Recent Posts

Kladivo na vlastní představy a hup zpátky do normálna


Říká se, že v momentě, kdy se Váš deník odmlčí, tak se dějí životní změny…
Psala jsem denně – teď má prupiska  již několik měsíců mlčí. Najednou není chuť život zaznamenávat, protože převládá obrovská touha ho žít.

Moje prsty se pohybují po klávesnici. Nejistě. Pomalu. Je to, jako když pianista po několikaměsíční odmlce přistoupí ke křídlu, na kterém je přehoz. Pomalu jej ohrne, usedne na otáčecí židli. Rituálně nadzvedne desku. Něžně položí prsty na bílé klávesy a pak pomalu zmáčkne C, aby se ujistil, že zní stále stejně. Cítím se stejně.  I já právě zjišťuji, co moje myšlenky dokážou, když se dotknou nootebokových tlačítek.

A o čem budu psát? O tom, co žiju? O tom, co něžiju? O tom, co co bych chtěla žít???
V životě se říká: nelpi na tom, pusť to! Ale řeknu vám, je snazší pustit poslední značku iPhonu do propasti, než se vzdát vlastních představ o tom, jak chcete žít. Mít plány je fajn, mít přeplánováno je únavné. Je to však také forma bezpečí. Když nevíme, co bude, jak to bude – musíme se otevřít nejistotě.

Je potřeba se naučit vyčkávat. A vzhledem k tomu, jak nás v dnešní době prudí delší fronta v Albertu, je kurňa těžké naučit se čekat… Na začátku léta se mé plány do budoucna roztříštili jako křišťálový zámek. Ten zámek byl vznešený, byla jsem v něm v bezpečí. Až dnes pomalu začínám chápat, jak pevné měly západy. Lpěla jsem na těch představách a každý večer jsem je tak silně uzamykala v komnatách, že se mi zkřivily vlastní klíče. A postupně přestávaly pasovat. Já je však stále urputně rvala do těch stejných dírek. Jakoby se ty klíčové dírky proměnily v plastelínu a začaly se samovolně měnit. Nelíbilo se mi to. Někdo mi pěkně zamíchal kartami. Přišla panika. A já si dokolečka četla článek  Moudrá žena důvěřuje a umí čekat. Zas a znovu jsem otvírala knihu Sebelásky. A nedocházelo mi, že pořád opakuju ty stejné vzorce: že se pořád urputně snažím.


Bylo to jako bodlák: čím víc se ho chcete zbavit, tím pevněji se drží vaší mikiny.

Nevím, jestli to bylo napsané ve hvězdách – upřímně jsem momentálně dost ezo-skeptik. Nevím, zda to byl osud nebo náhoda. Každopádně jsem si dnes konečně schopná říct: co kdyby tam prostě nebyl žádný hlubší smysl? Co když se to prostě všechno jen blbě sešlo? Ptáte se na recept na opravdové Já?
Zdravotní problémy zahustěte nedostatkem sebevědomí pramenící z neúspěchu. Dostanete hmotu ve tvaru „jaký to doposud mělo celé smysl“? V kombinaci s 36 stupni a super oteklou pusou po extrakci dvou osmiček získáte táhnoucí se těsto: říká se mu zpomalení. Koukáte na hýbající se stromy: den, dva, tři -  a pod vší tou frustrací Vám dojde, že Vám je vlastně dobře! Co dobře – SKVĚLE! Nikam se nehoníte, nic nedokazujete, máte čistou hlavu. A světe zboř se, hajzle spadni  - najednou o tom nečtete, ale
KONEČNĚ TO ŽIJETE ! ! !

Vzpomínám na prosincový seminář roku 2016. Na kusu papíru mám napsané pocity, jak se chci v roce 2016 cítit:

ZÁŘÍM 

            PŘETÉKÁM ŠTĚSTÍM

JSEM LÁSKA

JSEM INSPIRACE

JSEM SEXY

CÍTÍM SE SVOBODNÁ             JSEM HOJNOST

∞

A tehdy jsem byla i dost hloupá, protože jsem měla EGO-MEGA-GIGA plán, který mi měl tyhle pocity zajistit. Asi se teď nebudete moc divit, když Vám řeknu, že nevyšel  ani jeden jediný. A musím Vám říct na začátku toho pádu nebyl ani jeden z těch pocitů…ale možná je to létem, možná je to přijetím neznáma… Je skoro půlka července já KONEČNĚ začínám být vděčná, že mé plány nevyšly.
∞

Ráno vstávám, koukám do zrcadla a už si nenadávám na tu tvář, co mi kouká do očí. Přijímám se taková, jaká jsem. Nepomohlo mi číst knihy. Pomohli mi lidé kolem. Zámek se rozpadl, uvolnil okovy a tím i mou představu, jak bych měla vypadat. Vstávám a zářím!

Když mi poslední týdny nebylo dobře a mohla jsem jen ležet. Nemohla jsem být akční, v pohybu, někdy si ani číst. Tehdy jsem jen koukala z okna na hýbající se stromy, jen jsem byla. A cítila, jak jako nádrž přetékám štěstím. Bez jakékoliv věci, zkušenosti – jen jsem ležela a nic jsem nemusela!

Často dáváme druhým, abychom zapomněli: jak jsme osamělí, jak se cítíme nemilování; abychom přehlušili, jak velký máme strach…v momentě, kdy je vám zle, nemáte ani sílu milovat okolí za to, že vám věnují tolik lásky. Avšak, když bolest pomine, dostaví se takový příval lásky, že je vám zase dobře, že nevíte, co s ní! Je to tak mohutný příval nostalgie jako první podzimní káva na zahradě, kde sluneční paprsky ještě svítí, ale už letně nepálí. Stáváte se láskou.

Často chceme druhým poradit, vyřešit za ně jejich trápení. A oni přitom tak často potřebují jen vyslechnout! Až když nemáte energii, vzdáte veškeré vaše „vrba-role“. Náhle tam sedíte obnaženě jako strom bez listí a Vaše větvě – to je TO skutečné, co doopravdy naslouchá. Náhle nemáte ambice radit či složit puzzle problémů vašich přátel. Jste inspirací, která přikyvuje, občas něco řekne, nebo jenom tak mlčí. A ví, že to stačí.

Pod tím vším je nepopsatelná svoboda: jen tak být a nevědět, čím jsem. Jen si tak ráno vstát a nevědět, jak ten den bude vypadat. Jen se tak koukat do paprsků slunce a nevědět, jak slunečná bude budoucnost. Když ten čas před přítomností přestává pozbývat jakýchkoliv pravidel, přestáváte na něj věřit… A právě tehdy ucítíte vítr na Vašich tvářích, který Vám do uší šeptá: Teď, teď, teď!

Přála jsem si být finančně „za vodou“ – místo toho jsem se utopila ve svých ambiciózních podnikatelských plánech a šla do restaurace leštit skleničky a roznášet špagety carbonara. Vzpomínám na knihu Jak mi Starbucks zachránil život. S každým dalším uvařeným expressem se vrací pochroumané sebe-vlastnosti jako: vědomí, jistota. Vystřihnout si je z knihy, nalepit si je na čelo – to neudělá stejnou službu jako pocit „že to zvládnete“ – a i když je to „jenom“ obsloužení klienta. Ty pocity jsou jako řeka – přelévají se z jedné oblasti Vašeho života do druhého. Ráno jezdím ulicemi na kole a cítím hojnost kolem sebe. Vidím hojnost v podobě očí, se kterými se střetnu. Slyším hojnost v podobě zvuků, které doléhají k mým uším. Ach a co teprve ta hojnost v podobě chutí:  KOLIK CHUTÍ MÁ LÉTO???? Dokážete to spočítat? Meloun, Aperol Spritz, café freddo, Rosé, zmrzlina…. Usmívám se jako Hojnost a i se tak cítím. A to i přesto, že mám prázdnou ledničku a na účtu míň peněz, „než bych si představovala“.

∞


Představy, plány, ambice, vize, smysl byly kladivem, které ubily mé živé a nespoutané Já. Ale jen tak se z placky mohlo zrodit něco opravdového, co na komentář vlastní mysli: „Ježíííš, to je ale divné období,“ dnes odpovídá: „Houbelec! To je normální život!“ 

PŘÁTELÉ

„Ahoj.“
„Ahoj,“ zírám do blba.
„Jak se máš?“
Podívám se na kamarádku prázdnýma očima. Chce se mi brečet. Přála bych si jí říct, že skvěle, ale ve skutečnosti je mi mizerně. Objednáváme si polévku a já ani nevím, jak chutná.
Mluví, povídá o věcech, které dělá – žije!
Mým tělem proudí závist…
„Promiň,“ loučím se s ní na konci našeho společného setkání. „Nějak teď nejsem ve své kůži, nemám energii.“
∞

Takových setkání bylo v mých uplynulých setkáních požehnaně. Mentálně vyčerpaná jsem se setkávala s Vámi. Od nedopsání diplomky je toto první věc, kterou jsem zase schopná napsat. A chci říct: DĚKUJI!!! Že jste neodešli, že jste zůstali i s tou prázdnou skořápkou mě samotné.

Že jste mi nepřestali věřit, když já jsem si nevěřila.

Že jste mi ukazovali, kým jsem kdysi byla.

Že jste mi tím, co jste žili, dávali ujištění, že život bude zase super!

Uvědomila jsem si, jaký jsem byla dřív ignorant. Brala jsem přátele jako samozřejmost. Že se mnou jsou pro nějakou mou jedinečnost. Když jsem se s vámi poslední měsíce potkávala, emocionálně totálně nahá, bez toho, aniž bych Vám měla cokoliv nabídnout, byla jsem doslova šokována! Vlastním egocentrismem. Rozbil se, jako maminčina oblíbená váza. Zůstanou hold jen vzpomínky.
Šokována, jak málo jsem si vážila těch nádherných lidí, kteří mě provází životem. Jsem vděčná, děkuji Vám!

Dneska vím, že jako vaše tělo potřebuje nádech a výdech, tak můj život potřebuje přátele…
A už na to nemíním zapomenout!

