Recent Posts

TERAPIE CESTA


                                 
                                         
13.6.2013

Moje cesta k Cestě

„A jak vy jste se vůbec dostala k Cestě?“ to slýchávám od svých kamarádů, přátel i prvních klientů velmi často. Velmi ráda pak s nimi sdílím následující příběh.

V září 2012 jsem se po ročním studiu ve Švédsku ocitla zpět na Brněnské fakultě, kde jsem studovala Sociologii. Místo, které jsem milovala, kde jsem pociťovala pýchu, že mohu studovat, ve mě najednou nevyvolávalo absolutně žádné pocity. Byla tam jen prázdnota. Podobné NIC jsem pociťovala, když jsem seděla opět na přednáškách. Obsah slov ke mně jaksi nedoléhal, při čtení sociologických textů jsem pociťovala skoro fyzický chlad. Při dělání rešerší z textů, opisování a krácení textů jsem měla výčitky, že mě rodiče živí kvůli něčemu, v čem jsem neviděla absolutně žádný smysl. Ten pocit viny mě dovedl až na rodinné konstelace – a tam se to stalo! Vytáhla jsem si tarokovou Kartu Cesta. Učitel tehdy řekl, že někdy si můžeme polámat krky, jen abychom už už viděli, co nás tam čeká – co bude na konci? Že máme strach, že nedokážeme definovat cíl naší cesty – a tak si tu samotnou cestu zapomínáme užívat. A přitom, dodal závěrem: "I cesta je cíl." 
        Přišla jsem domů ze semináře a na poličce jsem objevila sestřinu knížku Cesta. Zatočila se mi hlava. Od jisté doby nevěřím na náhody..

I Cesta je cíl…znělo mi v uších

Knížku jsem zhltla, dost možná jako většina z vás, kteří nyní čtou tyto řádky. A tak započala má cesta k sobě, cesta k osvobození, cesta k uzdravení. S báječnými lidmi, v láskyplném prostředí v nádherné energii.

Od té chvíle se snažím nejenom Cestu praktikovat, ale také ji žít. Postupně se mi stává tou nejkrásnější životní filozofií. Ale pozor, rozhodně to není tak, že by mě díky této technice opustily všechny starosti, smutky, problémy a výkyvy nálad – nebuďme naivní! Ale je pravdou, že PRÁVĚ DÍKY CESTĚ, tyto stavy dokážu lépe zvládat a ve finále jsou to právě pocity beznaděje, smutky či sebelítosti, které mě v životě posouvají nejdál.

Přeji vám, ať až se rozhodnete, že je ten správný čas, ať je tato metoda také vaší cestou k sebeuzdravování, seberozvoji a hledání vnitřního klidu, který všichni nosíme v srdci. Ať zjistíte, že už není třeba cokoliv hledat, protože vše, co víte a potřebujete k životu, už totiž dávno vlastníte.

 Nepochybuji, že si Cestu zamilujete.

NAMASTE

listopad 2012

MANIFESTACE HOJNOSTI V HOLANDSKU
Moji nejdražší,
Moc vás všechny zdravím!!!

Spousta z vás mi píše a ptá se, jaký byl pokračující seminář od Brandon, který byl zaměřen na to, abych manifestovala Hojnost ve svém životě!
S  nadšením s vámi budu sdílet svou Cestu do  Nizozemí, kde se seminář odehrával – startovací pozicí bylo však Brněnské nástupiště.

Byla středa, pátá odpoledne a já v břiše cítila podivné vzrušení, ač seminář začínal až v pátek. Měla jsem před sebou ještě dlouhé hodiny cestování. Připadala jsem si jako Harry Potter jedoucí do Bradavic. Jen  v tomto podání jsem byla obyčejná Irča jedoucí za čarodějnou Brandon. První zastávkou byla Praha a večerní pokec nad pizzou s dobrým kamarádem. Při vstupu do pizzérky mnou projede vlna vzpomínek – byla jsem zde tak čtyři roky zpátky, když jsem se vrátila z Mexiku. Wow, kde jsem tenkrát byla!

Kolem 23PM se po příjemném povídání loučím s kamarádem a  odebírám se na letiště, kde mi posloužilo McDonaldovské sofá, abych na něm složila své kosti. Zatáhla jsem závěsy (maska na oči), vypnula televizi a rádio (strčila si špunty do uší) a odevzdala se trhanému spánku v letištní hale.
V 5AM – čtvrtek – jsem se provedla ranní hygienu – opláchnout opuchlé oči – a nasnídala se – banán, horká čokoláda z automatu a oříšky. GATE D4:  projede mnou vlna vděku, že mám rodiče, kteří mi umožňují sedět ve čtvrtek ráno v sedm hodin na letišti směrem do Amsterdamu a hned za tím pocitem je bodnutí, že bych si to přála dokázat sama – cítit se i finančně nezávislá (to ještě netuším, že právě TUTO oblast, si budu o víkendu řešit…)

AMSTERDAM:

O půl dvanácté obědvám kávu a panini v místní kavárničce. Architektura je moc nádherná, ale jsem příliš vyčerpaná, než abych ji plnými doušky vnímala a taky vám musím něco říct: Stockholm, Praha, Amsterdam, Helsinky..nevím, čím víc vidím, tím víc mi připadá, že jsou si všechna ta evropská města velmi podobná. Moderní butiky se snoubí s pár historickými budovami, případně muzei a mi již po několikáté dochází jedna podstatná věc: JE TO O LIDECH!


A v závěsu za tím jde výrok mého milovaného otce: život jsou oči.
Ovšem ano, Amsterdam se něčím bezpochyby liší: množstvím Coffee shopů! Namísto velkých procházek se tedy odeberu do hostelu Bulldog, kde máme s kamarádem Cameronem, který přije večer zabookované dvě postele v mixed dorms pro 12 lidí. O půl čtvrté odpoledne usínám jako malé kotě – teplá sprcha hold dělá své!

Když o dvě hodiny později vytáhnu špunty z uší, leží přes uličku na horní palandě nějaký chlap. Dám se s ním do řeči. Jmenuje se Sami, je to Libanonec a je mu 34 let. Žije v Paříži a do Amstru si jezdí zahulit – jako většina! Dostávám přednášku o tom jaké nejrůznější stavy ti může tráva nabudit a nabádá mě, že bych to určitě někdy měla zkusit. Hmm, řeknu na tom jenom. Usmívám se a myslím si svoje. Nabídne mi, abych se připojila k němu a jeho Americkým kamarádům na večeři  - nemám žádné plány. Cameron doletí až kolem 22PM, a tak se ráda připojuji. Máme chvíli čas, a protože Sami v Amstredamu nějakou dobu žil, zná to tady. Ukazuje mi některá pěkná zákoutí i ta, ze kterých je mi smutno  - výkladní skříně se spoře oděnými ženami, kde by si vybral skutečně každý podle chuti. Je libo prsíčka, bříško, nebo zadeček? Opět mnou projíždí vlna štěstí a vděku za to, co mám!

Do toho dostávám SMS od Camerona: Amsterdam smells like wheat! Amsterdam smrdí jako tráva!.

Hm, asi jo, můj čich stále není 100%.


Potkávám se kamarády od Samiho. Dva z nich jsou vegani, co nepijou ani alkohol, ale zato hulí jako fabriky – což o to. Každého volba! Právě kvůli nim jdeme do Libanonské restaurace, kde nás díky Samimu, který mluví jejich jazykem obskakují tak, že okolní stoly můžou jen závidět. Na stole jsou různé talířky nejrůznějších dobrůtek – závitky, fazolky, rajčata se sýrem, humus – Libanonská kuchyně je úchvatná! Sedíme a  povídáme si a díky tomu, že je jídlo uprostřed stolu, konverzace úžasně proudí a já se cítím být požehnána za to, že jsem tady s těmi báječnými a zajímavými lidmi, i přesto, že se za pár hodin rozejdeme a už se ani nikdy nepotkáme. O to intenzivněji je vnímám jako zrcadla mě samotné a učím se od nich spoustu věcí. Sami mě zve do Paříže. Milé (=. Nic neslibuju.

Kolem půlnoci dojíždí Cameron, který se chce podívat do nějakého klubu. Odpojuji se tedy od Samiho a následuji Camerona do klubu, který má vyhlídnutý. Díky němu poprvé vstupuji na půdu gay klubu – ano, Cameron je homosexuál. Kupuje si pivo, já nic nechci. V klubu je i pár dívek, ale samozřejmě hlavně chlapi, kluci a hošíci. Tančíme, ale musím vám říct…bylo to strašně zvláštní a já si silně uvědomila, jak úplně nevědomě ženy ve všech těch barech a na Stodolních  ulicích vlastně tančí pro potěchu mužova oka. I když si to vůbec neuvědomují/eme. Tančila jsem a blbla a vnitřně mě strašně vyvádělo z míry, že mi nikdo z pánského pokolení nevěnuje  ani střípek pozornosti, nikoho jsem nezajímala. Nikdo tam ani na tu skupinku holek nezíral. Cítila jsem se tam zvláštně a byla to zajímavá zkušenost. Uvědomění si, jak hluboce máme my ženy ten mužský zájem zakořeněný.

Je čtvrtek a večírek se příliš nerozjíždí. Kolem jedné hodiny se dostáváme konečně do postele.

V pátek v poledních hodinách již sedíme ve vlaku směr Nunspeet. V oblasti břicha cítím natěšení i obavy z toho, co objevím. Po ubytování, hlubokém objetí s Shabnam (kamarádka z Íránu, kterou jsem potkala na kurzu v Londýně) a báječné večeři seminář konečně začíná – je 6 hodin.

V okamžiku, kdy se objeví Brandon v místnosti, se cítím jako doma a projede mnou vlna, ŽE TADY JSEM SPRÁVNĚ! Spousta lidí se mě ptá, co se na seminářích dělá a ono je toho tolik, že se to dá jenom těžko shrnout do jedné věty. Ten večer jsme začali příjemnou masáží, meditací a dechovým cvičením. Najednou cítíte, jak je místnost zaplavená energií a lidé, kteří byli ještě před chvíli vystresování z cestování, se uklidňují. Začíná tedy první část cvičení, kde odkrýváme pravdy, které máme o sobě samých. Přesvědčení, kterým jsme uvěřili, koncepty, které nám někdo někde řekl, a my si je nyní neseme sebou.

Mohli to být rodiče.

Mohli to být naši milovaní.

Nebo třeba i nějaké chování, které jsme vypozorovali v okolí.
Díky situačním cvičením vyplouvají na povrch přesvědčení jako:
Nejsem dost dobrá.   Nejsem hodna lásky.  Když budu milovat, bude to bolet. A spousta a spousta dalších…
Lidé v místnosti často propadají pláči, když odkrývají, co si sebou vláčejí životem.

Moje zjištění je také poměrně otřesné. Dívám se znovu na ty tři listy popsaného papíru a vyjíždí mi z toho jasná zpráva: pokud přijímáš finance od jiných, způsobíš jim tím zdravotní problémy.

Seminář končí o půlnoci. Odkryla jsem spoustu nezdravých přesvědčení, které mě brzdily v řadě věcí a nyní chápu spoustu svého destruktivního chování. Fajn, teď to vím, ale jak dál?
Propadám se do říše snů v okamžiku, kdy se můj obličej dotkne polštáře.
Sobotní ráno začíná jógou a pokračuje úžasnou snídaní. Všichni jí lehce a střídmě, neboť jsme si vědomi toho, co nás čeká a máme lehce stažené žaludky. Po snídaní se s Shabnam jdeme projít do lesa. Je poměrně teploučko. Sníme o společné cestě do Indie po boku týmu Journey.

Celé dopoledne věnujeme mini-procesům. Brandon vede meditace a mini-procesy na očištění našich minulých životů a karmy. Spousta lidí se dostává do jiné dimenze (když tohle píšu, tak to zní strašně sektářsky, ale vězte, že se opravdu neskutečně těžce popisuje, co se na seminářích děje, pokud se jich člověk neúčastní). Lidé jsou zde neskutečně otevření. Mají otevřená srdce a pokud si to nedokážete představit, tak je to asi takový pocit, jako když se zamilujete. Je to jako na začátku vztahu, kdy jste zaplaveni endorfiny, máte chuť komukoliv pomáhat, nic není problém – a představte si, že se v takové lásce koupete tři hojné dny a že tu lásku dostáváte při každém pohledu do třpytících se očí účastníků semináře! A že vás někdy sem tam v návalu té radosti prostě někdo popadne a obejme! To je vám nádhera!

Jedno z mini cvičení je zaměřeno na to, co je to nejhorší, co by se mohlo stát. Skrze jednotlivé vrstvy strachu se dostáváme hlouběji a hlouběji do představ, které máme a které se skrývají pod primárním pocitem vlastní neschopnosti, pocitu méněcennosti, stresu z práce apod. Co nejhorší by se mohlo stát potom? Ptá se mě Zuzka a já vidím obrázek sebe sama, jak se houpu na posilovací hrazdě dveří. Strach, stres, napětí, apatie je pryč – vidím anděly, kteří mě berou nahoru a spolu s nimi lítám v oblacích. Jsem vítr, jsem voda, jsem vzduch. JSEM VE ZDROJI! Postupně procházíme se Zuzkou moje původní vrstvy strachu, které jsou TAK nepravděpodobné a omýváme je zářivým světlem Zdroje. Napojena na Zdroj, říkám, jak bych se v té či oné situaci zachovala.  To vám byl nádherný mini-proces.

Po dopolední „předpřípravě“ následuje výtečný oběd. Nějak však nejsem schopná pozřít víc než brokolicový krém, salát a pár oříšků. Na doporučení Brandon se v tichosti jdu po obědě projít do lesa a opakuju si doporučená slova: Já jsem, já jsem, já jsem, já jsem…

Najednou se mě někde uvnitř zachvacuje strach, nemůžu se nadechnout, mám pocit, že umřu. Trvá to asi minutu. Potom se rozbrečím uprostřed lesa. A mi dochází další spojitost s mým vztahem k penězům. Vybaví se mi strejda, který loni umřel na rakovinu. A pak vidím obličej taťky. Celý ten nával trvá chvilinku..Uleví se mi a je čas jít zpátky do místnosti a vyměnit si procesy.

