Veškeré naše obavy a strachy.

pocity bezmoci a marnosti.

to, že nestíháme -  to vychází z MYSLI.

Objektu, který si jen tak sedí v našem mozku produkující MYŠLENKY, které REÁLNĚ neexistují..

Bojíme se vlastních myšlenek - které neexistují.

Nestíháme kvůli neexistujícím obrazům, které nikdy nenastanou.

http://pic.azimage.com/photos/premium/previews/118/puzzle-mind_118956655.jpg

2015: nejen běžet jako kůň, ale i se řehtat jako on !

Je půl jedné. Už celých třicet minut tiká nový rok. Dalších 365 vzrušujících dní před námi – co asi přinesou? Jsme na vrcholu Lysé hory a po náležitém přiťuknutí a odpálení petard, směřujeme zpátky dolů. Cesta je věru veselá -  a není to alkoholem…Je opravdu výživná – i bez klasického silvestrovského obžerství!

Ti zkušení silvestrovští chodci do batohu mimo sektů přibalili i boby. Chytré, to sice je, pro nás, které však mají k dispozici pouze své nohy, značně uklouzané. Šourám nohu centimetr po centimetru, svítím si čelovkou a pozoruju, jak se mi každý krok rozjíždí do pozice šňůry. Tuhle v józe moc netrénujem.. Zpočátku mnou projíždí trochu strachu, pak ale kdesi z hlubin přichází smích a radost a mi dochází, že je vlastně úleva „nemít vše pod kontrolou“. Jdeme s Týnkou a popadáme se za břicho, protože neustále padáme a zvedáme se, kloužeme se a řehtáme se. Novoroční polévka musí v tom pupku bláznit: „Copak ze mě chcete udělat banánový šejk?“

„Hele, pojď tudy,“ pobídne mě sestra, abych namísto vyšlapané cesty, šla černou „zkratkou“ mezi stromy. První mnou projede jasné NE. Ve druhé sekundě mnou přijdou všechny zákazy vlastní i příkazy společnosti, zabudované vzorce rodičů i mnou zkostnatělé dogmata a názory.

TENHLE ROK BUDE ŠÍLENÝ, rozhodnu se sama pro sebe v duchu. Vypínám čelovku a po tmě objevuju neznámou cestu – je to bžunda!

Jak je vzrušující porušit pravidla, překročit vyznačenou stezku – SVOBODA větru…

Dochází mi to až o dost později, ale chci to napsat již nyní. Ta cesta má hlubokou symboliku. Ten výšlap byl nádhernou metaforou celého loňského roku, které „přece nemohl být tak krátký, aby už končil,“ jak vtipně podotkla Týnka.

Začíná to vzrušením, se kterým odjíždíme z domu na „noční výpravu“. Povzbuzeni kávou – ach, kolik káv jsem letos na těch benzínkách při tom únavně-dobíjejícím cestování vypila – šlapeme do kopce vzhůru. Stejně jako člověk ráno vstává s elánem a nadšením do dalšího dne a jeho mysl švitoří, povídáme si i my dvě – bilancujeme loňský rok, vizualizujeme, co bude. A kolem se všech stran prdí ohňostroje.

Jdeme poměrně rychle, svítíme si čelovkou před sebou. Máme jasný cíl – dojít na vrchol! I já jsem měla v tomto roce cíle a vize – splnily se do poslední! Citát – let your mind run to the corners it could never even imagine – se nejenomže naplnil, ale i přetekl. Pravda, ne vždy zcela a úplně jen v tom pozitivním. Poznala jsem, že limity jsou skutečně pouze v mé hlavě: získala jsem báječnou práci, dokázala to skloubit se školou. Zároveň však poznala ty nejstinnější zákoutí mojí mysli. To zvíře, které nosím v sobě, to destruktivní, nehezké a ošklivé já. Dneska vím, že je moje a už se proti němu nebouřím. V tomhle roce jsem však proti němu nejednou bojovala, snažila se ho zkrotit -  a má duše krvácela.

Vzrušení – nadšení – bolest – o tom všem byl loňský rok.

