Dřív byli dva jedním - a co když o to dnes vůbec nestojíme? Existuje svobodná láska?

Moji rodiče žijí bezmezně jeden pro druhého. Potřeby jednoho splývají s potřebami toho druhého. U některých partnerů této generaci pozoruji, jak se jeden druhému přizpůsobili natolik, že už ani neví, kdo jsou skutečně oni a co mají doopravdy rádi. I generace žen mých prarodičů si nese přesvědčení, že muž je tím nejdůležitějším středem jejího života, pak následují děti a až potom je tam někde ona – žena. Moje téměř sedmdesátiletá babička mi nedávno u kávy přiznala, že dnes by spoustu věcí dělala jinak: nevzdávala by se svých snů, myslela by více na sebe, nepřizpůsobovala by se tolik partnerovi.  Všechny tyto „zásady“ má generace Y žije s přehledem. No jo, jenže ony pak vznikají zase jiná témata.

Podle sociologa Giddense se v dnešní době lidé přesouvají od tzv. romantické lásky k lásce spolu-plynoucí. Naše generace tak už nehledá „toho pravého partnera“, ale „ten pravý vztah“, který bude maximálně korespondovat se vzájemnými hodnotami, a naplňovat tak potřeby toho druhého.  Společný projekt v podobě „kolonializované budoucnosti“: společné dítě, rodina, bydlení aj. se stává pouhou životní epizodou. (Dnes navíc čím dál častěji časově naplánovanou.) Rodina už není jediným smyslem života muže ani ženy. Jsou zde totiž i jiné možnosti sebe-naplnění: kariéra, cestování aj.

 Pro koncept „spoluplynoucí lásky“ je typická takzvaná láska bez břemene čili „jsme spolu, dokud nám to vyhovuje, a jak nám to vyhovovat přestane, půjdeme si vlastní cestou, však už jsme si předali, co jsme si měli“. Tato koncepce mi velmi připomíná lásku toltéckou. Zároveň v pojetí západním dává daleko větší prostor pro sobeckost a sebestřednost, které vztah můžou ve finále udusit. Mě samotné toto pojetí vyhovuje. Jsem sobec. A když říkám „jsem sobecká“, myslím tím, že se učím sama sebe dávat na první místo, ale zároveň vnímat, kdy už je to za hranou – ten balanc je podle mě totiž velmi ošemetný a hranice velmi tenká!

Generace mých rodičů a prarodičů dělali všechno pro rodinu. Jak často od mých přátel slyším „Moje máma mi říká, že mi obětovala celý svůj život. Ale já jsem o to nestála! Byla bych stokrát radši, kdyby si dělala svoje věci. Neměla bych dnes takové výčitky, když se snažím žít si svůj život po svém.“ Tendence společného budování v páru možná občas vedla k tomu, že spolu dva lidé zůstávali „jenom kvůli dětem“, „jenom kvůli hypotéce“, „ze zvyku“. Toto smýšlení je pro přátelé z mého okolí často nepochopitelné.

Dívám se na své rodiče. Za těch dvacet šest let společného soužití se určitě oba změnily směrem, který ani jeden nepředpokládal. Jsou z nich jiní lidé, než když se brali. Jejich svazek - v některých aspektech pro mne nepochopitelný – pro mne má ve stejný moment neskutečnou sílu, kterou obdivuju:

Je jím pevné partnerství a schopnost dělat kompromisy !

http://twinflames-soulmates.com/wp-content/uploads/2013/02/Twin-Flames-and-Free-Will.jpg

Mám pocit, že současné vztahy tvoří spíše individua, pro které jsou jejich vlastní koníčky, aktivity a seberealizace TAK důležité, že pak jeden není ochoten slevit z hodnoty pro toho druhého, protože „to tak zrovna necítí“, „je to proti jeho hodnotám“, má pocit „že by znásilnil sám sebe“. Mám pocit, že se na jednu stranu nechceme uvazovat k tomu druhému na pevno, na stálo „abychom nedopadli jako naši rodiče“, u kterých často vidíme vzorec fixovanosti a prolnutosti na sebe navzájem. Z nějakého důvodu to naši generaci děsí – včetně mě! Zároveň jsem však již pocítila, jaké to je, dát si ve vztahu tolik prostoru a svobody, že náhle zjistíte, že s partnerem už stojíte každý na druhém břehu řeky a k sobě již nevede žádný most.

Když někdy pozoruju a poslouchám mé přátele (a mé myšlenky), mám obavy, jak budou vztahy do budoucna vypadat. Reflektuji také to, že se zčásti jedná pouze o mou sociální bublinu, neboť jistě existuje stále mnoho párů, pro které je rodina vším! I mí přátele, kteří žijí ideálem mých rodičů, o němž byli přesvědčeni, že se jedná o recept na štěstí, zažívají v určitý moment šok, když zjišťují, že dítě a bazén a dvě auta ke štěstí nestačí. Pohádka „rodina je vším“ se hroutí – jsou zaskočeni. Vedle nich žijou ti, kteří tento pohádkový recept předem odmítli a vydali se směrem singlovství, polyamorních svazků či bezdětných partnerství. Můžeme se na to dívat ezo-brýlemi a tvrdit, že přichází „nová éra společnosti“, kdy je pro každé individuum důležitý jeho osobní rozvoj. Můžeme to vidět jako důsledek společenských změn, které jsou globální. Tak či onak recept na vztah ne-sobecký z nebe nespadne.

Od vztahů, kde se dva stávali jedním ke vztahům, kde oba stále chtějí být primárně jeden a jeden.

A já si kladu otázku, kde je zdravá hranice?

Jak být sama/sám sebou a zároveň nezapomínat význam slova na partnerství.