Ještě jsem nezmínila, že k mé obrovské radosti do Holandska přijelo sedm dalších Čechů! Takže procesujeme v češtině. Sychronicita chtěla, abychom si procesy vyměnily s Olgou – advokátkou. Společně kartáčujeme její nezdravá přesvědčení a přepisujeme je dle metody Cesty. Po té se vyměníme…

Asi po prvních dvou minutách mám pocit, že to s Olgou prostě nepůjde. Skripta předčítá jako u zubaře. Připadám si jako u nepříjemné prohlídky u doktora. No a teď teda přejdeme na ty jednotlivé vrstvy. Chápu, že je advokátka a potřebuje ve všem mít analytický pořádek, ale chybí mi tam jakýsi cit, empatie, mám pocit, jakoby mezi námi neproudila energie. Ale možná si to jenom namlouvám. Navíc, když druhou emoci popíšu jako pocit neschopnosti, REAGUJE na to slovy: „No jo, vždyť jsi ještě tak mladá! V tom okamžiku otevřu oči: „Já s tebou ten proces dělat nemůžu.“ „Proč?“ nechápe. „Máš mě provádět a ne hodnotit!!!“ „No tak promiň už nebudu. Zavři oči a pokračujeme.“ Mám chuť utéct z místnosti, najít jiného parťáka na proces, ale něco mě drží na židli jako přikovanou a já poslušně zavírám oči.

 Každopádně mi trvá dlouho, než se zase plně otevřu. Olžině hlasu nevěřím, a tak k tomu, abych se dostala do Zdroje musí napomoci terapeutka, která má již dokončený výcvik. Původním strachem, ze kterého jsem vycházela byla celoživotní finanční závislost na rodičích a neschopnost se postavit na vlastní nohy, se toho skrývalo mnohem více. Strach ze samoty, Strach ze zklamání. Strach ze sebezklamání. Zuřivost. Apatie. A pak?

Pak jsem byla u sopky! U obrovského teplého vulkánu, který nepálil ale dodával mi příjemný pocit tepla, který mě obklopoval všude dokola. Byla jsem půda, pevná zem pod nohama. Byla jsem světlem, byla jsem všudypřítomnou láskou. BYLO TO KRÁSNÉ!

Postupně s Olgou procházíme zpět jednotlivé emocionální vrstvy a Zdroj mluvíce ze mě odpovídá těm temným pocitům a radí jim, co dělat, když zase přijdou. Dostáváme se do vrstvy zklamání a já cítím potřebu tady postavit táborový oheň. Zvu k němu skoro celou rodinu: mamku taťku, Týnku, strejdu Pavla, tetu Martu. Je tady i můj mentor, stejný jako obvykle – babička Františka s andělsky bílými křídly. „S kým chceš dnes mluvit jako první?“ ptá se mě Olga. „S taťkou,“ odpovídám bez zamyšlení a vnímám horké slzy na své tváři.

Všechno mu to řeknu. Všechno to, co jsem tady na semináři pochopila. Proč jsem se poslední měsíce chovala tak, jak jsem se chovala. Ve hlubokých vzlycích mu vysílám vlastně jednu hlavní zprávu: „bála jsem se, že když od tebe budu přijímat jakoukoliv finanční pomoc, tak tě vlastně pomalu zabíjím. Proto jsem poslední měsíce tak intenzivně toužila být finančně nezávislá. Proto jsem i volila strategii, že nepotřebuji to ani ono. Proto jsem pokaždé, když jsem si cokoliv kupovala měla ten nepříjemný pocit v břiše. Furt, při každém placení. Už jsem z toho byla zoufalá, ale teď to konečně chápu. Chtěla jsem žít minimalisticky a v maximální askezi, protože jsem doufala, že tě tak vlastně vyléčím, zachráním, snížím pravděpodobnost, že i ty zemřeš na rakovinu.“

Ta zatvrzelost vznikla ale postupně mým životem. Hodně zesílila loni, když zemřel strejda a mi došla marnivost plazmovky, notebooku, a firemního auta. Tehdy jsem se zalekla hojnosti a uzavřela se před ní. Na první pohled mi přestalo úplně záležet na tom, co mám na sobě – ve skutečnosti pod tím ale bylo něco daleko hlubšího. Mimo přesvědčení peníze rovná se rakovina, se ve mně usídlily ještě další představy.

Peníze jdou vždy ruku v ruce se špatnými rodinnými vztahy – to se mi vybavil obličej tety Žanety, jejího baráku a všech dialogů, které jsem si ve spojitosti s tím vyslechla. I proto jsem tak intenzivně toužila po životě na venkově, mimo konzum – měla jsem představu, že jedině TAK budu mít krásný a harmonický vztah se svou milovanou rodinou.

Další vzpomínka: teta Marta a honosný barák v Německu – pocity apatie. Vytvořila jsem si představu = hodně peněz rovná se znuzenost životem, deprese. Absolutní netečnost. To jsem nechtěla! Proto návrat k přírodě a k lopatě, kde bude muset člověk okopávat brambory.

Další vzpomínka byla z nákupního střediska, kde mi mamka říká, že mi může dnes koupit jenom džíny nebo mikinu -  a to druhé příště. Cítím v jejím hlase obrovské zklamání, že mi nemůže dopřát obojí. Uvědomuji si, že i to je důvod, proč na sobě v oblasti oblečení nyní TAK šetřím, když nemusím – mám pocit, že jí to tím vrátím! Absurdní, že ano?

U táboráku mamce se slzami říkám, že je mi úplně jedno, jestli budu mít mikinu, nebo kalhoty nebo ani jedno. Důležité pro mě je, že mě miluje!

Další vzpomínka je předvánoční procházka s taťkou, který si smutně posteskne, že by nám chtěl na Vánoce dát více dárků. Že by nám chtěl dát pod stromeček spousty dárků. COKOLIV! Znovu mnou projede ta ostrá, bodavá bolest. Vybaví se mi obličej babičky Františky, dědy Ládi. A zachvátí mě zase strach ze smrti. Pevně taťku u tepla táborového ohně svírám. Nechci kabelku vyměnit za jeho život!!!

Poslední vzpomínka se odehrává v supermarketu, kde za mě platí nějaký muž. Zase mám podivný pocit v břiše. Je to asi strach ze závislosti na něm. Strach, že mu tím píchnu injekci smrti.

S Olgou dáváme všechny vzpomínky na filmové pásmo a já si je přehraji znovu. Tak, jak bych si představila, aby se staly. Nápomocné jsou mi k tomu balónky naplněné sebeláskou, empatií, tolerancí, vírou v sebe sama a několika dalšími. Vidím vzpomínky v jasnějším světle a uvědomuju si, jak absurdní mé staré představy byly.

Ano, mám pocit, že nyní jsem schopna zase otevřeně přijímat dary v jakékoliv hodnotě, aniž bych věřila, že tím někoho pomalu připravuji o život. Že tím ničím lásku v naší rodině. Že se ze tím ze mě stane apatická, osamocená žena, která si neví rady se životem.

Po integraci, kde si představuji, jak se mé představy vyvíjí po šesti týdnech až deseti letech, vystupuji z procesu a zaplavují mě opět slzy vděku. Objímám Olgu a děkuji ji za krásný proces. Mám ji TAK ráda!

Po procesu mi i došlo, proč jsem se na ní tak naštvala, když řekla, že jsem tak mladá! Zaplavila mě opět vlna výčitek, že mi někdo (taťka)zaplatil něco (kurz), na který jsem příliš mladá (byl tak mladý, nemusel ještě zemřít…) a že to bude k ničemu. Budou to vyhozené peníze, když se neotevřu. A zase tím přispěji k další injekcí… Taky jsem si uvědomila, jak úzce to souvisí s pocitem vlastního sebehodnocení a sebelásky – kdybych o sobě nepochybovala, vůbec by mě taková myšlenka nenapadla.

Den je u konce. Cítím se neskutečně lehce. Jdeme na večeři a ve skupince Čechů si povídáme o síle Procesů, které jsme právě prožili. Bylo to pro každého stejně neskutečné… Chybí jen Luboš – jediný český mužský element. Objevuje se na samotném konci večeře – je bílý jako stěna. Proces ho pěkně skolil, ale po výborném vývaru vypadá mnohem lépe.

V devět začíná další program. Všichni jsou vyčerpaní, ale také trošku v očekávání, co se bude dít. Ač se všichni vidíme již ve svých postelích, abychom mohli vstřebat dnešní zážitky, zvědavě se v daném okamžiku dostavujeme do haly, kde už nás čeká Brandon. Sedí v tureckém posedu a zpívá andělské Hallelujah. Místnost je zaplavena neskutečnou svobodou duše. Měli jsme si navíc přinést naše papíry popsané starými přesvědčeními a nyní je prozrazeno proč: je pro nás připraven OPRAVDOVÝ TÁBOROVÝ OHEŇ, kde máme spálit naše staré představy a koncepty o sobě samých a nabídnout je plamenům ohně a očistit tak svou duši – symbolika je vskutku nádherná!

Ohně jsou dva. Celý rituál probíhá v tichosti. A ač je pozdní hodina a noc je poměrně sychravá a mlžná – kolem ohně to nejsou jenom plameny, co hřejí. Cítím tu lásku, kterou vysílá každý človíček, který tam stojí. Tak, jak to kdo cítí vkládáme jeden po druhém ty stránky plné lží o sobě samých do ohně a necháváme je zmizet v plamenech. Spousta z nás vysílá před finálním spálením modlitbu. Já myslím na všechny zemřelé, jejíchž přítomnost cítím kolem sebe. Cítím se v bezpečí. Celý rituál trvá několik málo minut. Poté se otevírá prostor ke sdílení a kdokoliv chce cokoliv říci sdílet, má možnost. Lidé vyslovují nádherné věty, úchvatné modlitby, sdílejí své příběhy z procesů. To je lepší než v Bradavicích, pomyslím si.

Od ohně odcházím jako jedna z posledním v tichosti a v pevném objetí Shabnam. Není potřeba jakýkoliv slov. Obě jsem hluboce dojaty. A já vím, že kdykoliv mi bude v následujících dnech úzko, budu ve spěchu, nebo budu ztrácet víru v celé poselství probouzení, budu se vracet do této silné vzpomínky a čerpat sílu právě z ní.

U ohně jsem si také dlouhou dobu projížděla řetězec vzpomínek spojených s ohněm. Kdy a kolikrát jsem již takto němě zírala do ohně. Jak jsem se při tom cítila? S kým jsem se do toho ohně koukala? Zamysleli jste se někdy nad magičností tohoto živelného elementu?

Do nedělního ráno se probouzíme za zvuků dešťových kapek. Opět mě napadá symbolika, že nám prší hojnost nových přesvědčení.
Dopoledne je opět plné hojných cvičení, meditací, jógy a mini-procesů. Nádherná je mašinka lidí, proudící po místnosti a masírující si záda. Program na odpoledne je jasný: přát si COKOLIV, co si pro nás přeje Milost.

Po výborném obědě začínáme listem, kde píšeme, za co všechno jsme v našem životě vděční. Vášnivě píšu vzpomínky, zkušenosti, osoby, situace. Vybavuje se mi procházka v lese s rodiči…
Jsem vděčná za zvuk praskajícího dřeva.  Jsem vděčná za dvě nádherné sestry. Za lásku mojí matky. Za podporu mého otce. Za lásku. Za to, že jsem byla milována. Za to, že vím, jak chutná čokoláda…..Píšu a píšu a píšu. Po tvářích se mi kutálejí slzy a já si uvědomuji, jak jsem již požehnána a kolik věcí již vlastním, kolika zážitky oplývám.

Do vedlejšího sloupce píši, co mi tyto věci daly. Píši věci, jako pocit jistoty. Bezpečí. Lásku. Pocit, že někam patřím. Pocit harmonie -  a spousty dalších.

Pak zase zavíráme oči a hromadně si pokládáme otázku, co si pro nás Milost přeje v hojnosti. Píšeme jako diví. Všem se lesknou oči. Ruce píšou samy, hlava jakoby byla někde úplně jinde. Jako by se vznášela v meziprostoru. Miluju tu sílu automatického psaní! Popisujeme naši vysněnou 
práci.

Naše vztahy.

Pak píšeme, jak budeme Hojnost v našem životě pouštět dále.
Vidím obraz sama sebe, jak zvu kamarády na kafe a obědy, neboť si to můžu dovolit. Vidím sama sebe, jak vařím jídlo pro celou rodinu a šířím tak lásku, kterou mé srdce přetéká. Vidím sama sebe, jak dávám staré oblečení těm, kteří jej potřebují. Vidím, jak pomáhám najít klid a rovnováhu studentským duším, které ke mně přicházejí se zájmem vyzkoušet proces. Vidím i své budoucí děti, jak je vychovávám v harmonickém prostředí a jak z nich rostou svobodné bytosti, které dále přispívají k tvorbě souladu zde na Zemi. Vidím sama sebe, jak organizuji meditační večery pro ty, kteří mají zájem.
Jsem služebníkem Milosti.

Další část večera se spočívá v tom, že máme své vize přečíst v kolečku čtyřem dalším účastníkům. Polije mě horko. Opravdu mám své nejniternější přání sdílet s ostatními? Chci to? Proč? 
A proč vlastně ne? Copak se za svá přání stydíš? Ne, no tak!
Každý z nás postupně čte své vize a list hojnosti a zbývající tři lidé mu k tomu následně v brainstormingu dodávají rady, tipy a nápady. Já dostávám dobrý koučink, jak intenzivně psát: najít si rádoby „editora“, který bude měsíčně mou práci hodnotit, editovat, scházet se s mnou nad ní a pobízet mě  dále k psaní. Také se mi náhle v hlavě rojí vize Cesty pro studenty.

Papír váš ždíme více, než si myslíte. SKUTEČNĚ!  Moc doporučuji někdy dát všechny vaše myšlenky na papír. Podivuhodný pocit prázdnoty rozhodně stojí za to!

Jsme unavení z psaní, a proto je vyhlášena jen krátká deseti minutová procházka. Potřebuji CUKRY!  Vyžungnu černý čaj s mlékem a sezobnu dvě 
kuličky vína.

A JEDE SE DÁL!

Následuje super závěrečná fáze, kterou zahajuje Brandon. Milost si skrze ní přeje, aby se její video o procesu, která dávala v Německu a který byl o obětech –pachatelích Holocaustu, dostal světově mezi lidi a pohnul celou planetou! Prosí nás, abychom si tuto její vizi představovali již jako splněnou, že podle studií je síla energií mocná čarodějka. Zvyšuje naplnění vize až o 300%! Pak jsme vyzváni, abychom udělali totéž i my se svými vizemi hojnosti.

Proto se rozdělujeme do skupin dle národnosti. Sedáme si do kroužku, kde má každý postupně stanout a v jeho středu říct, jakou nejvyšší vizi si pro něj milost přeje a následně klouzavým pohledem pohlédnou do očí lidí v kroužku. Zbytek si má jeho vizi představovat již jako splněnou, a podpořit tak proces manifestace hojnosti. Jen samotným sezením v kruhu cítím, jak mnou energie projíždí od konečků u nohou, až po ramenní klouby... První přání jsou nesmělá. Nejedeme po kroužku, ale ten, kdo cítí, že je správný čas vstupuje do kroužku. Já pocítím tahání nohou asi v polovině.

