13.6.2013
Moje cesta k Cestě
„A jak vy jste se vůbec dostala k Cestě?“ to
slýchávám od svých kamarádů, přátel i prvních klientů velmi často. Velmi ráda
pak s nimi sdílím následující příběh.
V září 2012 jsem se po ročním studiu ve Švédsku
ocitla zpět na Brněnské fakultě, kde jsem studovala Sociologii. Místo, které
jsem milovala, kde jsem pociťovala pýchu, že mohu studovat, ve mě najednou
nevyvolávalo absolutně žádné pocity. Byla tam jen prázdnota. Podobné NIC jsem
pociťovala, když jsem seděla opět na přednáškách. Obsah slov ke mně jaksi
nedoléhal, při čtení sociologických textů jsem pociťovala skoro fyzický chlad.
Při dělání rešerší z textů, opisování a krácení textů jsem měla výčitky,
že mě rodiče živí kvůli něčemu, v čem jsem neviděla absolutně žádný smysl.
Ten pocit viny mě dovedl až na rodinné konstelace – a tam se to stalo! Vytáhla
jsem si tarokovou Kartu Cesta. Učitel tehdy řekl, že někdy si můžeme
polámat krky, jen abychom už už viděli, co nás tam čeká – co bude na konci? Že
máme strach, že nedokážeme definovat cíl naší cesty – a tak si tu samotnou
cestu zapomínáme užívat. A přitom, dodal závěrem: "I cesta je
cíl."
Přišla
jsem domů ze semináře a na poličce jsem objevila sestřinu knížku Cesta.
Zatočila se mi hlava. Od jisté doby nevěřím na náhody..
I Cesta je cíl…znělo mi
v uších
Knížku jsem zhltla, dost možná jako většina
z vás, kteří nyní čtou tyto řádky. A tak započala má cesta k sobě,
cesta k osvobození, cesta k uzdravení. S báječnými lidmi,
v láskyplném prostředí v nádherné energii.
Od té chvíle se snažím nejenom Cestu praktikovat, ale
také ji žít. Postupně se mi stává tou nejkrásnější životní filozofií. Ale
pozor, rozhodně to není tak, že by mě díky této technice opustily všechny
starosti, smutky, problémy a výkyvy nálad – nebuďme naivní! Ale je pravdou, že
PRÁVĚ DÍKY CESTĚ, tyto stavy dokážu lépe zvládat a ve finále jsou to právě
pocity beznaděje, smutky či sebelítosti, které mě v životě posouvají
nejdál.
Přeji vám, ať až se rozhodnete, že je ten správný čas,
ať je tato metoda také vaší cestou k sebeuzdravování, seberozvoji a
hledání vnitřního klidu, který všichni nosíme v srdci. Ať zjistíte, že už není
třeba cokoliv hledat, protože vše, co víte a potřebujete k životu, už
totiž dávno vlastníte.
Nepochybuji, že si Cestu zamilujete.
NAMASTE
listopad 2012
MANIFESTACE HOJNOSTI V HOLANDSKU
Moji nejdražší,
Moc vás všechny zdravím!!!
Spousta z vás mi píše a ptá se, jaký byl
pokračující seminář od Brandon, který byl zaměřen na to, abych manifestovala
Hojnost ve svém životě!
S nadšením s vámi budu sdílet svou
Cestu do Nizozemí, kde se seminář odehrával – startovací pozicí bylo však
Brněnské nástupiště.
Byla středa, pátá odpoledne a já v břiše cítila
podivné vzrušení, ač seminář začínal až v pátek. Měla jsem před sebou
ještě dlouhé hodiny cestování. Připadala jsem si jako Harry Potter jedoucí do
Bradavic. Jen v tomto podání jsem byla obyčejná Irča jedoucí za
čarodějnou Brandon. První zastávkou byla Praha a večerní pokec nad pizzou s
dobrým kamarádem. Při vstupu do pizzérky mnou projede vlna vzpomínek – byla
jsem zde tak čtyři roky zpátky, když jsem se vrátila z Mexiku. Wow, kde jsem
tenkrát byla!
Kolem 23PM se po příjemném povídání loučím
s kamarádem a odebírám se na letiště, kde mi posloužilo
McDonaldovské sofá, abych na něm složila své kosti. Zatáhla jsem závěsy (maska
na oči), vypnula televizi a rádio (strčila si špunty do uší) a odevzdala se
trhanému spánku v letištní hale.
V 5AM – čtvrtek – jsem se provedla ranní hygienu
– opláchnout opuchlé oči – a nasnídala se – banán, horká čokoláda z automatu a
oříšky. GATE D4: projede mnou vlna vděku, že mám rodiče, kteří mi
umožňují sedět ve čtvrtek ráno v sedm hodin na letišti směrem do Amsterdamu a
hned za tím pocitem je bodnutí, že bych si to přála dokázat sama – cítit se i finančně
nezávislá (to ještě netuším, že právě TUTO oblast, si budu o víkendu řešit…)
AMSTERDAM:
O půl dvanácté obědvám kávu a panini v místní kavárničce. Architektura je
moc nádherná, ale jsem příliš vyčerpaná, než abych ji plnými doušky vnímala a
taky vám musím něco říct: Stockholm, Praha, Amsterdam, Helsinky..nevím, čím víc
vidím, tím víc mi připadá, že jsou si všechna ta evropská města velmi podobná.
Moderní butiky se snoubí s pár historickými budovami, případně muzei a mi
již po několikáté dochází jedna podstatná věc: JE TO O LIDECH!
A v závěsu za tím jde výrok mého milovaného otce:
život jsou oči.
Ovšem ano, Amsterdam se něčím bezpochyby liší:
množstvím Coffee shopů! Namísto velkých procházek se tedy odeberu do hostelu
Bulldog, kde máme s kamarádem Cameronem, který přije večer zabookované dvě
postele v mixed dorms pro 12 lidí. O půl čtvrté odpoledne usínám jako malé
kotě – teplá sprcha hold dělá své!
Když o dvě hodiny později vytáhnu špunty z uší,
leží přes uličku na horní palandě nějaký chlap. Dám se s ním do řeči.
Jmenuje se Sami, je to Libanonec a je mu 34 let. Žije v Paříži a do Amstru
si jezdí zahulit – jako většina! Dostávám přednášku o tom jaké nejrůznější
stavy ti může tráva nabudit a nabádá mě, že bych to určitě někdy měla zkusit.
Hmm, řeknu na tom jenom. Usmívám se a myslím si svoje. Nabídne mi, abych se
připojila k němu a jeho Americkým kamarádům na večeři - nemám žádné
plány. Cameron doletí až kolem 22PM, a tak se ráda připojuji. Máme chvíli čas,
a protože Sami v Amstredamu nějakou dobu žil, zná to tady. Ukazuje mi
některá pěkná zákoutí i ta, ze kterých je mi smutno - výkladní skříně se
spoře oděnými ženami, kde by si vybral skutečně každý podle chuti. Je libo
prsíčka, bříško, nebo zadeček? Opět mnou projíždí vlna štěstí a vděku za to, co
mám!
Do toho dostávám SMS od Camerona: Amsterdam smells
like wheat! Amsterdam smrdí jako tráva!.
Hm, asi jo, můj čich stále není 100%.
Potkávám se kamarády od Samiho. Dva z nich jsou
vegani, co nepijou ani alkohol, ale zato hulí jako fabriky – což o to. Každého
volba! Právě kvůli nim jdeme do Libanonské restaurace, kde nás díky Samimu,
který mluví jejich jazykem obskakují tak, že okolní stoly můžou jen závidět. Na
stole jsou různé talířky nejrůznějších dobrůtek – závitky, fazolky, rajčata se
sýrem, humus – Libanonská kuchyně je úchvatná! Sedíme a povídáme si a
díky tomu, že je jídlo uprostřed stolu, konverzace úžasně proudí a já se cítím
být požehnána za to, že jsem tady s těmi báječnými a zajímavými lidmi, i
přesto, že se za pár hodin rozejdeme a už se ani nikdy nepotkáme. O to
intenzivněji je vnímám jako zrcadla mě samotné a učím se od nich spoustu věcí.
Sami mě zve do Paříže. Milé (=. Nic neslibuju.
Kolem půlnoci dojíždí Cameron, který se chce podívat
do nějakého klubu. Odpojuji se tedy od Samiho a následuji Camerona do klubu,
který má vyhlídnutý. Díky němu poprvé vstupuji na půdu gay klubu – ano, Cameron
je homosexuál. Kupuje si pivo, já nic nechci. V klubu je i pár dívek, ale
samozřejmě hlavně chlapi, kluci a hošíci. Tančíme, ale musím vám říct…bylo to
strašně zvláštní a já si silně uvědomila, jak úplně nevědomě ženy ve všech těch
barech a na Stodolních ulicích vlastně tančí pro potěchu mužova oka. I
když si to vůbec neuvědomují/eme. Tančila jsem a blbla a vnitřně mě strašně
vyvádělo z míry, že mi nikdo z pánského pokolení nevěnuje ani
střípek pozornosti, nikoho jsem nezajímala. Nikdo tam ani na tu skupinku holek
nezíral. Cítila jsem se tam zvláštně a byla to zajímavá zkušenost. Uvědomění
si, jak hluboce máme my ženy ten mužský zájem zakořeněný.
Je čtvrtek a večírek se příliš nerozjíždí. Kolem jedné
hodiny se dostáváme konečně do postele.
V pátek v poledních hodinách již sedíme ve
vlaku směr Nunspeet. V oblasti břicha cítím natěšení i obavy z toho,
co objevím. Po ubytování, hlubokém objetí s Shabnam (kamarádka
z Íránu, kterou jsem potkala na kurzu v Londýně) a báječné večeři seminář
konečně začíná – je 6 hodin.
V okamžiku, kdy se objeví Brandon v místnosti,
se cítím jako doma a projede mnou vlna, ŽE TADY JSEM SPRÁVNĚ! Spousta lidí se
mě ptá, co se na seminářích dělá a ono je toho tolik, že se to dá jenom těžko
shrnout do jedné věty. Ten večer jsme začali příjemnou masáží, meditací a
dechovým cvičením. Najednou cítíte, jak je místnost zaplavená energií a lidé,
kteří byli ještě před chvíli vystresování z cestování, se uklidňují.
Začíná tedy první část cvičení, kde odkrýváme pravdy, které máme o sobě samých.
Přesvědčení, kterým jsme uvěřili, koncepty, které nám někdo někde řekl, a my si
je nyní neseme sebou.
Mohli to být
rodiče.
Mohli to být naši milovaní.
Nebo třeba i nějaké chování, které jsme vypozorovali
v okolí.
Díky situačním cvičením vyplouvají na povrch
přesvědčení jako:
Nejsem dost dobrá. Nejsem hodna
lásky. Když budu milovat, bude to bolet. A spousta a spousta dalších…
Lidé v místnosti často propadají pláči, když
odkrývají, co si sebou vláčejí životem.
Moje zjištění je také poměrně otřesné. Dívám se znovu
na ty tři listy popsaného papíru a vyjíždí mi z toho jasná zpráva: pokud
přijímáš finance od jiných, způsobíš jim tím zdravotní problémy.
Seminář končí o
půlnoci. Odkryla jsem spoustu nezdravých přesvědčení, které mě brzdily
v řadě věcí a nyní chápu spoustu svého destruktivního chování. Fajn, teď
to vím, ale jak dál?
Propadám se do říše snů v okamžiku, kdy se můj
obličej dotkne polštáře.
Sobotní ráno začíná jógou a pokračuje úžasnou snídaní.
Všichni jí lehce a střídmě, neboť jsme si vědomi toho, co nás čeká a máme lehce
stažené žaludky. Po snídaní se s Shabnam jdeme projít do lesa. Je poměrně
teploučko. Sníme o společné cestě do Indie po boku týmu Journey.
Celé dopoledne věnujeme mini-procesům. Brandon vede
meditace a mini-procesy na očištění našich minulých životů a karmy. Spousta
lidí se dostává do jiné dimenze (když tohle píšu, tak to zní strašně sektářsky,
ale vězte, že se opravdu neskutečně těžce popisuje, co se na seminářích děje,
pokud se jich člověk neúčastní). Lidé jsou zde neskutečně otevření. Mají
otevřená srdce a pokud si to nedokážete představit, tak je to asi takový pocit,
jako když se zamilujete. Je to jako na začátku vztahu, kdy jste zaplaveni
endorfiny, máte chuť komukoliv pomáhat, nic není problém – a představte si, že
se v takové lásce koupete tři hojné dny a že tu lásku dostáváte při každém
pohledu do třpytících se očí účastníků semináře! A že vás někdy sem tam v návalu
té radosti prostě někdo popadne a obejme! To je vám nádhera!
Jedno z mini cvičení je zaměřeno na to, co je to
nejhorší, co by se mohlo stát. Skrze jednotlivé vrstvy strachu se dostáváme
hlouběji a hlouběji do představ, které máme a které se skrývají pod primárním
pocitem vlastní neschopnosti, pocitu méněcennosti, stresu z práce apod. Co
nejhorší by se mohlo stát potom? Ptá se mě Zuzka a já vidím obrázek sebe sama,
jak se houpu na posilovací hrazdě dveří. Strach, stres, napětí, apatie je pryč
– vidím anděly, kteří mě berou nahoru a spolu s nimi lítám
v oblacích. Jsem vítr, jsem voda, jsem vzduch. JSEM VE ZDROJI! Postupně
procházíme se Zuzkou moje původní vrstvy strachu, které jsou TAK
nepravděpodobné a omýváme je zářivým světlem Zdroje. Napojena na Zdroj, říkám,
jak bych se v té či oné situaci zachovala. To vám byl nádherný
mini-proces.
Po dopolední „předpřípravě“ následuje výtečný oběd.
Nějak však nejsem schopná pozřít víc než brokolicový krém, salát a pár oříšků.
Na doporučení Brandon se v tichosti jdu po obědě projít do lesa a opakuju
si doporučená slova: Já jsem, já jsem, já jsem, já jsem…
Najednou se mě někde uvnitř zachvacuje strach, nemůžu
se nadechnout, mám pocit, že umřu. Trvá to asi minutu. Potom se rozbrečím
uprostřed lesa. A mi dochází další spojitost s mým vztahem k penězům.
Vybaví se mi strejda, který loni umřel na rakovinu. A pak vidím obličej taťky.
Celý ten nával trvá chvilinku..Uleví se mi a je čas jít zpátky do místnosti a
vyměnit si procesy.
Ještě jsem nezmínila, že k mé obrovské radosti do
Holandska přijelo sedm dalších Čechů! Takže procesujeme v češtině.
Sychronicita chtěla, abychom si procesy vyměnily s Olgou – advokátkou.
Společně kartáčujeme její nezdravá přesvědčení a přepisujeme je dle metody
Cesty. Po té se vyměníme…
Asi po prvních dvou minutách mám pocit, že to
s Olgou prostě nepůjde. Skripta předčítá jako u zubaře. Připadám si jako u
nepříjemné prohlídky u doktora. No a teď teda přejdeme na ty jednotlivé vrstvy.
