Při pátečním lítání po Ostravě cestou MHD zjišťuju, kdo je nejvíc v depresi z toho, že máme v našem městě smogovou situaci. Jsou to důchodci! Jízdné je sice v akci, ano jezdí se ÚPLNĚ ZADARMO! Oni na tom ale neušetří, když jezdí zadarmo normálně.
Při nákupu v Tescu se zamyslím nad instinktem, který jsme si jako lidé v posledních letech vypěstovali. Představte si, že se k vám blíží postarší paní s časopisy. Podle visačky bude od nějaké nadace, charity, atak podobně. Ona se pohybuje nenuceně, ale lidé kolem ní zrychlují, vytahují mobily a předstírají, že telefonují, dívají se do země, nebo předstírají, že jsou maximálně zaujati výkladní skříni, co je za paní. I mě paní prosí o příspěvek na bezbariérové vstupy v hodnotě za třiceti korun. Najednou si to uvědomím, že se červenám. Mám na sebe vztek. I já se totiž snažila nevědomě paní vyhnout. Ty jsi husa! Kolikrát utratíš větší prachy za naprosté capiny. Třicet korun to je jedno pivo, lepší čokoláda, krabička čaje, příloha k vašemu obědu. Jsem naštvaná nad vlastní lakotou a věnuji té dobračce třicet korun.
Ten instinkt jakoby se vyvinul vlivem dvou věcí. Tím první je, že lidí žádajících nás o naši finanční pomoc je na každém roku spousta. Mohli bychom pomalu celou naši výplatu rozdat, kdybychom přispěli koupí každé propisky, odznaku, klaunského nosu, CD, časopisu nebo perníčku. Navíc jsme naučeni nevnímat tyto lidi i proto, že v supermarketech neustále potkáváme nějaké lidi nabízející nám parfémy vonící čtyřicet osm hodin a krémy, se kterými budeme po prvním použijí o poznání mladší, čerstvější. Odnáší to pak však zpravidla lidé, kteří se snaží pomoci jiným. Mezi prodavačem parfému a časopisu je přece rozdíl. Jeden tam stojí a mele pusou pro vlastní zisk, jiný chce pomoci. Pozornosti se jim však dostává stejné: "Nezlobte se, já spěchám," říká paní, která po dvou hodinách nakupování prochází stejným místem s plným nákupním košíkem. Jak se asi cítí, když se její oči střetnou s těmi od dobrovolnice nadace?
Náš „pštrosí instinkt“ je také důsledkem toho, že v dnešní době je naší prioritou starat se především sám o sebe. Oni mají problémy? A kdo je nemá? Oni nemají peníze, zajímavé, a kdo přispěje mě? Úplně se vytrácí nejenom základní solidarita mezi lidmi, ale někdy i základy slušnosti a taktnosti. Neboť vyslechnout si těch pár vět dobrovolníků a s díky odmítnout, je snad to minimum času, které si můžeme v dnešní uspěchané době ještě dovolit ztratit.
Recent Posts
Co znamená říct si, už jsem velký? Znamená to mít otevřou pusu a říkat si wow, tohle všechno můžu! Tam všude můžu být a tohle všechno můžu zkusit. Znamená to ale taky se na sebe občas podívat do zrcadla a ptát se, to všechno budu muset zvládnout? Zvládnu to? Tolik věcí můžu ztratit. Petr Pan byl s tím svým tvrdošíjným názorem “já nikdy nechci vyrůst“ zkrátka frajer.
Bílá
Je to zvláštní, co dokáže sníh. Procházím se ráno se psem místy, kde jsem po oblevě ani nepáchla, neboť v těch místech vykukovala nápadné množství nahnědlých předmětů. Víkendový poprašek však působí jako plášť, který tento fakt ukrývá. Přesto, že je jasné, že se smradlavé omludy ze dne na den nevpařily a že tam tudíž stále jsou, samotnou mě zaráží s jakým klidem si vykračuju po té zabílené pěšince. Je to jako když upečete buchtu a umícháte polevu, abyste skryly její nepodařené vykynutí. Je to jako když se ženy malují, aby se zdály být dokonalejší pro zrcadlo, pro okolí i sami sebe, než ve skutečnosti jsou. Je to zkrátka jako naše lidská povaha, která často koštětem zametá průsery pod koberec, v naději, že nebudou zapáchat a tiše se rozplynou nebo jako pokryteckého mazání medu kolem huby.