Nedokážu vyjádřit slovy, co pro mne poslední měsíce Vaše přátelství znamenala. Cítím to však v těle: je to jako když se totálně vyprahlí po celodenním koupání padnete do proudu řeky života a vyskočíte. Zase oživlí!

Jako když ztrácíte smysl všeho kolem a někdo Vám zvedne hlavu a ukáže hvězdnou oblohu nad vámi.

Setkání s vámi bylo, jako když začne foukat vítr – odvál všechny ty černé červy mojí mysli.
Tahali jste mě ze dna bažin, jako rybář loví rybku na udičku. Díky, že jste to nevzdali, i když jsem se často jako svině klouzavá chtěla vysmeknout.

Díky za Vaši péči, kterou jsem potřebovala jako batolící se dítě.

 Podporu – jako když jdete poprvé do první třídy…

Lásku, která se neptá.                  Pozornost, která nevyžaduje nic na oplátku.

Vracím se zpátky...pomalu... a těším se na další společné uzly přátelství.

Jste pro mne důležití!


Trocha holčičího boxu


„Tak ty jsi přece jenom přišla?“
„Proč bych jako nepřišla?“
„No poslední dny na mě působíš jako posera.“
„Jdi do prdele!“
„Ale ale, paní je nějaká vostrá!“
„Mohu jako tučňák místního podniku vyrušit vaši konverzaci a zeptat se, co si dáte milé dámy?“
„Jeden flat white“
„Pro mne černý čaj.“
„Mrkám na vás na znamení, že to hned přinesu i se sušenkou jako pozornost podniku.“
Usměje se.
Ušklíbne se.
„Ten je sladkej, až z toho bolí zuby.“
„Zato ty seš kyselá jak ten nanuk…jak se jen jmenoval. Kyselej ksicht!“
„Jdi do prdele!“
„Dneska je tvoje slovní zásoba nějaká omezená.“
Mlčí. Uvnitř to bublá jako když se vaří rýže a někdo zapomněl ztlumit plyn na minimum. Za chvíli asi přeteče…
„A propos – kafe? Jsi si jistá svou volbou? Nebude ti zase zle?“
„Hele, víš co. Mlč. Fakt nemám náladu na tvoje rady, jo?“
„Aha, tak proč jsme se vlastně potkaly?“
„Chtěla jsem tě vidět.“
„Proč? Upřímně si myslím, že plivat z mostu je větší zábava než plivat po těch nejbližších.“
„Promiň.“
„No, jako v pohodě. Víš, že tě mám ráda a že není nic, co bys udělala nebo řekla, aby se to změnilo. Co se ti děje?“
„Sereš mě!“
„Já?“
„Jo, ty! Kdo jinej? Kdo jinej než ta paní milá, usměvavá, energická a dokonalá.“
„Nejsem dokonalá. A to je ten největší rozdíl mezi náma dvěma.“
„Jak to myslíš?  Z mojeho pohledu jsi.“
„Nejsem a vím to. Rozdíl mezi náma je v tom, že já jsem s tím v pohodě.“
„Jdi do prdele!“
Mlčí.
„Vůbec mi nepomáháš,“ sykne jedovatě.
„Když ty nechceš!“
„Nevím jak.“
„Kecy! Je to jen o rozhodnutí.“
„Nejde mi to.“
„Jasně, to je daleko lehčí říct.“
„No, jo, paní Chytrá.“
„Hele, tak mě dobře poslouchej. Žijeme spolu. Není mezi náma rozdílu, a jestli sis mě tady pozvala, abys mi nadávala, tak to řekni a já jdu raději sadit narcisy. To mě bude bavit víc. V opačném případě, vysyp, co tě žere.“
Výraz její obličeje se promění, jako když sochař jemně ťukne do sádrové sochy a ona se rozsype v prach. Rozbrečí se.
„Já už nemám sílu se sebou bojovat.“
„HALELUJA! Konečně! Tak to vzdej. Beztak jsi to nikdy nemohla vyhrát.“
„Ale ta představa mě děsí…“
„Představa, představa – ty jsi samá představa. V tom je pramen tvého utrpení.“
„Hele, nehrej si tady na Buddhu jo.“
„Na nic si nehraju. TAK CO PO MĚ SAKRA CHCEŠ?“
„NEBAVÍŠ MĚ! KDYŽ MI ŘÍKÁŠ, CO MÁM DĚLAT, TAK MĚ JEŠTĚ VÍC VYTÁČÍŠ, PROTOŽE MÁM POCIT, ŽE NEDOKÁŽU BÝT JAKO TY.“
„Nemůžeš být jako já. Máš jinou funkci.“
„Co to zase kdákáš?“
„Ty jsi ta černá, já tě neutralizuju. Ty jsi stín, já světlo. Dohromady tvoříme celek.“
„Závidím ti!“
„Ano, to je ti vlastní.“
„Nenávidím se.“
„Proto jsem zde já, abych tě naučila, jak se milovat.“
„Nevěřím ti.“
„Ale ubližuješ tím jen sama sobě.“
Rozplakala se. Číšník před ně mlčky položil kávu a čaj. Jeho profesionální úsměv se vytratil. Divná to společnost - s radostí problém nemáme, na smutek reagujeme rozpaky.
„Já už dál nemůžu.“
„Tak to vzdej!“
„Nevím jak.“
„Předej mi otěže.“
„To nedokážu…“
„Proč?“
„Je mi na zvracení, když tě vidím, jak se zajímáš o druhé, jak jsi usměvavá a svá.“
„A právě to se ty musíš naučit – mít radost z úspěchu druhých, i když se tobě třeba zrovna nedaří.“
„Nejde to. Příliš silně jim závidím jejich úspěch, jejich bezstarostnost, jejich pohodu. Ta závist je silnější než já. Sevře mě a já se nedokážu opravdově zajímat.“
„Jasně, ty bys nejradši, kdyby se všichni zajímali jen o tebe.“
„Nikoho nezajímám.“
„Mě ano! A to je jeden člověk.“
„Vždyť ty nejsi člověk.“
„Oukej, tak jedna malá část. Je však zcela dostačují. Naprosto dostačující, abys v tom momentu, kdy ti představa, že se zajímáš o druhé, směješ se s nimi a vtipkuješ, působí přímo fyzickou bolest, zaryla ten nůž ještě hlouběji a nechala vytéct všechen ten hnis.“
Číšník před ně mlčky položil papírové ubrousky a pak zase vytratil jako ranní mlha o jedenácté.
„Nedokážu to.“
„Ale jo. Jsi silná. V mnohém silnější než já. Nechci říkat bohužel. Má to svůj smysl.“
„Mám chuť si na tebe pořádně zařvat.“
„Tak pojď.“
Světlá Stránka vstala a nechala s úsměvem vystydnout svůj čaj. Ta Stinná se naštvaně podívala na mizící pěnu kapučína. Tohle jí spočítá!!!
∞
Vyšly na zadní dvorek kavárny.
„NEMOHLA JSI MĚ ALESPOŇ NECHAT DOPÍT TO KAFE?“
„Věčně nespokojená, co? Ještě chvíli pokračuj a už ztratím trpělivost  I JÁ!“
„ÁÁÁÁle, že by paní dokonalá, přece jen nebyla tak úžasná?“ najednou jí projel klid. Vědomí slabých míst pro ní byl elixírem života. Náhle cítila, že má navrch.
„UŽ SE SEBOU SAKRA NĚCO DĚLEJ! NEBAVÍŠ MĚ! KDO SE MÁ NA TEBE POŘÁD DÍVAT? NA TVÉ UVZDYCHANÉ TVÁŘE? UMRLÝ HLAS A UBOLÍNKOVANÉ POZNÁMKY.“
„Taková já jsem, smiř se s tím.“
„Jsi hyena! Parazituješ na tom nejcennějším, co máš! S takovou za chvíli budeš sama. Všem kolem s takovou za chvíli dojde trpělivost. A potom i mě a zůstaneš úplně sama. A to tě chci pak vidět, odkud si půjdeš skočit.“
„Jdi do prdele! Nerozumíš mi.“
„To není pravda, kamarádko. To ty nechceš rozumět.“
„Čemu jako?“
„Jsi strach a přitom nehorázný strašpytel.“
„O čem to mluvíš?“
„Jsi tak otrávená sama sebou, že sis kompletně zalepila dveře k tomu nejkrásnějšímu na světě!“
„O čem to sakra kdákáš?“
„Je mi tě líto,“ ukápla jí slza. „Nechápu, jak můžeš být mojí součástí.“
„Život není jen zpěvu, smíchu a tanci, holčičko,“ ušklíbla se s pocitem vítězství, že nad ní snad jednou konečně zvítězí.
„Jsi tak ubohá! A vlastně úplně cítím, jak když to říkám, ubližuju sama sobě.“
„Co to meleš?“
„Tomu ty nemůžeš rozumět. Chybí ti totiž soucit.“
„Co to je?“
„Je mi tě líto, drahá.“
„No mě zase tebe, když teď vidím tvůj výraz. Nevím sice, co to je, ale tvůj změkčilý ksicht jasně vypovídá, že to nebude ořechový koláč pro mě.“
„Copak skutečně nikdy nenajdeme společnou řeč?“
„Můžeme si zkusit jedna do druhé vystřelit.“
„Tohle není povídka Puškina a ty to dobře víš. Ani jedna z nás nemůže zemřít.“
All you need is love…
„Co to je?“
„Beatles?“
„Kdo?“
„To máš fuk. Spíš poslouchej ta slova!“

…neexistuje nic, co bys mohl říct, ale můžeš se naučit, jak se ta hra hraje…
….nemůžeš nic udělat, ale můžeš se naučit, jak být včas sám sebou - je to jednoduché…
….nemůžeš být jinde, než tam, kde máš být….
Všechno, co potřebuješ, je láska
Podívala se jí do očí a pochopila.
I ona se na ní ušklíbla, došlo jí to!

Rozplakaly se.


