Recent Posts

A představa slova meditace se tříští o tisíce buněk aneb klapka vipassana počtvrté


„ V našem světě existují dva druhy svobody: svoboda přát si cokoliv a svoboda od jakýchkoliv přání.“ (Kráva, která plakala, strana 173)

S touto moudrou myšlenkou přijíždím do meditačního areálu v Krutyni na úplném Severu Polska, kam jsem se dostala pomocí blablacaru. LUCKY LIKE A HELL jsem těšně před kurzem, po zjištění ceny vlaků, našla týpka, co jede z Těšína všech těch 700 km na Sever. Moje noční můra je zažehnána. Sice občas v jízdě autem hrajeme pantomimu, protože on nemluví anglicky a já zase polsky, ale za nádherných 77 zlotých (necelých pět set korun) mě vyhodí před centrem.



Je den -1. Zítra začnou přijíždět studenti a začne klasická procedura: odebrání mobilů, knih, udělení pokojů. Skromná večeřová polévka, zahajovací meditace a noble silence. Těším se. Na ten klid, soustředěnost, ponoření do práce. Ach, kolika očekávání se v tom životě musíme ještě vzdát…
Je den mínus jedna a já jsem na místo klidného vplutí do kurzu totálně down: své poslední peníze jsem věnovala privátnímu, polskému doktorovi. Celou noc jsem nespala – zánět ucha. No fakt super, tak já se jedu na meditace čistit a místo toho mám 10 dní polykat antibiotika. Do toho přichází kamarádka menstruace a já nemám sílu na nic. Všechny ty přijíždějící a štěbetající ženy mi pijí krev. Zalezu si na pár posledních hodin na pokoj s knihou, ale rozjedou se mi oči a usnu. První gong, večerní meditace, chce se mi brečet – takhle jsem si to fakt nepředstavovala….

8

První den sedím v meditace, se zkříženýma nohama a chuť vyskočit ze svého těla. Vrtím se jak Ferda mravenec, pořád koukám na hodinky. No tak Irčo, jsi už stará studentka, tímhle už sis prošla, víš, do čeho jdeš to zmákneš. Uf, nedávám to. Pozoruju nefungující zažívání a jsem naštvaná. Cítím své tělo, ve kterém se necítím ani trochu dobře. Máš to, na co sis zadělala. Tři měsíce si koprovala, tak se teď nediv, že je ti takhle. Moje mysl je neskutečně nasraná. Na mě samotnou, ale i na všechny kolem.
Sere mě každý pohyb pomalé ženy. Irituje mě cokoliv, co dělá moje spolubydlící. A to se chce chudák třeba jen osprchovat. Kurva do prdele, to si tu rýži nemůžeš nabrat rychleji, nadávám ženě v duchu u oběda. Hej Irčo, co to s tebou je? Proč všechen ten vztek? Kde máš ten peace and harmony? Jsem zlá a fakt, fakt, fakt moc sprostá. A jen to pozoruju =) Uvědomuju si, jak je právě toto emoce, kterou si běžně nedovoluji, a v běžném životě ji potlačuji. No, tak tohle vymedit bude fakt paráda =/

Moje bláznivá hlava vymýšlí různé teorie proč se to děje. To jsou ty antibiotika, mění mi stavy vnímání a já proto nemůžu meditovat. Nebudu se schopná soustředit, celý kurz nezvládnu, selžu a bude vlastně úplně zbytečné, že jsem sem jela. Druhý den to nevydržím a jdu za učitelkou na konzultaci.
                                                                                              8
„Ach, Brito, já se vůbec nepoznávám. Bývala jsem vždycky úplně motivovaná. Slovo strong determination ve mně vyvolávalo radost a včera, když Goenka řekl, you must work very hard and seriously, tak jsem se rozbrečela. Cítila jsem se tak slabá. A mám pocit, že čím víc se snažím, tím víc selhávám a nejde mi to, a připomíná mi to moje dvě selhání v poslední době. A pak nejsem schopná v ranní meditaci sedět dvě hodiny bez pohnutí.“                

„A proč to děláš? Proč se nepohneš?“ ptá se mě Brita a vykulí své oči. Je tak krásně lidská.       
„No, já jsem si myslela, že takhle budu více…“ mám na krajíčku.             
„..že budeš více efektivní,“ usměje se na mě smířlivě.  

„Yes,“ špitnu. Vzlykám. Najednou mám před sebou všechny ty hodiny strávené nad diplomkou, drilem na státnice i výsledné Fka. Tolik v těch meditacích nechci selhat a náhle vidím stejný vzorec lpění na tom, být co nejproduktivnější.               
„No, ale ono to úplně nefunguje, že?“ 
„NO,“ a prosmrkám papírový kapesník na skrz. Vedle je naštěstí záchranná krabička.  
„Vytváříš v sobě zbytečně moc tenze. Je to častá chyba starých studentů, ale opravdu není potřeba sedět bez pohnutí. Musí ti být hlavně příjemně. Poposedni si kdykoliv, kdy budeš cítit jenom malinký diskomfort.“
„Opravdu?“
„Určitě. Vytvořila sis nějaký koncept, jak mají meditace vypadat. Ale tady si jen sedneš a pozoruješ. Nemůžeš vědět, co přijde. A ano, v běžném životě s vytváříme různé struktury, tady neplatí.“
Soabing, soabing, soabing…odcházím z rozhovoru s ní a vymletě sedím ve společenské místnosti. Zazněl gong – čas na individuální meditaci. Zírám na řeku, dochází mi tolik věcí. Nemusíš! Ty fakt nemusíš. Můžeš tady sedět klidně i patnáct minut! A dopřát si tu slast. Sedím a cítím, jak ze mě opadá jakási vnitřní křeč. Vidím všechny ty časově nastavené plány mého běžného života. Hodím posmrkaný kapesník do koše a jdu meditovat. A co? Najednou to šlo o poznání lépe.

