MEXIKO 2010

Když se sen stal cestou k cíli

Monday, June 28, 2010    

Tak se to nakonec opravdu stalo. Najednou stojím před blikající cedulí IB6401, MEXIKO. Asi to opravdu nebude jen vymyšlené místo na mapě, když se těmito dvěřmi chce odbavit spolu se mnou celá kopa lidí. Poslední češtinu jsem zaslechla když nějaké dvě české ženy vystupovaly z letadla: "Ježiš to bylo hrozné, to španělské děcko pořád mlaskalo, celé tři hodiny." "No to je ještě dobré, ale vedle mě jako seděli nějací manželé, kteří si pořád povídali. Ta jejich intonace byla příšerná!" V tu chvíli mnou projede ostrá vla čehosi-pryč! RYCHLE! NA chvíli pryč ze země donde la gente se queja!! Připadám si jak umžouraná myška-napuchlá, v požvýkaném oblečení a českým pasem v ruce. Davem jsem nesena až na mé sedadlo. Půl druhé ráno, tak dlouho jsem už nepařila ai na Stodolní, ani nepamatuju! Polštář pod hlavu, deka proti nepříjemné klimatizace, sklopit sedadlo(to je všechno?no dejme tomu) a dobrou noc. Celý let bych shrnula do pětibodů: usínám, probírám se o půl třetí když cinká vozík rozvážející něco teplého do žaludku, usínám, budím se a roznáší se káva a podává se snídaně, vyplňuju imigrační papíry zatímco letadlo přistává. Jsem tady a žadné zemětřesení, ale i tak mnou proběhne myšlenka: Mx tady jsem!

Wow..po všech těch filmem, kdy některým žadatelům zamítly tu či onu žádost se pěkně zapotím, když se modlím, abych všechny příslušné kolonky vyplnila správně(nechápu, jak na to lidi, co mají falešné pasy můžou mít žaludek). Poslední chvilka zaváhání přijde, když moje zavazadla projíždějí skenerem: projde to všechno, co vezu, neprojde(a to opět nepašuju žádné drogy-to už ale zjistil pes, který mě v řadě očuchal a uslitnul si na moje kecky).

Salida-a jede se autem: konečně chápu, co znamená tráfico v Mx: tam kde jsou dva pruhy se auta řadí do třech a následně se z ničeho nic zařadí do jednoho z bočních. Pokud vím, tak všechny mexické auta blinkry mají, ale těžko říct, jestli bysme našli nějaké španělské označení, protože je tady nikdo nepoužívá.

Rozlížím se kolem a první co zaregistruju, je že všude se na mě usmívají nějací pánové s mnoha sliby-politické bilbordy naznačují, že v Mexiku budou brzy volby.

Rozhlížím se po krajině-zeleno, hory pěkné. Na kopečkách se nachází ohromné množství skromných domečků. Vzpomenu si na Egpyt. Najednou zase projíždíme centry s multikomplexy obchodů, kin, barů.

Stojíme před bránou, tady teď budu na chvíli doma. Tak uvidíme.

První rozdíly a stejnosti

Wednesday, June 30, 2010    

První dny byly plného zjišťování drobných rozdílností a naopak stejností i přes fakt, že jsem daleko za oceánem. Tady je pár z nich. Musela jsem se pousmát vždy, když jsme projížděli kolem McDonaldů, Burger Kingů a Starbucksů. Jediný rozdíl, který mezi nimi byl, byl ten, že vyhrávaly svou velikostí nad ČR a často i nabízeným sortimentem. Pokud se zamýslím nad polohou Mx, které leží kousek od USA-původce celého procesu jménem globalizace(někdy možná spíše amerikanizace). Věc je vyřešena-pokud prostě nepojedu mezi indiány, spousta věcí bude stejná.

Věc, která mě naprosto okozlila jsou zdější univerzity, Obrovské komplexy, ve kterých se nachází vše, co studenti potřebují: studovny, krásné jídelny, moderní prostory, veliké zahrady na odpočinek i zábavu, spousta sportovního využití. Tady je opravdu vidět, za co si studenti platí školné-a že se zrovna nejedná o symbolickou částku. Ale proč ne? Za tohle bych se byla ochotná taky zadlužit. Navíc tady je vaše budoucnost celkem jasná-studujete-li dobrou univerzitu můžete vzít jed na to, že najdete v budoucnu i zaměstnání na stejně kvalitní úrovni. Možná i proto se tady vysokoškolským studiím říká carreras-kariéry. Když ne celý život, snad se mi poštěstí tady studovat alespoň jeden rok, další krásný sen.

