Sedím v pokoji. Je 19:15 – očekávám hosty. Svíčky hoří,
tabule je nachystána. Avšak cítím se jako netrpělivá manželka, která čeká na
manžela - a on nejde a nejde…
Akademická čtvrt hodinka utekla. Je 20:00 – a kamarádi stále
nikde – volám!
„Ježííííš, promiň, to bylo dneska?“
„Jejda, já jsem měla takový fofr,
že jsem úplně zapomněla ti napsat, že mi to nakonec nevyjde.“
„Nakonec nedorazím, užijte si to
beze mě.“
Tak jo, uříznu si kousek dýňového
dortu a jdu zpět ke knize, přemýšlet nad tím, zda je vůbec možné se
s někým na něco dnes ještě DOMLUVIT.
Prvním naťuknutím toho, jak se
poslední dny tříští komunikace, byla sms od kamaráda:
JE ZAJIMAVE JAKY NOVY TREND JE
NEODPOVIDAT NA ZPRÁVY..NEMAM TI TO ZA ZLE, JEN VLASTNE SE MI TO V POSLEDNÍ
DOBĚ STAVA UPLNE PORAD J
A URCITE SE JEN S TEBOU, ASI TO ZACNU PRAKTIKOVAT TAKY J
To mě vedlo k zastavení se,
abych se podívala na počet nezodpovězených sms…PÁNI.
MAILY, FB-ZPRÁVY, SMS ZPRÁVY,
VIBER….
„Ty jsi to nečetla?“ vždyť je to
v mailu.
Volám kamarádce za pět dvanáct,
že na její FB-akci nedorazím: „Promiň nestíhám to,“ odkrágluju její akci
lusknutím prstu. „To nevadí…“její zklamání v hlase je evidentní, ale já ho
slyším až o tři dny později.
Charakter smsek se změnil – ze
sálo dlouhých esejových výjevů na: „Oběd-FSS-14:00?“
Páni, jakoby to začínalo
deformovat naši komunikaci? A co komunikaci! Způsob ne/domlouvání.
Mám pocit, že poslední dobou
držíme rekord v tom, kolik věcí během dne stíháme. Běháme jako fretky od
božího ráno a zastavuje nás často až půlnoc, neboť i spát někdy musíme. Avšak
s držením slova je to už daleko horší: „Promiň, nestíhám.“ „Nezlob se,
nechejme to na jindy, nemám už dnes energii.“
Domlouváme se a schůzky rušíme.
Mění/me
(se) plány z hodiny na hodinu.
Možná
to často ani nereflektujeme, ale to okolí to cítí dost významně.
„Stavím se, můžu?“
„Jasně,
doraž ! ! !“
O
dvě hodiny později zapomínám napsat, že už to zase nestihnu.
QUE PASA? A kam to povede?
Napadá
mě jen, že jediné: budou se tyto short
messages
postupně tak ultra zkracovat, až se úplně přestanou používat?
Rozmazávat a existovat?
Vnímám, že mě psaní zpráv
přestává bavit, ale stále v tom setrvávám. Je to zvyk, asi jako když
chcete přestat kouřit, ale to cígo potřebujete. Chci někomu zavolat, ale pak
pod vlnou pohodlnsoti zase posílám tu zprávičku.
Ping pong – pong ping – mailů,
virtuálních vln a facebokoových holubů.
Přestává mě to bavit…začínám
volat, držet slovo i odepisovat – však na předsevzetí nemusí být nový rok, ne?
Neb, jak pravil pan
Mudrc, jehož slova mě vlastně vedla ke zpytování svědomí:
KDYZ JE TEN CLOVEK
PRO ME DULEZITY, ODPOVIDAM HNED, PROTOŽE CITIM POTREBU ODEPSAT…
1 komentářů:
Mluvíš mi z duše...
Post a Comment