Tak nějak samy od sebe s Týnkou  přestáváme mluvit a každá se stahujeme do vlastní hlavy. Objevují se mi obrázky, plují myšlenky. Jdu a něco vevnitř mě stahuje, jako když vypouštíte kanálem vodu špinavé vany – och, i to se mi tolikrát stalo!

Kráčíc po „cestě snů“ jsem se zas a znovu ztrácela v tom bludišti vlastních myšlenek – byl tam strach i odpor, beznaděj i bezmoc. Myslela jsem to přitom dobře – mířila jsem na konkrétní cíl, ale úplně jsem se přitom zapomněla usmívat a koukat kolem.

„Jééé, koukej na ty světýlka!“ z přemýšlení mě vytrhne hlas mojí sestry a já nechávám ty smyšlené vrány odletět a upínám svou pozornost opět ven „Páááááni,“ vydechnou mé oči – „To je jako u moře!“

TOLIK SVĚTÝLEK. Tolik světel, tolik nádherných duší jsem v tomto roce potkala a pro tíhu vlastních myšlenek jim to často ani neřekla. A co víc – mluvit je jedna věc, žít TO věc druhá. A já to nejmíň žila se svou vlastní rodinou…

Máte už své předsevzetí? Já už ano – být víc pro druhé, míň se ztrácet v břečkách mysli nad mým životem. Však on se o sebe, kluk nějak postará.

JSME NA VRCHOLU!

A jsme tam o dvě hodiny dříve!!! Po sekundovém KONEČNĚ! Následuje otázka: „Co teď“?

Och, i tohle jsem prožila – dojdete na vrchol, dotknete se cílové rovinky, otočíte se a zeptáte se sami sebe: „A to má být všechno?“ „Pro to tolik povyku?“ „Tolik potu a bezesných nocí?“ „A nemohla bych tu cestu jít ještě jednou a tentokrát si ji užít?“

A KDY UŽ KONEČNĚ BUDEŠ SPOKOJENÁ? Křičí na vás ta rybářova žena, ale vy ji neslyšíte. Já ji neslyšela.

Nemít žádná očekávání – i tohle mě učil loňský rok.

Pokora – tu jsem si uvědomovala snad denně!

Po krátkém rozčarování, se rozjíždí zábava – posledních 120 minut roku 2014. Představte si, že vchází do dveří v celém svém lesku a nádheře jako váš idol vystřižený z hollywoodského filmu. Jak ten rok vypadá? Co vám přináší? Jaké plody Vám dává ochutnat? Co získáváte, když ho políbíte na rty?

Já v tom mám jasno! A Vy?

Petardy, rachejtle a šumění bublinek – opravdu něco skončilo? A jiné začalo? Nebo to všechno prostě jen pokračuje…

Tady nahoře mi dochází písmenka, která jsem si dva dny zpátky napsala do deníku:

„Láska bez rodiny je stejně prázdná jako úspěch bez uznání. Můžete být na vrcholu, ale pokud se nemáte s kým těšit a radovat – co z toho, že máte titul GÉNIA? Pak můžete být víc, jen tak upéct bábovku a sníst ji v rozhovoru nad aktuálními slevy LIDELU.“

Máčkám k sobě svoji drahou sestru a jsem šíleně šťastná, že je tady se mnou!

To řehtající se Já, které schází z vrcholu s kupou modřin na zadku rozhodně cítí, že část té staré holky zůstala utopená ve starém roce, pod těmi chipsy zalitými coca colou.

STANIŽ SE.

Jsou tři hodiny ráno. Auto je v garáži a dostavuje se zasloužená únava. Ano, loňský rok byl hodně i o vyčerpání. Zjištění, že i když děláte miliardy naplňujících věcí, potřebujete prostě odpočívat. Sem tam nic nedělat. Nenastavení si energetických hranic vede k tomu, že se cítíte jako ta upálená čarodějnice. Jste to však vy sama, kdo si staví vlastní hranici.

TENHLE ROK BUDE BLÁZNIVÝ!

„Jdeme do sauny!“ oznámím s nadšením, které probublalo ze zbytku kofeinu a cukrů, své sestře.