Chápu, že je advokátka a potřebuje ve všem mít analytický pořádek, ale chybí mi
tam jakýsi cit, empatie, mám pocit, jakoby mezi námi neproudila energie. Ale
možná si to jenom namlouvám. Navíc, když druhou emoci popíšu jako pocit
neschopnosti, REAGUJE na to slovy: „No jo, vždyť jsi ještě tak mladá!
V tom okamžiku otevřu oči: „Já s tebou ten proces dělat nemůžu.“
„Proč?“ nechápe. „Máš mě provádět a ne hodnotit!!!“ „No tak promiň už nebudu.
Zavři oči a pokračujeme.“ Mám chuť utéct z místnosti, najít jiného parťáka
na proces, ale něco mě drží na židli jako přikovanou a já poslušně zavírám oči.
Každopádně mi trvá dlouho, než se zase plně
otevřu. Olžině hlasu nevěřím, a tak k tomu, abych se dostala do Zdroje
musí napomoci terapeutka, která má již dokončený výcvik. Původním strachem, ze
kterého jsem vycházela byla celoživotní finanční závislost na rodičích a
neschopnost se postavit na vlastní nohy, se toho skrývalo mnohem více. Strach
ze samoty, Strach ze zklamání. Strach ze sebezklamání. Zuřivost. Apatie. A pak?
Pak jsem byla u sopky! U obrovského teplého vulkánu,
který nepálil ale dodával mi příjemný pocit tepla, který mě obklopoval všude
dokola. Byla jsem půda, pevná zem pod nohama. Byla jsem světlem, byla jsem
všudypřítomnou láskou. BYLO TO KRÁSNÉ!
Postupně s Olgou procházíme zpět jednotlivé
emocionální vrstvy a Zdroj mluvíce ze mě odpovídá těm temným pocitům a radí
jim, co dělat, když zase přijdou. Dostáváme se do vrstvy zklamání a já cítím
potřebu tady postavit táborový oheň. Zvu k němu skoro celou rodinu: mamku
taťku, Týnku, strejdu Pavla, tetu Martu. Je tady i můj mentor, stejný jako
obvykle – babička Františka s andělsky bílými křídly. „S kým chceš
dnes mluvit jako první?“ ptá se mě Olga. „S taťkou,“ odpovídám bez
zamyšlení a vnímám horké slzy na své tváři.
Všechno mu to řeknu. Všechno to, co jsem tady na
semináři pochopila. Proč jsem se poslední měsíce chovala tak, jak jsem se
chovala. Ve hlubokých vzlycích mu vysílám vlastně jednu hlavní zprávu: „bála
jsem se, že když od tebe budu přijímat jakoukoliv finanční pomoc, tak tě
vlastně pomalu zabíjím. Proto jsem poslední měsíce tak intenzivně toužila být
finančně nezávislá. Proto jsem i volila strategii, že nepotřebuji to ani ono.
Proto jsem pokaždé, když jsem si cokoliv kupovala měla ten nepříjemný pocit
v břiše. Furt, při každém placení. Už jsem z toho byla zoufalá, ale
teď to konečně chápu. Chtěla jsem žít minimalisticky a v maximální askezi,
protože jsem doufala, že tě tak vlastně vyléčím, zachráním, snížím
pravděpodobnost, že i ty zemřeš na rakovinu.“
Ta zatvrzelost vznikla ale postupně mým životem. Hodně
zesílila loni, když zemřel strejda a mi došla marnivost plazmovky, notebooku, a
firemního auta. Tehdy jsem se zalekla hojnosti a uzavřela se před ní. Na první
pohled mi přestalo úplně záležet na tom, co mám na sobě – ve skutečnosti pod
tím ale bylo něco daleko hlubšího. Mimo přesvědčení peníze rovná se rakovina,
se ve mně usídlily ještě další představy.
Peníze jdou vždy ruku v ruce se špatnými
rodinnými vztahy – to se mi vybavil obličej tety Žanety, jejího baráku a všech
dialogů, které jsem si ve spojitosti s tím vyslechla. I proto jsem tak
intenzivně toužila po životě na venkově, mimo konzum – měla jsem představu, že
jedině TAK budu mít krásný a harmonický vztah se svou milovanou rodinou.
Další vzpomínka: teta Marta a honosný barák
v Německu – pocity apatie. Vytvořila jsem si představu = hodně peněz rovná
se znuzenost životem, deprese. Absolutní netečnost. To jsem nechtěla! Proto
návrat k přírodě a k lopatě, kde bude muset člověk okopávat brambory.
Další vzpomínka byla z nákupního střediska, kde
mi mamka říká, že mi může dnes koupit jenom džíny nebo mikinu - a to
druhé příště. Cítím v jejím hlase obrovské zklamání, že mi nemůže dopřát
obojí. Uvědomuji si, že i to je důvod, proč na sobě v oblasti oblečení
nyní TAK šetřím, když nemusím – mám pocit, že jí to tím vrátím! Absurdní, že
ano?
U táboráku mamce se slzami říkám, že je mi úplně
jedno, jestli budu mít mikinu, nebo kalhoty nebo ani jedno. Důležité pro mě je,
že mě miluje!
Další vzpomínka je předvánoční procházka
s taťkou, který si smutně posteskne, že by nám chtěl na Vánoce dát více
dárků. Že by nám chtěl dát pod stromeček spousty dárků. COKOLIV! Znovu mnou
projede ta ostrá, bodavá bolest. Vybaví se mi obličej babičky Františky, dědy
Ládi. A zachvátí mě zase strach ze smrti. Pevně taťku u tepla táborového ohně
svírám. Nechci kabelku vyměnit za jeho život!!!
Poslední vzpomínka se odehrává v supermarketu,
kde za mě platí nějaký muž. Zase mám podivný pocit v břiše. Je to asi
strach ze závislosti na něm. Strach, že mu tím píchnu injekci smrti.
S Olgou dáváme všechny vzpomínky na filmové pásmo
a já si je přehraji znovu. Tak, jak bych si představila, aby se staly.
Nápomocné jsou mi k tomu balónky naplněné sebeláskou, empatií, tolerancí, vírou
v sebe sama a několika dalšími. Vidím vzpomínky v jasnějším světle a
uvědomuju si, jak absurdní mé staré představy byly.
Ano, mám pocit, že nyní jsem schopna zase otevřeně
přijímat dary v jakékoliv hodnotě, aniž bych věřila, že tím někoho pomalu
připravuji o život. Že tím ničím lásku v naší rodině. Že se ze tím ze mě
stane apatická, osamocená žena, která si neví rady se životem.
Po integraci, kde si představuji, jak se mé představy
vyvíjí po šesti týdnech až deseti letech, vystupuji z procesu a zaplavují
mě opět slzy vděku. Objímám Olgu a děkuji ji za krásný proces. Mám ji TAK ráda!
Po procesu mi i došlo, proč jsem se na ní tak
naštvala, když řekla, že jsem tak mladá! Zaplavila mě opět vlna výčitek, že mi
někdo (taťka)zaplatil něco (kurz), na který jsem příliš mladá (byl tak mladý,
nemusel ještě zemřít…) a že to bude k ničemu. Budou to vyhozené peníze,
když se neotevřu. A zase tím přispěji k další injekcí… Taky jsem si uvědomila,
jak úzce to souvisí s pocitem vlastního sebehodnocení a sebelásky – kdybych
o sobě nepochybovala, vůbec by mě taková myšlenka nenapadla.
Den je u konce. Cítím se neskutečně lehce. Jdeme na
večeři a ve skupince Čechů si povídáme o síle Procesů, které jsme právě
prožili. Bylo to pro každého stejně neskutečné… Chybí jen Luboš – jediný český
mužský element. Objevuje se na samotném konci večeře – je bílý jako stěna.
Proces ho pěkně skolil, ale po výborném vývaru vypadá mnohem lépe.
V devět začíná další program. Všichni jsou
vyčerpaní, ale také trošku v očekávání, co se bude dít. Ač se všichni
vidíme již ve svých postelích, abychom mohli vstřebat dnešní zážitky, zvědavě
se v daném okamžiku dostavujeme do haly, kde už nás čeká Brandon. Sedí
v tureckém posedu a zpívá andělské Hallelujah. Místnost je zaplavena
neskutečnou svobodou duše. Měli jsme si navíc přinést naše papíry popsané
starými přesvědčeními a nyní je prozrazeno proč: je pro nás připraven OPRAVDOVÝ
TÁBOROVÝ OHEŇ, kde máme spálit naše staré představy a koncepty o sobě samých a
nabídnout je plamenům ohně a očistit tak svou duši – symbolika je vskutku
nádherná!
Ohně jsou dva. Celý rituál probíhá v tichosti. A
ač je pozdní hodina a noc je poměrně sychravá a mlžná – kolem ohně to nejsou
jenom plameny, co hřejí. Cítím tu lásku, kterou vysílá každý človíček, který
tam stojí. Tak, jak to kdo cítí vkládáme jeden po druhém ty stránky plné lží o
sobě samých do ohně a necháváme je zmizet v plamenech. Spousta z nás
vysílá před finálním spálením modlitbu. Já myslím na všechny zemřelé, jejíchž
přítomnost cítím kolem sebe. Cítím se v bezpečí. Celý rituál trvá několik
málo minut. Poté se otevírá prostor ke sdílení a kdokoliv chce cokoliv říci
sdílet, má možnost. Lidé vyslovují nádherné věty, úchvatné modlitby, sdílejí
své příběhy z procesů. To je lepší než v Bradavicích, pomyslím si.
Od ohně odcházím jako jedna z posledním
v tichosti a v pevném objetí Shabnam. Není potřeba jakýkoliv slov.
Obě jsem hluboce dojaty. A já vím, že kdykoliv mi bude v následujících
dnech úzko, budu ve spěchu, nebo budu ztrácet víru v celé poselství
probouzení, budu se vracet do této silné vzpomínky a čerpat sílu právě
z ní.
U ohně jsem si také dlouhou dobu projížděla řetězec
vzpomínek spojených s ohněm. Kdy a kolikrát jsem již takto němě zírala do
ohně. Jak jsem se při tom cítila? S kým jsem se do toho ohně koukala?
Zamysleli jste se někdy nad magičností tohoto živelného elementu?
Do nedělního ráno se probouzíme za zvuků dešťových
kapek. Opět mě napadá symbolika, že nám prší hojnost nových přesvědčení.
Dopoledne je opět plné hojných cvičení, meditací, jógy
a mini-procesů. Nádherná je mašinka lidí, proudící po místnosti a masírující si
záda. Program na odpoledne je jasný: přát si COKOLIV, co si pro nás přeje
Milost.
Po výborném obědě začínáme listem, kde píšeme, za co
všechno jsme v našem životě vděční. Vášnivě píšu vzpomínky, zkušenosti,
osoby, situace. Vybavuje se mi procházka v lese s rodiči…
Jsem vděčná za zvuk praskajícího dřeva. Jsem
vděčná za dvě nádherné sestry. Za lásku mojí matky. Za podporu mého otce. Za
lásku. Za to, že jsem byla milována. Za to, že vím, jak chutná čokoláda…..Píšu
a píšu a píšu. Po tvářích se mi kutálejí slzy a já si uvědomuji, jak jsem již
požehnána a kolik věcí již vlastním, kolika zážitky oplývám.
Do vedlejšího sloupce píši, co mi tyto věci daly. Píši
věci, jako pocit jistoty. Bezpečí. Lásku. Pocit, že někam patřím. Pocit
harmonie - a spousty dalších.
Pak zase zavíráme oči a hromadně si pokládáme otázku,
co si pro nás Milost přeje v hojnosti. Píšeme jako diví. Všem se lesknou
oči. Ruce píšou samy, hlava jakoby byla někde úplně jinde. Jako by se vznášela
v meziprostoru. Miluju tu sílu automatického psaní! Popisujeme naši
vysněnou
práci.
Naše vztahy.
Pak píšeme, jak budeme Hojnost v našem životě
pouštět dále.
Vidím obraz sama sebe, jak zvu kamarády na kafe a
obědy, neboť si to můžu dovolit. Vidím sama sebe, jak vařím jídlo pro celou
rodinu a šířím tak lásku, kterou mé srdce přetéká. Vidím sama sebe, jak dávám
staré oblečení těm, kteří jej potřebují. Vidím, jak pomáhám najít klid a
rovnováhu studentským duším, které ke mně přicházejí se zájmem vyzkoušet
proces. Vidím i své budoucí děti, jak je vychovávám v harmonickém
prostředí a jak z nich rostou svobodné bytosti, které dále přispívají
k tvorbě souladu zde na Zemi. Vidím sama sebe, jak organizuji meditační
večery pro ty, kteří mají zájem.
Jsem služebníkem Milosti.
Další část
večera se spočívá v tom, že máme své vize přečíst v kolečku čtyřem
dalším účastníkům. Polije mě horko. Opravdu mám své nejniternější přání sdílet
s ostatními? Chci to? Proč?
A proč vlastně ne? Copak se za svá přání stydíš? Ne,
no tak!
Každý z nás postupně čte své vize a list hojnosti
a zbývající tři lidé mu k tomu následně v brainstormingu dodávají
rady, tipy a nápady. Já dostávám dobrý koučink, jak intenzivně psát: najít si
rádoby „editora“, který bude měsíčně mou práci hodnotit, editovat, scházet se s
mnou nad ní a pobízet mě dále k psaní. Také se mi náhle v hlavě
rojí vize Cesty pro studenty.
Papír váš ždíme více, než si myslíte. SKUTEČNĚ!
Moc doporučuji někdy dát všechny vaše myšlenky na papír. Podivuhodný pocit
prázdnoty rozhodně stojí za to!
Jsme unavení z psaní, a proto je vyhlášena jen krátká
deseti minutová procházka. Potřebuji CUKRY! Vyžungnu černý čaj
s mlékem a sezobnu dvě
kuličky vína.
A JEDE SE DÁL!
Následuje super závěrečná fáze, kterou zahajuje
Brandon. Milost si skrze ní přeje, aby se její video o procesu, která dávala
v Německu a který byl o obětech –pachatelích Holocaustu, dostal světově
mezi lidi a pohnul celou planetou! Prosí nás, abychom si tuto její vizi
představovali již jako splněnou, že podle studií je síla energií mocná
čarodějka. Zvyšuje naplnění vize až o 300%! Pak jsme vyzváni, abychom udělali
totéž i my se svými vizemi hojnosti.
Proto se rozdělujeme do skupin dle národnosti. Sedáme
si do kroužku, kde má každý postupně stanout a v jeho středu říct, jakou
nejvyšší vizi si pro něj milost přeje a následně klouzavým pohledem pohlédnou
do očí lidí v kroužku. Zbytek si má jeho vizi představovat již jako splněnou, a
podpořit tak proces manifestace hojnosti. Jen samotným sezením v kruhu
cítím, jak mnou energie projíždí od konečků u nohou, až po ramenní klouby...
První přání jsou nesmělá. Nejedeme po kroužku, ale ten, kdo cítí, že je správný
čas vstupuje do kroužku. Já pocítím tahání nohou asi v polovině.