8

Ach, nebylo dne, kdy bych na vás všechny nemyslela! V tom byl tento kurz tak jiný! Vždy jsem měla pocit neskutečného pohroužení do sebe sama. Tentokrát jsem však od prvního dne odpočítávala dny do konce kurzu. Druhý den, takže ještě osm dní. Třetí den, takže ještě sedm dní. Čtvrtý den – tak už jenom šest dní. Uf, bylo to nekonečné. Nyní se cítím tak jinak, jako bych byla pryč půl roku.  A jsem teď tak šťastná, že jsem to vydržela. I přesto, že jsem s vámi milé přítelkyně prošla v meditacích všechny kavárně v Brně a otevřela jednu úplně novou.
Taky se mi otevřela parádní demence s jídlem. Když mi má pozornost v meditaci utekla od dechu, tak jsem pekla špenátové štrúdly, krtkovy dorty, čokoládové brownies, rozinkové sušenky, připravovala švestky v čokoládě. Sliny mi naběhly pokaždé, když jsem si vzpomněla na nutellu (dnes jsem si ji konečně dala – ach, jaká to slast!!!) a milionkrát jsem si představovala, jak bude chutnat má první káva s krosanem (MYSLELA JSEM NA NĚJ OD PRVNÍHO DNE, KAŽDÝ DEN ALESPOŇ OSMKRÁT).
Jídlo je fakt děsná demence. Bere vám tolik pozornosti! Ráno sedím v meditaci a přemýšlím, co si dám na snídani. Pak běžíte na snídani, zhltnete ji a úplně vidíte to CVAK – a hlava už začíná přemýšlet, co si dá na oběd. Pak se jdete projít, abyste teda to jídlo trochu vytrávily a ideálně ty včerejší zbytky mohly ven. Sedíte na záchodě a říkáte si, super, zase se tam něco vejde!!! Furt dokola…

Jednou je moje SUPER příliš velké. Projeví se přehnaně velkým množstvím jídla na talíři, které z radosti mého nezvykle fungujícího zažívání slupnu jako malinu. A ten den je navíc….tadááááá čokoládové brownies. Není na něj však místo. Chodím kolečka po areálu a už už chci, aby mi slehlo, abych ho tam mohla nacpat. Po dvaceti minutách moje hlava usoudí „to by mohlo stačit“, a sedne si do společenské místnosti, hezky do křesílka s čajíkem a kouká ven z okna. Teče tady řeka a rostou stromy. Připadám si jako v muzeu. Vidím tady krokodýly. Ale i nahé Adamy, letící ptáky a proplétající se hady. Člověk nemusí ani do Louvru! Stačí mu parádní výhled na pár polen. Pomalu uždibuju tu buchtičku víte jak – pro ten pocit pohody a klidu. Uf, tak tady mám v přímém přenosu, co se děje, když hlava touží po naplnění představy nějakého pocitu a on nepřichází. Po obědě, kdy se cítím normálně krásně lehce, pozoruju dvě hodiny tu cihlu v žaludku. Prý co tě nezabije, to tě posílí. No tak to brownies mě sice nezabilo, ale silnější mysl díky němu fakt nemám.

8

V meditační hale to asi třetí den zní jako v čekárně u doktora: všichni chrchlají a kašlou. No fakt super, nemáte někdo roušku? Hlava si jednou představuje, jak všechny ty bacily zezadu jdou směrem ke mně. Šíří se tiše a klidně meditační místností a dosedají na mé sliznice. A nejvíc je mi líto učitelů v předu, kteří to dostávají v plné palbě!

Jsem proto i lehce skeptická k vlastnímu mytí nádobí. To je pro mě novinka. Po každém jídle i čaji jsou  pro nás přichystány dva lavory: jarová voda (je jarová jen asi prvních deset minut) a oplachová voda. Doufám, že hlavně ty kýchající baby ty talíře myjou pořádně. Nebo že nedostanu příště talíř, kde budou zbytky kaše. Většinou zůstávám v jídelně s posledními a to je jarová voda už značně jetá. Koukám na tu vodu zamaštěnou zbytky jídla a vyjede mi scéna ze Snowboarďáků, kde Kotek s Mádlem stojí před horským dřezem, podobně vypadající vodou, ze které najednou vyplave knedlík.
„Neboj, tak třeba zítra zapnou myčku,“ řekne konejšivě Mádl.                

