Je půl jedné. Už celých třicet
minut tiká nový rok. Dalších 365 vzrušujících dní před námi – co asi přinesou? Jsme
na vrcholu Lysé hory a po náležitém přiťuknutí a odpálení petard, směřujeme
zpátky dolů. Cesta je věru veselá - a
není to alkoholem…Je opravdu výživná – i bez klasického silvestrovského
obžerství!
Ti zkušení silvestrovští chodci
do batohu mimo sektů přibalili i boby. Chytré, to sice je, pro nás, které však
mají k dispozici pouze své nohy, značně uklouzané. Šourám nohu centimetr
po centimetru, svítím si čelovkou a pozoruju, jak se mi každý krok rozjíždí do
pozice šňůry. Tuhle v józe moc
netrénujem.. Zpočátku mnou projíždí trochu strachu, pak ale kdesi z hlubin
přichází smích a radost a mi dochází, že je vlastně úleva „nemít vše pod
kontrolou“. Jdeme s Týnkou a popadáme se za břicho, protože neustále
padáme a zvedáme se, kloužeme se a řehtáme se. Novoroční polévka musí v tom
pupku bláznit: „Copak ze mě chcete udělat banánový šejk?“
„Hele, pojď tudy,“ pobídne mě
sestra, abych namísto vyšlapané cesty, šla černou „zkratkou“ mezi stromy. První
mnou projede jasné NE. Ve druhé sekundě mnou přijdou všechny zákazy vlastní i
příkazy společnosti, zabudované vzorce rodičů i mnou zkostnatělé dogmata a
názory.
TENHLE ROK BUDE ŠÍLENÝ, rozhodnu
se sama pro sebe v duchu. Vypínám čelovku a po tmě objevuju neznámou cestu
– je to bžunda!
Jak je vzrušující porušit
pravidla, překročit vyznačenou stezku – SVOBODA větru…
Dochází mi to až o dost později,
ale chci to napsat již nyní. Ta cesta má hlubokou symboliku. Ten výšlap byl
nádhernou metaforou celého loňského roku, které „přece nemohl být tak krátký,
aby už končil,“ jak vtipně podotkla Týnka.
Začíná to vzrušením, se kterým odjíždíme z domu na „noční výpravu“.
Povzbuzeni kávou – ach, kolik káv jsem letos na těch benzínkách při tom
únavně-dobíjejícím cestování vypila – šlapeme do kopce vzhůru. Stejně jako
člověk ráno vstává s elánem a nadšením do dalšího dne a jeho mysl švitoří,
povídáme si i my dvě – bilancujeme loňský rok, vizualizujeme, co bude. A kolem
se všech stran prdí ohňostroje.
Jdeme poměrně rychle, svítíme si
čelovkou před sebou. Máme jasný cíl – dojít na vrchol! I já jsem měla v tomto
roce cíle a vize – splnily se do poslední! Citát – let your mind run to the
corners it could never even imagine – se nejenomže naplnil, ale i přetekl.
Pravda, ne vždy zcela a úplně jen v tom pozitivním. Poznala jsem, že
limity jsou skutečně pouze v mé hlavě: získala jsem báječnou práci,
dokázala to skloubit se školou. Zároveň však poznala ty nejstinnější zákoutí
mojí mysli. To zvíře, které nosím v sobě, to destruktivní, nehezké a
ošklivé já. Dneska vím, že je moje a už se proti němu nebouřím. V tomhle roce
jsem však proti němu nejednou bojovala, snažila se ho zkrotit - a má duše krvácela.
Vzrušení – nadšení – bolest – o
tom všem byl loňský rok.
Tak nějak samy od sebe s Týnkou
přestáváme mluvit a každá se stahujeme
do vlastní hlavy. Objevují se mi obrázky, plují myšlenky. Jdu a něco vevnitř mě
stahuje, jako když vypouštíte kanálem vodu špinavé vany – och, i to se mi tolikrát
stalo!
Kráčíc po „cestě snů“ jsem se zas
a znovu ztrácela v tom bludišti vlastních myšlenek – byl tam strach i
odpor, beznaděj i bezmoc. Myslela jsem to přitom dobře – mířila jsem na
konkrétní cíl, ale úplně jsem se přitom zapomněla usmívat a koukat kolem.