Takové ze života
"To jsi nemohl na tu rajskou dát ten plastový nesmysl, aby nebyla zaprskaná celá mikrovlna?"
"No víš, já jsem ho hledal a.." povzdech, nepřichází žádná originální myšlenka. "A vždyť já jsem ho vlastně ani nehledal =)."
"No víš, já jsem ho hledal a.." povzdech, nepřichází žádná originální myšlenka. "A vždyť já jsem ho vlastně ani nehledal =)."
Když se sen stane skutečností !
Paulho Coelho napsal, že když něco chceš, celý vesmír se spojí, abys to dokázal. Já pro jistotu nenechala nic náhodě a rozhodla se spojit pár schopných lidí. Výsledkem je, že příští týden vychází kniha mých citátů spolu s ilustracemi kamarádky Ivky. Pokud jste zvědaví stejně jako já, co z toho vznikne, máte chuť si sem tam prolistovat stránkami začínajících – ne, umělkyň je opravdu velmi, velmi přehnané slovo – zkrátka, máte-li chuť prolouskat se myšlenkami a obrázky znázorňující pohled na svět mladých holek, neváhejte se mi ozvat.
Máme šanci, že..
http://www.lidovky.cz/mate-sanci-ze-budete-v-78-vypadat-jako-ja-dyj-/ln_noviny.asp?c=A100814_000079_ln_noviny_sko&klic=238409&mes=100814_0
"Dobrý den máme pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Ta dobrá je, že právě přistáváme. Špatná, že volným pádem. Děkujeme, že jste si pro váš let vybrali naši leteckou společnost." Madagaskar 2
Kam se poděla náboženská víra?
Člověka v životě ovlivní tolik věcí, že si to občas ani neuvědomí. Já mám před poslední zkouškou a dočítám-jak jinak než na poslední chvíli - tuny textů. Jeden, od sociologa Durkheima, mi padne zvlášť do oka. Jmenuje se Elementární náboženství. Titul nic moc. Očekávám nudu. Jak to tak ale bývá-vždy všechno není tak, jak si myslíme, že bude.
Přesto, že tento autor psal někdy v první polovině 19. Století, jeho myšlenky jsou nadčasové. Durheim má za to, že přesto, že by se mohlo zdát, že náboženství dávno vymizelo, není tomu tak. Společnost je vlastně taky jakýmsi bůžkem, kterého uctíváme. Jistě každý den ve svém životě cítíme řadu vlivů na naše jednání. V menším věku to byli rodiče, pak učitelé, dnes jsou to nejspíše šéfové v práci-to jsou vaše morální autority, ke kterým cítíte úctu. Co je to vlastně úcta?
Úctu zpravidla prokazujeme lidem s vysokým postavením. Dříve ji měli šamani, dnes ji mají doktoři, vědci, nadřízení. Věříme, že mají určité vlastnosti-přesto, že v reálu mají asi tak polovinu. Tito lidé mají moc jen na základě toho, že jim takovou moc přikládáme. Existuje celá řada dalších důkazů, že nejsme stoprocentní ateisté.
Máte svůj talisman? Malého plyšáka, prupisku bez které nemůžete jít na zkoušku, řetízek, který si nezapomenete připnout na krk v důležitém životním okamžiku? Já ano, mám mexický náramek štěstí, jsou zde vyobrazeni všichni svatí, přesto, že moje víra není úplně jednoznačná. Zahrávám si zde podle vás s pojmy víra a pověrčivost? Možná! Všechno je jen otázkou osobní interpretace. Zajímavý je však na tom všem fakt, že zcela obyčejné věci se - podle Durheima - stávají posvátnými až skrze náš entusiasmus, který do daného předmětu vkládáme. Je to sama společnost, která posvěcuje! Každý dnes chce něčemu věřit. Vkládáme důvěru už v sebe sama, v křesťanství, nebo plyšového medvídka z dětství.