„Vy jste asi nikdy nebyly na horách, co?“ založí si ruce v bok horská mamina a dá jím do rukou kartáče, ať se činí.           

No, ani nám žádnou myčku nezaply =) Podezírám některé ženské, že jedly tak rychle jen proto, že se jim pak hnusilo mýt to nádobí. Mě to bylo fuk, voda byla teplá =)

8

Stane se to šestý den. Namísto switching hlavy mezi myšlenkami a meditací, se zapne kanál switched off a hlava přestává myslet. Jenom jsem vědomá. Nemusím pro to nic dělat. Je to jako byste měli v hlavě najednou hranici, přes kterou nepronikne jedna jediná vaše myšlenka. Teď po kurzu si uvědomuju, jak jsem vděčná, že ona myslánka Brumbála SKUTEČNĚ EXISTUJE! Tou je pro mě vipassana.

Sedmý den už fakt nemůžu. Už nepomáhají ani pocity radosti, kolik báječných přátel mám tam venku. Nemám sílu přemýšlet. Zničeně koukám ven z okna. Piju citrónovou šťávu a namísto radosti z Detvu těla si říkám: chci se nažrat a dát si kafe. Moje nálada je na bodu mínus dvě stě. A pak zvednu hlavu a víte, co se stalo? Něco tak nepopsatelně nádherného, že mi to dodalo tolik radosti, jako když uslyšíte vánoční zvoneček Ježíška. Po těle se rozlilo teplo a výjimečně to nebylo tím, že bych se polila!!!! Tak víte, co se stalo?

Začalo sněžit. Ba přímo chumelit. Začala jsem se šíleně smát a jen jsem pozorovala ten obrat nálady o 180 stupňů. Jak drobňoučké věci dokážou razantně zahýbat s naší náladou.

 Takových zvratů prožívám více. Třeba když se jednou večer ploužím z posledních sil do postele, s kručením v břiše standardně přemýšlím opět nad snídaní. Protáhnu krk a vidím tu nádhernou stříbrnou věc! Ty věci, které máme každý večer na hlavami, ale jsme příliš uvnitř hlavy a zapomínáme je zvedat. Prý máme každý jednu. Noční nebe je poseté hvězdami. Lehnu si do mrazivé trávy a pozoruju dech, vnímám tělo a ty hvězdy nade mnou.

Nebo když kráčím ze snídaně, mám nic moc náladu. Proč? Nic moc mě ten den nečeká. Jen nějaké meditace. Potkám ženskou manažerku a poprosím ji o pinzetu. Její úsměv mi zahýbe křivkou spokojenosti tak, že medím celý den s nebývalou lehkostí. Úsměv! Skutečně, nic krásnějšího druhému nemůžete dát.

Nebo jednou se dívčina, co sedí vedle mě dotkne svou dekou mé nohy a mám vymalována. Celou meditaci mám v sobě  ten nádherný podpeřinový pocit, kdy mě přítel hladí po vlasech.

Taky jsem si vytvořila osobní rekord! Jak často se u jídla pokypete? Já jsem jeden den tak vymletá, že přesto, že slyším mamčin hlas „Irčo, nahni se nad ten talíř,“ tak to neudělám ani napoprvé, ani ani…Zadělám si na osm parádních skvrn. Bohužel na bílém svetru, čímž jej odsoudím k nenošení. Anitčááá – vanish to zvládne =)

8

„Mysleli jste si, že jste lepší a chytřejší, protože jste třeba úspěšní a ono to bylo jen nějakou dobrou karmou z minulosti,“ pláču. Ach, jaká pokora. Moje ego ztrácí obrovský hřeben. Uvědomuju si, že to vůbec není o mě, ale o všech těch lidech kolem. Edison byl možná génius, pro Goenku nemám pojmenování, ale bylo by to to slovo o superlativ výše.

„Nechtěj být člověkem, který je úspěšný. Buď člověkem, který za něco stojí.“ Albert Einstein

8

Víte, když jsem seděla v meditaci, měla čistou mysl, přicházely mi přesně slova, kterými bych Vám popsala, co se tam děje. Když sedíte několik hodin se kříženýma nohama, den čtyři, osm, deset. Teď zpětně cítím, že je to něco TAK HLUBOKÉHO, že jsou na to slova prostě krátká. A tak napíšu jediné: JEĎTE!!!! Mám v hlavě dlouhatánský waiting list komu všemu bych kurz doporučila a jak by to tomu a onomu změnilo způsob uvažování, a tím i život. Přece jen lehké přirovnání.

