ŠVÉDSKO 2015

8.1.

ŠVÉDSKÉ SVĚDECTVÍ 2015

Přemýšlela jsem, jak svou cestu pojmenovat. Jak pojmenovat tento odkaz. A nelíbilo se mi slovo příběh, protože v něm je příliš mnoho prostoru pro tvorbu a vymýšlení si a já chci být autentická. Jednou ráno ve vlaku směr Bratislava jsem si vzpomněla na vzpomínku, jak jsem byla v Holandsku směr kurz Manifestace hojnosti. Jen jsem tak seděla v kavárně, pila latté a jedla panini a vibrovala jsem maximálním pocitem štěstím. Pamatuju si, že mou hlavou tehdy projela myšlenka: ty jo, já bych si tak přála jen sedět v kavárnách psát, aby mi za to někdo platil.

„Když něco chceš, celý vesmír se spojí, aby se to opravdu mohlo uskutečnit.“ Coelho

Loni jsem získala úžasnou práci – stalo se.

Teď jedu směr Švédsko alá kreativní prázdniny.

Tohle není vymyšlený příběh – tohle je život.

A tak jsem se tomuhle odkazu rozhodla dát úplně jiné pojmenování: ŠVÉDSKÉ SVĚDECTVÍ 2015.

Staňte se mými svědky na cestě za kreativitou…

19.1.2015

DEN MÍNUS JEDNA  – balení!

Hážu na postel všechny ty věci, co budu potřebovat. Jedu v „minimalistickém stylu“ – haha! Po půl hodince si začínám připadat jako ta romantička, které se přestěhovala na samotu u lesa. Najednou to však nejsou jenom idylické obrázky z okna, ale někdo musí i nasekat dřevo, zatopit…

PROBOHA! Jak ty věci do příručního batohu najdu. Chvíli bojuju s myšlenkou, že si přece jenom připlatím větší zavazadlo (kolem to slyším ze všech stran). Na chvíli si představím, jak se tahám zasněženými kopci s velkou krosnou. ANI NÁHODOU! Budu přísná!

Teda jako jsem spíš optimistka, ale tenhle pocit se při hromadě oblečení, které jsem si nazvala „něco málo si sebou vezmu“, vytrácí jako mávnutím kouzelného proutku.

A tak z málo triček udělám ještě méně triček. Omezím počet kalhotek i ponožek – hold se bude víc prát. A v duchu se ušklíbnu nad svou představou vzít si „mini“cestovní žehličku na vlasy – NO TO URČITĚ. Je mi líto, že si na check-inu mi sice asi projdou dvě bundy navrstvené na sebe, ale dvoje boty na sebe FAKT NEOBLÍKNU! Jedny musí zůstat doma. Knížky půjdou do kapes, malovátka stranou – uf, ale jo 10 kilo  - TO PŮŮŮŮJDE!

Je to zvláštní, když jsem si koupila letenku, zažívala jsem mánický stav štěstí. Teď je ten okamžik odletu zase o kousek blíž a já cítím podivný klid, jako bych se balila do Brna.

„Přeji ti, ať tam najdeš, co hledáš,“ přálo mi okolí, když jsem říkala, že si beru „kreativní prázdniny“ a potřebuju vypnout od svých myšlenek. Víte co? To je na tom úplně to nejúžasnější. JÁ TAM NIC HLEDAT NEJEDU!

Milující rodinu mám tady, práce se mnou částečně pojede po e-mailech, zbytek počká. Škola začne, až se vrátím. Nejedu hledat smysl života, novou lásku ani sebe sama. Mám pocit, že čím se v posledních dnech blížily dny odletu, tím víc mi to docházelo. A já jsem za to šťastná. Řada lidí jezdí utéct, myslí si, že když odjedou, tak se ty věci vyřeší, přijdou na nějaké nové, skvělé, inovativní řešení. Nejsem bláhová…tady je to fakt jen o tom, začít víc myslet na druhé. Ale k tomu potřebuju zkrotit tu svou neposednou hlavu, která mě v noci často nenechá spát…

Aha, tak jsem Vám nekecela – jedu tam za kreativitou, neb jak napsala Stanislava Mrázková „je to mrška neposedná a v domovině často vyhasíná“.

DEN NULA – ODJEZD směr PRAHA

A je to tady! Jsem vzhůru od 4 od rána. Cítím vzrušení, nadšení a radost. Je to neskutečné  - ODKUD SE TO BERE? Roztřeseně odevzdám poslední esej – nechť se děje vůle akademická! Začíná měsíc SKUTEČNÉHO JÁ!

Sedím ve vlaku a koukám z okna. PRÁVĚ TEĎ NIC NEMUSÍM!!!!! A přesto mi v hlavě jede jedna myšlenka za druhou – je to k nevydržení. Takový příval energie. A já se jen musím smutně usmát, když si vzpomenu, jak celá ta myšlenka ODJET vlastně vznikla.

Nebylo to alá: hmm, tak kam bych jela? Kam by se mi tak chtělo?

Ten popud hodně připomínal začátek z nové knihy od Coelha – Nevěra. Měla všechno, co chtěla, ale nebyla šťastná.  Namísto ranních skoků s postele s radostí a energií, to byla dlouhá, táhlá rána. Někdy šmrncnutá úzkostí, co všechno za ten den musím stihnout.

Všechny ty příchutě parádních věcí, které jsem dělala, nějak zatuchly. A smrděly všude. Ve všem co jsem dělala. Chyběla mi moje vlastní energičnost, kterou tolik miluju!

Když se z radostí stanou povinnosti, někde něco neklape…

Ten klik, který jsem zmáčkla a fakt tu letenku koupila, byl opředen strachem. Měla jsem vnitřní pocit, že nemůžu odjet, že tady je spousta věcích rozběhnutých, že mi spousta věcí uteče, že je to sobecké…

Ale zároveň ten vnitřní hlásek křičel: PROBOHA UŽ VYPADNI! Dávalo mi jasně naznat moje tělo, i ustarané pohledy okolí.

Překonat ten strach ale nebylo úplně snadné. Musím vám ale něco říct – byl to jen pocit. Všechny ty černé obrazy: „jak to vezmou v práci“, „Jak zvládnu školu“ – vše šlo hladčeji, než jsem si představovala. BYLO TO GENIÁLNÍ! Stejně jako tady ten cheesecake – mňam.

Píšu o tomhle všem, protože se o těch věcech s váma bavím a vím, že prožíváme všichni to stejné – strachy o budoucnost, nejistoty z toho, co bylo a nedůvěru z toho, co by mohlo být. A já vám jen chci říct -  ONO TO FAKT JDE!

Hodně mě inspirovala kniha PODNIKÁNÍ Z PLÁŽE a jedna myšlenka uvnitř se stala mým mottem:

„Abyste měli výsledky, které většina lidí nemá, musíte dělat věci, které většina lidí nedělá.“ –podnikatelská „lidová“ moudrost in Stanislava Mrázková (2014: 100)

 Co uděláš JEŠTĚ dnes, abys byl/a jiný? Aby ses odlišil? Aby necítila na ramenech jen tu zodpovědnost. Abys večer neulehal s hlavou plnou povinností.

Co to bude? GO – GO – GO !

Výsledkem Ti radost.

NAPIŠ MI O TOM!

21.1.

DEN PRVNÍ - ODLET

10,7 kilo ! To ta Termoska…

„Obávám se, že vám to budu muset odbavit. Že vaše příruční zavazadlo nesplňuje povolené rozměry.“

„To není, možné! Ještě jsem to doma přeměřovala,“ dušuju se!

Už, už mizí moje nadšení z toho, jak parádně ušetřím, že neumím cestovat minimalisticky a jak kvůli svojemu pitomému „šetřílství“ nakonec budu muset zaplatit plnou palbu za odbavení batohu. Uf uf.

„No mě se to moc nezdá,“ pochybuje paní za pultíkem.              

„Ne vážně jsem to doma ještě zkoušela, abych předešla právě této situaci,“ přesvědčuju ji o naprosté vhodnosti batohu, se kterým jsem schopná v Tatrách fungovat i několik dní. Copak jí budu vysvětlovat, že mám na spodku třísezónní spacák, který zabírá 1/3 batohu… Mezírky jsem zaplnila vskutku poctivě – jak mě to naučil. Ovšem výsledkem je, že je batoh do stran – ehm, řekněme objemnější.

Paní nejistě bere žlutou pásku a lepí na ni CABIN BAGGAGE APPROVED. „No, tak já vás teda pustím, ale kdyby vás dál nepustili, tak se budete muset vrátit.“ 
„Děkuji, jste úžasná,“ zašeptám a děkuji Vesmíru, že vyslyšel moje včerejší prosby, ať vše proběhne hladce.

Jsem vděčná, že paní nechtěla zvážit i ty dvě bundy, co mám na sobě…

Zažívám to POKAŽDÉ! Pokaždé, když procházím letištním rituálem, který miluju, mnou proudí adrenalin smíšený se stresem, že to bude hodně těžké, nebo hodně objemné. Když cestuju s příručákem i velkým kufrem, mám vždy představu, že poletím JENOM S KABELKOU – JEŠTĚ NIKDY JSEM TO NEUSKUTEČNILA :D Vždy se nakonec rozhodnu „maximálně minimalisticky“ zaplnit i ten příruční kufr.

Vybavuje se mi vzpomínka, když jsem jela na školu v přírodě. Přijela jsem a všichni se smáli, že mám obrovský loďák – od té doby mě to pronásleduje stále, celý život. A nejvíc ten pocit, že moje zavazadlo nebude uznáno, stejně jako tehdy těmi spolužáky, pociťuju právě na letišti…

Postupuju jako společností řízená střela podél řadových pásek – zprava, doleva. Ať žije institucionalizované chování! Žádná řada tady není, ale stejně ty pásky nepodlezu. No, proč na sebe upoutávat zbytečně pozornost víc, než je potřeba, že?

Mířím k místu, kde kontrolují letenky. Polije mě horko. Ty vole, to nedám…Jestli mi přálo štěstí a paní mi fakt nalepila tu žlutou nálepku, která mi ušetřila několik euro na švédský koláč, a i jestli existují andělé, kteří mi přitom pomohli, pochybuju, že teď nějaký přifičí a zvětší ten nereálně malinký prostor, kterým mám PŘÍRUČNÍ zavazadlo procpat.

MILUJU VLAKY – tam nikdo neřeší, kolik toho máte…

Klid, Irčo, klid – dýchej…

Vzpomenu si, jak jsem jednou vracela videokazety do půjčovny, s úsměvem jsem je prodavačce vrátila, usmála se a poděkovala. S ledovým chladem mě odbyla a dál si mě nevšímala. Byla jsem tehdy zaražená. Byla to úplně jiná reakce, než na kterou jsem byla zvyklá, když kazety vracel taťka. Smutně jsem mu to tehdy ten den vyprávěla: „No, jo ale ty jsi holka,“ smál se tehdy pobaveně.

Tak, jo jsem holka, pomyslím si a vyrážím k jediné přepážce, kde stojí postarší pán. Ani mě nenapadne batoh sundávat. Směju se a dívám se mu do očí.

„Dobrý den,“ prohodím hravou melodií v hlasu. Pán se usměje a dáme se do řeči. Pobaveně si prohlíží mojí fotku na občance, kde mám jednu stranu vlasu kratší než druhou. „No dneska to máte nějaké jiné.“ (Co tím myslel, mi dochází až později, když navštěvuju toalety a vidím, že ani pod ranní vodou a hřebenem se vlasy poddajně neusadily na své místo – mám na hlavě vlnu. Objem, který je větší na pravé straně než na levé).

Přeju pánovi krásný den a jsem neskutečně vděčná, že si nevšiml té žluté krabice, co mám na zádech. Že by ti andělé FAKT FUNGOVALI? Poslední štace – pak už jen kafe a krosant! Vyndávám noťas, mini krémy a ještě miniaturnější zubní pastu. Tady se už ale se žlutou páskou cítím bezpečněji. Projdu a nepípám. Ale to by nebylo, aby i tady nebylo pobaveníčko.

„Slečno, co to máte v té bundě? Asi jen nějaké náušnice, nebo něco. Je to kovové.“ Zeptá se mě paní za skenerem.

Chvíli přemýšlím, co všechno jsem do těch kapes narvala. Náušnice patřili na seznam „minimalizovat“. A pak mi to dojde, usměju se.

„A jóóó, to jsou čínské koule,“ odpovím.

Paní mi věnuje nechápavý pohled, muž, který kontroluje její počínání, vypadá pobaveně. Vytahuju svůj vánoční dárek „vyrovnávající energii chi v těle“. Zvednu kovové kuličky, začnu si s nima pohrávat a oni začnou vydávat uklidňující tónu.

„Páni, to je takové meditační, co mi se tady ještě dneska nepřiučíme,“ směje se muž a pouští mě dál. Balím si své saky paky, a mířím směr nejbližší kavárna.

Klasický „cestovatelský look “ – batoh větší než já, v ruce miliarda větší, vlasy do všech stran, šála na křivo – ALE S KULIČKAMA V KAPSE A ŽLUTOU PÁSKOU K TOMU!

Všechny moje nejčernější představy o tom, že neodletím, protože COKOLIV se rozplynuly jako ta pěna latté, která právě zmizela v mých ústech.

Je čas vzlétnout.

DEN DRUHÝ – ZAPOMENUTÁ KOUZLA FALUNU

Pamatuji si památná slova taťky, když jsem mu jako středoškolačka říkala: „Já bych si jednou přála jen tak cestovat a psát.“

„Však můžeš,“ řekl prostě bez sebemenší pochybnosti.

DÍKY TATI!

                               Nikdy neberte dětem jejich sny!

                                                                                                              A nikdy si je nikým nenechejte vzít ! ! !

∞

Znáte to, něco hledáte a z poličky se na vás sesype album starých fotek. A s ním na vás vypadnou i staré vzpomínky a pocit. Jak jste se tehdy cítili, jak jste byli mladí, jak jste žili, čemu jste věřili, o čem jste snili!

Nebo máte takovou tu „nostalgickou“, přehrabujete se ve starých věcech a koukáte na letáky, založené prospekty, časopisy….

∞

Sněží. V termosce mám čaj. A na hlavě čepici. Vyrážím směr staré prošlapané cestičky, kterými jsem rok chodila do školy.

Po včerejším šrumci: KÁVA – NALGESIN – VYČERPÁNÍ – MIGRÉNA – RADOST – ŠÍLENSTVÍ – RADOST !

Cítím lehké vyčerpání v kostech, ale zároveň chuť se jen tak projít venkem.

Jdu! PO chvíli míjím jezero a mě napadne udělat fotku. Proč? Pro koho? Popisek „Irča ve Falunu“ – na co? Já to nepotřebuju. Stačí mi, co cítím zevnitř! Je to KLID!

Všichni v tom životě hledáme rovnováhy. Respektive SNAŽÍME SE O NI, ne? Máme dost článků a znalostí o tom, jak být v klidu a v pohodě a přesto se nám to zas a znovu nedaří a nejde. Moc práce, moc starostí, moc myšlenek, moc vzruchů.

Mijím staré, krásné domečky. Tady ve Švédsku jsem to všechno měla. Perfektně vyvážené misky vah: práce alá škola – přátele – sport – super jídlo!

JÉ HELE MŮJ OBLÍBENÝ SUPERMARKET! Mňam!!!

Nebylo to takové „musím se s ní domluvit na kafe, protože už zase celý den osamoceně sedím v textech a vlastních myšlenkách“. Nebylo to „sakra, už jsem zase nebyla tři dny běhat a následující dva to určitě nezvládnu“. Všechno se to tady nějak dělo, samo od sebe.

PLÁN – to je recept na všechno – pche!

Jsem pobavena, když pozoruju tu hlavu, která ještě stále dojíždí na městský, uspěchaný režim. Ráno po józe sedám na chvíli k mailům a uvědomuju si, že přesně to je vzorec, který jsem sem přijela převést.

Jdu lesem a uvědomím si, že teď nepřemýšlím, co všechno musím udělat do školy, kterým klientům odepsat. Dokonce na chvíli vypouštím i projekt. Ale hlava stejně zase jede na plné obrátky: co chci vidět, s kým se potkat, co sníst, co zažít.

PLÁN – PLÁN A ZASE DALŠÍ PLÁN.

Z jednoho běžícího kolečka do druhého. Asi to bude ještě chvíli trvat, než si to sedne.

A HLE – PRVNÍ možnost: přichází mi smska a narušuje plány! Jdu na kafe.

Dovolte si nabourat Vaši strukturu dne – číhá tam SVOBODA!

23.1.

DEN TŘETÍ – TĚLO JAKO STROJ/VŮDCE

Říká se, že život jsou vlny. „Nahoru a dolů.“ A mě teď a tady přilítá ze shora myšlenka, co kdyby to bylo, jak pravil Buzz Rakeťák v Příběhu hraček: „Vzhůru do nekonečna a ještě dál!“

∞

Tak jo, dneska začínám rozhodně jinak! Beru si do postele knihu Umění zahálky a čekám, co se přiučím. V posteli s županem, bez vědomí času.

„Štěstí je, když se vrátíme sami k sobě a nevyděsíme se přitom.“ W. Benjamin

Kolikrát jsem se za poslední rok při pohledu do zrcadla vyděsila: „Takhle fakt vypadáš? No potěš klobás!“

 „Nechej se vést tím tělem, to tělo ví, to tělo tě vede,“ říkám tak často svým klientům a klientkám a pak mimo pracovní zdi jedu na doraz.

Tělo je náš strojvůdce. Z nějakého důvodu si však to slovo rozpojujeme na dvě a děláme z našeho těla stroj. Místo spánku do něj valíme kávu, aby mělo energii. Napínáme ho jako luk k prasknutí a ono pak křičí: „tak mi dej alespoň ty hranolky!“

Neposloucháme ho, absolutně vůbec! Práce je nám důležitější než ten nejposvátnější nástroj, který nám ji de facto umožňuje. A když určitá část těla bolí, ještě se na ni zlobíme, že nefunguje tak, jak by měla, protože mi ji teď prostě potřebujeme – ale on to byl nějaký průběh toho, jak jsme se k němu chovali, že?

∞

Včera jsem šla spát s příjemným brněním v těle, že si dnes půjdu zaběhat. Proběhnout si všechny ty staré cesty a cestičky. Tu deseti kilometrovou trať, která mi byla roční meditační štací. Těším se do té doby, než se přiblíží jedenáctá hodina – to jsem chtěla vyhěnout. Pak moje mysl začne koukat na teploměr, přemýšlet, jestli tam není moc velká zima, jestli bych neměla ještě něco napsat – výmluvy, výmluvy, výmluvy – znáte je?

Chuť těla je silnější. Oblíkám oteplováky a pohory (já vím, ne úplně tradiční oblečení na běh, ale vzpomeňte na můj minimalistický batoh) a vybíhám. Pozoruju v sobě strach…vánoce byly dlouhé a nevím, jak vy, já se příliš nevzdalovala od mísy s cukrovím. Koprovala jsem celé svátky – chuť a nadšení se střídá s nejistotou: „uběhnu to?“ „neuklouznu?“

Máte nějaký sen? Vizi, cíl? Chcete něco a pochybujete? Je to normální…Důležité je se nenechat polapit strachem a vyběhnout.