Řadu náboženských cítění zažíváme dennodenně, aniž bychom si to uvědomovali. Jenom jsme tomu už tak přestali říkat. Striktněji jsme začali oddělovat to posvátné a profánní. Kdo nechodí do kostele je podle nás bezvěrec. Ale vezměme si takového fanouška fotbalu. V atmosféře fandění zapomene na to, že je právník, a že by měl dodržovat určité schéma chování. Nechá se strhnout davem a bude nadávat sprostě, tančit a při gólu pocítí nával endorfinů. V okamžiku, kdy vyjde z arény, si upraví kravatu, vystřízliví z drogového opojení sportem, tep se vrátí do normálu-přijme zpátky roli seriozního muže.
Podobné „stavy vyšinutí“ registrují antropologové u rituálních tanců například australských kmenů. Změnila se tedy podoba rituálů, ale emoce s nimi spojené zůstaly. Pamatuji si vlastní emoce při tančení v dešti na festivalu hudby. Kdybych vyšla na ulici, necítila bych stejný pocit vzrušení-byla bych zde sama. Naopak bych se bála odsouzení. V davu však člověk ztrácí část své identity. Chová se jako smyslů zbavený, mínění ostatních jde mimo něj-ostatně často to vypadá, že ani ti kolem vás se nezajímají o to, jestli skutečně tančíte v rytmu. Přichází okamžik uvolnění. Cítíte se osvobození od veškerých konvencí, předepsaných vzorců chování a něco jako rolové očekávání je pasé-žijete daným okamžikem!
Víra, talismany, rituály-mohli bychom si myslet, že tyhle pojmy už můžeme použít pouze při referátu o kmeni křováků v Africe. Pravdou však je, že tyto pojmy reálně zažíváme dnes a denně-jen v poněkud pozměněné podobě.
Přesto, že tento autor psal někdy v první polovině 19. Století, jeho myšlenky jsou nadčasové. Durheim má za to, že přesto, že by se mohlo zdát, že náboženství dávno vymizelo, není tomu tak. Společnost je vlastně taky jakýmsi bůžkem, kterého uctíváme. Jistě každý den ve svém životě cítíme řadu vlivů na naše jednání. V menším věku to byli rodiče, pak učitelé, dnes jsou to nejspíše šéfové v práci-to jsou vaše morální autority, ke kterým cítíte úctu. Co je to vlastně úcta?
Úctu zpravidla prokazujeme lidem s vysokým postavením. Dříve ji měli šamani, dnes ji mají doktoři, vědci, nadřízení. Věříme, že mají určité vlastnosti-přesto, že v reálu mají asi tak polovinu. Tito lidé mají moc jen na základě toho, že jim takovou moc přikládáme. Existuje celá řada dalších důkazů, že nejsme stoprocentní ateisté.
Máte svůj talisman? Malého plyšáka, prupisku bez které nemůžete jít na zkoušku, řetízek, který si nezapomenete připnout na krk v důležitém životním okamžiku? Já ano, mám mexický náramek štěstí, jsou zde vyobrazeni všichni svatí, přesto, že moje víra není úplně jednoznačná. Zahrávám si zde podle vás s pojmy víra a pověrčivost? Možná! Všechno je jen otázkou osobní interpretace. Zajímavý je však na tom všem fakt, že zcela obyčejné věci se - podle Durheima - stávají posvátnými až skrze náš entusiasmus, který do daného předmětu vkládáme. Je to sama společnost, která posvěcuje! Každý dnes chce něčemu věřit. Vkládáme důvěru už v sebe sama, v křesťanství, nebo plyšového medvídka z dětství.