Chodíte do sauny? A znáte ten pocit, kdy se potíte, cítíte každou buňku po těle. Pak si dáte ledovou sprchu a cítíte se naprosto famózně. Proč? Hlava je vypnutá. A co kdybyste v takovém stavu dokázali být do několik dní? Proč, ptáte se? Zase mi doklapnul kousek skládačky! Protože my tu mysl neustále podmiňujeme. Řekněme, že je vaším napětím stres a napětí. Celý den v něm fungujete, dáváte vaší mysli impulsy, které ji stahují, jako když děláte lehy sedy. Večer si jdete lehnout a podobně, jako když přijdete z posilky, uvolníte unavené tělo. Tak nevědomá mysl však funguje day and night. Nikdy nespí, a tak když spíte, tepe ve stejném tepu. A co se tak stane? Ráno se vzbudíte a prožijete svůj další den úplně stejně. A vipassana toto dokáže zlomit. Ach, píše se to tak kostrbatě a je to tak jasné, když v tom sedíte a prožíváte to! Jen pozoruje vše, co se děje po těle. Bolest, teplo, pálení, bodání a nereagujete. A dochází vám tolik věcí…

A třeba saunu nenávidíte a co jsem teď napsala vás od meditací ještě více odradilo.  Pak to berte jako přirovnání. Tohle jde za hranice saunování…
8

Vedlejším produktem vipassany je, že vás napadají fakt dost brilantní myšlenky. A tak jsem vymyslela úžasné narozeninové oslavy. Prvky Poutě. No, ale jak jsem už psala, nejvíc to pro mě tentokrát bylo fakt o pečení =D

Devátý den mnou projíždí vlny totálního entuziasmu. Moc nejsem schopná meditovat.
„Brito, já úplně ztrácím vyrovnanost mojí mysli. Moje hlava zase peče dorty a vítá se se všemi přáteli a neskutečně se těší, až bude po kurzu.“        
  

„Well, so what is the problem exactly? Because that does not sound that tragic to me,“ usměje se na mě. „Tak i ten entuziasmus se projevuje nějakými pocity po těle. Tak to pozoruj.“
BANG – a v těle vznikl požár!

8





Meditační halou zní slova Goenky. Padesát osm žen vychází z haly v mírném napětí, které asi promluví první. Pobaveně sleduju skupinku Polek, jak kráčí k informační tabuli, jestli teď už fakt můžou mluvit. Zvednu hlavu a moje oči se srazí s očima dívčiny, o jejíž tváři jsem neměla vůbec potuchy, že je se mnou na kurzu. Usměju se na ni, ona na mě. A projede mnou tak neskutečně obrovská vlna něhy, že se rozbrečím. Z dálky slyším smích. Úplně mě z toho mrazí. Je to tak nepopsatelně krásné. Ty běžné věci, které máme kolem. Můžete to vědět, ale musíte to cítit, jak fantastický pocit to je zase se druhým dívat do očí a poslouchat jejich hlas. Přirovnala bych to asi k vašim teen létům, když jste byli bezmezně zamilovaní a mohli své drahé polovičce zírat do očí hodiny a hodiny a nemohli se vynadívat. Ano, cítím se neskutečně zamilovaně a milována životem.

8

Jedenáctý den vyrážíme kolem deváté ráno. Čeká nás sedm hodin jízdy autem do Katowic a pak beru vlak. Je to legrační, za celých dvanáct dní nemám jednu jedinou sms, ani zmeškaný telefon. Na benzínce si stahuju e-maily: 187. Úplně pozoruju, jak při čtení slov kontrola pošty celým mým tělem proudí nervozita. Trvá to déle než obvykle. Tak dělej, už musíme jet, ať stihnu ten vlak!

Na parkoviště před Lidlem, kde si jdeme koupit MÁSLOVÝ KROSANT S ČOKOLÁDOU (!!!!) si v autě pustím sestřinu písničku Zrcadlo. Wow, jak to popsat, co se děje uvnitř. Gejzír, bouře biochemických reakcí vybouchne. Tolik radosti v těle! Mám chuť odkrýt kapotu auta a jako v amerických filmech zpívat nahlas. Udělám to až na Svinově, když vystupuju z vlaku a trylkuju tu Nohavicovu Ostravo, srdce rudé, zpečetěný osude.. Nechápavé  pohledy lidí ve vlaku i na nádraží jdou kolem mě. Zpívám dál. Tak mě nechte! Nemohla jsem teď deset dní mluvit, víte jaká blaženost to je, jen tak si pobrukovat? A pak taky, kdybyste dali hlas svým myšlenkám, které se vám teď honí hlavou, byly byste taky blázni!
Tak nějak se mi po vipassaně vytvořil rituál. První dost nezamýšleně. Dneska jsem si jej objednala a dost se na něj těším – doma mě krom objetí čeká sýrová pizza!!! Život musí být v harmonii, že jo? A co by jej dostalo po desetidenním odpoledním půstování do rovnováhy lépe, než-li parádní kus nivy roztopený na křupavém těstíčku. Ach, ty jídlová bráno lpění, ještě si tě na nějakou dobu ponechám. Tak nějak ke mně patříš.
8

Tímto textem vám chci vlastně říct to, co by se vešlo do jedné věty: JEĎTE !!!
Těkají vám myšlenky – jeďte! Přemýšlíte nad životem příliš – jeďte! Chcete mít čas jen na sebe – jeďte! Toužíte po výzvě – JEĎTE! Mlátí s vámi emoce, jak s malým fakanem? Koukněte na dhamma.org, kdy vám jede vlak na kurz! Máte dlouhodobě bolesti některé části vašeho těla? Budu se opakovat, jeďte.

Kdy a kam? Nejbližší kurz bude v Česku Beskydech v létě. Já tam budu sloužit. A ty?
Mysl – mysl – mysl. To neposedné zvířátko, co máme v hlavě. Je naším největším přítelem i katem. Já, ty, my však nejsme naší myslí.