Jak si dávat dostatečný prostor a mít ho dostatek i pro sebe, a zároveň zcela nepřesednout na vlak jedoucí v protisměru.

Jak dělat ve vztahu nutné kompromisy, aniž bych měl/a pocit, že jdu sama proti sobě.

Existuje pak skutečně něco, co se dnes často pojmenovává jako „svobodná láska“?

Nebo je to jen strach mladé generace ze závazků, šedi života a jeho stereotypu?

VZORCE CHOVÁNÍ

Když máte příliš dlouhé kalhoty, zajdete si za krejčím a ten vám přebytečný kus odstřihne. Příliš širokou halenku zabere, krátkou sukni nastaví. Když se stejným způsobem pokoušíte odstřihnout od svých vzorců, máte několik možností:

1.       Odstřihnout si hlavu – mohlo by bolet, nedoporučuji

2.       Najít si psychologa – společensky stále poměrně velké tabu

3.       Začít si je uvědomovat, pozorovat je a postupně na ně přestat reagovat

Třetí bod je velmi náročný. Je na dlouho. Ano, uvědomění je první krok ke změně, říkají chytré ezo-knihy. Avšak co s tím, když reakce těla jsou silnější, než to nejosvícenější uvědomnění?

Stejně jako kalhoty drží pohromadě pomocí švů, i vaše energetické nervové dráhy vedou po vašem těle vzruchy, skrze které si zvykly vašemu tělu dodávat určitou formu impulsů v podobě myšlenek a emocí. Chtít se zbavit vzorců chování, u kterých jsme prohlédli, že nám již dále neslouží, že se stáváme jejich otroky, může být stejně těžké jako se snažit silou vlastních rukou na švu nohavice džínů udělat díru. Proč byste dělali do kalhot díru, že jo? Stejně tak vaše mysl nechápe, proč by najednou měla přestat pít kafe, když doteď byl kofeinový šev spojen s pozitivními emocemi po těle. Proč by měla začít používat jinou nit a začít pravidelně sportovat. Jak jí vysvětlit, že tyhle kalhoty jí už nesluší, že vás příliš svazuje pocit nikdy nekončících povinností. A jako dovolit si odpočinek – jak se to jako dělá? Jak lze přerušit ty energetické vzruchy, které zas a znovu vyvolávají po těle ty pocity, které už dále nechcete: strach, stres, úzkost, nespavost, podrážděnost, agresi, vztek. Jsem přesvědčena, že jedinou šancí je snaha.

 Sem tam otevřít skříň a nabídnout mysli možnost kalhot jiné barvy a vidět, jak zareaguje. Pokoušet se a selhávat – zas a znovu. Snažit se být v klidu minutu, dvě tři, deset a pak se na to vykašlat a vygruntovat celý byt, zapnout dvě pračky a odepsat na dvacet e-mailů. Pozorovat ten intenzivní pocit stresu po těle a dovolit mu, aby nad vámi měl absolutní moc. Ale vnímat ho, cítit ho, jak vás škrtí, jak každá buňka ve vašem těle křičí: JÁ UŽ ALE NECHCI REAGOVAT VÝBUCHEM.  A pak zase vybuchnout. Uvědomit si to. A příště se třeba jen o pár minut dříve vrátit ke svému dechu a vydržet si číst knihu o 10 minut déle. Pokrok bude, když tentokrát nevyřknete ta bolestná slova, která druhého ranní, vykašlete se na veškerý váš plán a rozmotáte tak klubíčko úzkostné svázanosti ve vás.

Uvědoměním to nekončí – ba naopak začíná! Kupujete si tím lístek do vlastní šaliny. Začnete tak v ní jezdit vaším životem a uvědomovat si, kde všude vás omezuje. Nemůže tak snadno vystoupit – však se podívejte, na jak pevných kolejích ta tramvaj jezdí, aby mohla fungovat a nevykolejila! Stejně ocelově hluboké mohou být i vaše vzorce chování, které už vám dál neslouží. Jejich směr možná udává semafor vašich přesvědčení o vás samotných, světě, ve kterém fungujete. Každopádně vždy existuje možnost přestoupit na jiné číslo nebo úplně změnit dopravní prostředek. Avšak to lze až v konečné zastávce. Vaše vzorce chování můžete přebít jinými: úzkost nahradit zběsilým během; strach čokoládou. Můžete porušit pravidla, nastoupit do letadla a odletět do jiné země, v naivní představě, že za způsob vašeho chování může prostředí, ve kterém fungujete. A když čtete tento text, již nebudete překvapení, až se v Mexiku, na Aljašce či v Thajsku objeví ty stejné emoce, které vám nedají spát. JAK DLOUHO JEŠTĚ? BUDETE SE PTÁT SAMI SEBE…

Je potřeba dojet až do cílové stanice. Nechat, aby váš pohár vlastní trpělivosti se sebou samými přetekl. UŽ TOHO MÁM DOST, UŽ TAKHLE DÁL NEMŮŽU, UŽ SE TAKHLE NECHCI DÁL NIČIT! A pak udělat radikální řez: vzít do dlaní veškerou jemnost, měkkost, pochopení a snahu a krok za krokem začít vzorce chování/myšlení přepisovat. Zastávku po zastávce pozorovat vnější okolí, pozorovat zběsilé reakce vašeho těla a cítit, jak se pomalu uklidňují a slábnou.

Přijde moment, kdy si uvědomíte, že se tramvají vlastních vzorců už pasivně nevezete, ale sedíte za řídící deskou ovládající směry všech světových stran. A v takový moment často na potřebu přesedlávat na jiný stroj pravděpodobně ani nepomyslíte.