„Měla byste začít meditovat,“ říká mi doktor na
pohotovostním příjmu nemocnice Motol, kam jsem si po práci přijela pro injekci
na uvolnění svalů a nervů. Ke své cenné radě přidá dva recepisy na léky
uvolňující svaly a něco na spaní.
„Tak jak se vám daří?“ ptá se mě paní doktorka
v lázních.
„Skvěle! Jen jsem šíleně unavená…“
„Skvěle! Jen jsem šíleně unavená…“
#
Myslela jsem si, že je to prací, tak jsem ji změnila.
Myslela jsem si, že stresové reakce v těle vyvolává cukr, tak jsem ho vysadila.
Myslela jsem si, že když si dám „pauzu“ a klidovější režim, tak to bude cajk.
Myslela jsem si, že stresové reakce v těle vyvolává cukr, tak jsem ho vysadila.
Myslela jsem si, že když si dám „pauzu“ a klidovější režim, tak to bude cajk.
A místo toho tady sedím a říkám si ZASE?
pixabay.com |
Opět přišly noci trávené s kámoškou nespavostí. I
v režimu klidu a pohody mě nasává silný zvyk dát si kafíčko na kuráž. Je
to zajímavé, protože objektivně chybí jakýkoliv vnější stresor – všechno se to
děje ve mně, kdesi hodně hluboko a díky důkladnému pozorování si můžu říct jedno důrazné stop!
Nepřestávám přitom ale věřit na zázraky! Jen znovu vyplouvám
na loď s tím, že vše, co potřebuji už dávno vím a znám. Takže:
·
Opět začínám čarovat s autopatií, která mi vrací vitální energii. Uvědomuju si díky ní
intenzivněji mé vzorce jednání, které spouští bolesti všude možně po těle.
·
Každé ráno cvičím
sérii jógy a SM cviků na záda a buduji si tak svou oázu klidu.
·
Vracím se k meditacím a pravidelně ráno a večer pozoruji svaly napěchované
stresovou šťávičkou a díky tomu spím jako miminko.
·
Přestávám dělat vylomeniny a jím jen věci, co fakt vypadají jako
jídlo!
·
Těším se na podzimní
půst, který vyčistí má střeva – cukernaté bakterky třeste se!
pixabay.com |
Dřív jsem pro sérii změn, které jsem cítila, že musím udělat, měla spousty výmluv a mou oblíbenou aktivitou byly odklady na „až“. A taky jsem na ni po pravdě neměla mentální kapacitu - v pracovním prostoru, kde to nejste naplno vy, to ani nejde a ujíždět si na vlně návyků, které vám spíše ubližují, je prostě takový setrvačník.
Ale pak jsem se nově ocitla v prostoru, po kterém jsem tolik
toužila a představovala si ho při čtení knihy MŮŽEŠ COKOLIV, CO CHCEŠ. Najednou
se přede mnou otevřelo pole možností, objevili se inspirativní lidé a já mohla
být zase sama sebou a nehrát žádné zavděčující hry. V tomhle kouzelném
prostoru, který se stal mou denní realitou, jsem se ale cítila stále stejně
unaveně a znovu jsem si uvědomila, že jsem tak silná, jak má nejslabší část.
Moje rozhořčené „kdy už mě konečně přestane bolet hlava“ se
tak mění na „kdy už se o sebe konečně začneš pořádně starat, maximálně pečovat
o své tělo a nakládat si jen tolik, kolik unesu“.
A jdu na tom začít makat, protože člověk je mistr v
„dělání“, ale občas je potřeba taky to „dolce far niente“.
Jdete do toho se mnou? Napište mi o vašich
fyzických bolístkách a zadumejte, zda si uvědomujete jejich mentální příčinu.
Já tu svou ano a říkám si, kdy jindy ji začít měnit, když ne
teď?
pixabay.com |
1 komentářů:
Veľmi inšpiratívny článok, tiež si totiž aktuálne prechádzam asi podobným obdobím a fakt netuším, či je to prácou a že som si toho naložila veľa odrazu, alebo celkovo stresom naokolo a hlavne v sebe. Možno tá meditácia sa pokus stojí, len keď ja mám skutočne problém len tak nechať myšlienky plynúť/zastaviť...
Post a Comment