Běžím, míjím má oblíbená místa. Je tam nadšení. Pak se objevuje kopec a já polevuju.

Ano, nejde to jít neustále stejným tempem – ani v životě. A jak často si to vyčítáme, že teď nemáme energii, že teď nemáme nadšení. Místo abychom to prostě jen přijali a zvolnili.

Zhluboka dýchám. Nohy se mi zabořují do směru a proudí mnou euforie „já to zvládnu“. Připadám si jako jedna z těch sněhových vloček a vybavuje se mi článek Pavla Morice Žijeme jen zrnko písku, ale přitom máme celou Saharu. Přestává mi stačit dech… Tohle je pořádný kopec.

Kolikrát máte pocit, že jste si toho naložili přespříliš? Ztrácíte chuď to dotáhnout do konce, přesto, že vám cíl dává smysl. Přesto že víte, že až doběhnete, budete se cítit fantasticky.

Vybíhám na kopec a přede mnou se otevírá pohled na Varpanské jezero. Moje vlastní představivost mě závala do Švédských kopců. Chtěla jsem onen „restart“. Na začátku roku 2014 jsem si nalepila na tabuli vizí letadlo, na konci roku 2015 koupila letenku  - že neuhádnete jaká to byla společnost? Ano, Norwegian – ta, co lítá na sever…

Věříte mi, že TOHLE všechno je možné?

Vzniká to ve vás, ve vaší mysli. Stačí vyběhnout a nezaleknout se vlastních pocitů.

„Měla bych běžet dál…“ nechce se mi.

Up and down. Jsem asi v polovině a náhle ten cíl, jak mi bude chutnat jídlo, přestává být motivací. Přichází brutální vlna odporu. Najednou přemýšlím, že už už chci být v teple, u čaje. Ha – už už mít hotovo. Ale takhle to nefunguje! Vše má nějaký průběh. Do toho se objevuje  rozcestí v pravo či vlevo? Splašeně se koukám na obě strany, moje kognitivní mapa selhává, můj plán se bortí. Chtěla jsem to jinak – pche! Aby to nebylo málo poetické objevuju tuhle značku.

Rok koně! Byl rychlý, zběsilý a splašený. A klusala jsem v něm často osamoceně, bez dechu.

Běžím a nemám páru kudy. Jedna půlka je klidná, druhou to naprosto irituje: „jak jsi mohla ztratit směr?!“ Jsem naštvaná, že to nejde „podle plánu“.

„Uvědomuješ si, že Tvoje naštvání na mě pramení z toho, že jsem nenaplnil tvoji PŘEDSTAVU o tom, jak bych měl reagovat?“ řekl mi o prázdninách a ta pravda mě nepříjemně praštila do nosu podobně, jako mě teď v nose cítím ten mráz.

Zbavuju se tedy své představy o tom, jak by to mělo být a nechávám se vést vlastníma nohama – však někam doběhnu – či?

Paralely: víkend – domov – moje představy a zklamání. Projekt – vize – web – listopad – nenaplnění – zklamání.

Je důležité mít cíle, ne vždy však přináší maximální uspokojení se jich držet.

Běžím a běžím -  a mám pocit, že už nemůžu. Už cítím každý sval v těle. KONEČNĚ MI PŘESTÁVAJÍ PROUDIT MYŠLENKY a vnímám jen vlastní dech. Zažívám FLOW, o kterém jsem četla ráno v posteli.

Beru za kliku a otevírám dveře bytu. Vařící vana rozmražuje moje zmrzlé tělo a já cítím hlad, euforii, ale ještě něco…

Něco, co se objevuje vždy, když si splníte to, co jste chtěli. Je to radost, ale často i zklamání -  „a to je všechno“?

Maturita – žádné zemětřesení.               
Konečně naplňující práce a vy už zase jako krtek ryjete a hledáte, kde byste, co byste.
Dny, kdy vám myšlenka na běh Falunem nedala spát a najednou je po všem. 
Copak to nikdy neskončí?

A právě o tom je – je to CESTA. Ale nezapomínejme se dívat kolem. Nechejme jí plynout a vězme, že sebelepší projekt a sebeušlechtilejší práce v sobě obsahuje všechny pocity: vášeň i beznaděj, radost i odpor. Vždyť každá cesta se klikatí…

Přibíhám do bytu – napsala jsem. A událo se přesně to, co po józe – většinou se cítíte nejlépe až po ní!

Možná jste se zamysleli, kde tady vlastně bydlím? Pod švédským smrkem jako správná liška? Ani omylem! Zmrzlinu mám sice ráda, ale hezky zpod peřiny. Stala jsem se výsadním hostem mé báječné přítelkyně Lenky a jejího ruského přítele Dimy.

Od příjezdu o mě pečuje jako druhá máma. Mám vnitřní potřebu to nějak vrátit, a tak se (genderově stereotypně) snažím prodrat alespoň jeden večer k mytí nádobí, abych se revanžovala po báječných gluten-free těstovinách a dalších laskominách – ALE NEMÁM ŠANCI!

Tohle je Dimova parketa. Má v tom svůj systém. Tvrdí o sobě, že myje nádobí lépe, než myčka. A k tomu mě napadá otázka na tělo na vás: „Dáváte vidličky do odkapávače nahoru nebo dolů?“ Děsíte se víc toho, že na to chmátnete rukou, kterou jste se předtím škrábali na hlavě, nebo plísně, která si vesele roste na spodku odkapávače? Jo, já taky nad některýma věcma nepřemýšlím – tady to má ale svůj řád! Dimův! No řekněte dámy, jak by vám konkrétně imponovalo, když by muž po večeři sám od sebe sklidil nádobí a umyl by ho? Sám od sebe, bez jakýchkoliv náznaků. Mě osobně velmi! I když zase střežme se vlastních přání! Minulý týden jsem dočetla knihu Není přání, jako přání, kde si hlavní hrdinka přála dokonalého muže. Dostala ho! Výsledkem je pasáž v knize, kde nahá roztouženě leží na posteli a nevěřícně zírá na svého pana dokonalého, který pečlivě sbírá rozházené vršky kolem postele a úhledně je skládá do komínků. Zkrátka – BACHA NA TO, CO SI PŘEJEŠ :D

A když jsme ještě u toho vaření…

∞

„Proč? Proč to najednou jde?“ úplně tady uprostřed té švédské kuchyně slyším hlas mamky. A já se sama pozastavuju nad svou vlastní leností. Vánoce byly ve znamení šárvátek. Kuchyň byla pro mě a mamku bitevní pole – když se jedna objevila, druhá mlčky vytahovala bílý prapor a vyklízela prostor. Dvě ženy, dva názory na život – včetně toho, jak se krájí brambory, nebo vaří těstoviny. Ano úsměvné, ale zároveň krev pijící a ubíjející.

Znáte to?

Koukám na tu švédskou linku a kontroluju, jestli tady po mě nezbyla nějaká zaschlá mrkev, nebo rozmázlá fazole. Pečlivě umyté nádobí se odkapává. Jsem otřesena vlastní svinovskou nedůsledností. Proč to najednou jde? Hm, beru ti tu vlastní výtku k srdci a vlastně chci jen říct: promiň, mami =)

Přemýšlejte nad tím, kdo vám co říká, ať nemusíte jako já jezdit do Švédska, aby vám konečně docvaklo vlastní ignorantství!

Alias, jak nám kdysi řekla Brandon: „Poslouchejte každého jakoby k vám mluvil Bůh.“

24.1.

DEN ČTVRTÝ – Ach, nechoď, nechoď na jezero!

„Sepište si projev nad svým vlastním hrobem. Pokud si totiž chcete udělat jasno o cílech svého života, neexistuje lepší prostředek než promýšlet celou věc od jeho konce. “ Umění zahálky: 255

∞

Poslední dobou se mi děly divné věci. Je jasné, že když googlíte letenky, kabáty a podobně - a blik už vám skáčou obrázky na FB. Ale začalo se mi častěji a častěji stávat, že jsem na něco jen MYSLELA a ty obrázky se na FB začal objevovat úplně stejně. Bavila jsem se s Terkou v Brně, že si už jako fakt musím dokoupit nějaké trička – druhý den mám na FB nabídku super výhodné sady triček od Bonprix. Nebo se mi stalo, že jsem měla na něco chuť a náhle se objevila nabídka od Slevomatu na Tiramisu. Trošku strašidelné, že? Možná jsem částečnou odpověď dostala včera u báječné večeře u Lenky od místního studenta Slováka.

U sklenky vínka nám řekl, že na svými smart phony člověk nemá žádnou kontrolu a že vysílají takové signály, které dokážou podle nějakého algorytmu zachytit to, o čem se bavíte a sbírat tak o vás určité informace. (vysvětloval to vědečtěji, ale byla to moje druhá sklenka vína a mysl nebyla úplně čistá) Jo, zní to jako sci-fiction, ale vysvětlovalo by to všechny ty „záhadné“ reklamy, které mi skáčou na FB, zrcadlící moje vnitřní myšlenky.

Říkal i, že když se s kamarádem bavily přes „google-skype“, tak mu pak začaly skákat reklamy spojené s probíraným tématem a vyhledávač automaticky vyhledával určitá slova.

Projíždí mnou pocit hrůzy. Co když jsou ty počítače už teď chytřejší, než běžně reflektujeme?

Big Brother is watching you…musím si znovu přečíst Orwellovu knihu 1984.

Čapek se probouzí v hrobě…

∞

Věříte na náhody?

Lenka jo, já ne! Venku sněží a s ní debatuju na toto téma. Cítím uvnitř úžasný klid. Ticho – totální! Pouští mi svou oblíbenou písničku a já ji Týnčinou pocitovou (jmenuje se Pocity, ale prý ještě není dokonalá, tak vám do té doby nabízím její web s dalšími skvosty)

Poslouchám její slova a uvnitř hrudi se mi rozlévá hřejivý pocit lásky. Venku na sáňkách táhne nějaký pán tři malé špuntíky. Smějou se.

∞

18. Tolik by bylo (skoro) před sedmi lety. Dneska je to počet kilometrů, který urazíme na Runnu – zmrzlém jezeře. Jdeme ještě s Hankou a já se šíleně těším, až se budu posouvat, co noha nohu mine. Kde se vzala, tu se vzala, jako sněhová vločka se snesla slova a dala dohromady Erbenovu báseň:

„Ach nechoď, nechoď na jezero. Zůstaň dnes doma, moje dcero.“

Já jdu, spolu se stopadesáti Švédy v kapse (vynásob třemi), které vyměním za bruslící lyže a boty mojí velikosti. Vydáváme se na zamrzlé zrcadlo a proháníme se jako s větrem PROTI NÁM! Je to jako boj s větrnými mlýny. Počasí není značka ideál, ale výsledek je dokonalý – cítíme každý sval.

O tři hodiny později vymrzlí otevíráme dveře bytu a všichni se (postupně) střídáme v koupelně a u ledničky – jak naplňující dokážou být maličkosti! Třeba když vašemi vlčímu, prázdnému žaludku nabídnete brambory s vajíčkem – mňam! Sedím v křesle v Dimově o tři čísla vytahaném svetru. Už dlouho jsem nebyla TAK ŠŤASTNÁ!

Cítím tělo, mám plný pupek a je mi teplo. Nadšeně pozoruju, jak myšlenky, které mě ráno nenechaly opět spát, se KONEČNĚ líně otáčí jako tuleni. Neběží jako křečky v kruhu, jen se tak líně válej v křesle jako já.

∞

Skončím tím, čím to začalo. Kuchyň (prokleté to místo).              
„Budu upřímná,“ Lenčin úcul. „Trošku mě vytáčí, jak taháš ten župan po zemi.“              
„Jééé promiň.“
„Né, to nic stejně ho vyperu. No a ty rukávy sis mohla vyhrnout, než je poliješ, ale teď už je to jedno. Dám to do pračky, až odjedeš.“          

MAMINKO TY TO VIDÍŠ :D          

∞

Možná dnes žádná velká moudra a možná že právě o tom to dnes bylo. Najít v té prostotě a běžnosti TOLIK mrazivé NÁDHERY!

25.1.

DEN PÁTÝ – ŽÍT VE ŠVÉDSKU?

„Virginia Woolfová byla významná anglická spisovatelka, literární kritička, esejistka, vydavatelka, filozofka a feministka.“ (píše Wikipedia). Byla první ženou, která ve dvacátých a třicátých letech problematizovala zobrazování žen v literatuře a popsala faktory, které ženám bránily literárně se vyjadřovat. V knize Vlastní pokoj poukázala na důležitost jejich finanční nezávislosti, aby si mohly dovolit vlastní tvorbu.

Je šest hodin ráno. Sedím tady ve vlastním švédském pokoji a nerušeně píšu. Dolehá ke mně její pravda.

∞

Ráno se potkávám s Jimem. Kamarád Švéd, kterého jsem neviděla tři roku. FÍKA =) čaj a příjemný pokec nad tím, jak plyne život. Oženil se, čeká baby má psa a barák – takový normální švédský stav. Trošku si posteskne, že nemá práci, která by ho naplňovala. Dělá typicky marxovu odcizenou práci. Za jeden týden opracuje 66,6 hodin dole v dole. Další týden má volno. Dostane za to 25 000 Švédů – jak mi řekla Lenka: „Nepřepočítavej, ber to jen jako číslo.“ Je to normální plat. Koukám na muže, který měl před třemi roky sny, plány a ideály. Teď si stýská, že kvůli psovi nemůže moc cestovat. Povzbuzuju a motivuju ho.Vykládám o knize Podnikání z pláže. Navíc se mu upřímně přiznávám: „Hele já sice cestuju, ale zase nemám tak krásný prstýnek na levé ruce jako ty,“ Vtipkuju. 

VÁŽNĚ VTIPKUJU !

Povídáme si o různých životních příbězích a situacích. Jeho manželka Polka, kterou potkal na Erasmu ve Varšavě už žije ve Švédsku. Hledá práci – mladá a vystudována…Švédko je v tomhle trošku Kocourkov. Sice má „open-minded“ politiky, ale skutečnost je lehce jiná. Drahá Anna s tituly pracuje na ranní směnu v bistru – a učí se Švédsky, to je základ!

Znovu si tak říkám, jak mě vzrušuje myšlenka žít mimo ČR. Je tam nebývalá svoboda. Člověk úplně vykolejí z běžných myšlenkových schémat. Věci, které doma unikají jeho pozornosti, vidí nově. Ale stejně jako před třemi roky si říkám, že by ten chlap musel být Bůh, abych se vzdala navždy života v ČR. Dávat si kávičku s našima jen přes Skype? To není nic pro mě.

∞

Je nádherně. Mínus sedm, bezvětří. Venku svítí sluníčko a já při svém jedenáctém kilometru míjím rodinky s dětmi, které sedí na ledu a ohřívají si oběd. Mňam, copak asi bude dobrého? Lehce mi zakručí v břiše. Opřu se ostřeji do levé a pak pravé brusle – ano, zase na jezeře. Zas a znovu mě dostává to, jak je ve Švédsku sport přirozenou součástí života. Lidi jezdí na kole, i když je mínus osm. Děcka sáňkujou přesto, že se stmívá ve čtyři. Nadšenci běžkujou kousek od roubeného Skyttepavillonu – kde mají ten nejlepší čaj a kávu – dokud nepřijedou profesionálové a nezačne mistrovství.

Kdo by to byl řekl, co všechno se dá dělat na zmrzlém jezeře. Brusle a běžky jsou standard, ale k mému pobavení míjím i kluky s balónem. DOKONCE PROJEDE I CYKLISTA! Jedu a z mlhy se objeví čtyři princové! Ne sice na bílém koni, ale nutno podotknout, že jejich skútry jsou daleko víc sexy než Jurášek z Popelky. Nad hlavou mi lítají padáky. Myslíte, že mají vyhřívané spoďáry?

Žádné tramvaje, hluk ani dlažební kostky. Jen les, klid a malebnost. U debaty s Lenkou nad cenou nákupu v poměru k průměrné ceně Švédského platu (25 000 Švédů), se znovu se rozpomínám na to, že průměrný Švéd si žije jako nadprůměrný Čech. Zaplavuje mě pocit „tady si dokážu představit svůj život“. Na nějaký čas…

∞

Švédsko je stejně ale tak trochu Kocourkov. Sice neplatíte za vodu a může jí vyčabrat kolik chcete, ale topení si regulovat sami nemůžete – zase sedím v Dimově svetru s Tatranským čajem v ruce. Cítím se tak nějak ehm – „kosmopolitně“ :D.

Přesto, že jsou Švédové jedněmi z největších milovníků káv – frčí tady víc překapávané než kapůčina či presíčka – a tudíž tady teče proude na každém rohu, ještě jsem ho od svého příjezdu neměla. Ani na něj nemám chuť, nechybí mi. Jím tady úplně jiné věci a v jiné hodiny – večeřet mezi 8/9 fakt není můj styl, ale říkám si, že za tři dny už budu jíst jen dvakrát denně (zbláznila jsem se? Ne, dozvíte se níže), tak proč ne. Opět tak ke mně dochází slova pana Bourdieho o tom, že jídlo je sociální konstrukt. To, co jíme, jak jíme a kdy to jíme – všechno to ovlivňuje kultura a prostředí. Doma by mě asi nenapadlo si dát na večeři rýži nebo těstoviny s omáčkou (kdyby k tomu nebyla sváteční příležitost). Tady je to na denním pořádku. S douškem červeného si tak pravidelně připadám zcela bohémsky! Vyskakují mi pasáže z Larssnových knih, kde popisoval nejrůznější švédské dobroty – od jehněčího na víně po báječné pudinky. Dnes nepolykám jen slinu při otáčení stránek, ale momentálně vynikající zmrzlinu, která je sladkou tečkou za dalším studeným švédským dnem.

∞

Aha! Ještě jsem Vám nenapsala o jedné věci, kterou jsem zcela fascinována! KNIHOVNOU! Je tady nádherná nová knihovna. Abych byla upřímná, rozběhla jsem se tam hned první den, co jsem přijela a sama nad sebou se smála: „Chceš si odpočinout od školy a zase frčíš mezi regály“? Padl tam na mě jakýsi klid. Jsou tam stohy knih, které nikdy nepřečtu. Mají tam výborné dortíky a elektrické zástrčky na každém kroku – smekám před švédskými architekty. A taky židle podle vaší pracovní morálky. Je libo pohodlné křesílko, pedantskou židli nebo pohodové sedátko s opěrátkem? Chceš zírat do knih a hledat inspiraci, potřebuješ počítat, nebo si zalézt do svého koutku a tiše, nerušeně pracovat – to všechno je zde možné!

Mám pocit, že tak nějak vypadá má hlava zevnitř. I když Škodolibí by namítli, že kolem mě takový řád často nepanuje. Nu, tak budu konkrétní. I v hlavě převládá spíše pan chaos myšlenek, ale zas to kvantum a barevnost by tak odpovídala zdejší nabídce knih.