Potíme se do půl páté do rána. Horečnaté stavy těla střídají mrazivým sněhovým ochlazením buněk. Valíme se ve sněhu jako dva lachtani a je nám nádherně.

„Jestli je TOHLE důvod, proč lidé fetují, tak je naprosto chápu,“ říkám Týně s euforickým úsměvem, když mým tělem projíždí miliardy jehliček, zatímco má hlava je prázdná jako bambusová skořápka od kokosu.

Ten loňský rok byl zkrátka koňsky divoký, splašený a sprintující…

A já přeji nám všem, aby ten letošní 2015 byl nejenom koňsky silný a odhodlaný, ale i  uřehtaný a vyhazující si z kopýtka!

I HA HÁÁÁÁÁÁÁ

Jste na cestě k pokladu Harryho Pottera?

Pamatujete si ten díl HP, kde v tom prvním díle jde do banky a jede si ke svému sejfu? Projíždí řadou chodeb a chodbiček – točí se doprava a doleva. Některé jsou temné a jiné ještě temnější. Nakonec však dojede před své dveře a otevře bránu do svého pokladu. Vezme si jen tolik, kolik potřebuje.

Připomíná mi to, že i my mladí v tyto dny hledáme ten náš vnitřní poklad. Seberealizaci, která nám bude vydělávat peníze. Někdo jsme blíže, jiný dále. Někdo tomu věří víc, jiný méně. Před pár minutami jsem shlédla video, které s vámi chci sdílet a mě zase došlo, jak prostá může být pravda.

Nevím, jak to máte vy. Mě se plní každé, každičké přání – zkrátka jim věřím. Ale světe div se, hajzle spadni – musela jsem si přiznat, že ani tak bych nedokázala říct: „jsem šťastná, jsem naplněná.“ A už se objevují výčitky – kdy už konečně budeš spokojená?

Povídám si s lidmi různého věku, a musím vám říct: řešíme to všichni, ať je nám dvacet nebo padesát. Je to až zarážející -  i v šedesáti budu hledat? Asi je to o tom, čemu věříš.

Já věřím ve své sny a ideály – ale občas za to pykám. Samotou a otevíráním očí, že i sny obsahují rutinu. I ke snům vede cesta přes trní a nepříjemné, běžné, banální věci – a to mě často odrazuje. Brzdí. Nechce se mi do toho. Odkládám to – a pak zklamávám okolí. A hlavně sebe sama.

Je to legrační, mám pocit, že život se hodně podobá té horské dráze Harryho Pottera. Je to vlastně velmi prosté – stačí nasednout a jet vstříc ke svému pokladu: práce, princ, hobby. Je to skutečně tak jednoduché ! ! ! Ale naše hlava, ta obsahuje ta temná zákoutí, která křičí: „nezvládneš to“, „nemá to cenu“, „tím se neuživíš“.

Velmi časté jsou také slova: „první snad povinnosti, ne?“

Výsledek? Neustálé odkládání. Je to jako když hladoví supi krouží kolem toho trezoru Harryho Pottera. Je to, jako když máte klíč k tomu sejfu, ale šíleně se děsíte toho, že v okamžiku, kdy se přiblížíte k tomu sejfu, tak by vás ti supi rozcupovali -  a tak se vymlouváte:

-          Z práce odejdu až…

A tak to odkládáte:

-          Začnu tvořit až budu mít víc času…

Tolik lidí už na tohle téma napsalo tolik knih, zfilmovalo tolik videí, že mi přijde žalostné skládat další písmenka k sobě a tvořit slova, sdělující totožný obsah – a stejně: zase se tím neřídíme!

Zůstáváme v těch stejných kolejích. Rutině, která nás obíjí a děsí. A TO JE VŠECHNO? Rutině, kde nepomáhá nabarvit si vlasy, přestěhovat se, ani přidat nového koníčka. Proč? Protože TO MUSÍ VYCHÁZET Z NÁS! Jinak to všechno budou pouze překližky.

