„Jak se máš?“ a hrdlo se sevřelo.
„Dobře,“ a v očích se objevily slzy.
„Dobře,“ a v očích se objevily slzy.
Už zase nepíšeš!
Už
zase nemedituješ!
Už
zase pravidelně necvičíš.
Děláš tolik věcí, které tě naplňují, a přesto ti v tom
životě chybí cosi prostého – radost a spokojenost.
Stejně jako když se ucpe potrubí a voda nemůže proudit,
podobně jako když se zacpe žíla a přichází infarkt, stejně tak nemůže proudit
spokojenost tam, kde je vyčerpání. Radost nemá čas obejmout tě tam, kde
neustále skáčeš z aktivity na aktivitu. Tělo se už pak nemůže mít ani sílu
smát.
Oběd a čtyři ženy aneb tam, kde jsou ženy, jsou emoce
vítány, a tak je výborná indické jídlo dosoleno kapkami slz. Každý v tom
životě něco řeší. Ta hlava je prevít klouzavej. Vkrádá se do našich myšlenek a
má pocit, že neustále něco není dost dobré, že ještě pořád nejsem tam, kde bych
měla být. Že ještě nemám to, co bych už měla mít.
Práci, která mi bude vydělávat.
Vizi, která mě bude popohánět.
Lásku, která by mi dovolila na chvíli zapomenout na veškeré
mé povinnosti
A nebo to všechno máte a o to hlubší je zoufalství ze mě
samotné, že pořád nenacházím tu zpropadenou spokojenost…
Tak kde je? Přichází podzim – že by bylo na čase naplánovat
úklid.
Houpačka – to je život! A tak jeden den mám pocit, že
všechno končí. Že se vnitřně rozpadnu. „Hele drahá, a co kdybys sis to drama
mohla zazpívat?“ a náhle se řehtám na celé kole.
Ale tomu předcházela spousta věcí. Vrba je krásný strom.
Tiše stojí, vlní se do větru a naslouchá. Když se však člověk stane vrbou a vše
se začne vlnit a chybí mu kořeny, může mít pocit, že praskne. Nezakořeněný
strom se vichrem vyvrátí. Stejně tak i my se můžeme klátit pod vlnami zdánlivě
drobným situací, pokud nevytváříme síť, která nás kotví.
Je to hrnec lásky smíchaný s přídavkem radosti.
Okořeněný povinnostmi i s kapkou
smutku.
Všechny ty emoce, všechny ty pocity, všechny ty situace – je
potřeba se vzdát chtění na tom, aby byly konečně v harmonii,
v rovnováze, aby bylo vše vyrovnané.