∞

P.S. napadá mě, že je NAPROSTO BOŽÍ psát a nemuset si hlídat počet  akademických znaků slov ! ! !

26.1.

DEN ŠESTÝ - TOBOGÁNEM EMOCÍ

„Odolám všemu kromě pokušení.“

Och, Oscare, jak Ti rozumím =)

∞

Včera byla neděle a já jsem šla spát s pocitem, ŽE SE TĚŠÍM NA RANNÍ VYŘIZOVÁNÍ E-MAILŮ! To ta fyzická únava, dobré jídlo. Jak málo člověku stačí ke spokojenosti, a jak málo pro to dělá.

Dopoledne zpracovávám demografická data. Čtu si o plodnosti, sňatečnosti, úmrtnosti i rozvodovosti. To, co jindy ve škole beru jako opruz, dostává úplně novou perspektivu. Samovolně se mi to propojuje s myšlenkama z Cesty. Chci vám toho tolik říct! Přijďte na náš seminář!

Dochází mi, že přemýšlet je skutečně výsada králů…

∞

Vařím si a vyrážím na meal-boxový oběd do knihovny. Nechám druhou půlku Lence. „Dneska máš veganský oběd,“ říkám jí pyšně a radostně s tím, že jí rozšiřuju obzory. Jí to však nechává zcela chladnou – chleba a maso to hold není no. Později se přiznává, že jí to moc nechutnalo – jak můžete nemilovat pohanku?

∞

Po cestě do centra kupuju čokoládové chilli bonbóny. Platím cash a vybavuju si pocity, když jsem tady byla před třemi roky. Švédské ceny by odpovídaly těm českým, kdyby za nima bylo KČ a ne SEK. Tzn. to co utratím v obchodě nebo v restauraci by bylo tak stejná částka jako v ČR, kdybych to nemusela vynásobit třemi.

„Musíš na to koukat jako na cifru, nepřepočítávat,“ říká Lenka.

Vybaví se i vzpomínka, jak jsem před třemi lety shlédla film The Secret se sdělením „peníze jsou energie“. Tehdy jsem si při každé platbě v obchodě začala představovat, že ty peníze tečou kanálem kamsi dál – na můj imaginární spořicí účet. Namísto úzkosti z placení jsem tak postupně v sobě začala budovat radost, že jsem si s každým vytažením kreditky „zase něco našetřila“, uložila. Dneska mě polívá vděčnost – asi to funguje. Peníze tečou, jako řeka – přichází a odchází. Přirozeně, v míře v jaké je potřebujeme.

∞

Vycházím z obchodu a uvědomuju si, že jsem se tady tak nějak samovolně začala těšit na každý další den. Den, ve kterém je vždy řada povinnosti, ale i maličkých radostí jako obídek s Hankou. A mě opět dochází, jak komplexní je TĚLO-MYSL-DUCH. Bez pohybu není klidná hlava. Když má hlava těžké myšlenky, cítíte se těžce celí. Co je tou správnou potravou pro vašeho ducha? Méně esotericky – co byste TEĎ nejvíc potřebovali?

JDĚTE TO UDĚLAT! GO-GO-GO ! ! !

Dochází mi, jak málo mi doma těch radostí zůstává – a to jen vlastní vinou, protože stále platí to staré dobré „jaké si to uděláš, takové to máš“. To, že si půjdu do Alberta koupit avokádo je ale prostě faktmálo! Je potřeba tam mít lidi, jejich oči.

Protože myšlenky, to jsou zlatý důl, ale taky hluboká, propastná jáma.

∞

Uvědomuju si, že mám pocit, jakoby tady vznikla jakási pupeční šňůra mezi mnou a vámi. Že dělám věci a přemýšlím, jak o tom napíšu. Což mi pak brání v tom být „tady a teď“. Kdyby nebyl internet, jen si tak pozoruju sněhové vločky a nepřemýšlím nad tím, jak se má Anička v Indii a co měla mamka dneska k obědu.

Často přemýšlím nad způsoby, jak lidé odvádí pozornost od vlastních pocitů – televizi, alkoholem, kinem apod. Moje kritické Já to často odsuzuje. A teď mi dochází, že ani já nejsem o moc lepší. Jsem závislá na svých myšlenkách. Baví je mě zdobit, pulírovat a brousit.

Někdy ale překáží jako staré haraburdí v podkroví. Lidé se dokonce soudí o myšlenky, jsou smutní, když jejich myšlenky někdo nebere vážně, nerozumí jim. Steve Jobs! Přinesl myšlenku a odešel – ale nevzdal se. Jsou fajn, ale nemá cenu je vlastnit…

Možná se ztrácíte v mém proudu myšlenek – omlouvám se…

∞

Jsem v knihovně, čeká tady na mě Hanka. Vytahujeme krabičky s jídlem. Chcete si jídlo v klidu vychutnat ve dvou? Požádejte číšníka v restauraci pouze o jednu lžičku! Vyměňujeme si s Hankou to plechové vynajítko a noříme se přitom to hlubokého rozhovoru o Cestě a psychologii. Jsem vděčná za tenhle rozhovor! Ta holka je tak neskutečně klidná a chytrá – baví mě to s ní. Učím se od ní. „Věk je jenom číslo,“ napadne mě opět. Po slzách, které ukápnou nad chilli bonbónem, vyrážíme směr TATILL VARA!

∞

Abyste tomu rozumělo, je to second hand. Potřebuju deku na meditaci a nějaké pantofle. Hanka zase světlo. Mají zavřeno. Představa, že tady musím zítra zpátky, se mi vůbec nelíbí. Co bys udělala, kdyby ses nebála? Kdybys měla odvahu?  Beru za kliku - udělali chybu! Nechali otevřené dveře! Nadechuju se imaginárního balónku odvahy. To nejhorší, co by se mohlo stát je, že nás nekompromisně vyhodí jako v Česku a my budeme muset přijít zítra – a to za to stojí! Nepozorovaně proklouzneme dovnitř. V zádech cítím Hančinu nervozitu. Očima hledám nějakého muže – jedině TAM má moje chystaná pohádka šanci na úspěch.

„OOOO vy máte zavřeno? Ach, my jedem až z Börlange a zítra odjíždíme. Moc by nám to pomohlo!!!“

„Myslíš, že jsou Švédové skutečně tak milí, nebo jen neumí říkat ne?“ ptá se mě později Hanka.

Z obchodu odcházíme jako vítězky! Neseme si, co jsme potřebovaly! Levně! A dokonce i něco navíc! Pohledy z roku 1943 ! ! !

Heleme se, ale něco nám tady nesedí…při placení jsme zmatené. Proudí námi euforie jednak z toho, že jsme skutečně pořídily a jednak z radosti z úspory. Hm, hm, hm ale částka, kterou po mě Švéd chce, mi stále jaksi nesedí. Přepočítávám to – ha, zkusil na mě egyptský styl. Pod maskou klidu a vlídnosti mě normálně chtěl natáhnout! A Hanku jakbysmet. Platíme a on nemá drobné nazpátky. Je to chaos. Odcházíme a už vlastně vůbec nevíme, kolik jsme za věci nakonec zaplatily. Oběma nám proudí hlavou myšlenka, zda to byl skutečně jen omyl nebo „kupecký fígl“ a možná i jakási daň, že jsme byly tak neodbytné?

∞

Kdy jste naposledy udělali nějakou bláznivinu? My jsme si s Hankou dali fit tyčinku v našem sněhovém obýváku. Ladím se na vlnu dítěte, co miluje sáňkování. Celý den hustě sněží. Parkem, kterým procházíme, se nese klidné ticho. Uvědomím si, že už pozítří mi jede vlak směr Ödeshög – meditační centrum Dhamma Sobhana. Zvláštní, už necítím jen radost. Těším se i bojím zároveň. Je tam i podivné napětí a brnění, místy i strach. Kamarád Martin mi na ro řekl: „No jo, Mysl už ví, co jí čeká a kdo má dobrovolně rád strach?“

Jak že to říkal ten Dušek slovy Toltéků?

∞

Večer zveme kamarády na večeři. Vaří se pohanka (promiň Leni, příště bude losos =+). Mám pocit, jako bych tady během těch několika dní prožívala zrychleně můj starý erasmácký pobyt. Zase sedíme, jíme, pijeme a povídáme – jen tak. O kvótách, sociální politice, muzice, jídle. Rafael hraje na kytaru. VIVA LA VIDA! To by se ti líbilo Týni. V té místnosti sedí šest lidí. Každý má své sny a představy o životě. Koukám do jejich očí a je mi s nimi prostě fajn. Je tady smích, po kterém přichází totální únava a špinavé nádobí.

∞

Je skoro půlnoc a já tiše kráčím podél stromů. Hlava je příliš unavená, než aby sehrávala jakékoliv snahy o myšlenkové smeče. To mi umožní jen tak poslouchat křupání sněhu pod nohama.

Lekce dne: kontrolujte maily jenom 1 x denně !

27.1.

DEN SEDMÝ - SMUTEK

I NA DOVOLENÉ MŮŽETE BÝT SMUTNÍ!

PRÁSK! Další obrovská bublina očekávání praská. Nějak se mi dnes nevstávalo dobře. Včerejší nepříjemný e-mail spustil vodopád nepříjemných pocitů.

Písmenka dávají vzniknout slovům. Naše oči je přečtou a spustí stavidlo biochemických reakcí. Je mi smutno.

∞

Drive a flow se vytrácí. Není tam. Chci ho zpátky! Toužím, bažím po něm. Nechce se mi psát, nechce se mi nic…jsi na dovolené! Užívej si! Vše mi přijde zbytečné.

Vzpomínám, jak jsem byla před třemi lety na Erasmu a jak jsem pak dostala facku reality, když jsem se vrátila zpátky. Tady jsou všichni free a v pohodě. Nic neřeší a jedou. Ale tam doma, tam se děje reálný život, řeší se problémy. Pamatuju si, jak jsem byla smutná, když jsem tehdy přijela. Že jsem jim nedokázala předat TEN POCIT, co jsem tady tehdy zažívala.

Ten pocit je fuč.

∞

Náladu mi trošku zvedne Skype s Vendy. Děkuji ti, drahá.

∞

Musím se jít projít…. Jdu a  přemýšlím, odkud se bere ten smutek. Za prvé za to může zklamání, které pramení z práce, ale když si vezmu, co nejhoršího by se mohlo stát, tak si uvědomím, že se vlastně nic neděje!

Pak je tady  ještě strach. Paradoxně strach ze zítřejšího odjezdu. Z toho, že nevím, co bude za deset dní. Kde budu spát, co budu jíst, co budu podnikat. Je to úplně stejná nejistota, kterou občas cítím ve škole, když přemýšlím nad svou budoucností. Neskutečné, jak jsou ty pocity propojené.

Koukám na stromy a mám chuť napsat Lence: „Je mi smutno, dáme si večer víno?“ Pak to ale neudělám: „Pocity jsou jako příliv a odliv. Přichází a odchází. Není rozdílu mezi radostí a smutkem, oba mají stejnou kvalitu – přijdou a odejdou. Jen je pozoruj,“ úplně slyším ta slova, která říkám tak často říkám svému okolí. A hlavně jim i věřím! SMSku nepošlu. Nebudu přece kázat vodu a pít víno.

Jdu, a je to jako když si do pusy dáte bonbón s příchutí „suché z nosu“ z Harryho Pottera.  Nebo prostě jen bonbón beze jména, který v puse pálí, studí a bolí. Cucáte ho a máte chuť ho vyplivnout. Pak ale najednou něco pukne a zevnitř vyteče cosi sladkého a vy máte opět radost, že jste i tentokrát vytrvali!

Přesně to se děje, když začínám pozorovat přírodu kolem. Švitoření mysli přehlušují ptáčci. Jdu a mě dochází, že i tady na severu je to pořád o tom stejném. Vize, které máme, které se prolamují jako kusy ledu a nepříjemně studí a vynořují se pochybnosti. Že nemá cenu utíkat z rutiny a stereotypu  Himalájí, na Bali ani do Švédska, protože tu mysl si vozíme všude sebou. A v ní i všechny ty uhnízděné myšlenky vysílající emoce do našeho těla.

Inspirace: dva VELKÉ životní omyly

Měla bych v Brně zařadit mezi učením a psaním pravidelné procházky…

∞

Kam půjdu? První mě napadá knihovna, ale pak se nad tím nápadem ušklíbnu. Jak silné jsou naše zajeté vzorce chování…Na improvizačním kurzu nás říkali, že největší přesah kurzu je, že začneme improvizovat v běžném životě. Já to cítila jen chvíli, teď ale jen tak změním směr a kráčím vzhůru, lesem, kde snad ještě stojí zapadlá chaloupka, kde jsem před třemi roky slavila své 21 narozeniny.

Míjím běžkaře, kteří pilně trénují kolem Ski Jumps, kde se za pár týdnů odstartuje mistrovství světa – tou dobou už budu sedět v letadle. Objevuje se kopec a s ním najednou mezi baráčky konec prošlapané pěšinky. „Tudy cesta nevede,“ projede mnou první myšlenka a mi dojde, že přesně TO se mi honí hlavou od rána. Chvíli si říkám, jestli mi stojí za to se brodit tím vysokým sněhem. Nechci se mi to ale vzdávat. Prozkoumávám okolí a z chatičky vylézá starší pán v modré mikině. Je lehce nahrbený a asi ho moje čmuchací nohy vyrušily od jídla, protože má rty orámované drobečky a červenou rajskou konturou.

Ukazuje mi cestu a povídá si se mnou. Dokonce mě i kousek doprovodí. A já si náhle uvědomím, že udělal jakési zázračné CVAK a vypnul veškeré mé myšlenkové pochody. Mám skoro chuť ho vyzvat, aby si se mnou dal nahoře kafčo.

„Život jsou oči.“                               „Ne myšlenky!“

∞

Kopec, hory – CVAK jsem v Krkonoších. Na sáňkách kolem mě stříká sníh. Směju se a v zápětí brečím, protože nade mnou taťka zachvěje stromem a to bílé chmýří se mi sype na obličej a za krk. Brrrr

∞

Míjím zatáčku a čekám, jestli je tam objevím. Všechny ty báječné lidi, kteří se před třemi lety štrachali do kopce vzhůru, aby si se mnou dali sklenku vínka, protože jsem se kdysi dávno narodila jedné ženě a muži. Nejsou tam. Zůstalo tam jen ticho.

Sednu si a vidím je, jak kolem mě prochází. Jakoby kolem mě někdo pustil film. Anna připravuje kukuřici, Arvid nalívá víno, Lenka přichází s objetím.

Vážně si pamatujeme každý okamžik našeho života! Stačí se ztišit! A často i odpojit od internetu.

Už to zase přichází. Sednu si a píšu. Zapomínám na zimu, ztuhlé prsty i kručení v břiše.

Najednou pozoruju, že ty myšlenky proudí rychleji, než moje ruce stíhají psát. Touchpad nereaguje. V prstech mi zamrzla krev. Teď je na čase, jít se zahřát ke knížkám.

∞

Jedna z věcí, po které nejvíc ve svém životě toužím a ve stejném momentu se ji i učím je upřímnost! Sama k sobě a k druhým lidem. Dnes a denně mě zaráží, že s někým to prostě jde a s někým ne. Proč? Je to mnou? Strach otevřít se? Ve stejném  momentu mi připadá, že upřímnost se dokáže lehce proměnit i v jakousi hru. Hra z očí do očí, kde stejně nikdy neproniknete pod povrch a neodhalíte, co je skutečně za tím. Jakési illusio, řekl by Bourdieu.

(DEN JEŠTĚ NEKONČÍ…)

V mezidobí se začaly klubat pocity viny...rozepíšu brzy!

Zítra ráno odjedu. A já chci jen říct - díky Leni!

Jsem vděčná za to, že jsme se potkali.
Jsem vděčná, za ty výborné večeře.
Jsem vděčná, za ten pocit, které ve mně navždy zanechají.
Jsem vděčná, že se třpytí sních…
Jsem vděčná, že dýchám.

Usínám a po tváři mi teče slza…

28.1.

DEN OSMÝ – SMĚR DHAMMA SOBHANA

„Staňte se otroky dobrých zvyků,“ radí Og Mandino v knize Největší obchodník na světě.

Přesně s tímto záměrem jsem sem jela, a tak den co den sedám k počítači a píšu. Nyní však musím na 10 dní svůj slib přerušit. Teď ráno mi v 9.43 jede šestihodinový vlak na jih do města Mjölby a pak autobus s cílovou stanicí Ödeshög. Cíl této cesty? Být víc vědomá.

„Jíst dvakrát denně?“

                                                „Vstávat ve čtyři ráno?“

                                                                                                „Nemluvit a být jen sama se sebou?“

„A to všechno dobrovolně?“

Na všechny tyhle poplašené reakcí myslí okolí jsem měla jedinou odpověď:

ANO!

Moje poslední zkušenost s Vipassanou byla hodně převratná (Kdyby jste si chtěli o technice přečíst něco víc, tak si klikněte). Napsala jsem o tom ve Vypasených 10 dnech s Vipassanou.

„Těším se, že si odpočinu od myšlenek,“ svěřím se M.

„Tak se jen připrav na to, že se tam můžou protrhnout přehrada,“ odvětí.

Snažím se nemít žádná očekávání – nejde to.

Mele se to všechno jako když pejsek a kočička vařili dort.

Anitčááááá

∞

Každý si tady přicházíme odžít nějaké své životní příběhy. Přesně jako v tom filmu Atlas mraků. Myslíte, že je to ptákovina? Podívejte se na něj ještě jednou! Po kolikáté žijeme? OK, možná, že na tohle nevěříš, tak pak je otázka, po kolikáté jsi zase udělal tu stejnou chybu. Zachoval se stejně a pak ten známý pocit zklamání ze sebe sama. Viny, nedostatečnosti. Včerejšek toho byl zářným příkladem!

Vstala jsem blbou náladou, ale až mnohem později mi došlo, že to co celý den nechci cítit je pocit viny. Viny, že nedělám určité věci důsledně a že tím pak ubližuju okolí. A když nejste ochotni přiznat si určitý pocit, tak on se vám pak mrška začne projevovat v celé řadě dalších situací a klepat na kapotu hlavy: „halóóóó!“

Budu konkrétní. Na úterní odpoledne si domlouvám sraz s Erikem, s rodiči a s kamarádem. Do toho pracovní skype. Nemám tušení, jak se to všechno zvládne. Ale ono to nějak dopadne…ano, dopadlo to tak, že jsem nechala několik mi vzácných lidí čekat. Je mi to líto. Cítím se vinná.

Vinná, že jsem neviděla hromadu práce druhých lidí v projektu.

Vinná, že jsem Tě nechala čekat a tys odešel.

Vinná, že se zítra sobecky odpojuju od světa a moje mamka se stará o nemocnou Aničku a babička má horečku.

Nejhorší je, že to fakt začíná jako žiravina prolízat do sebemenších prkotin.

