Může pocit svobody vůbec nějak vypadat? Mít nějakou formu? Tvář? Barvu?
Má formu vzpomínky? Pro mě ano!
Jedu noční cestou, napravo i nalevo tma. A cítím svobodu. Ač je noc, vybaví se mi, jak nádherně toto místo bude vypadat na podzim, až se začne zbarvovat listí.
CVAK
Sedím na skále.
CVAK
Letím ve vzduchu.
CVAK
Šinu si to s kufrem přes letišní halu.
CVAK
Je brzké ráno a já jdu s báglem na zádech směr nádraží.
A TO STAČÍ! TOLIK SVOBODY!
Pocítila jsem svobodu i tenkrát, když jsem vstoupila ve čtyři ráno na benzínku a za chvilkové vypůjčení kreditní karty jsem od paní v červeném tričku s nápisem AGIP, obdržela café latté a višňovou kapsu.
Projede mnou vlna nostalgie.
Někdy musíme všechno ztratit, abychom se dokázali otočit a uvidět poklady minulosti. Uvědomit si, co všechno jsme měli, a jak nám bylo dobře. Že jsme při tom běhu za štěstím přehlédli, že šťastní jsme vlastně už byli!
Ta vlna nostalgie se rozrůstá a já zatoužím po svém croassantu a horkém nápoji.
Chybí mi tam smích těch lidí kolem jako tenkrát, ta utancovaná nálada.
Uždibuji sladké pečivo. Je po půlnoci. Domu to mám dvě zatáčky.
Ten tehdejší pocit Svobody byl TAK omamný!
Přeji si učit se jej denně vychutnávat v těch nejdrobnějších okamžicích.
Tak, aby můj pocit svobody nabyl tolika tvarů, forem, barev, tváří a vzpomínek, až praskne a stane se doširoka rozlehlým:
přede mnou i za mnou,
nade mnou i pode mnou,
napravo i nalevo.
MŇAM!
Recent Posts
Kudy protíká život?
Náctiletý člověk se otočí a koukne jaké zbojáro byl na střední a na základce.
Člověk, kterému je přes dvacet zvažuje co má, co měl a co bude mít.
Je to možná špatně - to ale neznamená, že to nedělá.
Dnes mě napadla jedna otázka: CO ZNAMENÁ ŽÍT SKUTEČNÝ ŽIVOT?
Asi jej prostě jen žít,
jen v něm být,
příliš jej zbytečně nehodnotit,
jenom se jím nechat unášet,
v plné důvěře v to,
že on přesně ví,
kam nás vede, ale zároveň si na čelo nechat vytetovat slova Coelha:
"Své sny si plní jen ten, kdo k tomu má nezbytnou vůli.
nadšení, vášeň ani touha nestačí -
je potřeba mít sílu a schopnost soustředit se." Coelho, fejeton Hagakure
Člověk, kterému je přes dvacet zvažuje co má, co měl a co bude mít.
Je to možná špatně - to ale neznamená, že to nedělá.
Dnes mě napadla jedna otázka: CO ZNAMENÁ ŽÍT SKUTEČNÝ ŽIVOT?
Asi jej prostě jen žít,
jen v něm být,
příliš jej zbytečně nehodnotit,
jenom se jím nechat unášet,
v plné důvěře v to,
že on přesně ví,
kam nás vede, ale zároveň si na čelo nechat vytetovat slova Coelha:
"Své sny si plní jen ten, kdo k tomu má nezbytnou vůli.
nadšení, vášeň ani touha nestačí -
je potřeba mít sílu a schopnost soustředit se." Coelho, fejeton Hagakure
Přesně takový ten pocit !
Je to takový ten pocit, kdy na podzim začne slunce pomalu polevovat a vy víte, že venku pijete jedno z posledních káviček. A tak si to šumění stromů užíváte o to intenzivněji.
Je to přesně ten pocit, když koukáte na to, jak nádherně slunce prosvítá skrze alej kaštanů.
Jsou to ty okamžiky, kdy se zastaví čas přesto, že hodinky stále tikají.
Kdy se snoubí jedinečnost okamžiku s těmi milovanými a vám zůstane TEN POCIT!
Je to přesně ten pocit, když koukáte na to, jak nádherně slunce prosvítá skrze alej kaštanů.
Jsou to ty okamžiky, kdy se zastaví čas přesto, že hodinky stále tikají.
Kdy se snoubí jedinečnost okamžiku s těmi milovanými a vám zůstane TEN POCIT!
Kolikrát ještě ? ! ! !
Kolikrát JEŠTĚ vám bude muset okolí zopakovat zcela jasnou věc, abyste ji KONEČNĚ uslyšeli?
Kolikrát budete muset ZNOVU zapomenout na TEN pocit, abyste jej mohli ZASE najít?