Nemá cenu bojovat se sebou samou. Je to boj, který nelze vyhrát.

Objaly se.


První kolo tak nakonec skončilo skórem 1:1.

8 lekcí, které jsem se naučila po cestě za wellness - za skutečností, která je lepší než sen

Ahoj Irčo, pořádala jsi mě, jestli bych se s tebou a tvými čtenáři nepodělila o svůj osobní příběh, pro inspiraci. Tak tady je...

8 lekcí, které jsem se naučila po cestě za wellness - za skutečností, která je lepší než sen

Teď je jaro 2016. Na jaře před třemi roky jsem dostala email od Mandy, že jsem dostala stipendium na National Wellness Conference ve Wisconsinu, že mám dojet. Dnes jsem vedle Mandy seděla na poradě a plánovaly jsme strategii National Wellness Institutu na nadcházející roky. Kdyby mi někdo řekl před lety, že budu jednou přednášet na univerzitě v Americe, pěkně bych se zasmála, ale možná by mi to začalo vrtat hlavou. Věci se totiž jen tak nedějí, jen tak se nestane ze dne na den, že se sny splní. Toto je můj příběh, jak se z věcí, které mi vrtaly hlavou, stala skutečnost lepší než jakýkoliv sen. Na dalších řádcích máte shrnutí toho, co jsem se po cestě za wellness naučila. Třeba to bude fungovat i vám.

Lekce 1: Don´t skip the reading (Neprďte na čtení)

Kdesi jsem kdysi četla komiks, kde se jedna postava ptala druhé: „How do you know all these things?“ (Jak to všechno víš?) a odpověď byla „I didn´t skip the reading.“ (Nevyprdla jsem se na čtení.) Tím se nesnažím naznačit, že je dobré být šprtka a že se samýma jedničkama člověk nejdál dojde. Věřte mi, červené diplomy dnes nikoho nezajímají.
Čtení mně osobně ale doneslo přímo pod nos největší příležitosti. V Dánsku, kde jsem studovala, jsem prostě potřebovala něco číst. Mé hlavě tehdy nestačilo jen tak pobíhat po tělocvičně… Všechno začalo nevinnou otázkou na jedné hodině: „Co je to wellness?“, ptal se nás Finn Bergrenn, ředitel Gerlev Idraetshojskole, kam jsem si na semestr odskočila během magisterského studia.
Otázka tedy zní: Co je to wellness? Máte teď v hlavě lázně, vířivky, bílé ručníky a vonné svíčky? Já je tam taky měla, ale Finnova odpověď byla o životě, kde je i přes veškeré starosti dost srandy a pohody, aby měl člověk důvod a energii ráno vstát z postele.
To bylo docela zajímavé téma pro moje přetrénované tělo a hlavu, která se po nedávných státnicích cítila poněkud nevyužitá. Tak jsem si půjčila od Finna knížku Wellness Workbook, přečetla ji za 3 dny. V následujících měsících a letech přečetla všechno, co jsem na internetu o „ne-vířivkovém“ wellness našla a napsala o tom dvě diplomky.

Lekce 2: Prostě posílej emaily

Jednou jsem tak seděla u diplomky, pozdě večer, psala a bolely mě z celého toho dne záda. Tak nějak jsem tušila, že psát o parádním wellness životě a u toho dělat dvě výšky a pracovat na půl-úvazek v neziskovce, je trošku oxymóron. No a v tu chvíli mi přišel newsletter z amerického National Wellness Institutu. Spam, však to znáte. Ale neklikni na to, když si právě musíš dát pauzu od psaní!
Byla to výzva pro studenty, aby se přihlásili o stipendium na jejich konferenci (tzn. největší akce v oboru, drahá „jak pes“, prostě hodně velký a nedosažitelný sen se tam jednou podívat…). No tak jsem jim mezi psaním kapitoly o historii wellness napsala, proč jsem tím studentem, kterého by měli vybrat. O pár měsíců později, zrovna týden po ukončení pracovního poměru v neziskovce a podané přihlášce na doktorát, mi došel výše zmiňovaný mail od Mandy. Byla jsem tím studentem, kterého vybrali.

Lekce 3: Kde končí pravidla, začíná život

Co se dělo doteď, byla sranda. Střílení do tmy. S emailem od Mandy ale začalo ve tmě svítat, a to už vyžadovalo nějaká rozhodnutí a s nimi ruku v ruce jdoucí investice. Měla jsem v ruce volnou vstupenku na nejhustodémonskykrutopřísnější konferenci, letenky byly však mými náklady a jako studentce bez práce se mi moc nechtělo za 4denní výlet do Států vylepit 25 tisíc. Byla to ale nabídka, která se neopakuje, tak jsem se rozhodla spojit výlet s nějakou stáží a být ve státech 2 měsíce.

Jedna věc na tvoření vlastní budoucnosti je, že ta budoucnost ještě neexistuje. Není, nada, nothing. Nečekala na mě žádná připravená stáž, žádný návod co a komu napsat, co dělat, co nedělat. Žádná pravidla a věř mi, i když se jim od mala vzpouzíme, když pravidla zmizí, může to být děsivé. Navíc, vykročením do nového světa bez pravidel vlastně porušuješ všechna pravidla. Svá vlastní i cizí. Odměnou za to ti je fakt, že z hranicí pravidel je život.

Uděláš první krok a jdeš, musíš dál. Tepovka stoupá. Zkoušíš vlastní teorii o psaní emailů a ona nefunguje. Po týdnech rozesílání desítek emailů a několika pár odpovědích ve style: „Super nápad, my sice stážistu nesháníme, ale bomba! Jen tak dál!“ si začneš říkat, jestli si snad nepíšeš se jedním automatickým responderem s automatickým americkým úsměvem…
V hlavě ale taky začne sílit tichý hlásek, který se ptá, jestli to nebyl příliš velký sen. Jestli jsi to trochu nepřepálila ten začátek, a vůbec, z televize přece víš, že to je země plná hamburgerů a sériových zabijáků a že jet jako samotná holka daleko za oceán, kde jsi nikdy nebyla a nikoho tam neznáš, je dost nebezpečný. A pak ti zavolá babička a všechny tady ty obavy zopakuje nahlas. (Jak to, že nám babičky vidí do hlavy??)
Naštěstí jsem kromě babiček jsem měla u sebe mamku, která řekla: „Tak jedeš, ne?“, za ruku mě držel chlap s větou: „Miluju tě. Běž!“ a několik kamarádů to komentovalo slovy: „Ty seš pankáč!!“. A tak se jede dál.

Lekce 4: Rozhodni se, že nemáš strach

Sedíš u počítače a máš před sebou poslední tlačítko „Koupit letenku“, když si všimneš, že ti regulérně tečou slzy. Bojíš se. Co s tím? Máš dvě možnosti:
1) Bát se dál, ale zamaskovat to racionálními argumenty o „nevýhodnosti investice“, „nejasném riziku“, teroristech a dětinském nápadu.
2) Vědomě se rozhodnout, že i v podivné Americe jsou normální lidi, a že když nevyjde stáž, můžeš třeba stopovat nebo někde dobrovolničit. Že se prostě nebudeš bát, a tak nějak začneš věřit, že to dobře dopadne.
Samozřejmě jedině 2) je možná odpověď, která vede dál, odpověď, nad kterou nebudeš do konce života přemýšlet, jestli nebyla nějaká lepší varianta. Pro mě tou odpovědí bylo koupit si zpáteční letenku na dva měsíce, mít plán jen na první 4 dny.

Lekce 5: Nemít plán je taky plán, ale to babičce nevysvětlíš

Taky se tě doma furt ptali, co budeš studovat za školu, co budeš dělat po škole, co budeš dělat o víkendu a s kým jdeš ven? „Nevím“ není odpověď. A pokud tuto odpověď použiješ na dotaz „Co budeš (proboha) dělat, když stáž neseženeš?“, dost lidem naskočí na čele taková ta vráska. Zajímavé ale je, že čím víc se lidí ptá a strachuje, tebe začíná jímat větší klid.
Teda u mě to tak bylo. Někde vevnitř jsem věděla, že pokud tam nepojedu a nezkusím to, budu toho litovat. Prostě to zkusím, nějaké B-plány jsem měla vymyšlené (zas takový pankáč nejsem), ale jelikož jsem se rozhodla nebát, už jsem se nebála. Chtělo by se říct, že jsem tomu otevřela srdce, ale tyto rozbory necháme na jindy.
Prostě, když máš něco, co tobě dává smysl, i když to moc smysl nedává, zkus to. Pokud nemáš za sebou tři plačící děti a nekonečnou hypotéku, nemáš co ztratit. I to je plán.

Lekce 6: Mluv s lidmi, oni znají lidi

A tak jsem se v červenci 2013 zjevila ve Stevens Pointu ve státě Wisconsin. Během pěti dní na cestě jsem zamávala soše Svobody, dala si hamburger na Manhattanu a zjistila, že Amerika vypadá jako v amerických filmech (překvapivě!). A ani po třech dnech konference jsem neměla stáž.
Zato jsem s každou navštívenou přednáškou objevovala nové nepoznané světy. Jako kdybych všechny ty roky psaní před tím prohledávala tajnou „komnatu wellness“ s baterkou v ruce. Tou baterkou mi byl Google, takže jsem viděla vždycky jen malé útržky, a teď to bylo jako by někdo zapnul halogenovou lampu. To moc nejde slovy popsat. Prostě teorie vs. realita a opravdoví lidé, kteří mají na vizitkách napsané slovo wellness a nepracují v lázních ani ve vířivce!!
A se všemi těmi lidmi se dá mluvit. Wellness komunita (a hlavně tato konference) je o potkávání, kontaktech, zábavě (ne jako naše vědecké konference kde jde jen o body do RIVu). A tak mluvíš. A když mluvíš, lidi se začnou ptát, co děláš, odkud je tvůj přízvuk, jak to že se nebojíš cestovat sama, co za stáž hledáš a jestli si dáš pivo.
Lidé jsou jediná cesta dál. Většina z nich nebude chtít to, co nabízíš (jako já stážistu), ale pak tě John, organizátor večírku pro zahraniční účastníky konference, seznámí s Kanaďankou Alidou, která zrovna stážistu potřebuje. V poslední den konference, před poslední přednáškou. O několik hodin později už jedeš směr Ohio na nejlepší stáž v historii wellness.
To v mém případě znamenalo dva měsíce stážování v nemocnici, čtení a debatování o wellness. Z Alidy šéfky se stala Alida mentorka a konzultantka mojí disertace a veškeré mé působení v oboru wellness (který u nás v Čechách stále neexistuje) nabralo nečekaný spád a směr.


