A DO TŘEBONĚ DORAZILO ŠVÉDSKO!

Najela jsem do třetího týdne mého lázeňského života. Je sice srpen a slunce stále svítí, ale po ránu už stávkuje a odmítá hřát. Má dnešní pohoda chutná po Miňonkách. Uvařte si dobrý čaj a pojďte se zachumlat do mého třeboňského zpravodajství plného bublinek a masáží.

Slovník lázeňský

Protože nemám šanci, abych zde zapadla věkově, snažím se alespoň pochytat místní slova, která zde lázeňští hosté a personál používají. Má slovní zásoba se rozšiřuje o:

Kočkodrom = kolonáda, kde lázeňští pupkáči mlsně očumují lázeňské paničky, které se vehementně snaží zastavit proces stárnutí. Těm s ohnutými zády a berlemi nikdo moc pozornosti nevěnuje. Jak to říkal můj šéf: „no jo, my chlapi jsme zvířátka“.

Podvodka = masáž, kde nemusíte podvádět, abyste se tam dostali, ani se nejedná o chratitaivní projekt „návrat do civilizace“, kde by vás masíroval bývalý podvodník – je to normální masážní procedura, kde vás šikovná paní masíruje pod vodou s hadicí v ruce. Bedra a mezilopatkové svaly jsou největší pošušňání!

Myškolap = recepce

Přišel káh = počasí se významně ochladilo a podzim zaťukal na dveře

Rondo = místní pajzlík, který je legendou všech Xletých lázeňkářů, kteří večer odhazují berle do kouta a paří zde do jedné do rána. Nebo spíš pařili. V prvním týdnu se tenhle podnik zavřel a řeknu vám, na chodbách i lehátkách, kde se nesmí mluvit, žilo jen jedno téma: „kam jako teď budeme chodit tančit“?

Švihák lázeňský = místní legenda, dnes už pán 96 let, který se drží na nohou pomocí chodítka a podle kterého je doopravdy složená tato písnička. Ač už nemá sil poctít některou z místních dam společným tanečkem jako dřív, stále dělá čest svému jménu a neuvidíte ho v ničem jiném než bílých plátěných kalhotách a košili.

Spolubydlící  

Bydlím s paní (68), která je čundračka každým coulem. Když hodila šungit do pěti litrové zavařovačky na vodu a hodila jaggera na mražák, věděla jsem, že si budem rozumět. Nápis na dveřích ZÁKAZ POUŽÍVÁNÍ VLASTNÍCH VARNÝCH KONVIC A OHŘÍVACÍCH SPIRÁL NA POKOJI okomentovala větou: „No tak o kávovarech tady nic nepíšou,“ šibalsky mrkla a vytáhla svůj vlastní. A tak při líných odpoledních drobíme do bílých peřin čoko trojhránky a vaříme si kafe a je nám normálně dobře. JO! A když neví, sedne si na postel a zeptá se kyvadla.

Takhle mi třeba doporučila na můj rozvrkočený žaludek jaggera ve tři ráno nebo heřmánek do ucha na můj zánět. Tohle je dost ezo už i na mě. Ale i tak ji mám ráda.

Denní rytmus v lázních

Můj život tady má čtyři pevné body dne: snídani, oběd, večeři a knížku v batohu. Pro veškeré mé dietní omezení mě šoupli do rautové zóny, kde jsou jen klienti, co si lázně platí – all inclusive hadra! Mezi číšnicemi mám milou přezdívku „dieta“ – hlídají mě jako ostříži, a tak si můžu nechat zajít chuť na lepkové wafle…ach jo.

Denně mám dvě až čtyři procedury, takže se buď masážuju, koupu, laseruju, magnetuju, nebo cvičím – jógu, SM systém nebo v posilovně s fyzioterapeutem. V mezidobí většinou spím u knížky nebo ještě častěji koukám do nebe a přemítám, kolik vrstev má únava – ta mrška se mě totiž ne a ne pustit.

Po dvou týdnech konečně začínám cítit, že se moje roztěkaná mysl zklidňuje, před spaním uvolněně dýchám a budím se do rán bez bolestí hlavy a zad – v takový zázrak jsem už ve svém životě fakt nedoufala!

Denně tady někdo vleze na velkou staromódní váhu. Je provokativně umístěná hned naproti vytríně se zákusky. Většinou se návštěva váhy neobejde bez výkřiků jako „no fúj!“ nebo „ach jo“ nebo „no jo, to ta lázeňská strava“ a jiný na to „houby strava, málo kola a hodně dortíčků“.

Ano mrkající dortíčky jsou zde prostě téma – kafíčko a zákuseček to je hold lázeňský evergreen ve vitrínách se mění jako počasí. Neustále mizí a objevují se nové a nové a já si říkám, kdo to sakra furt láduje!

JO! A kapři třeboňští tady kolem vás buď lítají v zeleno zeleném rybníku Svět vzduchem, nebo vám je naservírujou s tatarkou v podobě hranolek.

Momenty nemyslící

Jednotlivé procedury zde mají svou sílu. Sice se vám zdá, že ležíte „jenom patnáct minut ve vaně“, ale když je v ní nasypaná slatina, přichází pak nemyslící kóma, kdy prostě nedokážete scvaknout tlačítko ON a tělo se propadne se záškuby těla někam hooodně hluboko. Takhle chutná odpočinek! Tělo tady dostává víc relaxu, než je schopné unést, a tak spolu hodně spíme.

Chroničtí lázeňkáři

Všichni vám tady přejí „ať vás dají do kupy“. Jo, to je klasický přístup všech starších ročníků, kteří zde jezdí třeba i sedmnáct let. Procedury mají jen tak bočkem, a hlavně si to tady přijeli užít! Mě už v druhém týdnu, kdy se vyhrabu z největšího vyčerpání, dochází, že jen masážovat se nestačí, ale musím sama taky začít cvičit. Starší lidé to mají jinak: „mě stačí, aby někdo řekl Třeboň a já už jsem zdravá,“ říká moje spolubydla.

