Tak jaká byla CESTA ŽENY?

Na cestě se vše neustále mění. Změnily jsme se i my – cestářky, které jsme se rozhodly na 16 dní vzít batoh na záda, do ruky poutnickou hůl a rozloučit se s pravidelnou sprchou. 

Odměnou nám bylo zjištění, jak málo stačí ke štěstí...

#

Na cestě jsme se potkávaly se čtyřmi elementy: voda, oheň, vítr a vzduch. Jejich oblíbenost se na trase dost proměňovala.

„Bude tam večer voda?“ to je každovečerní velmi důležitá otázka. Bez vody v petce neuvaříte čaj, „pinpogačku“ k večeři, ani kaši k snídani. Studánek bylo méně než dobrých lidí, kteří byli ochotni pustit i několik litrů z hadice do našich butelí.

Voda – v nás, v našich flaškách, ale i ta kolem. Třeboňské rybníky – to byl pro mě letos jeden z nejkrásnějších bodů trasy. Luxus každý den si zaplavat, dle lenosti si umýt vlasy, vyprat rajtky, slunit se a nechat poletovat své myšlenky při pohledu na jihočeské vážky.

Přemýšlí vážka taky nad smyslem života?

Aby to nebylo tak romantické – voda se stává dost protivnou, když si začne kapat na vaši tvář a spacák uprostřed noci, kdy jste dle předpovědi – pohledem na noční oblohu usoudili, že pršet nebude. Na první dobrou to vyřeší plachta přehozená přes spací peří. Avšak bouřkové zvuky „jedou z vodou“ vás už do říše snů nepustí. Ten vnitřní rozespalý boj, kdy musíte okamžitě a střelhbitě vyskočit z teploučkého spacáku do zimy, mokra a deště, nechat si smáčet spací tričko, vás na příště poučí proti lenosti. Mokro a vlhkost ve spacáku – tak se naplnilo jedno z hesel PŠL: zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně když je silný. A přitom je to pořád ten stejný element – VODA.

Oheň se stal uzavírajícím symbolem každého putovního dne. Moment, kdy se začalo smrákat, a plameny tak mohly osvětlit náš den. Oheň svou čistou energií vytvářel prostor tepla a bezpečí, kde v kruhu žen plula slova o tom, jaký byl den, co jim přinesl a jaký to má přesah do běžného života.

Hluboká uvědomění i obyčejné radosti z kávy se zmrzlinou. Kontrasty mezi putování krajinou a kulturní zábavou v zámeckých zahradách, které jsme míjely.

Oheň naslouchal našim příběhům a dodával energii přetvářet naše myšlenky v činy.

Nikdy jsem si na něj nevzpomněla, když jsem kráčela rozpálenou asfaltkou, po bocích s poli pšenice a ovsem. Úmorné vedro, sucho v puse a pocit „už tam chci být“ - element tepla bez praskání ohně mám z putování spojen se zcela jinými pocity.

Nebylo pro mne krásnějších momentů než se ráno s klidem sbalit, vypláchnout ešák od kaše a s větrem ve vlasech se vydat na další část cesty. Někdy s cílem, jindy bez plánů – se zvídavostí, co mě během dne potká a jak to vnitřně prožiju. Mou vlajkou byly červená a béžová – barvy čerstvě vypraných kalhotek, které se s železnou pravidelností na batohu střídaly. Neb táboření není přežívání – a to ani ve smyslu hygienickém.

Kromě pocitu svobody však vítr umí vykouzlit i stav úzkosti, zmaru a vyčerpání. To, když těsně před půlnocí spustí svůj poryvový program a rozhodne se vám vytrhat kolíky od přístřešku. Jeden po druhém. V kombinaci s elementem vody si bez ohledu na sebelepší vybavení připadáte oproti přírodě zcela bezbranní. A stačí k tomu pocit, že je vám zima a zmoknete. Tunelové bušení větru do přístřešku probouzí ve vašich očích děs, za jak dlouho kolíky vyletí ze země tentokrát a kolik z nich už v trávě nikdy nenajdete ani s čelovkou, která má mega dosah, bliká a mění i barvy. Ani tahle zkušenost však ve mně nevyvolala pocit, že nenávidím vítr. Jen poznání, že je potřeba řádných kolíků a precizního ukotvení. Přesně něco, co mi semo tamo chybí i v životě. A zároveň si přiznat, že v mechu a štěrku kolíky zkrátka neukotvím a že některá životní období se zkrátka musí jen přežít.

