Recent Posts

(Ne)schopnost odkládání


Už zase to odkládám, psaní povídky na úkor čtení do školy.

Malování na úkor nutnosti dopsat esej. Vložení kontaktů do mailing listu kvůli vnitřnímu stresu, že prostě dneska ten text MUSÍM DOČÍST!

Na povrch mi tak náhle vyplouvá moje schopnost neustále odkládat věci, které dělám ráda, které ve mně probouzejí živelnou kreativitu a já si tak kladu otázku – proč?

Proč pořád odkládám něco na úkor toho, co musím? Kdy si konečně koupím to kytku do pokoje a hvězdičky na strop? Kdy si vymaluju to mandalu na místo řešení večerních e-mailů. Je to jen na mě, já vím a přesto mám pocit, že mi to jaksi nejde.

Napadá mě paralela k posilovně. Přijde mi, že můj mozek musí mít uvnitř značně obludný tvar. Vždyť neustále posiluju jenom tu jednu část – složku plánovací, analyzující, domlouvající. Ta druhá je značně ochablá, bezvládná.

V okamžiku, kdy jí chci popustit uzdu a už už jí dát ty činky, bere otěže zase ta pravá mozkovna, která už už vidí důsledky v podobě špatně udělané práce a raději mě přesvědčí, že než namalovat nedokonalý strom – to radši přečíst další výzkum do školy, nebo zapnout další pračku.

Ta pravá půlka pomeranče je z toho nešťastná. Nabízí mi všechny své plody, a já přesto dál raději kysele ucucávám ten citrón a dobrovolně k tomu i žvýkám tu kúru. Šklebím se na svět kolem a obviňuju ho, že se proti mně spiknul. Že mi nedává možnost vyniknout, být svá, být kreativní…
A tu se upřímně dívám na svá zápěstí a zas a znovu si uvědomuji, že tam žádná pouta nemám.
Já sama si je tam však občas představuji, jako zástěrku pro lenost, neschopnost a lenost :D
Člověk dokáže cokoliv, jde-li po malých krůčcích. 

Nadrobit si jen tolik, kolik unesu však dnes není příliš trendy. Jít batohem pokory, kde na vás křičí pohyb za účelem pokroku, je výzva.

A já tak nějak pořád odkládám koupi těch špuntů do uší, a dobrovolně-nedobrovolně se podrobuji dirigentu naší společnosti.


A zas a znova si zkouším ten rytmus orchestrových dní volit sama, a zase selhávám… 

0 komentářů: