THAJSKO: ráj, peklo a nebe…

Sedím v letadle se zlomenou rukou a nohou směr Praha. Z měsíční thajské dovolené se stalo 6 dní v ráji, 3dny plné bolestí a 5 dní prchavých okamžiků štěstí, střídající se s obavami z turistické policie a nejistot s pojišťovnou.

DOVOLENÁ SNŮ!

Nejvíc jsme viděli z Bangkoku. Třpytící se chrámy, pouliční, levné a výborné jídlo, mnichové s lotusy, kokosová zmrzlina s rýží, usmívající se policisté.

Bída slamu i obrovitost nákupních center, vítr ve vlasech na loďce plynoucí po řece Menam-Čao-Praja i brutální kosa z klimatizace v nadzemním rychlo vlaku. Klid při meditaci v chrámech se střídal s bosýma nohama v muzeích. Pohádka. Už ale asi tušíte, že tenhle článek nebude o cestování po Thajsku.

  

     (Bangkok, těsně po příletu, natěšení návštěvníci ještě netuší, že jim zbývá přesně 5 dní   svobodného cestování)

TAK JAK SE TO STALO?

Po prvním kole voleb jsme se s Honzou přesunuli na ostrov Ko chang – nechť to cestování konečně započne. Přivítal nás ráj na zemi v podobě křišťálově bílých pláží a papájových koktejlů. Thajských masáží i hippy skromného ubytovaní. Má hlava všechnu tu krásnu nebyla schopná pobrat: „Skutečně se to děje? A není to moc idylické?

(Kdo by byl tušil, že tato fotka bude mít o 24 hodin později zcela jinou symboliku...)

Další den byla neděle: půjčujem si skútra, obědváme ananas s výhledem na moře a koupeme se nazí pod vodopády. Ve vzduchu je cítit dobrodružství a svoboda.

„Chceš zkusit řídit? Cítíš se na to?“ A já kývnu. Však na skútru už mám něco odježděno. Otočím pravým zápěstím a přidám plyn. Motorka se chová, jak očekávám. Cítím, že to mám pod kontrolou a je mi moc dobře z důvěry, kterou cítím v zádech v Honzově objetí.

Vítr si pohrává s mými vlasy. Lehkost a klid. Zpomalím, zvolna projíždím mírné zatáčky. Pozoruju po očku zapadající slunce a přítel mě drží za boky. Těším se, až si zaplavu v moři. A pak přijde zatáčka, z dosavadního úseku ze všech nejmírnější. Jsem klidná, usmívám se… A v protisměru jede auto. 

„Ty vole, Irčo!!!“ a já si s Honzovým výkřikem uvědomím, že tohle už fakt nevyberu.

(„Ty se musíš naučit u řízení přemýšlet, ne lítat ve hvězdách a doufat, že to vyjde, ale VĚDĚT, že to vyjde,“ říká mi doma otecko a má absolutní pravdu. No… tentokrát to nevyšlo.)

BANG! Skútr – auto –  dvě letící těla – smyk – asfaltka –  příkop – nebe.

Šok, bolest a klid – nehýbu se, jen pozoruju pocity po těle. Honza je hned u mě, chytá mě za helmu.

„Mám něco na čele?“
„Ne ne, nic tam nemáš.“
„Nemůžu pohnout levým zápěstím.“
„To je v pohodě, asi sis ho vykloubila, co ještě tě bolí?“ ten jeho ledově klidný hlas si budu pamatovat do konce života. Jako bych se opalovala v plavkách na pláži, a ne rozmázlá přes středovou čáru.
„Honzo…co to mám pod pravou nohou?!!“
„Máš tam svoji ruku.“
„Ne, ne pod stehnem, já myslím pod lýtkem!“
„Tam nic nemáš, to je zem Irčo,“ tolik mě jeho přítomnost uklidňuje. Zaplať pánbůh za jeho ZdrSem nahled. Mluví ke mně, jako by takové situace byly na našem děním pořádku.
Moje hlava normálně funguje, jednoduše tedy vyhodnotí, že pokud se pravé stehno dotýká země v těchto místech, něco tady nehraje. Do teď se dívám očima pořád jen k nebi.
„Myslíš, že se můžu podívat?“
„Myslím, že v pohodě,“ usměje se.
Podívám se. Uf ve filmech to vypadá hůř. Tak a jízda bolesti začíná!

Z NEMOCNICE DO NEMOCNICE

Pravá noha + levá ruka = dvě dřevěné dlahy. Kapačky, uklidňováky a katetr. Rozstřihnou mi oblečení a já jsem najednou celá růžová. Mám růžového andílka i s kraťásky. Kyslíková maska a hurá znovu do sanitky -  jede se na rentgen do větší nemocnice, do Tratu. Hmm, že by to nebylo jen vykloubený, jak říkal Honza? Pozoruju ještěrky nad hlavou a usmívám se. Nevím, kde se to bere, ale jsem nebývale klidná. Později ni to řekne Honza – drogy v žíle.

Paradoxně z něj teče víc krve než ze mě: odřené koleno a ruce. Hned kontaktuje pojišťovnu, platí cash, loučí se – jede vyřešit skútr, nechal v půjčovně svůj pas. Chce mi nechat můj mobil, abychom byli ve spojení, ale ve zmatku odjíždím bez něho. Jsme bez spojení. A bez bot, moje Tevy zůstaly na ostrově.

Fakt se to děje? Před 24hodinama jsem na tenhle ostrov přijela, taky tímhle trajektem. Opravdu je tohle moje dovolená? A proč se to stalo? Byla jsem klidná, nic se mi nehodilo hlavou, byla jsem pozorná, nevidím v tom žádný ezo přesah. Nechápu to.

Zapadá slunce, usmívám se. Je to krásné…Sestra, která sedí vzadu v sanitce se mnou mi drží zlomené stehno, aby při nárazech kosti nedřely o sebe.

