Procházím se brněnskými uličkami a přemýšlím, čím chci vlastně být. Je to taková klišé otázka, kterou nám kde kdo servíruje už v mateřské školce. Možná ještě dříve-už když je dítě v břiše, tak se s úsměvem konstatuje, že to bude jedině fotbalista. Naše cíle a touhy se mění v průběhu let, jak sbíráme zkušenosti, i v závislosti na tom, jak nás podporují naši rodiče, nebo také faktu, kolik jsme tomu snu ochotni obětovat z nás samých, z našeho volného času.
Naše naivita je opravdu neskutečná. Ještě jako náctiletí věříme, že můžeme hýbat světem a měnit ho k lepšímu. Víme přesně čím chceme být-právníkem, ekonomem, psychologem, doktorem. Naše snahy dosáhnout toho však můžou narazit na překážky, kdy je nám cesta k vysněnému cíli zkomplikována. Jindy se naše očekávání nesetká ani z rychlíku s realitou, a my tak ztrácíme zájem u budoucí cestu.
I přesto, že máme pokrásnu našlápnuto vysněným směrem, nemáme ještě vyhráno. Nejen okolí nás neustále prověřuje formou zkoušek, přijímacích pohovorů, hádek, jestli vztahy, ve kterých se nacházíme skutečně vydrží. I my mučíme sami sebe řadou pochybností, jestli jsme nevykročili levou nohou. Mám jistou práci? No a? Bude mě po tom všem studiu bavit? Nemám jisté uplatnění, ale škola mě baví-kdo mi ale jednou vydělá na chleba?
Poznamenána tím, co velmi krátkou dobu studuju, mě uklidňuje fakt, že podobné myšlenky nemůže ovlivnit moje volba-ať už špatná, nebo ne. Viníkem je celá struktura-ne pouze ta školská. Žijeme v době, kdy bez alespoň středoškolského vzdělání můžeme jít tak maximálně zametat ulice. Avšak v okamžiku, kdy dostudujeme s červeným diplomem v ruce a pýchou na tváři, a vstupujeme do systému zaměstnání dochází nám pouhá symboličnost daného papíru. Úspěšné absolvované vzdělání je tedy slovy Becka pouhým klíčem do předpokoje zaměstnání, to zda-li nám budou jeho dveře otevřeny, závisí na celé řadě dalších kvalit. Napadá mě jazyková vybavenost, dosažená praxe, ale i náš způsob vystupování a(opět ve spojitosti s tím, co studuji) fakt, jsme-li muž a nebo žena.
Naše dětská honba za dobrými známkami, za vysvědčením prospěl/a s vyznamenáním je vlastně pouhou honbou za ŠANCÍ NA ZISK ZAMĚSTNÁNÍ. A je dnes skutečně jedno, jestli studujete prestižní práva, nebo českou bohemistiku.
Všechny moje dosavadní úvahy nad smyslem a nesmysly školství ve spojení s přečteným textem mě znovu-uvádí do reality. Vybavují se mi vánoce-všechen ten šum, poprask, stres a zmatek s úklidem, pečením, sháněním dárků, balení, kterým jste nakonec taky strženi. Najednou rozbalíte poslední dárek-a je po všem.
Něco podobného zažíváte, když se učíte na zkoušky-honba za splašením co nejlepšího materiálu, odsunutí ostatních aktivit, abych prošla a pak bác ho-jedna blbá otázka a všechno je v pytli. Nereálnost vašeho počínání si ale uvědomíte i jindy než o zkouškách, například, když nejdete do hospody, protože musíte napsat nějakou práci-reflexe autorů, který již nejsou mezi námi(tím jim nechci odebírat pocty za jejich myšlenky). K večeru, když už vám z toho všeho hrabe se jdete projít do parku-tady vidíte maminky s kočárky, procházející se důchodce, teenagery kouřící na lavičce. Najednou vám dojde, že žijete v nereálné bublině. Ale můžete ji opravdu propíchnout?
Dovedu si představit, že podobné myšlenky se nehoní hlavě jenom studentům, ale že nad nimi občas přemýšlí i dospělí pracující. Má moje práce smysl? Obohacuje mě vůbec? Kde budu za deset let? Stojí mi to za ty prachy?
Ano vážení, peníze. Jsou to peníze, které v nás vzbuzují tyto myšlenky-respektive jejich nedostatek. Ruku na srdce kolik manažerů s BMW se ptá sám sebe, jestli jejich pojišťovací služby mají smysl?
Co tedy má v dnešní době ještě smysl? Vedle vzdělání, které by nám mělo zajistit práci a tím peníze na chleba se chceme ještě dále nějakým způsobem rozvíjet- a zároveň se nemuset rozkrájet. Je to ale v dnešních podmínkách trhu práce vůbec možné? Ale zpět k otázce, co má v smysl, skutečnou hodnotu, kdy máte pocit, že to, co prožíváte je reálné, autentické? Já mám jasno.
Vždy, když musím dělat povinnosti, které mě netěší(učení, utírání prachu), zatoužím být s rodinou. Jen si tak otevřít láhev dobrého bílého vína a sdílet s nimi moje myšlenkového pochody a naslouchat těm jejich. Nevím jaké jsou vaše zkušenosti, ale ty moje říkají, že právě tato skupina mě vždy podpořila v každé vylomenině, která se mi vylíhla v hlavě, stáli jsem při sobě, když se nám peníze pokoušely nabourat vztahy a i přes nedorozumění a zdravé hádky, které čistí ovzduší, mám pocit, že to je v dnešní době ta poslední věc, za kterou stojí za to bojovat. Zbytek se totiž vždycky nějak vyvrbí.
Recent Posts
0 komentářů:
Post a Comment