Připadám si vinná, že jsem Dimovi snědla dvě brambory a nabourala jeho obědovou strukturu.

A taky se cítím provinile, že jsem nevrátila do restaurace lžičku, když jsem paní do očí slíbila, že ji jí vrátím.

Objevuje se mi před očima moje letošní tabule vizí. Stojí na ní mimo jiné: „s pestrostí nejdál dojdeš. Zcela lehce se zbavuju starých vzorců chování.“ Ano, najednou není potřeba absolvovat žádné semináře, abych si uvědomila o čem to celé zase je! Dívat se na svět víc očima druhých lidí, přemýšlet jak se cítí. Neklást své „chci“ vždy jako prioritu. Poslouchat je na 120 % a ne utíkat do schémat vlastní mysli.

Znáte to? Když ve svém životě objevíte nějaký vzorec a víte, že pokud ho prostě nezměníte, tak už budete fakt za idiota? A můžou to být sebemenší drobnosti jako třeba zouvat si papuče před vstupem do obýváku, nebo po sobě přečíst texty víckrát a nepřidělávat tak starost druhým lidem. Jsou to zdánlivé drobnosti, na který to stojí a padá.

To, co jeden však dělá zcela přirozeně, pro druhého může představovat výzvu nebývalé tíhy. Někomu nebude dělat problém nejíst po šesté hodině večer, někdo to považuje za ad absurdum. Někdo zcela přirozeně dělá věci pro druhé, pro někoho je to aktivita, kterou musí vědomě vtěsnávat do svého harmonogramu. Jeden zhubne „jen tak“, jiný ani nemá potřebu, protože boj s jídlem je pro něj zcela nelogická bitva.

Každý se tady prostě přicházíme něco naučit.

„pral bych si aby tvuj zivot vypadal a byl tak uvedomneny jako jsou ty tve clanky , neni to nic ve zlem, jen bych si to pral ....krasna představa…“

Já taky, tati =) a proto teď sedím ve vlaku směr MjÖlby. Dělám to i pro vás. Nebo si to snažím jen sama sobě namluvit?

Mám před sebou šest hodin ve vlaku…

∞

9.2.

VIPASSANA NO. 2. aneb meditace není jen pro Julii Roberts

Prsty se mi trošku pletou. Po deseti dnech bez klávesnice ztratily svou obratnost. Vnímám, že píšu jako malé dítě. Obrazovka mi svítí do očí jako slunce tady ve Vasternas, odkud Vám nyní píšu. Naposledy jsem měla noťas na kolenou do vlaku směrem do centra. Pak ho zaklapla a deset dní na něj nesáhla – co se dělo pak?

Vystupuju v Mjolby, kde na autobusové zastávce potkávám holčinu indického vzhledu. Vyměníme si pár pohledů a obě víme: „Are you going to Vipassana?“ „YES!“ Dáme se do řeči. Ritika je z Norska, kousek od Osla, ale původem z Indie. O meditacích jí řekl taťka. Najednou se nástupiště naplní a vzápětí nás vcucnou dveře autobusu směr město, kde je meditační centrum a jehož jméno stále neumím vyslovit. Švédská výslovnost mi dělá fakt problém. Zase cítím podobné vzrušení, jako bych jela do Bradavic Harryho Pottera. No řeknu vám, udály se věci, které nebyly tak daleko od Pravdy…

Taxík nás vyklopí přede dveřmi centra, s otázku: „Are you also the seekers of hapiness?“ Vstupujeme do centra, které je krásné a moderní a přitom prosté a jednoduché – zkrátka švédský styl. Velmi brzy zaregistruju jednu věc – oproti Česku je tady hromada mladých lidí! Ve věku 20-28 let. Těch je převaha hlavně v ženské části. Lidí kolem 40, 50 méně. I to mě utvrdí v tom, že se něco v naší společnosti děje, že hledáme a nevíme jak, nevíme kudy. Všechno jde tak nějak ráz na ráz. Čaj, povídání se Španěly, Švédy a Američany. Odevzdání peněženky, mobilu, knih, psacích potřeb. Odcházím na pokoj, který je k mému překvapení jen pro dvě. V Česku jsme na pokoji na posledním kurzu byly čtyři. První, co mě zarazí je bílá plenta visící od stropu, kerá rozděluje pokoj na dvě části. Připomíná i to nemocnici. Ptám se mé spolubydlící Silliji, jestli to nedáme pryč. Připadám si tam s tím dost nepohodlně. „I guess it has its purpose,“ odpovídá mi s klidem. OK, budu si teda připadat jak v nemocnici a v mysli mi vytanou vzpomínky na všechny ty nemocniční návštěvy. Druhý den však na bílou plentu zapomínám a postupem času mi opět dává perfektní smysl.

Do denního režimu zaplouvám celkem snadno. Ranní budíček ve čtyři ráno. Krátká procházka před ranní meditací a pak se rozjíždí celodenní kolečko: meditace-snídaně-meditace-oběd-čas na odpočinek-meditace-čaj-meditace-večerní rozpravy o technice-meditace-spánek. Den co den. Ráno co ráno. Vnímám, že to jde tak nějak snáze a se soucitem pozoruju „prváčky“, jejich vyčerpanost, když první tři pozorujeme „jenom nádech a výdech“ kolem nosu. Je to fascinující. První vám utíká mysl a hlava vymýšlí  nejrůznější příběhy. Píšete smsky rodině, napadají vás koncepty knih, vaříte, bojíte se..

Postupem času se ale vaše nevědomá část mysli zbystří a ta štěbetající část začne umlkat. Začnete cítit chloupky v nose. Uvědomíte si, kolik pocitů máte na vašem rtu. Je to, jako když vypluje ztracená Atlantida. Jako byste se zavřenýma očima pozorovali bublinky šampaňského. Objevíte ztracený svět, který byl celou dobu ve vás! Celý den fascinovaně pozoruje trojúhelník mezi mými rty a vstupem do nosních dírek a ve zbytku mého těla se začínají dít věci…

Každý den se v meditaci stalo něco, kdy jsem si řekla: „Tak jestli se TOHLE děje teprve první, druhý, třetí den, to jsem zvědavá, co se bude dít ke konci.“ Hned první den se mi začnou třepat nohy a ten třes projíždí celým tělem -  „Že by kundaliny?“ Bože, jak ta mysl byla hloupá. Postupně to sílí a nejsem schopná meditovat. Třes je tak silný, že ztrácím kontakt s jakýmikoliv pocity v těle. Musím meditovat opřená o stěnu, aby třes ustal.

Prosím, rozumějte mi správně. Pocity nemám na mysli emoce! Ale pocity, které cítíte na kůži, když zvednete horký hrníček v ruce. Když se vaše chodilo dotkne studené podlahy. Když vaše zmrzlá tvář začne roztávat po té, co jste byli dvě hodiny v mrazu. Tohle všechno cítíte a prožíváte, když sedíte a „jen pozorujete svůj dech“. A k čemu je to všechno dobré? Dostanu se k tomu =)

Třetí den přichází ráno krize. Stávám s těžkou hlavou, ovlivněna plnými střevy. Ano, jím sice míň a skvělé, zdravé jídlo, ale střevům evidentně chybí pohyb. Pozoruju ty pocity v těle. Cítím odpor. Myšlenky hnijou stejně jako zbytky středečního krosanu. Falun byl o pohybu o sportu. Řeknu vám, největší výzvou pro mě bylo celých deset dní ráno necvičit. Žádná jóga, žádné kliky, žádné břišáky. Na prvním kurzu jsem to nevydržela. Tentokrát mě každodenní meditace přesvědčily, že to chci zkusit, kam to povede. Pozoruju ty posuny mysli – má pocit, že si nezaslouží jídlo, když se nehýbe. Má mysl se mě snaží přesvědčit, že se mi rozpadají svaly. Tělo se mění a má mysl trpí. V její představě přestávám splňovat jakousi „normu“, na které tak lpím. První dny trpím, ale necvičím, jen to pozoruju. Pak přichází meditace, která i ukazuje, že jsem víc, než moje tělo! Přichází uvědomení, kolik utrpení my všechny tyto myšlenky v denní realitě způsobují. Jak jsem se k tomu dostala? Aha zácpa!

Ten den byla ranní meditace prostě fakt „na hovno“, ale střeva stále plná. Následovala jsem starý vzorec chování a dala jsem si ranní kávu. Chvíli jsem sama se sebou bojovala, jestli je to správné a pak jsem se na to pro prostě vykašlala. Seděla jsem a srkala tu tekutinu, kterou když jsem cítila na jazyku, tak jsem si byla zcela vědoma toho, že mi absolutně vůbec nechutná. Bylo ale zajímavé pozorovat, co to dělalo s mojí hlavou a pocity v těle. Po chvíli mě začal zaplavovat pocit euforie a jakéhosi uvolnění. A ano střeva se hnula. Mimochodem. Zkuste si někdy „posedět na záchodě“ potmě, bez časopisu a netlačit na pilu. Jen čekat! Je to celkem sranda.

Když už jsme u toho jídla! Bylo dvakrát denně, ale bylo fantastické! Dokonale okořeněné, neskutečně výživné, nechybělo tahini nebo arašídové máslo. Tak nějak jsem si každé ráno o půl sedmé připadala jako na dovolené „all inclusive“. Registruju taky jednu hodně zajímavou věc. V Česku, když jsem byla na semináři, tak v okamžiku, kdy zazvonil zvoneček oznamující čas jídla, tak každá Češka vystřelila z meditace a běžela do fronty, netrpělivě vyčkávajíc svou porci jídla. Pamatuju si tu úzkost: „Zbydou na mě semínka?“ „Neměla bych si vzít ten dezert rovnou?“

Tady ve Švédsku to není. Je tady spíš vědomí: „Všeho je dost!“ a tak vím, že i když si po dvouhodinové meditaci půjdu první protáhnout kyčle do lesa, bude tady banán k snídaní a dost semínek i pro mě. Po ukončení ticha(ach ano, pro ty z vás, co nečetli předchozí text – po deset dní jste v tichu, nemluvíme a nemáte ani vyhledávat oční kontakt, gesta s druhými lidmi. Vše má svůj smysl!) Uvědomila jsem si, jak silně je v nás zabudováno jakési komunistické vědomí nedostatku. První dva dny úzkostlivě vyhlížím, jestli na mě zbyde kaše. Pak se uvolním – vždycky zbyla. Po skončení ticha se o tom bavím s ženami, které říkaly, že spíše přemýšlely, aby si nabraly jen tolik, aby vyzbylo pro ostatní.

Vymeditovaný hlad, to je vám panečku úplně jiný hlad než ten vysportovaný nebo vysexovaný. Po sportu byste sežrali vola (ok, v mojem případě řekněme ehm CELÝ TEMPEH :D).  Po sexu máte takové ty rozverné chutě dát si půlnoční zmrzlinu nebo hrozny se sýrem, jak vídáte v amerických středověkých filmech. Hlad po meditaci je jiný. Koukáte na stůl s jídlem a cítíte, na co má tělo chuť. Nabíráte si svou kaši, nakrájíte tam banán, posypete semínky, pokapete tahini a pak přichází ten slavnostní okamžik. Berete si lžičku, sedáte si ke stolu a otevíráte pusu a zavíráte přitom oči. Každé, každičké soustu je TAK LAHODNÉ! Cítíte skutečnou chuť jídla!!! Často jíme a vůbec nevnímáme, jak to chutná, protože naše hlava je příliš zaměstnaná myšlenkami, povinnostmi, starostmi. Na kurzu si dáte sousto do pusy a cítíte, jak vám projede vlna pocitů od vašich rtů až k patě. Vnímáte vaše zuby, které mění semínka v kaši. Cítíte, jak polykáte, a jak se vše klouže skrz hrtan do žaludku a zde příjemně hřeje.

Mění se vám chutě. Nemáte potřebu cokoliv dosolovat, docukrovávat. Vnímáte jídlo „asi it is“ – tak, jak je. Experimentuju. Ráno uskrávám Twinnigs zelený čaj a zjišťuju, že mi jeho chuť nic neříká. To stejné se děje s černým čajem. Zkuste někdy zavřít oči a vnímat, jak chutná to, co pijete. Skutečně vám to chutná, nebo je to jen zvyk?

Z čaje se stává nádherný rituál. Jsou to okamžiky naprosté pohody a uvolnění. „A co děláte, když nemeditujete?“ ptá se mě Lenka před odjezdem. No, pokud nepotřebujete udělat nějakou důležitou povinnost jako přeprat rajtky, nebo vytrhat obočí a zbavit se tak vizáže alá Frida Kahlo, tak jen sedíte na schodech s hrnkem fenyklového čaje a cítíte se totálně šťastní! Jednou jsem se úplně ztratila v pozorování lístků máty. Bylo tam tolik obrazů a metafor! Nebo ležíte na posteli, koukáte na sýkorky a cítíte absolutně spokojení. Proč? Neběží vám mysl. Nejsou tam myšlenky.

Tohle byl velký rozdíl oproti prvnímu kurzu. Bylo to vždy ve stylu meditace bez myšlenek a pak se oddat myšlenkám v pauze. „Nothing doing!“ Tohle se tentokrát neděje. Asi uprostřed kurzu si uvědomím, že zapomínám, co je za den, co bylo a co bude. Je to ráj bez myšlenek. Nevím, co je za den. Jdu lesní procházkou, kterou máme vyhrazenou provázkem, a přemýšlím nad všemi, kterým bych chtěla sdílet ten pocit, kdy celá vaše bytost přetéká totálním naplněním. Bez vnějších objektů!

Jde to z vás!

Proč je tak fajn být vědomí? Protože, když to děláte automaticky v denním životě a vnímáte, jaký pocit vám projede tělem, když vezmete za kliku, nemusíte se o to tak vehementně snažit v meditaci. Jde to přirozeně, jde to z vás. A proč být vědomí? Proč ráno být jen se svou snídání a pocity a nepouštět si rádio ani zprávy? Stále nevíte?

Všechny ty dny byly stejné, rutinní a přitom byl každý zcela nový, svěží a nečekaný. Byly jsme na malém kousku půdy a vy najednou vidíte TOLIK ZMĚN! V přírodě kolem, na vašem těle. Máte radost. Radujete se z prostých věcí. Dochází mi, kolik věcí mi uniká, když se pohybuju vírem velkoměsta v koleji vlastní mysli. Bez toho, aniž bych vnímala tu přírodu kolem. Pak trpíme, máme pocit, že je všechno stejné, nudné, všední, nezajímavé a kolem nás se přitom děje TOLIK ZMĚN!

Jak můžete deset dní nemluvit? Nekoukat se druhým do očí?    

                                                                                          Proboha a jak fungujeme v dnešním velkoměstě?

Každé ráno, než jdu na ranní meditaci, si projdu krátkou lesní procházku. Nikdy se neprocházím sama! Společnost mi vždy dělal teplý Sir Joseph(pozn.péřová bunda ;). A v kapse bundy konečky svých prstů přejíždím po nehtech. Vnímám, jak rostou!

Zmínila jsem praní…všechno vám tady tak nějak začne dávat smysl a zapadat samo od sebe. Vaše tělo je klidněné, uvolněné a více citlivé na podněty, které normálně neregistrujete. Přestávám se mýt šampónem, přijde mi příliš agresivní. Vynechávám krém, cítím, že je to pro pleť naprosto nepřirozené. Eko-prášky mi dávají smysl, když si jednou peru kalhotky a cítím, jak jsou mé ruce vysušené. Zkuste si někdy vyprat prádlo vlastníma rukama v těch barevných tekutinách, ve kterých perete. Normálně mě nebaví používat zubní nit, ale tady vnímám své tělo tak komplexně, že i když si vyčistím zuby, cítím zbytky nečistot v mezizubních prostorách.

Jinak taky zažíváte hodně srandy sami se sebou. Asi třetí den mě napadne, že chci cítit své tělo i jinak, než v meditaci. Zalízám do spacáku nahá. Vnímám zmrzlé prsty a to, jak je mi v tom těle dobře. S rukou na břiše, pozoruju nádech a výdech a vnímám, že tady a teď bez všech reklam, časopisů a ideálů krásy si připadám nádherně. Jsem spojená, že mě upřímně v daném okamžiku ani nenapadne, že by mě něčí jiná ruka udělala šťastnější. Jeden večer se otáčím na bok a moje ucho slyší tlukot srdce, vnímám jak se přelévá krev z jedné komory do druhé. Je to, jako když Will Smith ve Filmu sedm životů ponoří hlavu pod vodu. Já se ale nemusím nikam potápět, moje tělo je tak zklidněné, že cítím i jak můj dech objímá jazyk a jako příliv a odliv teče do mých plic a zpátky.

V NAŠEM TĚLE SE DĚJE TOLIK ZÁZRAKŮ!

Stane se to asi v půlce kurzu. Uprostřed noci se probudím leknutím. První nevím, co se stalo a pak mi to dojde! Mojí hlavou přeběhlo několik MYŠLENEK! Je legrační jak se to otáčí, normálně nemůžete usnout kvůli nim, a jak rychle si odvyknete je nemít…

Další hodně zajímavou kategorií jsou sny. Většinou zrcadlí to, co se vám “otevřelo v meditaci“. Stává se vám to taky, že máte nějaký sen, a když se probudíte, nevíte, co se vám zdálo, ale máte jen ten nepříjemný pocit na těle. VŠUDE. Mně se to stalo asi třetí noc. Po třídenní meditačním opojení klidu a vyrovnanosti přichází sen plný krve, znásilnění, vražd. Probouzím se hrůzou: „na co si to tady v tom meditačním centru hraju?“ Ten pocit je všude.

Děje se to další noc znovu. Celé mé tělo ztuhne. Nevím, kde jsem. Všude je tma, je to jako bych kolem sebe neměla dost místa. Chci křičet, nejde to. Mojí hlavou projede jediné: „Mami.“ A pak mi to dojde. Porod…

Do dalšího dne se probouzím s pocitem strachu. A všechno do sebe postupně začíná zapadat. To jak žiju, to proč je mi pořád taková zima. To, co jsem prožívala v posledních dnech. Uvědomuju si, s jakým pocitem jsem si kupovala letenku do Švédska – strach, že jestli budu dál následovat ten životní styl, jaký vedu, tak se nutně rozletím na tisíc kousků. A taky jsem se rozpadla. V meditaci, kdy si každá molekula mého těla prožila strach. Bylo to nepopsatelné. Měla jsem pocit, že umírám, cítila jsem veškerou bolet, úzkost a slabost. Celé mé tělo se vevnitř otřásalo v základech. A navenek? Kromě zpoceného trička jsem jen seděla v lotosovém sedu alá Budha a pozorovala vlastní dech.