Další sanitka a nemocnice v Tratu. Příjem a základní vyšetření. Výsledky? Všechny orgány drží, tam kde mají. Jen rentgen potvrdí odhad ostrovních doktorů: zlomenina stehenní kosti a levého zapěstí.
"Pokusíme se vás zítra dostat k doktorovi, který je specialista na kosti. Možná vás bude zítra operovat.“

Nad slovem možná přemýšlím až následujících 24hodin, kdy čekáme…ten večer totiž zpracovávám význam slova operace. Hm, tak to se letos potápět asi fakt nebudu.

DEJTE MI MORFIN PROSÍÍÍÍM!!!

Byla to nejdelší noc mého života. Při přejezdu na místo mé postele mi při jakémkoliv sebemenším nájezdu na hrbolek na zemi mi pravou nohou škubala neskutečná bolest. Znáte ten pocit, když si zlomíte nohu nebo vyvrhnete kotník?  Tu velmi intenzivní bolest momentu, kdy se to stane. No, tak tu jsem měla v levém zápěstí, furt, konstantě, bez přestání. Sestřička mi píchne morfin, bolest poodejde jakoby za roh, ale mi po dvou hodinách dojde, že to bude fakt dlouhá noc.

Za 120 minut je bolest zpátky v plné polní.
„Nurse, nurse, I need more painkillers./ Sestro potřebuju další léky na tišení bolesti.“
Výhody morfinu: je levný, snadno se na něm vytváří závislost (víme z House), ale jeho účinky rychle odeznívají.
Usměje se na mě: „Dostanete, ale až za 6hodin.“ Je mi to jasné...bude to dlouhá noc…

Nemůžu se uvolnit v těle a usnout. Tak pozoruju bolest. Vzpomenu si na slova Goenky a snažím se z ní nedělat ještě bolest mentální a jen pozorovat pocity po těle: škubání, tepání, hoření, bolest. V meditaci víte, že se vše neustále mění a že i jakákoliv bolest se dřív či později rozpustí. Tady ale vím, že zlomenina se do rána neztratí, bolest neodejde. Přijmu to…a přichází klid a já usínám hlubokým spánkem.

Snad od 5 vyhlížím svítání, na hodinky nevidím, ale je mi jasné, že každým nádechem a výdechem, každou minutou jsem blíž k mé vytoužené dávce morfinu. Přichází sestra omýt ležáka Irču. Jí nic nebolí, mě každý dotek. Když se mi pokouší převléct do jejich místního andělíčka, řvu jako malá a není to proto, že mi berou mou růžovou. Je zpátky, je to ta bolest, která neodchází. Slzy…

Honzo, kde jsi? Teď bych tě tady už fakt potřebovala. Volají mi do nemocnice z Hippy Hutu. Honza šel ráno na policii. To tady nebude dřív jak odpoledne.

Naštěstí dorazí za hodinu!!!
Horké slzy.
„Tak ráda tě vidím.“
„Já tebe taky.“
„Budou mě operovat.“
„Měl jsem o tebe strach.“
„Já o tebe taky.“

Nikdo nás moc neinformuje, ale naštěstí už jsou tady dvě zdravé chodící nohy. Honza urguje sestřičky, co se teda bude dít. Kolem 10 sestra přináší info, že operace bude dnes odpoledne. Do 12 můžu jíst a pít.
Honza přinese nějaké zelené kari s rýží, ale já chci jen pomerančový džus a morfin. Povídáme si.

Honza pak začne žhavit linky pojišťovny a české ambasády. Mám bolesti, celý den jsem v mrákotách. Probírám se v horečkách a usínám. Když otevřu oči, Honza pořád s někým telefonuje, něco tiskne, vyplňuje, zařizuje a při vyměňování studené hadry na mé mokré čelo mě průběžně informuje. V 16:00 dostaneme od sester informaci, že za mnou z Bangkoku jede doktor. Pojišťovna zase říká, že mě budou převážet do hlavního města. Kdybych stala, podlomily by se mi z té představy dalšího převozu kolena. Takhle jenom znovu usnu.

Po probuzení mi to Honza potvrdí: Bangkok – převoz – 20:00. Je naštvaný: „Mohla jsi tam být už třikrát, ale čekalo se. Nejsi v ohrožení života, no…“

Přijede bangkocká sanitka, ale až v 22:15. Od 21 pláču, už nemám síly to zvládat.
Honza mě hladí po vlasech: „Jsi statečná, ještě chvíli vydrž.“ Ale já už kurva nechci být ani statečná!  Už mě nebaví trénovat vyrovnanost mysli. Chci svoji dávku!

Saniťáci!!! To znamená KONEČNĚ injekci morfinu na cestu a překlopení na sanitní lehátko. To ale není jen tak! Zatrhnu jim, aby mě zvedali stylem „hej rup“ každý z jedné strany. Honza se jich překotně ptá, jestli mají scubram – železné lehátko, která se dá šikovně zasunout pod jednu a pak druhou část zad raněného a secvaknout.  Saniťáci se fakt snaží, ale bolest je větší. Řvu na celé oddělení a je mi to jedno. Uf, uf uf tak dobře dobře, jsem na sanitním lehátku. Teď ještě přebalit nohu z dřevěné dlahy do nafukovací. Nechci to absolvovat, ale Honza mě přesvědčí, že si pojedu jak v bavlnce. A má pravdu.

PÍÍÍCH – začínají mi lítat motýlci v břiše. Usmívám se, upozorním chlapy saniťáky, že nezvládám jakékoliv kopečky. Jsou zlatí, jedou se mnou jako s tím nejkřehčím porcelánem. S každou vyvýšeninou, nájezdem či výjezdem se totiž spodní část zlomené stehenní kosti zvedne od zbytku těla, kosti zaskřípou, svaly se stáhnou a já syknu bolesti. Pak vymyslím strategii: tlačím pravou ruku neposednou zlomenou stehenku tam, kam patří. Sanitka. Vystelou mi to, aby mně nic nebolelo. Čeká nás pět hodin cesty.

