Svalila se se na sedačku vlaku. Stihla
to! Uf! Ještě, že jí po vánocích zůstaly nějaké ty natrénované svaly z pravidelného
běhání. Jinak by jí ten rychlík o fous frnknul. Spokojeně se rozhlédla po
prázdném kupé. Při troše štěstí to takhle bude až do její cílové stanice. Zbožňovala,
když mohla nerušeně pracovat, aniž by poslouchala stařecké žvatlání o slevách,
mládežnické narážky, kterým už nerozuměla nebo strasti studentské o zkouškách. Byla
unavená po celodenním jednání, ale stálo to za to! Schůzka byla úspěšná. Rozepnula
se dva knoflíky tmavě modrého saka a v duchu se už viděla na gauči ve své
vytahané mikině. Ještě před sebou ale měla tři hodiny cesty a spoustu mailů k vyřizování.
Balenou vodu odmítla – přece nebude zodpovědná za ten plastový odpad, který po
té troše vody zůstane. Objednala si namísto toho birella a slastně si vyzula
lodičky. Pohodově si natáhla nohy. Teď už si nemusela hrát na žádnou byznys ženu
a mohla si dovolit být jen unavená. Vždycky když vyzula boty, vzpomněla si na
své mládí, když jezdívala z hor a bylo jí jedno, co si zbytek kupéčka bude
čuchat – prostě i přesto, že ponožky nevoněly po fialkách, boty sundala, aby
ulevila zatuchlým nožkám po několikadenní túře.
Tenhle kus rebélie v ní zůstával
i nadále, i přesto, že víkendové hory vyměnila na nějakou dobu za mezinárodní
konference. Často si namlouvala, že je to pouze na přechodnou dobu. Slastně usrkla
perlivého piva bez alkoholu a otevřela Outlook. Chvíli se zlobila, že nejede
internet a ona si tak nemůže přečíst poštu. Pak se rozhodla, že alespoň šéfům
napíše report, co se dnes událo a co to znamená pro jejich obchod. S největší
pravděpodobností bude muset příští měsíc do Hong Kongu. Byla neděle. Dřív by ji
ani nenapadlo pracovat v neděli. To jsem
byla mladá a hloupá, nevěděla jsem, co chci. Ušklíbla se sama nad sebou v duchu.
Datlovala asi deset minut. Krajina
kolem ní ubíhala a ona jí nevěnovala žádnou pozornost. Všichni umělci by jí
zvedli tu hlavu násilím, aby nepřehlédla tu zeleň hýbajících se stromů. A slunce!
Byl sice únor, ale ve vzduchu už bylo cítit jaro. „Sakra, slabá baterka. Kde mám
ten proklatý zdroj?“ začala všude kolem sebe hledat, protože měla strach, že se
počítač jinak co nevidět vybije a ona kvůli tomu nedokončí myšlenku. „Do
prdele,“ zaklela, když se jí před očima vybavil obraz napájení trčícího ze zdi
zasedací místnosti, kde také zůstal. Monitor zablikal 3% baterie. Cítila narůstající
zoufalství, že ten dnešní úkol do konce dotáhnout nedokáže. Do očí jí zasvítilo
sluníčko.
Zmateně zvedla hlavu, jakoby až
nyní zaregistrovala, že vlak má i okna, ze kterých se lze koukat ven. Slunce lehce
hřálo a ona měla pocit, že se pod tím svitem rozpouští veškeré její napětí. „Ježíš,
to je nádhera!“ usmála se a jako malá holka šibalsky nastavila tvář proti sklu.
Najednou ji polila slast nicnedělání. Jakoby se jí někdo dotknul kouzelným
proutkem. Zaklapla počítat a bylo jí to úplně jedno.
Sice seděla ve vlaku, ale v hlavě
se vydala na procházku po svém studentském městě. Cítila, jak její mladé a
pružné tělo spěchá parkem na brigádu. Šla pozdě, jak bylo jejím zvykem. Usmívala
se, těšila se. Těšila se na všechno, co ji ten den mělo potkat. Cítila zpoza
oken ten svěží vzduch, který si hrál s její pletí a profoukával ji vlasy. Obecně
se tak nějak víc na věci těšila. Na ty drobné maličkosti. Jak často ten pocit „těšení
se“ zažívá dnes? A při jakých příležitostech? Když čeká, o kolik budou tento
měsíc její prémie vyšší? Když je v restauraci s významnými obchodními
partnery a čeká, zda sushi bude tak dobré jako to, co jedla na své poslední
cestě do Číny?
A není to trochu málo, drahá?