Lekce 7: Když to kolo roztlačíš, jede dál

Následovalo další kolo rozesílání více či méně nahodilých emailů, více či méně příjemných konverzací a situací, ale na National Wellness konferenci jsem se vrátila o rok později jako přednášející. A rok potom taky a letos tam budu zas. Vloni jsem tam navíc osobně potkala Johna Travise, autora té první wellness knížky, kterou jsem v Dánsku dostala do rukou. Tohle kdyby mi řekl někdo před pár lety, tak se ani nesměju, protože by mě to ani nenapadlo.
Prostě když někde v knížkách, nebo ve svém srdci najdeš téma, které ti dává smysl, rozhodneš se kvůli tomu posílat desítky emailů na všechny strany a mluvit s lidmi, beze strachu a třeba i bez konkrétního plánu, věci se dají do pohybu. Pak už se stačí „jen“ hýbat.
O tři roky později sedím ve Stevens Pointu v Johnově domě, kde jsme před lety měli ten večírek pro zahraniční účastníky konference. Právě se pouštím do sepisování disertace, jejím předmětem je 13týdenní wellness kurz, který jsem vytvořila a v rámci výzkumu testovala na českých studentech v Brně, a teď testuji na studentech tady v Americe. Je ze mě učitelka na místní univerzitě a taky stážistka v National Wellness Institutu. Svou vysněnou stáž jsem tedy nakonec sehnala.

Lekce 8: Za skutečnost lepší než sny se platí, nejen penězi, ale furt to stojí za to!

Sen! To snad ani ne, takový punk bych si nikdy ani netroufla vysnívat. Prostě jsem dělala nahodilé věci, které mi z nějakého důvodu dávaly smysl, a takhle to dopadlo. Teď když to po sobě čtu a vzpomínám, je to, jako bych (už skoro vy-)lezla na vrchol kopce.
Kdo kdy lezl na pořádně vysoký kopec, ví, že na něj musí vylézt sám, že to trvá, že ten kopec každý den vypadá jinak, ale současně tam trpělivě vyčkává, až ho zdoláš. Nikam neuteče. Na naše vlastní kopce nevedou lanovky, žádná pomocná pravidla, cesty si musíte vyšlapat a to sem tam bolí. Puchýře jsou součástí dne, stejně jako špatné počasí a vlci v noci. I to je wellness.
A tak sedím pod vrcholem svého kopce, dělí mě od něj pár kapitol disertace. Někdy mám silný pocit, že tam lezu úplně sama, i když vím, že kolem mě je plno lidí, kteří mi pomáhají. Jen jsou někdy daleko. Navíc sama nevím, co uvidím, až na ten kopec vylezu. Sen neexistuje, skutečnost ano. A ta není snová, ona je, někdy lepší, někdy horší, vždycky reálná. K tomu ten hlásek zas: Proč toto všechno dělám? Má disertace v oboru, který u nás neexistuje, vůbec smysl? To se blíží ti vlci.
Cestou za svým srdcem, kterou jsem začala v roce 2010 v Dánsku, poslední rok šlapu po většinu času sama. Z Evropy jsem vyrazila na půlrok do Asie (ne moc daleko, jen do Turecka) a teď do Států. Za tu dobu se doma stalo hodně věcí, u kterých jsem nebyla. U nových dětí svých přátel, u dědova pohřbu, ani na našem 10letém výročí. I u toho jedenáctého budu chybět.
To je ta cena, kterou platím za život za hranicí pravidel o zakládání rodiny, stabilním zaměstnání a sociálních jistotách. Možná o to víc cítím ten smysl někde uvnitř. Možná o to víc cítím život. Ještě pár měsíců, to už vylezu na ten kopec a rozhlédnu se kolem. Stále nevím, co uvidím, ale už se toho nebojím. Prostě jak na vrcholku každého kopce - chvilku tam posedím a pak si zas nasadím batoh na záda a půjdu dolů. Půjdu domů, abych tam lidem řekla, co jsem viděla. Abych jim řekla, co je to wellness.


A co teda to wellness je? O tom (na)píšu na svém blogu www.wellcome.cz

Inspirující Iveta

Vždycky je důvod, proč s něčím nezačít. Mohla jsem se obávat, že to nepůjde. Říct si, že to nemá cenu. A vymlouvat se na čas, kterého v této době nikdo nemáme dostatek, neboť sociální sítě ho většinu polknou. A dělají to fakt fikaně. Navíc bez foťáku není food blog a bez peněz nekoupíte foťák. Na takové křižovatce máme všichni na výběr. Můžeme celý život říkat, že jsme chtěli s něčím (foodblogem) začít, ale neměli jsme čas a peníze. (Zatímco všichni ostatní měli ideální podmínky a vše jim spadlo do klína, haha.) A nebo si najít špatně placenou brigádu, trávit tam spoustu volného času a na foťák si vydělat.

Výrazy ve tvářích kamarádů a známých skrývaly nepochopení. Asi ani ne pro konkrétní věc, ale spíš pro chuť a elán na čemkoli pracovat. Protože o tom to celé je. A jak já se vždy jen pousmála nad tím moudrem, že stačí chtít. Jenže ono to tak je. Ve chvíli, kdy je to ONO, dodá vám to sílu překonat překážky. Vždycky jsem ráda tvořila a lehce se pro něco nadchla, nikdy mi to ale dlouho nevydrželo. Například vaření je vášeň, která se mě drží od deseti, kdy jsem ve fritéze smažila první domácí hranolky. (Taky začátek!) Pokud se v něčem najdete,  v ten moment je nutné neřešit rady a obavy okolí a tak trošku potlačit rozum, který vám říká, že byste měli jet na Erasmus do levnějšího kraje než do Švédska. Nebo byste možná neměli jet radši vůbec, protože hrozí prodlužování studia. A vlastně se v zahraničí ani nedomluvíte, natož tak ještě studovat v angličtině. A prostě možná bude jistější zůstat doma a mít nohy v teple.


A proč vlastně vyrazit autostopem po Evropě, že. Rozum vytahuje jeden důvod za druhým, proč nejet, známým a rodině radši předem moc neříkám a vím proč.  Něco ve mně ale hrozně chce a já sama cítím jen příjemný adrenalin. A pak, když nasbíráte zkušenosti, je ten hlas ve všem omezujícího rozumu, za kterým se skrývá jen obyčejný strach, slabší a slabší. Klidně bych se sbalila a ze dne na den kamkoli vyrazila. Vím, že pokud mě neučiní šťastným to, tak pak už jen celý den v kuchyni. A protože mi nestačí, že mé výtvory ochutná jen pár lidí, nejradši bych aspoň třikrát denně fotila a sdílela na blog. Jelikož mám v lásce hezké věci, přeju si, aby to i trochu vypadalo. Pořád jsem nespokojená, ale nevzdávám to. Jednou ty fotky budou podle mých představ.

Jo a mezitím bych si ráda občas třeba zaběhala. Přestože už od základky se mi snažili vybudovat odpor k pohybu. Na gymnáziu se jim to však dařilo jen částečně. Tehdy jsem pochopila, že mimo připravenou běžeckou trať, štafetový kolík v ruce, a dál od hodnotících pohledů mě to vlastně docela baví. Tělo si začalo říkat o kolo, běh, brusle i plavání. Po půlroce ve Švédsku se 10km běh nočním Stockholmem zdál být docela hezkou tečkou za celým studijním pobytem. Takový závod může být fajn motor, nenutí vás to běhat častěji, chce se vám prostě běhat pravidelně ještě o něco víc. Asi bych se zase měla někam registrovat.

Vzpomínám na plán, který jsem si malovala v době, kdy jsem v žákajdě ještě měla jedničky z matematiky. Půjdu na gympl a bude to príma. Následné těšení na vysokoškolský život mi tak trošku přerušilo to, že jsem byla nepřijata. A po přijetí nepřišla ani ta skvělá studentská léta, která měla vypadat jako v americkém TV seriálu. Místo toho jsem začala trávit spoustu času v práci a přicházely jiné výzvy. A vůbec nejsem dobrý student a občas mám pocit nejen já, ale i lidé kolem mě, že mi škola spíše překáží a měla bych se naplno pustit do jiných věcí.  Přitom jsem ani nepostřehla, kolik už mi ta léta studia vlastně dala.



Bez studia na VŠ bych nikdy neodešla do Brna. Nebýt Brna, nebylo příležitosti poznat sebe, kamarády a nejrůznější inspirativní lidi. Nejela bych na Erasmus do Švédska. Nebyla bych to já. Bude smutné, když školu nedokončím, na druhou stranu mám pocit, že už mi to hlavní předala. A vzdělání to není. 

zitvege.blogspot.cz

A představa slova meditace se tříští o tisíce buněk aneb klapka vipassana počtvrté


„ V našem světě existují dva druhy svobody: svoboda přát si cokoliv a svoboda od jakýchkoliv přání.“ (Kráva, která plakala, strana 173)

S touto moudrou myšlenkou přijíždím do meditačního areálu v Krutyni na úplném Severu Polska, kam jsem se dostala pomocí blablacaru. LUCKY LIKE A HELL jsem těšně před kurzem, po zjištění ceny vlaků, našla týpka, co jede z Těšína všech těch 700 km na Sever. Moje noční můra je zažehnána. Sice občas v jízdě autem hrajeme pantomimu, protože on nemluví anglicky a já zase polsky, ale za nádherných 77 zlotých (necelých pět set korun) mě vyhodí před centrem.