„Jééé, koukej na ty světýlka!“ z přemýšlení
mě vytrhne hlas mojí sestry a já nechávám ty smyšlené vrány odletět a upínám
svou pozornost opět ven „Páááááni,“ vydechnou mé oči – „To je jako u moře!“
TOLIK SVĚTÝLEK. Tolik světel, tolik
nádherných duší jsem v tomto roce potkala a pro tíhu vlastních myšlenek
jim to často ani neřekla. A co víc – mluvit je jedna věc, žít TO věc druhá. A
já to nejmíň žila se svou vlastní rodinou…
Máte už své předsevzetí? Já už
ano – být víc pro druhé, míň se ztrácet v břečkách mysli nad mým životem.
Však on se o sebe, kluk nějak postará.
JSME NA VRCHOLU!
A jsme tam o dvě hodiny dříve!!!
Po sekundovém KONEČNĚ! Následuje otázka: „Co teď“?
Och, i tohle jsem prožila –
dojdete na vrchol, dotknete se cílové rovinky, otočíte se a zeptáte se sami
sebe: „A to má být všechno?“ „Pro to tolik povyku?“ „Tolik potu a bezesných
nocí?“ „A nemohla bych tu cestu jít ještě jednou a tentokrát si ji užít?“
A KDY UŽ KONEČNĚ BUDEŠ SPOKOJENÁ?
Křičí na vás ta rybářova žena, ale vy ji neslyšíte. Já ji neslyšela.
Nemít žádná očekávání – i tohle
mě učil loňský rok.
Pokora – tu jsem si uvědomovala
snad denně!
Po krátkém rozčarování, se
rozjíždí zábava – posledních 120 minut roku 2014. Představte si, že vchází do
dveří v celém svém lesku a nádheře jako váš idol vystřižený z hollywoodského
filmu. Jak ten rok vypadá? Co vám přináší? Jaké plody Vám dává ochutnat? Co
získáváte, když ho políbíte na rty?
Já v tom mám jasno! A Vy?
Petardy, rachejtle a šumění bublinek
– opravdu něco skončilo? A jiné začalo? Nebo to všechno prostě jen pokračuje…
Tady nahoře mi dochází písmenka,
která jsem si dva dny zpátky napsala do deníku:
„Láska bez rodiny je stejně prázdná jako úspěch bez uznání. Můžete být
na vrcholu, ale pokud se nemáte s kým těšit a radovat – co z toho, že
máte titul GÉNIA? Pak můžete být víc, jen tak upéct bábovku a sníst ji v rozhovoru
nad aktuálními slevy LIDELU.“
Máčkám k sobě svoji drahou
sestru a jsem šíleně šťastná, že je tady se mnou!
To řehtající se Já, které schází
z vrcholu s kupou modřin na zadku rozhodně cítí, že část té staré holky
zůstala utopená ve starém roce, pod těmi chipsy zalitými coca colou.
STANIŽ SE.
Jsou tři hodiny ráno. Auto je v garáži
a dostavuje se zasloužená únava. Ano, loňský rok byl hodně i o vyčerpání. Zjištění,
že i když děláte miliardy naplňujících věcí, potřebujete prostě odpočívat. Sem tam
nic nedělat. Nenastavení si energetických hranic vede k tomu, že se cítíte
jako ta upálená čarodějnice. Jste to však vy sama, kdo si staví vlastní
hranici.
TENHLE ROK BUDE BLÁZNIVÝ!
„Jdeme do sauny!“ oznámím s nadšením,
které probublalo ze zbytku kofeinu a cukrů, své sestře.
Potíme se do půl páté do rána.
Horečnaté stavy těla střídají mrazivým sněhovým ochlazením buněk. Valíme se ve
sněhu jako dva lachtani a je nám nádherně.
„Jestli je TOHLE důvod, proč lidé
fetují, tak je naprosto chápu,“ říkám Týně s euforickým úsměvem, když mým
tělem projíždí miliardy jehliček, zatímco má hlava je prázdná jako bambusová
skořápka od kokosu.
Ten loňský rok byl zkrátka koňsky
divoký, splašený a sprintující…
A já přeji nám všem, aby ten
letošní 2015 byl nejenom koňsky silný a odhodlaný, ale i uřehtaný a vyhazující si z kopýtka!
I HA HÁÁÁÁÁÁÁ
0 komentářů:
Post a Comment