(Ne)schopnost odkládání

Už zase to odkládám, psaní povídky na úkor čtení do školy.

Malování na úkor nutnosti dopsat esej. Vložení kontaktů do mailing listu kvůli vnitřnímu stresu, že prostě dneska ten text MUSÍM DOČÍST!

Na povrch mi tak náhle vyplouvá moje schopnost neustále odkládat věci, které dělám ráda, které ve mně probouzejí živelnou kreativitu a já si tak kladu otázku – proč?

Proč pořád odkládám něco na úkor toho, co musím? Kdy si konečně koupím to kytku do pokoje a hvězdičky na strop? Kdy si vymaluju to mandalu na místo řešení večerních e-mailů. Je to jen na mě, já vím a přesto mám pocit, že mi to jaksi nejde.

Napadá mě paralela k posilovně. Přijde mi, že můj mozek musí mít uvnitř značně obludný tvar. Vždyť neustále posiluju jenom tu jednu část – složku plánovací, analyzující, domlouvající. Ta druhá je značně ochablá, bezvládná.

V okamžiku, kdy jí chci popustit uzdu a už už jí dát ty činky, bere otěže zase ta pravá mozkovna, která už už vidí důsledky v podobě špatně udělané práce a raději mě přesvědčí, že než namalovat nedokonalý strom – to radši přečíst další výzkum do školy, nebo zapnout další pračku.

Ta pravá půlka pomeranče je z toho nešťastná. Nabízí mi všechny své plody, a já přesto dál raději kysele ucucávám ten citrón a dobrovolně k tomu i žvýkám tu kúru. Šklebím se na svět kolem a obviňuju ho, že se proti mně spiknul. Že mi nedává možnost vyniknout, být svá, být kreativní…

A tu se upřímně dívám na svá zápěstí a zas a znovu si uvědomuji, že tam žádná pouta nemám.

Já sama si je tam však občas představuji, jako zástěrku pro lenost, neschopnost a lenost :D

Člověk dokáže cokoliv, jde-li po malých krůčcích. 

Nadrobit si jen tolik, kolik unesu však dnes není příliš trendy. Jít batohem pokory, kde na vás křičí pohyb za účelem pokroku, je výzva.

A já tak nějak pořád odkládám koupi těch špuntů do uší, a dobrovolně-nedobrovolně se podrobuji dirigentu naší společnosti.

A zas a znova si zkouším ten rytmus orchestrových dní volit sama, a zase selhávám… 

DRŽÍME REKORDY V DENNÍM BĚHU, ALE NEDOKÁŽEME DRŽET SLOVO

Sedím v pokoji. Je 19:15 – očekávám hosty. Svíčky hoří, tabule je nachystána. Avšak cítím se jako netrpělivá manželka, která čeká na manžela -  a on nejde a nejde…

Akademická čtvrt hodinka utekla. Je 20:00 – a kamarádi stále nikde – volám!

„Ježííííš, promiň, to bylo dneska?“

„Jejda, já jsem měla takový fofr, že jsem úplně zapomněla ti napsat, že mi to nakonec nevyjde.“

„Nakonec nedorazím, užijte si to beze mě.“

Tak jo, uříznu si kousek dýňového dortu a jdu zpět ke knize, přemýšlet nad tím, zda je vůbec možné se s někým na něco dnes ještě DOMLUVIT.

Prvním naťuknutím toho, jak se poslední dny tříští komunikace, byla sms od kamaráda:

JE ZAJIMAVE JAKY NOVY TREND JE NEODPOVIDAT NA ZPRÁVY..NEMAM TI TO ZA ZLE, JEN VLASTNE SE MI TO V POSLEDNÍ DOBĚ STAVA UPLNE PORAD J A URCITE SE JEN S TEBOU, ASI TO ZACNU PRAKTIKOVAT TAKY J

To mě vedlo k zastavení se, abych se podívala na počet nezodpovězených sms…PÁNI.