Mám úžasnou práci, a přesto se mi do ní často nechce. Nadávám si: co by za to dali druzí, ty kachno nelétající. Bavím se o tom s kolegyní – prožívá to taky…

Coelho o tom píše knihu s názvem NEVĚRA.

Jsme nevěrní sami sobě?

Potkávám stejně starou holku, je na dně beznadějného bazénu. Och, jak důvěrně to dno znám…tolik chápu její pocity. My, dnešní mladí – nemáme závazky, nemáme povinnosti. Máme „jen“ možnosti – kdo by řekl, že mohou být v mnohých případech TAK depresivní.

Bavím se s druhou kolegyní – prožívá to taky! Nechce se jí do práce, i když jí to naplňuje. JE TO NORMÁLNÍ! Výčitky slábnou.

Někdo má přesvědčení „je to jen práce“. A mě až dnes dochází význam těch slov. Ano, je důležité dělat práci, která člověka naplňuje a dává mu smysl, ale zároveň – jen z práce nemůže být člověk živ…

To se pak dostavují stavy, kdy máte chuť otevírat si kavárnu, i když o tom absolutně nic nevíte.

Jste na sebe zlí, škaredí a hnusní – přesto, že se nic neděje. Jediným důvodem je únava a vyčerpanost – ale kdo za ni může? (nebudu ukazovat prstem)

Všichni máme sny. Ale pokud je chceme pouze snít, nikdy nezažijeme stav letící.

Každý máme vize, ale napít se číše toho poháru je často hořká a tvrdá práce.

Ideály – jsou motorem a trpkým učitelem, který mi dnes a denně šeptá do ouška: „Uvědomuješ si, že tvé zklamání pramení pouze z představy, která neexistuje?“

Představa -  je to fikce, kterou si uložila naše hlava vlivem filmů. Je to nostalgie, kterou si zapamatovala naše hlava z minulosti. Je to filtr, který selektoval to špatné od toho pěkného. Jsou to nůžky, které vystříhaly nábytek z IKEA katalogu do podoby idylické, láskyplné rodiny. DO KOŠE S TÍM.

Ten reálný život je daleko míň idylický, zato však daleko víc opravdový! A právě ve schopnosti vidět krásu v zalití čaje horkou vodou, je ten největší poklad. No jo, jenže jak přeprat tu mysl, že?

Jak, když únava a vyčerpanost je na denním pořádku? Jak, když už ani káva a cukry nepomáhají?

Vyčerpanost se často mění v lenost a apatii. Stačí nedostatek zimního sluníčka a myšlenky se mění  k nepoznání. Z aktivního životního stylu se stává peciválství. Sebelepší vize a sny se stávají pouze nástěnkou, která vás frustruje, protože nemáte vnitřní sílu, stimul, chuť ani odhodlání.

Důležité je, si odpustit!

Vaše sny Vás doženou. Buď ten odpor proměníte v motor, nebo vás jako rez bude tak brzdit, až vás donutí zastavit se, a začít dělat ty věci jinak!

ŽIJEME JEN JEDNOU, ŽIJEME TAK KRÁTCE – není čas NEužívat si ! ! !

Instantní nostalgie

Pamatujete si, když jste byli malé děti? Co s vámi rodičové dělávali? Mě brávali plavat. Je zajímavé, že z celého toho víkendového výletu, si  vybavuju hlavně tu chuť horké čokolády na jazyku. Plavou tam i nějaké vzpomínky spojené se zimou, fialovými rty, ale kečup a párek v rohlíku to jednoznačně přebíjí. Sport –a pak odměna, sauna! Běh a dortík – to mi zůstalo dodnes. Stejně jako odpor k vlažné sprše a zimnímu vstupu do studeného bazénu. Stejně jako moje nepochopitelné labužnictví automatických kákovin. I když když jsem to začala rozklíčovat, tak neuchopitelné mi to již nepřijde…

-          Kupuju si kapúčo bez cukru za 30 centů a ptám se sama sebe, zda člověk vždy nutně za každé své přání platí jakousi daň, nebo lépe řečeno, zda je každé přání obsahuje určité prozření…

Z plovacího bazénu se tak náhle ocitám na veřejným bruslení – hodina pohybu a alou na horkou čokošku a tatranku – MŇAM! Ach bože, pamatuji si, jak jsem postupem let vyměnila oteplováky za džíny v naději, že tam potkám toho Pravého. Tolik teenagerového sentimentu.