Vstanu a ocitnu se uprostřed kruhu. Mám pocit, že
stojím uprostřed energetického víru. Zatočí se mi hlava. Cítím pohledy všech na
mé osobě. Nejde ale o vyčkávavé nebo vtíravé oči. Jsou to oči plné láskyplné
energie
vyčkávající na mou modlitbu.
A TAK JI VYSLOVÍM.
Milost si pro mě přeje abych šířila vlnu probouzení
mezi studenty a napsala o tom knihu!
Vyslovím ji a představuji si, že se již stala
skutečností. Otáčím se dokola a dívám se do jednotlivých očí a cítím jejich
požehnání a víru v to, že to
dokážu. Cítím i víru v sebe sama, že na to mám!
CÍTÍM SE NÁDHERNĚ!
Poté, co každý vysloví svou vizi, chytáme se za ruce a
šeptáme: staniž se, staniž se, staniž se…Hlasy spontánně zesilují: STANIŽ SE,
STANIŽE SE!!!
Sedmé STANIŽ SE provoláváme do celé místnosti.
Tělo je zaplaveno endorfiny.
Kolo se protáčí znovu a my máme možnost vyslovit další
přání hojnosti vedoucí milostí.
Ve proudu energií jsou mi seslány další dva obrazy:
Milost si pro mě přeje, aby se srdce mých blízkých
rodinných příslušníků očistila od křivd, bolestí a utrpení a namísto toho
začala přetékat láskou.
Milost si pro mě přeje, abych kolem sebe vybudovala
komunitu lidí, se kterou se budu cítit dobře a v bezpečí a potkala
v jejich řadách osobu, se kterou půjdu harmonicky životem.
Sedím na židli a připadám si jako opilá vínem. To
proto mi poslední dobou alkohol moc nechutná. Alkohol mě dělá mátožnou,
přestávám mít kontrolu nad tím, co se děje kolem mě. Ale TAHLE opilost je
skutečnou slastí. Přemýšlím nad slovy Brandon, která nás varovala: „Dejte si
pozor, co ve víru kruhu vyslovíte. Naposledy tady byla žena, která si moc přála
mít rodinu – o devět měsíců později rodila. Byla zde i dívka, která toužila po
zaměstnání s astronomickým platem – do tří týdnů ji zavolali a nabídli ji
takovou pozici, s platem, po kterém toužila, ale přemýšlela pouze nad
financemi, ne nad tím, jak se bude v práci cítit s kolegy – brzy
zaměstnání musela opustit. Kruh má magickou sílu.“
Opět mnou projíždí vlna vzrušení.
Seminář se chýlí ke konci – ach, jak se mi od těch
lidí nechce! Přála bych si, aby i venku měli všichni tak zářící oči a otevřená
srdce. Věřím, že by se nám VŠEM žilo daleko lépe. Brandon neděli zakončuje
emočně silnou integrací podbarvenou nádhernou muzikou, kdy vstupujeme do svého
kruhu hojnosti.
Loučíme se tancem hojnosti. Hraje píseň…a lidé tančí.
Tančí jako malé děti – spontánně, bez předsudků, bez ostychů a zábran. Tančí
jako víly, jako indiáni, jako rockové hvězdy. Objímají se a proplétají. Tančí
s lidmi neznámými i těmi, kteří jim za ty tři krátké dny přirostli blíže k
srdci. Vískám jako šťastná opice a opět si potvrzuji svou vnitřní tezi – jak
úchvatně se dá tančit i bez alkoholového opojení. Beru si to sebou, až se do mě
zase někde někdo bude snažit kopat panáka.
Tančíce s úsměvem na rtech se přesouváme na
večeři. Emocionálně plné tři dny jsou zakončeny sladkou brownies-tečkou
s citrónovou pěnou. A když najdu chlapíka, který mě zaveze autem do
Utrechtu, jdu si samou radostí ještě přidat zmrzlinu!
Se všemi se loučím s hlubokým objetím a vědomím, že se
uvidíme v KVĚTNU - to budeme pokořovat naše EGA!
Cesta autem utíká s Holanďanem příjemně.
V deset už držím mou sociologickou přítelkyni v náručí a o chvíli
později tlacháme o všem možném i nemožném v nedaleké kavárničce. Usínáme
v objetí a mě se tak plní další sen, který jsem od mala vídala v těch
přihlouplých amerických filmech.
Pondělní den uteče šílenou rychlostí. Dvě hodinky, kdy
má Vendy školu využiji k tomu, že píšu v knihovně mini-novelu o tom,
jak nejkonkrétněji mě má Milost využít k tomu, abych dosáhla své vytoužené
hojnosti. Pak už zbývá jenom oběd, kafe dortík a spousta vět, spousta slov a
zážitků. Najednou zase stojím na hlavním nádraží a objímám Vendy s tím, že
se uvidíme v čase vánočním.
V letadle se mi vybije noťas, a tak zbytky svých
postřehů zapisuji rukou.
V Praze, před půlnoci usínám v cizím bytě
v cizím pokoji a už se šíleně těším do Brna na svou postýlku a taky na to,
že žádný dopravní prostředek neuvidím až do pátku!
Usínám a těším se, co mě na Cestě Hojnosti potká..
NAMASTE
A jak jsme pokořili EGO?
Zjistili sílu komunikace a body Language?
A jak to všechno skončili - a vlastně začalo?
JIŽ BRZY !
15.-16.6.
Víkend odpouštěcí
Jedeme autem ze semináře HCC z Frankfurtu a někdo
se zmíní o semináři Odpuštění se Simonou. V té době šroubují mé mozkové
závity spíše sociologické termíny, ale přesto se tam ta informace někde uloží.
Po státnicích a dvou pivech začíná další den. První, co zcela instinktivně
dělám v pět ráno je, že hledám informace o tom, kde ten seminář je a zda
se jej ještě můžu zúčastnit. Chybí mi energie Cesty…
Vše jde jaksi ráz na ráz – najednou stojím zase
s tou cedulkou Irena ve vítací hale, kde si můžete nabídnout kávu a čaj.
Všude kolem mě jsou usměvaví lidé. A já sedím na židli a koukám kolem. Pociťuji
jakési divné brnění, nikoho z účastníků neznám, jde o zcela jinou skupinu
lidí. Mou hlavou probíhají strachy, zda po celý víkend nezůstanu tím největším
outsiderem – všichni se zdraví, objímají a sdílí své zkušenosti z case
studies. Sedám si k jednomu stolu s horkou čokoládou a poslouchám
cenné zkušenosti „cestářů“, kteří jsou o pár kroků napřed. Ucho
našpicované, vůbec se v té skupince necítím. Zvedám se a jdu na terasu. CO
TADY SAKRA DĚLÁŠ? KOMU JAKO CHCEŠ ODPOUŠTĚT? NEJSI NA TO MOC MLADÁ? TI LIDI
KOLEM MAJÍ SKUTEČNÁ TÉMATA, ALE TY?
No jo, mám ho tam – Herbert s ostře nabroušeným
zobákem! Klove tak usilovně, že mě neskutečně rozbolí hlava. Jako by se mi
někdo snažil vytlačit pravé oko z důlku a tlačil na spánky tak usilovně,
aby má hlava nabyla podoby obdélníku.
Pak se ozve „Ahoj Ireno“ a mě dojde, jak pošetilé zase jednou byly ty strachy –
Herbert mizí a já se objímám se známou duší, co jsem poznala na Intenzivce.
Stále však s pocitem, že JÁ vlastně nemám NIC, co bych měla komukoliv
odpouštět.
Ze sálu se začne linout tak omamná melodie, že účastníci se utiší a jako
přitahováni magnetem si vyberou svou židli, na které pro daný víkend budou
meditovat, zapisovat si poznámky a potit se při průchodu emocionálními
vrstvami.
Na pódium vchází Simona a vypadá to, že seminář skončí ještě dříve, než začal.
Její úvodní slova ve mně vzbudí další vlnu pochybností „co tady dělám“.
„Tradiční odpuštění vlastně neexistuje,“ řekne. „Takže vlastně můžeme jít
domů,“ zasměje se, ale publikum je evidentně příliš nervózní na to, aby ten
vtípek dokázalo brát s její lehkostí– leč v průběhu víkendu nám všem
díky řadě technik začne docházet pravda a naprostá DOKONALOST jejich
slov.
Díky tomu, že teď procházím terapeutickým výcvikem s Brandon, bylo pro mě
velmi opojné lokat si té krásné česko-slovenské energie, která tekla místnosti.
Bylo to TAK jiné oproti všem seminářům s Brandon. Ano, také zde bylo
pódium s nádhernými květinami (a topoly :D), na kterém stála zkušená žena
zářící čistou energií, zářící životem. To pouto, které však bylo mezi ní a
lidmi sedící na těch židličkách pod ní bylo úplně jiné. Simona nelevitovala na
piedestalu. Nikomu se nerozbušilo srdce a nemusel třikrát polknout, aby se
odvážil zvednout ruku se na něco se zeptat(nebo minimálně jde o můj subjektivní
pocit, kterého jsem v průběhu víkendu nabyla). Prostě to z publika
chodilo samo: „Ty Simi a můžeš mi prosím tě jako vysvětlit, co mám JÁ
společného s tím, že mi vadí, že můj muž má blbý názory na politiky?“
Otázky chodily jeden za druhým. Některé vyvolaly vážnost, jiné zamýšlení.
Nejvíc jsem milovala ty dotazy, které se přeměnily v explozi bujarého
smíchu, ze které se pohroužit do meditace, bylo leckdy tvrdým oříškem. Simča je
všechny zodpovídala s hlubokou zkušeností, ale zároveň přirozenou
lidskostí – za sebe můžu říct, že jsem nasávala ta moudra proudící
z jejích úst, ale nebylo tam takovéto „úctyhodné wow“, kdy bych na
ni zírala s otevřenou pusou, jako na prvních seminářích s Brandon
Bays. Nikdy by mě nenapadlo, jak jiný dokáže seminář být s českou či
mezinárodní energií.
Simčiny přebrepty byly grandiózní! Přála bych si, aby nikdy nevymizely. Všichni
víme, s čím vším už dělala pracovní list, a že se bude učit skloňovat
muže, neb klanění se jim je již minulostí! AŤ ŽIJE CESTA! Ptala jsem se sama
sebe: dokázal by nacvičený vtip vyvolat takové veselí?
My Češi a Slováci jsme tak krásné dětské duše! Uvědomila jsem si to již hodně
na Egu, kde jsme my Češky v každé volné chvilce trsaly – bez ohledu na to,
co si zbytek německo-holandsko-francouzsko-anglicko-hebrejsko-nevímkdoještě
sálu myslí. Kde jinde by vám to mělo být úplně šumák, než na seminářích, kde
není nic přirozenějšího než otevřenost v každém směru! Tento víkend jsem
si to znovu potvrdila a to sice v okamžiku, kdy začala hrát písnička od
Maxim Turbulenc, Jede jede mašinka. Hlavou se mi honily vzpomínky na
lednové plesy a poslala jsem přání, aby se časem čím dál tím víc lidí dokázalo
tak dětsky bavit jako my - bez alkoholu, jen z prostoty sebe sama.
Aby se dokázali vrtět zadkem, bez ohledu, jak je velký. Aby si plácli
s druhým dlaněmi a cítili tu radost, která proudí z očí toho druhého.
Ach, to vám bylo krásné!
Seminář ve mně zanechává několik dalších velmi intenzivních pocitů. Mimo ty mé
„škarohlídy“, které jsme – věřím – všichni položili na lopatky, při sobotních
procesech, to bylo na první pohled prosté uvědomění. To uvědomění se týkalo
objetí. Stejně jako stisk ruky, pohled do očí, i objetí dokáže být nositelem
různého druhu informace. V průběhu těch dvou dnů to prosté slovo objetí
nabylo kolika tvarů a forem, že to ve mně vyvolává hlubokou vlnu vděčnosti.
To uvědomění naskočilo při odpouštěcím rituálu v kruhu. Témata proudila,
my jsme proudili a jen se dívali do očí. Kolik druhů objetí jste zažili vy? Pro
mě to byla objetí velmi jemné, neb má duše byla nakřápnuta a pak zase velmi
silné a intenzivní, neboť jsem cítila, že mě neposlouchají nohy. Pak zase
přišel stisk vřelý a hluboký, jakoby se snažil zastavit to krvácení duše jednou
provždy. Jak byste popsaly hluboké objetí? Jde to vůbec? Jak se liší hluboké
objetí od pevného sevření? Čím vím o tom přemýšlím, tím víc jsem přesvědčena,
že to člověk musí zkrátka pocítit. Někdy jsou slova vskutku zbytečná…
Byla to úplně jiná objetí než před začátkem semináře, kdy jsem se vítala
s trenéry a zase diametrálně odlišná od „sevření rozlučkových“, která
proběhla po finálním skončení semináře. Neskutečné…
Podobně silně na mě působilo cvičení na Egu, kde jsme tomu druhému měli dát
najevo naši lásku a pochopení skrze ruce a jejich pohlazení. Kolik emocí dokáže
vyvolat tak prostý pohyb, když přejedete ukazováčkem po hřbetu ruku. Jak silná
dokáže být tak jemná energetická vibrace.
V tyto dva dny jsem se cítila jako o Vánocích – to když hořely ty svíčky a
já cítila tu slavnostní chvíli, podobně když dětsky čekáte, až už pošlete tu
svou lodičku a pak si budete moci jít rozbalit své vánoční dárky. O tomto
víkendu jsme nevěděli, co za dárečky na nás v tom kruhu čeká. Hádám však,
že po rozbalení našich emocí ten pocit byl podobně euforický, jako když
v krásném balícím papíru objevíte tu vytouženou hračku.
Připadala jsem si jako u moře – s hrnkem čokolády jsem nastavila tvář tomu
svítícímu sluníčku. Zaskočeně jsem si uvědomila, že najednou tam nebyl žádný
prostor pro myšlenky. Dokonce tam nebyla ani potřeba dívat se na ten nádherně
zelený strom, který se svobodně vlnil ve větru a šustivě nám hrál při obědových
pauzách. Člověk mohl jen zavřít oči a pociťovat, jaké to je když seminář spolu
se sluníčkem hojí vaši hlavu – za předpokladu, že nemusíte na plovárnu a není
po cestě obchod s pizzou!
A to byla další geniální část semináře! Ano, stále si to říkáme: všichni jsme
jedno. Ale je úžasné si to znovu uvědomit, že se to děje nejenom v tom
světě duchovním, ale právě i v tom každodenním. „Slunce? No tak to mám
depku, že vidím prach!“ „Sluníčko? Hmm, to jsem většinou naštvaný, že musím být
v práci.“ „Mám úkoly a když je dodělám, tak je slunko v trapu.“
Všichni ta stejná témata. Všichni se potýkáme s tím, co nazvala jedna
cestářka „duchovní arogancí“, nebo si té pýchy sem tam minimálně lízneme. A to
vědomí, že pak sraženi Milostí neklesáme na kolena sami, bylo povzbuzující!
Vědomí, že v tom nejsme sami, že všichni máme při odchodu ze semináře strach,
že se nám zase zatočí hlava z centrifugy a my spadneme do toho Bermudského
trojúhelníku oběť-pachatel-zachránce, je neskutečně posilující. Ve finále jsme
všichni „jen“ lidi a mě se při tom vybavila slova Brandon na Intezivce
v Londýně: „Do not play GOD!“ Cítím, že to vypovídá za vše..