Samozřejmě nyní jsem mluvila o lidech, kteří se školné pro své děti mohou dovolit-tedy ti s ekonomicky středním a vysokým statusem. Ti, kteří na to nemají peníze studují státní školy, které zdaleka nedosaují takových kvalit. Zkrátka zde je to přesně naopak než u nás-to, za co si zaplatíte má úroveň.

Když se koukám kolem sebe, přijde mi, že tito lidé si i přes vlny konzumentarismu uchovali svou skromnost. Dům je útulně vybaven a nekřičí žádnými moderními prvky. Nadobí, kuchyň vše si vás podmaňuje svou prostotou. V mojem domě není myčka-věc, kterou ksyž u nás v dnešní době rodiny nemají, tak se na ni často dívají skrz prsty. Na každém místě v domě najdete nějaký bordýlek, který přitahuje moje oči a já si představuju, jak by to vypadalo krásně, kdyby se ty věci srovnaly a daly tam kam mají. A v té chvíli si uvědomuji tu naši evropskou vycepovanost. Pořádek, pořádek, v prvé řadě pořádek. Ale jsme díky němu více šťastní? Už i k nám dorazil trend paní na uklízení, ale mít ještě někoho na praní a dalšího človíčka na žehlení? To asi ještě nějakou chvíli potrvá. Snad ten boom začne, až budu pracovat :D.

„Zvěrstva“ o hurikánu

Friday, July 02, 2010    

Pro všechny z vás, kteří se báli, že už si s váma nedám kafe, neopeču buřta nebo nezatrsám mám dobrou zprávu-přežila jsem. Je třeba si uvědomit, že Mexiko je tak trochu větší než naše ČR, takže když se řekne v Mexiku se zeměřesení změnilo v ničivý hurikán, ještě to neznamená, že mi to vzalo střechu nad hlavou. Zatím jsem se nepotkala ani s pouličními gangy, které mezi sebou momentálně válčí a sprchuju se ve vodě bez ropy. A jak jsem tedy prožila ty mediální trháky já?

Je devět hodin a já usínám jako utahané kotě-časový posun jsem zvládla dobře, ale odpoledne a zvláště večer se ještě pořád cítím trošku více unavená. Usnu jakmile najdu příjemnou polohu ke spánku. Asi ve čtyři ráno mě vzbudí nepříjemný zvuk, první mám pocit, že je to součást snu, pak protože zvuk neustává mi dojde, že asi někde někdo vykrádá někomu auto a spustil se alarm. Trvá to už asi pět minut. Jsem pěkně dožraná-asi nějaký amatér..Jdu se napít a alarm ustane. Chvíli se převaluju a pak usnu. Ráno lije jako z konve-no bezva a to jsem si myslela, že uteču před českýma záplavama..Nic mě nepobaví víc, než zjištění, že u nás jsou tropy.

U snídaně s rodinkou se dozvídám, že alarm ohlašoval zemětřesení a prý pěkně silné. No tak asi necítím nejenom nosem, ale ani tělem, protože jsem fakt nic necítila-ale nejsem na tom tak špatně-někteří příslušníci rodiny se zase podivují, že řval v noci alarm.

A huracán? Ten pociťuju ve výrazném ochlazení a vyčítání si, že jsem si ty džíny přece jenom měla vzít. Možná i jednu mikinu navíc.