Vstanu a ocitnu se uprostřed kruhu. Mám pocit, že stojím uprostřed energetického víru. Zatočí se mi hlava. Cítím pohledy všech na mé osobě. Nejde ale o vyčkávavé nebo vtíravé oči. Jsou to oči plné láskyplné energie 
vyčkávající na mou modlitbu.

A TAK JI VYSLOVÍM.

Milost si pro mě přeje abych šířila vlnu probouzení mezi studenty a napsala o tom knihu!

Vyslovím ji a představuji si, že se již stala skutečností. Otáčím se dokola a dívám se do jednotlivých očí a cítím jejich požehnání a víru v to, že to 
dokážu. Cítím i víru v sebe sama, že na to mám!

CÍTÍM SE NÁDHERNĚ!

Poté, co každý vysloví svou vizi, chytáme se za ruce a šeptáme: staniž se, staniž se, staniž se…Hlasy spontánně zesilují: STANIŽ SE, STANIŽE SE!!!
Sedmé STANIŽ SE provoláváme do celé místnosti.
Tělo je zaplaveno endorfiny.
Kolo se protáčí znovu a my máme možnost vyslovit další přání hojnosti vedoucí milostí.

Ve proudu energií jsou mi seslány další dva obrazy:
Milost si pro mě přeje, aby se srdce mých blízkých rodinných příslušníků očistila od křivd, bolestí a utrpení a namísto toho začala přetékat láskou.
Milost si pro mě přeje, abych kolem sebe vybudovala komunitu lidí, se kterou se budu cítit dobře a v bezpečí a potkala v jejich řadách osobu, se kterou půjdu harmonicky životem.

Sedím na židli a připadám si jako opilá vínem. To proto mi poslední dobou alkohol moc nechutná. Alkohol mě dělá mátožnou, přestávám mít kontrolu nad tím, co se děje kolem mě. Ale TAHLE opilost je skutečnou slastí. Přemýšlím nad slovy Brandon, která nás varovala: „Dejte si pozor, co ve víru kruhu vyslovíte. Naposledy tady byla žena, která si moc přála mít rodinu – o devět měsíců později rodila. Byla zde i dívka, která toužila po zaměstnání s astronomickým platem – do tří týdnů ji zavolali a nabídli ji takovou pozici, s platem, po kterém toužila, ale přemýšlela pouze nad financemi, ne nad tím, jak se bude v práci cítit s kolegy – brzy zaměstnání musela opustit. Kruh má magickou sílu.“
Opět mnou projíždí vlna vzrušení.

Seminář se chýlí ke konci – ach, jak se mi od těch lidí nechce! Přála bych si, aby i venku měli všichni tak zářící oči a otevřená srdce. Věřím, že by se nám VŠEM žilo daleko lépe. Brandon neděli zakončuje emočně silnou integrací podbarvenou nádhernou muzikou, kdy vstupujeme do svého kruhu hojnosti.

Loučíme se tancem hojnosti. Hraje píseň…a lidé tančí. Tančí jako malé děti – spontánně, bez předsudků, bez ostychů a zábran. Tančí jako víly, jako indiáni, jako rockové hvězdy. Objímají se a proplétají. Tančí s lidmi neznámými i těmi, kteří jim za ty tři krátké dny přirostli blíže k srdci. Vískám jako šťastná opice a opět si potvrzuji svou vnitřní tezi – jak úchvatně se dá tančit i bez alkoholového opojení. Beru si to sebou, až se do mě zase někde někdo bude snažit kopat panáka.

Tančíce s úsměvem na rtech se přesouváme na večeři. Emocionálně plné tři dny jsou zakončeny sladkou brownies-tečkou s citrónovou pěnou. A když najdu chlapíka, který mě zaveze autem do Utrechtu, jdu si samou radostí ještě přidat zmrzlinu!

Se všemi se loučím s hlubokým objetím a vědomím, že se uvidíme v KVĚTNU  - to budeme pokořovat naše EGA!

Cesta autem utíká s Holanďanem příjemně. V deset už držím mou sociologickou přítelkyni v náručí a o chvíli později tlacháme o všem možném i nemožném v nedaleké kavárničce. Usínáme v objetí a mě se tak plní další sen, který jsem od mala vídala v těch přihlouplých amerických filmech.

Pondělní den uteče šílenou rychlostí. Dvě hodinky, kdy má Vendy školu využiji k tomu, že píšu v knihovně mini-novelu o tom, jak nejkonkrétněji mě má Milost využít k tomu, abych dosáhla své vytoužené hojnosti. Pak už zbývá jenom oběd, kafe dortík a spousta vět, spousta slov a zážitků. Najednou zase stojím na hlavním nádraží a objímám Vendy s tím, že se uvidíme v čase vánočním.

V letadle se mi vybije noťas, a tak zbytky svých postřehů zapisuji rukou.
V Praze, před půlnoci usínám v cizím bytě v cizím pokoji a už se šíleně těším do Brna na svou postýlku a taky na to, že žádný dopravní prostředek neuvidím až do pátku!

Usínám a těším se, co mě na Cestě Hojnosti potká..


NAMASTE

A jak jsme pokořili EGO?
Zjistili sílu komunikace a body Language?
A jak to všechno skončili -  a vlastně začalo?
JIŽ BRZY !
15.-16.6.
Víkend odpouštěcí

Jedeme autem ze semináře HCC z Frankfurtu a někdo se zmíní o semináři Odpuštění se Simonou. V té době šroubují mé mozkové závity spíše sociologické termíny, ale přesto se tam ta informace někde uloží. Po státnicích a dvou pivech začíná další den. První, co zcela instinktivně dělám v pět ráno je, že hledám informace o tom, kde ten seminář je a zda se jej ještě můžu zúčastnit. Chybí mi energie Cesty…

Vše jde jaksi ráz na ráz – najednou stojím zase s tou cedulkou Irena ve vítací hale, kde si můžete nabídnout kávu a čaj. Všude kolem mě jsou usměvaví lidé. A já sedím na židli a koukám kolem. Pociťuji jakési divné brnění, nikoho z účastníků neznám, jde o zcela jinou skupinu lidí. Mou hlavou probíhají strachy, zda po celý víkend nezůstanu tím největším outsiderem – všichni se zdraví, objímají a sdílí své zkušenosti z case studies. Sedám si k jednomu stolu s horkou čokoládou a poslouchám cenné zkušenosti  „cestářů“, kteří jsou o pár kroků napřed. Ucho našpicované, vůbec se v té skupince necítím. Zvedám se a jdu na terasu. CO TADY SAKRA DĚLÁŠ? KOMU JAKO CHCEŠ ODPOUŠTĚT? NEJSI NA TO MOC MLADÁ? TI LIDI KOLEM MAJÍ SKUTEČNÁ TÉMATA, ALE TY?

No jo, mám ho tam – Herbert s ostře nabroušeným zobákem! Klove tak usilovně, že mě neskutečně rozbolí hlava. Jako by se mi někdo snažil vytlačit pravé oko z důlku a tlačil na spánky tak usilovně, aby má hlava nabyla podoby obdélníku.


Pak se ozve „Ahoj Ireno“ a mě dojde, jak pošetilé zase jednou byly ty strachy – Herbert mizí a já se objímám se známou duší, co jsem poznala na Intenzivce. Stále však s pocitem, že JÁ vlastně nemám NIC, co bych měla komukoliv odpouštět.



Ze sálu se začne linout tak omamná melodie, že účastníci se utiší a jako přitahováni magnetem si vyberou svou židli, na které pro daný víkend budou meditovat, zapisovat si poznámky a potit se při průchodu emocionálními vrstvami.



Na pódium vchází Simona a vypadá to, že seminář skončí ještě dříve, než začal. Její úvodní slova ve mně vzbudí další vlnu pochybností „co tady dělám“. „Tradiční odpuštění vlastně neexistuje,“ řekne. „Takže vlastně můžeme jít domů,“ zasměje se, ale publikum je evidentně příliš nervózní na to, aby ten vtípek dokázalo brát s její lehkostí– leč v průběhu víkendu nám všem díky řadě technik začne docházet pravda a naprostá DOKONALOST  jejich slov.



Díky tomu, že teď procházím terapeutickým výcvikem s Brandon, bylo pro mě velmi opojné lokat si té krásné česko-slovenské energie, která tekla místnosti. Bylo to TAK jiné oproti všem seminářům s Brandon. Ano, také zde bylo pódium s nádhernými květinami (a topoly :D), na kterém stála zkušená žena zářící čistou energií, zářící životem. To pouto, které však bylo mezi ní a lidmi sedící na těch židličkách pod ní bylo úplně jiné. Simona nelevitovala na piedestalu. Nikomu se nerozbušilo srdce a nemusel třikrát polknout, aby se odvážil zvednout ruku se na něco se zeptat(nebo minimálně jde o můj subjektivní pocit, kterého jsem v průběhu víkendu nabyla). Prostě to z publika chodilo samo: „Ty Simi a můžeš mi prosím tě jako vysvětlit, co mám JÁ společného s tím, že mi vadí, že můj muž má blbý názory na politiky?“ Otázky chodily jeden za druhým. Některé vyvolaly vážnost, jiné zamýšlení. Nejvíc jsem milovala ty dotazy, které se přeměnily v explozi bujarého smíchu, ze které se pohroužit do meditace, bylo leckdy tvrdým oříškem. Simča je všechny zodpovídala s hlubokou zkušeností, ale zároveň přirozenou lidskostí – za sebe můžu říct, že jsem nasávala ta moudra proudící z jejích úst, ale nebylo  tam takovéto „úctyhodné wow“, kdy bych na ni zírala s otevřenou pusou, jako na prvních seminářích s Brandon Bays. Nikdy by mě nenapadlo, jak jiný dokáže seminář být s českou či mezinárodní energií.



Simčiny přebrepty byly grandiózní! Přála bych si, aby nikdy nevymizely. Všichni víme, s čím vším už dělala pracovní list, a že se bude učit skloňovat muže, neb klanění se jim je již minulostí! AŤ ŽIJE CESTA! Ptala jsem se sama sebe: dokázal by nacvičený vtip vyvolat takové veselí?



My Češi a Slováci jsme tak krásné dětské duše! Uvědomila jsem si to již hodně na Egu, kde jsme my Češky v každé volné chvilce trsaly – bez ohledu na to, co si zbytek německo-holandsko-francouzsko-anglicko-hebrejsko-nevímkdoještě sálu myslí. Kde jinde by vám to mělo být úplně šumák, než na seminářích, kde není nic přirozenějšího než otevřenost v každém směru! Tento víkend jsem si to znovu potvrdila a to sice v okamžiku, kdy začala hrát písnička od Maxim Turbulenc, Jede jede mašinka. Hlavou se mi honily vzpomínky na  lednové plesy a poslala jsem přání, aby se časem čím dál tím víc lidí dokázalo tak dětsky bavit jako my -  bez alkoholu, jen z prostoty sebe sama. Aby se dokázali vrtět zadkem, bez ohledu, jak je velký. Aby si plácli s druhým dlaněmi a cítili tu radost, která proudí z očí toho druhého. Ach, to vám bylo krásné!



Seminář ve mně zanechává několik dalších velmi intenzivních pocitů. Mimo ty mé „škarohlídy“, které jsme – věřím – všichni položili na lopatky, při sobotních procesech, to bylo na první pohled prosté uvědomění. To uvědomění se týkalo objetí. Stejně jako stisk ruky, pohled do očí, i objetí dokáže být nositelem různého druhu informace. V průběhu těch dvou dnů to prosté slovo objetí nabylo kolika tvarů a forem, že to ve mně vyvolává hlubokou vlnu vděčnosti.



To uvědomění naskočilo při odpouštěcím rituálu v kruhu. Témata proudila, my jsme proudili a jen se dívali do očí. Kolik druhů objetí jste zažili vy? Pro mě to byla objetí velmi jemné, neb má duše byla nakřápnuta a pak zase velmi silné a intenzivní, neboť jsem cítila, že mě neposlouchají nohy. Pak zase přišel stisk vřelý a hluboký, jakoby se snažil zastavit to krvácení duše jednou provždy. Jak byste popsaly hluboké objetí? Jde to vůbec? Jak se liší hluboké objetí od pevného sevření? Čím vím o tom přemýšlím, tím víc jsem přesvědčena, že to člověk musí zkrátka pocítit. Někdy jsou slova vskutku zbytečná…



Byla to úplně jiná objetí než před začátkem semináře, kdy jsem se vítala s trenéry a zase diametrálně odlišná od „sevření rozlučkových“, která proběhla po finálním skončení semináře. Neskutečné…



Podobně silně na mě působilo cvičení na Egu, kde jsme tomu druhému měli dát najevo naši lásku a pochopení skrze ruce a jejich pohlazení. Kolik emocí dokáže vyvolat tak prostý pohyb, když přejedete ukazováčkem po hřbetu ruku. Jak silná dokáže být tak jemná energetická vibrace.



V tyto dva dny jsem se cítila jako o Vánocích – to když hořely ty svíčky a já cítila tu slavnostní chvíli, podobně když dětsky čekáte, až už pošlete tu svou lodičku a pak si budete moci jít rozbalit své vánoční dárky. O tomto víkendu jsme nevěděli, co za dárečky na nás v tom kruhu čeká. Hádám však, že po rozbalení našich emocí ten pocit byl podobně euforický, jako když v krásném balícím papíru objevíte tu vytouženou hračku.



Připadala jsem si jako u moře – s hrnkem čokolády jsem nastavila tvář tomu svítícímu sluníčku. Zaskočeně jsem si uvědomila, že najednou tam nebyl žádný prostor pro myšlenky. Dokonce tam nebyla ani potřeba dívat se na ten nádherně zelený strom, který se svobodně vlnil ve větru a šustivě nám hrál při obědových pauzách. Člověk mohl jen zavřít oči a pociťovat, jaké to je když seminář spolu se sluníčkem hojí vaši hlavu – za předpokladu, že nemusíte na plovárnu a není po cestě obchod s pizzou!



A to byla další geniální část semináře! Ano, stále si to říkáme: všichni jsme jedno. Ale je úžasné si to znovu uvědomit, že se to děje nejenom v tom světě duchovním, ale právě i v tom každodenním. „Slunce? No tak to mám depku, že vidím prach!“ „Sluníčko? Hmm, to jsem většinou naštvaný, že musím být v práci.“ „Mám úkoly a když je dodělám, tak je slunko v trapu.“ Všichni ta stejná témata. Všichni se potýkáme s tím, co nazvala jedna cestářka „duchovní arogancí“, nebo si té pýchy sem tam minimálně lízneme. A to vědomí, že pak sraženi Milostí neklesáme na kolena sami, bylo povzbuzující! Vědomí, že v tom nejsme sami, že všichni máme při odchodu ze semináře strach, že se nám zase zatočí hlava z centrifugy a my spadneme do toho Bermudského trojúhelníku oběť-pachatel-zachránce, je neskutečně posilující. Ve finále jsme všichni „jen“ lidi a mě se při tom vybavila slova Brandon na Intezivce v Londýně: „Do not play GOD!“ Cítím, že to vypovídá za vše..



