Říká se, že v momentě, kdy se Váš deník odmlčí, tak se
dějí životní změny…
Psala jsem denně – teď má prupiska již několik měsíců mlčí. Najednou není chuť
život zaznamenávat, protože převládá
obrovská touha ho žít.
Moje prsty se pohybují po klávesnici. Nejistě. Pomalu. Je to,
jako když pianista po několikaměsíční odmlce přistoupí ke křídlu, na kterém je
přehoz. Pomalu jej ohrne, usedne na otáčecí židli. Rituálně nadzvedne desku. Něžně
položí prsty na bílé klávesy a pak pomalu zmáčkne C, aby se ujistil, že zní stále
stejně. Cítím se stejně. I já právě
zjišťuji, co moje myšlenky dokážou, když se dotknou nootebokových tlačítek.
A o čem budu psát? O tom, co žiju? O tom, co něžiju? O tom,
co co bych chtěla žít???
V životě se říká: nelpi
na tom, pusť to! Ale řeknu vám, je snazší pustit poslední značku iPhonu do
propasti, než se vzdát vlastních představ o tom, jak chcete žít. Mít plány je
fajn, mít přeplánováno je únavné. Je to však také forma bezpečí. Když nevíme,
co bude, jak to bude – musíme se otevřít nejistotě.
Je potřeba se naučit vyčkávat. A vzhledem k tomu, jak
nás v dnešní době prudí delší fronta v Albertu, je kurňa těžké naučit
se čekat… Na začátku léta se mé plány do budoucna roztříštili jako křišťálový
zámek. Ten zámek byl vznešený, byla jsem v něm v bezpečí. Až dnes
pomalu začínám chápat, jak pevné měly západy. Lpěla jsem na těch představách a
každý večer jsem je tak silně uzamykala v komnatách, že se mi zkřivily
vlastní klíče. A postupně přestávaly pasovat. Já je však stále urputně rvala do
těch stejných dírek. Jakoby se ty klíčové dírky proměnily v plastelínu a začaly
se samovolně měnit. Nelíbilo se mi to. Někdo mi pěkně zamíchal kartami. Přišla panika. A já si dokolečka četla
článek Moudrá
žena důvěřuje a umí čekat. Zas a znovu jsem otvírala knihu Sebelásky.
A nedocházelo mi, že pořád opakuju ty
stejné vzorce: že se pořád urputně snažím.
Bylo
to jako bodlák: čím
víc se ho chcete zbavit, tím pevněji
se drží vaší mikiny.
Nevím, jestli to bylo napsané ve hvězdách – upřímně jsem
momentálně dost ezo-skeptik. Nevím, zda to byl osud nebo náhoda. Každopádně jsem
si dnes konečně schopná říct: co kdyby tam prostě nebyl žádný hlubší smysl? Co když
se to prostě všechno jen blbě sešlo? Ptáte se na recept na opravdové Já?
Zdravotní problémy zahustěte nedostatkem sebevědomí pramenící
z neúspěchu. Dostanete hmotu ve tvaru „jaký to doposud mělo celé smysl“? V kombinaci
s 36 stupni a super oteklou pusou po extrakci dvou osmiček získáte
táhnoucí se těsto: říká se mu zpomalení.
Koukáte na hýbající se stromy: den, dva, tři - a pod vší tou frustrací Vám dojde, že Vám je
vlastně dobře! Co dobře – SKVĚLE! Nikam se nehoníte, nic nedokazujete, máte
čistou hlavu. A světe zboř se, hajzle spadni
- najednou o tom nečtete, ale
KONEČNĚ TO ŽIJETE ! ! !
Vzpomínám na prosincový seminář roku 2016. Na kusu papíru mám
napsané pocity, jak se chci v roce 2016 cítit:
ZÁŘÍM
PŘETÉKÁM ŠTĚSTÍM
JSEM LÁSKA
JSEM INSPIRACE
JSEM SEXY
CÍTÍM SE SVOBODNÁ JSEM
HOJNOST
∞
A tehdy jsem byla i dost hloupá, protože jsem měla EGO-MEGA-GIGA plán, který mi měl tyhle pocity
zajistit. Asi se teď nebudete moc divit, když Vám řeknu, že nevyšel ani jeden jediný. A musím Vám říct na začátku
toho pádu nebyl ani jeden z těch pocitů…ale možná je to létem, možná je to přijetím neznáma… Je skoro
půlka července já KONEČNĚ začínám být vděčná, že mé plány nevyšly.