Řadu náboženských cítění zažíváme dennodenně, aniž bychom si to uvědomovali. Jenom jsme tomu už tak přestali říkat. Striktněji jsme začali oddělovat to posvátné a profánní. Kdo nechodí do kostele je podle nás bezvěrec. Ale vezměme si takového fanouška fotbalu. V atmosféře fandění zapomene na to, že je právník, a že by měl dodržovat určité schéma chování. Nechá se strhnout davem a bude nadávat sprostě, tančit a při gólu pocítí nával endorfinů. V okamžiku, kdy vyjde z arény, si upraví kravatu, vystřízliví z drogového opojení sportem, tep se vrátí do normálu-přijme zpátky roli seriozního muže.
Podobné „stavy vyšinutí“ registrují antropologové u rituálních tanců například australských kmenů. Změnila se tedy podoba rituálů, ale emoce s nimi spojené zůstaly. Pamatuji si vlastní emoce při tančení v dešti na festivalu hudby. Kdybych vyšla na ulici, necítila bych stejný pocit vzrušení-byla bych zde sama. Naopak bych se bála odsouzení. V davu však člověk ztrácí část své identity. Chová se jako smyslů zbavený, mínění ostatních jde mimo něj-ostatně často to vypadá, že ani ti kolem vás se nezajímají o to, jestli skutečně tančíte v rytmu. Přichází okamžik uvolnění. Cítíte se osvobození od veškerých konvencí, předepsaných vzorců chování a něco jako rolové očekávání je pasé-žijete daným okamžikem!
Víra, talismany, rituály-mohli bychom si myslet, že tyhle pojmy už můžeme použít pouze při referátu o kmeni křováků v Africe. Pravdou však je, že tyto pojmy reálně zažíváme dnes a denně-jen v poněkud pozměněné podobě.
Dva světy
Žijeme ve dvou světech. Ve světě prosyceným všedními starostmi a jiném, kde vládnou nadpřirozené síly-ať už v podobě esoteriky, alkoholu, drog, lásky, hněvu a jiných nezvladatelných emocí. Otázkou je, ve kterém z nich se cítíme šťastnější, více svobodní. Co je skutečná realita?
Vnitřní rozpor
Někde být-milovat to a dusit se. V něčem žít-chtít to a zároveň se od toho distancovat. Něco vidět-něco, co je mi příkladem i odporem zároveň. Ta ambivalentnost životních vztahů mě ničí.
Redukcionizmus
Čtyři dny námahy se smrsknou na označení dvaceti otázek-je po testu, je rozhodnuto. Devět měsíců ženy se v budoucnosti zuží na oslavu narozenin rodinného potomka. Vaše měsíční dřina je výsledkem vaší výplatní pásky. Po celovečerním tlachání s přáteli druhý den ráno zbyde jenom úsměv, který vám vytane na tváři díky vzpomínkám. Den utíká tak rychle, že někdy máme pocit, že jen jíme a spíme. Náš život se odrazí v několika milnících - narození, škola, svatba a smrt.
Rána
Jsou rána, kdy se na sebe podívate do zrcadla, vypadáte příšerně a-usmívate se. Snídate zase ten stejný chleba se šunkou a něco vevnitř vás se směje. Kráčíte po ulici, kterou do detailů znáte, máte před sebou den nabití věcmi, které vás ani moc netěší, ale usmíváte se-cítíte pozitivismus všedních dní!
Asi
Asi je vůbec zvlášní slovo. S podivem zjišťuju, že je to vlastně jen diplomaticky zabalené ne. Jakoby se tím měl zmírnit dopad jasného tvrzení nepřijede, raději řekneme asi nepřijede. Necháváme si určitou naději. Možná je to právě naděje obecně, která nám v životě dává sílu jít každé ráno dál.
Přitom asi by mělo dávat podobnou možnost jako možná-tedy padesát na padesát. Sami ale cítíme rozdíl ve vyrčeném možná nepřijede a asi nepřijede.
Asi už nechci nic dodávat.