Rostu. A kávička z automatu se stává každodenní velko-obědovou pauzou – jsem na střední. Pokecat s holkama nad svačinou, zalitou instantním práškem a hle – hodina chemie se náhle zdá snesitelnější.

Po pěti letech se náhle, neplánovaně vracím k tomu středoškolskému stolu. Ve starším těle, stále však hádám se stejnými ideály, za které občas platím samotou.

CHLAMST – Robot zblajzne mou desetikajdu. A já se vydávám „do terénu“ učit.

CVAK – INTERMEZZO: Procházím nádražím, tahám za sebou kufr a z posledních fyzických i mentálních  sil si opět kupuju to čokokávovinu. Zaplavuje mě chvilkový pocit dočasné sladkosti, spolu s kterým se rozšiřuje i úleva. Až dnes mi dochází, jakou mají pro mě ty automaty tradici.

CVAK: knihovna – studium – beznaděj – vyčerpání – mokačíno

BLIK: 2:15  Tesco – hory – vzrušení – únava – kapučíno s extra porcí cukru

HOP: Cesta z hory – příjemná únava na lýtkách a čokoládička v bříšku

HORY, ZIMA, VÍTR VE VLASECH, ÚNAVA, PLÁNY BĚŽNOST -  to vše člověk musí ztratit, aby si uvědomil, jak to měl rád…

Jak věci, které často odsuzoval, hodnotil a soudil, vlastně miloval. Kolik mu dodávaly síly a radosti ze života.

Ta mysl je náš největší dar i prevít…!

Přemýšlím, jak malé dítě dokáže milovat ten hnědý kelímek, a jak prázdný dokáže být v rukou holky, které se plní všechny její sny. I ten cukr na spodku náhle dokáže mít hořkou pachuť.

Dneska zase sedím na bazénu a trpělivě vyčkávám, až bude 17:50.

A v tom mezidobí mě napadá, jak moc ty čokoládové automaty MILUJU a NENÁVIDÍM. Koukám na ty špunty s mokrou hlavou, jak si se zářícíma očima popíjí svůj kelímek čokošky a já si uvědomuji, že nežít své sny vás nenechá spát přesto, že ani žít je nepřináší konečný KLID a SVOBODU.

A je to tu ZASE – ona proradná TOUHA – instantní nostalgii minulosti zalévá horká přítomnost. A chmury se rozpouští, zůstává jen smíření, že si dnes nedám párek v rohlíku, neb už hold nemám ty dětské vrabčáčí vlásky.

Srkám si dnešní čoko-kelímek, a když ho dopíjím, dochází mi, že přes to přeze všechno je na samotném spodku toho plastiku SPOKOJENOST.

Slastně prstem vyškrábnu zbytky usazeného cukru a těším se, kam čoko-matová trajektorie bude směřovat dále…

Na kolik stupňů se s tím perete, vy?

Nedělní odpoledne zasvěcuji praní. První várka schlamstne ty barevné kousky oblečení – od triček, kalhot a po spodní prádlo. Mít lepidlo, tak to na papíře vytvoří takový nádherný patchwork života – poskládaný z různých aktivit, rozmanitých obsahů a forem vyplněný nejzajímavějšími lidmi.

Druhá pračka je sněhobílá – symbolizuje tričko bílého řádu, kalhoty čisté nevinnosti a růžový svetr idylických představ o budoucnosti. Program zapnut – cajk.

Večer, těsně před půlnocí mi hlava udělala jakési CVAK – a mě polil pot!!!

Koukám na program číslo 2, který jsem zapnula. Ten sice odpovídá materiálu oblečení, ale zapomněla jsem přenastavit TEPLOTU! Namísto, abych tak prala na 30-40, prala jsem na DEVADESÁT!!! Krajkové kalhoty, pokroucené podprsenky, nápadně menší šaty – všechno to byly signály, které jsem někde v pozadí tiše registrovala, ale neuměla jsem si je vyložit – ach bože, to se mi zas něco povedlo.