MAILY, FB-ZPRÁVY, SMS ZPRÁVY, VIBER….

„Ty jsi to nečetla?“ vždyť je to v mailu.

Volám kamarádce za pět dvanáct, že na její FB-akci nedorazím: „Promiň nestíhám to,“ odkrágluju její akci lusknutím prstu. „To nevadí…“její zklamání v hlase je evidentní, ale já ho slyším až o tři dny později.

Charakter smsek se změnil – ze sálo dlouhých esejových výjevů na: „Oběd-FSS-14:00?“

Páni, jakoby to začínalo deformovat naši komunikaci? A co komunikaci! Způsob ne/domlouvání.

Mám pocit, že poslední dobou držíme rekord v tom, kolik věcí během dne stíháme. Běháme jako fretky od božího ráno a zastavuje nás často až půlnoc, neboť i spát někdy musíme. Avšak s držením slova je to už daleko horší: „Promiň, nestíhám.“ „Nezlob se, nechejme to na jindy, nemám už dnes energii.“

Domlouváme se a schůzky rušíme.

                                                               Mění/me (se) plány z hodiny na hodinu.

                               Možná to často ani nereflektujeme, ale to okolí to cítí dost významně.

„Stavím se, můžu?“

                                               „Jasně, doraž ! ! !“

                                                               O dvě hodiny později zapomínám napsat, že už to zase nestihnu.

QUE PASA? A kam to povede?

                                                               Napadá mě jen, že jediné: budou se tyto short messages

postupně tak ultra zkracovat, až se úplně přestanou používat? Rozmazávat a existovat?

Vnímám, že mě psaní zpráv přestává bavit, ale stále v tom setrvávám. Je to zvyk, asi jako když chcete přestat kouřit, ale to cígo potřebujete. Chci někomu zavolat, ale pak pod vlnou pohodlnsoti zase posílám tu zprávičku.

Ping pong – pong ping – mailů, virtuálních vln a facebokoových holubů.

Přestává mě to bavit…začínám volat, držet slovo i odepisovat – však na předsevzetí nemusí být nový rok, ne?

Neb, jak pravil pan Mudrc, jehož slova mě vlastně vedla ke zpytování svědomí: 

KDYZ JE TEN CLOVEK PRO ME DULEZITY, ODPOVIDAM HNED, PROTOŽE CITIM POTREBU ODEPSAT…

"Jen" první pusa? Nebo společná karma...

SEBELÁSKA A POCIT DÁVÁNÍ

„Hlavně víc dávat, než brát,“ zpívá ve své písničce Klus.

A mě napadá, že i dáváním toho jde hodně vzít…

Záleží totiž na ZÁMĚRU, se kterým věci dávám či sdílím. A nemusí to být brilianty. Stačí sáčk sušených banánů. Dávám ti je, protože mi to činí radost? Protože na Tebe myslím? Protože Tě mám ráda? Protože vím, že je máš rád/a?

Nebo Ti něco kupuju a vlastně SI TĚ KUPUJU? Křičí ty květiny: „Měj mě víc rád!“

Tečou ty bonbóny strachem z toho, že pro tebe nejsem dost dobrá a chtějí tak de facto upozornit na sebe?

JE TO O DÁVAJÍCÍM NEBO DOSTÁVAJÍCÍM?

Je ta reciprocita čistá?

                                               Jaký má záměr?

A co vlastně cítíš, když obdarováváš?

To totiž odráží vztah k tobě samému, k tobě samé. Dáváš, protože Tvé nitro přetéká jako studna plná láskyplných a vřelých emocí? Nebo je vyschlá, bez pramene a ty obdarováváš, protože chceš, aby do ní tak natekla stříbřitá vděčnost nebo dokonce pocit vázanosti?