Jsem vyčerpaná, ale přesto velmi bdělá. Vnímám každý rygol i zatřesení sanitky. Honza prohlašuje, že nikdy nezažil, aby sanitka jela tak opatrně. A to on o tom, po svých praxích něco ví! Párkrát omylem usnu, ale vzbudí mě stáhnutí svalu kolem zlomeniny a bolest. 2:00 ráno -  Bangkok.

Příjem. Standartní vyšetření, rentgen, začínám pomalu skoro vědět, co přijde. Mám strach, že mi při cestě vyjel katetr – poprvé po třech dnech si vzpomenu, že mám močák. A cítím, že je plnější. Vezou nás na vlastní pokoj! Jsme v privátní nemocnici Samitivej, která se v roce 2017 zařadila mezi desítku nejlepší nemocnic na světě se špičkovou péčí pro turisty.

Může být, pousměju se. Začínám se cítit jako v hotelu na dovolené all-inclusive. Pokoj je fakt nádherný. Závěrečné uložení na postel. Jsem příliš vysílená na to uvědomit si, jestli mě něco bolí. Usmívám se, žilou mi proudí uspávač bolesti na dobrou noc a než mi ztuhnou víčka, uvědomím si, že na tu operaci začínám těšit.

OPERACE V RŮŽOVÉM

9:00 vizita: první procesí sestřiček, pak doktoři. Když chirurg zjistí, že mám otevřenou zlomeninu zápěstí už víc jak 24 hodin, přeplánují operaci z „někdy odpoledne“ na „co nejdříve“. Na sál jdu 16.1. v 15:30 – 8. den dovolené.

Nejím, nepiju, jsem před operací. Už dva dny. Honza si užívá hotelové menu – výběr ze dvou jídel a čtyř kuchyní: thajské, vege, západní a arabské.
„MÁASLOOOOOOOOOOOOOOOOO.“

 Přeju mu to, nemám hlad.

Pak je to jak z filmu: před operační vyšetřeni, zabíječe bolestí a hurá na sál.
Myslím, že už se budu dokonce života smát v každé situaci. Usmívat se v meditacích na bolest jsem už uměla. Naučila jsem se smát a žertovat i v situacích, kdy byste taky klidně mohli brečet. Ale proč? Žiju! A jestli jsem se bála? S drogama v žíle víc o Honzu a to, jestli se o mě bojí.

Na sále je růžovo. Růžové usmívající čepičky pendlují po hyper sterilní místnosti a chystají všelijaká udělátka. Moc si to tu neprohlížím, abych náhodou nezahlídla něco většího, co by způsobilo rychlé vyprchání oblbováku. Anesteziolog mi vše vysvětlí a udělá mi radost – uspí mě před tím, než si mě hodí na řezací stůl. Míň bolesti pro mě jupííí. Usmívající se sestřičky mají vše vypulírované. Je čas si zdřímnout.
„Jak dlouho bude ta operace trvat?“
„Tak tři až čtyři hodiny, podle náročnosti. Tak se hezky prospěte,“ usměje se na mně anesteziolog. „Uvidíme se za chvíli.“

Cítím se být v dobrých rukou. Usnu.

Probudí mě nekontrolovatelný třes celého těla. Hmm, tohle nebude kundaliny. Usmívám se. Ne proto, že jsem v Thajsku, ale proto, že jsem přežila + vím, že i tohle chvění se změní. Lupnou mi zase něco do žíly a tělo se zklidní. Zaostřím. Je 22:20. Operace trvala 7 hodin.

„Ahoj,“ usmívám se na mého zachránce. První věc, která mi probleskne hlavou, když ho vidím je, že jsem TAK ráda, že on je v pořádku! Žít s pocitem, že se něco stalo jemu...to bych asi nedala.
„Heej ty jsi nějaká moc v pohodě po té anestezii, ne?
Usmívám se na něj a uvnitř vím, jak se doopravdy cítím. Ale to nehraje žádnou roli.

POTÁPĚNÍ SE NEKONALO, TAK JAK TO BYLO DÁL?

První den po operaci měl totální highlight hned ráno: vaječina a párečky a pomerančový džus! Jupíí už nemusím být živa jen z morfinu. Honza mě krmí. Po anestézii nemůžu pohnout pravou rukou.

Ten den byl dost vlnový. Moje radost ze zoperovaných hnát v nedohlednu. Důvod?
„Dýchejte každou hodinu zhluboka do břicha alespoň deset minut, aby se vám aktivovali zkolabované lícní sklípky…“

…

„…a hýbejte prsty a nohou, jak jen to půjde. Dáme vám návleky proti trombóze,“ mám strach, jsem celá taková rozbolavělá, cítím se nesvá, že nezvednu pravou ruku, vytahujou mi katetr, malé stydké pysky pochvy jsou nateklé a nafouklé a svou velikostí přerostly ty velké stydké pysk. Jak kdybych měla mezi nohama mini penis. Pane bože, snad mi to nezůstane... Odteď mám na čůrání zvonit. Pipi – čůrat do postele, to jsem nedělala ani jako malá a mám se to učit ve svých skoro-třiceti.
Cítím stud. Vím, že se to všechno změní, ale pro dnešek mám dost.

„Better, better,“ tak odpovídám každá ráno na otázky pečujících doktorů a sestřiček. Jejich péče je fakt nadstandartní. Jakýkoliv sebedrobnější problém, který reportuju, hned řeší. Pořád se usmívají. Je mi v klidné péči Thajek moc dobře. Jsou neskutečné pečlivé – a tak krásnéééé!!!