Tož tak =)

První týden v Mx za mnou

Tuesday, July 06, 2010    

Po shlédnutí filmu Čokoláda, se rozhodneme, že je třeba udělat pro své tělo něco trošku více než jen válet šunky. Zaháníme pocit, že se nám nechce a převlékáme se do sportovního-jdeme běhat. Já prubnout svoje nové botasky, které jsem si Česka nepřivezla. Jedeme autem, je to sice celkem kousek ale je třeba jet kus rovně a pak se nesmyslně vracet, takže si celkem zajedeme. Legrační: panelák, druhý ještě vyšší, cesty kde fičí jedno auto za druhým, supermarket-a uprostřed toho všeho un Parque de arte. Mimo dvou bežeckých drah podél kaktusů, palem a nejrůznějších stromů, které se v pozadí bijí s bagry služící k vybudování nového jezírka mimo těch třech, které již park zdobí. Tři-dva-jedna-a correr. Šest kilometrů do těla a mám pocit, že budu lítat. Najdu si místo v trávě mezi dřevěným vozem na okrasu a krásným místečkem na posezení. Al hacer exercicios! Uno, dos, tres..Klikuju a najednou se kolem mě projde páv, padám smíchy. Rozhlédnu se kolem a spatřím naše české pohádkové zvíře, které se fakt celkem bojím-husa! Živá! Druhá, třetí.. A to nejsem v Zoo. Odvykám is strachu, nevypadá to, že zaútočí..nevšímá si mě. Přijde mi to..nevšední. No a to bych nebyla já, kdybych si u strechinku nevšimla, že celou dobu cvičím vedle hovínka od mojí husí kamarádky. Opakuji VEDLE-ale těsně. Mám na to nějaké štěstí. První den, co jsem přijela a šla projít ulicí, kde bydlíme mou umaštěnou hlavu pokakal nějaký pták-bude to rozhodně dovolená plná nekonečného štěstí.

Už při příletu do Mexika registruju mnoho plakátů s usmívajícími se bumbrdlíky, kteří hýří sliby: „Splníme, co jsme si předsevzali, nebo zmizíme,“ jiný agituje pro NE chudobě a kriminalitě v Mexiku. Ano, tuto neděli jsou v Mexiku volby. Když nahodím téma, zda půjde P. volit, říká, že nakonec ano, ikdyž v Mx vláda stojí za hov..Ujišťuju ji, že u nás to není o nic lepší. „Ale tady vláda strašně moc nakrade namísto aby to dala chudým, kteří nemají práci. Nikdo lidem bez práce nepomůže, tady není nic jako úřad práce.“ Důkazem jsou mi lidé, kteří se proplétají mezi auty, když stojíme na semaforu a nabízejí spousty nejrůznějších věcí-od hroznového vína, před kytice růží, barevné nitě, oplatky, kartáče na koberce, džus-cokoliv, na co si vzpomeneš. Jiní rozdávají letáčky restaurací a pizzerií. A pak je tady třetí skupina-je převlečená za klauny, římské bojovníky a zkouší, zda se někomu zalíbí jejich kostým a ocení ho nějakým tím drobáskem. Podobné „bojovníky o přežití“ potkáváme taky před supermarkety, kde nás píšťalskou upozorňují, když couváme, zda jsme v bezpečené vzdálenosti od sousedního auta a pak nezapomenou přicupitat s nataženou rukou.

Zpátky k volbám: v neděli jsou volby, proto veškeré bary v pátek sice nezavírají, ale mají zakázáno servírovat jakýkoliv alkohol. Když se ptám proč dostávám odpověď: „Abychom volili s čistou hlavou,“ a následný úšklebem je mi ujištěním, že je to pěkná hloupost. Většina lidí tak zůstává doma a otevře si nějakou tu lahvinku doma-jako my. Víno a langoš-divná kombinace? Zde všechno povoleno. A když chutná, není co dodat. K druhé lahvince se vytahují karty a hraje se poker. Začínám cítit kudy se bude ubírat moje štěstí, protože prohraju skoro všechny hry(vyhrála jsem snad dvakrát). To české přísloví kě uklidňuje. A vzhledem k faktu, že ten kdo prohraje pije..Ještě že to víno está tan rico =).