Víte, existuje spousta meditací. A ještě daleko víc představ o nich. „No jo, to by se mi taky líbilo jet si srovnat myšlenky.“ Vipassana jde hlouběji. Vypíná myšlenky, ladí vás na moudrost těla. Na veškeré biochemické reakce, které se odehrávají v těle při vašem každodenním životě, aniž byste si jich byli vědomi. Žádné mantry, třetí oka nebo vzývání guru. Jenom pozorujete, jak se hýbou vaše buňky na spáncích, cítíte tu bolest a konečně chápete odkud se berou všechny ty migrény…

„Proboha, jak jsem mohla žít s takovým napětím a úzkostí v těle,“ ptám se sama sebe, když je mé tělo v jedné chvíli ztuhlé jako kra ledu, není na něm jediný pocit a pak se roztříští a já zase cítím všechny ty pichlavý, jehličkový pulz v každém póru vaší buňky

A tak sedíte v meditacích, den co den. Pozorujete, jaké pocity vám běhají po zápěstí, v bedrech či v podpaží. Občas se všechno spojí v jeden komplex a vámi projede nějaká emoce. Někdy ho odstartuje myšlenka, která prolítne vaší myslí, jindy ne.

„Přijela jsem si sem odpočinout a zase makám jak ratlík. Jsem fakt workhololička,“ napadne mě u jedné odpolední meditaci, kdy mám pocit, že už nemůžu, už nechci. Ano, vězte nebo ne. Meditovat není jen sednout si do měkkých polštářů a oddat se vlastnímu dechu. Bolí to. Nechce se vám, těšíte se, cítíte odpor. Všechno, co prožíváte v běžném životě, se vám v meditaci díky pozorování biochemických reakcí začíná zrcadlit. Vidíte, jak ubližujete sobě skrze myšlenky, jak se to promítá do vašeho těla.

Čím je nevědomá mysl bystřejší, tím začínám vnímat, jak se mi v meditaci hýbe tělo, podle pocitů, které prožívám. Když je tam bolest v zádech, předkláním se dopředu. Hlava se automaticky natáčí na stranu, aniž bych si to uvědomovala. Ta biochemie vytváří v našem těle stopy, na základě kterých určitým způsobem neseme ten nejsvatější chrám, který máme.

Říkáme jí nevědomá mysl, ale ona je vlastně pořád vědomá. Proto saháme zkratkovitě pro čokoládu, když cítíme pocit selhání. Na úrovni hlavy si racionálně řekneme „dneska bych měla vynechat to víno“, ale stejně si ho dáme, protože něco uvnitř nás ho chce. Proto diety tak často selhávají – chápeme je na úrovni hlavy, ale nemáme je odžité na úrovni těla. Stáváme se zajatci vlastního kolečka: craving, rejection, craving, rejection. Touha-odmítání-touha-odmítání. Pořád na něco reagujeme. Něco chceme – to, co je nám sympatické: čokoládu. Toužíme po partnerovi. Chceme větší barák. Být vyrovnanější. Není špatné míst sny, ale pak pořád něco chceme a úzkostlivě na tom lpíme a nemáme to. Reagujeme právě těmi pocity nespokojenosti, sebelítosti apod. a tak jsme jako křečci chyceni v kleci.

Vyčerpání z práce ve zlosti jdeme běhat, protože „to potřebujeme“, abychom se cítili zase lépe a dokázali lépe snést mizérií dalšího dne. Abychom se cítili alespoň na chvíli líp. Jsme připoutání k našim pocitům, které s námi tak smýkají nahoru a dolů. Jsem smutná! Chci radost, potřebuju ji! Kino-kola-čokoláda! Výčitka - běh!

Reagujeme, pořád a na všechno. A v meditaci se učíte JEN POZOROVAT SVÉ POCITY, to jak na ně reagujete, co to s vámi dělá a na základě toho si uvědomujete, jak fungujete v běžném životě.

Pokud vám to nedává smysl, nevadí. I mě to trvalo…třeba budeme mít možnost probrat to hlouběji nad šálkem příjemného čaje.

Meditace mají neskutečné účinky. Uvolňující se staré bloky, přichází průjem. Koukám na svůj obličej. Pleť je čistší. A pohled bez vlastní Mysli není tak kritický. Vidím, že mi zhoustly řasy, změnila se mi struktura vlasů…

Celých deset dní se tedy děje v duchu „noble silence“, ale v meditačním sále si občas někdo kýchne. Wow! V meditaci je to, jako kdyby vám pustil Hifinu rovnou do ucha. Projede vámi energetický šok. Učíte se nereagovat. První vám posmrkávání a popotahování nudlí v nose irituje (mimochodem spousta Švédů to dělá a vedle Vietnamek jsem si u snídaně přestala sedat, protože to mi prostě nešlo zkoustnout. Stále se mám co učit). Když v meditaci procházíte vlastní bolestí, cítíte ale pak vůči těmhle fyziologickým procesům vlny of compassion, soucit.

Desátý den, když skončilo ušlechtilé ticho, tak se atmosféra uvolňuje. VŠUDE.  A někdo si v mužské části prdne. Halou projede vlna čehosi (ne smradu, sedím daleko a navíc, jak někteří víte, nemám čich) a pak to kdosi nevydrží a vyprskne. Celou síní projede vibrace smíchu. Někteří nejsou schopní udržet klid a musí odejít, vydýchat to a zklidnit se. Já jsem ponořena příliš hluboko ve vlastním žaludku. Nereaguju. Vidíte i meditace je nahoru a dolů. Jednou bolest jindy prča.

Anitčáááááá – to je jedna ze základních věcí, které se musíte naučit. VŠECHNO SE MĚNÍ, pořád a neustále. Stejně jako vaše denní pocity. Jako se jídlo mění ve stolici. Tak jednou je meditace báječná, jindy se po ní cítíte jako zpráskaný pes. Jednou cítíte příjemné vibrace po celém těle, jindy vám lítají myšlenky, nejste schopni se soustředit, cítíte jen tupé pocity bolesti (podotýkám, že to je jakási bolest „pod kůží“, v podvědomí, které si mimo meditaci nejste vědomi). Důležité je, uchovat si vyrovnanou mysl. Přestat lpět na příjemných pocitech v meditaci a chtít se zbavit těch nepříjemných. Ale jen to pozorovat, jak se to mění. Stejně jako v životě nelpět na pocitu štěstí, neběhat za pocitem radosti. Ale přijmout i smutek a lítost. Víte proč? Co přijde, taky po nějaké době odejde. Anitčááá je pomíjivost.

„Everything is impermanent. This is a love of nature!“
Vše je nestále. To je zákon přírody!

Hloubku Goenkových slov si uvědomím po jedné meditaci, která mi „nešla podle mého očekávání“. Vylízám z meditace a za krkem stále cítím ten divně pálivý blok, ale já ho chtěla pryč. Teď hned! To ráno se jdu projít a…rozbrečím se. Napravo pozoruju měsíc, je 7:05 šero. Ale nalevo začíná ranní svítání. Fascinovaně tu nádheru pozoruju. Cítím se tak…Zase mi dochází o čem to celé je, a že dokud budeme hrát ty hry a honby za pocity, bude to pořád nahoru a dolů z mizérie do ještě větší patálie.

Pak si sedám do meditace a jen to tak tiše, vyrovnaně pozoruju. Všechno to úzkostlivé, zaťaté úsilí mnoha let. A že to neuhádnete? No jo, ono to odešlo. Normálně se to rozpustilo. I na plicích. Vycházím z meditace a mám pocit, že moje páteř je přímější a na hrudi už necítím ten kámen napětí. 

Vycházím z meditační hlavy a koukám, jak hřející sluníčko začalo roztápět sníh, který začal padat z větví stromu. Stejně tak roztála a opadla moje úzkost, a tak to jen pozoruju.

A proto meditace není útěk od reality. Je to art of living! Vipassana je nástroj, jak být, jak více pochopit, co v životě prožívám a klíč k tomu, jak to měnit krok po kroku. Protože samozřejmě podmínky venku, v 21. Století nejsou tak ideální a dokonalé jako tady, v centru. Ale je to jako trénink. Trénujete v posilovně, na umělé stěně, abyste pak měli sílu uběhnout maraton, zdolat kopec, vylézt těžkou skálu. S takzvaným „zavíráním se do meditačního centra“ je to stejné. Trénujete, abyste uspěli v dnešní uspěchané době zase o něco lépe, zase o něco vědoměji, zase o kousek vyrovnaněji.

Je to cesta, je to proces. Hádám, že na celý život.

Jedno odpoledne mě napadá, že moudrost nemusí nutně přijít s věkem, ale stačí zpomalit a zklidnit mysl.

Jeden další veselý příběh. V Brně miluju dny, kdy nikam nespěchám a můžu celý den prosedět v pyžamu, v myšlenkách s hrnkem čaje. Jedno ráno se mi nechce vstávat. Napadne mě, že bych si zkusila celý den odmeditovat v mých vánočních kalhotech se sobi. „Nemůžeš se už převlíknout,“ slyším z hlubin vědomí hlas mojí mamky. Napadá mě, že by mohla být sranda pozorovat pocity, které to ve mně bude vyvoválat, když  vezmu „nevhodné“ oblečení, které normálně slouží jiným účelům. Znáte to? Když si vemete tričko na doma ven do společnosti a připadáte si „špinavě“, nebo když doma zase nosíte tričko do práce a připadáte si, že jste přestrojení.

„Ale co mi asi na to řekne okolí?“ ptá se moje popletená mysl.
Nic, nemůžou mluvit!
„A jak se na mě budou koukat?“
Nebudeš to vědět, nebudeš pozorovat jejich reakce.

JDU DO TOHO!
 A FUNGUJE JE TO!

Během prvních pěti minut zapomínám, že mám na sobě kalhoty na spaní. Uvědomím si, jak silnou moc má mysl, která si myslí, že nás druzí hodnotí!!!

Jednou večer po meditaci jdu svou klasickou procházku před spaním a napadne mě, „co kdybych se prošla do hlubšího lesa“? Hm, je tam tmavo, šumí listí, stromu. JDU DO TOHO! Pozoruju ten strach, který cítím po těle i hlavu, která se snaží racionalizovat vše, co vidí. To je jen stín. Kdo by tam byl?

Ráno jdu to stejné kolečko znovu. Je stejné šero. Ale vida – hlava se najednou nebojí, ani ji nenapadne, že by tam někde někdo mohl číhat a vybafnout na mě. Zajímavé… TAK TO NE, TAKHLE SE MNOU MYSLI CVIČIT NEBUDEŠ!

Druhý den jdu stejnou noční procházku znovu. A jen se otevírám do meditace. Pozoruju, kde ten strach cítím a tam, kde jsem včera zrychlila, nyní záměrně zastavím a zírám do černoty mezi stromy. Cítím sevřený žaludek, tlukot vlastního srdce, lehce stažené hrdlo. Uvědomuju si všechny ty běžné  situace v životě, kdy se cítím PRÁVĚ TAKTO!

Jen stojím, poslouchám šumění stromů a pozoruju to. A pak? Pak ten strach zmizí. A zůstanou jen zasněžené stromy, které hážou stíny. A já si uvědomím, že je mi zima – žádné větší drama.

„Stejně se budeš muset vrátit do reality.“ Ale Vipassana není o útěku před ní. Je naopak o opravdovém návratu. A tak, až se budete chtít cítit opravdově, až vám nic nebude dávat smysl. Budete si připadat slabí, vyčerpaní. Přemýšlet, proč to všechno děláte a zároveň se cítit vyčerpaní zvláštních myšlenek – jeďte na Vipassanu! Vězte totiž, že meditace nejsou jenom pro Julii Roberts a nemusíte kvůli nim nutně na Bali.

Mám pocit, že teď těch deset dní jsem opravdově spala. Jedla a byla – VĚDOMÁ!

Všechno nabylo na komplexnosti. Cesta, kterou dělám. Texty ve škole, které čtu. Ale všechno díky realitě, kterou mám sama v sobě. Jen skrze to, že jsem pozorovala, jak mi tluče srze, jak se hýbou buňky. Tiše a nerušeně. Napadlo mě, že by tohle měli zažít medici! Cítit nejenom to, jak vypadá jazyk, ale jaké to je, když cítíte každý jeho pulz. Když se stanete vlastními ledvinami…

Po ukončení ušlechtilého ticha centrem začíná proudit hodně euforie, radosti a slov. Tolik slov! Moje mysl je poplašená. Leknu se pokaždé, když mi někdo popřeje dobrou chuť nebo dobrou noc. Vyměňují se kontakty. Osoby, které vám byli po 10 dní ne/sympatické se najednou skrze slova vybarvují zcela jinak.

Víte, je to zvláštní. I když se lidem nedíváte do očí a de facto je ani neznáte, vnímáte po deset dní jejich pohyby. Jako se nesou sálem. Jak sedí. Jak drží vidličku. Začnete si vnímat věcí, které vám normálně, když mluvíte s přáteli a známými, zcela unikají. Tohohle si chci víc všímat! Ty pohyby rukou, obličeje!

Je jedenáctý den. Den odjezdu a já balím a pozoruju stejné napětí, rychlost, uspěchanost. Hluboce dýchám a ono odcházím. Neodjíždím „svatá“ ani „osvícená“, ale s plným uvědoměním, jak v realitě funguju. Skládám ručník a hlavou běží hromada myšlenek, co je potřeba sbalit, komu napsat, kam jet, co teď. Cítím napětí, tenzi, stres – jako by byl normální všední den a já musela do Bratislavy, číst, nakoupit. Dýchám, jenom to pozoruju. Anitčááááá A ono to odezní.  

Art of living, to co se vám zrcadlí v meditaci pak zažíváte v běžném životě a já vím, že už nejsem schopná dál fungovat v takové tenzi. Už to prostě tomu tělo nemůžu dál dělat. Odezní to a já cítím klid.

Psala jsem, že když jsem jela na Vipassanu, nevěděla jsem, co bude pak. Měla jsem strach. V průběhu meditace přišel klid a uvolnění. Ono to nějak dopadne! A jak to dopadlo?

Sedím v autě, a mířím s směr s Vasteras s Jojem.  Nevím, kde budu spát. Pozoruju venkovní krajinu. Anitčááá. Okolí se mění. Cítím uvnitř hluboký klid.

Teď tady sedím, píšu vám tato slova. Z obýváku Joja, instruktora jógy, který mi nabídl internet z pohodlí svého domova. Cítím obrovskou vlnu vděčnosti. Za chvíli otevřu tu kouzelné okýnko jménem Googlu a zeptám se: „Co teď? Kam teď?“ S kým dál?

Vyvalí se na mě všechny maily. FB zprávy. Výsledky ze zkoušek a já nevím, co všechno. Zajímavé je, že cítím vzrušení i napětí. Dokážu ho přesně lokalizovat, kde v těle ho cítím. A jak budu reagovat?

Co přijde pak?

Uvidíme =)

Právě jste si přečetli zcela jiný příběh, než jsem prožila, neb vaše mysl si jej interpretovala podle sebe.

ANITČÁ…

1. DEN PO VIPASSANĚ – LET´S HITCHHIKE!

V neděli už nakonec zůstávám ve Vasteras. Čekuju maily. Skypuju s rodinou. Zjišťuju výsledky ze studia. Nedala jsem jeden předmět – F! Pozoruju pocity po těle. Žádná tenze nebo napětí. Jenom klid. Uvědomuju si, že je to moje první „propadnutí“. Navíc vyvážené dvěma Áčky. Anitčááá…

 Jojo mě nechává u sebe přes noc, nemusím tak nikam cestovat. Po desetidenních meditacích přichází s báječným nápadem: pizza a film. Sedíme v obýváku a z obrovské plazmovky na nás už nekouká učitel Goenka, ale jede film s názvem TREE LIFES. Na stole je prostřeno – pizza, kola, čokoláda, chipsy, dip. „I love balanced life,“ směje se Jojo, když mu říkám, že ničí veškeré mé vyidealizované představy o učiteli jógy, který jí jen zdravě a nejí maso. „Víš, někteří moji kamarádi jí super zdravě, posilujou, cvičí a tak, ale nevypadají zdravě. Já to mám tak, že jsem schopný jíst jak prase a pak zase super zdravě. To mě baví.“

Večer končím meditací s pizzou v břiše. Je to jako kdybych měla balvan v břiše, ale usínám s vědomím „anitčáá“.

Druhý den podle toho fakt vypadá. Začínáme společnou meditací a protahujem těla jógou. Následuje báječná snídaně: vajíčka, chleba, sýr, fresh juice s ječmenem a konopnou vlákninou, cereálie, čaj, kafe. Připadám si jak požehnaná mniška.

„Takhle by mělo začít každé ráno,“ usmívá se Jojo. Je mi 35 a žil všude možně. Narodil se v Japonsku, pak žil v Holandsku, Norsku i Švédsku. Organizuje jógové festivaly.  Díky tomu od listopadu do března nepracuje. Dneska jede do Stockholmu vyzvednout svou matku, která přiletí z Malagy, kde mají rodinný summer house. Napadá mě, že žít se dá skutečna mnoha způsobu. Jen si člověk musí najít „to svoje“ a nebýt limitován tím,  že tak, jak to má teď je konečná a nezbytně nutné.

 „Víš, když jsem přemýšlel a nevěděl kam dál, tak místo bezmocného bloumání jsem se vždycky podíval nazpátky na to, v čem jsem byl fakt dobrý. Co mě bavilo. A při jedné takové krizi jsem si uvědomil, že jsem nejvíc času v mládí propařil byl jsem fakt dobrej v organizování party, když moje mamka odjela na celé prázdniny. No a dneska se tím živím.“

Žádné školy, žádné diplomy, žádné certifikáty. Někdy to jde prostě snadno.

Rozloučíme se kolem půl dvanácté, co mě vyhodí na silnici ve směru na Falun. Mám před sebou 139 km, a tak s palcem vzhůru a s nápisem FALUN trpělivě vyčkávám, až mi zastaví TO auto. Zpívám si a prozpěvuju. Po ranní józe cítím klid po celém těle. Nemám pochybnost, že by někdo nezastavil, dívám se těm řidičům do očí. Je nádherně, svítí slunko, nemrzne. Dojde mi, že bych nemohla být „luckier“. Sem tam mi přeběhne myšlenka typu: ha a co když takhle budeš stát dvě hodiny a nikdo ti nezastaví? Nebude ti trošku zimka? Řidiči se sice usmívají, ale nikdo nezastavuje. Vzpomínám na příběhy mých přátel a rekordy v nejdelším čekání na stop. TO ALE DNES NENÍ TVŮJ PŘÍPAD, objeví se v hlavě. Pak vypnu hlavu a vnímám jen dech.

Někdo určitě zastaví. Někdo, kdo dřív stopoval taky jako mladý. Někdo, kdo pojede taky do Falunu.

Zastavuje bílé ABB Volvo a usmívá se na mě opálený Švéd v pískově žluté košili. „And you are?“ „Irena, nice to meet you.“ Jojo, jede přímo přes Falun. „I am lucky like hell!“ Projíždí rovnou kolem univerzity, takže o dvě hodiny později už sedím v knihovně a čekuju maily.

Povídání s ním bylo neskutečně osvěžující. Povídáme si o rodině, o knihách o švédské kultuře. O mládí. Má tři děti a příští týden se stěhují. „No prodali jsme starý dům a stěhujeme se do většího, a protože tady byli dva zájemci a jedni nabídli víc peněz, tak jsme díky tomu byli minulý týden na Kanárech,“ usmívá se.