Přitom asi by mělo dávat podobnou možnost jako možná-tedy padesát na padesát. Sami ale cítíme rozdíl ve vyrčeném možná nepřijede a asi nepřijede.
Asi už nechci nic dodávat.
H jako hodnota
Procházím se brněnskými uličkami a přemýšlím, čím chci vlastně být. Je to taková klišé otázka, kterou nám kde kdo servíruje už v mateřské školce. Možná ještě dříve-už když je dítě v břiše, tak se s úsměvem konstatuje, že to bude jedině fotbalista. Naše cíle a touhy se mění v průběhu let, jak sbíráme zkušenosti, i v závislosti na tom, jak nás podporují naši rodiče, nebo také faktu, kolik jsme tomu snu ochotni obětovat z nás samých, z našeho volného času.
Naše naivita je opravdu neskutečná. Ještě jako náctiletí věříme, že můžeme hýbat světem a měnit ho k lepšímu. Víme přesně čím chceme být-právníkem, ekonomem, psychologem, doktorem. Naše snahy dosáhnout toho však můžou narazit na překážky, kdy je nám cesta k vysněnému cíli zkomplikována. Jindy se naše očekávání nesetká ani z rychlíku s realitou, a my tak ztrácíme zájem u budoucí cestu.
I přesto, že máme pokrásnu našlápnuto vysněným směrem, nemáme ještě vyhráno. Nejen okolí nás neustále prověřuje formou zkoušek, přijímacích pohovorů, hádek, jestli vztahy, ve kterých se nacházíme skutečně vydrží. I my mučíme sami sebe řadou pochybností, jestli jsme nevykročili levou nohou. Mám jistou práci? No a? Bude mě po tom všem studiu bavit? Nemám jisté uplatnění, ale škola mě baví-kdo mi ale jednou vydělá na chleba?
Poznamenána tím, co velmi krátkou dobu studuju, mě uklidňuje fakt, že podobné myšlenky nemůže ovlivnit moje volba-ať už špatná, nebo ne. Viníkem je celá struktura-ne pouze ta školská. Žijeme v době, kdy bez alespoň středoškolského vzdělání můžeme jít tak maximálně zametat ulice. Avšak v okamžiku, kdy dostudujeme s červeným diplomem v ruce a pýchou na tváři, a vstupujeme do systému zaměstnání dochází nám pouhá symboličnost daného papíru. Úspěšné absolvované vzdělání je tedy slovy Becka pouhým klíčem do předpokoje zaměstnání, to zda-li nám budou jeho dveře otevřeny, závisí na celé řadě dalších kvalit. Napadá mě jazyková vybavenost, dosažená praxe, ale i náš způsob vystupování a(opět ve spojitosti s tím, co studuji) fakt, jsme-li muž a nebo žena.
Naše dětská honba za dobrými známkami, za vysvědčením prospěl/a s vyznamenáním je vlastně pouhou honbou za ŠANCÍ NA ZISK ZAMĚSTNÁNÍ. A je dnes skutečně jedno, jestli studujete prestižní práva, nebo českou bohemistiku.
Všechny moje dosavadní úvahy nad smyslem a nesmysly školství ve spojení s přečteným textem mě znovu-uvádí do reality. Vybavují se mi vánoce-všechen ten šum, poprask, stres a zmatek s úklidem, pečením, sháněním dárků, balení, kterým jste nakonec taky strženi. Najednou rozbalíte poslední dárek-a je po všem.
Něco podobného zažíváte, když se učíte na zkoušky-honba za splašením co nejlepšího materiálu, odsunutí ostatních aktivit, abych prošla a pak bác ho-jedna blbá otázka a všechno je v pytli. Nereálnost vašeho počínání si ale uvědomíte i jindy než o zkouškách, například, když nejdete do hospody, protože musíte napsat nějakou práci-reflexe autorů, který již nejsou mezi námi(tím jim nechci odebírat pocty za jejich myšlenky). K večeru, když už vám z toho všeho hrabe se jdete projít do parku-tady vidíte maminky s kočárky, procházející se důchodce, teenagery kouřící na lavičce. Najednou vám dojde, že žijete v nereálné bublině. Ale můžete ji opravdu propíchnout?