SOBOTA! Je domluven výlet do okolním dvou vesniček Tonantzin a Chipilo. Výjezd je domluven na jedenáct. V deset se posouvá na půl dvanácté, vyjíždíme o půl jedné. Snad stačí dodat-dámské jízda. V Tonantzintlanu si jdeme prohlédnout kostel, kde se mísí domorodé prvky s katolickými. Kostel je typicky barokní a tedy přezdoběný, ale zvenku vypadá jako z pohádky pro děti. Kostel pro mě dostává jiné grády v okamžiku, kdy nám mexický průvodce začně vyprávět příběh o kostelu. Kupodivu poslouchám celou dobu, padne jen jeden letopočet. Výklad je zajimavý a velmi emotivní. Žádný monotóní hlas slečny, která nám ukazuje na zámku parohy jelena a napádá vás ať pečlivě počítáte kolik je zrcadel. Je vidět, že tenhle pán má k ceé vesničce i městečku opravu blízký vztah.

Další zastávkou je Chipilo-zde mi všichni závidí, že nemám čich. Tahle vesnička je totiž široko daleko proslavena svými domácími výrobky z mléka-sýr, tvaroh, smetana, jogurt-jahodový, oříčkový, s papapájou a tak dál a tak dááál. Jediný problém tedy je, že krávy, které jsou součástí domáckých krámků, které nabízí veškeré mléčné domácí produkty, nevoní po fialkách.

Poslení zastávkou je brasilský raut. Jsou čtyři odpoledne a já umírám hlady. Začínáme tapas-tedy předrkmy. Servírují se malé kukuřičné tortily, dva druhy sýra, polévka, flambovaný banán. Následně si jdeme vybrat salát k obrovskému kolátému stolu. Odejít pouze se salátem by byl hřích. Člověk si může dát i nejrůznější druhy ryb, okusit různé druhy pečiva. No na vymenování pestrosti tabule bych potřebovala dvě stránky. Po té, co otočíme dřevěný kolík zelenou barvou vzhůru, začnou kolem nás proplouvat číšníci s velkými jehlemi a nabízí nejrůznějš druhy masa. Celkem je jich 30! U prvních dvou se vždycky P. ptám, co je to za maso, protože je nelze rozdělit pouze na kuřecí, hovězí a vepřové. Ale pak mě to přestane bavit a dělím je jen do dvou kategorií. Výborné a ještě lepší. Zkusím všehovšudy šest druhů a obracím kolík červenou barvou vzhůru. STOP! Jsem full. Většina lidí musela za vstup zaplatit, popravdě řečeno netuší jakou částkou. My jsme však zvaní hosté, neboť majitel restaurace je spolužák mexického taťky. Po výborném obědě následuje vydatná konverzace. U stolu s námi sedí mláděž našeho věku. A o čem jiném by mohla být diskuze než o fotbale, kterým Mexiko nyní žije. Probírají jedno utkání po druhém, rozmýšlí kdo vyhraje, jak který hráč hrával dřív a že to teď stojí za nic. Diskutují na charaktery jednotlivých hráčů. Máme opravdu multikulturní složení-Mexičani, Španělé a Češka. A právě mezi Španěly a Mexičany se začnou probírat rozdíly v řeči, jak se řekne lednička v Madridu a jak Mexiku. Při některých obratech Mexičané prskají smíchy, jindy zase Španělé kroutí nechápavě hlavou. Připomíná mi to nestarnoucí vtipy a rozdíly mezi lidmi z Moravy a Čech. Věc, která mě ale opravdu dosti pobaví je, že i například i názvy amerických filmů dostávají ve Španělsku a Méxiku úplně jiné pojmenování. A zatímco v Mexiku upřednosňují titulky a originální jazyk filmu, ve Španělsku se všechno dabuje. Rozhovor se točí kolem Harryho Pottera a jeho výslovnosti-Mexičani jsou mrtv smíchy, neboť je sice pravidlem, že ve španělstině se na začátku slov písmeno H nevyslovuje, ale u jmen jim to přijde směšné. Španělům Ermiona a Aryy přijde naprosto všední. Když jídlo trošku slehne, přicupitá mladičká slečna ve žlutém topu a černé minisukni a nabízí nám postre-moučník-ale velmi netradičním způsobem. Na tácu má dvanáct kusů dortu a stačí jen ukázat a je váš. Sice vypadají lehce okorale, ale mám na ně chuť. Ten s čokoládou prosím. Optá se ještě, jestli je libo kafíčko nebo čaj. A co můj dortík? AHA! Za chvíli mi přineseou úplně čerstvý na krásně ozdobeném talířku. Asi po další hodince se nás majitel ptá jestli chceme algo para tomar-myslím tím tedy něco alkoholického, neboť u vedlejšího stolu dospěláků už se začal rozlívat rum a Bacardi. Všichni kolem svorně odmítají, ale moje oči čisté ne neříkají. A ver la chicha checa? Hmm, já si dám rád něco typicky brasilského. Usměje se po svým plným knírkem. Dvě anebo ne, tři caipiriňi! Mňam! Led s vymačkanou šťávou limet, třinový cukr a alkohol cachaca vzdáleně přopomíná mojito, jen se servíruje v menší skleničce. Mám ho vypité jako první, protože kolem se ozývají hlasy, že je to pitíčko strašně silné. Jakmile okolí zaregistruje, že už mám vypito přichází poznámky o tom, jak se pije v Česku. Většina lidí už odešla, nebo už jen sedí a popíjí-zmořena vynikajícím jídlem. Jediný, kdo tady má ještě energii jsou děti. Skotačí kolem fontánky a najednou po sobě začnou stříkat bílou pěnu ve spreji. Nikoho veselot neotravuje, právě naopak většina dospěláků se zvedá s fotoaparáty a jde ten spontánní smích a radost fotit. Dopadá to tak, že jsou děti promáčené až na kost, ale zdá se, že se stím počítalo předem, neboť když jim zuby drkotají zimou, utíkají ke stolům, kde sedí jejich rodiče a z pod stolu si berou malinké kufříčky y al baňo, převléct se do suchého. I my už se zvedáme s plnými bříšky, už máme na dneční večer jediný plán. Al correr!