Snažila si vzpomenout, kdy
naposledy, když takhle spěchá s kufříčkem na schůzku, cítí to vzrušení té
mladé žáby a vnímá nosem ten čerstvý vzduch. Nevzpomněla si…
∞
Vybavila se jí vzpomínka, jak
běží radostně po fotbalovém hřišti, aby si protáhla ztuhlé údy po celodenním
sezení v ekonomickém ústavu, kde z nich chtěly vychovat finanční
hvězdy v kvádrech. Povedlo se! Její rodiče sice za školu zaplatily
majlant, ale věděla, že jen díky tomu byla ve svém mladém věku na tak významné
pozici. Byla za vodou. Ale měla radost?
Koukala z okna a náhle
posmutněla.
CVAK
Do hlučící menzy přiběhla dívka
samá šlacha, samý sval. Koukla na MINUTKY
a objednala si krutí s hranolkama. Seděla v obklopení tří
kamarádů a vesele švitořila, byla plná energie a života. Smála se vtipu o
Ruském králíkovy, který byl tak hloupý, že jí slzely oči, jakoby v jídle bylo
příliš mnoho cibule.
Té dívce v sukni a lodičkách ukápla slza. Tehdy jsem byla tak bytostně šťastná! Byla jsem
svá. Co se změnilo? Kam jsem se to poděla?
Najednou měla chuť strhnout ze sebe tu veškerou eleganci a
vytáhnout z kabelky džíny a vytahané tričko, která na sobě neměla víc jak
tři roky.
Kam jsem se to
ztratila?
CVAK
Další vzpomínka: víno – sýr – olivy a chleba se škvarkami. Slyšela
smích svých starých přítelkyň. Do pusy se jí prodrala chuť Pálavy i bolest
hlavy následujícího dne.
Myslela jsem si, že si
s nimi už nemám co říct, ale třeba mi ve skutečnosti celou tu dobu vlastně
jen chyběly! Musím jim zavolat.
„Je všechno v pořádku?“ najednou jí došlo, že asi
vzlyká dost nahlas, protože do jejího kupé vešel průvodčí s ustaraným výrazem.
Mlčky jen přikývla a nechala jej bez vysvětlení zase odejít. Utřela si usoplený
nos do rukávu. Za boha nemohla najít kapesník. Cítila, že veškeré její ranní
líčení se mění v potok černi.
Najednou zoufale toužila vzít jehlu a nit a přijít k sobě
ten svůj mladší stín. Tu mladou holku, ke které smích patřil jako k noci hvězdy.
Vnitřně však sehrávala boj, jako když se Petr Pan snažil polapit vlastní stín
běhající po stěnách pokoje. Chtěla zpátky tu siluetu z těch vzpomínek,
které je jí objevily na mysli při cestě z obchodu jejich snů. Možná bude v příštím
časopisu Forbes vyhlášena podnikatelkou roku. Co na tom, když si vnitřně
připadá jako prázdná váza bez kytek?
Jak bych jen mohla tu
holku v sobě zase najít?
Vlak zastavil ve stanici České Třebová. A jí píchlo u srdce.
Nakopla lodičky, hodila na sebe kabát a do ruky popadla notebook a kabelky. Na nástupišti
naházela všechno do kabelky a oblékla si zimní bundu. Hlasitě se vysmrkala a
setřela zbytky řasenky. Její studentské město!
Vlak se rozjel a ona najednou pocítila tu bláznivost svého
zkratového jednání. Projela jí nejistota a pak nebývalá radost. Byly tři hodiny
odpoledne a slunce stále nádherně svítilo. Čas
na kávu v mé oblíbené kavárně MONTREAL. Srdce se jí zatetelilo blahem.
Jestli pak tam ještě prodávají ty báječné košíčky s ovocem?
A pak?
Půjdu do parku a projdu se jako tenkrát.
Jen tak…
Zajdu se podívat, jestli to místo, kde jsem pracovala tam
ještě pořád je.
A pak nakouknu do menzy – třeba budu mít štěstí a potkám
nějakého studenta s ISICem a zajdeme spolu na přesmažené hranolky nebo
šunkafleky. A večer?
Najdu ulici Viniční, na ní totiž stojí stejnojmenná vinárna
a zjistím, jak chutná letošní odrůda Pálavy. A dám si k tomu nakládaný
hermelín!
Samou radostí naskočila a cítila, že hned za prvním rohem se
k ní přidala její mladší Já se všemi dávno zapomenutými pocity.
V hlavě jí vyběhl citát jejího oblíbence:
„Nechtěj být člověkem, který je úspěšný. Buď člověkem, co za něco
stojí.“ Albert Einstein