Jen ji máme. A toto, když nebudete vědět, nepochopíte, ale pocítíte na buňkách vlastního těla, stojí za jakýkoliv pocit, který ve vás představa kurzu vyvolává.
Buďte šťastní. Život je nádherný!


A vězte, že jediná skutečná realita, která existuje, je ta, kterou nosíte uvnitř vlastního těla. Vše kolem je jenom jejím esenciálním odrazem. Vím to. Ne protože to říkal Buddha nebo Goenka. Ale protože… 

                                                                                    8

Předchozí články o vipassaně

AŽ je iluze

Svalila se se na sedačku vlaku. Stihla to! Uf! Ještě, že jí po vánocích zůstaly nějaké ty natrénované svaly z pravidelného běhání. Jinak by jí ten rychlík o fous frnknul. Spokojeně se rozhlédla po prázdném kupé. Při troše štěstí to takhle bude až do její cílové stanice. Zbožňovala, když mohla nerušeně pracovat, aniž by poslouchala stařecké žvatlání o slevách, mládežnické narážky, kterým už nerozuměla nebo strasti studentské o zkouškách. Byla unavená po celodenním jednání, ale stálo to za to! Schůzka byla úspěšná. Rozepnula se dva knoflíky tmavě modrého saka a v duchu se už viděla na gauči ve své vytahané mikině. Ještě před sebou ale měla tři hodiny cesty a spoustu mailů k vyřizování. Balenou vodu odmítla – přece nebude zodpovědná za ten plastový odpad, který po té troše vody zůstane. Objednala si namísto toho birella a slastně si vyzula lodičky. Pohodově si natáhla nohy. Teď už si nemusela hrát na žádnou byznys ženu a mohla si dovolit být jen unavená. Vždycky když vyzula boty, vzpomněla si na své mládí, když jezdívala z hor a bylo jí jedno, co si zbytek kupéčka bude čuchat – prostě i přesto, že ponožky nevoněly po fialkách, boty sundala, aby ulevila zatuchlým nožkám po několikadenní túře.

Tenhle kus rebélie v ní zůstával i nadále, i přesto, že víkendové hory vyměnila na nějakou dobu za mezinárodní konference. Často si namlouvala, že je to pouze na přechodnou dobu. Slastně usrkla perlivého piva bez alkoholu a otevřela Outlook. Chvíli se zlobila, že nejede internet a ona si tak nemůže přečíst poštu. Pak se rozhodla, že alespoň šéfům napíše report, co se dnes událo a co to znamená pro jejich obchod. S největší pravděpodobností bude muset příští měsíc do Hong Kongu. Byla neděle. Dřív by ji ani nenapadlo pracovat v neděli. To jsem byla mladá a hloupá, nevěděla jsem, co chci. Ušklíbla se sama nad sebou v duchu.

Datlovala asi deset minut. Krajina kolem ní ubíhala a ona jí nevěnovala žádnou pozornost. Všichni umělci by jí zvedli tu hlavu násilím, aby nepřehlédla tu zeleň hýbajících se stromů. A slunce! Byl sice únor, ale ve vzduchu už bylo cítit jaro. „Sakra, slabá baterka. Kde mám ten proklatý zdroj?“ začala všude kolem sebe hledat, protože měla strach, že se počítač jinak co nevidět vybije a ona kvůli tomu nedokončí myšlenku. „Do prdele,“ zaklela, když se jí před očima vybavil obraz napájení trčícího ze zdi zasedací místnosti, kde také zůstal. Monitor zablikal 3% baterie. Cítila narůstající zoufalství, že ten dnešní úkol do konce dotáhnout nedokáže. Do očí jí zasvítilo sluníčko.

Zmateně zvedla hlavu, jakoby až nyní zaregistrovala, že vlak má i okna, ze kterých se lze koukat ven. Slunce lehce hřálo a ona měla pocit, že se pod tím svitem rozpouští veškeré její napětí. „Ježíš, to je nádhera!“ usmála se a jako malá holka šibalsky nastavila tvář proti sklu. Najednou ji polila slast nicnedělání. Jakoby se jí někdo dotknul kouzelným proutkem. Zaklapla počítat a bylo jí to úplně jedno.

Sice seděla ve vlaku, ale v hlavě se vydala na procházku po svém studentském městě. Cítila, jak její mladé a pružné tělo spěchá parkem na brigádu. Šla pozdě, jak bylo jejím zvykem. Usmívala se, těšila se. Těšila se na všechno, co ji ten den mělo potkat. Cítila zpoza oken ten svěží vzduch, který si hrál s její pletí a profoukával ji vlasy. Obecně se tak nějak víc na věci těšila. Na ty drobné maličkosti. Jak často ten pocit „těšení se“ zažívá dnes? A při jakých příležitostech? Když čeká, o kolik budou tento měsíc její prémie vyšší? Když je v restauraci s významnými obchodními partnery a čeká, zda sushi bude tak dobré jako to, co jedla na své poslední cestě do Číny?

A není to trochu málo, drahá?

