2014. Představte si, že vchází do dveří v celém svém lesku a nádheře jako váš idol vystřižený z hollywoodského filmu. Jak ten rok vypadá? Co vám přináší? Jaké plody Vám dává ochutnat? Co získáváte, když ho políbíte na rty?

Já v tom mám jasno! A Vy?

Petardy, rachejtle a šumění bublinek – opravdu něco skončilo? A jiné začalo? Nebo to všechno prostě jen pokračuje…

Tady nahoře mi dochází písmenka, která jsem si dva dny zpátky napsala do deníku:

„Láska bez rodiny je stejně prázdná jako úspěch bez uznání. Můžete být na vrcholu, ale pokud se nemáte s kým těšit a radovat – co z toho, že máte titul GÉNIA? Pak můžete být víc, jen tak upéct bábovku a sníst ji v rozhovoru nad aktuálními slevy LIDELU.“

Máčkám k sobě svoji drahou sestru a jsem šíleně šťastná, že je tady se mnou!

To řehtající se Já, které schází z vrcholu s kupou modřin na zadku rozhodně cítí, že část té staré holky zůstala utopená ve starém roce, pod těmi chipsy zalitými coca colou.

STANIŽ SE.

Jsou tři hodiny ráno. Auto je v garáži a dostavuje se zasloužená únava. Ano, loňský rok byl hodně i o vyčerpání. Zjištění, že i když děláte miliardy naplňujících věcí, potřebujete prostě odpočívat. Sem tam nic nedělat. Nenastavení si energetických hranic vede k tomu, že se cítíte jako ta upálená čarodějnice. Jste to však vy sama, kdo si staví vlastní hranici.

TENHLE ROK BUDE BLÁZNIVÝ!

„Jdeme do sauny!“ oznámím s nadšením, které probublalo ze zbytku kofeinu a cukrů, své sestře.

Potíme se do půl páté do rána. Horečnaté stavy těla střídají mrazivým sněhovým ochlazením buněk. Valíme se ve sněhu jako dva lachtani a je nám nádherně.

„Jestli je TOHLE důvod, proč lidé fetují, tak je naprosto chápu,“ říkám Týně s euforickým úsměvem, když mým tělem projíždí miliardy jehliček, zatímco má hlava je prázdná jako bambusová skořápka od kokosu.

Ten loňský rok byl zkrátka koňsky divoký, splašený a sprintující…

A já přeji nám všem, aby ten letošní 2015 byl nejenom koňsky silný a odhodlaný, ale i  uřehtaný a vyhazující si z kopýtka!

I HA HÁÁÁÁÁÁÁ