Recent Posts

DRŽÍME REKORDY V DENNÍM BĚHU, ALE NEDOKÁŽEME DRŽET SLOVO


Sedím v pokoji. Je 19:15 – očekávám hosty. Svíčky hoří, tabule je nachystána. Avšak cítím se jako netrpělivá manželka, která čeká na manžela -  a on nejde a nejde…

Akademická čtvrt hodinka utekla. Je 20:00 – a kamarádi stále nikde – volám!
„Ježííííš, promiň, to bylo dneska?“

„Jejda, já jsem měla takový fofr, že jsem úplně zapomněla ti napsat, že mi to nakonec nevyjde.“
„Nakonec nedorazím, užijte si to beze mě.“

Tak jo, uříznu si kousek dýňového dortu a jdu zpět ke knize, přemýšlet nad tím, zda je vůbec možné se s někým na něco dnes ještě DOMLUVIT.

Prvním naťuknutím toho, jak se poslední dny tříští komunikace, byla sms od kamaráda:
JE ZAJIMAVE JAKY NOVY TREND JE NEODPOVIDAT NA ZPRÁVY..NEMAM TI TO ZA ZLE, JEN VLASTNE SE MI TO V POSLEDNÍ DOBĚ STAVA UPLNE PORAD J A URCITE SE JEN S TEBOU, ASI TO ZACNU PRAKTIKOVAT TAKY J

To mě vedlo k zastavení se, abych se podívala na počet nezodpovězených sms…PÁNI.
MAILY, FB-ZPRÁVY, SMS ZPRÁVY, VIBER….

„Ty jsi to nečetla?“ vždyť je to v mailu.

Volám kamarádce za pět dvanáct, že na její FB-akci nedorazím: „Promiň nestíhám to,“ odkrágluju její akci lusknutím prstu. „To nevadí…“její zklamání v hlase je evidentní, ale já ho slyším až o tři dny později.
Charakter smsek se změnil – ze sálo dlouhých esejových výjevů na: „Oběd-FSS-14:00?“
Páni, jakoby to začínalo deformovat naši komunikaci? A co komunikaci! Způsob ne/domlouvání.
Mám pocit, že poslední dobou držíme rekord v tom, kolik věcí během dne stíháme. Běháme jako fretky od božího ráno a zastavuje nás často až půlnoc, neboť i spát někdy musíme. Avšak s držením slova je to už daleko horší: „Promiň, nestíhám.“ „Nezlob se, nechejme to na jindy, nemám už dnes energii.“

Domlouváme se a schůzky rušíme.
                                                               Mění/me (se) plány z hodiny na hodinu.

                               Možná to často ani nereflektujeme, ale to okolí to cítí dost významně.
„Stavím se, můžu?“

                                               „Jasně, doraž ! ! !“

                                                               O dvě hodiny později zapomínám napsat, že už to zase nestihnu.

QUE PASA? A kam to povede?

                                                               Napadá mě jen, že jediné: budou se tyto short messages

postupně tak ultra zkracovat, až se úplně přestanou používat? Rozmazávat a existovat?

Vnímám, že mě psaní zpráv přestává bavit, ale stále v tom setrvávám. Je to zvyk, asi jako když chcete přestat kouřit, ale to cígo potřebujete. Chci někomu zavolat, ale pak pod vlnou pohodlnsoti zase posílám tu zprávičku.

Ping pong – pong ping – mailů, virtuálních vln a facebokoových holubů.

Přestává mě to bavit…začínám volat, držet slovo i odepisovat – však na předsevzetí nemusí být nový rok, ne?


Neb, jak pravil pan Mudrc, jehož slova mě vlastně vedla ke zpytování svědomí: 

KDYZ JE TEN CLOVEK PRO ME DULEZITY, ODPOVIDAM HNED, PROTOŽE CITIM POTREBU ODEPSAT…

1 komentářů:

Lucy.lxv said...

Mluvíš mi z duše...