Na každém kroku

Wednesday, July 07, 2010    

Banán, banán, potřebuju banán! Jinak už nevím, co dělat. V neděli jsem snědla asi něco, co mi nesedlo a od té toby lítam jako střelená na záchod a zpět ulehnout do postele. Y otra vez! Pondělí: dvě lžičky rýže, čtvrka housky, dvě sklenice koly. Úterý vypadalo podobně. Tipuju, že tak dvě kila jsou pryč, ale to se změní s trochou zmrzliny a výborného mexického jídla. Nechť je středa ve znamení banánové diety a černého čaje.

Hlad mě vzbudí a donutí vstát ve čtvrt na osm, už se chystám vyrazit, ale mexická mamča mě ujišťuje, že je třeba ještě posečkat un ratito. Vyrážím tedy až ve čtvrt na devět. P. bydlí na ulici, která je z jedné strany lemována bary, obchůdky a diskotékami a na druhé straně se nachází obrovký komplex Univerzity, kde P. studuje. Zkrátka Stodolní jako na dlani. Dojdu až na konec ulice, kde se nachází pojízdný stánek s ovocem-papája, marakuja, hrozno, jablko, pomeranč, dvoubarevný pomarenč. Ne, ne dneska jen jedno: Cuatro plátanos, por favor. Nevěřím, když po mě chce 8 pesos…Což je nějakých 13 korun. Jiný kraj. Ale za jakou cenu. Vracím se zpátky domů a u chodníku zastaví naplýskaný jeep, vystoupí z něj upravená žena a zvoní na zvonek jednoho domu, který „sousedí“ s malinkým obchůdkem z jedné strany a o hodně skromnějším domkem ze strany druhé. Asi deset metrů před tímto autem jsou dvě děti. Jednomu klukovi je tak osm, druhému ne víc než jedenáct. Tlačí před sebou vozík a zastavují se u popelnice-vybírají papír a plastové předměty, asi do sběru. Zaraženě vstupuju do pekárny a kupuju si jednu housku. Rozdíl na každém kroku. Člověk by si měl uvědomovat častěji, že si opravdu nemá na co stěžovat