Jiný člověk, jiný příběh. A mě jen napadá, jak často jsme uvězněni v těch svých a zapomínáme se druhým dívat do očí a jen tak si s nimi povídat. Jak často JÁ na to zapomínám!

Dochází mi taky, jak báječně se musí žít ve Švédsku. Životní standard je tady fakt jiný. „No z města odkud pocházím má skoro každý svojí jachtičku. TU miluju! V pátek odpoledne se sbalím a trvá mi asi půl hodinu, abych zapomněl na práci. Je to super relax.“

Švédové prostě umí odpočívat! Tomu pánovi se prostě klid a vyrovnanost odráží na tváři.

Odpoledne vyzvedávám Hanku ze školy. Bude se plánovat zítřejší hiking ! ! !

10.2.

Zaziju_super_Hike! Tak znělo mé heslo a vnitřní afirmace, se kterou jsem se po dlouhé odmlce přihlašovala na couchsurfing s vidinou, že zde najdu svého parťáka na švédskou túru. V hlavě jsem měla pompézní velikány typu Abisko nebo Královu stezku. Obě jsou však pro obrovské množství sněhu až do února zavřené. Ve Švédsku se v zimě prostě běžkuje a jak později zjišťujeme od nejednoho řidiče, který nás bere na stop, turistika je vyhledávána spíš cizinci, než samotnými Švédy. „Ve Švédsku je to spíš ten fotbal,“ řekl jeden pan řidič.

I přesto, že nás v turistickém centru zrazují a jsou k naší túře značně skeptičtí, tak v pondělí večer s Hankou, která se stává mou trampovou parťačkou,vaříme tři plné krabičky rýže. Jedeme na minimální náklady! Namísto neznáme couchsurfové tváře (POZN. Ozval se mi jakýsi Amir, že by se mnou šel do hor, ale byl ještě v Dubaji :D), tedy do hor vyrážíme spolu.

„Koupíme tyhle luštěniny, nebo tyhle?“ „Berem ty levnější!“

Naší třídenní stravou bude rizoto – MŇAM! Má to asi takovou konzistenci jako tatranská kejda uvařená kdesi pod skalami. Tedy hlavně ať je to hutné a zalepí to pupek!

Nakonec vyrážíme do přírodní rezervace kousek od Borlange, kde je přírodní rezervace s názvem Naturreservat Gyllbergena. Je tady celkem asi 70 km tracků na běžky -  tak tady se bude snad dát něco ujít ne?

STARTOVACÍ ÚTERÝ

Vyrážíme ráno a naším prvním autem, které stopujeme je parkoviště, kde bydlí Lenka. Povídáme si v autě. Falun teď žije přípravami na mistroství světa v lyžování, které zde propukne příští středu. Už postavili i extra restaurace. Má přijet 150 000 tisíc lidí!!! TO BUDE MASAKR. Jsem vděčná, že tou dobou už budu sedět v letadle směr Praha. Věděli jste, že Švédové si berou dovolenou podle slunečných dní?

Lenka nás vyhazuje v tom správném směru a přeje nám super zážitky. Beru do ruky papírovou ceduli s nápisem GYLLBERGEN a zvedám palec hore. Je krásný slunný den. Nemám pochyb, že by nějaký Švéd právě dnes nejel do této oblasti běžkovat! Asi za pět minut nám zastaví dodávka. První otázka pána je, odkud jsme. Jsme šťastné jako blechy, že máme první automobilový úlovek tak brzy. „Tjeckien!“ „Víte, že se tady nesmí stopovat? Mohly byste dostat pokutu až 600 korun! Proto jsem Vám zastavil.“ No, to bychom moc neušetřily, co Hani?

Pán je moc milý,sedáme se si k němu do dávky, která před pár hodinami prodala poslední kusy motorek. Švéd má vlastní obchůdek. Drbu pod bradou jeho psa, který se jmenuje JOY a zasypáváme ho s Hankou na přeskáčku dotazy. Říká nám, jako už spousta lidí, že hiking ve Švédsku moc nefrčí – a tím míň teď v zimě. Vyhazuje nás přímo u brány do přírodní rezervace Naturreservat Gyllbergena ptá se, jestli máme teplý spacák. JASNÝÝÝÝ!

Následujících pět kilometrů se kloužeme do kopce silnicí do místa, kde na nás čekají ukazatelé, aby nás nasměřovaly vstříc našemu dobrodružství. Klouže to jak cyp! Místo silnice je sklínka.

Když dorážíme na parkoviště, vytahujeme mapu a chceme se zorientovat v ukazatelích a musím vás říct: zlaté české a slovenské značení! V tomhle by se Švédi mohli od nás učit. Na rozdíl od chlapů však nemáme problém zeptat se. Když se jeden asi šedesátiletý běžkař narovná od zavázené tkaničky běžkařské boty, před obličejem na něj čeká úsměv Irči a dotaz, kudy se máme vydat. Ochotně se nám snaží poradit, dokud nezpozoruje naše velké batohy. „Máte lyže?“ NE. „A sněžné boty?“ „Ne, ale to je v pohodě! Kterou cestu byste nám doporučil?“ Podezíravě se podívá na naše boty a odsekne: „Žádnou.“

„Tak kudy půjdem,“ ptám se Hanky. Mé nadšení zcela přebíjí jakékoliv pochybnosti. „No, já nevím,“ je nejistá a já se jen modlím, aby se to nerozhodla celé zabalit hned ze startu. Jdeme se podívat k běžkovým stopám a nechápu, proč bychom nemohly jít podél nich. Nakonec tedy ale zvolíme ze startu cestu pro skútry, která bude podle slov švédského běžkaře adekvátní naší obuvi.

Cesta se časem překlene v běžkařskou trať a my tak či tak kráčíme podél dokonale vybroušených stop. Každý krok se zaboří o centimetr až pět do sněhu, ale jde se dobře. Zastavuje spousta běžkařů a ptá se, kde jsme nechali lyže. Dokonce jednou zastaví i skútry. Pozoruju, jak se mi rozbuší srdce a vjede do mě pocit, že dělám něco špatného. Divné, znám ten pocit ze školy.

„Ti Švédové ale přehání, co?“ říkám Hance v druhé půlce výletu, když prostě jen tak kráčíme. „No jo, je to divný, já bych těm domorodcům celkem aji věřila,“ jakmile to dořekne, propadnu se levou nohou po tříslo do sněhu. A pravá udělá totéž. Aha, že by mluvily o tomhle? Už chápu, před čím nás varovali!

Výhodou toho, že se ženské nebojí zeptat na cestu je to, že potkáváme spoustu zajímavých mužů =)

Obědváme u zamrzlého jezera ledové rizoto. Dokonce máme na výběr ze dvou variant! Zelené s brokolicí či červené s řepou. V 16:00 jsme na místě, kde máme spát Prästbodarna. Doslova se doplazíme k chatičkám, kde máme spát. Ne snad z posledních sil, ale chaty jsou obsypány sněhem a při každém kroku se boříme po pás do sněhu. V kleče je váha lépe rozložena. Trošku je mi líto Hanky, které se promáčí manšestráky. Pak zažíváme šok – VŠECHNY CHATKY JSOU ZAMČENÉ!

Pozoruju ale zajímavou věc. Namísto vnitřního nadávání na lidi z informačního centra, kteří tvrdili, že chatičky budou otevřené, nebo paniky „kde proboha budu spát“, jednám. „Prostě dojdeme na parkoviště, které je kousek a buď nás někdo sveze do nejbližšího města, nebo tam bude chatka, kde nás nechají přespat,“ navrhuju Hance, ale cítím vnitřní rozmrzelost z toho, že se naše cesta nevyvíjí „podle plánu“. Sotva však ujdeme pár kroků a zpoza rohu na nás vybafne! Stojí tam, je dřevěná a říká: „Jsem jen vaše!“ Nevisí na ní žádný zrezavělý zámek, ale je jen přivřená na háček. Chajdaloupka, ve které se pro tuto noc utáboříme! Šílíme nadšením!

Otevírám dveře. Vrzy, vrz. JE TAM VŠECHNO, CO JSEM SI CELÝ DEN PŘÁLA! Pecek, kastrol, abychom si připravily teplý čaj. Dokonce, ooo ano! I karimatka! Mé záda plesají blahem nad představou, že nebudu muset spát jenom na Aladinově koberečku, který měl sekundovat namísto karimatky, jež jsem nestihla sehnat.

Unaveně si sedáme pod přístřešek, pijeme čaj a svačíme. Zabalené ve spacácích pozorujeme západ slunce. „To je taková nádhera, že už asi ani nepotřebuju vidět polární záři,“ podotkne Hanka a já si vědomím, že se mi plní další okýnko na seznamu splněných přání.

Open My mind and keep steps following the wind to the dreams.

Čtu ve svém cestovatelském zápisníku.

S čelovkou na třetím oku si na střídačku předčítáme Coelhovu Nevěru až do setmění, kdy nás do přístřešku zažene zima, vítr a hlad. BUDOU FAZOLE!!!

Ano, tenhle trip byl tak trochu luštěninovej, protože to je ta nejběžnější surovina, kterou v plechovce dostanete. Tuto noc jsem měla poznat, že prd skutečně hřeje!

Měly jsme totiž dřevo. A měly jsme ho dost, ale bylo zmrzlejší než obvykle a vřelým srdcem ho nezahřejete. Plným jógovým dechem, kdy na střídačku dýcháme do pecku,  plamínek nakonec ukecáme a on nám alespoň přihřeje konzervu arabských luštěnin a rozmrazí nějaký ten sníh na ranní vlažný čaj. Sušíme polínka kolem pecku, ale jsou zabedněné, nechcou hořet. Jak se nám tedy podařilo vykouzlit ten ohýnek? No, musela jsem rozebrat část nejsušší švédské chaloupky – uloupla jsem si kousek podlahy. (Stejně byla trošku rozbitá…A pak se máme divit, že když se ve Švédsku v přírodní rezervaci setkáte s českými či polskými nápisy, jsou plné zákazů). Sušíme boty, ponožky kalhoty. Jakoby se mi to nikdy nestalo, opět si připeču své pohory. Člověk by řekl, že za čtvrt století, bych si už na některé věci mohla dát majzla. Mám připečenej jazýček, ale sucho. Hodinku zíráme do plamenů, a pak zalezeme do spacáků. Od pusy nám jde stále chlad. Hlavy se ztratí ve spacácích, jako když pšstros zajede do písku. Teplo vypadá jinak, ale noviny o zmrzlých hiking Češkách psát nebudou. Před spaním, když medituju, slyším, jak začínají po pokoji běhat myšky. No..není jich málo :D Hanka už pravidelně oddechuje.

Vzbudím se kolem druhé hodiny ráno se dvěma kusy ledu namísto chodidel, od podlahy cítím chlad. Vzpomenu si, že kdesi v koutku byla ještě jedna karimatka, a tak ji líně začnu nafukovat (ráno zjistím, že je prokousaná od myší, tak mé noční snažení bylo marné). Vzpomenu si na dávné rady, že čím méně toho na sobě ve spacáku člověk má, tím je mu tepleji. Risknu to. Sundávám termo prádlo a usínám v teple. Ale co si budem nalhávat – tělový radiátor by se byl býval hodil! Spím ve vajíčku a těším se, až bude ráno a my vyrazíme a bude nám zase teplo. Pak si prdnu – jej, fakt teplo!

Budík mě probudí v sedm a zahajuji další den meditací. Zpoza víčka vnímám, jak se místnost začíná zaplavovat světlem. Po nějaké době mě to přestává bavit. Je mi zima, mám hlad, zvyšuje se netrpělivost. „Sakra už by ten hodinový odpočet mohl zazvonit! Bojuješ tady s minutama, uvědomuješ si to? OK, tak asi netrpělivost je to, co tady mám dnes pozorovat,“ a tak to pozoruju. Nevím jak dlouho, každopádně to pak vzdám…a s překvapením zjistím, že budík dávno zvonil a já meditovala CELÉ DVĚ HODINY!

Budím Hanku -  „máme zpoždění“, ale jsem klidná. Rychle se nasnídám a vnitřně popoháním Hanku, aby už i ona byla hotová. Je mi slabo ze zimy. Vysílám do vzduchu jediné přání: „Prosím, dnes chci spát v teple a suchu. A kéž by nám dnes někdo nabídnul teplé kafe!“ Začínáme si povídat, až když 100% rozmrzneme asi o půl hodinky později. Je další nádherný den! Sluníčko svítí, je skutečně velmi atypické únorové počasí.

Kolem půl jedné dorazíme do vesničky Langmyran. Máme žízeň, ale nemáme vodu. Vydávám se „na klepanou“ po místních chatičkách s bandaskami a termoskou. Naděje zahoří, když uvidím kouřící se komín! Kde je oheň, tam jsou lidé. Hm, dveře jsou zamčené, ale po chvíli přichází skupinka Švédů, kterým chatička patří. Postarší dědula, jeho syn a dva vnuci. Mají ošlehaná líčka, vrací se z ranní projížďky rovnou na obídek. S radostí nám dá vodu, ztratíme pár slůvek. Mé oko spočine na kuchyňské lince. Vzpomenu si, že jsem si ráno přála kafe. Třeba nám ho nabídne…nic, vydáváme se s Hankou dál. Asi na nás teplá tekutina čeká někde jinde.

„A kudy jdeme?“ ptá se Hanka. „No tudy, jiná cesta tady není.“ Jdeme asi hodinu a míjíme křižovatku. „Doprava nebo doleva?“ ptá se Hanka. „Tak rovně ne, to by tady jinak byly ukazatele.“ 

Už jsem vám říkala, že Švédské ukazatele stojí za…

Irčo, Irčo, kdybys tu Hanku jen víc poslouchala…

„Už budeme u toho jezera?“ „No ehm, podle mapy musíme být kousek.“        
Dalších 30 minut chůze…             
„Hej já už nemůžu, potřebuju se najíst.“

Rizotově posilněné se vydáváme po obídku dál s tím, že FIKU si teda už fakt dáme u toho jezera, od kterého musíme být pár kroků.

Jdu se svěšenou hlavou. Cítím, jak se celá váha batohu opírá o mé kyčle. Vzpomínám, jak se mi v noci podařilo usnout, až když jsem si v duchu začala představovat teplé praskání dřeva: „Dneska to bude,“ nemám vnitřních pochyb! Jak tak koukám do sněhu pod sebou, něco mi přijde podezřelé. Je to jen pocit, ale nedokážu ho pojmenovat. Ale Sherlock Holmes, Hanka ANO!

„Hele Irčo, ty stopy tady mají hodně podobnou podrážku té tvojí,“ ztuhnu. „Nééé, vážně?“ Udělám stopu na zkoušku. „No skoro stejné že?“

Ehm, jaká je pravděpodobnost, že podél švédských běžkařských stop narazíte v opačném směru na velmi podobné stopy vaší noze? ANO – nulová! Podél běžeckých stop v ten den kráčely JEN DVĚ ŽENY! Zbytek se vezl na běžkách.

A tak se nám po dvou hodinách stane, že opět stojíme ve vesničce, kde jsme dostaly vodu. No nic, nevzdáváme to. Otáčíme se nazpátek, smějeme se tomu a vracíme se na místo, kde jsme obědvaly – je to to místo, kde mě Hanka upozorňovala PO DRUHÉ, zda nemáme odbočit. No, tak teď odbočíme…

Je rozdíl číst v mapě a dokreslovat si mapu ve stylu „aha, tak tady bychom asi mohly být“.

Od toho okamžiku našimi těly brní mírná nejistota. Měly jsme být někde úplně jinde, jsou tři hodiny odpoledne a před námi ještě kus cesty. Nejistoty nabývají na síle se zvukem cirkulárky, která řeže dřevo. Jo, to už tady dneska taky bylo… Vytahujem mapu a opět se snažíme zorientovat, kde asi jsme. Po ženské poradě se vydáváme směrem S, abychom – to neuhádnete! Skončily ve stejné vesničce, kde jsme ve 12:30 pily vodu a svačily. Navíc, jak docházíme, potkáváme ty dobré Švédy, kteří míří na odpolední procházku.

„We got lost!“ smějeme se a ukazujem jim, kudy jsme bloudily. „No a pak nemají vznikat všechny ty vtipy o ženských a mapách,“ podotknu. No, každopádně se nám splňuje moje přání. Tam u lavičky, kde jsme svačily, totiž stojí hobití nora pro turisty. Je mrňavá. Má dvě lavičky, hromadu suchého dřeva, nádherný pecek a kotlík na vodu.

„Vy jste dnes neměly nic teplého na jídlo? Přineseme vám nějaké svíčky a daly byste si třeba i kafe?“

„Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abych toho dosáhl…“ Coelho.

Sedíme s Hankou v chatičce, jsme unavené, ale nadšené, že jsme se vlastně ztratily. „Ty Irčo, ale už si prosím tě radši nic nepřej, jo?“ prosí mě Hanka.

Zatopíme, čteme další kapitoly z Nevěry, píšeme pohledy a kolem půl šesté dorazí Švédové. Děda vypráví, když v roce 1961 cestoval po Česku. Taťka mi ukazuje poslední model iphonu, který má velikost menšího tabletu. Ano, ve Švédsku je iPhone rozšířený asi jako Nokia u nás je to tím, že Švédové většinou neplatí plnou cenu, ale dostávají mobil k tarifu a jakoby jej postupně splácí. Prý jde něco podobného i u nás. Nevím, nerozumím tomu.

„Irčo, mě se splnil další sen,“ říká mi s nadšením v očích Hanka: „Zažila jsem pravou Švédskou FIKU  a ještě k tomu se ŠVÉDAMA!“ A víte co? Normálně přinesly i kanebulle! To dobroučké švédské pečivo, něco jako naše vánočka, jen skořicová. Kanebulli, na kterou se mi ještě v poledne, když jsem od nich dostávala vodu, sbíhaly sliny.

Večer usínám v teple, suchu a napadá mě: BACHA NA TO, CO SI PŘEJEŠ! NIC NENÍ NEMOŽNÉ. JEN SE TY VĚCI OBČAS PLNÍ S NEDOMYŠLENÝMI OKOLNOSTMI – ztratit se nebylo součástí plánu.

Přání na zítřek: „dorazit v dobrej čas do Falunu a bez odboček!“

Tak či onak, středa byla vskutku dnem splněných přání!    

∞

13.2.

ČTVRTEK – PERFEKTNÍ NAČASOVÁNÍ

Do závěrečného dne hiking tripu nás probouzí smyčce Vivaldiho. Ne, nehraje naživo, ale jen nás budí z mobilu. Snídáme v teple, neb jsem dokázala každou hodinku vykopat svůj zadek  z teplého spacáku, a přihodit pár polínek do tlamy pecku. Do žaludku letí banánová kaše, která byla již předpřipravená po dvoudenním huštání v batohu. Ohřejeme si ji v konzervě po včerejší kukuřice a startujeme ještě před svítáním ( to znamená v 8:23 !).