Dovedu si představit, že podobné myšlenky se nehoní hlavě jenom studentům, ale že nad nimi občas přemýšlí i dospělí pracující. Má moje práce smysl? Obohacuje mě vůbec? Kde budu za deset let? Stojí mi to za ty prachy?
Ano vážení, peníze. Jsou to peníze, které v nás vzbuzují tyto myšlenky-respektive jejich nedostatek. Ruku na srdce kolik manažerů s BMW se ptá sám sebe, jestli jejich pojišťovací služby mají smysl?
Co tedy má v dnešní době ještě smysl? Vedle vzdělání, které by nám mělo zajistit práci a tím peníze na chleba se chceme ještě dále nějakým způsobem rozvíjet- a zároveň se nemuset rozkrájet. Je to ale v dnešních podmínkách trhu práce vůbec možné? Ale zpět k otázce, co má v smysl, skutečnou hodnotu, kdy máte pocit, že to, co prožíváte je reálné, autentické? Já mám jasno.
Vždy, když musím dělat povinnosti, které mě netěší(učení, utírání prachu), zatoužím být s rodinou. Jen si tak otevřít láhev dobrého bílého vína a sdílet s nimi moje myšlenkového pochody a naslouchat těm jejich. Nevím jaké jsou vaše zkušenosti, ale ty moje říkají, že právě tato skupina mě vždy podpořila v každé vylomenině, která se mi vylíhla v hlavě, stáli jsem při sobě, když se nám peníze pokoušely nabourat vztahy a i přes nedorozumění a zdravé hádky, které čistí ovzduší, mám pocit, že to je v dnešní době ta poslední věc, za kterou stojí za to bojovat. Zbytek se totiž vždycky nějak vyvrbí.
Naše naivita je opravdu neskutečná. Ještě jako náctiletí věříme, že můžeme hýbat světem a měnit ho k lepšímu. Víme přesně čím chceme být-právníkem, ekonomem, psychologem, doktorem. Naše snahy dosáhnout toho však můžou narazit na překážky, kdy je nám cesta k vysněnému cíli zkomplikována. Jindy se naše očekávání nesetká ani z rychlíku s realitou, a my tak ztrácíme zájem u budoucí cestu.
I přesto, že máme pokrásnu našlápnuto vysněným směrem, nemáme ještě vyhráno. Nejen okolí nás neustále prověřuje formou zkoušek, přijímacích pohovorů, hádek, jestli vztahy, ve kterých se nacházíme skutečně vydrží. I my mučíme sami sebe řadou pochybností, jestli jsme nevykročili levou nohou. Mám jistou práci? No a? Bude mě po tom všem studiu bavit? Nemám jisté uplatnění, ale škola mě baví-kdo mi ale jednou vydělá na chleba?
Poznamenána tím, co velmi krátkou dobu studuju, mě uklidňuje fakt, že podobné myšlenky nemůže ovlivnit moje volba-ať už špatná, nebo ne. Viníkem je celá struktura-ne pouze ta školská. Žijeme v době, kdy bez alespoň středoškolského vzdělání můžeme jít tak maximálně zametat ulice. Avšak v okamžiku, kdy dostudujeme s červeným diplomem v ruce a pýchou na tváři, a vstupujeme do systému zaměstnání dochází nám pouhá symboličnost daného papíru. Úspěšné absolvované vzdělání je tedy slovy Becka pouhým klíčem do předpokoje zaměstnání, to zda-li nám budou jeho dveře otevřeny, závisí na celé řadě dalších kvalit. Napadá mě jazyková vybavenost, dosažená praxe, ale i náš způsob vystupování a(opět ve spojitosti s tím, co studuji) fakt, jsme-li muž a nebo žena.