∞
Ráno vstávám, koukám do zrcadla a už si nenadávám na tu tvář,
co mi kouká do očí. Přijímám se taková, jaká jsem. Nepomohlo mi číst knihy. Pomohli
mi lidé kolem. Zámek se rozpadl, uvolnil okovy a tím i mou představu, jak bych
měla vypadat. Vstávám a zářím!
Když mi poslední týdny nebylo dobře a mohla jsem jen ležet. Nemohla
jsem být akční, v pohybu, někdy si ani číst. Tehdy jsem jen koukala z okna
na hýbající se stromy, jen jsem byla. A cítila,
jak jako nádrž přetékám štěstím. Bez jakékoliv věci, zkušenosti – jen jsem ležela a nic jsem nemusela!
Často dáváme druhým, abychom zapomněli: jak jsme osamělí, jak
se cítíme nemilování; abychom přehlušili, jak velký máme strach…v momentě, kdy je
vám zle, nemáte ani sílu milovat okolí za to, že vám věnují tolik lásky. Avšak,
když bolest pomine, dostaví se takový příval lásky, že je vám zase dobře, že
nevíte, co s ní! Je to tak mohutný příval nostalgie jako první podzimní
káva na zahradě, kde sluneční paprsky ještě svítí, ale už letně nepálí. Stáváte se láskou.
Často chceme druhým poradit, vyřešit za ně jejich trápení. A oni
přitom tak často potřebují jen vyslechnout! Až když nemáte energii, vzdáte veškeré
vaše „vrba-role“. Náhle tam sedíte obnaženě jako strom bez listí a Vaše větvě –
to je TO skutečné, co doopravdy naslouchá. Náhle nemáte ambice radit či složit
puzzle problémů vašich přátel. Jste inspirací,
která přikyvuje, občas něco řekne, nebo jenom tak mlčí. A ví, že to stačí.
Pod tím vším je
nepopsatelná svoboda: jen tak být a nevědět, čím jsem. Jen si tak ráno vstát a nevědět, jak ten
den bude vypadat. Jen se tak koukat do paprsků slunce a nevědět, jak slunečná bude
budoucnost. Když ten čas před přítomností přestává pozbývat jakýchkoliv
pravidel, přestáváte na něj věřit… A právě tehdy ucítíte vítr na Vašich
tvářích, který Vám do uší šeptá: Teď,
teď, teď!
Přála jsem si být finančně „za vodou“ – místo toho jsem se
utopila ve svých ambiciózních podnikatelských plánech a šla do restaurace
leštit skleničky a roznášet špagety carbonara. Vzpomínám na knihu Jak
mi Starbucks zachránil život. S každým dalším uvařeným expressem
se vrací pochroumané sebe-vlastnosti jako: vědomí, jistota. Vystřihnout si je z knihy,
nalepit si je na čelo – to neudělá stejnou službu jako pocit „že to zvládnete“ –
a i když je to „jenom“ obsloužení klienta. Ty pocity jsou jako řeka – přelévají
se z jedné oblasti Vašeho života do druhého. Ráno jezdím ulicemi na kole a cítím hojnost kolem sebe. Vidím hojnost v podobě
očí, se kterými se střetnu. Slyším hojnost v podobě zvuků, které doléhají
k mým uším. Ach a co teprve ta hojnost v podobě chutí: KOLIK CHUTÍ MÁ LÉTO???? Dokážete to
spočítat? Meloun, Aperol Spritz, café freddo, Rosé, zmrzlina…. Usmívám se jako Hojnost
a i se tak cítím. A to i přesto, že mám prázdnou ledničku a na účtu míň peněz, „než
bych si představovala“.
∞
Představy, plány, ambice, vize, smysl byly kladivem, které
ubily mé živé a nespoutané Já. Ale jen tak se z placky mohlo zrodit něco
opravdového, co na komentář vlastní mysli: „Ježíííš, to je ale divné období,“
dnes odpovídá: „Houbelec! To je normální život!“