Tento seminář byl tak neskutečně…lidský! Ano, pracoval s Cestou, která nám
dává zakoušet zázraky, ale zároveň se neomezil na zdi semináře a přinášel
praktická témata zvenku: „Jak mám tenhle nástroj jako použít, když ke mně
v parku někdo přiskočí a bodne mě? Kde bude pak ta dokonalost situace?“
Další věc, kterou jsem si neskutečně užívala bylo
společné jídlo, kde jsem jako prázdná houba vsakovala informace a
zkušenosti těch druhých. Připadala jsem si jako výzkumník alá tichý
pozorovatel (omlouvám se, zde po-státnicovou sociologickou deformaci). Nabyla
jsem tolika tipů, rad a doporučení – že mě z toho hlava rozbolela ještě
více, ale bylo mi to úplně jedno. Když jsem dávala kolovat svou polentu
s čočkou, zrodil se mi v hlavě nápad: jaké by to bylo, kdyby si
účastníci (nebo ti, kdo by o to měli zájem), přinesli na seminář nějaké vlastní
jídlo a mohli by jej mezi sebou sdílet? Koštovat a vzájemně se inspirovat nejen
informacemi, ale i recepty. Při té představě ta další lžička fazolí chutnala
báječně! Měla totiž příchuť pestrosti.
Třešničkou na dortu byl závěrečný brainstorming, kdy s námi Simona, která
zářila nadšeným světlem jako vánoční prskavka, sdílíc všechny budoucí záměry a
plány české Cesty. Projel mnou hluboký bublající pocit. Rozezvonil se někde
v břiše a lechtal mě v oblasti prsou – měl pro mě jasnou zprávu: TADY
JSEM SPRÁVNĚ! Nákaza nadšení se přenesla na všechny z nás, a tak se jsme
se po skončení jaksi nemohli rozejít. Probíralo se to a tohle, tamto i
támhleto. Padaly termíny na výměny, navrhovaly se prostory, plánovala se
„road-show“. Když již bylo vše řečeno a zapsáno, začal se sál pomalu
vylidňovat. Mísa se svíčkami zmizela, topoly byly přeneseny ven, pódium
rozloženo a uklizeno do sklepa. Prošla jsem se tou prázdnou místností a nechala
to na sebe působit.
Každý jsme si vzali kus té energie do našeho každodenního shonu, spousta náboje
však v té místnosti zůstala. Jakoby visela ze stropů, prorostla stěnami,
nasákla do koberce. To byl obraz, se kterým jsem vycházela z místa
Greenpointu, kde jsem odpustila věci, o kterých jsem netušila, že mě sužují.
Prostoupená hojivou energií v buňkách, ve vlasech, i na chodidlech.
S vědomím, že ta energie možná bude postupně slábnout – až nastoupím do
tramvaje, do zakouřené hospody, pohádám se s rodiči.
Co kdyby právě v tom byla ta dokonalost?
Energie možná může slábnout, nikdy však nezmizí. Stačí ji pouze v ten
správný okamžik rozfoukat, stejně jako žhavé uhlíky vyhasínajícího táboráku.
Fouknout a přiložit polínko. Dát si proces, až bude duše strádat, až bude tělo
ztrácet životní elán. A tak se nikdy nepřestat učit.
Děkuji vám všem, za nádherný víkend!
Těším se, až vás zase obejmu.
NAMASTE,
Airine
10.7. 13
Týden plný kouzel aneb jak se
z nás stali terapeuti Cesty
Znáte tu scénu z filmu o Harrym
Potterovi, kdy hlavní hrdina dostane dopis o tom, že je přijat do Bradavic? Tu
radost, ty jiskry v očích! Ve všech knihách, ve všech filmech jsem mu TAK
záviděla, až to bylo nepěkné... Snila jsem o místě, jako jsou Bradavice – a pak
jsem poznala Cestu a zjistila, že NIC není nemožné. Hádám, že z učení
Brandon Bays by si na zadek sedl i samotný Brumbál.
S těmito myšlenkami vyjíždíme
v pět ráno z Olomouce a já se snažím nepoddávat se nostalgickým
myšlenkám ve stylu: naposledy nabíráme Marianu na nádraží, naposledy si dáváme
božský makovec a kafe v Melikaně před Prahou, naposledy stavíme na té
mrňavé benzínce s páchnoucími záchody, abychom nabrali Jovanu. Ach jo…
Cesta se tentokráte podivně vleče, převracíme se vzadu jako tuleni z pravé
půlky zadku na druhou. UŽ ABYCHOM TAM BYLI!
STANIŽ SE!
Po dvanácti hodinách cesty hltáme a
rychle házíme něco do žaludku, objímáme se s mezinárodní Journey-rodinnou
a už zase sedíme v tom holandském hledišti. Náhle si uvědomuji, že Harrymu
Potterovi už nezávidím, neboť tak magickou energii nezažil ani on při učení
formule Vingádiou Leviósa – Brandon zase stojí na pódiu a učí. A stačí chvilka,
abych si uvědomila, že jsem během těch pár týdnů zase zabředla. Myslela jsem
si, že jsem se poznala, když jsem objevila svůj ego-typ, a hle – opět jsem se
zaškatulkovaná do nějakého mentálního konceptu. „Mentální koncepty jsou
strategie, jak samu sebe ochránit. V okamžiku, kdy si myslíš, že víš, jak
vypadá svoboda, Zdroj, tak vytváříš koncept. To je okamžik, kdy přestáváš žít
v čisté prostotě a nevinnosti a vytváříš z toho JEN koncept!“ Díky
krátkému mini procesu vystupujeme z krabice konceptů, od které máme klíč
my sami. Jak se vidíš? Jak si myslíš, že tě vidí ostatní? Jak ses definoval/a?
Čemu věříš, že od tebe nelze bytostně odpárat? Co kdyby všechny tyto koncepty
byly lži? Sakra, děje se mi to zase – už ZASE NEVÍM, kdo jsem. CO JSEM?
Naštěstí pak začne hrát song Beautiful nothing a já cítím, jak ta krabice
povoluje a mě je najednou jedno, kdo vlastně jsem.
Při sdílení mini-satsangu jsem si
uvědomila jednu věc. Máme sdílet, co nám Cesta až doposud dala. Podívat se
zpět, kdo jsme byli, když jsme poprvé vstoupili do sálu cestářské energie na
Intenzivce. Pobaveně si uvědomuji, že jsem přišla, abych našla sama sebe, a
paradoxně jsem se musela zcela ztratit! Taky jsem až doposud říkala, že seminář
Manifestace Hojnosti pro mě nebyla žádná velká změna, že jsem po ní neměla
žádné životní změny partnerů, práce či čehokoliv jiného a jak to tak říkám, tak
mě něco břinkne do čela: „Ty jo já jsem BLBÁ! Vždyť jsem si tam TAK usilovně
přála, abych letos dokončila tento program! A teď tady sedím!“ Najednou mám na
tváři slzy vděku. Víte, že občas přehlédnete, jak je nebe nádherně modré a vítr
úžasně hojivý, se dá ještě při dnešním tempu života pochopit, ale to, že jsem
dokázala přehlédnout TAK neskutečně velký dar a vzít jej jako samozřejmost, je
na facku! Na druhou stranu, lépe pozdě, nežli později, že ano?
Ale zpět k tomu sat-sangovému
bliku. To téma se objevuje jak v našem mini sat-sangu, tak v tom
velkém, kde sdílí všichni. Tím tabu jsou sebevraždy. Téměř každý vypovídá, že
měl na svém objevování cesty k Cestě buď minimálně myšlenky na sebevraždu
nebo i pokusy o ni. Projede mnou vlna, asi ani vlastně nevím čeho. Jsem si vědoma
toho, že až toto budou číst lidé, kteří seminář neprošli, tak si možná budou
říkat: „No to je super a to si jako říkají terapeuti, když se na takovou věc
dali vlastně proto, že byli labilní, že si nevěděli rady sami se sebou? Ti mi
mají pomoci?“ A já si troufám říci, že ano!
Téma sebevražd mě totiž opět
potvrdilo, že všichni řešíme podobná témata. Ať jsme mladší či starší, bohatí
či chudí, nemocní nebo zdraví. Všichni máme občas pocit, že nic nemá cenu a
chceme všechno vzdát; jednou se daří, jindy se to všechno sere (a pecka je,
když přímo nám na hlavu!). To sdílení bylo ukázkou toho, jak jednoduše tam
člověk může spadnout. Že hluboké smutky, deprese i myšlenky na sebevraždu jsou
zase jen nějaké emoce, do kterých může spadnout opravdu KDO-KO-LIV! Jen se o
tom v naší společnosti nemluví. Maximum je říct, „mám depku“, ale zkuste
kamarádce říct „ty, mám ti teď poslední dobou nějaké sebevražedné myšlenky a
nevím, co s tím…“.
A já opět cítím vlnu studu. To proto,
že jsem si vzpomněla na období, kdy jsem se ušklíbala psychologům, že to jdou
studovat jen proto, aby vlastně pomohli sami sobě. Málokterý člověk studující
psychologii totiž ve mně kdy vyvolal pocit, že bych u něj zaklepala na dveře.
Spíše na mě vždy vyzařoval auru volající „nevím, co sám se sebou“. Teď cítím
obdiv! Vlastně se odvážili něco se sebou dělat, změnit. A to chce často kotel
odvahy! Minimálně zde na Cestě!
V dalším zajímavém cvičení si
máme žádat o pomoc. Koho jste naposledy požádali o pomoc? V jakých všech
oblastech byste potřebovali pomoct? V dnešním světě jedeme na výkon,
minimálně na 120%. Co kdybychom však najednou nemohli, co kdyby se zadřel motor
a my si skutečně mohli požádat? Měli to svolení, být i slabí a zranitelní. Ve
kterých oblastech života skutečně potřebuješ pomoct? Teď a tady?
Úžasné jsou také procesy na smysly
života. Když jsem o nich slyšela, TAK jsem se těšila! Konečně zjistím, jestli
teda mám být ta socioložka, cestářka, nebo spisovatelka. HaHa, zas jedno
očekávání, které se nesetkalo s tím mým (=. Ale pocit zklamání se jaksi
nedostavil. Co taky může být víc, než šířit KLID, uzdravující zelená slova,
nebo jednoduše BÝT. Po prvních procesech se nikdo z účastníků nemůže
ztišit. Večeře je bujará, báječné jídlo je prokládáno výbuchy smíchu. Aha, to
jsou ty, jejichž smyslem života je RADOST a POTĚŠENÍ. Ten večer se nás Brandon
snaží skoro natlačit do meditace. Jde to až poté, co tančíme na tři písničky a
zpíváme dvě mantry, které nás pomalu zklidňují (ale stejně u těch óm pár lidí
vybuchne smíchy). Tatam je „duchovní serióznost“. A to je TO, co na seminářích
miluju! Není obligem, že celý týden bude v askezi, vážnosti a hluboké
meditaci. Plyne to jako řeka z hlubokého smutku do euforického skákání. Od
slz štěstí přes bolestivý vzlykot až po smířený pocit úlevy. Dospělácká vážnost
je roztavena v dětskou pošetilost. Zásady se bortí, nejistota se stává
minulostí.
To, co jsem také ocenila, bylo
vylézání témat na povrch ve skupině nás Češek. Nejprve mi z toho bylo trošku
smutno. Člověk by si řekl, že když jsme na otevřeném, sebepoznávácím a
seberozvíjejícím se semináři, nebude platit to staré známé: „Není člověk ten,
který by se zalíbil lidem všem.“ OPĚT CHYBA! Ach, děkuji za neustálé přetřásání
mé mladické naivity! Dejte devět bab dohromady a je prostě nemožné, aby jedna
druhou milovala – zvlášť pokud si vzájemně zrcadlí nějaké ty skryté a potlačené
aspekty sebe sama, že? Je prostě nemožné, aby jedna druhou milovala, dokud si
nevymění proces…to pak i ledovce tají. Bylo zajímavé to pozorovat.
DĚKUJI!
Neskutečně poučné pro mě také bylo
pracovat v trianglech. Měla jsem z toho strach, neboť člověk se vždy
asi trošku bojí posuzování druhých, toho, že udělá něco špatně. Bylo však
neskutečně zajímavé pozorovat, jak jednotlivé ego-typy provádějí různě, dle
toho, co sami potřebují. Bylo legrační pozorovat, jak si se mnou myslové typy
semo tamo lehce pohrávají: „A můžeš se v té úlevě celá vykoupat?“ „No ne,
nemůžu ponořit hlavu.“
„Už se v tom Zdroji celá koupeš?“
„Ano, ano i když počkej! Teď je tady nějaký černý havran a nemám z něj
dobrý pocit – co tady dělá?“
Mě jako lehce laxní čtyřku absolutně
dostávala maximální puntičkářství šestek při procesu.
Já: „Tak uděláme táborák třeba v této vrstvě.“
„Počkej, počkej jak jako TŘEBA V TÉTO VRTSVĚ! Ty sis tam jako při průchodu
neudělala HVĚZDIČKU???“
(Jako by to na fungování celého procesu něco zásadního změnilo, haha).
Byla jsem překvapena, jak každá
z nás vyžaduje jiné čištění: devítky preferovaly spíš vabku a všechna
stará přesvědčení násilím vystříkat ven jako špínu z povrchu auta. Já jako
čtyřka častěji beru houbu a pěnu a pěkně ty buňky s láskou omývám (i když
mi bylo řečeno, že možná i toto je lehký útěk s pomocí mysli).
Namáčení hlavy do jezera Zlosti na mě
neplatí jako na tělové typy – já si to potřebuju PROCÍTIT. Jinak ZKRÁTKA
nehraju!
Taky jsem se musela ušklíbat své
věčně posuzující mysli. Po jednom procesu jsem měla pocit, že to bylo naprosté
fiasko, že jsme se v tom patlali příliš dlouho, že bylo třeba celou řadu
věcí udělat zcela jinak…Avšak výsledky mluvily zcela jinak: vyčištění proběhlo
a následné zážitky „klientky“ byly doslova orgasmické. To mě navedlo ke dvěma
zjištěním: za prvé je potřeba si zpracovat mé perfekcionistické posuzování. Za
druhé (a to je ještě lepší), není špatného procesu! Skutečně si stačí požádat,
provést a odevzdat to! Vždy to má TY účinky, jaké to má mít.
To se mi po druhé
potvrzuje u pasáže „práce s dětmi“, kde německá terapeutka sdílí příběh, že
nejlepší proces, jaký kdy zažila, byl od pětiletého kluka. PECKA!
V Holandsku si řada z nás
musela zvykat na italský režim, a to zpravidla tehdy, když se i přes volání
všech rádců času procesy protáhly, kuchyně zavřely a přiblížila se půlnoc. Opět
jsem si připadala jako v Bradavicích…Bez pocitu hladu, plná emocí jsem
svým chuťovým pohárkům dopřála všechny ty hříšně chutné laskominy: křupavým
salátem počínaje, přes smažené žampióny a čokoládovou pěnou konče. Ňami, miluju
Hojnost!