„Dokud nejsi šťastný, když jsi sám, nikdy nebudeš vědět, jestli si někoho jiného vybíráš z lásky, nebo z osamělosti.“

Mandy Hale

BUBUBU, BUBUBU – padám z toho na hubu, ale ještě se směju!

Je rok koně a všichni prožíváme to stejní: děláme hromady zajímavých aktivit, projektů. Vize se zhmotňují – běžíme sprintem jako ten kůň bez ohlávky  - JE ROK KONĚ!

DYNAMIKA – BĚH – POKROK

„Tak já běžím dál,“ říká mi kamarádka, se kterou se potkávám na deset minut. Oh, ano to je přesně rytmus dnešní doby – sprint. Poklus momentálně není trendy, je moc pomalý.

Snahy během dne zastavit se a uvědomovat si, co se to všechno kolem mě vlastně děje jsou někdy úspěšné, jindy naprosto nereálné.

Občas se přistihnu, že usínám v pondělí a probouzím se v pátek. Týden se slije do jedné kaluže, kdy nejsem schopná zpětně určit, co všechno se za ten týden událo. Je to lehce schizofrenií – v tom rytmu dní je naprostá FASCINACE  a pohlcení, protože vše vám to dává hluboký smysl. Vše zapadá jako tisící díl puzzlí.

Ale jindy je to unavené tělo naprosto v opozici a nechápe, kam ho to pořád tahám. Občas pomůže běh, vyčerpanost taky dobře potlačuje sklenka červeného.

SCHIZOFRENIE – KLUS – AMBIVALENCE – ŠUM – POKLUS – DYNAMIKA – VYČERPÁNÍ – OTÁZKY:

-          Má to smysl?

-          Proč to dělám?

-          Pro KOHO!!!

-          STOJÍ MI TO ZA TO?

-          Kdy mi letí letadlo do indického ašrámu…?

U některých věcí není čas pronikat do hloubky – je potřeba bruslit po povrchu. Místo pocitů stresu to přijímám – OK je taková doba. Prý máme být flexibilní…PCHE! Znamená to stát na hlavě a pracovat při tom na 120 %?

JE TO SKUTEČNĚ ČISTĚ A JEN MOJE VOLBA?

Znamená to v zenovém klidu odrážet stresové situace jako zkušená baseballista?

                                                                                                                                                             STANIŽ SE!

I když na mě dost možná za rohem čeká přihlouplý bubák, který mě potajmu pozoruje a čeká, kdy se mi bude moci zase vysmát: „Bububu, bubu, zase padáš na hubu, co?“

http://www.trikapotisk.cz/potisky/98-bubak-2.html

„JO!“ křičím. „Ale ještě se směju!!!“ 

POTŘEBUJU PROJEKT ? (!!!)

Už je to tady zase. Zase mám pocit, že vyhasínám jako ta svíčka, které zbývá pár posledních kapek vosku.

Moje mentální kapacita slábne. Hlava nemá sílu pojmout další intelektuální informace. Je to, jako byste je lily a ony přelévaly ven. V tom běhu všech lidí okolo je zastavuju a ptám se sama sebe: A jaký to má celé smysl?

V dnešní době je slovo projekt celkem trendy. Vznikají nejenom projektoví manažeři, ale i koučové, které vám pomůžou ustát ten váš projekt životní. Důležité hlavně je nemít jen jeden – jinak se to rovná odstínům šedi.

Nedávno jsem na základě diskuze s rodiči dostala radu, že kdybych už měla rodinu jako ti moji vrstevníci, tak jsem vycentrovaná, a vím co chci. „No nebo taky ne,“ napadne mě tiše.

Odjíždím vlakem a říkám si, že je důležité mít ne projekt, ale projekty. Stejně jako existuje tolik proklamovaná triáda: tělo-mysl-duch. Stejně tak je podle mě potřeba mít v životě více těch aktivit, aby člověk „nezakrněl“, nezabřednul v břečce každodennosti, aby nepřestal vidět krásu prostých věcí, které mu každý den přináší.