Naše dětská honba za dobrými známkami, za vysvědčením prospěl/a s vyznamenáním je vlastně pouhou honbou za ŠANCÍ NA ZISK ZAMĚSTNÁNÍ. A je dnes skutečně jedno, jestli studujete prestižní práva, nebo českou bohemistiku.
Všechny moje dosavadní úvahy nad smyslem a nesmysly školství ve spojení s přečteným textem mě znovu-uvádí do reality. Vybavují se mi vánoce-všechen ten šum, poprask, stres a zmatek s úklidem, pečením, sháněním dárků, balení, kterým jste nakonec taky strženi. Najednou rozbalíte poslední dárek-a je po všem.
Něco podobného zažíváte, když se učíte na zkoušky-honba za splašením co nejlepšího materiálu, odsunutí ostatních aktivit, abych prošla a pak bác ho-jedna blbá otázka a všechno je v pytli. Nereálnost vašeho počínání si ale uvědomíte i jindy než o zkouškách, například, když nejdete do hospody, protože musíte napsat nějakou práci-reflexe autorů, který již nejsou mezi námi(tím jim nechci odebírat pocty za jejich myšlenky). K večeru, když už vám z toho všeho hrabe se jdete projít do parku-tady vidíte maminky s kočárky, procházející se důchodce, teenagery kouřící na lavičce. Najednou vám dojde, že žijete v nereálné bublině. Ale můžete ji opravdu propíchnout?
Dovedu si představit, že podobné myšlenky se nehoní hlavě jenom studentům, ale že nad nimi občas přemýšlí i dospělí pracující. Má moje práce smysl? Obohacuje mě vůbec? Kde budu za deset let? Stojí mi to za ty prachy?
Ano vážení, peníze. Jsou to peníze, které v nás vzbuzují tyto myšlenky-respektive jejich nedostatek. Ruku na srdce kolik manažerů s BMW se ptá sám sebe, jestli jejich pojišťovací služby mají smysl?
Co tedy má v dnešní době ještě smysl? Vedle vzdělání, které by nám mělo zajistit práci a tím peníze na chleba se chceme ještě dále nějakým způsobem rozvíjet- a zároveň se nemuset rozkrájet. Je to ale v dnešních podmínkách trhu práce vůbec možné? Ale zpět k otázce, co má v smysl, skutečnou hodnotu, kdy máte pocit, že to, co prožíváte je reálné, autentické? Já mám jasno.
Vždy, když musím dělat povinnosti, které mě netěší(učení, utírání prachu), zatoužím být s rodinou. Jen si tak otevřít láhev dobrého bílého vína a sdílet s nimi moje myšlenkového pochody a naslouchat těm jejich. Nevím jaké jsou vaše zkušenosti, ale ty moje říkají, že právě tato skupina mě vždy podpořila v každé vylomenině, která se mi vylíhla v hlavě, stáli jsem při sobě, když se nám peníze pokoušely nabourat vztahy a i přes nedorozumění a zdravé hádky, které čistí ovzduší, mám pocit, že to je v dnešní době ta poslední věc, za kterou stojí za to bojovat. Zbytek se totiž vždycky nějak vyvrbí.
Občas se člověk sám sebe ptá PROČ? A okolí mlčí..
JAK? Ale nenacházíme indicie ukazující směrem k odpovědi.
CO nás může posunout dál, zůstává skyto, neznámo kde..
JAK? Ale nenacházíme indicie ukazující směrem k odpovědi.
CO nás může posunout dál, zůstává skyto, neznámo kde..
Jen si tak přemýšlím
O co by byl člověk ochuzen, kdyby zakázali sledování televize? O okradače volného času. O co by byl člověk ochuzen, kdyby zakázali přemýšlet o životě? O bezesné noci a radost i starost z příštích dní.
VĚDCI OBJEVILI PODOBNÉ SYMPTOMY MEZI KUŘÁKY A UŽIVATELI FB!!!
http://www.novinky.cz/veda-skoly/221179-facebookova-generace-trpi-abstaky-jako-narkomani-potvrdili-vedci.html