Tento seminář byl tak neskutečně…lidský! Ano, pracoval s Cestou, která nám dává zakoušet zázraky, ale zároveň se neomezil na zdi semináře a přinášel praktická témata zvenku: „Jak mám tenhle nástroj jako použít, když ke mně v parku někdo přiskočí a bodne mě? Kde bude pak ta dokonalost situace?“

Další věc, kterou jsem si neskutečně užívala bylo společné jídlo, kde jsem jako prázdná houba vsakovala informace a zkušenosti  těch druhých. Připadala jsem si jako výzkumník alá tichý pozorovatel (omlouvám se, zde po-státnicovou sociologickou deformaci). Nabyla jsem tolika tipů, rad a doporučení – že mě z toho hlava rozbolela ještě více, ale bylo mi to úplně jedno. Když jsem dávala kolovat svou polentu s čočkou, zrodil se mi v hlavě nápad: jaké by to bylo, kdyby si účastníci (nebo ti, kdo by o to měli zájem), přinesli na seminář nějaké vlastní jídlo a mohli by jej mezi sebou sdílet? Koštovat a vzájemně se inspirovat nejen informacemi, ale i recepty. Při té představě ta další lžička fazolí chutnala báječně! Měla totiž příchuť pestrosti.


Třešničkou na dortu byl závěrečný brainstorming, kdy s námi Simona, která zářila nadšeným světlem jako vánoční prskavka, sdílíc všechny budoucí záměry a plány české Cesty. Projel mnou hluboký bublající pocit. Rozezvonil se někde v břiše a lechtal mě v oblasti prsou – měl pro mě jasnou zprávu: TADY JSEM SPRÁVNĚ! Nákaza nadšení se přenesla na všechny z nás, a tak se jsme se po skončení jaksi nemohli rozejít. Probíralo se to a tohle, tamto i támhleto. Padaly termíny na výměny, navrhovaly se prostory, plánovala se „road-show“. Když již bylo vše řečeno a zapsáno, začal se sál pomalu vylidňovat. Mísa se svíčkami zmizela, topoly byly přeneseny ven, pódium rozloženo a uklizeno do sklepa. Prošla jsem se tou prázdnou místností a nechala to na sebe působit.



Každý jsme si vzali kus té energie do našeho každodenního shonu, spousta náboje však v té místnosti zůstala. Jakoby visela ze stropů, prorostla stěnami, nasákla do koberce. To byl obraz, se kterým jsem vycházela z místa Greenpointu, kde jsem odpustila věci, o kterých jsem netušila, že mě sužují. Prostoupená hojivou energií v buňkách, ve vlasech, i na chodidlech. S vědomím, že ta energie možná bude postupně slábnout – až nastoupím do tramvaje, do zakouřené hospody, pohádám se s rodiči.



Co kdyby právě v tom byla ta dokonalost?



Energie možná může slábnout, nikdy však nezmizí. Stačí ji pouze v ten správný okamžik rozfoukat, stejně jako žhavé uhlíky vyhasínajícího táboráku. Fouknout a přiložit polínko. Dát si proces, až bude duše strádat, až bude tělo ztrácet životní elán. A tak se nikdy nepřestat učit.



Děkuji vám všem, za nádherný víkend!



Těším se, až vás zase obejmu.



NAMASTE,


Airine

10.7. 13
Týden plný kouzel aneb jak se z nás stali terapeuti Cesty

Znáte tu scénu z filmu o Harrym Potterovi, kdy hlavní hrdina dostane dopis o tom, že je přijat do Bradavic? Tu radost, ty jiskry v očích! Ve všech knihách, ve všech filmech jsem mu TAK záviděla, až to bylo nepěkné... Snila jsem o místě, jako jsou Bradavice – a pak jsem poznala Cestu a zjistila, že NIC není nemožné. Hádám, že z učení Brandon Bays by si na zadek sedl i samotný Brumbál.

S těmito myšlenkami vyjíždíme v pět ráno z Olomouce a já se snažím nepoddávat se nostalgickým myšlenkám ve stylu: naposledy nabíráme Marianu na nádraží, naposledy si dáváme božský makovec a kafe v Melikaně před Prahou, naposledy stavíme na té mrňavé benzínce s páchnoucími záchody, abychom nabrali Jovanu. Ach jo… Cesta se tentokráte podivně vleče, převracíme se vzadu jako tuleni z pravé půlky zadku na druhou. UŽ ABYCHOM TAM BYLI!
STANIŽ SE!

Po dvanácti hodinách cesty hltáme a rychle házíme něco do žaludku, objímáme se s mezinárodní Journey-rodinnou a už zase sedíme v tom holandském hledišti. Náhle si uvědomuji, že Harrymu Potterovi už nezávidím, neboť tak magickou energii nezažil ani on při učení formule Vingádiou Leviósa – Brandon zase stojí na pódiu a učí. A stačí chvilka, abych si uvědomila, že jsem během těch pár týdnů zase zabředla. Myslela jsem si, že jsem se poznala, když jsem objevila svůj ego-typ, a hle – opět jsem se zaškatulkovaná do nějakého mentálního konceptu. „Mentální koncepty jsou strategie, jak samu sebe ochránit. V okamžiku, kdy si myslíš, že víš, jak vypadá svoboda, Zdroj, tak vytváříš koncept. To je okamžik, kdy přestáváš žít v čisté prostotě a nevinnosti a vytváříš z toho JEN koncept!“ Díky krátkému mini procesu vystupujeme z krabice konceptů, od které máme klíč my sami. Jak se vidíš? Jak si myslíš, že tě vidí ostatní? Jak ses definoval/a? Čemu věříš, že od tebe nelze bytostně odpárat? Co kdyby všechny tyto koncepty byly lži? Sakra, děje se mi to zase – už ZASE NEVÍM, kdo jsem. CO JSEM? Naštěstí pak začne hrát song Beautiful nothing a já cítím, jak ta krabice povoluje a mě je najednou jedno, kdo vlastně jsem.

Při sdílení mini-satsangu jsem si uvědomila jednu věc. Máme sdílet, co nám Cesta až doposud dala. Podívat se zpět, kdo jsme byli, když jsme poprvé vstoupili do sálu cestářské energie na Intenzivce. Pobaveně si uvědomuji, že jsem přišla, abych našla sama sebe, a paradoxně jsem se musela zcela ztratit! Taky jsem až doposud říkala, že seminář Manifestace Hojnosti pro mě nebyla žádná velká změna, že jsem po ní neměla žádné životní změny partnerů, práce či čehokoliv jiného a jak to tak říkám, tak mě něco břinkne do čela: „Ty jo já jsem BLBÁ! Vždyť jsem si tam TAK usilovně přála, abych letos dokončila tento program! A teď tady sedím!“ Najednou mám na tváři slzy vděku. Víte, že občas přehlédnete, jak je nebe nádherně modré a vítr úžasně hojivý, se dá ještě při dnešním tempu života pochopit, ale to, že jsem dokázala přehlédnout TAK neskutečně velký dar a vzít jej jako samozřejmost, je na facku! Na druhou stranu, lépe pozdě, nežli později, že ano?

Ale zpět k tomu sat-sangovému bliku. To téma se objevuje jak v našem mini sat-sangu, tak v tom velkém, kde sdílí všichni. Tím tabu jsou sebevraždy. Téměř každý vypovídá, že měl na svém objevování cesty k Cestě buď minimálně myšlenky na sebevraždu nebo i pokusy o ni. Projede mnou vlna, asi ani vlastně nevím čeho. Jsem si vědoma toho, že až toto budou číst lidé, kteří seminář neprošli, tak si možná budou říkat: „No to je super a to si jako říkají terapeuti, když se na takovou věc dali vlastně proto, že byli labilní, že si nevěděli rady sami se sebou? Ti mi mají pomoci?“ A já si troufám říci, že ano!

Téma sebevražd mě totiž opět potvrdilo, že všichni řešíme podobná témata. Ať jsme mladší či starší, bohatí či chudí, nemocní nebo zdraví. Všichni máme občas pocit, že nic nemá cenu a chceme všechno vzdát; jednou se daří, jindy se to všechno sere (a pecka je, když přímo nám na hlavu!). To sdílení bylo ukázkou toho, jak jednoduše tam člověk může spadnout. Že hluboké smutky, deprese i myšlenky na sebevraždu jsou zase jen nějaké emoce, do kterých může spadnout opravdu KDO-KO-LIV! Jen se o tom v naší společnosti nemluví. Maximum je říct, „mám depku“, ale zkuste kamarádce říct „ty, mám ti teď poslední dobou nějaké sebevražedné myšlenky a nevím, co s tím…“.

A já opět cítím vlnu studu. To proto, že jsem si vzpomněla na období, kdy jsem se ušklíbala psychologům, že to jdou studovat jen proto, aby vlastně pomohli sami sobě. Málokterý člověk studující psychologii totiž ve mně kdy vyvolal pocit, že bych u něj zaklepala na dveře. Spíše na mě vždy vyzařoval auru volající „nevím, co sám se sebou“. Teď cítím obdiv! Vlastně se odvážili něco se sebou dělat, změnit. A to chce často kotel odvahy! Minimálně zde na Cestě!

V dalším zajímavém cvičení si máme žádat o pomoc. Koho jste naposledy požádali o pomoc? V jakých všech oblastech byste potřebovali pomoct? V dnešním světě jedeme na výkon, minimálně na 120%. Co kdybychom však najednou nemohli, co kdyby se zadřel motor a my si skutečně mohli požádat? Měli to svolení, být i slabí a zranitelní. Ve kterých oblastech života skutečně potřebuješ pomoct? Teď a tady?

Úžasné jsou také procesy na smysly života. Když jsem o nich slyšela, TAK jsem se těšila! Konečně zjistím, jestli teda mám být ta socioložka, cestářka, nebo spisovatelka. HaHa, zas jedno očekávání, které se nesetkalo s tím mým (=. Ale pocit zklamání se jaksi nedostavil. Co taky může být víc, než šířit KLID, uzdravující zelená slova, nebo jednoduše BÝT. Po prvních procesech se nikdo z účastníků nemůže ztišit. Večeře je bujará, báječné jídlo je prokládáno výbuchy smíchu. Aha, to jsou ty, jejichž smyslem života je RADOST a POTĚŠENÍ. Ten večer se nás Brandon snaží skoro natlačit do meditace. Jde to až poté, co tančíme na tři písničky a zpíváme dvě mantry, které nás pomalu zklidňují (ale stejně u těch óm pár lidí vybuchne smíchy). Tatam je „duchovní serióznost“. A to je TO, co na seminářích miluju! Není obligem, že celý týden bude v askezi, vážnosti a hluboké meditaci. Plyne to jako řeka z hlubokého smutku do euforického skákání. Od slz štěstí přes bolestivý vzlykot až po smířený pocit úlevy. Dospělácká vážnost je roztavena v dětskou pošetilost. Zásady se bortí, nejistota se stává minulostí.

To, co jsem také ocenila, bylo vylézání témat na povrch ve skupině nás Češek. Nejprve mi z toho bylo trošku smutno. Člověk by si řekl, že když jsme na otevřeném, sebepoznávácím a seberozvíjejícím se semináři, nebude platit to staré známé: „Není člověk ten, který by se zalíbil lidem všem.“ OPĚT CHYBA! Ach, děkuji za neustálé přetřásání mé mladické naivity! Dejte devět bab dohromady a je prostě nemožné, aby jedna druhou milovala – zvlášť pokud si vzájemně zrcadlí nějaké ty skryté a potlačené aspekty sebe sama, že? Je prostě nemožné, aby jedna druhou milovala, dokud si nevymění proces…to pak i ledovce tají.  Bylo zajímavé to pozorovat. DĚKUJI!

Neskutečně poučné pro mě také bylo pracovat v  trianglech. Měla jsem z toho strach, neboť člověk se vždy asi trošku bojí posuzování druhých, toho, že udělá něco špatně. Bylo však neskutečně zajímavé pozorovat, jak jednotlivé ego-typy provádějí různě, dle toho, co sami potřebují. Bylo legrační pozorovat, jak si se mnou myslové typy semo tamo lehce pohrávají: „A můžeš se v té úlevě celá vykoupat?“ „No ne, nemůžu ponořit hlavu.“

„Už se v tom Zdroji celá koupeš?“    

„Ano, ano i když počkej! Teď je tady nějaký černý havran a nemám z něj dobrý pocit – co tady dělá?“


Mě jako lehce laxní čtyřku absolutně dostávala maximální puntičkářství šestek při procesu.

Já: „Tak uděláme táborák třeba v této vrstvě.“  
„Počkej, počkej jak jako TŘEBA V TÉTO VRTSVĚ! Ty sis tam jako při průchodu neudělala HVĚZDIČKU???“



(Jako by to na fungování celého procesu něco zásadního změnilo, haha).

Byla jsem překvapena, jak každá z nás vyžaduje jiné čištění: devítky preferovaly spíš vabku a všechna stará přesvědčení násilím vystříkat ven jako špínu z povrchu auta. Já jako čtyřka častěji beru houbu a pěnu a pěkně ty buňky s láskou omývám (i když mi bylo řečeno, že možná i toto je lehký útěk s pomocí mysli).

Namáčení hlavy do jezera Zlosti na mě neplatí jako na tělové typy – já si to potřebuju PROCÍTIT. Jinak ZKRÁTKA nehraju!

Taky jsem se musela ušklíbat své věčně posuzující mysli. Po jednom procesu jsem měla pocit, že to bylo naprosté fiasko, že jsme se v tom patlali příliš dlouho, že bylo třeba celou řadu věcí udělat zcela jinak…Avšak výsledky mluvily zcela jinak: vyčištění proběhlo a následné zážitky „klientky“ byly doslova orgasmické. To mě navedlo ke dvěma zjištěním: za prvé je potřeba si zpracovat mé perfekcionistické posuzování. Za druhé (a to je ještě lepší), není špatného procesu! Skutečně si stačí požádat, provést a odevzdat to! Vždy to má TY účinky, jaké to má mít.

To se mi po druhé potvrzuje u pasáže „práce s dětmi“, kde německá terapeutka sdílí příběh, že nejlepší proces, jaký kdy zažila, byl od pětiletého kluka. PECKA!

V Holandsku si řada z nás musela zvykat na italský režim, a to zpravidla tehdy, když se i přes volání všech rádců času procesy protáhly, kuchyně zavřely a přiblížila se půlnoc. Opět jsem si připadala jako v Bradavicích…Bez pocitu hladu, plná emocí jsem svým chuťovým pohárkům dopřála všechny ty hříšně chutné laskominy: křupavým salátem počínaje, přes smažené žampióny a čokoládovou pěnou konče. Ňami, miluju Hojnost!  