Druhý den po operaci jsem probrečela. Viděla jsem ty vidle, co mi čouhají z levého zápěstí při převazech… Začala jsem víc pít, takže i víc čůrat a když ke mně sestřičky běží po osmé, navlíknou mi plínku: „Three times pipi and we change./ Třikrát se vyčůráte a vyměníme plínku.“ Mám dost!

Do všech těchto emocionálních vln kolem mě lítá Honza a podporuje mě. Řeší, zda mám vůbec papíry na motorku. Do toho volá turistická policie, Honza totiž po nehodě nebyl vypovídat.
„Přijeďte na Ko chang!“
„Call in five days, when she gets better./ Zavolejte za pět dní, až jí bude lépe.“
Den zakončujeme společnou meditací - jako obvykle. Já pozoruju plná střeva. Pět dní bez stolice a divná antibiotika do žil, po kterých se mi chce zvracet. Jdu spát s obvyklým večerním pocitem této dovolené: mám dost!

POSRANÁ AŽ ZA UŠIMA

Třetí den: ráno nejím, jsem plná, nemůžu se nadechnout. 10:00 snídám kafe. Přichází můj chirurg a vypraví příběh, jak vystudoval na Standfordu v Kalifornii.
„Seděl jsem u piva v Praze v jedné hospodě. Pil jsem Staropramen, jo ten mám rááád. Vedle seděl předseda stipendijní komise. V Thajsku mě to nebavilo, chtěl jsem na chvíli operovat do Kanady, ale řekl mi „a nechceš na Statanford? Tak jsem šel.“
 

Vzali ho, stal se z něj špičkový chirurg a 16.1.2018 mi dal zase možnost za pár měsíců zase běhat a lézt po skalách.

Pak přichází rehabilitační: „Tak a teď se posadíme na kraj postele. Jasně! As easy as that!“

Mám strach. Pomalu mě zvedá...sedím!!! Točí se mi hlava, potím se, piju pomerančový džus (drink naší dovolené), ovívají mě. 
„A teď se pomalu postavíme,“ zešíleli???? Bojím se, a zároveň to chci. Chci zase běhat, tančit, cvičit jógu, ale mám pocit, že pokud k tomu mám zvládnout postavit se, je to

                                                                  NE – RE – ÁL – NÉÉÉ.

Dýchám zhluboka, pomalu napínám levé koleno --- stojím na vlastních nohách!!! Pláču, Honza mě fotí.

„Jsi statečná.“
Zvednou mě ještě třikrát, a tím je má dnešní aktivita u konce – zaplať AXA!

Pláčů jak želva, jsem vděčná, že budu chodit, ale necítím radost – ta se dostaví až po druhém klystýru. Ušetřím vás detailů, jedno si neodpustím: zažiju si stav „posrat se až za ušima“ - takovou blaženost už do konce dovolené nepocítím! Pak na to naběhnou thajské sestřičky – s úsměvem a igelitovým sáčkem.

Střeva se uvolňují.
„Tak jak se máte?“
„Hele, asi to začíná být vážné mami. Už před sebou prdíme.“
Usmívám se na Honzu a střílím o sto šest. Směje se. Je na něm vidět, že je rád, že je mi konečně dobře.

Usínám s pocitem, že až se v pondělí vrátím do Česka, bude všechno jinak, než jsem si myslela a je to tak správně.

JSTE ZDRAVÁ, JEĎTE DOMŮ

Slastné protaženíííí – tím začíná můj den ve 3:30. Špatně spím. Sestřička mi myje vlasy vleže, fénuje – připadám si jako v thajských lázních. Co naplat, že mám na sobě nemocničního andělíčka =)

S rehabilitačním udělám své první čtyři krůčky. Je sobota, 20.1, čtvrtý den po operaci. Neužívám si to, v hlavě stále jede mentální vzorec bolesti spojený s jakýmkoliv pohybem pravé nohy. Cítím tlak šroubu ve stehně. Emoce spojené s traumatem vylezou samy od sebe, ukládám do postele s hysterickým vzlykotem.

Honza je napnutý. Řešíme, jestli nám doktoři dají papír „fit to fly“ a svolení, že můžeme letět bez zdravotnického personálu, a tedy spolu. Znamená to ušetřené peníze + víc pohody pro mě.

Obědvám s výhledem na Bangkok a zařeknu se, že si už nebudu způsobovat mentální bolest.

A odpoledne se sympatickým rehabilitačním přijdu na mechanismus třínohé chůze s oporou. Přejdu celou chodbu. Sestřičky si mě natáčí na video. Jsem šťastná! Taky proto, že poprvé po čtyřech dnech konečně zase čůrám jako člověk na záchodovém prkýnku, které je dokonce vyhřívané – aleluja!

Sestřička mi měří teplotu: „Healthy, go home! / Zdravá jeďte domů!“. Směju se. Přichází doktor, který komunikuje s pojišťovnou, fotí si mě a je ok s mým přáním letět v pondělí jen s Honzou.

Honza je nervózní. Získání techničáku od nabourané motorky se komplikuje. Jsou do toho zatažení další lidi, kteří ví, že jsme ještě nebyli vypovídat.

„Ty vole! Tu je horko!“ Můj zachránce mě vyveze na vozíku před nemocnici do parku.  Po pěti dnech mimo nemocniční zdi pokoje. Povídáme si, je nám hezky. V hale u zmrzliny potkáváme druhého lékaře, který komunikuje s pojišťovnou: „Thank you very much!/ Mockrát děkujeme!“
Honza za ním byl osobně ho (láskyplně) donutil přepsat report pro pojišťovnu: „No nurse needed, recommend to travel with family member./ Zdravotní sestřička netřeba, doporučuji letět s rodinným příslušníkem.“ Na základě reportu naše pojišťovna rozhodne o tom, koho za mnou pošle do Thajska. Už jste zachytili tu prchavost okamžiků štěstí naší dovolené?