Je den -1. Zítra začnou přijíždět studenti a začne klasická procedura: odebrání mobilů, knih, udělení pokojů. Skromná večeřová polévka, zahajovací meditace a noble silence. Těším se. Na ten klid, soustředěnost, ponoření do práce. Ach, kolika očekávání se v tom životě musíme ještě vzdát…
Je den mínus jedna a já jsem na místo klidného vplutí do kurzu totálně down: své poslední peníze jsem věnovala privátnímu, polskému doktorovi. Celou noc jsem nespala – zánět ucha. No fakt super, tak já se jedu na meditace čistit a místo toho mám 10 dní polykat antibiotika. Do toho přichází kamarádka menstruace a já nemám sílu na nic. Všechny ty přijíždějící a štěbetající ženy mi pijí krev. Zalezu si na pár posledních hodin na pokoj s knihou, ale rozjedou se mi oči a usnu. První gong, večerní meditace, chce se mi brečet – takhle jsem si to fakt nepředstavovala….

8

První den sedím v meditace, se zkříženýma nohama a chuť vyskočit ze svého těla. Vrtím se jak Ferda mravenec, pořád koukám na hodinky. No tak Irčo, jsi už stará studentka, tímhle už sis prošla, víš, do čeho jdeš to zmákneš. Uf, nedávám to. Pozoruju nefungující zažívání a jsem naštvaná. Cítím své tělo, ve kterém se necítím ani trochu dobře. Máš to, na co sis zadělala. Tři měsíce si koprovala, tak se teď nediv, že je ti takhle. Moje mysl je neskutečně nasraná. Na mě samotnou, ale i na všechny kolem.
Sere mě každý pohyb pomalé ženy. Irituje mě cokoliv, co dělá moje spolubydlící. A to se chce chudák třeba jen osprchovat. Kurva do prdele, to si tu rýži nemůžeš nabrat rychleji, nadávám ženě v duchu u oběda. Hej Irčo, co to s tebou je? Proč všechen ten vztek? Kde máš ten peace and harmony? Jsem zlá a fakt, fakt, fakt moc sprostá. A jen to pozoruju =) Uvědomuju si, jak je právě toto emoce, kterou si běžně nedovoluji, a v běžném životě ji potlačuji. No, tak tohle vymedit bude fakt paráda =/

Moje bláznivá hlava vymýšlí různé teorie proč se to děje. To jsou ty antibiotika, mění mi stavy vnímání a já proto nemůžu meditovat. Nebudu se schopná soustředit, celý kurz nezvládnu, selžu a bude vlastně úplně zbytečné, že jsem sem jela. Druhý den to nevydržím a jdu za učitelkou na konzultaci.
                                                                                              8
„Ach, Brito, já se vůbec nepoznávám. Bývala jsem vždycky úplně motivovaná. Slovo strong determination ve mně vyvolávalo radost a včera, když Goenka řekl, you must work very hard and seriously, tak jsem se rozbrečela. Cítila jsem se tak slabá. A mám pocit, že čím víc se snažím, tím víc selhávám a nejde mi to, a připomíná mi to moje dvě selhání v poslední době. A pak nejsem schopná v ranní meditaci sedět dvě hodiny bez pohnutí.“                

„A proč to děláš? Proč se nepohneš?“ ptá se mě Brita a vykulí své oči. Je tak krásně lidská.       
„No, já jsem si myslela, že takhle budu více…“ mám na krajíčku.             
„..že budeš více efektivní,“ usměje se na mě smířlivě.  

„Yes,“ špitnu. Vzlykám. Najednou mám před sebou všechny ty hodiny strávené nad diplomkou, drilem na státnice i výsledné Fka. Tolik v těch meditacích nechci selhat a náhle vidím stejný vzorec lpění na tom, být co nejproduktivnější.               
„No, ale ono to úplně nefunguje, že?“ 
„NO,“ a prosmrkám papírový kapesník na skrz. Vedle je naštěstí záchranná krabička.  
„Vytváříš v sobě zbytečně moc tenze. Je to častá chyba starých studentů, ale opravdu není potřeba sedět bez pohnutí. Musí ti být hlavně příjemně. Poposedni si kdykoliv, kdy budeš cítit jenom malinký diskomfort.“
„Opravdu?“
„Určitě. Vytvořila sis nějaký koncept, jak mají meditace vypadat. Ale tady si jen sedneš a pozoruješ. Nemůžeš vědět, co přijde. A ano, v běžném životě s vytváříme různé struktury, tady neplatí.“
Soabing, soabing, soabing…odcházím z rozhovoru s ní a vymletě sedím ve společenské místnosti. Zazněl gong – čas na individuální meditaci. Zírám na řeku, dochází mi tolik věcí. Nemusíš! Ty fakt nemusíš. Můžeš tady sedět klidně i patnáct minut! A dopřát si tu slast. Sedím a cítím, jak ze mě opadá jakási vnitřní křeč. Vidím všechny ty časově nastavené plány mého běžného života. Hodím posmrkaný kapesník do koše a jdu meditovat. A co? Najednou to šlo o poznání lépe.

8

Ach, nebylo dne, kdy bych na vás všechny nemyslela! V tom byl tento kurz tak jiný! Vždy jsem měla pocit neskutečného pohroužení do sebe sama. Tentokrát jsem však od prvního dne odpočítávala dny do konce kurzu. Druhý den, takže ještě osm dní. Třetí den, takže ještě sedm dní. Čtvrtý den – tak už jenom šest dní. Uf, bylo to nekonečné. Nyní se cítím tak jinak, jako bych byla pryč půl roku.  A jsem teď tak šťastná, že jsem to vydržela. I přesto, že jsem s vámi milé přítelkyně prošla v meditacích všechny kavárně v Brně a otevřela jednu úplně novou.
Taky se mi otevřela parádní demence s jídlem. Když mi má pozornost v meditaci utekla od dechu, tak jsem pekla špenátové štrúdly, krtkovy dorty, čokoládové brownies, rozinkové sušenky, připravovala švestky v čokoládě. Sliny mi naběhly pokaždé, když jsem si vzpomněla na nutellu (dnes jsem si ji konečně dala – ach, jaká to slast!!!) a milionkrát jsem si představovala, jak bude chutnat má první káva s krosanem (MYSLELA JSEM NA NĚJ OD PRVNÍHO DNE, KAŽDÝ DEN ALESPOŇ OSMKRÁT).
Jídlo je fakt děsná demence. Bere vám tolik pozornosti! Ráno sedím v meditaci a přemýšlím, co si dám na snídani. Pak běžíte na snídani, zhltnete ji a úplně vidíte to CVAK – a hlava už začíná přemýšlet, co si dá na oběd. Pak se jdete projít, abyste teda to jídlo trochu vytrávily a ideálně ty včerejší zbytky mohly ven. Sedíte na záchodě a říkáte si, super, zase se tam něco vejde!!! Furt dokola…

Jednou je moje SUPER příliš velké. Projeví se přehnaně velkým množstvím jídla na talíři, které z radosti mého nezvykle fungujícího zažívání slupnu jako malinu. A ten den je navíc….tadááááá čokoládové brownies. Není na něj však místo. Chodím kolečka po areálu a už už chci, aby mi slehlo, abych ho tam mohla nacpat. Po dvaceti minutách moje hlava usoudí „to by mohlo stačit“, a sedne si do společenské místnosti, hezky do křesílka s čajíkem a kouká ven z okna. Teče tady řeka a rostou stromy. Připadám si jako v muzeu. Vidím tady krokodýly. Ale i nahé Adamy, letící ptáky a proplétající se hady. Člověk nemusí ani do Louvru! Stačí mu parádní výhled na pár polen. Pomalu uždibuju tu buchtičku víte jak – pro ten pocit pohody a klidu. Uf, tak tady mám v přímém přenosu, co se děje, když hlava touží po naplnění představy nějakého pocitu a on nepřichází. Po obědě, kdy se cítím normálně krásně lehce, pozoruju dvě hodiny tu cihlu v žaludku. Prý co tě nezabije, to tě posílí. No tak to brownies mě sice nezabilo, ale silnější mysl díky němu fakt nemám.

8

V meditační hale to asi třetí den zní jako v čekárně u doktora: všichni chrchlají a kašlou. No fakt super, nemáte někdo roušku? Hlava si jednou představuje, jak všechny ty bacily zezadu jdou směrem ke mně. Šíří se tiše a klidně meditační místností a dosedají na mé sliznice. A nejvíc je mi líto učitelů v předu, kteří to dostávají v plné palbě!

Jsem proto i lehce skeptická k vlastnímu mytí nádobí. To je pro mě novinka. Po každém jídle i čaji jsou  pro nás přichystány dva lavory: jarová voda (je jarová jen asi prvních deset minut) a oplachová voda. Doufám, že hlavně ty kýchající baby ty talíře myjou pořádně. Nebo že nedostanu příště talíř, kde budou zbytky kaše. Většinou zůstávám v jídelně s posledními a to je jarová voda už značně jetá. Koukám na tu vodu zamaštěnou zbytky jídla a vyjede mi scéna ze Snowboarďáků, kde Kotek s Mádlem stojí před horským dřezem, podobně vypadající vodou, ze které najednou vyplave knedlík.
„Neboj, tak třeba zítra zapnou myčku,“ řekne konejšivě Mádl.                

„Vy jste asi nikdy nebyly na horách, co?“ založí si ruce v bok horská mamina a dá jím do rukou kartáče, ať se činí.           

No, ani nám žádnou myčku nezaply =) Podezírám některé ženské, že jedly tak rychle jen proto, že se jim pak hnusilo mýt to nádobí. Mě to bylo fuk, voda byla teplá =)

8

Stane se to šestý den. Namísto switching hlavy mezi myšlenkami a meditací, se zapne kanál switched off a hlava přestává myslet. Jenom jsem vědomá. Nemusím pro to nic dělat. Je to jako byste měli v hlavě najednou hranici, přes kterou nepronikne jedna jediná vaše myšlenka. Teď po kurzu si uvědomuju, jak jsem vděčná, že ona myslánka Brumbála SKUTEČNĚ EXISTUJE! Tou je pro mě vipassana.