Jediné přání: dojít šťastně a bez toho, aniž bychom se ztratily!

Po cestě bedlivě KONZULTUJEME MAPU. Obě kráčíme s nejistou v hlavě. Cítím to. Švédské značení je ale zkrátka příšerné. Po dvou hodinách se namísto stavu „jít podle mapy“ dostáváme do rádoby „odhadů podle mapy“. Pak už si jen říkáme: „Jak to cítíš? Půjdem teď vpravo či vlevo?“

Naším orientačním bodem bylo jezero! Pak už již míjíme tolik, že jsme otrávené. Jsme v divném rozpoložení. Cítím únavu. Záda bolí, achilovky se ozývají a do toho ty pochybnosti, kdy nevíme, kam jdeme. Vylezu ale z hlavy a rozhlédnu se kolem – je nádherné slunce, teplo a já si řeknu, že si prostě nebudu kazit den. „Někam dojdem.“

Nevím, kam jdu, jen vím, že se nemůžu vrátit zpátky. Následuju značky podél cesty bez jasné vidiny cíle. A mám chuť už to vědět, už tam být. Uvědomuju si, že tak funguju i v normálním životě. Únava, vyčerpání, rozmrzelost, ale pod tím vším je síla a odhodlání to prostě zvládnout! Jsou prý dva typy lidí. Jedni, když cítí strach, přidávají na plyn. Ti druzí lezou do ulity jako želvy a brzdí. Já miluju výzvy!

Míjíme telegrafní dráty, a mi hlavou začínají běžet trampské písničky. Svitne naděje, že se blížíme k civilizaci. Hrajeme hru na asociace, vytváříme příběh slovo po slově.

A  - bylo – tam – zrcadlo – a  - když -  tam -  skočily, uviděly….

JÉÉ HELE, VESNIČKA!

Byl to Rämen!

Ano, sešly jsme z cesty (je to jakýsi eufemismus ke slovesu ztratit se, aby se tady to sloveso neopakovala příliš často :D). Vesničkou projíždí auto, které nám ukazuje, kde jsme. Není to tak zlé. Zašly jsme si solidně, ale jsme nyní vlastně daleko blíže k hlavní silnici směr Börlange! A kde je Börlange, tam je IKEA a v ní losos, švédské koule, nikdy-nekončící kafe a semly! K cestě je to však ještě 10 km – zahajujeme „protestní stopování“, jak ho nazve Hanka.

Spočívá v tom, že si rozbalíme karimatku a čekáme, až někdo pojede naším směrem. HANCE SE PLNÍ DALŠÍ SEN. „Já bych se chtěla svést s někým, kdo má skútr.“ „To zní dobře, jen si prosím tě přej, aby jel našim směrem!“

No jo, možná je to už moc okaté a vy nyní víte, co přijede! SKÚTR! A na něm borec s nádherně modrýma očima, bohužel však jede jiným směrem, spěchá na 13:00 do práce. Popřejem mu krásný den „Hm, to hold nebude náš skútr,“ odvětím s klidem, bez jakékoliv pochybnosti, že náš kočár je už na cestě.

Když tam tak sedíme a čekáme, zadumám se. Kdybychom tak vše dokázali prožívat s takovým flow a neztrácet se v ustrašené, nejisté mysli, náš život by byl o dost jednoduší. Otvíráme poslední konzervu s cizrnou. Trvá to asi však jen pět minut. Pak hážeme lžičky do příkopu a každá z jedné strany krajnice máváme na černé auto, které jede NAŠÍM SMĚREM! Zastavuje vedle našeho rizotového pikniku.

Okýnko se stahuje. Objevuje se kulatá tvář muže s velkými stříbrnými brýlemi. „Och, pane, víte, my jsme na hiku a ztratily jsme se!“ „Yes, I know!“ Ano, já vím, říká ten muž pomalu, dramaticky sundává brýle a usmívá se na nás. JE TO TEN TÝPEK SE SKÚTREM! Přes brýle jsme ho nepoznaly!

Je to scéna, jak vystřižená z hollywoodského filmu!

„Nasedněte si, svezu vás nahoru na cestu!“ Jíkneme radostí a zahájíme balení kulových blesků!

Klučina je elektrikář. „No, dneska máme meeting pracovní.“ „aha, takže přijdeš jen o kafe a koblihy, že?“ „No, tak nějak.“ Říká, že ho práce nebaví. Chce ji změnit, chce cestovat. Jeho snem je Majami. Popřejeme mu good luck a ještě jednou poděkujeme. Ikea bude dnes naše!

ROAD 50. Stojíme na autobusové zastávce a chuť na koláč roste. Projede pár aut, nezastavují, ale opět to trvá velmi krátce. „Díky Hani, za ten tvůj nápad se skútrem. Byl vskutku geniální!“ „Hele tirák, zkusíme ho stopnout?“ „No, ten nám sotva zastaví.“ Hanka stejně zvedá palec. Je to obrovský kamion, který je naložený třemi vagóny/přívěsy dřeva. Hlavou se mi mihne absurdní obrázek, jak tenhle kolos zastavuje na autobusové zastávce a nabírá dvě holky s báglama – no a pak se ta představa stane skutečností! Hančin palec funguje!

„Víte, proč jsou policajti tak mocní? Protože jednou rukou dokážou zastavit i autobus!“ Pche! Hanka to umí s kamionem! A nepotřebuje na to ani uniformu!

Vystoupáme tři schůdky a mě se vybaví scéna z Harryho Pottera, kde Hermiona z kabelky vytáhla útulný stan, který měl uvnitř VŠECHNO! Podobně i tady sedáme do vozu k muži, kterému již 27 let jezdí se dřevem. Připadám si jako v obýváku. Jeho kabina je neskutečně prostorná, moderní. Má tam macka, na kterém se prý dívá na filmy. Zpod nohou mu vyjede kávovar A DOKONCE TAM MÁ I MIKROVLNKU! Povídáme si a zjišťujeme, že jsme narozené ve stejných letech jeho dětí! On má zase věk mého otce. Náhoda?

Říká, že je z práce unavený, ale že nikdy nedělal nic jiného a navíc, že je jeho práce dobře placená  - vydělává 30 000 Švédů (násob třemi). A hádejte, kam jede? Vyhazuje nás rovnou před Švédskou Ikeou. Vystojíme si řadu na re-filled coffee a oddáváme se brnění nohou a sladké chuti koláče. Vše vychází, jak jsme si přály…!

Stopování se nám už jaksi dostalo pod kůži. Na parkovišti tak zaklepeme na pár okýnek automobilů a jedna Švédská Maďarka nám kývne, že nás hodí rovnou do Falunu! Zavezou nás takřka před dveře domu. Bliss! Cítím se fakt požehnaně, že máme takové štěstí na tak báječné lidi! CELÉ TŘI DNY!

Budu muset, ne CHCI BÝT, tak moc a moc hodná na všechny kolem, až se vrátím!

Pak přichází očistné kúry: pereme (se), myjeme (se). Přichází únava, která je však přebita tureckou pizzou a kolou! Glykemická hladina je rozkmitána! Rozjíždí se mi chutě, a tak večer zakončujeme s brownies zmrzlinou Ben and jerries a filmem THE JOBS.

„Nedokážu prostě pracovat pro druhé,“ říká Jobs ve filmu. Rozumím jeho slovům.

Před půlnocí čekáme, než nám sušička vyplivne usušené věci a já proklikávám e-maily. Nový rekord: 15 dní bez otevření outlooku a výsledek? Přesně 204 mailů!

Mimo jiné i zpráva od vyučující, která mi dala F z předmětu. V hlavě se mi na tripu jasně vykřesala vize, že už předmět nebudu řešit. Víte, když jsem odjížděla a přemýšlela, co nejhoršího by se mohlo stát, bylo to – prostě práci přepíšeš. Vůbec by mě ale nenapadlo, že to nejlepší, co se může stát, bude, že ji přepisovat prostě nebudu! Připadám si rebelsky :D

Usínám až dnes - mantra Zaziju_super_Hike! se naplnila na 300 % !!!

Mé dny ve Švédsku zkracují stejně nehlídaně, jako zmizelo i pár centimetrů pyžama po vyndání ze švédské sušičky.

Opálený jazýček pohorek a o číslo menší velikost pyžama – to jsou jediné ztráty tohoto výletu a já se těším, co přinesou závěrečné švédské dny!

P.S. nalevo vzniklo okýnko s názvem EMAILOVÝ SVĚDCI. Pokud se vám mé řádky líbí a chcete, aby vám virtuální vlnka připlula samovolně do schránky, vpište ho tam!

Švédské svědectví je totiž mou pouhou startovací psací plochou =)

13.2.

ŠVÉDSKÉ MOMENTY

Švéd a káva

Je dvanáct hodin, kavárna se otvírá a já z ní právě odcházím. Míjím prvního oficiálního návštěvníka. Je jím vysoký Švéd. Kolem šedesáti let. Je hubený a vkusně oblečený. V obličeji se mu odráží klid a vyrovnanost. Spokojeně si nese noviny pod paží, míří k pultíku s kávou a bere si k tomu svou oblíbenou kanebulli. Pomalu si sedá ke stolu. Jeho pohyb ale rozhodně není nijak chatrný. Spíše klidný a pozvolný. Možná je to jeho každo-nedělní rituál. Možná je to jeho oblíbená kavárna.  Anebo je třeba jen unavený od své ženy a potřeboval si dnes odpočinout. A třeba tuto kavárnu objevil zcela náhodou.

Čte tiše a soustředěně. Sem tam usrkne doušek kávy. Občas zvedne hlavu a zamyšleně pohlédne vedle sebe z okna a potom své oči zase zaboří do místního tisku. Tenhle proces opakuje do té doby, než je hrníček kávy prázdný a jeho pečivo snědeno.

Se stejnou vyrovnaností se opět pomalu obléká a kolem krku si omotává šálu, která mu dává jakýsi inteligentní vzhled šviháka.

Fascinovaně ho pozoruju a říkám si, jak asi bude vypadat moje stáří?

Švéd podruhé

Knihovna. Za sklem a za ním je křeslo. Nádherné, naleštěné kožené křeslo. A na něm sedí Švéd. Bude mu něco přes padesát. Před sebou má stoleček, který dokresluje idealitu okamžiku. Má jemně přehozenou nohu přes nohu a je natočený tak, že jeho tvář i tělo jsou osvětlené jen zčásti.

Jdu kolem něho, nevidíme mě. Vím, že ho budu pozorovat jen pár sekund. Bude to jen chvilinka, ale ten moment se mi přesto navždy vryje do paměti. Čiší z něho pohoda. Jakoby kolem něj byla jakási bublina „přítomného okamžiku“. Je zcela pohlcen čtením, podobně jako se asi řezbář nechává pohltit tvorbou se svými dlátky a náčiním.

Copak asi čte?

A možná to všechno jen vidím moc idylicky, protože je mi zima, mám hlad a vlastně mu závidím.

14.2.

Valentýnská sada pro vás !

Dneska je Valentýn a já mám chuť se ponořit do víru vlastních myšlenek a na chvíli se ztratit mezi řádky. Otevírám povídkář René Kudy, který mi generuje téma mého dnešního cvičení. Dle jeho doporučení si vybírám čtyři žánry a zkouším, co má mysl vyplivne na počítačový papír.

ZADÁNÍ

Nová postava: Přecitlivělý oddávající

Příběh se odehrává na tomto místě: Šatna

Vyprávění pojedná o: Věř lež spícímu psovi.

Co kdyby váš text začínal větou: "Co se to tady ksakru stalo?!"

1.       Dramatický dialog

"Co se to tady ksakru stalo?!"vypěnil Robert, jakmile vešel do šatny určené pro kněze k převléknutí. Do začátku obřadu zbývalo sotva deset minut. Po noci, kterou celou probděl, byla spoušť, která se na něj vyskočila zpoza dveří to poslední, co potřeboval. „Jak to, že nic není na svém místě?“ Jeho křik přivolal Erika, mladé kluka, který celým svým srdcem toužil stát se pastorem.

„Odpusť otče, já nevím, kdo udělal ten nepořádek. Vypadá to, že se někdo vloupal do oddávající šatny.“ To bylo to poslední, co Robert potřeboval. Chtěl si dnes rychle odbýt svou práci a jít se projít k jezeru. Neměl energii na jakékoliv komplikace

„Jak to jako myslíš, vloupal? Jak to se mohlo stát?“ teď už křičel na Erika, jakoby on mohl za to, že nic nebylo na svém místě a bílý oddávající plášť se válel na zemi mezi střepy. Jeho vyrovnaná mysl se rozpustila jako včerejší vosk svíčky, která mu dávala naději, že než dohoří, určitě usne.

„Už jsem volal pastorovi, je na cestě s čistým oblečením. Pokud nebude na cestě provoz, měl by to tak tak stihnout.“   

            
Představa, jak se Robert minutu před obřadem souká do svátečního taláru mu zvedla adrenalin v žilách ještě více.   

  
„Se na to celé můžu vysrat rovnou,“ pak ztuhnul. Zaregistroval, že ve dveřích stojí ženich a nevěřícně se dívá na tu svatou spoušť.  

             
„Je všechno v pořádku?“ Robertovi projela hlavou včerejší scéna, kdy mu ženich Milan dal do rukou svatební prsteny, neboť měl strach, že by je mohl ztratit. Robert je zamknul do šuplíku stolu, který byl nyní vzhůru nohama.     

 
„Vypadá to, že se tady vloupal nějaký pobuda a něco hledal, ale nebojte se, nijak to nenaruší průběh Vaší svatby. Omlouvám se za tu spoušť, ale nemohu za to,“ Robert pozoroval, jak Milan při jeho slovech bledne.

„A snubní prsteny?“ hlesl sotva slyšitelně.         
Robert mlčí a jenom k Milanovi vyšle omluvný pohled.

„Slyšel jsem v noci štěkat psa, vůbec jsem nespal. Celou noc jsem měl divný pocit na těle a myslel jen na to, že jsem vám ty prsteny neměl svěřovat.“         

 
„Možná že Baryk skutečně slyšel někoho čmuchat kolem,“ přemýšlí Erik na hlas.
Budeme se moci podívat na kamery, ale bude tam pouze silueta člověka, pokud tady na tomto místě vznikl pachatel, který odcizil prsteny, nikdy ho už nenajdou…přemýšlel Robert v duchu.

Pomalu se přesunul k oknu a přidřeplnul si hraně masivního dubového stolu, který byl vzhůru nohama. Pes nelhal, jeho štěkot evidentně naznačoval, že tu noc tady byl někdo, kdo tady neměl co dělat.

„Zámek vypadá neporušeně,“ pronesl Robert nahlas a jeho tělem projel uvolňující vodopád úlevy. Pozornost všech v místnosti se stočila na něj. Roztřesenou rukou vzal za hlavičku šuplíku a zatáhl za ni.

2.       Báseň

„Co se to tady ksakru stalo?!"

Bylo to jejich valentýnské přání,
že ta žena si přála právě v tento den stát se jeho paní,
za svědectví kýčovitých srdcí, přáli si vyznat své přání,
že tentokrát spolu budou skutečně déle, než do svítání.

A já se snažil věřit, ale nevěřil jsem.

Všechny ty city, pocity a emoce byly jako rána mokvající červené knihovny:

Na první pohled sladká jako valentýnská bonboniéra,
Obsahující však cukry, na kterých si lze lehce vylámat zuby.

Seděl jsem v šatně a cítil se vyčerpán.

Teď svatba dvou milovaných,
 pak rozvod těch nešťastných.

Vím, že svůj příběh píše si každý sám…

Připadám si jako práskaný pes, který musí tiše mlčet a přihlížet té lži, která se zase chystá.

Ona řekne mu ano, a bude jeho jistá.
On odvětí jí zajisté se stejnou nadějí v hlase,
aby za pár let mohly oba zase táhnout po vlastní ose.

Chtěl bych být psem a štěkat jen!
Lež, lež – je to k zbláznění!
Co se to zdě děje, za romantické bláznění?

Bílý šat vystřídá šeď manželského života,
a ta drahá valentýnská nevěsta se tak jednoho rána probudí vedle robota.

I on časem odloží svůj karamelový šat
a ze společné zmrzliny zbyde jen bol břicha
a nenaplněný čas.

Bylo to jejich valentýnské přání,
a já nad tím tu noc přemítal do svítání,
kolik párů ještě oddat musím,
než se mi celá ta fraška instituce manželství dočista zhnusí.

3.       Autobiografie

„Co se to tady ksakru stalo?!" Dnešní obřad se zrušil! Víte, oddával jsem spoustu párů. Zažil jsem nejrůznější svatební výstřelky. Dvojice beroucí se v klaunském oblečení. Novomanžele v černém. Svatební obřad konající se na popruhách padáku i dole v dole v zimě a s čelovkou, která mi svítila na oddávající řeč. Možná jsem takový druh lidí nějakým způsobem přitahoval. Sám nevím. Pamatuji si totiž, že zhruba po dvaceti letech, kdy jsem oddával ty zamilované holoubky v bílém, přišla krize. Začal jsem se bát, že to je vše, o čem můj život je. Zas a znova se v šatně úřadu obléknul do formálního. Knoflík po knoflíku. Uhladil jsem kravatu, usmál se na sebe do zrcadla a zastrčil neposednou kudrlinu za levé ucho. Byl to rituál, který jsem měl moc rád, ale postupně zhořkl. Chtěl jsem nějakou šťávu, nějakou změnu. A pak mi jednou zavolal Martin. Zeptal se mě tehdy, jestli dělám i netradiční svatby. To slovo mi přišlo dost vágní, a tak jsem nevěděl, co přesně si pod tím představit.

„Chceme se vzít na skalách,“ upřesnil budoucí ženich.         
Moje hlava si představila oddávající stoleček pod žulovým nebo pískovým monstrem, a moje srdce zaplesalo: „Změna.“        
„To nebude problém,“ a cítil jsem, jak mým hrdlem projíždí vzrušení.
„Slyšel jsem, že píšete nádherné svatební proslovy. Pár jsem jich četl. Líbí se mi, a abyste mi dobře rozuměl – ta svatba nebude v Česku.“  

A tak se stalo, že jsem dostal zaplacenou letenku na sever Španělska, kde se celý obřad měl odehrát. Martinova nevěsta byla Španělka. Byla to nádherná žena. Měla kypré ženské rysy, nádherné kudrnaté vlasy a jiskřivě bleděmodré oči. Neuměl jsem tehdy sice ještě španělsky, ale kdykoliv, když na mě během toho týdne, co se chystala svatba promluvila, jsem z jejích slov cítil dobrotu a lásku.

Svatba měla být pompézní, ale zároveň jednoduchá. Pozváno bylo na dvě stě hostů. Složení Češi: Španělé bylo zhruba fifty fifty. Úplně nová zkušenost pro mě tehdy byla plánovat se španělským oddávajícím svatební, dvoujazyčnou řeč. Nové taky bylo to, že jsem dostal spousty podkladů o životě budoucích novomanželů. Večer jsem se o jejich životech dozvídal nad sklenkou výborného červeného a při přikusování bruschetty jsem si dělal poznámky.