Mexiko českýma očima

Thursday, July 15, 2010    

Při běhu klasickou trasou se mi při pohledu na zelené borovice zasteskne po českých lesích. Najednou musím rozjařený rock přeladit na něco jiného-Nohavica bude to pravé ořechové. Po pár metrech už jej vnímám jen jako kulisu a nade mnou se vznáší roj myšlenek, které se mi hýří v hlavě. Vzpomínám, když jsem před třemi lety poprvé vyjela do Španělska-sama. Ta země mě okouzlila. Dlouho jsem si nedokázala představit, že bych jednou žila kdekoliv jinde. Dneska to vidím jinak. Moje pohádkové vidění toho státu připisuju dvěma věcem: mému věku a tomu, že nejenom děti, ale i dospělí, se kterýma jsem se zde setkávala měli prázdniny, tudíž se na jejich tváři neobjevoval náznak únavy či nespokojení. Nechci tím říct, že život je všude stejný. Například životní rytmus, který panuje v Mexiku nebo Španělsku mi sedí daleko více. Nikdo se nežene do práce na šest nebo na sedm. Tady se opouští dům o půl deváté ráno-samozřejmě na úkor toho, že se sice možná vrací později, ale ruku na srdce-copak všichni Češi pracují do tří odpoledne?

Další věc, která se mi moc líbí je ta, že příchodem domů den nekončí. Je možné, že někdo zavolá a bez předchozího plánování a večer se jde do kina, na pár skleniček nebo nečekaně dojdou přátelé-a může být úterý nebo čtvrtek. A nemluvím jen o lidech mého věku. Věc, která mě tady šokovala je ta, že když se vyráží ven někde něco popít, je naprosto normální, že řidič následně sedá za volant i když má popito! Přejíždí se na jiné místo. Mě, jako člověku, který od malička slýchá, že to je jedna nejzakázanějších věcích-rozhodně taky díky statistikám-je tohle hodně proti srsti!

Některé zvyky mi ale zase přijdou velmi pěkné. Je víc než běžné, že se nasnídáte někde v restauraci nebo v bufíku na ulici. Jídlo je tady samozřejmě opět o jiných cenách-za 150 korun se tady dosyta nají tři lidé. Moje rodinka pravidelně každou sobotu vyráží i na podobný obídek, na nějaké jiné místo. Pro mě je to zároveň i večeře. Neděle jsou zde ve znamení rodiny-část mexické mamky se schází i dědy v domě. Lidí jako smetí a to je jenom polovina. Neděle, kdy jsem je poznala já navíc byla ochucena fotbalem. Vládne příjemná, nenucená atmosféra. Páni, vidí se každou neděli, když třeba jen chvilku a pořád si mají co říct. Nemluví se ani o počasí, ani o politice, nic není nucené-je jim spolu fajn, když se nevidí jen na narozeniny. Představím si něco podobného u mě doma a vím v čem by byl další rozdíl-v pohoštění. Tady si s tím nikdo velkou hlavu nedělá-na stole je popcorn a nějaký chips, popíjí se coca-cola z plastikových kelímků-čím míň práce tím víc. Těsně před koncem fotbalu se začíná řešit, co se bude jíst. Někdo si objedná sushi, jiný kuře, někdo má chuť na salát a bagetu-a jsme po obědě, já opět i po večeři. Sushi, které jsem si objednala já, je opravdu výborné. Ani zdaleka se nepodobá tomu, co koupíte v Lidlu, když je akce(Ježíš, jak já to slovo nenávidím) JAPONSKÝ TÝDEN, a cenově je taky někde jinde, než když se rozhodnete raději se vyhnout žaludečním problémům a připlatit si v Sushi baru na Stodolní.

Jediné, co mě trošku vytáčí, že sem nechopnost domluvy s Mexičany. To, že dvě mexické minuty můžou trvat i hodiny, popřípadě se protáhnout do následujícího dne jsem už zkousla, ale vzhledem k faktu, že mi zbývá pár posledních dní, chci je využít na maximum. Avšak domluva typu, zítra jdeme a ráno změna plánu A na plán B-spíše zítra, mě lehce dopaluje. Navíc zodpovědnost, kterou má mexická rodinka za mě cítí mi zabraňuje sednout na bus a projet se po okolí bez předchozí domluvy, což je to, po čem momentálně nejvíce toužím. Ale zase jedna zkušenost vytváří druhou. V hlavě se mi už nyní rýsuje plán, jaké to bude, až se budu balit příští prázdniny-více naplánované, finančně náročnější, ale taky snad dobrodružnější a spontánější. Všechno má zkrátka své výhody i nevýhody. A jsou různé formy svobody.