BENG – volá pojišťovna – dle doporučení thajského lékaře tedy pošlou sestru. Honza je zdrcený, doktor zprávu před orazítkováním a zmáčknutím tlačítka SENT, přepsal.
„Myslel jsem, že tohle se děje jen lidem, kteří nejsou dostatečně aktivní, ale já jsem fakt udělal všechno, co jsem mohl…“
Je rezignovaný. Totálně.
Přitáhnu si ho zdravou rukou k sobě a čtu mu o tom, že možná jen ještě neznáme celý příběh.

Pak napíšu srdceryvný, emocemi stříkající doják email AXE, že neletět s Honzou je vystavování mě stresu, což nesvědčí mému šroubovitému zdraví. Jdem medit, máme oba dost.

U KÁVY PROSTĚ PŘICHÁZÍ DOBRÉ NÁPADY!

Neděle, 21.1. Vzbudím.se ve 4.00 a cítím stres všude po těle. Máme líné ráno. Honza je takový vláčný. Lehne si ke mně do postele a povídáme si. Výhodou marodů je, že mají ne-obvyklé páky na plnění rozmarných vrtochů: Honza mi učeše vlasy a jdeme na kafe do Starbucks – je ze mě šťastná, vozíčková blecha!

„Připadám si zase o kousek blíž normálnímu životu,“ usrkáváme flat white a koukáme na lidský pohyb v kavárně.

Vždy to tak bylo a vždy to tak bude – kofein prostě přináší do žil i geniální myšlenky. Napadne nás zkusit přebookovat Honzovu letenku. Mohlo by to být levnější než platit plnou palbu za novou. Dohoda u borůvkového cheesecaku zní: odpoledne to prověřím.

Sepisuju dlooooouhý seznam dárečků a Honza vyráží do bangkockých tržnic. Zpětně mi vypráví, že tam i zpět si bere skútr-taxíka. Nakupuju s ním online – vybíráme vše společně pres FB. Je to docela sranda.

Volám na Student Agency, přebook pro Honzu je možný: 200euro + 600 manipulační poplatek, odlet 22.1. 1:30 AM. BOŽÍ!

Volám AXE, chci vědět, v kolik v pondělí poletím já. Dají mi vědět. Volání do ČR: 60kč/minutu – nechci vidět můj účet za telefon...

Stalo se vám někdy, že když jste vše pustili a přestali lpět na svých představách,

dopadlo to právě tak, jak jste chtěli?

Volá Honza, AXA nakonec schválila, že můžeme letět spolu! Na vlastní riziko. Kdyby posílali dvoučlennou eskortu, přiletěla by až 25.1!!! Mám si koupit letenku do business class, abych měla po celou dobu letu nataženou nohu. Letenka stojí raketu – šedesát tisíc, ale pojišťovna mi to odklepne.

Honza na dálku řeší kari pastu, vybírá mi boty a do toho platí obě letenky online – za 7 hodin letíme domůůů.

Sestřička mi přijde změřit tlak – poprvé je vysoký! Říkám jí, že dnes v noci odlétáme, je trošku zaskočená. Jde mi připravit medikaci a objednat sanitku na 22.00 směr letiště.

Třikrát mi na pokoji zazvoní telefon. Nezvednu to. Mám strach, že by to mohla být turistická policie a ta teď do moje happy endu prostě nezapadá. Přichází sestřička a podává mi sluchátko -  volá mi doktor, co komunikuje s pojišťovnou:
„Nedostanete ode mě fit to fly. Napsal jsem, že máte cestovat se sestrou.“ Vysvětluju mu, že posláním eskorty by se odlet posunul o dalších pět dní. Není z toho nadšený. 
Volám to Honzovi, letenky jsou zaplacené, budeme to říkat pojišťovně? Ne!

Ježíšek dorazí kolem sedmé s batůžkem plným thajských dárečků. Jsme oba dost excitovaní. On nás jde sbalit, já si nacpu špunty do uší a hodím si škrabošku na oči. Potřebuju se před odletem zklidnit.

Nemluvíme o tom, ale visí to ve vzduchu. Nezadrží nás před odletem? Komunikovali jsme s kamarádem právníkem – máme právo nevypovídat. Můžeme to z Česka zahrát do outu, což nechceme. Nehodu jsem zavinila já a přijmu zodpovědně následky. Jen si už si oba přejeme být doma. I proto, že budeme mít lepší vyjednávací pozici.
20:30 zvoní telefon. Sevře se mi žaludek. Policie.
„Lhali jste nám, řekli jste, že přijedete za námi na Ko chang a místo toho dneska odlétáte!“
Honza se jim to snaží vysvětlit: „Ne, chtěli jsme přijet, ale během dneška se to změnilo ráz na ráz a nestihli jsme vám to dát vědět. Prosím rozumějte dobře, jsme morální lidé, neutíkáme před naší zodpovědností, budeme komunikovat z Česka, máme pojistku, Irena potřebuje být hospitalizována v ČR.“
Sleduji to z povzdálí – nervózního Honzu a rozčarovaný hlas v telefonu. Pokládá to.
„Tak co? Jde to zavolat tomu řidiči, co on na to a pak nám zavolá.“
„Pojď sem,“ chci ho obejmout a vtisknout mu špetku podpory i naděje, že to dopadne dobře.
„Ne promiň, jdu si dát sprchu...“
Ležím a zírám do stropu. Jsem klidná, bez morfinu! Vím, že teď už to fakt není v mých rukou a nějak to dopadne. Píšu kamarádovi právníkovi. Má turistická policie pravomoc zablokovat nám pasy? Neměla by, ale kdo ví...