No jo, jenže ono se to lehčeji píše, než plní.

Už několik dní ve mně hlodá nutkavá touha stáhnout si film, udělat si popcorn a jen tak si hodit nohy hore a dívat se.

Mám kulturní deficit – šla bych do kina, chybí mi divadlo.

A já si v tom denním řetězci povinností kladu otázku: „Jak to mám všechno stihnout, když si potřebuju ještě nakoupit a vyprat?“

Projekt škola je fajn – ne však vše.

Projekt práce člověku dává smysl – potřebuje ale relax.

Na projekt relax si člověk musí vynahradit čas – a takovou aplikaci iPhone zatím nevymyslel.

Projekt rodiny v nedohlednu a projekt „jen tak být“ prozatím odložen na potencionální dovolenou.

Je to všechno tak, jak má být?

                                                               Nebo vlastně trošku Kocourkov?

Kniha Tyranie okamžiku přináší myšlenku, že děláme tolik věcí, že si vlastně neuvědomujeme jejich kvalitu. Že se nám pondělí slije do pátku, aniž bychom byli schopni říct, co jsme dělali dva dny zpátky.

Ach ouvej, nejsem si jistá, že vím, jak z toho ven.

                                                                                           Tak to tady zatím s vámi pouze reflektuju =)

tik tak - a jsem klasicky ve skluzu, nemáte někdo sáňky?

Naše těla jako stroj

Již od dob antických se vedou dialogy v rytmu binarit: tělo versus mysl, příroda – kultura.

Tělo jako věc biologická, ale také plátno plné sociálních významů, neb jak říká antropolog Greetz:

„Člověk je zvíře, spoutané v sítích významů, které si sám utkal.“

Při čtení kapitalistických a marxistický textů mě zarazila myšlenka, že přemýšlíme o našem těle jako o stroji.

Potřebuju restart!

Potřebuju vypnout!

Potřebuju se nabít!

Už nefunguju!

WOW – jak silně nás nevědomě ovlivňují všechny ty nové technologie. Vkrádají se do našich vyjadřovacích schopností, třou se o buňky jazyka a zcela nevědomě nám tak implantují způsob, kterým fungujeme ve naší společnosti – VÝKONNOST!

Ráno stáváme s baterií 100% (OK, někdy i méně…). Někdo na chvíli zapojí kofeinový kabel a zvýší si baterku o pár hltů kávy.

Přes den plníme nejrůznější úkoly, zapínáme různé aplikace Mysli a naše baterky se vyšťavují.

Ani si neuvědomujeme, že to, jak o našem těle mluvíme velmi ovlivňuje to, jak se k němu chováme – bereme ho jako stroj, který pro nás pracuje. Ale často mu zapomínáme dát dovolenou.

Neslyšíme dokonce ani tehdy, když se tělo o dovolenou přihlásí nemocí.

„Raději běžíme k doktorovi, než abychom zůstali dva dny v posteli.“

Nikdy s nikým nenavážeme bližší a posvátnější vztah než s naším tělem. Ve skutečnosti je naše tělo jediným skutečným místem, kde žijeme – zbytek je jen interpretace a způsob vnímání naší mysli.

Dojde mi to pokaždé, když mě zašimrají vlasy na obličeji. Když mě rozbolí břicho. Když mi ujede ruka při malování rtěnkou.

