Pštrosí instinkt

Při pátečním lítání po Ostravě cestou MHD zjišťuju, kdo je nejvíc v depresi z toho, že máme v našem městě smogovou situaci. Jsou to důchodci! Jízdné je sice v akci, ano jezdí se ÚPLNĚ ZADARMO! Oni na tom ale neušetří, když jezdí zadarmo normálně.

Při nákupu v Tescu se zamyslím nad instinktem, který jsme si jako lidé v posledních letech vypěstovali. Představte si, že se k vám blíží postarší paní s časopisy. Podle visačky bude od nějaké nadace, charity, atak podobně. Ona se pohybuje nenuceně, ale lidé kolem ní zrychlují, vytahují mobily a předstírají, že telefonují, dívají se do země, nebo předstírají, že jsou maximálně zaujati výkladní skříni, co je za paní. I mě paní prosí o příspěvek na bezbariérové vstupy v hodnotě za třiceti korun. Najednou si to uvědomím, že se červenám. Mám na sebe vztek. I já se totiž snažila nevědomě paní vyhnout. Ty jsi husa! Kolikrát utratíš větší prachy za naprosté capiny. Třicet korun to je jedno pivo, lepší čokoláda, krabička čaje, příloha k vašemu obědu. Jsem naštvaná nad vlastní lakotou a věnuji té dobračce třicet korun.

Ten instinkt jakoby se vyvinul vlivem dvou věcí. Tím první je, že lidí žádajících nás o naši finanční pomoc je na každém roku spousta. Mohli bychom pomalu celou naši výplatu rozdat, kdybychom přispěli koupí každé propisky, odznaku, klaunského nosu, CD, časopisu nebo perníčku. Navíc jsme naučeni nevnímat tyto lidi i proto, že v supermarketech neustále potkáváme nějaké lidi nabízející nám parfémy vonící čtyřicet osm hodin a krémy, se kterými budeme po prvním použijí o poznání mladší, čerstvější. Odnáší to pak však zpravidla lidé, kteří se snaží pomoci jiným. Mezi prodavačem parfému a časopisu je přece rozdíl. Jeden tam stojí a mele pusou pro vlastní zisk, jiný chce pomoci. Pozornosti se jim však dostává stejné: "Nezlobte se, já spěchám," říká paní, která po dvou hodinách nakupování prochází stejným místem s plným nákupním košíkem. Jak se asi cítí, když se její oči střetnou s těmi od dobrovolnice nadace?

Náš „pštrosí instinkt“ je také důsledkem toho, že v dnešní době je naší prioritou starat se především sám o sebe. Oni mají problémy? A kdo je nemá? Oni nemají peníze, zajímavé, a kdo přispěje mě? Úplně se vytrácí nejenom základní solidarita mezi lidmi, ale někdy i základy slušnosti a taktnosti. Neboť vyslechnout si těch pár vět dobrovolníků a s díky odmítnout, je snad to minimum času, které si můžeme v dnešní uspěchané době ještě dovolit ztratit.