Další den jsou na programu vztahy a
sexualita. Je potěšující zjistit, že to, jak chápu vztah s partnerem, není
divné, ale vlastně normální. „Nikdo vám nemůže dát LÁSKU, tu máte uvnitř!“ říká
Brandon. No, jo ale vysvětlete to ne-cestářským chlapům. Úplně to vidím: „Víš
já ti nemůžu dát lásku, jenom svobodu a prostor. Na prvním místě pro mě bude
vždy láska k Pravdě. Nemůžu ti dát lásku, jenom ti ukázat cestu, jak ji
objevit v tobě samotném, a doprovázet tě tancem života. S tím, že až
mé srdce zavelí, až zavane podzimní vítr, může se stát, že se rozloučíme. Nic
si nedlužíme, nic si neslibujme,“ u Kevina to prošlo. Teď jen najít chlapa,
kterému to odvážně řeknu do očí a nekopne mě do zadku :D.
Ale je to přesně tak! Kolikrát se vám
stalo, že jste měli pocit, že partner není celistvý, že má v sobě jakousi
prapodivnou díru, která doslova lační po vaší lásce, aby se už, už zaplácla a
on byl konečně úplný - a výsledek? Sbohem a šáteček! Přílišná potřebnost
zkrátka vystraší a svazuje..
„Vaše zklamání ze vztahu pramení
z nenaplnění VAŠÍ představy, konceptu!“ to je fakt, ale do jaké míry tedy
mám právo říkat partnerovi, co mi vadí a co ne? Kde moje hra Ega a snah
partnera měnit k obrazu svému hraničí s mou osobní hodnotou, která to
vidí jasně: „mé srdce překypuje láskou, ale ty špinavé spodky po tobě zkrátka
sbírat nebudu.“ Záměrně to přeháním, vědoma si toho, že se v tom motám
jako pavouček ve vlastní síti. Bez očekávání, bez konceptů, jen přijímat a
plynout – zase utopie, nebo to skutečně jde? A co když se ta drahá druhá půlka
pomeranče zkrátka nenapojí na vaši vlnu vědomí? Motám se, motám…
Vybavuje se mi písnička Jaromíra
Nohavici: Zbloudilý koráb můj na vlnách se kymácí a já zapomněl i signál
volací…
Naladěny na vlnu vztahovou
s kolegyňkou o přestávce přemýšlíme nad dopady manželských slibů: „Dokud
nás smrt nerozdělí,“ brr během týdne tento slib v nejednom procesu ruším.
A tak nás napadá, je to zdravé? Jak z toho ven? Jak se brát a nebát, když
víte, co víte? Když víte, jak váš život dokáže osladit jedno narozeninové
přání, které jste ledabyle vyřknuli při sfouknutí narozeninové svíčky – co pak
s vaším životem udělá TAK velký slib – Slib Manželský?
Podobně chorobné idealizaci jsou
vystaveni také partneři-rodiče, když se jejich obrázky neshodují se starostí o
děti. Zjištění, že ten puclík řve dvacet čtyři hodin denně a nespinká pouze
tiše a idylicky v bílých peřinkách, je jako vstupenkou na proces -
ideálně pro všechny tři: matku, otce i dítě. Ale pozor! Manželskou poradnu přenechej,
Cestáři, sexuologovi Uzlovi! Vždy pracuj pouze s jedním z nich a
druhého dohoď parťákovi.
A tak se posléze dostáváme
k tématu smutnějšímu a tím jsou potraty. Mrzí mě, když slyším, jak silně
dokážou lidské životy poznamenat přísahy „nejsem dobrá matka“, jak se
donekonečna dokáže opakovat tříměsíční potratovost táhnoucí se celá pokolení.
Docela solidně ten životní program zcela nevědomě kopírujeme.
Závislosti, zneužití – to všechno
jsou témata dnes a denně. Každý si s sebou nese nějaký ten zlozvyk, každý někdy
někomu ublížil. Přeborníky jsme asi v napadání slovním. Koukám do
minulosti a říkám si, že ani sekerou po hlavě to nemůže bolet tak, jako slova,
která mají na konci osten jedu.
Silně na mě také zapůsobí příběh
Brandon o vojákovi, který se vypořádával s vinnou, kterou si nesl na
bedrech za zabití mnoha životů. U táborového ohně se jim nedokáže podívat do
očí, nedokáže ani přijmout jejich odpuštění: „Vezmeš jim život a potom jim
nedáš ani možnost odpustit ti?“ řekla mu tehdy Brandon. Proč si tak rádi necháváme
ten hořký pocit viny, proč často s tak chrochtavým blahem rácháme ve
výčitkách u životních situací, které jsou daleko méně bolestnější, nežli vina
za zabití druhého člověka. Možná se dozvíme na listopadovém semináři
Sebeodpuštění.
Brandon na pódiu, její slova
vytvářející témata a naše myšlenky z toho vznikající – je to jako přísady
na omamný čokoládový dort. Místnost je nabitá energií, mysl je zklidněná,
vzpomínky vyplouvají na povrch zcela hladce, asociace jedou na plné obrátky.
Často proto stačí nějaké slovo, věta a už je potřeba kapesníčkové krabičky,
které je začarovaná, a tak nikdy není prázdná. Jindy energie vyvolá u těla
hlubší reakci, nežli pouhé slzavé údolí.
Brandon nám vypráví o kundalini – a
sem tam se někdo sveze ze židle. Zcela poklidně to pozoruje. Při prvních
případech se celé publikum vždy otočí tím směrem, kde se někdo sveze ze židle.
V průběhu týdne se to však již stane běžnou součástí kurzu. A tak vždy
přiběhne někdo, kdo podá „třepetavce“ kousek banánu, aby se účastník následně
mohl navrátit do svého těla. Tam, na semináři v Holandsku, jsem si
vytvořila představu, jak zní uzdravující smích.
Brandon nám také vypraví o dalších
zcela normálních (:D)zážitcích jako třeba Samarri, Šakti nebo Kumbaka (omluvte
zde mou neznalost, neboť nevím, jak přesně se to píše). Jupí jou, vybavují se
mi poučky Foucaulta, který by to přesně shrnul slovy: „Normálno se odvíjí od
toho, jak si jej definujeme.“ Aneb vidět výrazy „lidí zvenku“, by asi vážně
stálo za to.
A skutečně. Silné proudění energií se
stává součástí ne jednoho procesu účastníka – to jsme koneckonců poznali již na
Egu. Bohužel však tak vzniká opět jakási „procesová iluze“: „Pokud neřvu jako
kůň, nebrečím jako rybana a nesekám sebou jako nedělní maminčina sekaná, proces
je neplatný.“ Pobaveně tak pozoruji, jak lektoři v průběhu několika
dní z povzdálí pozorují jednu ženu-cizinku a výraz jejich obličeje je
zcela jasný: „I am not buying it!“
Přesně tohle se mnou sdílí i má
kamarádka Shabnam. Brandon nás skutečně naučila zahodit skripta, pracovat
s klientem energeticky a ten pocit, kdy cítíte přesně to samé napětí
v krku, které cítí klient je...však to znáte!
Shabnam mi ten večer na pokoji řekla:
„Dneska jsem pracovala se dvěma myslovými typy. Procházela jsem procesem
jako první. Zaujaly mě dvě věci. Za prvé, že oni pak ve svých procesech měli
vrstvy hodně podobné těm mým. A pak, když jsem je provázela já, tak se s nimi
otvírám a otvírám a NIC NECÍTÍM! Klient říká, že cítí zlost. Dívám se na
obličej, snažím se nacítit, ale Zlost to teda jako fakt není! I am not buying
it!“ Jo, dobrého terapeuta zkrátka neošálíte!
Ten týden letí šílenou rychlostí. Den
se se dnem sejde a už se učíme, jak být tím nejlepším journey-byznysmenem a
byznysmenkou. V americkém stylu počítáme do posledního archu všechny
vědomosti, které jsme se naučili. Na konci semináře jeden z účastníků
vtipně poznamená, že by stálo za to zvážit pokus o zapsání do Guinessovy knihy
rekordů o nejvíc vytvořených flipchart-poznámek. Ať žije Brandon Bays a
její jedničkový perfekcionismus. Dnes nejsou procesy a zaplácnout emoce
výborným kapučínem je proto dovoleno – daly jsme si svolení navzájem. AMEN! Bůh
tentokráte nebyl potřeba.
Přemýšlím, jak stručně vystihnout
ladění posledního dne, a napadá mě jen: láska je všude! Tančí skrze nás. Usmívá
se. Řehtá se jako kůň. Pláče dojetím. Snaha začít meditaci a ztišit se, je jako
byste řekli puberťákovi, ať se teď a tady zklidní. Co přijde? Salva dalšího
smíchu!
V závěru sdílíme naše vize
v miniaturním sat sangu. Dáváme si rady a tipy, jak naše vize dotáhnout do
zdárného začátku:
VZHŮRŮ DO NEKONEČNĚ A JEŠTĚ DÁL!
Hulákáme SO BE IT! STANIŽ SE!
Holandské Bradavice se již po
několikáté otřásají v základech!
V závěru padají ty
nejnádhernější myšlenky. Všichni jsou jako opilí tou léčivou energií, která se
však někde níže mísí s pocity strachu, jaké to bude zase zpět
v realitě. Jedno krásné sdílení mí utkvělo v paměti: Edison vymyslel
97 000 způsobů, jak nevyrobit elektřinu a až pak následoval jeden jediný
způsob, jak rozsvítit žárovku. Jako zářivá světla se přesouváme na
slavnostní večeři.
Zpíváme Tralala červená fiala a okolí
se přidává, jsme přizváni k účasti k tradičnímu židovskému svátku
Sabat. Zpíváme tedy spolu s nimi. Tolik národností a ani jeden jediný
předsudek. V rozlehlé místnost plné láskyplné energie, vonících pokrmů a
zvučných melodií pro ni zkrátka není místo. Jídlo je jako obvykle výtečné, ale
jaksi je odsouváno na druhou kolej. Dezertová zmrzlina taje, neboť daleko
důležitější jsou vzpomínkové fotky a videa. CVAK, CVAK CVAK!
Mikrofon koluje od stolu ke stolu,
kdo má chuť sdílí vtip, myšlenku, citát či písničku. Všechno to tak nějak zcela
přirozeně plyne – a to si připíjíme ovocnou šťávou. „Hmm, trocha šampusu by mi
nevadila,“ směje se Saida, smyslová Radost. Ve víru uvolněné atmosféry se
zrodila krásná myšlenka: pojeďme společně na výlet – autobusem do Skotska!
Jupí, to bude paráda! SO BE IT, přeji si!
Kolem osmé se jídelna vyprázdní.
Všichni se rozutekli do pokojů připravit se na party. Večer totiž ještě zdaleka
nekončí! Sedím osamoceně na židli, pozoruji rozteklou zmrzlinu a poslouchám,
jak číšníci praskají jeden barevný balónek po druhém. PRÁSK, PRÁSK, PRÁSK.
Necítím však nostalgii, ale vzrušení z toho, že se jen blížíme
k jednomu konci nitky, na kterou plynule navazuje nitka druhá. Ještě
chvíli tam tiše sedím. A to Ticho promlouvá. Nikdo už tam není, ale ta zábava,
ta radost, to veselí je pořád ve vzduchu. Připadám si jako opilá. Opilá blahem.
Přesně na čas se otevírají dveře
semináře, před kterými jsme měli setrvat v tichosti. Opět je to však
nadlidský úkol – a to pro účastníky všech věkových kategorií. Brandon ale
řekla, a tak nejvíce trpí šestky, které se tlumené výbuchy smíchu snaží
usměrňovat zlobivým „pššššt“!
Pak se otevřou dveře a my se dvěma
nedočkavými kroky z Holandska přesuneme na Hawai. Kráčíme po bílé písčité
pláži, jsme zaházeni okvětními lístky růži, kolem nás svítí obloha plná hvězd.
Tiše usedáme na břeh nekonečné lásky a čekáme, s čím naše drahá americká
učitelka přijde tentokrát. Díky hudebním nástrojům již tušíme. Jediné, co
nedokážeme odhadnout, zda to bude Kirtana nebo Deva Premal. Jsme vedle jak ta
jedle! Hrají nám samotní božští Satyaa & Pari!!!
Je to koncert královsky božský!
Klidné písně, kdy jen tak spočíváme v tom „beautiful nothing“, jsou
vystřídány tóny, kdy se vzpomínky v buňkách začínají škubat a vrací nás do
dob indiánských, na louky, kdy jsme byli vílami a skřítky. Do okamžiků, kdy
jsme byli nespoutanými dětmi. Každý se vlní, jak ho tělo vede. Je to
nepopsatelná extáze! Tohle nahoru a dolů se několikrát otočí a my si sedáme na
židle a polštářky a následně jsme z nich zase vykopnuti rytmickou hudbou
zpět do éteru pohybu. Hare hare shankara nikdy nebude mít takový náboj jako
tehdy tam!
Při pohledu na jejich netradiční
nástroje chvílemi ani nedýchám. Pozoruji, jak umně dokáže tón doladit, když se
o sebe otřou dva kovové plíšky. Jaký šmrnc písni dodá lehké zatřepetání
dřevěnými mušličkami. Jak bubnování prstů dokáže vyšperkovat slova zpěvačky
k dokonalosti!
Zaplavuje mě vlna Vděku. Za to, že
jsem díky svým rodičům měla tu možnost se rozhodnout. Za to, že jsem se po
vodopádu slz rozhodla. Za to, že jsem se přes moře pochybností dostala až
k tomu vděku, který mi kape po obličeji a vysílá mí tím jasnou zprávu:
„Jsem šťastná, že jsem udělala ten jeden klik a za všechny ty peníze nabyla
těchto okamžiků, těchto vědomostí!“ Žádná kuchyň IKEI by mou nádrž sebenaplnění
nedokázala uspokojit. Nádrž přetéká…
Seminář už tolikrát vypadá, že se
chýlí ke konci a pak vždy přijde ještě něco dalšího. Byl to emocionálně náročný
kolotoč. V půlnoční místnosti jsme po skončení hudby všichni silně
spoutáni provazy vděku. Brandon není výjimkou. Kleká ke kolenům jednotlivých
trenérů a slovy se snaží vyjádřit, co pro ni ty jednotlivé duše znamenají. Její
oči však říkají vše. Mám chuť udělat doma to samé – přijet a políbit paty mých
milovaných rodičů. Má vizualizace však naráží na čertíka reality a já se musím
uchechtnout. Nejsou tady, nežijí to, ale to nevadí. Vím, že najdu ještě lepší
způsob, jak jim to vše vyjádřit ve způsobu pro ně daleko přijatelnějším.
Energie v popůlnočním sále je
opět zcela jiná než po Egu. Tam sálala Svoboda, zde je cítit Láska, Smíření, ale také únava. To je také důvod, proč většina účastníků kupuje
poslední CD s muzikou, a vydávají se do snových výšin. Přidávám se ještě
na chvíli k mezinárodní skupince a vytváříme poslední fotky.