Smutně věším má oblíbená trička, která mají nenávratně překroucené švy. Rozmanitost je pestrá, ale nesmíme se u ní přehřát – to pak padáme do vyčerpání. A přestáváme vnímat barevnot, i když před vámi trčí jako tady ten pestrý věšák plný mokrého oblečení.

Chceme být výkonní na 100 %, někdy si dovolíme pouze těch 90. Naivně si myslíme, že fungujeme pouze na 40 a přitom naše životy se náhle smrskávají do směšně deformovaných forem, které jsme si sami vytvořili. Jsou to klece. Říkáme jim rutina a každodennost. A částečně je milujeme – stejně jak máme rádi to fialové tričko, která nám tak padne. Ale když valíme šílenou rychlostí neustále dopředu, ta každodennost se deformuje, její koleje se prohlubují do vzorců, ze kterých je těžké vybočit – znamenalo by to sáhnout na výhybku strachu.

A tak dál nosíme to deformované oblečení a setrváváme v něčem, v čem nám už není pohodlně. Pereme ty věci zas a znova a všechno se to pere v nás. Chceme se zastavit, ale místo toho zvyšujeme otáčky bubnů. Náš tep těla je k nezastavení. Namísto růžových dní tak náhle koukáte na svou tvář v požvýkaném svetru. A stejně přetrávený vám přijde váš život.

Otázkou je, co teď s tím – můžete to vesele dál ignorovat a všechny ty scvrklé kousky naskládat zpátky do skříně, předstírat, že se to nikdy nestalo. Ignorovat to dále.

Nebo ty poškozené, nefunkční koleje vlastních vzorců chování KONEČNĚ vyhodit do popelnice.

Včera jsem narazila na tento citát:

A mě dochází, že nemá cenu se s těmi věcmi kolem prát víc, než je potřeba..

(Ne)schopnost odkládání

Už zase to odkládám, psaní povídky na úkor čtení do školy.

Malování na úkor nutnosti dopsat esej. Vložení kontaktů do mailing listu kvůli vnitřnímu stresu, že prostě dneska ten text MUSÍM DOČÍST!

Na povrch mi tak náhle vyplouvá moje schopnost neustále odkládat věci, které dělám ráda, které ve mně probouzejí živelnou kreativitu a já si tak kladu otázku – proč?

Proč pořád odkládám něco na úkor toho, co musím? Kdy si konečně koupím to kytku do pokoje a hvězdičky na strop? Kdy si vymaluju to mandalu na místo řešení večerních e-mailů. Je to jen na mě, já vím a přesto mám pocit, že mi to jaksi nejde.

Napadá mě paralela k posilovně. Přijde mi, že můj mozek musí mít uvnitř značně obludný tvar. Vždyť neustále posiluju jenom tu jednu část – složku plánovací, analyzující, domlouvající. Ta druhá je značně ochablá, bezvládná.

V okamžiku, kdy jí chci popustit uzdu a už už jí dát ty činky, bere otěže zase ta pravá mozkovna, která už už vidí důsledky v podobě špatně udělané práce a raději mě přesvědčí, že než namalovat nedokonalý strom – to radši přečíst další výzkum do školy, nebo zapnout další pračku.

Ta pravá půlka pomeranče je z toho nešťastná. Nabízí mi všechny své plody, a já přesto dál raději kysele ucucávám ten citrón a dobrovolně k tomu i žvýkám tu kúru. Šklebím se na svět kolem a obviňuju ho, že se proti mně spiknul. Že mi nedává možnost vyniknout, být svá, být kreativní…

A tu se upřímně dívám na svá zápěstí a zas a znovu si uvědomuji, že tam žádná pouta nemám.

Já sama si je tam však občas představuji, jako zástěrku pro lenost, neschopnost a lenost :D

Člověk dokáže cokoliv, jde-li po malých krůčcích. 

Nadrobit si jen tolik, kolik unesu však dnes není příliš trendy. Jít batohem pokory, kde na vás křičí pohyb za účelem pokroku, je výzva.