Nikdy nezapomenu na ten svatební den. Stál jsem na vrcholu skály a u pusu měly mikrofon. Všichni hosté byli pode mnou. Roklinou šuměl vítr a ve vzduchu byla cítit slanost přilehlého moře. Novomanželé si řekli své ano na vrcholu skály za přítomnosti mnoha očí, které se k nim upínali ze dna rokliny.

Má řeč měla úspěch. Se španělským oddávajícím jsme za ten týden skvěle zesychronizovali.

Ta zkušenost mě ovlivnila natolik, že jsem po návratu do Čech již nedokázala oddávat klasickým způsobem. A díky skvělým referencím jsem ani nemusel! Začaly mě zvát jako „oddávajícího mluvku“ na nejrůznější zajímavé svatební obřady – ve stylu hippies i hobitů. Bavilo mě si vždy něco nastudovat o lidech, kteří se rozhodli oficiálně spojit své životy, i o tématu, ve kterém se obřad měl nést. Vydržel jsem u toho přes dvacet let.

Dneska tady sedím v šatně. Dnešní obřad se zrušil a já si říkám, se to asi tak mohlo stát. Nejsem zvědavý. Vím, že se to v pravý čas dozvím.  Drbu pod fousy mého společníka – spícího voříška Trixiho, který mě po všechny ty roky doprovázel.

Jsem možná už stár, ale i tak si říkám, zda se i já jednou ožením. Zeptám se Trixiho, co si o tom myslí, ale on jen líně otevře levé oko a mlčí.

4.       Svatební proslov

"Co se to tady ksakru stalo?!" Šatna, no ne. Spíš kutloch. Taková mrňavá špěluňka a v ní mám sotva pár minut na to, abych si přeříkala naposledy svatební řeč, kterou mám přečíst na svatbě mojí sestry. Cítím vnitřní tíseň – jak se to stalo, že jsme se náhle ocitly ve věku, že už jsme na vdávání?

Pamatuju si, jakoby to bylo včera, co jsme si hrávaly s Barbienama a chodily společně do školy. Hádaly se o tom, jak moc mají být otevřené dveře do pokoje, aby tam nešlo ani příliš mnoho, ani málo světla.

Jak se to sakra stalo, že bude dneska Alici navlečen svatební prsten a přesně za sedm měsíců se stane matkou?

Pamatuju si, když jsem poprvé poznala Jirku. A musím vám upřímně říct – byla jsem vyděšená! To nemyslíš vážně, řekla jsem otevřeně ségře, když nám bylo dvacet a ona mi představila svou „novou lásku“ – ehm, kolikátou již? Po kolikáté mi již tvrdila, že tentokrát to bude navždy? Brala jsem ji s rezervou. Co na něm proboha vidí, ptala jsem se sama sebe? Pak jsme jednou jeli do hor a ten chlap mi zachránil život. V situaci, kdy by jiní panikařily on zachoval ledový klid a zcela bezpečně mě dostal do nemocnice. Začala jsem ho vidět jinak.

Drahý Jirko, omluv mé tehdejší pochyby. Dnes neexistují. Vím, že si má sestra nemohla vybrat lepšího muže, se kterým kráčet životem. Tebe, který vidíš život realisticky, ale nebráníš se ani jejím lítacím myšlenkám, které jsou však často mimo tvou realitu. Vnímám tvou maximální podporu mojí sesterské duše v každé vyšinutosti, kterou si umane. A ano, ty s ní nyní budeš trávit každodenní život, já s ní vyrůstala a oba tak víme, co dokáže její tvrdohlavá hlava.

Alice, tobě chci říct – že i když ses mi svěřila, že máš pochyby, vím, že budeš skvělou mámou! Kdo jiný než ty, která dokáže bez mrknutí oka obětovat pro druhé a splnit jim co na očích vidí. Kdo jiný, kdo má otevřené srdce a zároveň pěkně vostrej, vybroušenej jazýček, který se nebojí říct, co si myslí.

Pamatuju si na všechna ta balkónová vína s našima, kdy jsme měli – často i vyhrozenější debaty – které končily téměr pravidelně slovy: „No, jo. Tak si počkáme, až budete mít svoje děti.“ A ten okamžik je tady! Tak si počkáme a uvidíme, kdo měl pravdu.

Říká se, že život prý není peříčko. Že život je boj. Že je to nahoru a dolů a mě napadá, co kdybyste na všechna tahleta přesvědčení zapomněli? A oddali se prostě tomu, že váš život bude dokonalý? Co kdybyste se jen otevřeli do té představy a cítili v těle, jaké to? Možná vzrušující jako jízda na horské dráze, kde se občas žaludek sveze nahoru, ale ta drahá vždy bezpečně dorazí do svého přístavu.

Buďte si oporou. Buďte si vzájemnými květinami a zalévejte se navzájem. Mám vás moc ráda a těším se na naše společné dráhy životem. ¨

„Co se to tady ksakru stalo?!“ Z venku slyším podivný rozruch. Zavírám dveře mojí „zkušebny“, kde visí plakát se slovy „Věř lež spícímu psovi.“ Nerozumím, co tím chtěl básník říci, ale kdo říká, že všechno musí mít nějaký smysl, že?

STOCKHOLMSKÝ FOTO-PŘÍBĚH

15.2.

Nedělní stockholmská FIKA

Vyrážíme s Rafaleem a jeho babičkou do Stockholmu. Rafael zde má celou svou rodinu, kromě taťky, který část roku pracuje v Mexiku a část ve Švédsku. Aha, Rafael je kamarád, se kterým jsem před třemi roky hrála basket. Je to umělec ;)

Dávám se do řeči s jeho babičkou – je neskutečná! Je jí 83 roků a nadšeně mi plynulou angličtinou vypraví o tom, jak před dvěma lety putovala stezkou El Santiago de Compostela se svou dcerou( Rafaleovou mamkou). „I WANT TO DO IT AGAIN!“

Domlouváme se, že příští hiking budou TATRY  - je nadšená.

Vysazujeme ji u Rafaelovy tety a zůstáváme na nedělní FIKU. PANEBOŽE! Rafaelova babička by si měla otevřít pekárnu! V životě jsem nejedla lepší Kanebulli!

Pondělní art in tunnelbanna

Naše tour začíná procházkou do centra Stockholmu. Přes sekáč to bereme rovnou do CHODKLAD FABRIKEN. Až budete mít pocit, že Váš život není dostatečně čokoládový – zajděte si zde! Domácí čokolády a dortíky. Povídáme si o muzice, životě, vizích. Je mi fajn.

Má duše lační po nějaké kultuře. Čekujeme s Rafaelem, který se stává mým dvoudenním průvodcem, co je k mání. Nakonec se rozhodneme pro koupi lístků na metro a projezdit křížem krážem stockholmské metro, kde jsou k vidění nejrůznější artistické kousky – nelitujeme!

Pro moje tělo je to trochu šok – z třídenního hiking a zeleného Falunu távit celý den v metru. Kolem čtvrté se rozhodneme pro sushi pauzu. Řeknu vám – už se těším na české ceny jídla a na ten pocit, že mi všechno bude chvíli připadat super levné, když tady menu stojí 95 SEK !

SUSHI SLUŠÍ

Pondělní den zakončuji návštěvou Anny – Italky, se kterou jsem před třemi roky studovala ve Falunu. Nyní žije tady, ve Stockholmu a má tříměsíční miminko. Kupuju věci na večeři a vářím. Na stole stojí bílá kytička pro radost, kterou jsem Anně přinesla. Zatímco připravuju hummus a celerové hranolky (Anna je veganka a normálně světe div se, hajzle spadni, porodila i bez toho aniž by jedla maso nebo pila mlíko =P), Anna mi vypráví svůj příběh. Tatínkem miminka je finský klučina, který se necítil být ještě otcem. Anna ale jasně zamítla jít na potrat. „Nelituju toho. Těhotenství a porod je tak nádherná zkušenost, že to chci ještě alespoň desetkrát.“ Věřím ji, ale na mě z jejího vyprávění doléhá jakýsi smutek.

Anna bydlí v přízemí rodinného domečku jiné švédské rodinky. Má to tady nádherné, barevné útulné. Ale je tady sama. Tedy ano, s Ninou. Ale bez partnera. Celá italská rodina je v Itálii a ona o návratu neuvažuje. Prý má nějaké kamarádky Italky, co mají taky baby, ale moc se s nima nestýká. No, já bych se zcvokla!

Je mi tak vděčná, že umyju nádobí, protože na to s Ninou nemá čas. Jasně, váš život se s dítětem rozhodně změní, ale musí takhle extrémně? V „osamocení“ s vlastním dítětem? A možná tomu jen nerozumím, protože ještě nemám děti. Nevím… Loučím se s ní v podivné náladě, kterou nejsem schopná blíže identifikovat.

ÚTERÝ – LET´S WORK OUT A LITTLE !

Jsem celkem ráda, že jsem před třemi lety absolvovala všechny ty „povinně turistické“ atrakce, památky a muzea. Necítím tudíž, že bych musela jít za každou cenu obdivovat krásy stockholmské architektury. Když Rafael navrhne, že bychom mohly jít navštívit dopoledne jeho dvě sestry, s radostí souhlasím – obě jsou totiž nyní na mateřské dovolené. Vědecké muzeum bylo tedy prozatím odloženo.

První poznávám Marisol – tři a čtyřicetiletou švédskou ženu s mexickými kořeny, která sama vychovává Aren – krásnou půlroční holčičku. Povídáme si o umělém oplodnění, kterým si prošla v Holandsku i o podobě mateřské v Česku a ve Švédsku. Prý přijede i s Aren na návštěvu, dokud bude na mateřské – mám radost!

Baby day pokračuje! Pak se přesouváme k Pilar, druhé Rafaelově sestře, která má tříměsíční mimčo Alvi. Co je zajímavé na jejím příběhu? Pilar žije se Sonou, Švédkou a podobně jako Marisol i ony dvě si v Denmarku prošly procesem umělého oplodnění. Po několika letech se zadařilo zhruba ve stejný okamžik, a tak mají dnes dvě děti, kteří mezi sebou mají rozestup tří měsíců.

Bydlí v baráčku, který sdílí s gay párem, který má taky děti. Napadá mě k tomu, že žít se dá skutečně různě.

Pilar i Sona si tedy prošly zkušeností, kterou asi nemá úplně každý lesbický pár. Pilar byla u porodu Sony těsně, tři měsíce před tím, než měla sama rodit. „Bylo to jedno z nejvyčerpávajících období, když tam chceš být maximálně pro toho druhého člověka a zároveň cítíš, jak ty sama jsi unavená, a jak bys potřebovala podporu.“ Teď jsou tedy obě na mateřské dovolené se dvěma krásnými kluky. Sona si začíná hledat práci – jejímu prckovi je půl roku: „Je čas,“ říká.

V sobotu mají křest dětí. Sjede se celá široká rodina – bude jich kolem devadesáti. Čtyři druhy dortů a spousta dětiček.

Po jablečném koláči, který se stává naším pozdním obědem se loučíme a míříme si protáhnout svaly na horolezeckou stěnu. BOŽE, JE TAK NÁDHERNÉ POUŽÍVAT TĚLO K TOMU, CO K ČEMU BYLO URČENNO !!!!

Centrum je nádherné! (Ostatně jako vlezné do něj :D) Jen půjčení lezeček a sedáku mě stojí, co bych v ČR dala za dva vstupy na Klajdu (Brněnská stěna), ale stojí to za to! Úžasné bouldrovací stěny, nádherné profily stěn a dokonce „samojistící stěna“. TO MUSÍM ZKUSIT! Je to divné, lézt nahoru, když vás nikdo nejistí a být jen na navijáku – ale funguje to. Je to švédský patent? Dost možná =)

Ve Švédsku mají pravidla na všechno. Tady to nefunguje jako v Brně na stěně, kde jen napíšete své jméno do knihy a tím jste srozuměni s tím, že lezete na vlastní nebezpečí. Abyste mohli jistit na stockholmské stěně, musíte mít ZELENOU KARTIČKU! A tu dostanete tak, že vás někdo vidí, jak jistíte, že to umíte – musíte to dokázat instruktorovi. A tak nejístím =), mám tady od toho Petera – fyzioterapeuta, kamaráda od Rafaela.  Jako první mi to přijde dost uhozené na hlavu a chci to bojkotovat: „S papírem nebo bez něj, jistit nezapomeneš, ne?“ přesvědčuju Rafaela, ať neztrácí čas hledám instruktora a vyřizování kartičky a raději mě odjistí. Ten ale mírní moje nadšení: „Tady jsi ve Švédsku, nemůžeš na všechno jít českou spontaneitou.“

Zkouším taky tu samojistící stěnu – na kterou mě musí taky připnout někdo se zelenou kartičkou. A napadá mě, že to není zas až tak špatný princip, když vás někdo fakt řádně zkontroluje, možná by se na českých stěnách předešlo spoustě úrazů. Taky tady krásně vyplouvá na povrch takové to české: „kde je zákaz, tam je určitě nějaká skulinka, aby se porušil“. Ve Švédsku platí, kde je nějaké pravidlo/zákaz, má určitě nějaký smysl.

Úterní den a vlastně i můj pobyt ve Švédsku končí v thajské restauraci. Všechno to tady na mě bliká jako o Vánocích a chvíli mi to připadá naprosto kýčovité a nevkusné. „Co je tam napsáno?“ kouká na ceduli vedle baru. „Jachaaaa,“ usmívá se Rafael. Jsme v podniku, který loni vyhrál ocenění „nejlepší místo na vaše rande“. Během chvilky zapomínám, že jsem ve Stockholmu a skutečně se přenáším na Thajské pláže. Prší tady, večeříme v jeskyni a kolem nás se plíží ještěrky.

Jídlo je výtečné. Jsme ve Švédsku, a tak si můžu dovolit porušovat gender hranice (nedám s tím pokoj, bavím se), a tak vytahuju kreditku a zvu mého švédského průvodce na super pálivou baštu. Uf, uf – nějakou dobu budu v Brně na meal boxech.

 Ach ty Švédské ceny. Miska plná tofu s pálivou kari-koriendr omáčkou a kokosovým mlékem za to ale rozhodně stála!

Zažívám taky mini trapas. Při placení se mě číšnice ptá, zda vím, jak to ve Švédsku funguje. Drží při tom platební terminál. No Jako fakt nejsme z východu, že? Pak mi dochází, že měla asi na mysli oddíl „spropitné“, což chápu, že je pro ni důležité. Po opuštění místa s pálivými pupky se mě Rafael ptá, kolik jsem jí nechala. Aha…ve Švédsku je zvykem nechávat 10% z útraty – nop, příště budu hold chytřejší.

18.2.

STŘEDA – čas vrátit se do Česka

Sedím v letadle. Po těle mi běhá prazvláštní klid. Není tam smutek, ani přemrštěná nostalgie, ani žádná emo černota „ach to Švédsko“. Zažila jsem skutečně neskutečné věci. Bylo to dobrodružství – ostatně, řekla jsem si o něj! A nejúžasnější na tom všem je, mě další čekají! A nyní zas a opět s Vámi! A tomu se žádné švédské lesy nevyrovnají.

ŠVÉDSKÉ EAT-PRAY-LOVE.

Jedla jsem na báječný místech s úžasnými lidmi. Rizoto, okusila jsem stockholmské thajsko, typické švédské dortíky i falunské lunch buffé. Byla jsem s báječnými lidmi.

Meditovala jsem a otevřela tak staré, zaprašené dveře do srdce, které přetéká láskou. Měla jsem takové štěstí na nádherné a milé lidi. Chci všem kolem jen předat to málo a vlastně neskutečně hodně, co mi setkání s mi dala! Všichni žijeme vzrušující příběhy. Je to duha! Došlo mi to, když jsem si s těmi lidmi povídala. Nezatížena starostmi a myšlenkami.

Jen občas se ten náš krásný život začne roztápět jako sníh na jaře a mi vidíme jen tu šeď. A to je to, co chci říct i vám – nevěřte té šedi! A pokud máte pocit, že se do vašeho života začíná vkrádat – udělejte něco jinak!

Zajděte si do nové restaurace. Pozvěte staré známé na večeři. Objevte poklady second handu.  Běžte jinou cestou do práce a hrajte si na to, že jako Robinson Crusoe objevujete ostrov. Protože váš život je jako ostrov – stále ne 100% prozkoumaný - nabízející řadu lákavých plodů a možností. Jen se nesmíte nechat ochromit strachem z toho, že jste na něm sami.

Vytahuju si svůj notes, do které jsem 21.1.2015 napsala dopis Vesmíru o tom, co bych chtěla prožít, jak bych se chtěla cítit: v průběhu pobytu a na cestě zpátky. Mrazí mě! ZAŽILA JSEM TO VŠECHNO…

A mě napadájí jen dvě věci:

ü  NIC NENÍ NEMOŽNÉ!

ü  Své sny si plní jen ten, kdo k tomu má nezbytnou vůli. Nadšení, vášeň ani touha nestačí - je třeba mít sílu a schopnost soustředit se.

Dnešním dnem končí rok koně. Rok, který byl splašený a oběhaný. S ním začíná i rok kozy – má být klidnější, pohodovější a hlavně TVŮRČÍ!!!!

A tak, jak jsem předeslala, tak také potvrzuji: ŠVÉDSKÝM SVĚDECTVÍM TO JEN ZAČALO =)

Co pro vás chystám?

-          Švédsko mi dalo prostor tvořit knihu, kterou až dodržím Kudovy pokyny, bych měla mít za čtyři měsíce hotovou – takže řekněme v červnu 2015 bude na světě =)

o   A o čem bude? Vyjádřím to slovy Coelha: „Abys poznal kdo jsi, musíš někdy ztratit sám sebe.“

-          E-book: již je na světě, potřebuje jen dobrousit. Doladit. Domazlit

o   Bude to o Cestě – o projektu CESTY DO SEBE. O buněčné paměti a naší mysli a těle

Ale do té doby, pokud jste si zvykli číst mé řádky u ranního čaje. Ta slova, kde se sem tam vloudí nějaká chyba, překlep nebo nesprávná shoda přísudku s podnětem (za což se vám tímto omlouvám a děkuji taťkovi za jeho trpělivou zpětnou vazbu), tak se můžete těšit na denní porci svědectví.

Klikněte si nalevo na holubový e-mailový odběr, nebo mě čekujte na FB!

Možná už nebude tak výživná. Někdy to bude myšlenka. Někdy citát. Příběh, nebo jen fotka.

Nejvíc se totiž nyní těším na to, že „švédskýma očima“ začnu koukat na to, co se děje kolem v místech, které důvěrně znám.

Děkuji, že jste byli celou dobu se mnou. Psala jsem to pro vás! Snad jste našli v mých řádkách inspiraci i pobavení.

Když budete mít chuť, budu Vám šíleně vděčná za jakoukoliv zpětnou vazbu =)

Těším se na naše další společné sdílení.

NAMASTE,

Irča