Sedmý den už fakt nemůžu. Už nepomáhají ani pocity radosti, kolik báječných přátel mám tam venku. Nemám sílu přemýšlet. Zničeně koukám ven z okna. Piju citrónovou šťávu a namísto radosti z Detvu těla si říkám: chci se nažrat a dát si kafe. Moje nálada je na bodu mínus dvě stě. A pak zvednu hlavu a víte, co se stalo? Něco tak nepopsatelně nádherného, že mi to dodalo tolik radosti, jako když uslyšíte vánoční zvoneček Ježíška. Po těle se rozlilo teplo a výjimečně to nebylo tím, že bych se polila!!!! Tak víte, co se stalo?

Začalo sněžit. Ba přímo chumelit. Začala jsem se šíleně smát a jen jsem pozorovala ten obrat nálady o 180 stupňů. Jak drobňoučké věci dokážou razantně zahýbat s naší náladou.

 Takových zvratů prožívám více. Třeba když se jednou večer ploužím z posledních sil do postele, s kručením v břiše standardně přemýšlím opět nad snídaní. Protáhnu krk a vidím tu nádhernou stříbrnou věc! Ty věci, které máme každý večer na hlavami, ale jsme příliš uvnitř hlavy a zapomínáme je zvedat. Prý máme každý jednu. Noční nebe je poseté hvězdami. Lehnu si do mrazivé trávy a pozoruju dech, vnímám tělo a ty hvězdy nade mnou.

Nebo když kráčím ze snídaně, mám nic moc náladu. Proč? Nic moc mě ten den nečeká. Jen nějaké meditace. Potkám ženskou manažerku a poprosím ji o pinzetu. Její úsměv mi zahýbe křivkou spokojenosti tak, že medím celý den s nebývalou lehkostí. Úsměv! Skutečně, nic krásnějšího druhému nemůžete dát.

Nebo jednou se dívčina, co sedí vedle mě dotkne svou dekou mé nohy a mám vymalována. Celou meditaci mám v sobě  ten nádherný podpeřinový pocit, kdy mě přítel hladí po vlasech.

Taky jsem si vytvořila osobní rekord! Jak často se u jídla pokypete? Já jsem jeden den tak vymletá, že přesto, že slyším mamčin hlas „Irčo, nahni se nad ten talíř,“ tak to neudělám ani napoprvé, ani ani…Zadělám si na osm parádních skvrn. Bohužel na bílém svetru, čímž jej odsoudím k nenošení. Anitčááá – vanish to zvládne =)

8

„Mysleli jste si, že jste lepší a chytřejší, protože jste třeba úspěšní a ono to bylo jen nějakou dobrou karmou z minulosti,“ pláču. Ach, jaká pokora. Moje ego ztrácí obrovský hřeben. Uvědomuju si, že to vůbec není o mě, ale o všech těch lidech kolem. Edison byl možná génius, pro Goenku nemám pojmenování, ale bylo by to to slovo o superlativ výše.

„Nechtěj být člověkem, který je úspěšný. Buď člověkem, který za něco stojí.“ Albert Einstein

8

Víte, když jsem seděla v meditaci, měla čistou mysl, přicházely mi přesně slova, kterými bych Vám popsala, co se tam děje. Když sedíte několik hodin se kříženýma nohama, den čtyři, osm, deset. Teď zpětně cítím, že je to něco TAK HLUBOKÉHO, že jsou na to slova prostě krátká. A tak napíšu jediné: JEĎTE!!!! Mám v hlavě dlouhatánský waiting list komu všemu bych kurz doporučila a jak by to tomu a onomu změnilo způsob uvažování, a tím i život. Přece jen lehké přirovnání.

Chodíte do sauny? A znáte ten pocit, kdy se potíte, cítíte každou buňku po těle. Pak si dáte ledovou sprchu a cítíte se naprosto famózně. Proč? Hlava je vypnutá. A co kdybyste v takovém stavu dokázali být do několik dní? Proč, ptáte se? Zase mi doklapnul kousek skládačky! Protože my tu mysl neustále podmiňujeme. Řekněme, že je vaším napětím stres a napětí. Celý den v něm fungujete, dáváte vaší mysli impulsy, které ji stahují, jako když děláte lehy sedy. Večer si jdete lehnout a podobně, jako když přijdete z posilky, uvolníte unavené tělo. Tak nevědomá mysl však funguje day and night. Nikdy nespí, a tak když spíte, tepe ve stejném tepu. A co se tak stane? Ráno se vzbudíte a prožijete svůj další den úplně stejně. A vipassana toto dokáže zlomit. Ach, píše se to tak kostrbatě a je to tak jasné, když v tom sedíte a prožíváte to! Jen pozoruje vše, co se děje po těle. Bolest, teplo, pálení, bodání a nereagujete. A dochází vám tolik věcí…

A třeba saunu nenávidíte a co jsem teď napsala vás od meditací ještě více odradilo.  Pak to berte jako přirovnání. Tohle jde za hranice saunování…
8

Vedlejším produktem vipassany je, že vás napadají fakt dost brilantní myšlenky. A tak jsem vymyslela úžasné narozeninové oslavy. Prvky Poutě. No, ale jak jsem už psala, nejvíc to pro mě tentokrát bylo fakt o pečení =D

Devátý den mnou projíždí vlny totálního entuziasmu. Moc nejsem schopná meditovat.
„Brito, já úplně ztrácím vyrovnanost mojí mysli. Moje hlava zase peče dorty a vítá se se všemi přáteli a neskutečně se těší, až bude po kurzu.“        
  

„Well, so what is the problem exactly? Because that does not sound that tragic to me,“ usměje se na mě. „Tak i ten entuziasmus se projevuje nějakými pocity po těle. Tak to pozoruj.“
BANG – a v těle vznikl požár!

8





Meditační halou zní slova Goenky. Padesát osm žen vychází z haly v mírném napětí, které asi promluví první. Pobaveně sleduju skupinku Polek, jak kráčí k informační tabuli, jestli teď už fakt můžou mluvit. Zvednu hlavu a moje oči se srazí s očima dívčiny, o jejíž tváři jsem neměla vůbec potuchy, že je se mnou na kurzu. Usměju se na ni, ona na mě. A projede mnou tak neskutečně obrovská vlna něhy, že se rozbrečím. Z dálky slyším smích. Úplně mě z toho mrazí. Je to tak nepopsatelně krásné. Ty běžné věci, které máme kolem. Můžete to vědět, ale musíte to cítit, jak fantastický pocit to je zase se druhým dívat do očí a poslouchat jejich hlas. Přirovnala bych to asi k vašim teen létům, když jste byli bezmezně zamilovaní a mohli své drahé polovičce zírat do očí hodiny a hodiny a nemohli se vynadívat. Ano, cítím se neskutečně zamilovaně a milována životem.

8

Jedenáctý den vyrážíme kolem deváté ráno. Čeká nás sedm hodin jízdy autem do Katowic a pak beru vlak. Je to legrační, za celých dvanáct dní nemám jednu jedinou sms, ani zmeškaný telefon. Na benzínce si stahuju e-maily: 187. Úplně pozoruju, jak při čtení slov kontrola pošty celým mým tělem proudí nervozita. Trvá to déle než obvykle. Tak dělej, už musíme jet, ať stihnu ten vlak!

Na parkoviště před Lidlem, kde si jdeme koupit MÁSLOVÝ KROSANT S ČOKOLÁDOU (!!!!) si v autě pustím sestřinu písničku Zrcadlo. Wow, jak to popsat, co se děje uvnitř. Gejzír, bouře biochemických reakcí vybouchne. Tolik radosti v těle! Mám chuť odkrýt kapotu auta a jako v amerických filmech zpívat nahlas. Udělám to až na Svinově, když vystupuju z vlaku a trylkuju tu Nohavicovu Ostravo, srdce rudé, zpečetěný osude.. Nechápavé  pohledy lidí ve vlaku i na nádraží jdou kolem mě. Zpívám dál. Tak mě nechte! Nemohla jsem teď deset dní mluvit, víte jaká blaženost to je, jen tak si pobrukovat? A pak taky, kdybyste dali hlas svým myšlenkám, které se vám teď honí hlavou, byly byste taky blázni!
Tak nějak se mi po vipassaně vytvořil rituál. První dost nezamýšleně. Dneska jsem si jej objednala a dost se na něj těším – doma mě krom objetí čeká sýrová pizza!!! Život musí být v harmonii, že jo? A co by jej dostalo po desetidenním odpoledním půstování do rovnováhy lépe, než-li parádní kus nivy roztopený na křupavém těstíčku. Ach, ty jídlová bráno lpění, ještě si tě na nějakou dobu ponechám. Tak nějak ke mně patříš.
8

Tímto textem vám chci vlastně říct to, co by se vešlo do jedné věty: JEĎTE !!!
Těkají vám myšlenky – jeďte! Přemýšlíte nad životem příliš – jeďte! Chcete mít čas jen na sebe – jeďte! Toužíte po výzvě – JEĎTE! Mlátí s vámi emoce, jak s malým fakanem? Koukněte na dhamma.org, kdy vám jede vlak na kurz! Máte dlouhodobě bolesti některé části vašeho těla? Budu se opakovat, jeďte.

Kdy a kam? Nejbližší kurz bude v Česku Beskydech v létě. Já tam budu sloužit. A ty?
Mysl – mysl – mysl. To neposedné zvířátko, co máme v hlavě. Je naším největším přítelem i katem. Já, ty, my však nejsme naší myslí.

Jen ji máme. A toto, když nebudete vědět, nepochopíte, ale pocítíte na buňkách vlastního těla, stojí za jakýkoliv pocit, který ve vás představa kurzu vyvolává.
Buďte šťastní. Život je nádherný!


