Kam se poděla náboženská víra?

Člověka v životě ovlivní tolik věcí, že si to občas ani neuvědomí. Já mám před poslední zkouškou a dočítám-jak jinak než na poslední chvíli - tuny textů. Jeden, od sociologa Durkheima, mi padne zvlášť do oka. Jmenuje se Elementární náboženství. Titul nic moc. Očekávám nudu. Jak to tak ale bývá-vždy všechno není tak, jak si myslíme, že bude.

Přesto, že tento autor psal někdy v první polovině 19. Století, jeho myšlenky jsou nadčasové. Durheim má za to, že přesto, že by se mohlo zdát, že náboženství dávno vymizelo, není tomu tak. Společnost je vlastně taky jakýmsi bůžkem, kterého uctíváme. Jistě každý den ve svém životě cítíme řadu vlivů na naše jednání. V menším věku to byli rodiče, pak učitelé, dnes jsou to nejspíše šéfové v práci-to jsou vaše morální autority, ke kterým cítíte úctu. Co je to vlastně úcta?

Úctu zpravidla prokazujeme lidem s vysokým postavením. Dříve ji měli šamani, dnes ji mají doktoři, vědci, nadřízení. Věříme, že mají určité vlastnosti-přesto, že v reálu mají asi tak polovinu. Tito lidé mají moc jen na základě toho, že jim takovou moc přikládáme. Existuje celá řada dalších důkazů, že nejsme stoprocentní ateisté.

Máte svůj talisman? Malého plyšáka, prupisku bez které nemůžete jít na zkoušku, řetízek, který si nezapomenete připnout na krk v důležitém životním okamžiku? Já ano, mám mexický náramek štěstí, jsou zde vyobrazeni všichni svatí, přesto, že moje víra není úplně jednoznačná. Zahrávám si zde podle vás s pojmy víra a pověrčivost? Možná! Všechno je jen otázkou osobní interpretace. Zajímavý je však na tom všem fakt, že zcela obyčejné věci se - podle Durheima - stávají posvátnými až skrze náš entusiasmus, který do daného předmětu vkládáme. Je to sama společnost, která posvěcuje! Každý dnes chce něčemu věřit. Vkládáme důvěru už v sebe sama, v křesťanství, nebo plyšového medvídka z dětství.

Řadu náboženských cítění zažíváme dennodenně, aniž bychom si to uvědomovali. Jenom jsme tomu už tak přestali říkat. Striktněji jsme začali oddělovat to posvátné a profánní. Kdo nechodí do kostele je podle nás bezvěrec. Ale vezměme si takového fanouška fotbalu. V atmosféře fandění zapomene na to, že je právník, a že by měl dodržovat určité schéma chování. Nechá se strhnout davem a bude nadávat sprostě, tančit a při gólu pocítí nával endorfinů. V okamžiku, kdy vyjde z arény, si upraví kravatu, vystřízliví z drogového opojení sportem, tep se vrátí do normálu-přijme zpátky roli seriozního muže.

Podobné „stavy vyšinutí“ registrují antropologové u rituálních tanců například australských kmenů. Změnila se tedy podoba rituálů, ale emoce s nimi spojené zůstaly. Pamatuji si vlastní emoce při tančení v dešti na festivalu hudby. Kdybych vyšla na ulici, necítila bych stejný pocit vzrušení-byla bych zde sama. Naopak bych se bála odsouzení. V davu však člověk ztrácí část své identity. Chová se jako smyslů zbavený, mínění ostatních jde mimo něj-ostatně často to vypadá, že ani ti kolem vás se nezajímají o to, jestli skutečně tančíte v rytmu. Přichází okamžik uvolnění. Cítíte se osvobození od veškerých konvencí, předepsaných vzorců chování a něco jako rolové očekávání je pasé-žijete daným okamžikem!

Víra, talismany, rituály-mohli bychom si myslet, že tyhle pojmy už můžeme použít pouze při referátu o kmeni křováků v Africe. Pravdou však je, že tyto pojmy reálně zažíváme dnes a denně-jen v poněkud pozměněné podobě.