Tehdá se mě někdo ptal, jak jsem mohla vydržet 10 dní na
meditací nemluvit a nedívat se nikomu do očí. No řeknu vám, bylo mi líp…
Kráčím po bratislavském nádraží a dívám se před sebe. Moje
oči se setkávají s očima postaršího pána. Je hubený, má výrazné lícní
kosti a sportovní oblečení. Jde energicky. Opětuje můj úsměv. Připadám si
krásná, sebevědomá.
Ujdu další tři kroky, moje oči se spojí s očima další
osoby. Muž, kolem třiceti, mračí se na mě. Můj úsměv ho nechává zcela chladným
„Proboha, nemám něco na Tváři? Možná jsem včera neměla jíst
toho muffina. Vypadám divně? Nemám sukni na křivo?“
Tahle celá scéna trvá asi pět vteřin a mi zase jen dochází,
jak si s námi ta hlava hraje. Houpe si s námi jako na houpačce a co je
nejhorší, my sami často ještě křičíme: „Jen víc, jen víc!“