A já tak nějak pořád odkládám koupi těch špuntů do uší, a dobrovolně-nedobrovolně se podrobuji dirigentu naší společnosti.

A zas a znova si zkouším ten rytmus orchestrových dní volit sama, a zase selhávám… 

DRŽÍME REKORDY V DENNÍM BĚHU, ALE NEDOKÁŽEME DRŽET SLOVO

Sedím v pokoji. Je 19:15 – očekávám hosty. Svíčky hoří, tabule je nachystána. Avšak cítím se jako netrpělivá manželka, která čeká na manžela -  a on nejde a nejde…

Akademická čtvrt hodinka utekla. Je 20:00 – a kamarádi stále nikde – volám!

„Ježííííš, promiň, to bylo dneska?“

„Jejda, já jsem měla takový fofr, že jsem úplně zapomněla ti napsat, že mi to nakonec nevyjde.“

„Nakonec nedorazím, užijte si to beze mě.“

Tak jo, uříznu si kousek dýňového dortu a jdu zpět ke knize, přemýšlet nad tím, zda je vůbec možné se s někým na něco dnes ještě DOMLUVIT.

Prvním naťuknutím toho, jak se poslední dny tříští komunikace, byla sms od kamaráda:

JE ZAJIMAVE JAKY NOVY TREND JE NEODPOVIDAT NA ZPRÁVY..NEMAM TI TO ZA ZLE, JEN VLASTNE SE MI TO V POSLEDNÍ DOBĚ STAVA UPLNE PORAD J A URCITE SE JEN S TEBOU, ASI TO ZACNU PRAKTIKOVAT TAKY J

To mě vedlo k zastavení se, abych se podívala na počet nezodpovězených sms…PÁNI.

MAILY, FB-ZPRÁVY, SMS ZPRÁVY, VIBER….

„Ty jsi to nečetla?“ vždyť je to v mailu.

Volám kamarádce za pět dvanáct, že na její FB-akci nedorazím: „Promiň nestíhám to,“ odkrágluju její akci lusknutím prstu. „To nevadí…“její zklamání v hlase je evidentní, ale já ho slyším až o tři dny později.

Charakter smsek se změnil – ze sálo dlouhých esejových výjevů na: „Oběd-FSS-14:00?“

Páni, jakoby to začínalo deformovat naši komunikaci? A co komunikaci! Způsob ne/domlouvání.

Mám pocit, že poslední dobou držíme rekord v tom, kolik věcí během dne stíháme. Běháme jako fretky od božího ráno a zastavuje nás často až půlnoc, neboť i spát někdy musíme. Avšak s držením slova je to už daleko horší: „Promiň, nestíhám.“ „Nezlob se, nechejme to na jindy, nemám už dnes energii.“

Domlouváme se a schůzky rušíme.

                                                               Mění/me (se) plány z hodiny na hodinu.

                               Možná to často ani nereflektujeme, ale to okolí to cítí dost významně.

„Stavím se, můžu?“

                                               „Jasně, doraž ! ! !“

                                                               O dvě hodiny později zapomínám napsat, že už to zase nestihnu.

QUE PASA? A kam to povede?

                                                               Napadá mě jen, že jediné: budou se tyto short messages

postupně tak ultra zkracovat, až se úplně přestanou používat? Rozmazávat a existovat?

Vnímám, že mě psaní zpráv přestává bavit, ale stále v tom setrvávám. Je to zvyk, asi jako když chcete přestat kouřit, ale to cígo potřebujete. Chci někomu zavolat, ale pak pod vlnou pohodlnsoti zase posílám tu zprávičku.

Ping pong – pong ping – mailů, virtuálních vln a facebokoových holubů.

Přestává mě to bavit…začínám volat, držet slovo i odepisovat – však na předsevzetí nemusí být nový rok, ne?

Neb, jak pravil pan Mudrc, jehož slova mě vlastně vedla ke zpytování svědomí: 

KDYZ JE TEN CLOVEK PRO ME DULEZITY, ODPOVIDAM HNED, PROTOŽE CITIM POTREBU ODEPSAT…

"Jen" první pusa? Nebo společná karma...