A vězte, že jediná skutečná realita, která existuje, je ta, kterou nosíte uvnitř vlastního těla. Vše kolem je jenom jejím esenciálním odrazem. Vím to. Ne protože to říkal Buddha nebo Goenka. Ale protože… 

                                                                                    8

Předchozí články o vipassaně

AŽ je iluze

Svalila se se na sedačku vlaku. Stihla to! Uf! Ještě, že jí po vánocích zůstaly nějaké ty natrénované svaly z pravidelného běhání. Jinak by jí ten rychlík o fous frnknul. Spokojeně se rozhlédla po prázdném kupé. Při troše štěstí to takhle bude až do její cílové stanice. Zbožňovala, když mohla nerušeně pracovat, aniž by poslouchala stařecké žvatlání o slevách, mládežnické narážky, kterým už nerozuměla nebo strasti studentské o zkouškách. Byla unavená po celodenním jednání, ale stálo to za to! Schůzka byla úspěšná. Rozepnula se dva knoflíky tmavě modrého saka a v duchu se už viděla na gauči ve své vytahané mikině. Ještě před sebou ale měla tři hodiny cesty a spoustu mailů k vyřizování. Balenou vodu odmítla – přece nebude zodpovědná za ten plastový odpad, který po té troše vody zůstane. Objednala si namísto toho birella a slastně si vyzula lodičky. Pohodově si natáhla nohy. Teď už si nemusela hrát na žádnou byznys ženu a mohla si dovolit být jen unavená. Vždycky když vyzula boty, vzpomněla si na své mládí, když jezdívala z hor a bylo jí jedno, co si zbytek kupéčka bude čuchat – prostě i přesto, že ponožky nevoněly po fialkách, boty sundala, aby ulevila zatuchlým nožkám po několikadenní túře.

Tenhle kus rebélie v ní zůstával i nadále, i přesto, že víkendové hory vyměnila na nějakou dobu za mezinárodní konference. Často si namlouvala, že je to pouze na přechodnou dobu. Slastně usrkla perlivého piva bez alkoholu a otevřela Outlook. Chvíli se zlobila, že nejede internet a ona si tak nemůže přečíst poštu. Pak se rozhodla, že alespoň šéfům napíše report, co se dnes událo a co to znamená pro jejich obchod. S největší pravděpodobností bude muset příští měsíc do Hong Kongu. Byla neděle. Dřív by ji ani nenapadlo pracovat v neděli. To jsem byla mladá a hloupá, nevěděla jsem, co chci. Ušklíbla se sama nad sebou v duchu.

Datlovala asi deset minut. Krajina kolem ní ubíhala a ona jí nevěnovala žádnou pozornost. Všichni umělci by jí zvedli tu hlavu násilím, aby nepřehlédla tu zeleň hýbajících se stromů. A slunce! Byl sice únor, ale ve vzduchu už bylo cítit jaro. „Sakra, slabá baterka. Kde mám ten proklatý zdroj?“ začala všude kolem sebe hledat, protože měla strach, že se počítač jinak co nevidět vybije a ona kvůli tomu nedokončí myšlenku. „Do prdele,“ zaklela, když se jí před očima vybavil obraz napájení trčícího ze zdi zasedací místnosti, kde také zůstal. Monitor zablikal 3% baterie. Cítila narůstající zoufalství, že ten dnešní úkol do konce dotáhnout nedokáže. Do očí jí zasvítilo sluníčko.

Zmateně zvedla hlavu, jakoby až nyní zaregistrovala, že vlak má i okna, ze kterých se lze koukat ven. Slunce lehce hřálo a ona měla pocit, že se pod tím svitem rozpouští veškeré její napětí. „Ježíš, to je nádhera!“ usmála se a jako malá holka šibalsky nastavila tvář proti sklu. Najednou ji polila slast nicnedělání. Jakoby se jí někdo dotknul kouzelným proutkem. Zaklapla počítat a bylo jí to úplně jedno.

Sice seděla ve vlaku, ale v hlavě se vydala na procházku po svém studentském městě. Cítila, jak její mladé a pružné tělo spěchá parkem na brigádu. Šla pozdě, jak bylo jejím zvykem. Usmívala se, těšila se. Těšila se na všechno, co ji ten den mělo potkat. Cítila zpoza oken ten svěží vzduch, který si hrál s její pletí a profoukával ji vlasy. Obecně se tak nějak víc na věci těšila. Na ty drobné maličkosti. Jak často ten pocit „těšení se“ zažívá dnes? A při jakých příležitostech? Když čeká, o kolik budou tento měsíc její prémie vyšší? Když je v restauraci s významnými obchodními partnery a čeká, zda sushi bude tak dobré jako to, co jedla na své poslední cestě do Číny?

A není to trochu málo, drahá?

Snažila si vzpomenout, kdy naposledy, když takhle spěchá s kufříčkem na schůzku, cítí to vzrušení té mladé žáby a vnímá nosem ten čerstvý vzduch. Nevzpomněla si…

∞

Vybavila se jí vzpomínka, jak běží radostně po fotbalovém hřišti, aby si protáhla ztuhlé údy po celodenním sezení v ekonomickém ústavu, kde z nich chtěly vychovat finanční hvězdy v kvádrech. Povedlo se! Její rodiče sice za školu zaplatily majlant, ale věděla, že jen díky tomu byla ve svém mladém věku na tak významné pozici. Byla za vodou. Ale měla radost?
Koukala z okna a náhle posmutněla.

CVAK

Do hlučící menzy přiběhla dívka samá šlacha, samý sval. Koukla na MINUTKY  a objednala si krutí s hranolkama. Seděla v obklopení tří kamarádů a vesele švitořila, byla plná energie a života. Smála se vtipu o Ruském králíkovy, který byl tak hloupý, že jí slzely oči, jakoby v jídle bylo příliš mnoho cibule.

Té dívce v sukni a lodičkách ukápla slza. Tehdy jsem byla tak bytostně šťastná! Byla jsem svá. Co se změnilo? Kam jsem se to poděla?

Najednou měla chuť strhnout ze sebe tu veškerou eleganci a vytáhnout z kabelky džíny a vytahané tričko, která na sobě neměla víc jak tři roky.

Kam jsem se to ztratila?

CVAK

Další vzpomínka: víno – sýr – olivy a chleba se škvarkami. Slyšela smích svých starých přítelkyň. Do pusy se jí prodrala chuť Pálavy i bolest hlavy následujícího dne.

Myslela jsem si, že si s nimi už nemám co říct, ale třeba mi ve skutečnosti celou tu dobu vlastně jen chyběly! Musím jim zavolat.

„Je všechno v pořádku?“ najednou jí došlo, že asi vzlyká dost nahlas, protože do jejího kupé vešel průvodčí s ustaraným výrazem. Mlčky jen přikývla a nechala jej bez vysvětlení zase odejít. Utřela si usoplený nos do rukávu. Za boha nemohla najít kapesník. Cítila, že veškeré její ranní líčení se mění v potok černi.

Najednou zoufale toužila vzít jehlu a nit a přijít k sobě ten svůj mladší stín. Tu mladou holku, ke které smích patřil jako k noci hvězdy. Vnitřně však sehrávala boj, jako když se Petr Pan snažil polapit vlastní stín běhající po stěnách pokoje. Chtěla zpátky tu siluetu z těch vzpomínek, které je jí objevily na mysli při cestě z obchodu jejich snů. Možná bude v příštím časopisu Forbes vyhlášena podnikatelkou roku. Co na tom, když si vnitřně připadá jako prázdná váza bez kytek?
Jak bych jen mohla tu holku v sobě zase najít?

Vlak zastavil ve stanici České Třebová. A jí píchlo u srdce. Nakopla lodičky, hodila na sebe kabát a do ruky popadla notebook a kabelky. Na nástupišti naházela všechno do kabelky a oblékla si zimní bundu. Hlasitě se vysmrkala a setřela zbytky řasenky. Její studentské město!

Vlak se rozjel a ona najednou pocítila tu bláznivost svého zkratového jednání. Projela jí nejistota a pak nebývalá radost. Byly tři hodiny odpoledne a slunce stále nádherně svítilo. Čas na kávu v mé oblíbené kavárně MONTREAL. Srdce se jí zatetelilo blahem. Jestli pak tam ještě prodávají ty báječné košíčky s ovocem?

A pak?

Půjdu do parku a projdu se jako tenkrát.

Jen tak…

Zajdu se podívat, jestli to místo, kde jsem pracovala tam ještě pořád je.

A pak nakouknu do menzy – třeba budu mít štěstí a potkám nějakého studenta s ISICem a zajdeme spolu na přesmažené hranolky nebo šunkafleky. A večer?

Najdu ulici Viniční, na ní totiž stojí stejnojmenná vinárna a zjistím, jak chutná letošní odrůda Pálavy. A dám si k tomu nakládaný hermelín!

Samou radostí naskočila a cítila, že hned za prvním rohem se k ní přidala její mladší Já se všemi dávno zapomenutými pocity.

V hlavě jí vyběhl citát jejího oblíbence:


„Nechtěj být člověkem, který je úspěšný. Buď člověkem, co za něco stojí.“ Albert Einstein      

MY ALE CHCEME BÝT CRUSH !

Tak takové to je?

„Nesahej na to, spálíš se,“ ne, ne vy potřebujete osobní zkušenost – a už máte popálený prst.
„Neplácej páté přes deváté, bude tě bolet břicho,“  tůdle mami, stejně si tu šílenou kombinaci dám. Potřebuji si to protrpět.      
      