21:15 zvoní telefon. Srdce nás obou zrychlí pumpovaní, Honza mlčí, je otočený směrem k oknu, nevidím mu do obličeje.
„Yes yes, I know, you are right, for use, ok ok yes yes, we will, no worries we are moral people, thank you./ Ano ano, já vím, máte pravdu, určitě, ano, uděláme, bez obav, jsme morální lidé, děkujeme.“
Policie nás pouští víceméně na dobré slovo. Pevné objetí a obrovská úleva.
„Říkal, že ten řidič je úplně v prdeli, že nemá peníze na opravu, a že mu kvůli tomu stojí byznys.“
Přikývnu na srozuměnou a něco se ve mně sevře. Já jsem tady dostala tolik péče a někdo jiný trpí kvůli mojí blbosti. Je mi to tak líto: „Zaplatíme mu to, byla to moje vina, nějak to vymyslíme, jo?“
Druhé pevné objetí.

„Tohle je docela důstojné zakončení mýho nízkonákladového cestování. Myslím, že za všechny ty roky, co jsem cestoval sám, jsem neutratil ani polovinu z toho, co na téhle dovolené s tebou.“ Tečou mi slzy smíchu. „Tak kde jsou ty sestřičky?“

21:45 injekce heparinu do břicha na ředění krve. 22:01 odjezd z nemocnice na lehátku sanitky.
„Víš, je docela fajn neutíkat a necítit se jako zločinec a normálně se rozloučit,“ mávám a děkuji všem sestřičkám.

„Ÿou are the most beautiful nurse team, thank you for all your care!“
„You are such a lovely person!!! Come back!“
„I will and then we go dancing.“

JE ČAS UDĚLAT THAJSKU PÁPÁ

Letiště. Odbavení. Vozíček. Nikdy jsem nezažila tak klidný proces. Nic neřeším.

„Zvládnete vyjít do letadla po těchto schodech?“ ptá se Thajec, co zařizuje moji čtyřkolku.
„No, pokud musíme, tak to zvládneme, ale nevím, jestli to úplně chcete,“ usmívá se na něj Honza. „Bude to trvat dlooouho. Budete na nás čekat,“ pokrčí omluvně rameny.
„Ok, ok, potřebuju vidět váš FIT TO FLY.“
(Pozn. Dokument, který potvrzuje, že jsem fit na cestování letadlem. Dokument, který nám thajský lékař odmítl dát.)

Hrkne ve mě...a do pr..
„Honzi...“
On se jen usměje: „Yes of course./ Ano samozřejmě,“ Vytahuje z hnědé obálky, kde mám všechny reporty pro české lékaře nějaký papír. Jsou tam všechny kromě FIT TO FLY!!!
Neslyším, co si řeknou. Honza se furt jen usmívá a sekuriťák kývne:
„OK, thank you.“
Nerozumím tomu, oni nám ho nakonec dali?

Priority line. V ruce mám papír, že při průjezdu kontrolní branou budu pípat, protože ty šrouby hold nejsou z plastu. Ale pípám celá, bo sedím na vozíku a pod pravou nohou mám berli, aby byla noha ve vodorovné poloze. Pravě ta vzbudí jejich pozornost.

Dvě otylé Thajky v uniformě si mě odstaví a začnou po mě přejíždět obdélníkovým papírkem a hned ho šupnou pod nějaké infra světlo. Nedůvěřivě to udělají ještě dvakrát: obvaz, berle vozítko. Trávu má u sebe ale Honza a místo pistole máme tentokrát paralyzér, kdyby nám v první třídě tvrdili, že došlo Martini, takže střelný prach u mě nenašli. Chytneme se za ruce a tváříme se strašně mile. Nedostali nás!

Thajec, který řídí můj vozík stylem invalid-relay valí, jak kdyby mi ujížděl bradavický vlak z nástupiště devět a tři čtvrtě. Hej klídek chlape. A následuje další opičárna.

Honzu nepustí do business lounge, protože má jenom economy třídu. Trochu hysterčím. Jsem unavená a noha mě dost bolí. 
„Hej já tady nechci být bez tebe! Potřebuju ti říct TOLIK věcí!!!“ Je to snad poprvé, co se chci dobrovolně vzdát luxusu a klidně budu trpět na kovových sedačkách. Honza se usmívá a nedovolí mi to.
Uloží mě do měkoučkých kožených sedaček, ze kterých vyrobí ultra pohodlný gauč.
„Jdu poslat pohledy, a pak se k tobě nějak dostanu. A kdyby ne, mužem si zavolat.“ Hotová byznys komedie kvůli tomu, že tady lijou zdarma šáňo a servírujou mini sendviče na párátku.
„Ale já se ti chci dívat do očí!!!!“ Zoufalství. Honza mě pohladí po tváři a mizí: „Tak si to všechno napiš.“ Dívám se, jak je vyveden pryč. Nesnáším byznys třídu!

„Madam, dáte si něco?
Voda, voda z knedlíčkového vývaru a hnusná thajská čokoláda se dvěma cukry, abych neusla, než se do toho letadla dostanu. Ach jo, pozoruju lidi kolem, co do sebe lijou koly, whiskey a další dobroty z baru. Kvůli tomu fakt lidi platí tolik peněz za byznys tříduu???

HONZA!!! Hodina utekla rychle. Thajsky pikolík se mnou dál hraje letištní relay a už jsme na nákladové rampě se dvěma dalšíma babkama-vozíčkářkama. Uvědomím si, jaké mám štěstí, že vím, že se z toho vozíku zase brzy zvednu na vlastní nohy…

 Letadlo čeká na nás. Tři kroky, dva, jedna – a jsem v postýlce. Naštěstí byznys lidi nemusí mít při startu nohy dole. Mám je pohodlně před sebou v díře, ze které se za chvíli stane postel. Přichází za mnou první Thajka, které pro její afektovaný projev nevěřím její milost. Vyberu si z tříchodového menu večeři a snídani a usnu šestihodinovým špuntovým spánkem.