Další den jsou na programu vztahy a sexualita. Je potěšující zjistit, že to, jak chápu vztah s partnerem, není divné, ale vlastně normální. „Nikdo vám nemůže dát LÁSKU, tu máte uvnitř!“ říká Brandon. No, jo ale vysvětlete to ne-cestářským chlapům. Úplně to vidím: „Víš já ti nemůžu dát lásku, jenom svobodu a prostor. Na prvním místě pro mě bude vždy láska k Pravdě. Nemůžu ti dát lásku, jenom ti ukázat cestu, jak ji objevit v tobě samotném, a doprovázet tě tancem života. S tím, že až mé srdce zavelí, až zavane podzimní vítr, může se stát, že se rozloučíme. Nic si nedlužíme, nic si neslibujme,“ u Kevina to prošlo. Teď jen najít chlapa, kterému to odvážně řeknu do očí a nekopne mě do zadku :D.

Ale je to přesně tak! Kolikrát se vám stalo, že jste měli pocit, že partner není celistvý, že má v sobě jakousi prapodivnou díru, která doslova lační po vaší lásce, aby se už, už zaplácla a on byl konečně úplný -  a výsledek? Sbohem a šáteček! Přílišná potřebnost zkrátka vystraší a svazuje..

„Vaše zklamání ze vztahu pramení z nenaplnění VAŠÍ představy, konceptu!“ to je fakt, ale do jaké míry tedy mám právo říkat partnerovi, co mi vadí a co ne? Kde moje hra Ega a snah partnera měnit k obrazu svému hraničí s mou osobní hodnotou, která to vidí jasně: „mé srdce překypuje láskou, ale ty špinavé spodky po tobě zkrátka sbírat nebudu.“ Záměrně to přeháním, vědoma si toho, že se v tom motám jako pavouček ve vlastní síti. Bez očekávání, bez konceptů, jen přijímat a plynout – zase utopie, nebo to skutečně jde? A co když se ta drahá druhá půlka pomeranče zkrátka nenapojí na vaši vlnu vědomí? Motám se, motám…

Vybavuje se mi písnička Jaromíra Nohavici: Zbloudilý koráb můj na vlnách se kymácí a já zapomněl i signál volací…

Naladěny na vlnu vztahovou s kolegyňkou o přestávce přemýšlíme nad dopady manželských slibů: „Dokud nás smrt nerozdělí,“ brr během týdne tento slib v nejednom procesu ruším. A tak nás napadá, je to zdravé? Jak z toho ven? Jak se brát a nebát, když víte, co víte? Když víte, jak váš život dokáže osladit jedno narozeninové přání, které jste ledabyle vyřknuli při sfouknutí narozeninové svíčky – co pak s vaším životem udělá TAK velký slib – Slib Manželský?

Podobně chorobné idealizaci jsou vystaveni také partneři-rodiče, když se jejich obrázky neshodují se starostí o děti. Zjištění, že ten puclík řve dvacet čtyři hodin denně a nespinká pouze tiše a idylicky v bílých peřinkách, je jako vstupenkou na proces  - ideálně pro všechny tři: matku, otce i dítě. Ale pozor! Manželskou poradnu přenechej, Cestáři, sexuologovi Uzlovi! Vždy pracuj pouze s jedním z nich a druhého dohoď parťákovi.

A tak se posléze dostáváme k tématu smutnějšímu a tím jsou potraty. Mrzí mě, když slyším, jak silně dokážou lidské životy poznamenat přísahy „nejsem dobrá matka“, jak se donekonečna dokáže opakovat tříměsíční potratovost táhnoucí se celá pokolení. Docela solidně ten životní program zcela nevědomě kopírujeme.

Závislosti, zneužití – to všechno jsou témata dnes a denně. Každý si s sebou nese nějaký ten zlozvyk, každý někdy někomu ublížil. Přeborníky jsme asi v napadání slovním. Koukám do minulosti a říkám si, že ani sekerou po hlavě to nemůže bolet tak, jako slova, která mají na konci osten jedu. 

Silně na mě také zapůsobí příběh Brandon o vojákovi, který se vypořádával s vinnou, kterou si nesl na bedrech za zabití mnoha životů. U táborového ohně se jim nedokáže podívat do očí, nedokáže ani přijmout jejich odpuštění: „Vezmeš jim život a potom jim nedáš ani možnost odpustit ti?“ řekla mu tehdy Brandon. Proč si tak rádi necháváme ten hořký pocit viny, proč často s tak chrochtavým blahem rácháme ve výčitkách u životních situací, které jsou daleko méně bolestnější, nežli vina za zabití druhého člověka. Možná se dozvíme na listopadovém semináři Sebeodpuštění.

Brandon na pódiu, její slova vytvářející témata a naše myšlenky z toho vznikající – je to jako přísady na omamný čokoládový dort. Místnost je nabitá energií, mysl je zklidněná, vzpomínky vyplouvají na povrch zcela hladce, asociace jedou na plné obrátky. Často proto stačí nějaké slovo, věta a už je potřeba kapesníčkové krabičky, které je začarovaná, a tak nikdy není prázdná. Jindy energie vyvolá u těla hlubší reakci, nežli pouhé slzavé údolí.

Brandon nám vypráví o kundalini – a sem tam se někdo sveze ze židle. Zcela poklidně to pozoruje. Při prvních případech se celé publikum vždy otočí tím směrem, kde se někdo sveze ze židle. V průběhu týdne se to však již stane běžnou součástí kurzu. A tak vždy přiběhne někdo, kdo podá „třepetavce“ kousek banánu, aby se účastník následně mohl navrátit do svého těla. Tam, na semináři v Holandsku, jsem si vytvořila představu, jak zní uzdravující smích.

Brandon nám také vypraví o dalších zcela normálních (:D)zážitcích jako třeba Samarri, Šakti nebo Kumbaka (omluvte zde mou neznalost, neboť nevím, jak přesně se to píše). Jupí jou, vybavují se mi poučky Foucaulta, který by to přesně shrnul slovy: „Normálno se odvíjí od toho, jak si jej definujeme.“ Aneb vidět výrazy „lidí zvenku“, by asi vážně stálo za to.
A skutečně. Silné proudění energií se stává součástí ne jednoho procesu účastníka – to jsme koneckonců poznali již na Egu. Bohužel však tak vzniká opět jakási „procesová iluze“: „Pokud neřvu jako kůň, nebrečím jako rybana a nesekám sebou jako nedělní maminčina sekaná, proces je neplatný.“  Pobaveně tak pozoruji, jak lektoři v průběhu několika dní z povzdálí pozorují jednu ženu-cizinku a výraz jejich obličeje je zcela jasný: „I am not buying it!“

Přesně tohle se mnou sdílí i má kamarádka Shabnam. Brandon nás skutečně naučila zahodit skripta, pracovat s klientem energeticky a ten pocit, kdy cítíte přesně to samé napětí v krku, které cítí klient je...však to znáte!

Shabnam mi ten večer na pokoji řekla: „Dneska jsem pracovala se dvěma myslovými typy. Procházela jsem procesem jako první. Zaujaly mě dvě věci. Za prvé, že oni pak ve svých procesech měli vrstvy hodně podobné těm mým. A pak, když jsem je provázela já, tak se s nimi otvírám  a otvírám a NIC NECÍTÍM! Klient říká, že cítí zlost. Dívám se na obličej, snažím se nacítit, ale Zlost to teda jako fakt není! I am not buying it!“ Jo, dobrého terapeuta zkrátka neošálíte!

Ten týden letí šílenou rychlostí. Den se se dnem sejde a už se učíme, jak být tím nejlepším journey-byznysmenem a byznysmenkou. V americkém stylu počítáme do posledního archu všechny vědomosti, které jsme se naučili. Na konci semináře jeden z účastníků vtipně poznamená, že by stálo za to zvážit pokus o zapsání do Guinessovy knihy rekordů o nejvíc vytvořených flipchart-poznámek.  Ať žije Brandon Bays a její jedničkový perfekcionismus. Dnes nejsou procesy a zaplácnout emoce výborným kapučínem je proto dovoleno – daly jsme si svolení navzájem. AMEN! Bůh tentokráte nebyl potřeba. 

Přemýšlím, jak stručně vystihnout ladění posledního dne, a napadá mě jen: láska je všude! Tančí skrze nás. Usmívá se. Řehtá se jako kůň. Pláče dojetím. Snaha začít meditaci a ztišit se, je jako byste řekli puberťákovi, ať se teď a tady zklidní. Co přijde? Salva dalšího smíchu!

V závěru sdílíme naše vize v miniaturním sat sangu. Dáváme si rady a tipy, jak naše vize dotáhnout do zdárného začátku: 
VZHŮRŮ DO NEKONEČNĚ A JEŠTĚ DÁL!

Hulákáme SO BE IT! STANIŽ SE!

Holandské Bradavice se již po několikáté otřásají v základech!

V závěru padají ty nejnádhernější myšlenky. Všichni jsou jako opilí tou léčivou energií, která se však někde níže mísí s pocity strachu, jaké to bude zase zpět v realitě. Jedno krásné sdílení mí utkvělo v paměti: Edison vymyslel 97 000 způsobů, jak nevyrobit elektřinu a až pak následoval jeden jediný způsob, jak rozsvítit žárovku. Jako zářivá světla se přesouváme na  slavnostní večeři.

Zpíváme Tralala červená fiala a okolí se přidává, jsme přizváni k účasti k tradičnímu židovskému svátku Sabat. Zpíváme tedy spolu s nimi. Tolik národností a ani jeden jediný předsudek. V rozlehlé místnost plné láskyplné energie, vonících pokrmů a zvučných melodií pro ni zkrátka není místo. Jídlo je jako obvykle výtečné, ale jaksi je odsouváno na druhou kolej. Dezertová zmrzlina taje, neboť daleko důležitější jsou vzpomínkové fotky a videa. CVAK, CVAK CVAK!

Mikrofon koluje od stolu ke stolu, kdo má chuť sdílí vtip, myšlenku, citát či písničku. Všechno to tak nějak zcela přirozeně plyne – a to si připíjíme ovocnou šťávou. „Hmm, trocha šampusu by mi nevadila,“ směje se Saida, smyslová Radost. Ve víru uvolněné atmosféry se zrodila krásná myšlenka: pojeďme společně na výlet – autobusem do Skotska! Jupí, to bude paráda! SO BE IT, přeji si!

Kolem osmé se jídelna vyprázdní. Všichni se rozutekli do pokojů připravit se na party. Večer totiž ještě zdaleka nekončí! Sedím osamoceně na židli, pozoruji rozteklou zmrzlinu a poslouchám, jak číšníci praskají jeden barevný balónek po druhém. PRÁSK, PRÁSK, PRÁSK. Necítím však nostalgii, ale vzrušení z toho, že se jen blížíme k jednomu konci nitky, na kterou plynule navazuje nitka druhá. Ještě chvíli tam tiše sedím. A to Ticho promlouvá. Nikdo už tam není, ale ta zábava, ta radost, to veselí je pořád ve vzduchu. Připadám si jako opilá. Opilá blahem.

Přesně na čas se otevírají dveře semináře, před kterými jsme měli setrvat v tichosti. Opět je to však nadlidský úkol – a to pro účastníky všech věkových kategorií. Brandon ale řekla, a tak nejvíce trpí šestky, které se tlumené výbuchy smíchu snaží usměrňovat zlobivým „pššššt“!

Pak se otevřou dveře a my se dvěma nedočkavými kroky z Holandska přesuneme na Hawai. Kráčíme po bílé písčité pláži, jsme zaházeni okvětními lístky růži, kolem nás svítí obloha plná hvězd. Tiše usedáme na břeh nekonečné lásky a čekáme, s čím naše drahá americká učitelka přijde tentokrát. Díky hudebním nástrojům již tušíme. Jediné, co nedokážeme odhadnout, zda to bude Kirtana nebo Deva Premal. Jsme vedle jak ta jedle! Hrají nám samotní božští Satyaa & Pari!!!

Je to koncert královsky božský! Klidné písně, kdy jen tak spočíváme v tom „beautiful nothing“, jsou vystřídány tóny, kdy se vzpomínky v buňkách začínají škubat a vrací nás do dob indiánských, na louky, kdy jsme byli vílami a skřítky. Do okamžiků, kdy jsme byli nespoutanými dětmi. Každý se vlní, jak ho tělo vede. Je to nepopsatelná extáze! Tohle nahoru a dolů se několikrát otočí a my si sedáme na židle a polštářky a následně jsme z nich zase vykopnuti rytmickou hudbou zpět do éteru pohybu. Hare hare shankara nikdy nebude mít takový náboj jako tehdy tam!

Při pohledu na jejich netradiční nástroje chvílemi ani nedýchám. Pozoruji, jak umně dokáže tón doladit, když se o sebe otřou dva kovové plíšky. Jaký šmrnc písni dodá lehké zatřepetání dřevěnými mušličkami. Jak bubnování prstů dokáže vyšperkovat slova zpěvačky k dokonalosti!

Zaplavuje mě vlna Vděku. Za to, že jsem díky svým rodičům měla tu možnost se rozhodnout. Za to, že jsem se po vodopádu slz rozhodla. Za to, že jsem se přes moře pochybností dostala až k tomu vděku, který mi kape po obličeji a vysílá mí tím jasnou zprávu: „Jsem šťastná, že jsem udělala ten jeden klik a za všechny ty peníze nabyla těchto okamžiků, těchto vědomostí!“ Žádná kuchyň IKEI by mou nádrž sebenaplnění nedokázala uspokojit. Nádrž přetéká…

Seminář už tolikrát vypadá, že se chýlí ke konci a pak vždy přijde ještě něco dalšího. Byl to emocionálně náročný kolotoč. V půlnoční místnosti jsme po skončení hudby všichni silně spoutáni provazy vděku. Brandon není výjimkou. Kleká ke kolenům jednotlivých trenérů a slovy se snaží vyjádřit, co pro ni ty jednotlivé duše znamenají. Její oči však říkají vše. Mám chuť udělat doma to samé – přijet a políbit paty mých milovaných rodičů. Má vizualizace však naráží na čertíka reality a já se musím uchechtnout. Nejsou tady, nežijí to, ale to nevadí. Vím, že najdu ještě lepší způsob, jak jim to vše vyjádřit ve způsobu pro ně daleko přijatelnějším.

Energie v popůlnočním sále je opět zcela jiná než po Egu. Tam sálala Svoboda, zde je cítit Láska, Smíření, ale také únava. To je také důvod, proč většina účastníků kupuje poslední CD s muzikou, a vydávají se do snových výšin. Přidávám se ještě na chvíli k mezinárodní skupince a vytváříme poslední fotky.