Podobné pocity ve mně vyvolává, kdy vzpomínám na ta slova: „Užívej si ten studentský život, dokud to jde, pak přijde srážka s realitou,“ stále nejsem ochotna těm slovům na 100% věřit, ale rozhodně již daleko více chápu, co tím řečník myslel. Až se skoro děsím, když si představím, kolik věci mi stále říkají rodiče, a mě to přijde naprostý non sense. Budu skutečně na všechny jejich rady ve stáří pokorně vzpomínat?
∞

Sedím u kuchyňského stolu a počítám si čisté náklady na život, které potřebuji měsíčně pokrýt.
Zjišťuji, že bych potřebovala nějakého Robina Hooda, co by bral bohatým a dával Irči. Spolu se mnou usrkává kafíčko strejda Strach. Poslední dobou mi chodí dělat společnost docela často. Vypráví mi příběhy o obavách a selháních. Mám chuť mu tu kávu chrstnout do obličeje a zařvat na něj, aby mě nechal na pokoji. Místo toho jen paralyzovaně sedím a vystrašeně zase projíždím nabídky práce.
Přece nepoložím všechny svoje sny!

Jsme prý generací Y, jsme digitální nomádi, kteří mají klávesnici přilepené k prstům. Prý nás definuje slovo CRUSH: „Coolness – být cool, Realness – opravdovost, Uniqueness – jedinečnost, Self-Identification – ztotožnění a Happiness - štěstí.“ (http://www.markething.cz/jak-na-generaci-y-to-vi-kniha-how-cool-brands-stay-hot)

Pod to bych se podepsala. Právě z toho mám největší strach – jít do práce, nechat se zaměstnat na osm hodin denně a ztratit tu svobodu, možnost organizovat si volně vlastní čas. Ne, nejsem líná. Dokážu stejně jako celá moje generace Y makat na 200 %. Potřebujeme k tomu však náležité  podmínky.

Většina mých vrstevníků právě končí školu, nebo prožívají hořká zklamání z prvních pracovních příležitostí: „Kdybych tam mohla vrátit čas, víc bych si tu školu teď fakt užívala,“ povzdychne si kamarádka u sklenky vína.

„Ve čtvrtek nastupuju do práce a mám  toho hrůzu, že mě budou nutit dělat něco, čemu nebudu věřit. Co mi nebude dávat smysl.“

Mám pocit, že moje generace má jednu slabinu: více přemýšlíme, než konáme. Čím to je? Snad je to teoretickým zaměřením škol, které nás učí více přemýšlet, než reálně dělat?

Jedno je mi ale jasné: oukej, možná máme moudro a znalost o tom, že končí doba chlebovek a žijeme v období srdcovek. Čím dál intenzivněji mám však pocit, že tato moudrost nám nedává právo přeskočit žitou zkušenost. Nebo ano? Copak opravdu můžu hned z vlastních myšlenek, které mám, vytvořit byznys, který bude vydělávat 35 tisíc měsíčně? Vskutku? Nebo si musím projít klasickým kolečkem?

Naše generace Y se nebojí riskovat. To je důvodem, proč je jí pak však často přilepena nálepka s jasným cejchem: fluktuant!

Nemáme závazky. Můžeme jen tak být a rozvíjet se.  Z projektu partnerské lásky, která měla dřív kolonizovat budoucnost, se stal jakýsi těkavý prvek, který buď vyjde a nebo přijde jiný. Už nehledáme „toho pravého“, ale hledáme „ten pravý vztah“ – více viz Giddens a Proměny Intimity. Něco podobného se děje i na pracovním trhu.

Sice nám už táhne na třicet, ale rodinu zatím stále neplánujeme. Nemusíme pracovat, abychom vydělali peníze a zajistili tak rodinu. Význam práce se tak posouvá – můžeme si dovolit více snít. Více přemýšlet i riskovat.

„Nezlobte se, nejsem ochotná vstávat každý den na sedmou. Potřebuji poslouchat své tělo a to mi jasně říká, že mu ubližuju. K prvnímu chci proto dát výpověď.“
Nebaví nás reprodukovat, chceme kreativně tvořit! Přetavovat naše sny v realitu, která dýchá a přináší nám peníze.
∞

Došlo mi to jednou kolem desáté večer, když jsem vyčerpaná po celém dni mentálního přemýšlení, šla se setřít schody: „Aha, tak to je ten důvod, proč dělníci často netouží tvořit. Nemají na to energii.“
Abychom mohli „fluktuovat“, musíme mít prostor nad tím přemýšlet. Jen tak si lze uvědomit, co mě baví a co je mimo mísu. To dřív nebylo možné. Pocit frustrace byl upozaděn nutností pracovat.

Žijeme tedy svým způsobem v nádherné době. Jaká to však v sobě zároveň skrývá rizika? Jaké jsou nezamýšlené důsledky všech motivačních videí velkých osobností, které něco dokázali. Spokojí se dnešní generace Y s obyčejnou prací a „standartním“ platem?

Internet jako médium umožňující i zneschopňující. Kam až to povede?

Postavy Čechovových her na pódium jen tak přicházejí a odcházejí, nechávají život téct mezi prsty a o svých snech pouze sní. To je pro generaci Z Shakespearovou, krvavou tragédií. Dokáží ji však předejít a zvrátit osud? Nebo se z této generace, pro kterou je svoboda často důležitější než plat, stanou prázdná zoombie googlící na internetu. S rozcuchanými vlasy budou sedět nad papírem a okousanou tužkou na papír, který snese všechno, budou čmárat své vize s vírou, že „možné je všechno“.

Lze si však za tuto víru koupit chleba? Stát se kazatelem vlastní originality a vydělávat na osobním příběhu jako originální značce. Etiketou budou vaše úspěchy a pády. KUP TO! Můj marketing ti dokáže, že to chceš!
∞

Tyto dny se učím pokory. Sedávám několikrát během dne s tím strejdou Strachem a vyjasňuji si, co skutečně v životě chci. Tvůrcovtví dostává odstín reálna. Vždyť ten svůj oblíbený čoko kroasant si za originální myšlenky poletující v mé hlavě nekoupím.


Učím se pokoře – před sebou samou, vlastními schopnostmi. Učím se naslouchat druhým – je to víc, než jakákoliv poučná youtube videa. Má sebejistota je podemletá nejistotou budoucích dní. Stále však ještě dýchám vůni víry, že pod tím vším je…

YOU ARE NOT ALMIGHTY

Namísto podle – píšu dle! Proč? Cíl je jasný: zkrátit text přesně o 45 000 znaků, tedy konkrétně 1/3.
TIK TAK -   a čas plyne dál.

Co se stane, když se naplní vaše nejčernější noční můra a vy skutečně selžete? To si pak strejdovi Strach ze selhání podá ruku s tetkou Svobodou.

„Děkuji, už jste zde udělal, co bylo potřeba,“  řekne mu s úsměvem.
„Jak to myslíte?“
„No, už jste svou roli naplnil, k selhání došlo, můžete odejít.“
„A co se mnou teď bude?“
„Teď?“  tetka se začne šíleně řehtat. „No teď konečně přijde na návštěvu kolegyně Úleva.“
„Tak já jdu,“ svěsil strejček ramena.
∞

„Ale proč se to stalo? Vždyť jsem se TAK SNAŽILA!“
„Vidíš, a třeba právě to nebylo potřeba.“

„Využij možnosti, kterou ti dává tragédie; ne každý je toho schopen.“                 Coelho

∞

Příběh o tom, že každá věc, se děje z nějakého důvodu. Nemusíme ji chápat. Nemusíme jí rozumět, dokonce tomu ani věřit.

V jednom domku v horách žili pohromadě prarodiče, jejich syn a taky jeho syn. Večer se vždy setkali a povídali si co se za ten den přihodilo.

A ten syn říkal jednou večer: „ No, utekl nám dnes náš jediný kůň. Už nemám žádného koně. Je to velká škoda.“  A starý dědeček řekl: „No, uvidíme, jestli je to škoda a šli spát.“

Druhý den večer říkal zase prostřední syn: „Ten náš kůň, který nám včera utekl, se dnes vrátil a přivedl sebou šest dalších divokých koňů. To je hodně dobře,“ řekl.  A starý dědeček: „No, uvidíme.“ A šli spát.  

Další den večer  říkal zase co se stalo za ten další den a říká: „Můj syn se snažil zkrotit ty divoké koně, ale jeden je hodně divoký a shodil ho ze sedla a on si opravdu hodně škaredě zlomil nohu. To je velmi špatně.“  A starý děda na to řekl opět: „No, to ještě uvidíme.“

A další den večer zase vykládali a prostřední syn zase říká: „Dnes tady byli vojáci a chtěli naverbovat mojeho syna do války, ale protože má škaredě zlomenou nohu tak ho nakonec nenaverbovali.“ 

Pointa toho zenova příběhu je, ze nikdy nevíme,  co nám přinese to špatně a nevíme, co nám přinese i to dobré. Ale určitě to nějak dopadne a s odstupem času pak pochopíme neb si uvědomáme, že to tak vlastně bylo správně.  
∞

„Využij možnosti, kterou ti dává tragédie; ne každý je toho schopen.“               Coelho

∞

Dnes jsem byla na obědě s kamarádkou. Vyprávěla jsem jí můj příběh o tom, jak se mi před živýma očima naplnil jeden z mých strachů: i přes veškerou píli, snahu, maximální nasazení, koňskou výdrž a sebezapření se to stalo. „Prostě jsem to nezvládla,“ usměju se a cítím tu úlevu a směju se absurditě toho celého pocitu.

„Víš, dost ti rozumím. Zažila jsem něco podobného. Rozhodla jsem se, že si udělám plavecké zkoušky. Jednou z věcí, které jsem se musela naučit, bylo přeplavat bazén v hloubce čtyř metrů s čtyřkilovou činkou. Nešlo to, měla jsem strach, prostě jsem se nedokázala pohnout. A to mi došlo, že i přes veškerou mou snahu to prostě neuplavu. Že přesto, že to šíleně chci zvládnout, moje tělo na to fyzicky prostě nemá.“

„Jop, we are not almighty,“ usměju se.
„No, někdy se prostě snažit nestačí. Někdy to chce prostě pustit, nechat plynout a plavat bez činky.“

Proč vlaky?


Proč ráno jezdí vlaky, když všichni ještě spí? 

Proč je nenecháme taky spát?

Představte si, že by někdo vzal vaše nahé těla a táhl by vás po studených kolejích - jak by vám bylo?