A čí jsou to vlastně rozhodnutí?
Kolikrát budete muset ZNOVU zapomenout na TEN pocit, abyste jej mohli ZASE najít?
A čí jsou to vlastně rozhodnutí?
Útržky parných myšlenek
"Mám ráda moderní myšlení, protože potom je každé dítě modernista." slečna Vé
"Budete chtít po koze, která dělá béé, aby dělala haf haf?
NE?!!!
No ale po těch dětech to chcete! Učíme je přetvařovat se, aby se nám zavděčili.
Aby neříkaly, co si myslí a snáze zapadly do tohoto systému."
Jaroslav Dušek, festival Souladění
"Budete chtít po koze, která dělá béé, aby dělala haf haf?
NE?!!!
No ale po těch dětech to chcete! Učíme je přetvařovat se, aby se nám zavděčili.
Aby neříkaly, co si myslí a snáze zapadly do tohoto systému."
Jaroslav Dušek, festival Souladění
O kolečko odvážnější
Jedete po svojí cestě. Rychlost vám přijde přiměřená, tempo vyhovující. Oproti okolí však používáte netradiční dopravní prostředek... Co si asi pomyslí? Pochopí mě?
Zaváháte nalevo od vás totiž projíždí vlaky. Jedou rychleji, vezou většinu lidí, "tak jak se to sluší a patří". Zapochybujete, jestli vám neujel vlak. Pokusíte se zrychlit a dohonit ho. Ale ač mají České dráhy často zpoždění, ve finále jezdí stále ještě rychleji než vy na kolečkových bruslích. A najednou projede další vlak - tentokrát Leo express.
Mám nastoupit nebo nemám?
Zachvátí vás PA-NI-KA!
Co když jedu ÚPLNĚ zcestným směrem?
Regio jet! Vaše pochybovače se otáčí na maximum - a pak se v tom horku zavaří, pokazí a vypnou.
DÍKY BOHU!
Všechny ty vlaky dávno odjely a vy se ve stínu snažíte popadnout dech.
Panika je pryč a vystřídá jI záchvat smíchu.
Pane Bože, vždyť JÁ vlastně vím, kde VŠECHNY ty vlaky mají stanici!
Vím, KDE do nich nastoupit, když mi bruslící cesta defintiivně přestane vyhovovat.
A po tomhle uvědomění se stalo něco ne/skutečného!
Mám svou trasu. VŽDY se otáčím v určité zatáčce před garážemi. JIŽ NĚKOLIK LET. Ta zatáčka je pod mostem, je tam tmavo a má Mysl vždy začne plodit takové příběhy, že se otočím na kolečku a jedu zpět. Ale dnes mě napadlo: kam až se asi po té asfaltce bude dát jet?
Překonala jsem prvních pár nejistých kolečkových pohybů, kdy jsem čekala, zda na mě někdo nevyskočí zpoza rohu, zda mi někdo nepodkopne nohy. A NEUVĚŘÍTE, CO SE STALO!
Cesta pokračuje!!! Po KRÁSNÉ asfaltce.
Řítím se s větrem o závod. Je to asi takový pocit, jako když se odhodláte udělat ten smělý krok a jít po nové cestě.
Vstříc novým zážitkům.
Naproti novým lidem.
Kupředu novým dobrodružstvím.
Jedu, ale asfaltka se po chvíli mění v rychlostní komunikaci - a to už je pro mé brusle příliš zběsilá jízda.
Otáčím se a jedu zpět.
A tak je to i v životě!
Nebojme běžet do neznáma,
procházet pod ztemnělými mosty
či kličkovat v nejistých zatáčkách.
Neboť podobně jako na konci duhy je hrnec se zlatem, tak za tou
či onou šedou kličkou může být TO pravé ořechové,
TA pravá maková,
nebo jen TO potřebné osvěžení každodenní rutiny.
Vždyť se VŽDYCKY můžeš vrátit, když víš, kde kotví lodě,
staví vlaky,
kde je autobusová stanice.
A tak se nadechni - A LEŤ!
Vstříc novým zážitkům.
Naproti novým lidem.
Kupředu novým dobrodružstvím.
Jedu, ale asfaltka se po chvíli mění v rychlostní komunikaci - a to už je pro mé brusle příliš zběsilá jízda.
Otáčím se a jedu zpět.
A tak je to i v životě!
Nebojme běžet do neznáma,
procházet pod ztemnělými mosty
či kličkovat v nejistých zatáčkách.
Neboť podobně jako na konci duhy je hrnec se zlatem, tak za tou
či onou šedou kličkou může být TO pravé ořechové,
TA pravá maková,
nebo jen TO potřebné osvěžení každodenní rutiny.