Tým Brandon začíná rozkládat scénu: mizí pódium, ozvučení, židle i pultík se všemi nabízenými produkty Cesty. Ale opět není prostor pro nostalgii či smutek. Vizí cest s Cestou je příliš mnoho. Navíc mi v uších stále zní slova: „Jediné, co máte, je tenhle přítomný okamžik, po kterém přijde ten další. A pak ten! HLE! Jak jednoduché -  s tímto vědomím nelze uvíznout v minulosti či daleké budoucnosti.“ S tímto vědomím na pár hodin zavírám oči, s přáním ať mě toto vědomí provádí i do budoucích dní „Hlavně, až zase začneš vyšilovat s bakalářkou a dalšíma státnicemi, Irčo,“ rýpne si racionální mysl. Ale srdce je příliš otevřené, posadí si tu rejpalku hezky do klína a nechá jí tam spočinout.

Naše automobilové koště nakopáváme druhý den v osm hodin. Cesta ubíhá neskutečně rychle. Snad je to tím, že pouštíme jedno CD s mantrami za druhým a zpíváme a zpíváme. Čůráme holandsky i německy a náhle projíždíme tou českou známou Prahou. Zamyslím se… A v tom přichází sdílení zprava: „Je legrační, že když někomu řekneš „promiň“, zamyslel/a jsem se, často vlastně v tom daném okamžiku na NIC nemyslíš, jsi jen v tom krásném  ‚beautiful nothing‘.“ 

BLIK. AHA! Nějak se na tom pražském nádraží nemůžeme rozloučit, jako bychom byly všechny z karamelu. Sladce se táhneme v objetí od jedné k druhé, až se po nás druzí otáčejí. Jsme v naší vlastní energii, kterou jsme vypustily po otevření oken auta, kde se celou cestu zpívalo. Okolí to karamelkové cvrlikání ani pochopit nemůže.

Stejně jako nikdo nechápe, když se s Mariannou před pražským metrem tiše loučíme s rukama v pozici NAMASTE. Slova by zde totiž byla zcela přebývající!

Sedám do vlaku a vytahuji noťas. Mám příliš mnoho energie, která musí ven! Píšu a píšu! O noviny nestojím, všechno už vím. O čokoládu nestojím, jsem emocionálně zcela saturovaná.

Po dvou hodinách se mé zběsilé prsty zklidní a já se soustředím na ubíhající zeleň.

Koukám se z okna a přemýšlím, proč lidé potřebují televizi. Po pravici mi taky běží obrázky – daleko malebnější, než jaké by kdy odvysílali na TV Nova. Něco je ale jiné – ty obrazy jsou jaksi čerstvější, stromy zelenější. Jakoby se přeskupily. Napadlo vás někdy, že v ceně lístku vlaku máte i vstupenku do muzea živých obrazů, kde nemusíte chodit, ale pouze se pohodlně usadit a jen pozorovat, jak se vám jedno dílo samo mění v druhé? Zírám na tu nádheru jako v Cinestaru a z hloubi břicha mi vyplouvá na povrch melodie Beautiful Nothing. V tom pohledu je obsaženo všechno, a vlastně je zcela myšlenkově prázdný.


Cesta má zelenou!

8.9. 2013
Vypasených deset dní s Vipassanou

Pod konečky prstů cítím klávesnici a pozoruji své pocity po těle. Jsou velmi příjemné… Dnes jsem se vrátila z desetidenního kurzu meditace. Všechno tak ještě doznívá a já se v myšlenkách vracím do Velkých Losin, kde probíhalo několikadenní Krocení zlé mysli.

Nultý den, v den příjezdu, odevzdáváme naše cennosti. S radostí se zbavuju mobilu. Jupí, to bude paráda! Pravidla jsou pravidla, a tak již s těžším srdcem dávám do pytlíku i propisku s mým milovaným notýskem. Žádné psaní, ani čtení po dobu kurzu. Po večerní polévce následuje rozprava o technice a po ní chodby penzionku utichnou – bylo vyhlášeno „ušlechtilé ticho“ až do konce kurzu. Mimo učitele, který nám poskytuje rady týkající se techniky a  manažerky, na kterou se můžeme obracet s materiálními záležitostmi, není dovoleno s ostatními účastníky kurzu mluvit. Zakázán je také oční kontakt, gesta nebo jakékoliv doteky. Na první pohled se to vše může zdát striktní. Jak jsem však v průběhu kurzu zjišťovala, i to „sebeblbější pravidlo“(a nebylo jich dle mojí hlavy málo), mělo nějaký smysl a na konci kurzu se mi to krásně poskládalo jako puzzle.

Ušlechtilým tichem se spustila neskutečná věc. V okamžiku, kdy přestanete mluvit, zjistíte, jak šíleně brebentící mysl máte. POŘÁD NĚCO ŘÍKÁ! NEUSTÁLE NAD NĚČÍM PŘEMÝŠLÍ. A POŘÁD A STÁLE. DOKOLEČKA DOKOLA. Hlava se mi z toho točila tak, že jsem nakonec usnula..

Den první – zvoní zvoneček. Jsou čtyři hodiny ráno a za půl hodiny začíná  první meditace. Program následujících dní je jasný – MEDITOVAT. Od půl páté do devíti. S výjimkou času na snídani (půl sedmé), oběda (jedenáct) a odpoledního jablíčka (pět) – MEDITOVAT. Někdy hoďku v kuse, jindy dvě. Každá „změna“ programu je ohlášena zvonečkem. Po ranní snídani se před penzionem procházím prostorem vyhrazeným pro ženy a slastně usrkávám zelený čaj. Oddávám se myšlenkám – jedné po druhé. Hmm, asi nebude takový problém si program následujících dní zapamatovat, moc se asi měnit nebude. Teď je mi fajn, ale vydržím to devět dalších dní? Nebude to trošku nuda?
Bylo to nahoru a dolů…

Člověk v běžném životě sedí mnohdy i více než deset hodin denně. ALE SOUSTŘEĎTE SE 10 HODIN DENNĚ NA SVŮJ DECH! Na první pohled vás možná napadne: „Jak prosté, že?“  Jen dýcháte – nádech výdech, nádech, výdech. Kyslík vchází, oxid uhličitý vychází. Po několika hodinách se vám však začnou ozývat kolena, kyčle, ramena…

V každé volné pauze jsme první tři dny vyčerpané vyběhly (kurz byl oddělen pro muže a ženy) na dvorek a lehaly VYŘÍZENÉ NA TRÁVU. Proč si tohle proboha dělám dobrovolně? Tohle má být jako meditace?

Pokyny se stupňovaly – nyní si máme uvědomovat, že nám do nosu jde studenější vzduch, než vychází ven. Vnímat chloupky v nose, a pak taky vnímat POCITY na okraji nosu. Pocity ne ve smyslu emocí, ale ty na fyzické úrovni: šimrání, svědění, hřejivý pocit, brnění – COKOLIV! A jen to cítit a pozorovat, nic víc. JAK SNADNÉ ŽE?
NO VŮBEC!

Kdybyste věděli, jak ukecanou mysl máme. Ze začátku jsem měla pocit, že osm hodin pozoruju všechny ty filmy, co moje mysl vytváří a jen dvě hodiny svůj dech (a to teď asi dost přeháním…). Bylo to neskutečné! Když se ztišíte, mysl začne ožívat. Začaly se mi vybavovat nejrůznější vzpomínky z dětství, o kterých jsem už ani nevěděla. Na racionální úrovni jsem věděla, že si buňka(tělo), pamatuje KAŽDÝ  okamžik vašeho života – tam, ve Velkých Losinách jsem si to ale prožila. Všechno to tam máme. Bez mluvení, se mi vybavovaly všechny dětské pohádky, počítačové hry, písničky (PROBOHA KOLIK MÁM V HLAVĚ TEXTŮ!!!), jen tak vyplavala na povrch nějaká vzpomínka spojená s jídlem.

Jindy jsem se myslí nechala unést zcela nepozorovaně a až po nějaké době jsem si uvědomila, že mi „před očima“ vytváří nereálný příběh, ale to, že není skutečný mi došlo až záhy.

Řeknu vám, nebyl to vůbec jednoduchý úkol – pozorovat dech. Třetí den jsem na sebe měla zlost. Ptala jsem se sama sebe, co tady dělám a Mysl se jen pousmála a odpověděla písničkou od Coldplay – Nobody said it was easy.
Říkali to. Že přijde bolest, marnost. Znala jsem, co se o Vipassaně říká…ale zažívat to – to byla jízda, skutečně jako na houpací lodi, kterou jsem jako malá tolik milovala.

Nevím, ve kterém okamžiku se to prolomilo, ale najednou se stalo, že jsem při jedné meditaci zbystřila. Na horním rtu jsem cítila ty miliony malých chloupků a i to, jak mezi nimi prochází můj dech. A jak to podivně lechtá – projel mnou pocit  naprosté fascinace!

Každopádně kurz byl skutečně jako houpačka: ráno jsem vstávala s euforickými pocity a těšila se na celý den, odpoledne jsem se cítila vyčerpaná, nenáviděla jsem (ano, skutečně TAK SILNÉ MÉ POCITY BYLY) celou tu vyplněnou přihlášku a všechny ty potvrzující e-maily, že JAKO FAKT PŘIJEDU.

V průběhu deseti dnů byly okamžiky, kdy jsem měla chuť manažerce, která pravidelně zvonila, vytrhnout kovový zvoneček z ruky, aby ten zvuk moje uši  už neslyšely a mé rozbolavělé tělo již nemuselo znovu usedat do tureckého sedu.

V průběhu deseti dnů jsem mnohým z vás napsala dlouhé a krásné dopisy. Bohužel je nikdy nedostanete, tak mi to odpusťte. Byly jen v mé hlavě. Ale složila jsem nádhernou svatební promluvu a krásný tklivý dopis a spousty básniček. Všechno to však byla pouze slova vytvářející myšlenky a ty se rozplynuly podobně jako ranní mlha.

Stejně tak se rozplynula i moje další představa o tom, jak se tak asi člověk cítí na meditačním semináři.

Možná si teď říkáte: „Proboha, ta je šílená, proč si působila tolik bolesti a zůstávala tam? Co je to za metodu.“ Věřte, že i já jsem si to často říkala.

Někdy jsem chodila dokolečka dokola na dvorku. Měla jsem maximální deficit sportu. Bylo mi smutno. Koukala jsem za ten pitomý provázek, na kterém visela cedulka „Zde končí hranice kurzu. Nepřekračujte prosím tuto hranici,“ a viděla za ní zelené lesy a hory a ptáky jak krouží. Všechno to byly však jen pocity, které zase odešly.

Když jsem totiž usedala k meditaci, něco se postupně měnilo. Poté, co jsem vzdala boj s myslí, se sama - zcela přirozeně - utišila, a já podle instrukcí postupně začala pociťovat ty drobňoučké pocity na celém těle. Cítila jsem chvění tváře – to chvění, které tam je, když si na obličej mažete krém. Jen jsme příliš zaměstnáni tím, že hodnotíme kruhy pod očima, nebo už se strachujeme, zda stihneme ranní autobus, a tak je nevnímáme.

Cítila jsem brnění v celých rukách až do špiček prstů. A se zatajeným dechem v průběhu týdne sledovala, že když chytnete hrnek, z jedné strany vás ruce hřejí, ale zvenku nepřestávají studit. Kolikrát jsem pak v pauze jen tak seděla na houpačce s hrnkem, houpala se a říkala si: „Sakra, všichni mladí by se měli od těch starších lidí sedících na lavičkách v parku učit! Mladí lidé by měli přicházet dříve na to, jaká je to NÁDHERA, jen tak sedět, vnímat vlastní dech, teplo hrníčku a pociťovat ten euforický pocit štěstí. Ne až na stará kolena, až bude čas.“ V těch okamžicích jsem cítila hluboké pocity vděku, že zažívám učení Eckarta Tolleho, které popisuje v knize Moc přítomného okamžiku, v praxi.
UVĚDOMOVÁNÍ SI POCITŮ! To je TO, co se na kurzu dělo. Těch pocitů, které jsou s námi čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnů, tři sta šedesát pět dní v roce. Těch pocitů, které zaregistrujeme až když se spálíme. Až když nás sklepne chlad. Až když se někdo dotkne našeho ramene.

Najednou sedíte hodinu, dvě se zkříženýma nohama a ani nevíte jak. Mé přání se splnilo! První dny jsem si přála, abych za těch deset dní zažila alespoň jednou jedinkrát stav, kdy se mi hodina bude zdát jako minuta. A kdy nebudu cítit ty nepopsatelné pocity štěstí, že slyším zvoneček oznamující snídani, ale spíše smutek, že už je konec – i ty okamžiky přišly! Odešla i ta bolest. Neboť i bolest je jen pocit. Je to neskutečné a je mi jasné, že tomu asi řada lidí nebude rozumět.
Možná si říkáte: „Bolest je snad od slovesa bolet – tedy má logicky vytvářet nepříjemné pocity a má bolet!“ Na kurzu jsem však postupně začala chápat, že není rozdílu mezi bolestí a příjemným pocitem. Oba totiž něco spojuje – jsou pomíjivé. Ale rozumím tomu až nyní, až když jsem to prožila na vlastní kůži, na každičkém póru své buňky.

Ale musela jsem se tam dostat skrze dost zajímavé stavy. Byly okamžiky, kdy jsem proklínala, že nemám „normální“ kamarády, se kterýma bych si jen tak zašla na dvě piva a pizzu. Ale ty zmizely ve chvílích, kdy jsem ležela na trávě, moje smysly byly zostřeny tak o 120 % procent a hlava byla zcela vymetená. Každý, každičký zvuk jsem vnímala intenzivněji. Někdo „položil“ vidličku a já měla pocit, že jí praštil. Kýchnul a já měla pocit, že ohluchnu. Chodila jsem dokola na tom stejném dvorku, ale už jsem nevnímala to, že tam někde jsou hory a že tam někde bych mohla lozit po skalách. Najednou jsem se netrápila, že bych se mohla cítit tak a tak ne. NE, byla jsem tady a teď! Pochopila jsem, co znamená, když si do Googlu hodíte Vipassana a přečtete si: „Vidět věci ve skutečnosti takové, jaké jsou“. Čtete to, chápete to, ale až když to PROŽIJETE – pochopíte to i uvnitř.

Najednou jsem nezáviděla ptákům nad hlavou. Procházela jsem se bosá po trávě a plakala jsem, když jsem přešla ze slunce do stínu – najednou mým tělem projely úplně jiné pocity. Stála jsem vedle stromu a vnímala všechny ty fyzické pocity po těle. Jak mě šimrají vlasy na zádech, jak mi slunce hladí tvář, jak mě lechtají kalhoty na stehnech. A do toho všeho jsem neustále cítila, jak každá buňka vibruje – všude na těle.

