Na kolik stupňů se s tím perete, vy?

Nedělní odpoledne zasvěcuji praní. První várka schlamstne ty barevné kousky oblečení – od triček, kalhot a po spodní prádlo. Mít lepidlo, tak to na papíře vytvoří takový nádherný patchwork života – poskládaný z různých aktivit, rozmanitých obsahů a forem vyplněný nejzajímavějšími lidmi.

Druhá pračka je sněhobílá – symbolizuje tričko bílého řádu, kalhoty čisté nevinnosti a růžový svetr idylických představ o budoucnosti. Program zapnut – cajk.

Večer, těsně před půlnocí mi hlava udělala jakési CVAK – a mě polil pot!!!

Koukám na program číslo 2, který jsem zapnula. Ten sice odpovídá materiálu oblečení, ale zapomněla jsem přenastavit TEPLOTU! Namísto, abych tak prala na 30-40, prala jsem na DEVADESÁT!!! Krajkové kalhoty, pokroucené podprsenky, nápadně menší šaty – všechno to byly signály, které jsem někde v pozadí tiše registrovala, ale neuměla jsem si je vyložit – ach bože, to se mi zas něco povedlo.

Smutně věším má oblíbená trička, která mají nenávratně překroucené švy. Rozmanitost je pestrá, ale nesmíme se u ní přehřát – to pak padáme do vyčerpání. A přestáváme vnímat barevnot, i když před vámi trčí jako tady ten pestrý věšák plný mokrého oblečení.

Chceme být výkonní na 100 %, někdy si dovolíme pouze těch 90. Naivně si myslíme, že fungujeme pouze na 40 a přitom naše životy se náhle smrskávají do směšně deformovaných forem, které jsme si sami vytvořili. Jsou to klece. Říkáme jim rutina a každodennost. A částečně je milujeme – stejně jak máme rádi to fialové tričko, která nám tak padne. Ale když valíme šílenou rychlostí neustále dopředu, ta každodennost se deformuje, její koleje se prohlubují do vzorců, ze kterých je těžké vybočit – znamenalo by to sáhnout na výhybku strachu.

A tak dál nosíme to deformované oblečení a setrváváme v něčem, v čem nám už není pohodlně. Pereme ty věci zas a znova a všechno se to pere v nás. Chceme se zastavit, ale místo toho zvyšujeme otáčky bubnů. Náš tep těla je k nezastavení. Namísto růžových dní tak náhle koukáte na svou tvář v požvýkaném svetru. A stejně přetrávený vám přijde váš život.

Otázkou je, co teď s tím – můžete to vesele dál ignorovat a všechny ty scvrklé kousky naskládat zpátky do skříně, předstírat, že se to nikdy nestalo. Ignorovat to dále.

Nebo ty poškozené, nefunkční koleje vlastních vzorců chování KONEČNĚ vyhodit do popelnice.

Včera jsem narazila na tento citát:

A mě dochází, že nemá cenu se s těmi věcmi kolem prát víc, než je potřeba..