 Za ty roky tady vzniklo mnoho lázeňských přátelství i milostných avantýrek. Ale bacha! Třeboň je malá, každý se s každým zná a „fakt se tady nic neutají“, jak mě se zdviženým prstem upozornila paní od masážní vany. No, materiál na sérii povídek by zde byl značný – každý jeden člověk oplývá tolika životními příběhy, že když si ke mně sem tam někdo sedne ke stolu a začne vyprávět, často se mi z toho roztočí hlava. Některé věci fakt dokáže narafičit jen lidský osud…

Hmmm, můj pan ortoped mě upozorňoval, že prý „bacha na lázeňské švihák“. Že Třeboň bývá divoká, ale já jsem vám došla k závěru, že jediní borci, na které se dá koukat jsou plavčíci, kteří buď prodávají lístky na bazén, nebo hlídkujou důchodce v bazénu – takže upoutat jejich pozornost je krajně nemožné.

Všimla jsem si ještě jedné jinakosti – zatímco já jsem zde přijela fakt maximálně odpočívat, generace 60+ zde přijela žít. Takže zatímco já v mezidobí čumím němě do zeleně stromů, oni se na kolonádě zapředávají do několikahodinových hovorů. Já jdu po večeři s čajem v ruce na pokoj a těším se na čtení knížky, oni vyrážejí na tanečky. A zatímco spím na lehátku, oni berou kolo a vyráží po zelené nahonit kilometry.

Paní, která mě masíruje podvodní hadicí mi říká zajímavou teorii: „No oni se vlastně fakt nejvíc protáhnou, když si daj to červené a protancujou u toho tři hodiny. To se ty svaly uvolní mnohem víc než během půlhodinového cvičení a fyzioterapeuti je pak chválej.“

Poprvé cítím mladost jako diskriminaci

„No a nejste na to, abyste tady byla moc mladá?“ tohle už jsem slyšela několikrát a docela mě to baví. Zdá se, že vzhledem k věkovému složení lázní existuje jakýsi zažitý stereotyp, že musíte mít minimálně čtyřicet a mít zoperováno nějako fakt závažného, aby ty lázně byly jako pro vás.

Často to zde starším lidem vyvracím a povídáme si na téma „jak ti mladí jsou dneska zase uhonění a vystresování“. Často si vzpomenu na mé přátele a říkám si, jak by bylo skvělé, kdyby takhle každý mohl do lázní – vypnout mysl a nechat se hýčkat. Věřím, že zdravé stravovací, cvičící návyky, a hlavně klidový režim jako prevence, by ušetřili nejedné nemoci a chorobě, se kterou zde pojišťovny pak posílají lidi 50+, u kterých je už bohužel příliš pozdě měnit něco jako zajeté vzorce.

Když si s nimi povídám, potvrzuje se mi, že většině lidí udělají lázně tak na půl roku dobře, ale pak se to zase zhorší a oni se těší na další turnus. Proč? Je to jednoduché – necvičí. Dokonce ani mladá mamina (35) s vyhřezlou plotýnkou. Je mi z toho smutno a říkám si, co se v životě lidí musí stát, aby fakt vzali zodpovědnost za své zdraví naplno i mimo zdi lázeňské.

Zkrátka bych se podepsala pod to, co mi říká paní v šatně, co do lázní jezdí jedenáct let: „Často tady přemýšlím, že bych toto přála zažít jednou ročně každé mámě malých dětí.“

A já bych pod to vlastně přidala všechny lidi, kteří hrajou hru jménem život…

Lázně z jiného úhlu

Hodně si zde povídám s lidmi, kteří kolem nás skáčou a poskytují nám s úsměvem veškerou péči –recepční, paní u masážní vany, masérka či číšnice a řeknu vám, občas si připadám, že ty lidi vykořisťuju.

To třeba, když se dozvím číslo 22/den – to je počet lidí, které denně projde rukama masérky. Občas, když vypadne kolegyně, tak musí makat i o víkendech, a tak třeba jedou nonstop od pondělí do neděle. Ach jo, je mi z toho úzko. Z povídání je cítit, že lidi zde fakt mají strach o práci: „To víte, onemocnět, to si skoro nemůžete dovolit, protože tím nabouráte celý režim a pak za vás musí zaskakovat kolegyně, a to jí taky nechcete dělat. Je to hold zodpovědnost, no.“

A co má Švédsko jako spojené s Třeboní?

Pocity – pocity – pocity. Když první týdny zavřu oči pod stínem stromu, kde se schovávám pod srpnovým sluníčkem a vím, že jediné, co mě čeká v ten den je oběd, přenesu se vzpomínkami k moři. Pohoda, která chutná po zmrzlině, kterou si dáte na kolonádě v Chorvatsku.       

A pak jednoho rána slunce ochladne, na bruslích přejíždím přes opadající listí a každý stín náhle dýchá v rytmu podzimu. Procházím se kolem rybníkových plošin a není to jen jeho názvem LÁSKA, že je mi tak nějak hezky. Pohled na smrkové stromy, opuštěné chatičky uprostřed rybníku a paprsky klouzající po vodní hladině mi připomenou momenty, když si s mými vlasy hrál švédský vítr.

A mě znovu dojde, že nehraje roli, zda jde o rybník nebo jezero. Tohle všechno má svědomí můj vnitřní klid, který mi byl poslední měsíce vzdálenější než Jupiter se Saturnem dohromady.

Klid, který mě zase objal a já ho teď mohu zase cítit v sobě při každém třeboňském kroku.