Vůně se měnily podle toho, jakými jsme právě procházely lesy(prý). Jaká hospoda byla na dosah. Okolní povětří se měnilo podle toho, jak dlouho jsme se nemyly. Dýchat vzduch kolem byla krásná aktivita, bez které bychom neušly ani krok. To, co děláme běžně bez uvědomění, tak mohlo bez pozornosti utíkající k reklamních poutačům, zvukům tramvají a mysli ve stresové zóně, vystoupit do popředí. Čich se zostřil a v závěru cesty zcela oněměl, když se rozpomněl, jak voní mýdlo!

#

Být unavená a strhaná kvůli cestě do cíle v přírodě, která nabízí zklidnění a veškerou svou energii, by bylo zcela kontraproduktivní. Navíc ztrhanost a vyčerpání nám ženám zkrátka nesluší. Žena ví, že dokážou vyběhnout horu, ujít přes dvacet kilometrů, zatnout zuby a šlapat na plný výkon, být tam první, všechno stihnout – ano, dokážeme to!

Ale proč? Co z toho?

Naše tempo určoval osmi až devítihodinový spánek, pomalé a líné ráááááno. Vynalézavost je ženám vlastní. Peškobus tak nebyl našim jediným dopravním prostředkem. Kdy jindy se svést jednokolejkou a popovídat si s místními lidmi, když ne teď? Kdy jindy vyzkoušet stát s palcem nahoru u silnice s batohem a poutnickou holí?

Právě tehdy, když přijde chuť to udělat.

A co Cesta Ženy 2017 dala mě?

Potvrzení síly ženské skupiny.

Opuštění pocitu „nestíhám všechno, co bych chtěla“. 

Spojení se s vlastní jemností, ve které dokážu cokoliv.

Připomenutí si vlastních kvalit, na které jsem v poryvu posledních životních změn zapomněla. 

Blažený stav bez touhy po čemkoliv. 

Normálnost a obyčejnost putovních dní, ve kterých bylo tolik zážitků. 

A jestli cítím nějaký přesah?

Jsem zpátky v Praze, jedu do práce a odpoledne pojedu z práce. Co u toho prožívám?

Cítím se být více ženou! Snad za to mohou kontrasty způsobené nemytím versus dvě horské sprchy. Možná tomu přispěla i možnost svobodně tančit na louce v šatech a poutnickou hůl a smradlavé tričko na chvíli vyměnit za sexy šaty. Nevím, jen v sobě cítím víc ženskosti.

Jak to jen popsat…

Nikam nespěchám…

…..moje pohyby jsou jakoby vláčnější. Plynou jako ty lesní studánky a potůčky.

Sukně a šaty jsou pro mne jedinou ranní volbou oblečení.

Úkoly, které se za mě začínají valit ze všech stran jako ta noční smršť vody, zvládám vyřešit bez pocitu úzkosti. Jako by mě příroda zakotvila někde hluboko uvnitř, kde mám dostatek klidu na chaos, který se děje kolem.

A co mi to dalo úplně nejvíc?

Ráno vstávám s úsměvem. Ač mám oproti Cesty jasnější plán a strukturu dne, těším se ani ne na to, co zažiju, ale jak to prožiju.

Jako bych měla oči více dokořán, ale není to pravda. Ve skutečnosti se otevřelo jen mé srdce.

A za co jsem nejvíce vděčná?

Za spokojenost – tak prostá věc, kterou pro mne bylo před Cestou těžké cítit.

Spokojenost s tím, kdo jsem, protože jsem to zapomněla.

Spokojenost s tím, kde v životě jsem, protože…