Probudí mě čůrání.

 OK, Irčo, máš plínku, můžeš. To zvládneš!

 NEVĚŘILI BYSTE, JAK TĚŽKÉ JE VYČŮRAT SE V BYZNYS TŘÍDĚ!

 Uvolni se holka, jen to pozoruj.

Nalevo najdu masážní čudl. Bedra vrní, trochu si zaprdím – v tom hluku to nikdo neuslyší a ejhle. Teče voda teče. Usínám v teple a mokru.

Vzbudím se znovu a dojde mi to. Dvakrát sakra! Chce se mi zase čůrat a navíc se stala taková malá nehoda. Mam mokrou pravou půlku zadku i kalhot. BLIK – světýlko nad mou hlavou se rozsvítí -  první přiběhne letuška a pak rozespalý Honza.
„Potřebuju čůrat a přebalit.“
„Ok, jdu pro suchou plínku.“
„Díky lásko...“
Romantika a vášeň na letadlových WC vypadá ve filmech jinak, ale tahle byla prostě naše!

Servíruje se snídaně!!! Úplně chápu ty děti, proč tak řvou, když jsou počůrané. Kdyby tak ta paní, co mi nalévá kávu do porcelánového hrníčku, věděla. Honza přijde sbaljznout moje vajíčka v holandské omáčce, co chutná jako svíčková. Přistáváme.

KULTURNÍ ŠOK JMÉNEM ČESKÁ NEMOCNICE

„Děkuji, že jste pro mě přijel!“
„Ale prosím vás, je to moje práce.“
Honzu saniťák Karel vzít nemůže – není pojištěný. No, to by mě zajímalo, k čemu by to bylo mně -  na trase Vídeň – Fakultní nemocnice se málem třikrát vybouráme. Dva předjíždějící kamiony, kluzká vozovka a bouračka v pražském tunelu. Při každém nečekaně prudkém zabrzdění si vzpomenu na Karlova slova ve Vídni, u kterých jsem zpozorněla: „No jedu po noční no, nespal jsem, nebyli lidi."
Zemřít při převozu v Česku? Po tom všem? No to by byl vážně paradox k popukání. Naštěstí to asi nemá být můj osud a celý ten dramatický převoz mám přežít?

Jinak je Karel ale zlatý: „Cokoliv budete potřebovat, nestyďte si říct. Já jsem zvyklý na všechno a jsem tady pro vás.“
Po dvou hodinách cesty si všimne, že sebou šiju: „Děje se něco?“ Díky kamerám má oči všude.
„Potřebuju čůrat,“ (omlouvám se, jestli vám to už začíná připadat jako ohraná písnička, ale já jsem jen žasla, kolik věcí člověk zažije, když si prostě nedokáže sám zajít svobodně na záchod.) Zlý zlý močák! Dvě hodiny se ty trubky snažím uvolnit a pustit to do plínky. Bez úspěchu. Pozoruju nádherně zasněženou Vysočinu a plnící se balónek, až to začne fakt bolet.
„Tak vydržte, budu brát benzín, to vyřešíme.“

Stojíme! Zkouším si sedat, ale hlava protestuje. Chce na čůrání prostě vhodné prostředí. 
„Možná budu potřebovat toho bažanta...“
„Vydržte, na záchod si dojdete ne?“
„Jak jako?“
„Minutku.“

...

„Tak to půjde!“

Karel najede sanitkou před dveře čerpací stanice Shell. 
„Budete akorát muset vydržet tu zimu,“ vyjede se mnou na lehátku ven a prokličkuje mezi regály s chipsy a redbully. Fakt mě mrzí, že jsem u sebe neměla foťák, protože celým tělem věřím, že už do konce života nebudu v situaci, kdy budu výš než bezinkové regály. Ty výrazy lidi, jak si míchají svůj kelímek s kávou a nechápou, co tady dělá nemocniční postel, si budu pamatovat navždy.
„Hlavně se pořádně vyčůrejte! Máme čas,“ Karel mi pomůže docapkat na invalidy s berlou. Lůžko zaparkoval hned vedle chláďáku s bagetama.
Klapnou za ním dveře. Tři, dva, jedna - úúúleva.
„Hotovooooo,“ směju se.
Vyhoupnu se zpátky do lóže a mávám na pobavené prodavačky. Standa mi kupuje čokošku a vodu. 
„Ale zkuste radši vydržet nepít, za hodinku jsme v Praze.“ Podobné situace jsou prý jeho denní chleba: „No pani, to by bylo tak na knihu.“

Stověžatá Praha. Smíchov. Auta. Spousta aut.

A pak zažívám kulturní šok. Cihlové zdi a studené kachličky. Příjem bez úsměvů na mě působí jako by mě šoupli do mrazáku, kde je mínus dvacet. Sestra, co mi vyhrká moje práva a povinnosti pacientky a druhá, co mi bere krev a přiškrtí mi ruku víc, než by bylo potřeba.

WELCOME TO CZECH REPUBLIC.

Pokoj číslo 9. Postel u okna. Mrákoty. Dehydratace. Žízeň. Únava i neschopnost usnout.
„Sestřičko, potřebovala bych prosím čůrat,“ přistrčí mi bažanta k okraji postele alá nainstaluj si sama. Už naštěstí dokážu udělat poloviční most.  Ale nejsem Saxana a na ty kapesníčky na okraji stolu, abych se utřela, FAKT nedosáhnu. Kašlu na to, to se vsákne.

A jede se dál: chleba + máslo + šunka = večeře. Jo, tohle už hold není privátní nemocnice, holčičko.