SEBELÁSKA A POCIT DÁVÁNÍ

„Hlavně víc dávat, než brát,“ zpívá ve své písničce Klus.

A mě napadá, že i dáváním toho jde hodně vzít…

Záleží totiž na ZÁMĚRU, se kterým věci dávám či sdílím. A nemusí to být brilianty. Stačí sáčk sušených banánů. Dávám ti je, protože mi to činí radost? Protože na Tebe myslím? Protože Tě mám ráda? Protože vím, že je máš rád/a?

Nebo Ti něco kupuju a vlastně SI TĚ KUPUJU? Křičí ty květiny: „Měj mě víc rád!“

Tečou ty bonbóny strachem z toho, že pro tebe nejsem dost dobrá a chtějí tak de facto upozornit na sebe?

JE TO O DÁVAJÍCÍM NEBO DOSTÁVAJÍCÍM?

Je ta reciprocita čistá?

                                               Jaký má záměr?

A co vlastně cítíš, když obdarováváš?

To totiž odráží vztah k tobě samému, k tobě samé. Dáváš, protože Tvé nitro přetéká jako studna plná láskyplných a vřelých emocí? Nebo je vyschlá, bez pramene a ty obdarováváš, protože chceš, aby do ní tak natekla stříbřitá vděčnost nebo dokonce pocit vázanosti?

„Dokud nejsi šťastný, když jsi sám, nikdy nebudeš vědět, jestli si někoho jiného vybíráš z lásky, nebo z osamělosti.“

Mandy Hale

BUBUBU, BUBUBU – padám z toho na hubu, ale ještě se směju!

Je rok koně a všichni prožíváme to stejní: děláme hromady zajímavých aktivit, projektů. Vize se zhmotňují – běžíme sprintem jako ten kůň bez ohlávky  - JE ROK KONĚ!

DYNAMIKA – BĚH – POKROK

„Tak já běžím dál,“ říká mi kamarádka, se kterou se potkávám na deset minut. Oh, ano to je přesně rytmus dnešní doby – sprint. Poklus momentálně není trendy, je moc pomalý.

Snahy během dne zastavit se a uvědomovat si, co se to všechno kolem mě vlastně děje jsou někdy úspěšné, jindy naprosto nereálné.

Občas se přistihnu, že usínám v pondělí a probouzím se v pátek. Týden se slije do jedné kaluže, kdy nejsem schopná zpětně určit, co všechno se za ten týden událo. Je to lehce schizofrenií – v tom rytmu dní je naprostá FASCINACE  a pohlcení, protože vše vám to dává hluboký smysl. Vše zapadá jako tisící díl puzzlí.

Ale jindy je to unavené tělo naprosto v opozici a nechápe, kam ho to pořád tahám. Občas pomůže běh, vyčerpanost taky dobře potlačuje sklenka červeného.

SCHIZOFRENIE – KLUS – AMBIVALENCE – ŠUM – POKLUS – DYNAMIKA – VYČERPÁNÍ – OTÁZKY:

-          Má to smysl?

-          Proč to dělám?

-          Pro KOHO!!!

-          STOJÍ MI TO ZA TO?

-          Kdy mi letí letadlo do indického ašrámu…?

U některých věcí není čas pronikat do hloubky – je potřeba bruslit po povrchu. Místo pocitů stresu to přijímám – OK je taková doba. Prý máme být flexibilní…PCHE! Znamená to stát na hlavě a pracovat při tom na 120 %?

JE TO SKUTEČNĚ ČISTĚ A JEN MOJE VOLBA?

Znamená to v zenovém klidu odrážet stresové situace jako zkušená baseballista?

                                                                                                                                                             STANIŽ SE!

I když na mě dost možná za rohem čeká přihlouplý bubák, který mě potajmu pozoruje a čeká, kdy se mi bude moci zase vysmát: „Bububu, bubu, zase padáš na hubu, co?“

http://www.trikapotisk.cz/potisky/98-bubak-2.html

„JO!“ křičím. „Ale ještě se směju!!!“