Nedávno jsem fascinovaně hltala ještě jeden fakt: jsme tvory biosociálními! Ani naše tělo není 100% lidské – žijí v něm bakterie, bez kterých bychom nemohli plně fungovat. Naše tělo je tvořeno z buněk a tělních tekutin – materiálu biologického. Přičemž v každé buňce je uložena miliarda informací: o našich rodičích, předcích, o dietních zvyklostech nebo i schopnostech vypořádávat se s emocionální zátěží. Biologické tělo zpracovává artefakty sociální – jídlo, které jsme vypěstovali; vzduch, který jsme znečistili. Díky tomu, že biologické tělo zpracuje sociální potravu může Já-tělo fungovat. Najím se, jdu do školy, do práce, sportuju – reaguju! Moje biologické tělo se dostává do interakce se sociální prostředním – mluvím, tančím, zpívám, mrkám na kolemjdoucí ;)

Nemám „jen“ tělo. Vlastním neskutečně geniální nástroj, který je tak komplexní, že mě až mrazí z toho, že ho asi nikdy 100% neprozkoumám a nepochopím všechny procesy, které se v ně dějí. Naštěstí někdy stačí jen pozorovat. Vnímat dech, koukat na lidi procházející kolem.

Jak často si to však naše tělo může v dnešní kapitalistické společnosti doopravdy dovolit?

Jsme jako ozubené kolečko v křeččí kleci, které se zběsile točí dokola a dokola a nedovolí si na chvíli zastavit. Navíc se z nás často stává kolečko osamocené, které se protáčí den za dnem samo, protože na vztahy už mu nezbývá část -  „nemá na to kapacitu“.

Kam až to povede? Naplní se sci-fi filmy? Staneme se hybridy, jejichž opotřebované části těla, která se v rytmu závodního životního stylu budou opotřebovávat stále rychleji, budou nahrazeny kovovou mikro ledvinou či železnou tepnou? Bez kamenů, abych mohla dál pít kafe. Bez uspaných cév, abych dále mohla konzumovat vepřové.

Kam až to povede? Protože již nyní to rozhodně někam směřuje…

Úvodní scénky z Avatarů či Matrixů už nejsou tak sci-fi, když si čtu o možnostech moderní genetiky.

Ovládání spotřebičů filmu Já, robot je ještě chvíli nadstandardním luxusem, ale každopádně již existuje! A uvědomím-li si, jak krátce trvalo, než do majoritního proudu pronikl iPhone. Je jen otázkou času, kdy budeme všichni zapínat napouštění vany z práce nebo imaginárně skenovat ve vzduchu jako v Atlasu mraků.

Konec konců, koho to překvapuje, když reálně existují i Portály z Hvězdné brány?

Ponorka a Jule Verne – staniž se!

Podle mě se všichni ti lidé, kteří vymysleli TO, co dnes používáme museli propadnout „někam“.

Tam někam, do toho prostoru, kde je všechno možné. Kde je odpověď na každou otázku. Dokázali zkrotit svou neposednou a roztěkanou mysl a soustředit se na jeden jediný bod – pronikli jim jako střela – a tak vznikly úžasné vynálezy da Vinciho.

Jak se z celerů stávají bestcelery?

Co se děje, když nemůžu spát?

Ruka Midasova

Toužíme. Tolik toužíme Jí získat! Tu ruku, ten dotek ze zlata!

A vůbec si neuvědomujeme, že právě to je TO, co nás stahuje…ke dnu naší mysli.

„Ahoj stromečku, kde ty ses tady vzal?“

„Vyrostl jsem tady.“

„Ale já mám o Tebe strach, že když Tě tady nechám, tak Tě někdo ušlape dříve, než dorosteš. Můžu Tě přesadit kousek vedle?“

„A proč bys to udělala? Když to uděláš, třeba mě vedle okouše veverka nebo zašlápne medvěd. Nech mě růst a jen to pozoruj.“

Podzimní "co bude dál"?

Přišel podzim a mou posmutnělou mysl dnes napadá otázka: "jak to bude dál"?

Dívám se z okna na šumící stromy a dostávám odpověď: "Přijde zima!"

"Úzkost se rodí zároveň s člověkem,.

A protože ji nikdy nedokážeme ovládnout, 

budeme se muset naučit s ní žít - tak,

jako se člověk naučil žít s bouřemi."

z rukopisů Coelha