Tým Brandon začíná rozkládat scénu:
mizí pódium, ozvučení, židle i pultík se všemi nabízenými produkty Cesty.
Ale opět není prostor pro nostalgii či smutek. Vizí cest s Cestou je
příliš mnoho. Navíc mi v uších stále zní slova: „Jediné, co máte, je
tenhle přítomný okamžik, po kterém přijde ten další. A pak ten! HLE! Jak jednoduché
- s tímto vědomím nelze uvíznout v minulosti či daleké
budoucnosti.“ S tímto vědomím na pár hodin zavírám oči, s přáním ať
mě toto vědomí provádí i do budoucích dní „Hlavně, až zase začneš vyšilovat
s bakalářkou a dalšíma státnicemi, Irčo,“ rýpne si racionální mysl. Ale
srdce je příliš otevřené, posadí si tu rejpalku hezky do klína a nechá jí tam
spočinout.
Naše automobilové koště nakopáváme
druhý den v osm hodin. Cesta ubíhá neskutečně rychle. Snad je to tím, že
pouštíme jedno CD s mantrami za druhým a zpíváme a zpíváme. Čůráme
holandsky i německy a náhle projíždíme tou českou známou Prahou. Zamyslím se… A
v tom přichází sdílení zprava: „Je legrační, že když někomu řekneš
„promiň“, zamyslel/a jsem se, často vlastně v tom daném okamžiku na NIC
nemyslíš, jsi jen v tom krásném ‚beautiful nothing‘.“
BLIK. AHA! Nějak se na tom pražském
nádraží nemůžeme rozloučit, jako bychom byly všechny z karamelu. Sladce se
táhneme v objetí od jedné k druhé, až se po nás druzí otáčejí. Jsme
v naší vlastní energii, kterou jsme vypustily po otevření oken auta, kde
se celou cestu zpívalo. Okolí to karamelkové cvrlikání ani pochopit nemůže.
Stejně jako nikdo nechápe, když se
s Mariannou před pražským metrem tiše loučíme s rukama v pozici
NAMASTE. Slova by zde totiž byla zcela přebývající!
Sedám do vlaku a vytahuji noťas. Mám
příliš mnoho energie, která musí ven! Píšu a píšu! O noviny nestojím, všechno
už vím. O čokoládu nestojím, jsem emocionálně zcela saturovaná.
Po dvou hodinách se mé zběsilé prsty
zklidní a já se soustředím na ubíhající zeleň.
Koukám se z okna a přemýšlím,
proč lidé potřebují televizi. Po pravici mi taky běží obrázky – daleko
malebnější, než jaké by kdy odvysílali na TV Nova. Něco je ale jiné – ty obrazy
jsou jaksi čerstvější, stromy zelenější. Jakoby se přeskupily. Napadlo vás
někdy, že v ceně lístku vlaku máte i vstupenku do muzea živých obrazů, kde
nemusíte chodit, ale pouze se pohodlně usadit a jen pozorovat, jak se vám jedno
dílo samo mění v druhé? Zírám na tu nádheru jako v Cinestaru a
z hloubi břicha mi vyplouvá na povrch melodie Beautiful Nothing.
V tom pohledu je obsaženo všechno, a vlastně je zcela myšlenkově prázdný.
8.9. 2013
Vypasených
deset dní s Vipassanou
Pod konečky
prstů cítím klávesnici a pozoruji své pocity po těle. Jsou velmi příjemné… Dnes
jsem se vrátila z desetidenního kurzu meditace. Všechno tak ještě doznívá
a já se v myšlenkách vracím do Velkých Losin, kde probíhalo několikadenní
Krocení zlé mysli.
Nultý den,
v den příjezdu, odevzdáváme naše cennosti. S radostí se zbavuju
mobilu. Jupí, to bude paráda! Pravidla jsou pravidla, a tak již
s těžším srdcem dávám do pytlíku i propisku s mým milovaným notýskem.
Žádné psaní, ani čtení po dobu kurzu. Po večerní polévce následuje rozprava o
technice a po ní chodby penzionku utichnou – bylo vyhlášeno „ušlechtilé ticho“
až do konce kurzu. Mimo učitele, který nám poskytuje rady týkající se techniky
a manažerky, na kterou se můžeme obracet s materiálními
záležitostmi, není dovoleno s ostatními účastníky kurzu mluvit. Zakázán je
také oční kontakt, gesta nebo jakékoliv doteky. Na první pohled se to vše může
zdát striktní. Jak jsem však v průběhu kurzu zjišťovala, i to „sebeblbější
pravidlo“(a nebylo jich dle mojí hlavy málo), mělo nějaký smysl a na konci
kurzu se mi to krásně poskládalo jako puzzle.
Ušlechtilým
tichem se spustila neskutečná věc. V okamžiku, kdy přestanete mluvit,
zjistíte, jak šíleně brebentící mysl máte. POŘÁD NĚCO ŘÍKÁ! NEUSTÁLE NAD NĚČÍM
PŘEMÝŠLÍ. A POŘÁD A STÁLE. DOKOLEČKA DOKOLA. Hlava se mi z toho točila
tak, že jsem nakonec usnula..
Den první –
zvoní zvoneček. Jsou čtyři hodiny ráno a za půl hodiny začíná první
meditace. Program následujících dní je jasný – MEDITOVAT. Od půl páté do
devíti. S výjimkou času na snídani (půl sedmé), oběda (jedenáct) a
odpoledního jablíčka (pět) – MEDITOVAT. Někdy hoďku v kuse, jindy dvě.
Každá „změna“ programu je ohlášena zvonečkem. Po ranní snídani se před
penzionem procházím prostorem vyhrazeným pro ženy a slastně usrkávám zelený
čaj. Oddávám se myšlenkám – jedné po druhé. Hmm, asi nebude takový
problém si program následujících dní zapamatovat, moc se asi měnit nebude. Teď
je mi fajn, ale vydržím to devět dalších dní? Nebude to trošku nuda?
Bylo to nahoru
a dolů…
Člověk
v běžném životě sedí mnohdy i více než deset hodin denně. ALE SOUSTŘEĎTE
SE 10 HODIN DENNĚ NA SVŮJ DECH! Na první pohled vás možná napadne: „Jak prosté,
že?“ Jen dýcháte – nádech výdech, nádech, výdech. Kyslík vchází, oxid
uhličitý vychází. Po několika hodinách se vám však začnou ozývat kolena, kyčle,
ramena…
V každé
volné pauze jsme první tři dny vyčerpané vyběhly (kurz byl oddělen pro muže a
ženy) na dvorek a lehaly VYŘÍZENÉ NA TRÁVU. Proč si tohle proboha dělám
dobrovolně? Tohle má být jako meditace?
Pokyny se
stupňovaly – nyní si máme uvědomovat, že nám do nosu jde studenější vzduch, než
vychází ven. Vnímat chloupky v nose, a pak taky vnímat POCITY na okraji
nosu. Pocity ne ve smyslu emocí, ale ty na fyzické úrovni: šimrání, svědění,
hřejivý pocit, brnění – COKOLIV! A jen to cítit a pozorovat, nic víc. JAK
SNADNÉ ŽE?
NO VŮBEC!
Kdybyste
věděli, jak ukecanou mysl máme. Ze začátku jsem měla pocit, že osm hodin
pozoruju všechny ty filmy, co moje mysl vytváří a jen dvě hodiny svůj dech (a
to teď asi dost přeháním…). Bylo to neskutečné! Když se ztišíte, mysl začne
ožívat. Začaly se mi vybavovat nejrůznější vzpomínky z dětství, o kterých
jsem už ani nevěděla. Na racionální úrovni jsem věděla, že si buňka(tělo),
pamatuje KAŽDÝ okamžik vašeho života – tam, ve Velkých Losinách jsem si to
ale prožila. Všechno to tam máme. Bez mluvení, se mi vybavovaly všechny dětské
pohádky, počítačové hry, písničky (PROBOHA KOLIK MÁM V HLAVĚ TEXTŮ!!!),
jen tak vyplavala na povrch nějaká vzpomínka spojená s jídlem.
Jindy jsem se
myslí nechala unést zcela nepozorovaně a až po nějaké době jsem si uvědomila,
že mi „před očima“ vytváří nereálný příběh, ale to, že není skutečný mi došlo
až záhy.
Řeknu vám,
nebyl to vůbec jednoduchý úkol – pozorovat dech. Třetí den jsem na sebe měla
zlost. Ptala jsem se sama sebe, co tady dělám a Mysl se jen pousmála a
odpověděla písničkou od Coldplay – Nobody
said it was easy.
Říkali to. Že
přijde bolest, marnost. Znala jsem, co se o Vipassaně říká…ale zažívat to – to
byla jízda, skutečně jako na houpací lodi, kterou jsem jako malá tolik
milovala.
Nevím, ve
kterém okamžiku se to prolomilo, ale najednou se stalo, že jsem při jedné
meditaci zbystřila. Na horním rtu jsem cítila ty miliony malých chloupků a i
to, jak mezi nimi prochází můj dech. A jak to podivně lechtá – projel mnou
pocit naprosté fascinace!
Každopádně kurz
byl skutečně jako houpačka: ráno jsem vstávala s euforickými pocity a
těšila se na celý den, odpoledne jsem se cítila vyčerpaná, nenáviděla jsem
(ano, skutečně TAK SILNÉ MÉ POCITY BYLY) celou tu vyplněnou přihlášku a všechny
ty potvrzující e-maily, že JAKO FAKT PŘIJEDU.
V průběhu
deseti dnů byly okamžiky, kdy jsem měla chuť manažerce, která pravidelně
zvonila, vytrhnout kovový zvoneček z ruky, aby ten zvuk moje uši
už neslyšely a mé rozbolavělé tělo již nemuselo znovu usedat do
tureckého sedu.
V průběhu
deseti dnů jsem mnohým z vás napsala dlouhé a krásné dopisy. Bohužel je
nikdy nedostanete, tak mi to odpusťte. Byly jen v mé hlavě. Ale složila
jsem nádhernou svatební promluvu a krásný tklivý dopis a spousty básniček.
Všechno to však byla pouze slova vytvářející myšlenky a ty se rozplynuly podobně
jako ranní mlha.
Stejně tak se
rozplynula i moje další představa o tom, jak se tak asi člověk cítí na
meditačním semináři.
Možná si teď
říkáte: „Proboha, ta je šílená, proč si působila tolik bolesti a zůstávala tam?
Co je to za metodu.“ Věřte, že i já jsem si to často říkala.
Někdy jsem
chodila dokolečka dokola na dvorku. Měla jsem maximální deficit sportu. Bylo mi
smutno. Koukala jsem za ten pitomý provázek, na kterém visela cedulka „Zde
končí hranice kurzu. Nepřekračujte prosím tuto hranici,“ a viděla za ní zelené
lesy a hory a ptáky jak krouží. Všechno to byly však jen pocity, které zase
odešly.
Když jsem totiž
usedala k meditaci, něco se postupně měnilo. Poté, co jsem vzdala boj
s myslí, se sama - zcela přirozeně - utišila, a já podle instrukcí
postupně začala pociťovat ty drobňoučké pocity na celém těle. Cítila jsem
chvění tváře – to chvění, které tam je, když si na obličej mažete krém. Jen
jsme příliš zaměstnáni tím, že hodnotíme kruhy pod očima, nebo už se
strachujeme, zda stihneme ranní autobus, a tak je nevnímáme.
Cítila jsem
brnění v celých rukách až do špiček prstů. A se zatajeným dechem
v průběhu týdne sledovala, že když chytnete hrnek, z jedné strany vás
ruce hřejí, ale zvenku nepřestávají studit. Kolikrát jsem pak v pauze jen
tak seděla na houpačce s hrnkem, houpala se a říkala si: „Sakra, všichni
mladí by se měli od těch starších lidí sedících na lavičkách v parku učit!
Mladí lidé by měli přicházet dříve na to, jaká je to NÁDHERA, jen tak sedět,
vnímat vlastní dech, teplo hrníčku a pociťovat ten euforický pocit štěstí. Ne
až na stará kolena, až bude čas.“ V těch okamžicích jsem cítila hluboké
pocity vděku, že zažívám učení Eckarta Tolleho,
které popisuje v knize Moc přítomného okamžiku, v praxi.
UVĚDOMOVÁNÍ SI
POCITŮ! To je TO, co se na kurzu dělo. Těch pocitů, které jsou s námi
čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnů, tři sta šedesát pět dní
v roce. Těch pocitů, které zaregistrujeme až když se spálíme. Až když nás
sklepne chlad. Až když se někdo dotkne našeho ramene.
Najednou sedíte
hodinu, dvě se zkříženýma nohama a ani nevíte jak. Mé přání se splnilo! První
dny jsem si přála, abych za těch deset dní zažila alespoň jednou jedinkrát
stav, kdy se mi hodina bude zdát jako minuta. A kdy nebudu cítit ty
nepopsatelné pocity štěstí, že slyším zvoneček oznamující snídani, ale spíše
smutek, že už je konec – i ty okamžiky přišly! Odešla i ta bolest. Neboť i
bolest je jen pocit. Je to neskutečné a je mi jasné, že tomu asi řada lidí
nebude rozumět.
Možná si říkáte:
„Bolest je snad od slovesa bolet – tedy má logicky vytvářet nepříjemné pocity a
má bolet!“ Na kurzu jsem však postupně začala chápat, že není rozdílu mezi
bolestí a příjemným pocitem. Oba totiž něco spojuje – jsou pomíjivé. Ale
rozumím tomu až nyní, až když jsem to prožila na vlastní kůži, na každičkém
póru své buňky.
Ale musela jsem
se tam dostat skrze dost zajímavé stavy. Byly okamžiky, kdy jsem proklínala, že
nemám „normální“ kamarády, se kterýma bych si jen tak zašla na dvě piva a
pizzu. Ale ty zmizely ve chvílích, kdy jsem ležela na trávě, moje smysly byly
zostřeny tak o 120 % procent a hlava byla zcela vymetená. Každý, každičký zvuk
jsem vnímala intenzivněji. Někdo „položil“ vidličku a já měla pocit, že jí
praštil. Kýchnul a já měla pocit, že ohluchnu. Chodila jsem dokola na tom
stejném dvorku, ale už jsem nevnímala to, že tam někde jsou hory a že tam někde
bych mohla lozit po skalách. Najednou jsem se netrápila, že bych se mohla cítit
tak a tak ne. NE, byla jsem tady a teď! Pochopila jsem, co znamená, když si do
Googlu hodíte Vipassana a
přečtete si: „Vidět věci ve skutečnosti takové, jaké jsou“. Čtete to, chápete
to, ale až když to PROŽIJETE – pochopíte to i uvnitř.
Najednou jsem
nezáviděla ptákům nad hlavou. Procházela jsem se bosá po trávě a plakala jsem,
když jsem přešla ze slunce do stínu – najednou mým tělem projely úplně jiné
pocity. Stála jsem vedle stromu a vnímala všechny ty fyzické pocity po těle.
Jak mě šimrají vlasy na zádech, jak mi slunce hladí tvář, jak mě lechtají
kalhoty na stehnech. A do toho všeho jsem neustále cítila, jak každá buňka
vibruje – všude na těle.