Snažila si vzpomenout, kdy naposledy, když takhle spěchá s kufříčkem na schůzku, cítí to vzrušení té mladé žáby a vnímá nosem ten čerstvý vzduch. Nevzpomněla si…

∞

Vybavila se jí vzpomínka, jak běží radostně po fotbalovém hřišti, aby si protáhla ztuhlé údy po celodenním sezení v ekonomickém ústavu, kde z nich chtěly vychovat finanční hvězdy v kvádrech. Povedlo se! Její rodiče sice za školu zaplatily majlant, ale věděla, že jen díky tomu byla ve svém mladém věku na tak významné pozici. Byla za vodou. Ale měla radost?
Koukala z okna a náhle posmutněla.

CVAK

Do hlučící menzy přiběhla dívka samá šlacha, samý sval. Koukla na MINUTKY  a objednala si krutí s hranolkama. Seděla v obklopení tří kamarádů a vesele švitořila, byla plná energie a života. Smála se vtipu o Ruském králíkovy, který byl tak hloupý, že jí slzely oči, jakoby v jídle bylo příliš mnoho cibule.

Té dívce v sukni a lodičkách ukápla slza. Tehdy jsem byla tak bytostně šťastná! Byla jsem svá. Co se změnilo? Kam jsem se to poděla?

Najednou měla chuť strhnout ze sebe tu veškerou eleganci a vytáhnout z kabelky džíny a vytahané tričko, která na sobě neměla víc jak tři roky.

Kam jsem se to ztratila?

CVAK

Další vzpomínka: víno – sýr – olivy a chleba se škvarkami. Slyšela smích svých starých přítelkyň. Do pusy se jí prodrala chuť Pálavy i bolest hlavy následujícího dne.

Myslela jsem si, že si s nimi už nemám co říct, ale třeba mi ve skutečnosti celou tu dobu vlastně jen chyběly! Musím jim zavolat.

„Je všechno v pořádku?“ najednou jí došlo, že asi vzlyká dost nahlas, protože do jejího kupé vešel průvodčí s ustaraným výrazem. Mlčky jen přikývla a nechala jej bez vysvětlení zase odejít. Utřela si usoplený nos do rukávu. Za boha nemohla najít kapesník. Cítila, že veškeré její ranní líčení se mění v potok černi.

Najednou zoufale toužila vzít jehlu a nit a přijít k sobě ten svůj mladší stín. Tu mladou holku, ke které smích patřil jako k noci hvězdy. Vnitřně však sehrávala boj, jako když se Petr Pan snažil polapit vlastní stín běhající po stěnách pokoje. Chtěla zpátky tu siluetu z těch vzpomínek, které je jí objevily na mysli při cestě z obchodu jejich snů. Možná bude v příštím časopisu Forbes vyhlášena podnikatelkou roku. Co na tom, když si vnitřně připadá jako prázdná váza bez kytek?
Jak bych jen mohla tu holku v sobě zase najít?

Vlak zastavil ve stanici České Třebová. A jí píchlo u srdce. Nakopla lodičky, hodila na sebe kabát a do ruky popadla notebook a kabelky. Na nástupišti naházela všechno do kabelky a oblékla si zimní bundu. Hlasitě se vysmrkala a setřela zbytky řasenky. Její studentské město!

Vlak se rozjel a ona najednou pocítila tu bláznivost svého zkratového jednání. Projela jí nejistota a pak nebývalá radost. Byly tři hodiny odpoledne a slunce stále nádherně svítilo. Čas na kávu v mé oblíbené kavárně MONTREAL. Srdce se jí zatetelilo blahem. Jestli pak tam ještě prodávají ty báječné košíčky s ovocem?

A pak?

Půjdu do parku a projdu se jako tenkrát.

Jen tak…

Zajdu se podívat, jestli to místo, kde jsem pracovala tam ještě pořád je.

A pak nakouknu do menzy – třeba budu mít štěstí a potkám nějakého studenta s ISICem a zajdeme spolu na přesmažené hranolky nebo šunkafleky. A večer?

Najdu ulici Viniční, na ní totiž stojí stejnojmenná vinárna a zjistím, jak chutná letošní odrůda Pálavy. A dám si k tomu nakládaný hermelín!

Samou radostí naskočila a cítila, že hned za prvním rohem se k ní přidala její mladší Já se všemi dávno zapomenutými pocity.

V hlavě jí vyběhl citát jejího oblíbence:


„Nechtěj být člověkem, který je úspěšný. Buď člověkem, co za něco stojí.“ Albert Einstein      

MY ALE CHCEME BÝT CRUSH !

Tak takové to je?

„Nesahej na to, spálíš se,“ ne, ne vy potřebujete osobní zkušenost – a už máte popálený prst.
„Neplácej páté přes deváté, bude tě bolet břicho,“  tůdle mami, stejně si tu šílenou kombinaci dám. Potřebuji si to protrpět.      
      