„Jsem jen vibrující energie!“ konečně jsem pochopila, co píšou ve všech těch knihách!

A další slza: TOHLE VŠECHNO JE S NÁMI POŘÁD! Jsme jenom tak zbrklí, tak roztěkaní, naše mysl je tak hrubá, tak daleko od přítomnosti. Lítá si někde v budoucnosti nebo se topí v minulosti, že ji to zcela uniká. Moře slz: kéž by to mohli prožívat všichni…

Přečetla jsem spoustu knih o tom, že myšlenka má určitou vibraci. Že jídlo má určitou energii, ale až tam – ve Velkých Losinách – jsem to skutečně plně pochopila! Protože jsem si to prožila.

Vnímala jsem plně a uvědoměle, jak čaj teče trávicí trubicí až do břicha a tam začíná hřát. Cítila jsem, co se děje s mou náladou, když jsem dostala oběd – tolik radosti! Tak nádherná emoce! Najednou byly ty tam strachy, obavy a zásady co by se mělo či nemělo jíst. Jaký čaj je nejzdravější –Jemča čaj náhle chutná TAK lahodně! A chleba s máslem a solí se stává pokrmem Boha.

Při těchto okamžicích se mi vybavilo motto jedné mojí přítelkyně: „Žij a nechej žít.“ Začaly mi docházet různé souvislosti věcí, které jsem dřív sice neodsuzovala, ale ani náhodou plně nechápala. Třeba, že někdo nepije nikdy kafe. Nebo žádný alkohol. Nebo, že někdo nikdy nesní jiné jídlo než připravené od určité skupiny lidí – buch ho a hned má cejch sekta. Že jídlo z mikrovlnky fakt asi nebude pro to tělo to nejlepší.  „Jste TO, Co jíte.“ – och, jaká je v tom Pravda! Všechno jsem to věděla, ale až nyní, když jsem si to plně prožila, jsem to schopná i pochopit.

Odkryla se mi taky skutečnost, že celý náš život je jedna velká honba za určitými emocemi. Chceme být veselí a šťastní. Cítit se jedinečně nebo výjimečně. V bezpečí a zajištěně. A proto rozjíždíme různé hry, kterým říkáme životní strategie: chodíme do práce, vyděláváme peníze. Jezdíme na dovolenou, chodíme do kina, pijeme alkohol, kupujeme si lístky na koncerty. Ale rozumějte mi správně, neříkám, že je to špatně. Jen jsem najednou pochopila, jak se někdo může tady toho všeho vzdát, opustit světský život a jít žít jako mnich nebo mniška. Oni totiž všechny ty EMOCE zažívají TAKY! Jen se rozhodnou se k nim dobrat jinou cestou, možná i jaksi snadnější. Nepotřebují k tomu drahé auto nebo hodinky a mohou mít pocit naplněného života. Nepotřebují chodit do steak housu, a přesto z jídla mohou mít právě takový euforický prožitek. Nepotřebují jezdit na kraj světa, aby se pozastavily nad krásou západu slunce.

Jedno ráno jsem zase snídala tu stejnou ovesnou kaši se švestkama a cítila jsem se tak šťastná, že jsem měla strach, že to neunesu a vypísknu radostí. A byla to hodně podobná emoce té, jako když jsem na Mallorce snídala se sestrou v pekárně místní, španělské dobroty a zapíjela je kávou.

Jindy jsem kousala okořeněné brambory, přikusovala  k tomu salát a cítila jsem stejnou svobodu, jako když jsem toto léto seděla na pláži, koukala na hvězdy a uždibovala pizzu potaženou sýrem.

Stejné pocity, stejné emoce. Ale i ty pominuly – vždyť je to jejich přirozenost.
Pozorujíce pocity v těle, jak neustále vnikají a zanikají – všechno se začalo propojovat. Lidé se rodí a umírají – přirozené. Den střídá noc. Ráno bylo nádherné slunko. Chladno se ohřálo od paprsků slunce a začalo hřát po těle, ale pak zašlo a přišel zase chlad a večer – večer byly na obloze hvězdy!!!! Byla jich celá obloha a všechny ty hvězdy se mi vešly do jednoho oka. Nemohla jsem odtrhnout zrak. A my chodíme do kina…

Všechno je samozřejmě pomíjivé. Jsem si vědoma, že i má radost se možná zase zeslabí. Že přijdou shony, spěchy. Přesto jsem však nejednou přemýšlela: proč tak často nevnímáme tak silnou radost a vděčnost za ten kus krajíce na snídani? Ano, ano zase ta naše mysl. Zkuste si zítra ráno sníst váš krajíc chleba a celou dobu přitom pozorovat váš dech a jen pocity na těle, které při tom cítíte. Vnímat každý zkus vaší čelisti. NE, takhle běžně skutečně nefungujeme. Co dvě minuty se koukáme na hodinky, máme obavy, zda stihneme autobus. Strach, že neodprezentujeme daný produkt správně a z toho důvodu se neprodá a proto nezaplatíme účty a nebudeme mít dost peněz na to, abychom si koupili pěkné tričko nebo lístek do divadla. A přitom, kdyby někdo v ten daný okamžik zmáčknul tlačítko PAUSE, není nic víc než jen vy a ten chleba. Tak proč mu alespoň na malou chvilku nevěnovat trošku pozornosti? A pak řešit autobus. Všechno hezky krok za krokem. Zkoušet to, je cesta k úspěchu. Jak je to celé těžké mi došlo den desátý, kdy jsme začaly mluvit. Oběd, brebentění, pohledy a najednou máte spooousty myšlenek a už necítíte tu slanost soli na másle tak intenzivně.

- Ach ano, jsem chytrá jak žárovka a zároveň cítím ve vzduchu závan výzvy: kurzem to vše teprve začíná – bude potřeba to začít žít v reálu. A já se na to TĚŠÍM! -

Přijela jsem zpět a sdílela a začaly se ozývat hlasy: „Devět dní mlčení, to je trošku přehnané, ne?“ HaHa, kolik jsem se toho zase naučila! Je to neskutečné. Byly jsme skupina žen (po dobu semináře byli muži i ženy odděleni a potkávali jsme se pouze v meditační hale). Znala jsem jen tři dívky asi tři hodiny svého života – takže jsem de facto neznala nikoho. A přesto přeze všechno, se v tom ušlechtilém tichu začaly vytvářet sympatie a nesympatie. Jakto?

Odkud ty předsudky? Nic jsem o nich nevěděla, nic mi neříkaly, nic mi nedělaly a přesto jsem cítila, že některou mám radši, jinou méně. To zase ta Mysl! Jak ta hlava byla popletená, když jsme poslední den začaly mluvit a já jsem s překvapením zjistila, jak je ta či ona osůbka skvělá a sympatická. Ale do té doby ne, byla zlá, divná, zamračená. Dobré zrcadlo.

Zrcadlo! Zvláštní to vynález, že? Vymyslel ho někdo, aby nám zrcadlilo naši skutečnou podobu. A jak často před ním stojíme  a trápíme, že nejsme dost štíhlí nebo svalnatí, míň vrásčití či víc usměvaví. Stejno stejné je to i s lidmi, jen tady používáme trošku jinou strategii. Lidé nám zrcadlí naše nitro, naše vlastní témata, ale než abychom to pozorovali, raději té osobě dáme nálepku „nesympatický“, „arogantní“, „cynický“, „narcistický“. Soudíme a odsuzujeme tak  ve finále však jen sami sebe…

Mluvila jsem o gestech, pohledech – došlo mi, jakou neskutečnou mají sílu. Někdy jsem měla dobrou náladu a pohledem jsem se střetla s očima někoho, jehož výraz byl skleslý, smutný nebo takový jakýsi povadlý. Půl dne jsem pak přemýšlela, co jsem té osobě asi mohla udělat, že je na mě naštvaná. PŘESTO, ŽE JSEM TU ŽENU NEZNALA! NIKDY JSEM S NÍ NEMLUVILA! ANI SE S NÍ ZA CELÝ DEN MIMO TEN JEDEN JEDINÝ POHLED NEPOTKALA!!!

Dokážete si domyslet, co nám ta hlava páchá za domněnky v běžném životě, že?
Jednou po meditaci jsem v meditační hale vyhledala očima kamaráda, který mi o Vipassaně kdysi řekl a v lednu 2013 se zeptal: „Pojedeš na kurz?“. Jsem po meditaci, póry buněk zostřeny a naše pohledy se potkaly – beng! Tělem mi projelo tsunami emocí z břicha až po hlavu. Jeden vzdálený pohled, napříč celou místností. Z rohu do rohu.

Dokážete si představit, co se s tělem musí dít na biochemické úrovni, když se na vás někdo dokonce i usměje nebo dotkne?

Někdo jiný v mém okolí na pravidlo mlčení poznamenal: „No to jste se asi moc nepoznaly, když jste furt jen mlčely.“ Omyl! Začnete vnímat zcela jiné věci. Vnímáte, jak ta osoba našlapuje, a jak si užívá okamžik. Jaké má ráno zvyky. Kdy si češe vlasy. Jaké má pohyby těla. Ale někdy se necháte strhnout a zase té osobě vymýšlíte příběhy a říkáte si, že je na vás určitě naštvaná nebo smutná – a po kurzu opět zjišťujete, že to tak být vůbec nemusí.

Zajímavé byly taky okamžiky u jídla. Máte doporučeno nenavazovat oční kontakt, takže kam se díváte? Buď tupě před sebe, nebo do svého talíře, nebo do talířů sousedních. Pokud zrovna nepolykáte a nejste plně v přítomném okamžiku s chutí té výborné pečené brambory, vaše mysl už zase hodnotí: Nedala sis na talíř nějak moc? Proč ona má míň? 

Jindy: nedala sis na talíř moc málo? Nebudeš mít hlad? Nebo ty strachy: Hej! Jak to, že ona má okurkový salát? Ten já jsem neviděla! Doufám, že tam bude!!!
Dezert, dezert už přinesly dezert! Dojím první, nebo si půjdu radši vzít hned? Aby na mě zbylo! Ale jo, je tam dost. Skutečně? A co kdybych si šla jako přidat naklíčenou cizrnu a při zpáteční cestě si vezmu tu sušenku taky?

No…byla to legrace. Jídla bylo vždy dost, ale stejně vám to tam hlavou běhalo. Až jsem chvílemi přemýšlela, jestli to není nějaké vědomí buněk z dobu komunismu, nebo válek.

Na semináři člověku v tom tichu člověku skutečně na povrch lezou jen a jeho vlastní témata, někdy doslova řvou. Já například zjistila, že nesnáším, když mi někdo říká, co mám dělat. Stačilo, aby přišla manažerka a řekla mi: „Irenka, zde v meditační hale se nesmíte protahovat.“ Nebo jindy: „Irenka, prosím vás jíme v jídelně, ne venku.“ A hle – vztek byl na světě! Kolikrát byl tak silný, že jsem začala kroužit jako lev v kleci dokolečka a dokola po dvorku (za těch deset dní jsme tam vyšlapaly s ostatními ženami solidní chodníček). Když se to stávalo poprvé, jen jsem zběsile chodila, ze začátku mi byly na nic techniky typu „ODDĚL UDÁLOST OD VLASTNÍ INTERPRETACE!"

Vždyť mě JEN upozornila, že se tady nemůžu lehat na zem a protahovat kyčle, v pohodě ne?
No to teda není v pohodě!!!
Proč ne? Čeho se tím dotkla?
No mě? Mojí svobody!!!

No byla vám to kolikrát legrace..     

Jak to dopadlo? Jako obvykle – ten pocit po chvíli odešel.


Taky jsem si zpracovávala svou „čtyřkovskou“(jeden z devíti Egotypů z Enneagramu) potřebu být nenápadně středem. Tím, že víte, že se máme každý soustředit sám na sebe. Nejsou dovolena žádná gesta, oční kontakt, odpadá takové to běžné pozorování toho, co ten či onen člověk dělá. A moje ego trpělo…COPAK MĚ SKUTEČNĚ NIKDO NEVIDÍ? Ach, jaké to hry.

Je zde jeden zážitek, o kterém nelze říct ani ani že mě pobavil, ani zarazil – prostě se stal. Každé sezení začínalo slovy: „Začněte znovu, začněte s klidnou a vyrovnanou myslí.“ A pak, po jedné meditace jsem pozorovala, jak jedna z účastnic bere kámen z ohniště, jde do rohu dvorku, zvedá ho nad hlavu a několikrát jím vší silou mrští o zem. Možná vztek, možná ne. Nevím, jen jsem se sama sebe ptala – kde je ta vyrovnanost teď? A opět mi došlo -  v reálu to bude o dost těžší..

Samozřejmě byly i věci, se kterými jsem plně nesouhlasila. Je určitě úžasné se učit své emoce pozorovat a nereagovat na ně, jak to učí tato technika. Ale občas mi přijde přirozenější dát emocím volný průběh a  dovolit plně procítit hněv, smutek nebo strach – zde cítím velký vliv terapie Cesty. Někde se metody rozcházejí. První dny se to ve mně hodně pralo. Dají se ty dvě metody skloubit? Nebude to ve mně vnitřně bojovat? Postupně jsem však zjišťovala, že oba způsoby mají mnoho společného!

Cesta učí prožívat své emoce, dovolit se jim otevřít. Nabízí prostor, jak si řešit různá témata: vztek, strach, deprese, fóbie z výšek apod. Vipassana oproti tomu primárně říká: „Jen pozoruj.“ A já s vyvalenýma očima pozoruju, že najednou emoce, slova, gesta, které by mě dřív hluboce ranila, se jaksi smeknou po povrchu. To neznamená, že tu emoci necítím. Dřív, když jsem o téhle metodě slyšela říkat, máš jen pozorovat své city a emoce, říkala jsem si: „To je ale přece jejich potlačování“. Ne, spíš je to jako jakási imunita. Rozvíjení vědomí toho, že ten emocionální jed, který na vás plive okolí v podobně výčitek, arogance nebo trápení, se vás netýká. To neznamená, že necítíte soucit nebo lásku k těm lidem. Ale jste si vědomi toho, že je to JEJICH! Že jen oni sami si mohou pomoci a jediné, co můžete dělat, je to pozorovat a POKUD budou chtít, podat jim pomocnou ruku -  např. v podobě terapie, kde nahlídnout pod pokličku sebe sama. Nikomu však nepomůže, když strachy jedné osoby budete přenášet na sebe.
Tohle jsem – i díky Cestě  - už dávno věděla. Nyní po kurzu se mi to daří víc žít. Uvidíme, jak to půjde s časem.