              


„Tak co s váma?“ ptá se mě druhý den na ranní vizitě lékař, jako bych titul MUDr. měla já: „Jak dlouho si vás tady necháme?“
„To nevím, pane doktore, ale v pátek, nejpozději v sobotu bych ráda odvolila.“
„V pátek?!! Co bychom tady s váma tak dlouho dělali?“
„Nohou hýbete ne?“
„Ano,“ chci mu ukázat rozsah, ale nezajímá ho to.
„Na záchod si zajdete, že jo?“
„Ano.“
Kývne.
„Půjdete domů tak zítra. Nejsou lůžka, tohle není úrazovka, však doma je líp než tady. I já to tam mám radši.“

Během dne dolaďuji věci s pojišťovnou a dvakrát za mnou přijde rehabilitační, který má na rozdíl od doktora ČAS mi vysvětlit, jak se bude noha hojit, co další operace, regenerace apod. Z jeho rehabilitačních praktik jsem však zklamaná. Kromě toho, že se se mnou dvakrát projde po chodbě, tak mi k regeneraci a chůzi neřekne nic nového a je to spíš víc teorie, než že by mi chytl nohu a řekl, cvičte to takhle, pojďte, zkusíme to spolu. Alespoň je ale mladý a usmívá se.

Při dvou ranních vizitách tady si připadám jak ve filmu Kameňák a mi dojde, že to jak je tam zachycené nemocniční prostředí není nadsázkou ani v nejmenším.

Highlight (nejsilnější okamžik) úterý: proud teplé vody tekoucí po zádech a vonící šampón - po týdnu sedím ve sprše. Na židli. Pomáhá mi sanitárka, která by podle výrazu v obličeji asi raději dělala všechno ostatní, než mi myla mastnou hlavu. S úsměvem vzpomínám na Thajskou sestřičku. Tady mi tu mokrou kebuli asi nikdo nevyfénuje. Nevadí, usmívám se na ni.

Když si to tak v průběhu úterka rekapituluju, jsem fakt vděčná, že mě operovali v Bangkoku. Myslím, že bych měla post trauma z nedostatku úsměvu a péče a nezájmu. Mam totiž srovnání.

V ten samý den, co přivezli mě, operovali o sedm let mladší Ivetu. A propouští ji taky ve středu jako mě – den po její operaci. A ač je Ivet mnohem méně schopná se o sebe postarat, sestřičky jí věnují stejnou péči jako mě:
„Na záchod si zajdete sama nebo chcete mísu? Zvládnete si vyčistit zuby u umyvadla? Ne, aha, tak moment.“

Je chudák vyplašená jako kuře. Sama v bolestech a přístup lékaře taky není moc povzbuzující: „Tak jak je? Bolí vás to? Hm, no jo, to asi bude no, když jste to měla zlomené.“

Jestli jsem byla thajským sestřičkám vděčná, tak teď jsem ještě tak o dva stupně výš, jen nevím, co je tam za přídavné jméno. Posílám jim v mettě vibrace lásky. Honza, který mě v Thajsku celou dobu mohl držet za ruku, podporující lékaři, kteří mě ujišťovali, že se bez problému vratím ke všem svým běžným aktivitám a nádherné sestřičky, které mi myly vlasy, měnily kapačky a utíraly zadek – vždy s absolutní pečlivostí a s úsměvem! To byly tak důležité aspekty mojí léčby, že fakt pochybuju, že v Česku bych se hojila tak dobře.

Chápu kontext: státní x soukromá, ale z doktorů, ze kterých cítím absolutní nezájem, kteří mi nejsou ochotni věnovat ani dvě minuty svého času a uprostřed mé otázky odchází a odpovídají mi zpoza závěsu, je mi fakt smutno. Já vím, nemají to jednoduché, ale copak ta holčina, která má rozdrcené koleno ano? Fakt nevím, kdo si při mém středečním propouštění z nemocnice oddechne víc: jestli já nebo doktor.

HURÁ K BLAŽENCE!

Užívám si plynulou jízdu sanitkou na byt a říkám si, jaké je to zázrak, že mě při jakékoliv manipulaci noha ani ruka nebolí. Týden po operaci! Vyjíždíme kopec a já se šíleně těším, až ho zase vyjdu po vlastních.

Příjezd z dovolené ve stylu egyptské královny, jsem si fakt nepředstavovala. Ale je to docela sranda, když vás saniťáci vynesou na takovém trůnu s tyčkama až do postele. JSEM DOMA!

Koukám do stropu, rozplajzlá na posteli pozoruju dech. Jsem fakt vděčná, že to byla jen ruka a noha, a ne páteř nebo hlava.

V Thajsku je levno, jen nám se ta dovolena krapet prodražila. Volala pojišťovna, škoda způsobená třetí osobě sice v pojistce je, ale nevztahuje se na zapůjčené dopravní prostředky ani na dopravní nehody. To hold půjde z naší kapsy. Co už, karmu mam jen jednu.

Za chvíli přijede taťka s chodítkem a tím budu zase o kousek svobodnější.

Nádech, výdech. Okno, peřiny a dvě zlomeniny. Dovolená – ani dobrá, ani špatná, jen přinesla jiný druh zážitků a zkušeností.

Rehabilitace, lázně, naše další fungování s Honzou – je mi jasné, že ještě ani zdaleka neznám celý příběh...ale jedno vím jistě už teď: 

Jsem šťastnější než před dovolenou.
Jsem vděčnější za život víc než kdy dřív.
Cítím se vnitřně silnější, a ujišťuju vás, že to není jen díky těm železným šroubům.

Jestli jsi dočetla/dočetl až sem, třikrát vyskoč s rukama nad hlavou a usměj se.

Bo život je fajn =)

                                                                     KONEC

                                                             NEBO ZAČÁTEK?