Podobné pocity ve mně vyvolává, kdy vzpomínám na ta slova: „Užívej si ten studentský život, dokud to jde, pak přijde srážka s realitou,“ stále nejsem ochotna těm slovům na 100% věřit, ale rozhodně již daleko více chápu, co tím řečník myslel. Až se skoro děsím, když si představím, kolik věci mi stále říkají rodiče, a mě to přijde naprostý non sense. Budu skutečně na všechny jejich rady ve stáří pokorně vzpomínat?
∞

Sedím u kuchyňského stolu a počítám si čisté náklady na život, které potřebuji měsíčně pokrýt.
Zjišťuji, že bych potřebovala nějakého Robina Hooda, co by bral bohatým a dával Irči. Spolu se mnou usrkává kafíčko strejda Strach. Poslední dobou mi chodí dělat společnost docela často. Vypráví mi příběhy o obavách a selháních. Mám chuť mu tu kávu chrstnout do obličeje a zařvat na něj, aby mě nechal na pokoji. Místo toho jen paralyzovaně sedím a vystrašeně zase projíždím nabídky práce.
Přece nepoložím všechny svoje sny!

Jsme prý generací Y, jsme digitální nomádi, kteří mají klávesnici přilepené k prstům. Prý nás definuje slovo CRUSH: „Coolness – být cool, Realness – opravdovost, Uniqueness – jedinečnost, Self-Identification – ztotožnění a Happiness - štěstí.“ (http://www.markething.cz/jak-na-generaci-y-to-vi-kniha-how-cool-brands-stay-hot)

Pod to bych se podepsala. Právě z toho mám největší strach – jít do práce, nechat se zaměstnat na osm hodin denně a ztratit tu svobodu, možnost organizovat si volně vlastní čas. Ne, nejsem líná. Dokážu stejně jako celá moje generace Y makat na 200 %. Potřebujeme k tomu však náležité  podmínky.

Většina mých vrstevníků právě končí školu, nebo prožívají hořká zklamání z prvních pracovních příležitostí: „Kdybych tam mohla vrátit čas, víc bych si tu školu teď fakt užívala,“ povzdychne si kamarádka u sklenky vína.

„Ve čtvrtek nastupuju do práce a mám  toho hrůzu, že mě budou nutit dělat něco, čemu nebudu věřit. Co mi nebude dávat smysl.“

Mám pocit, že moje generace má jednu slabinu: více přemýšlíme, než konáme. Čím to je? Snad je to teoretickým zaměřením škol, které nás učí více přemýšlet, než reálně dělat?

Jedno je mi ale jasné: oukej, možná máme moudro a znalost o tom, že končí doba chlebovek a žijeme v období srdcovek. Čím dál intenzivněji mám však pocit, že tato moudrost nám nedává právo přeskočit žitou zkušenost. Nebo ano? Copak opravdu můžu hned z vlastních myšlenek, které mám, vytvořit byznys, který bude vydělávat 35 tisíc měsíčně? Vskutku? Nebo si musím projít klasickým kolečkem?

Naše generace Y se nebojí riskovat. To je důvodem, proč je jí pak však často přilepena nálepka s jasným cejchem: fluktuant!

Nemáme závazky. Můžeme jen tak být a rozvíjet se.  Z projektu partnerské lásky, která měla dřív kolonizovat budoucnost, se stal jakýsi těkavý prvek, který buď vyjde a nebo přijde jiný. Už nehledáme „toho pravého“, ale hledáme „ten pravý vztah“ – více viz Giddens a Proměny Intimity. Něco podobného se děje i na pracovním trhu.

Sice nám už táhne na třicet, ale rodinu zatím stále neplánujeme. Nemusíme pracovat, abychom vydělali peníze a zajistili tak rodinu. Význam práce se tak posouvá – můžeme si dovolit více snít. Více přemýšlet i riskovat.

„Nezlobte se, nejsem ochotná vstávat každý den na sedmou. Potřebuji poslouchat své tělo a to mi jasně říká, že mu ubližuju. K prvnímu chci proto dát výpověď.“
Nebaví nás reprodukovat, chceme kreativně tvořit! Přetavovat naše sny v realitu, která dýchá a přináší nám peníze.
∞

Došlo mi to jednou kolem desáté večer, když jsem vyčerpaná po celém dni mentálního přemýšlení, šla se setřít schody: „Aha, tak to je ten důvod, proč dělníci často netouží tvořit. Nemají na to energii.“
Abychom mohli „fluktuovat“, musíme mít prostor nad tím přemýšlet. Jen tak si lze uvědomit, co mě baví a co je mimo mísu. To dřív nebylo možné. Pocit frustrace byl upozaděn nutností pracovat.

Žijeme tedy svým způsobem v nádherné době. Jaká to však v sobě zároveň skrývá rizika? Jaké jsou nezamýšlené důsledky všech motivačních videí velkých osobností, které něco dokázali. Spokojí se dnešní generace Y s obyčejnou prací a „standartním“ platem?

Internet jako médium umožňující i zneschopňující. Kam až to povede?

Postavy Čechovových her na pódium jen tak přicházejí a odcházejí, nechávají život téct mezi prsty a o svých snech pouze sní. To je pro generaci Z Shakespearovou, krvavou tragédií. Dokáží ji však předejít a zvrátit osud? Nebo se z této generace, pro kterou je svoboda často důležitější než plat, stanou prázdná zoombie googlící na internetu. S rozcuchanými vlasy budou sedět nad papírem a okousanou tužkou na papír, který snese všechno, budou čmárat své vize s vírou, že „možné je všechno“.