„Jsem jen
vibrující energie!“ konečně
jsem pochopila, co píšou ve všech těch knihách!
A další slza:
TOHLE VŠECHNO JE S NÁMI POŘÁD! Jsme jenom tak zbrklí, tak roztěkaní, naše
mysl je tak hrubá, tak daleko od přítomnosti. Lítá si někde v budoucnosti
nebo se topí v minulosti, že ji to zcela uniká. Moře slz: kéž by to mohli
prožívat všichni…
Přečetla jsem
spoustu knih o tom, že myšlenka má určitou vibraci. Že jídlo má určitou
energii, ale až tam – ve Velkých Losinách – jsem to skutečně plně pochopila!
Protože jsem si to prožila.
Vnímala jsem
plně a uvědoměle, jak čaj teče trávicí trubicí až do břicha a tam začíná hřát.
Cítila jsem, co se děje s mou náladou, když jsem dostala oběd – tolik
radosti! Tak nádherná emoce! Najednou byly ty tam strachy, obavy a zásady co by
se mělo či nemělo jíst. Jaký čaj je nejzdravější –Jemča čaj náhle chutná TAK
lahodně! A chleba s máslem a solí se stává pokrmem Boha.
Při těchto
okamžicích se mi vybavilo motto jedné mojí přítelkyně: „Žij a nechej žít.“
Začaly mi docházet různé souvislosti věcí, které jsem dřív sice neodsuzovala,
ale ani náhodou plně nechápala. Třeba, že někdo nepije nikdy kafe. Nebo žádný
alkohol. Nebo, že někdo nikdy nesní jiné jídlo než připravené od určité skupiny
lidí – buch ho a hned má cejch sekta. Že jídlo z mikrovlnky fakt asi
nebude pro to tělo to nejlepší. „Jste TO, Co jíte.“ – och, jaká je
v tom Pravda! Všechno jsem to věděla, ale až nyní, když jsem si to plně
prožila, jsem to schopná i pochopit.
Odkryla se mi
taky skutečnost, že celý náš život je jedna velká honba za určitými emocemi.
Chceme být veselí a šťastní. Cítit se jedinečně nebo výjimečně. V bezpečí
a zajištěně. A proto rozjíždíme různé hry, kterým říkáme životní strategie:
chodíme do práce, vyděláváme peníze. Jezdíme na dovolenou, chodíme do kina,
pijeme alkohol, kupujeme si lístky na koncerty. Ale rozumějte mi správně,
neříkám, že je to špatně. Jen jsem najednou pochopila, jak se někdo může tady
toho všeho vzdát, opustit světský život a jít žít jako mnich nebo mniška. Oni
totiž všechny ty EMOCE zažívají TAKY! Jen se rozhodnou se k nim dobrat
jinou cestou, možná i jaksi snadnější. Nepotřebují k tomu drahé auto nebo
hodinky a mohou mít pocit naplněného života. Nepotřebují chodit do steak housu,
a přesto z jídla mohou mít právě takový euforický prožitek. Nepotřebují
jezdit na kraj světa, aby se pozastavily nad krásou západu slunce.
Jedno ráno jsem
zase snídala tu stejnou ovesnou kaši se švestkama a cítila jsem se tak šťastná,
že jsem měla strach, že to neunesu a vypísknu radostí. A byla to hodně podobná
emoce té, jako když jsem na Mallorce snídala se sestrou v pekárně místní,
španělské dobroty a zapíjela je kávou.
Jindy jsem
kousala okořeněné brambory, přikusovala k tomu salát a cítila jsem
stejnou svobodu, jako když jsem toto léto seděla na pláži, koukala na hvězdy a
uždibovala pizzu potaženou sýrem.
Stejné pocity,
stejné emoce. Ale i ty pominuly – vždyť je to jejich přirozenost.
Pozorujíce
pocity v těle, jak neustále vnikají a zanikají – všechno se začalo
propojovat. Lidé se rodí a umírají – přirozené. Den střídá noc. Ráno bylo
nádherné slunko. Chladno se ohřálo od paprsků slunce a začalo hřát po těle, ale
pak zašlo a přišel zase chlad a večer – večer byly na obloze hvězdy!!!! Byla
jich celá obloha a všechny ty hvězdy se mi vešly do jednoho oka. Nemohla jsem
odtrhnout zrak. A my chodíme do kina…
Všechno je
samozřejmě pomíjivé. Jsem si vědoma, že i má radost se možná zase zeslabí. Že
přijdou shony, spěchy. Přesto jsem však nejednou přemýšlela: proč tak často
nevnímáme tak silnou radost a vděčnost za ten kus krajíce na snídani? Ano, ano
zase ta naše mysl. Zkuste si zítra ráno sníst váš krajíc chleba a celou dobu
přitom pozorovat váš dech a jen pocity na těle, které při tom cítíte. Vnímat
každý zkus vaší čelisti. NE, takhle běžně skutečně nefungujeme. Co dvě minuty
se koukáme na hodinky, máme obavy, zda stihneme autobus. Strach, že
neodprezentujeme daný produkt správně a z toho důvodu se neprodá a proto
nezaplatíme účty a nebudeme mít dost peněz na to, abychom si koupili pěkné
tričko nebo lístek do divadla. A přitom, kdyby někdo v ten daný okamžik
zmáčknul tlačítko PAUSE, není nic víc než jen vy a ten chleba. Tak proč mu
alespoň na malou chvilku nevěnovat trošku pozornosti? A pak řešit autobus.
Všechno hezky krok za krokem. Zkoušet to, je cesta k úspěchu. Jak je to
celé těžké mi došlo den desátý, kdy jsme začaly mluvit. Oběd, brebentění,
pohledy a najednou máte spooousty myšlenek a už necítíte tu slanost soli na
másle tak intenzivně.
- Ach ano,
jsem chytrá jak žárovka a zároveň cítím ve vzduchu závan výzvy: kurzem to vše
teprve začíná – bude potřeba to začít žít v reálu. A já se na to TĚŠÍM! -
Přijela jsem
zpět a sdílela a začaly se ozývat hlasy: „Devět dní mlčení, to je trošku
přehnané, ne?“ HaHa, kolik jsem se toho zase naučila! Je to neskutečné. Byly
jsme skupina žen (po dobu semináře byli muži i ženy odděleni a potkávali jsme
se pouze v meditační hale). Znala jsem jen tři dívky asi tři hodiny svého
života – takže jsem de facto neznala nikoho. A přesto přeze všechno, se
v tom ušlechtilém tichu začaly vytvářet sympatie a nesympatie. Jakto?
Odkud ty
předsudky? Nic jsem o nich nevěděla, nic mi neříkaly, nic mi nedělaly a přesto
jsem cítila, že některou mám radši, jinou méně. To zase ta Mysl! Jak ta hlava
byla popletená, když jsme poslední den začaly mluvit a já jsem
s překvapením zjistila, jak je ta či ona osůbka skvělá a sympatická. Ale do
té doby ne, byla zlá, divná, zamračená. Dobré zrcadlo.
Zrcadlo!
Zvláštní to vynález, že? Vymyslel ho někdo, aby nám zrcadlilo naši skutečnou
podobu. A jak často před ním stojíme a trápíme, že nejsme dost štíhlí
nebo svalnatí, míň vrásčití či víc usměvaví. Stejno stejné je to i
s lidmi, jen tady používáme trošku jinou strategii. Lidé nám zrcadlí naše
nitro, naše vlastní témata, ale než abychom to pozorovali, raději té osobě dáme
nálepku „nesympatický“, „arogantní“, „cynický“, „narcistický“. Soudíme a odsuzujeme
tak ve finále však jen sami sebe…
Mluvila jsem o
gestech, pohledech – došlo mi, jakou neskutečnou mají sílu. Někdy jsem měla
dobrou náladu a pohledem jsem se střetla s očima někoho, jehož výraz byl
skleslý, smutný nebo takový jakýsi povadlý. Půl dne jsem pak přemýšlela, co
jsem té osobě asi mohla udělat, že je na mě naštvaná. PŘESTO, ŽE JSEM TU ŽENU
NEZNALA! NIKDY JSEM S NÍ NEMLUVILA! ANI SE S NÍ ZA CELÝ DEN MIMO TEN
JEDEN JEDINÝ POHLED NEPOTKALA!!!
Dokážete si
domyslet, co nám ta hlava páchá za domněnky v běžném životě, že?
Jednou po
meditaci jsem v meditační hale vyhledala očima kamaráda, který mi o
Vipassaně kdysi řekl a v lednu 2013 se zeptal: „Pojedeš na kurz?“. Jsem po
meditaci, póry buněk zostřeny a naše pohledy se potkaly – beng! Tělem mi projelo
tsunami emocí z břicha až po hlavu. Jeden vzdálený pohled, napříč celou
místností. Z rohu do rohu.
Dokážete si
představit, co se s tělem musí dít na biochemické úrovni, když se na vás
někdo dokonce i usměje nebo dotkne?
Někdo jiný
v mém okolí na pravidlo mlčení poznamenal: „No to jste se asi moc
nepoznaly, když jste furt jen mlčely.“ Omyl! Začnete vnímat zcela jiné věci.
Vnímáte, jak ta osoba našlapuje, a jak si užívá okamžik. Jaké má ráno zvyky.
Kdy si češe vlasy. Jaké má pohyby těla. Ale někdy se necháte strhnout a zase té
osobě vymýšlíte příběhy a říkáte si, že je na vás určitě naštvaná nebo smutná –
a po kurzu opět zjišťujete, že to tak být vůbec nemusí.
Zajímavé byly
taky okamžiky u jídla. Máte doporučeno nenavazovat oční kontakt, takže kam se
díváte? Buď tupě před sebe, nebo do svého talíře, nebo do talířů sousedních.
Pokud zrovna nepolykáte a nejste plně v přítomném okamžiku s chutí té
výborné pečené brambory, vaše mysl už zase hodnotí: Nedala sis na talíř
nějak moc? Proč ona má míň?
Jindy: nedala
sis na talíř moc málo? Nebudeš mít hlad? Nebo ty strachy: Hej! Jak
to, že ona má okurkový salát? Ten já jsem neviděla! Doufám, že tam bude!!!
Dezert, dezert
už přinesly dezert! Dojím první, nebo si půjdu radši vzít hned? Aby na mě
zbylo! Ale jo, je tam dost. Skutečně? A co kdybych si šla jako přidat
naklíčenou cizrnu a při zpáteční cestě si vezmu tu sušenku taky?
No…byla to
legrace. Jídla bylo vždy dost, ale stejně vám to tam hlavou běhalo. Až jsem
chvílemi přemýšlela, jestli to není nějaké vědomí buněk z dobu komunismu,
nebo válek.
Na semináři
člověku v tom tichu člověku skutečně na povrch lezou jen a jeho vlastní
témata, někdy doslova řvou. Já například zjistila, že nesnáším, když mi někdo
říká, co mám dělat. Stačilo, aby přišla manažerka a řekla mi: „Irenka, zde
v meditační hale se nesmíte protahovat.“ Nebo jindy: „Irenka, prosím vás
jíme v jídelně, ne venku.“ A hle – vztek byl na světě! Kolikrát byl tak
silný, že jsem začala kroužit jako lev v kleci dokolečka a dokola po
dvorku (za těch deset dní jsme tam vyšlapaly s ostatními ženami solidní
chodníček). Když se to stávalo poprvé, jen jsem zběsile chodila, ze začátku mi
byly na nic techniky typu „ODDĚL UDÁLOST OD VLASTNÍ INTERPRETACE!"
Vždyť mě JEN
upozornila, že se tady nemůžu lehat na zem a protahovat kyčle, v pohodě
ne?
No to teda není
v pohodě!!!
Proč ne? Čeho
se tím dotkla?
No mě? Mojí
svobody!!!
No byla vám to
kolikrát legrace..
Jak to dopadlo? Jako obvykle – ten pocit po chvíli odešel.
Taky jsem si
zpracovávala svou „čtyřkovskou“(jeden z devíti Egotypů z Enneagramu) potřebu být
nenápadně středem. Tím, že víte, že se máme každý soustředit sám na sebe.
Nejsou dovolena žádná gesta, oční kontakt, odpadá takové to běžné pozorování
toho, co ten či onen člověk dělá. A moje ego trpělo…COPAK MĚ SKUTEČNĚ NIKDO
NEVIDÍ? Ach, jaké to hry.
Je zde jeden
zážitek, o kterém nelze říct ani ani že mě pobavil, ani zarazil – prostě se
stal. Každé sezení začínalo slovy: „Začněte znovu, začněte s klidnou a
vyrovnanou myslí.“ A pak, po jedné meditace jsem pozorovala, jak jedna
z účastnic bere kámen z ohniště, jde do rohu dvorku, zvedá ho nad
hlavu a několikrát jím vší silou mrští o zem. Možná vztek, možná ne. Nevím, jen
jsem se sama sebe ptala – kde je ta vyrovnanost teď? A opět mi došlo -
v reálu to bude o dost těžší..
Samozřejmě byly
i věci, se kterými jsem plně nesouhlasila. Je určitě úžasné se učit své emoce
pozorovat a nereagovat na ně, jak to učí tato technika. Ale občas mi přijde
přirozenější dát emocím volný průběh a dovolit plně procítit hněv, smutek
nebo strach – zde cítím velký vliv terapie Cesty. Někde se
metody rozcházejí. První dny se to ve mně hodně pralo. Dají se ty dvě
metody skloubit? Nebude to ve mně vnitřně bojovat? Postupně jsem však
zjišťovala, že oba způsoby mají mnoho společného!
Cesta učí
prožívat své emoce, dovolit se jim otevřít. Nabízí prostor, jak si řešit různá
témata: vztek, strach, deprese, fóbie z výšek apod. Vipassana oproti tomu
primárně říká: „Jen pozoruj.“ A já s vyvalenýma očima pozoruju, že
najednou emoce, slova, gesta, které by mě dřív hluboce ranila, se jaksi smeknou
po povrchu. To neznamená, že tu emoci necítím. Dřív, když jsem o téhle metodě
slyšela říkat, máš jen pozorovat své city a emoce, říkala jsem si: „To je ale
přece jejich potlačování“. Ne, spíš je to jako jakási imunita. Rozvíjení vědomí
toho, že ten emocionální jed, který na vás plive okolí v podobně výčitek,
arogance nebo trápení, se vás netýká. To neznamená, že necítíte soucit nebo
lásku k těm lidem. Ale jste si vědomi toho, že je to JEJICH! Že jen oni
sami si mohou pomoci a jediné, co můžete dělat, je to pozorovat a POKUD budou
chtít, podat jim pomocnou ruku - např. v podobě terapie, kde
nahlídnout pod pokličku sebe sama. Nikomu však nepomůže, když strachy jedné
osoby budete přenášet na sebe.
Tohle jsem – i
díky Cestě - už dávno věděla. Nyní po kurzu se mi to daří víc žít.
Uvidíme, jak to půjde s časem.