Vždyť se VŽDYCKY můžeš vrátit, když víš, kde kotví lodě,
staví vlaky,
kde je autobusová stanice.
A tak se nadechni - A LEŤ!
Slaný život
Život si tak plyne, co vlnka vlnku mine.
Přemýšlím nad životem - jsem jako ta vlna v moři, která neví u kterého pobřeží se vyplaví příště.
Jsem jako ten velký vůz, který se objeví na obloze, když se další den zaplnil vzpomínkami.
TEN velký vůz, který můžete vidět odkudkoliv, ale nedokážete jej přiřadit k žádnému vesmírnému dvoru.
Přemýšlím nad životem - jsem jako ta vlna v moři, která neví u kterého pobřeží se vyplaví příště.
Jsem jako ten velký vůz, který se objeví na obloze, když se další den zaplnil vzpomínkami.
TEN velký vůz, který můžete vidět odkudkoliv, ale nedokážete jej přiřadit k žádnému vesmírnému dvoru.
Mojito Mallorské
Kapka kubánského rumu se spojí s horkým čelem, které je unavené z celodenního slunce.
Zelené brčko ještě stále cítí tu slanost moře.
Sklenice vnímá jemnost rukou, které si celý den hrály s pískem.
Perlivé voda se v žaludku zdraví se španělskou tortillou i mallorskou vodou, která o pár hodin dříve byla kopečkem zmrzliny chuťově připomínající tu naší punčovou.
Zelené brčko ještě stále cítí tu slanost moře.
Sklenice vnímá jemnost rukou, které si celý den hrály s pískem.
Perlivé voda se v žaludku zdraví se španělskou tortillou i mallorskou vodou, která o pár hodin dříve byla kopečkem zmrzliny chuťově připomínající tu naší punčovou.
Baileys a chleba s horčicí.
Sýr a bílé víno.
Sangria a bílá bagetka.
Není TO, co hledáš - a ty to víš...
Sýr a bílé víno.
Sangria a bílá bagetka.
Není TO, co hledáš - a ty to víš...
Jak jsem se zmýlila v Tatrách
To si tak sedíte uprostřed země Nikoho,
v němém úžasu pozorujete nehybnost skal,
nasloucháte šumění vody,
a nemůžete se vynadívat na krásu mraků.
Všechny ty věci JENOM JSOU - a to stačí...
Ta nehybnost je omračující.
PRÁSK! Kolik pohybu pak zažívám ve vlaku na cestě zpět do civilizace. Nejsou to pouze pohyby lidí, ale také mé mysli.
Jak mi tam jako té ještěrce na teploučkém kameni bylo dobře..bosá, nic neřešící...
Mám strach, strach ze změny..Přála bych si uvnitř cítit tu neněmost přírody - dnes a denně.
Tu vyrovnanost,
ten klid.
Ve vlaku otevírám Coelhovu knihu Rukopis nalezený v Akkonu a opět se musím smát, že jsem ZASE nic nepochopila:
"Správnou cestou je totiž cesta, kterou se ubírá příroda - neustále se mění jako duny v poušti. Šeredně se mýlí lidé, kteří myslí, že hory se nemění - zrodily se ze zemětřesení, nahlodává je vítr i déšť a každý den jsou jiné, přestože naše oči to vše nevidí. Hory se mění a radují: "Jak dobře je, že nejsme stejné," říkají si mezi sebou. Tuze se mýlí ti, kdo myslí, že se stromy nemění. Stromy se musí smířit s nahotou zimy i letním šatem. A dostávají se i mimo místa, kde jsou vysazovány, jejich semena roznášejí ptáci a vítr. Stromy se radují: "Myslel jsem, že jsem jen jeden, a teď vidím, že tomu tak není, říkají svým dětem, které začínají pučet kolem nich.""
Coelho, P. 2012. Rukopis nalezený v Akkonu. Praha: Argot. str. 59.
A tak jsem se já mýlila v Tatrách. Pranýřovala se za to, že jsem jiná než tenkrát, namísto toho, abych to přijala jako naprosto přirozenou věc, kterou mi příroda sama ukazovala.
My lidé máme zvláštní vlastnost: často chceme, aby vše zůstalo stejné. S hrůzou se díváme do zrcadla a přejeme si, aby tam byl jiný obrázek - méně vrásek, méně faldíku.
Přejeme si, aby ty naše děti nerostly...
Abychom se ocitli zase u toho pramínku s vodou a byli zase mladí a plní sil jako tenkrát..
A přitom sama příroda nám říká, že jeto proti těm nejpřirozenějším zákonům.
Hle! Vždyť ani TA bříza není stejná jako loni.
Ani to jablíčko naší jabloně nechutná totožně.
Všechno plyne, proč jen my lidé se tomu TAK často bráníme?