Lze si však za tuto víru koupit chleba? Stát se kazatelem vlastní originality a vydělávat na osobním příběhu jako originální značce. Etiketou budou vaše úspěchy a pády. KUP TO! Můj marketing ti dokáže, že to chceš!
∞

Tyto dny se učím pokory. Sedávám několikrát během dne s tím strejdou Strachem a vyjasňuji si, co skutečně v životě chci. Tvůrcovtví dostává odstín reálna. Vždyť ten svůj oblíbený čoko kroasant si za originální myšlenky poletující v mé hlavě nekoupím.


Učím se pokoře – před sebou samou, vlastními schopnostmi. Učím se naslouchat druhým – je to víc, než jakákoliv poučná youtube videa. Má sebejistota je podemletá nejistotou budoucích dní. Stále však ještě dýchám vůni víry, že pod tím vším je…

YOU ARE NOT ALMIGHTY

Namísto podle – píšu dle! Proč? Cíl je jasný: zkrátit text přesně o 45 000 znaků, tedy konkrétně 1/3.
TIK TAK -   a čas plyne dál.

Co se stane, když se naplní vaše nejčernější noční můra a vy skutečně selžete? To si pak strejdovi Strach ze selhání podá ruku s tetkou Svobodou.

„Děkuji, už jste zde udělal, co bylo potřeba,“  řekne mu s úsměvem.
„Jak to myslíte?“
„No, už jste svou roli naplnil, k selhání došlo, můžete odejít.“
„A co se mnou teď bude?“
„Teď?“  tetka se začne šíleně řehtat. „No teď konečně přijde na návštěvu kolegyně Úleva.“
„Tak já jdu,“ svěsil strejček ramena.
∞

„Ale proč se to stalo? Vždyť jsem se TAK SNAŽILA!“
„Vidíš, a třeba právě to nebylo potřeba.“

„Využij možnosti, kterou ti dává tragédie; ne každý je toho schopen.“                 Coelho

∞

Příběh o tom, že každá věc, se děje z nějakého důvodu. Nemusíme ji chápat. Nemusíme jí rozumět, dokonce tomu ani věřit.

V jednom domku v horách žili pohromadě prarodiče, jejich syn a taky jeho syn. Večer se vždy setkali a povídali si co se za ten den přihodilo.

A ten syn říkal jednou večer: „ No, utekl nám dnes náš jediný kůň. Už nemám žádného koně. Je to velká škoda.“  A starý dědeček řekl: „No, uvidíme, jestli je to škoda a šli spát.“

Druhý den večer říkal zase prostřední syn: „Ten náš kůň, který nám včera utekl, se dnes vrátil a přivedl sebou šest dalších divokých koňů. To je hodně dobře,“ řekl.  A starý dědeček: „No, uvidíme.“ A šli spát.  

Další den večer  říkal zase co se stalo za ten další den a říká: „Můj syn se snažil zkrotit ty divoké koně, ale jeden je hodně divoký a shodil ho ze sedla a on si opravdu hodně škaredě zlomil nohu. To je velmi špatně.“  A starý děda na to řekl opět: „No, to ještě uvidíme.“

A další den večer zase vykládali a prostřední syn zase říká: „Dnes tady byli vojáci a chtěli naverbovat mojeho syna do války, ale protože má škaredě zlomenou nohu tak ho nakonec nenaverbovali.“ 

Pointa toho zenova příběhu je, ze nikdy nevíme,  co nám přinese to špatně a nevíme, co nám přinese i to dobré. Ale určitě to nějak dopadne a s odstupem času pak pochopíme neb si uvědomáme, že to tak vlastně bylo správně.  
∞

„Využij možnosti, kterou ti dává tragédie; ne každý je toho schopen.“               Coelho

∞

Dnes jsem byla na obědě s kamarádkou. Vyprávěla jsem jí můj příběh o tom, jak se mi před živýma očima naplnil jeden z mých strachů: i přes veškerou píli, snahu, maximální nasazení, koňskou výdrž a sebezapření se to stalo. „Prostě jsem to nezvládla,“ usměju se a cítím tu úlevu a směju se absurditě toho celého pocitu.

„Víš, dost ti rozumím. Zažila jsem něco podobného. Rozhodla jsem se, že si udělám plavecké zkoušky. Jednou z věcí, které jsem se musela naučit, bylo přeplavat bazén v hloubce čtyř metrů s čtyřkilovou činkou. Nešlo to, měla jsem strach, prostě jsem se nedokázala pohnout. A to mi došlo, že i přes veškerou mou snahu to prostě neuplavu. Že přesto, že to šíleně chci zvládnout, moje tělo na to fyzicky prostě nemá.“

„Jop, we are not almighty,“ usměju se.
„No, někdy se prostě snažit nestačí. Někdy to chce prostě pustit, nechat plynout a plavat bez činky.“

Proč vlaky?


Proč ráno jezdí vlaky, když všichni ještě spí? 

Proč je nenecháme taky spát?

Představte si, že by někdo vzal vaše nahé těla a táhl by vás po studených kolejích - jak by vám bylo?