Obě metody mají
mnoho společného. Obě vychází z toho, že emoce i pocity jsou pomíjivé –
vznikají a zanikají. Vipassana však apeluje na pozorování. Takže „cestářský
způsob“ chci si vyřešit téma s matkou, nebo mé chronické žárlení
s přítelem, by dle Vipassany bylo lpěním. A to je prý špatně. Dělat
meditaci za účelem odstranění příčiny problému mojí migrény, je podle Vipassany
nesprávný způsob používání techniky. Možná…Ale já se jen usmívám. Vím a zažila
jsem na vlastní kůži, že i toto tzv. „lpění“ či chtění vyřešit si nějaké téma
funguje! Cesta mi to dokazuje dnes a denně. Lidé odkládají deprese, dávají
sbohem drobným neduhům i závažným onemocněním.
Moc se mi však
líbila ještě jiná věc. U Cesty jsem zvyklá na větší sdílení o tom, jaký byl
proces a jaký byl Zdroj a co se řešilo a tak dále. U Vipassany, jsem se ani po
skončení semináře, nesetkala s tím, že bychom s účastnicemi tak
intenzivně sdílely naše zážitky z projíždění pocitů po těle a meditací. A
říkám si, že to není vůbec na škodu. Neboť až budete číst tyto řádky, každý
z vás to bude vnímat jinak. Vaše mysl tomu dodá jinou barvu a chuť, apel
umístí na jiné slovo. Každý má jinou fantazii. Ve skutečnosti budete každý číst
úplně jiný příběh.
To stejné se
možná občas dělo a seminářích Cesty, kdy jeden popisoval úžasný Proces a
druhý byl skleslý, že nic takové nezažil a začal svůj Proces nesmyslně
hodnotit. A přitom přesně, jak říká Brandon Bays i Vipassana: veškeré očekávání
účinek jen zaplašuje. Chtěla jsem cítit brnění po celém těle, ale to přirozeně
zmizelo. Chtěla-li jsem v minulosti zažít silný Zdroj, nestalo se tak.
Začala jsem si jen tak projíždět tělem a skenovat pocity a zkoumat je část po
části, jako bych si hrála a buch – explodovalo mi břicho a uvolnilo se
neskutečné množství energie. Odevzdala jsem proces do rukou Milosti a prožila
jsem táborový oheň
s anděly.
Nemít žádná očekávání = klíč
k úspěchu.
Brandon nám
tolikrát říkala: „Tělo tě vede“. Teď její slova dokonale chápu. Vymyslela
úžasnou metodu, jak zabavit mysl: „Dej na vozidlo tlačítko s příčinou
problému a pak se nechej vést“. Mysl má úkol, je spokojená. A tělo vede.
Co si tedy
z kurzu odnáším? Co pro mne bylo přínosem? Je toho tolik…
Rozbila se má
představa o meditaci – meditace má mnoho podob a cesta k vyrovnanosti může
vést i přes výkyvy nahoru a dolů.
Odseděla jsem
sto hodin s rovnými zády! V dosavadním životě jsem snad nikdy jsem
tolik vzpřímeně neseděla! V jedné meditaci mi dokonce projelo nevídané
horko i tam a já zažila, jakoby mi někdo sundal krunýř kolem krku. Snad poprvé
jsem plně procítila své tělo a uvědomila si, jaká je to nádhera být vzpřímená a
cítit mezi lopatkové svaly.
Byla jsem
nervem. Byla jsem uvnitř svého vlastního svalu. Jsem jen jedna vibrující buňka!
Vědomě jsem
snila! Jak se vám začne otevírat mysl, vy spíte a sníte, ale víte že sníte.
Jedna příhoda. předpolední noc jsem měla sen: zdálo se mi, že vezu sestru Týnku
na letiště. Jely jsme vlakem, autobusem, autem, PŘES ŠUMPERK. Zcela
nesmyslně…Cítila jsem pocity spěchu a napětí tak reálně, jakoby se to všechno
odehrávalo zcela reálně. Když jsme nastupovaly do autobusu a řidič nám říkal:
„To nemáte šanci nikdy stihnout,“ projela mnou vlna zoufalství a pak si něco ve
mně řekla: „Zklidni mysl, uvědom si svůj dech, nádech výdech…“ a hle všechny
pocity náhle zmizely a já zjistila, že ležím jen v posteli…
Během jednoho
jediného dne jsem zažila, že se mi nálada milionkrát vystřídala: od euforických
stavů, až po smutky, vzteky, sklíčenost a zase zpět k radosti a často
konče u rozmrzelosti z vyčerpanosti. Byla jsem šťastná a za dvě hodiny na
to, jsem měla splín jak mrak. V místě, kde jsem byla odstřižená od
veškerých vlivů, kde mě nikdo nemohl ranit slovem. Kde nebyl žádný spěch.
Povinnosti nebo stresující okamžiky (až občas na ten zvonek :D). A přesto ta
nálada byla jako na centrifuze, na které jsem sice nikdy nebyla, ale
z téhle, kterou jsem zažívala já mi bylo někdy dost úzko a nevolno.
Odnáším si tedy
uvědomění toho, že je naprosto v pořádku během jednoho jediného dne prožít
celou škálu pocitů a emocí. Důležité je se nesmeknout a nezačít se
v některém z těch pocitů ňahňat, ale hezky se učit klouzat po
povrchu. Surfovat jako na vlnách: někdy je to příjemné, jindy pocítíme strach
v celém břiše. Ale vše je neustále v pohybu, neustále se to mění!
Stejně jako ten den a noc. Úsměv a pláč. Nádech a výdech. Radost a smutek.
Přijela jsem
jako bzučíčí čmelák, který poplašeně přelétal z jedné kytky na druhou. A
za celičké léto nebyl schopný pořádně usednout na jednu jedinou, ze žádné
pořádně neochutnal. A to všechno jen proto, aby mu náhodou neunikla chuť té
druhé. Odjíždím jako ten brouček - kterého jsem po jedné meditaci hodinu
pozorovala – který si před mýma očima v trávě protahoval slastně a pomalu
krovky, jako závodník chystající se k běhu. Ano, koncem kurzu závodní trať
totiž teprve začíná.
Dostala jsem
klíč! Klíč v podobě krásné techniky, která zapadá do zámku a pomaloučku
odemyká okovy v mé mysli, abych přestala být jejím otrokem. Neznamená to
tedy, že odjíždím jako plně vyrovnaná žena žijící dvacet čtyři hodin teď a
tady. Ale mám v kapse klíč! Mám uvědomění si vlastního dechu – a TO, jak
jsem zažila, není vůbec málo!
6.11.
-McJourney
Story -
Je 3.
den semináře Intenzivky. Mám po procesu. Jdu do sálu, kde světová
autorka Brandon Bays zrovna mluví o
závislostech. V Okamžiku, kdy zmíní čokoládové brownies a já se mám začít
propadat skrz emocionální vrstvy, u té třetí se mi v mysli objeví nápis
McDonalds. Tentokrát nepotřebuju svolení Vesmíru. Beru kabát a odcházím
z luxusního hotelu. Čert vem, jestli je to tím pocitem výjimečnosti, že
jsou všichni ostatní v sále a JÁ mám svobodu jít pryč. Vše je JEDNO, když
mám v kabelce čokoládového muffina.
Tupě zírám, jak
mi McZaměstnanec vyrábí strojové kapučíno (to nebude fair trade káva) a zalívá
ho plnotučným mlékem – mise „zacpat emoce“ dokonána.
Ujídám
našlehanou pěnu a přemýšlím, jak se cítím. Je to selhání, že jsem si dovolila
v době semináře „jako trenérka“ kávu? Ne, je tam prázdno – je to neurčité…
Do obličeje mi
svítí slunce.
Ráno jsem si
zpracovávala vztek na celou slavnou terapii Cesta a všechny ty
úžasné, usměvavé a zářící lidi, kteří se objímají a za rohem se hroutí ze svých
sraček, co nosí uvnitř. Kteří básní o metodě, o zdravé stravě a o víru energie
a když přijdou domů, dostaví se klasická únava a vyčerpanost. Dopadnou na nás
všední dny.
Dřív jsem po
všech seminářích cítila rozčarování. Prožívala jsem hluboké zklamání a pocity
selhání. Bylo to, jako bych z Iluze pravdy vstoupila do hluboké propasti
Lži-Matrixu. A neuměla jsem skákat, ani stavět mosty.
Byla jsem
špatným architektem, který prožíval pocity zmaru, když neviděl smysl ve světě
mainstreamu, a bičoval se za to, že TY energetické pocity ze Zdroje nedokázal
prožívat po celou dobu po skončení semináře. Po skončení celého terapeutického
programu se něco otevřelo – nová fáze. Nazvala bych ji obdobím:
ZNOVU-NOVĚ-SE-PROBOUZEJÍCÍM.
Je to stav, kdy
víte, že je víc než hmota a cesta z práce do práce. Je to stav, kdy máte
veškeré informace a nástroje k tomu, abyste svůj život dokázali žít zcela
plnohodnotně, tedy s veškerou škálou vašich emocí. A nyní je potřeba
všechny tyto ingredience naházet do jednoho kotlíku a umíchat z nich tu
nejchutnější polívčičku ŽIVOTA. Ten rendlík plný vonící polévky má nápis MŮJ.
Vaříme si
vlastní polévku dnes a denně: někdy je to jen slabý vývar – to se slabě i
cítíme. Jindy si tu polévku pěkně osolíme – a to jsou ty dny, kdy nám tečou
slzy. Ani s pepřem není radno si zahrávat – neboť situace, kdy nás škrábe
v krku z toho, že jsme nevyřknuli to, co jsme měli na jazyku, nestojí
za nic. Jiné dny nám polévka nesedne a tlačí nás v žaludku… Jsou i dny,
týdny, kdy do ní jen tak přidáme nějakou kombinaci koření, která nám obzvláště
zachutná – to jsme plní energie a vzrušení, co přinese další den a další
lžička. Pocity po těle jsou příjemnější, náš úsměv opravdový a hluboký. To máme
chuť náš dar polévky sdílet s okolím, rozdat talíře, bez toho aniž bychom
sami potřebovali jedinou naběračku. Život je vskutku kulinářskou dovedností.
Ale stejně jako
občas nenaplníme očekávání rodiny a polévka chutná jinak než jindy, stejně tak
se může vyvinout jinak i naše životní cesta. Náš proces. Jen je potřeba
připustit to zklamání z toho, že naše očekávání se nesetkalo s naší
idealizovanou vizí – výplodem mysli. Připustit, že to kyselo je moc kyselý a
bramborák moc bramborovej.
Připustit si,
že dokud se nestanu mniškou, budu i přes kouzelnou metodu Cesty, kterou miluju,
sem tam propadat pocitům viny, zmaru a chutím na čokoládového muffina
z nezdravého Mekáče.
Vědoma si toho,
že mě pohání vlna nejistoty, ale zároveň i přívan vděku, vyškrabávám zbytky
mléčné pěny a ďobu čoko drobečky z ubrousku. Na víčkách cítím kromě
slunečních paprsků i únavu. V hlavě naprostý KLID.
Dřív jsem si
myslela, že je to buď, anebo: Cesta, nebo „pozemský život“(uvědomuju si, jak to
zni strašně!!!) Vzhledem k faktu, že se mi sbíhají sliny při pohledu na
hranolky u vedlejšího stolu, asi ze mě 100 % vitariánka nebude. Ani necítím, že
bych na sebe teď měla vzít roucho mnišky a odstřihnout se od možnosti jít do
divadla – i když vím, že výsledná emoce bude v obou příbězích stejná.
Tyto tři dny mi
daly opět jiný úhel pohledu, co znamená Cesta na mé cestě: jít, občas
zabloudit, selhat a dát si muffina vítajíce veškeré emoce, které při každém
soustu polykám. Jela jsem na seminář s očekáváním, že prožiju hluboké,
uplakané procesy „jako tenkrát“. K čertu s tebou, Mysli Očekávající.
Zažila jsem
totiž prožitky daleko hlubší: když k někomu pokleknete, šeptnete pár
slůvek do ucha a on se propadne do Zdroje. Když spočítáte žluté banány a tím
zajistíte, že výše cukru v krvi bude přiměřená pro všechny otevírající se
srdce.
Dlouho mám
strach z přijímání darů od druhých – i těch nejmenších drobností, posunků
a pozorností. Tento víkend, jakoby tento pletivový konstrukt začal rezivět a
kolem mé hlavy opět začala prosvítat ta pravda: Nabídneš-li své srdce na dlani,
vlna Hojnosti Tě zaplaví!
Vnímám, co
cítím, když to píšu – a ohbí tam zcela ta reciprocita v kapitalistickém
slova smyslu: když Ty mně dárek na narozky, já tobě musím taky.
Namísto toho je
tam prostá radost, která vzniká z prosté situace, kdy někomu věnujete
pohled s NAMASTE.
A tak si náhle
říkám, že něco na té Cestě bude.
Kdo by řekl, že
mufín dokáže být TAK INSPIRATIVNÍ, že?
---------------
Pondělí. Všechno je opět v běžných kolejích. Nestíhám,
nesvačím. Mám chuť křičet: „do prdele s celou tou zrychlenou dobou.“ Na
radu kamaráda koukám pro zklidnění na hvězdy. Druhý den začínám zběsilý maraton
nanovo. Strachy, že to nezvládnu. Strachy při pohledu na hodinky. Uhonění.
Nejistota v sobě sama. Kolotoč myšlenek.
A do toho mi
chodí maily typu: „Moc na vás myslím!“
„Chci být zase
zpátky na tom semináři!“
„Bylo tam tolik lásky ♥“
„Proč si mám
sundávat brnění, když mi pak první kolemjdoucí s radostí propíchne srdce?“
Hlavou se mi
honí myšlenky na útěk. A okamžitě jsou vystřídány úšklebkem, že ani dráha
asketické mnišky není řešením. Cítím hluboký vztek. Brní mi celé tělo. Lidé
kolem mě mluví a já je neposlouchám, jsem za oponou vlastních myšlenek.
Do toho přijde
otázka: „Proč ty všechny meditace a Cestu děláš? Pomáhá ti to vůbec?“
Mám chuť řvát.
Je 5.
den po Intenzivce. A já jsem právě odprocesovala klientku, která si u
ohně povídala s Nenávistí a Nedokonalostí. Cítím hlubokou katarzi skrze
její proces. Pak je řada na mně. Namísto andělských karet otevírám těsně před
procesem knihu Robina Sharmy Kdo bude plakat, až tady nebudeš. Otevřu
to na stránce s nadpisem: NEBUĎTE NA SEBE TAK PŘÍSNÍ.
Nevěřím na náhody…
V procesu, kde jsem rušila slib: „Nikdy své rodiče
nezklamu.“ jsem se ve finále propadla do Zdroje sedmi
trpaslíků. Mé mladší Já bylo Šmudlou, které kope krumpáčem. Potí se a buší do
pevné skály. Krumpáč je těžký, práce úmorná, ale ten Šmudla se přesto usmívá od
ucha k uchu a zpívá si. A hádejte, co je výsledkem práce? Nádherně se
třpytící diamanty!
Je to přesně tak, jak řekla Jana Vlková: „Nikdo
neřekl, že s Cestou to bude lehčí, ale neměnila bych!!!“
NAMASTE!