Obě metody mají mnoho společného. Obě vychází z toho, že emoce i pocity jsou pomíjivé – vznikají a zanikají. Vipassana však apeluje na pozorování. Takže „cestářský způsob“ chci si vyřešit téma s matkou, nebo mé chronické žárlení s přítelem, by dle Vipassany bylo lpěním. A to je prý špatně. Dělat meditaci za účelem odstranění příčiny problému mojí migrény, je podle Vipassany nesprávný způsob používání techniky. Možná…Ale já se jen usmívám. Vím a zažila jsem na vlastní kůži, že i toto tzv. „lpění“ či chtění vyřešit si nějaké téma funguje! Cesta mi to dokazuje dnes a denně. Lidé odkládají deprese, dávají sbohem drobným neduhům i závažným onemocněním.

Moc se mi však líbila ještě jiná věc. U Cesty jsem zvyklá na větší sdílení o tom, jaký byl proces a jaký byl Zdroj a co se řešilo a tak dále. U Vipassany, jsem se ani po skončení semináře, nesetkala s tím, že bychom s účastnicemi tak intenzivně sdílely naše zážitky z projíždění pocitů po těle a meditací. A říkám si, že to není vůbec na škodu. Neboť až budete číst tyto řádky, každý z vás to bude vnímat jinak. Vaše mysl tomu dodá jinou barvu a chuť, apel umístí na jiné slovo. Každý má jinou fantazii. Ve skutečnosti budete každý číst úplně jiný příběh.

To stejné se možná občas dělo a seminářích Cesty, kdy jeden popisoval úžasný Proces a druhý byl skleslý, že nic takové nezažil a začal svůj Proces nesmyslně hodnotit. A přitom přesně, jak říká Brandon Bays i Vipassana: veškeré očekávání účinek jen zaplašuje. Chtěla jsem cítit brnění po celém těle, ale to přirozeně zmizelo. Chtěla-li jsem v minulosti zažít silný Zdroj, nestalo se tak. Začala jsem si jen tak projíždět tělem a skenovat pocity a zkoumat je část po části, jako bych si hrála a buch – explodovalo mi břicho a uvolnilo se neskutečné množství energie. Odevzdala jsem proces do rukou Milosti a prožila jsem táborový oheň 
s anděly.

Nemít žádná očekávání = klíč k úspěchu.    
Brandon nám tolikrát říkala: „Tělo tě vede“. Teď její slova dokonale chápu. Vymyslela úžasnou metodu, jak zabavit mysl: „Dej na vozidlo tlačítko s příčinou problému a pak se nechej vést“. Mysl má úkol, je spokojená. A tělo vede.
Co si tedy z kurzu odnáším? Co pro mne bylo přínosem? Je toho tolik…
Rozbila se má představa o meditaci – meditace má mnoho podob a cesta k vyrovnanosti může vést i přes výkyvy nahoru a dolů.

Odseděla jsem sto hodin s rovnými zády! V dosavadním životě jsem snad nikdy jsem tolik vzpřímeně neseděla! V jedné meditaci mi dokonce projelo nevídané horko i tam a já zažila, jakoby mi někdo sundal krunýř kolem krku. Snad poprvé jsem plně procítila své tělo a uvědomila si, jaká je to nádhera být vzpřímená a cítit mezi lopatkové svaly.   




Byla jsem nervem. Byla jsem uvnitř svého vlastního svalu. Jsem jen jedna vibrující buňka!

Vědomě jsem snila! Jak se vám začne otevírat mysl, vy spíte a sníte, ale víte že sníte. Jedna příhoda. předpolední noc jsem měla sen: zdálo se mi, že vezu sestru Týnku na letiště. Jely jsme vlakem, autobusem, autem, PŘES ŠUMPERK. Zcela nesmyslně…Cítila jsem pocity spěchu a napětí tak reálně, jakoby se to všechno odehrávalo zcela reálně. Když jsme nastupovaly do autobusu a řidič nám říkal: „To nemáte šanci nikdy stihnout,“ projela mnou vlna zoufalství a pak si něco ve mně řekla: „Zklidni mysl, uvědom si svůj dech, nádech výdech…“ a hle všechny pocity náhle zmizely a já zjistila, že ležím  jen v posteli…

Během jednoho jediného dne jsem zažila, že se mi nálada milionkrát vystřídala: od euforických stavů, až po smutky, vzteky, sklíčenost a zase zpět k radosti a často konče u rozmrzelosti z vyčerpanosti. Byla jsem šťastná a za dvě hodiny na to, jsem měla splín jak mrak. V místě, kde jsem byla odstřižená od veškerých vlivů, kde mě nikdo nemohl ranit slovem. Kde nebyl žádný spěch. Povinnosti nebo stresující okamžiky (až občas na ten zvonek :D). A přesto ta nálada byla jako na centrifuze, na které jsem sice nikdy nebyla, ale z téhle, kterou jsem zažívala já mi bylo někdy dost úzko a nevolno.

Odnáším si tedy uvědomění toho, že je naprosto v pořádku během jednoho jediného dne prožít celou škálu pocitů a emocí. Důležité je se nesmeknout a nezačít se v některém z těch pocitů ňahňat, ale hezky se učit klouzat po povrchu. Surfovat jako na vlnách: někdy je to příjemné, jindy pocítíme strach v celém břiše. Ale vše je neustále v pohybu, neustále se to mění! Stejně jako ten den a noc. Úsměv a pláč. Nádech a výdech. Radost a smutek.

Přijela jsem jako bzučíčí čmelák, který poplašeně přelétal z jedné kytky na druhou. A za celičké léto nebyl schopný pořádně usednout na jednu jedinou, ze žádné pořádně neochutnal. A to všechno jen proto, aby mu náhodou neunikla chuť té druhé. Odjíždím jako ten brouček - kterého jsem po jedné meditaci hodinu pozorovala – který si před mýma očima v trávě protahoval slastně a pomalu krovky, jako závodník chystající se k běhu. Ano, koncem kurzu závodní trať totiž teprve začíná.

Dostala jsem klíč! Klíč v podobě krásné techniky, která zapadá do zámku a pomaloučku odemyká okovy v mé mysli, abych přestala být jejím otrokem. Neznamená to tedy, že odjíždím jako plně vyrovnaná žena žijící dvacet čtyři hodin teď a tady. Ale mám v kapse klíč! Mám uvědomění si vlastního dechu – a TO, jak jsem zažila, není vůbec málo!

6.11.
 -McJourney Story -

Je 3. den semináře Intenzivky. Mám po procesu. Jdu do sálu, kde světová autorka Brandon Bays zrovna mluví o závislostech. V Okamžiku, kdy zmíní čokoládové brownies a já se mám začít propadat skrz emocionální vrstvy, u té třetí se mi v mysli objeví nápis McDonalds. Tentokrát nepotřebuju svolení Vesmíru. Beru kabát a odcházím z luxusního hotelu. Čert vem, jestli je to tím pocitem výjimečnosti, že jsou všichni ostatní v sále a JÁ mám svobodu jít pryč. Vše je JEDNO, když mám v kabelce čokoládového muffina.

Tupě zírám, jak mi McZaměstnanec vyrábí strojové kapučíno (to nebude fair trade káva) a zalívá ho plnotučným mlékem – mise „zacpat emoce“ dokonána.
Ujídám našlehanou pěnu a přemýšlím, jak se cítím. Je to selhání, že jsem si dovolila v době semináře „jako trenérka“ kávu? Ne, je tam prázdno – je to neurčité…

Do obličeje mi svítí slunce.

Ráno jsem si zpracovávala vztek na celou slavnou terapii Cesta a všechny ty úžasné, usměvavé a zářící lidi, kteří se objímají a za rohem se hroutí ze svých sraček, co nosí uvnitř. Kteří básní o metodě, o zdravé stravě a o víru energie a když přijdou domů, dostaví se klasická únava a vyčerpanost. Dopadnou na nás všední dny.
Dřív jsem po všech seminářích cítila rozčarování. Prožívala jsem hluboké zklamání a pocity selhání. Bylo to, jako bych z Iluze pravdy vstoupila do hluboké propasti Lži-Matrixu. A neuměla jsem skákat, ani stavět mosty.

Byla jsem špatným architektem, který prožíval pocity zmaru, když neviděl smysl ve světě mainstreamu, a bičoval se za to, že TY energetické pocity ze Zdroje nedokázal prožívat po celou dobu po skončení semináře. Po skončení celého terapeutického programu se něco otevřelo – nová fáze. Nazvala bych ji obdobím: ZNOVU-NOVĚ-SE-PROBOUZEJÍCÍM.

Je to stav, kdy víte, že je víc než hmota a cesta z práce do práce. Je to stav, kdy máte veškeré informace a nástroje k tomu, abyste svůj život dokázali žít zcela plnohodnotně, tedy s veškerou škálou vašich emocí. A nyní je potřeba všechny tyto ingredience naházet do jednoho kotlíku a umíchat z nich tu nejchutnější polívčičku ŽIVOTA. Ten rendlík plný vonící polévky má nápis MŮJ.

Vaříme si vlastní polévku dnes a denně: někdy je to jen slabý vývar – to se slabě i cítíme. Jindy si tu polévku pěkně osolíme – a to jsou ty dny, kdy nám tečou slzy. Ani s pepřem není radno si zahrávat – neboť situace, kdy nás škrábe v krku z toho, že jsme nevyřknuli to, co jsme měli na jazyku, nestojí za nic. Jiné dny nám polévka nesedne a tlačí nás v žaludku… Jsou i dny, týdny, kdy do ní jen tak přidáme nějakou kombinaci koření, která nám obzvláště zachutná – to jsme plní energie a vzrušení, co přinese další den a další lžička. Pocity po těle jsou příjemnější, náš úsměv opravdový a hluboký. To máme chuť náš dar polévky sdílet s okolím, rozdat talíře, bez toho aniž bychom sami potřebovali jedinou naběračku. Život je vskutku kulinářskou dovedností.

Ale stejně jako občas nenaplníme očekávání rodiny a polévka chutná jinak než jindy, stejně tak se může vyvinout jinak i naše životní cesta. Náš proces. Jen je potřeba připustit to zklamání z toho, že naše očekávání se nesetkalo s naší idealizovanou vizí – výplodem mysli. Připustit, že to kyselo je moc kyselý a bramborák moc bramborovej.

Připustit si, že dokud se nestanu mniškou, budu i přes kouzelnou metodu Cesty, kterou miluju, sem tam propadat pocitům viny, zmaru a chutím na čokoládového muffina z nezdravého Mekáče.

Vědoma si toho, že mě pohání vlna nejistoty, ale zároveň i přívan vděku, vyškrabávám zbytky mléčné pěny a ďobu čoko drobečky z ubrousku. Na víčkách cítím kromě slunečních paprsků i únavu. V hlavě naprostý KLID.

Dřív jsem si myslela, že je to buď, anebo: Cesta, nebo „pozemský život“(uvědomuju si, jak to zni strašně!!!) Vzhledem k faktu, že se mi sbíhají sliny při pohledu na hranolky u vedlejšího stolu, asi ze mě 100 % vitariánka nebude. Ani necítím, že bych na sebe teď měla vzít roucho mnišky a odstřihnout se od možnosti jít do divadla – i když vím, že výsledná emoce bude v obou příbězích stejná.

Tyto tři dny mi daly opět jiný úhel pohledu, co znamená Cesta na mé cestě: jít, občas zabloudit, selhat a dát si muffina vítajíce veškeré emoce, které při každém soustu polykám. Jela jsem na seminář s očekáváním, že prožiju hluboké, uplakané procesy „jako tenkrát“. K čertu s tebou, Mysli Očekávající.

Zažila jsem totiž prožitky daleko hlubší: když k někomu pokleknete, šeptnete pár slůvek do ucha a on se propadne do Zdroje. Když spočítáte žluté banány a tím zajistíte, že výše cukru v krvi bude přiměřená pro všechny otevírající se srdce.
Dlouho mám strach z přijímání darů od druhých – i těch nejmenších drobností, posunků a pozorností. Tento víkend, jakoby tento pletivový konstrukt začal rezivět a kolem mé hlavy opět začala prosvítat ta pravda: Nabídneš-li své srdce na dlani, vlna Hojnosti Tě zaplaví!

Vnímám, co cítím, když to píšu – a ohbí tam zcela ta reciprocita v kapitalistickém slova smyslu: když Ty mně dárek na narozky, já tobě musím taky.

Namísto toho je tam prostá radost, která vzniká z prosté situace, kdy někomu věnujete pohled s NAMASTE.

A tak si náhle říkám, že něco na té Cestě bude.

Kdo by řekl, že mufín dokáže být TAK INSPIRATIVNÍ, že?

---------------
Pondělí. Všechno je opět v běžných kolejích. Nestíhám, nesvačím. Mám chuť křičet: „do prdele s celou tou zrychlenou dobou.“ Na radu kamaráda koukám pro zklidnění na hvězdy. Druhý den začínám zběsilý maraton nanovo. Strachy, že to nezvládnu. Strachy při pohledu na hodinky. Uhonění. Nejistota v sobě sama. Kolotoč myšlenek.

A do toho mi chodí maily typu: „Moc na vás myslím!“

„Chci být zase zpátky na tom semináři!“

                                       „Bylo tam tolik lásky 

„Proč si mám sundávat brnění, když mi pak první kolemjdoucí s radostí propíchne srdce?“

Hlavou se mi honí myšlenky na útěk. A okamžitě jsou vystřídány úšklebkem, že ani dráha asketické mnišky není řešením. Cítím hluboký vztek. Brní mi celé tělo. Lidé kolem mě mluví a já je neposlouchám, jsem za oponou vlastních myšlenek.
Do toho přijde otázka: „Proč ty všechny meditace a Cestu děláš? Pomáhá ti to vůbec?“

Mám chuť řvát.

Je 5. den po Intenzivce. A já jsem právě odprocesovala klientku, která si u ohně povídala s Nenávistí a Nedokonalostí. Cítím hlubokou katarzi skrze její proces. Pak je řada na mně. Namísto andělských karet otevírám těsně před procesem knihu Robina Sharmy Kdo bude plakat, až tady nebudeš. Otevřu to na stránce s nadpisem: NEBUĎTE NA SEBE TAK PŘÍSNÍ.
Nevěřím na náhody…

V procesu, kde jsem rušila slib: „Nikdy své rodiče nezklamu.“ jsem se ve finále propadla do Zdroje  sedmi trpaslíků. Mé mladší Já bylo Šmudlou, které kope krumpáčem. Potí se a buší do pevné skály. Krumpáč je těžký, práce úmorná, ale ten Šmudla se přesto usmívá od ucha k uchu a zpívá si. A hádejte, co je výsledkem práce? Nádherně se třpytící diamanty!       
Je to přesně tak, jak řekla Jana Vlková: „Nikdo neřekl, že s Cestou to bude lehčí, ale neměnila bych!!!“
NAMASTE!