Jak jsem se zmýlila v Tatrách

To si tak sedíte uprostřed země Nikoho, 

v němém úžasu pozorujete nehybnost skal,

nasloucháte šumění vody,

a nemůžete se vynadívat na krásu mraků.

Všechny ty věci JENOM JSOU - a to stačí...

Ta nehybnost je omračující.

PRÁSK! Kolik pohybu pak zažívám ve vlaku na cestě zpět do civilizace. Nejsou to pouze pohyby lidí, ale také mé mysli.

Jak mi tam jako té ještěrce na teploučkém kameni bylo dobře..bosá, nic neřešící...

Mám strach, strach ze změny..Přála bych si uvnitř cítit tu neněmost přírody - dnes a denně. 

Tu vyrovnanost,

ten klid.

Ve vlaku otevírám Coelhovu knihu Rukopis nalezený v Akkonu a opět se musím smát, že jsem ZASE nic nepochopila:

"Správnou cestou je totiž cesta, kterou se ubírá příroda - neustále se mění jako duny v poušti. Šeredně se mýlí lidé, kteří myslí, že hory se nemění - zrodily se ze zemětřesení, nahlodává je vítr i déšť a každý den jsou jiné, přestože naše oči to vše nevidí. Hory se mění a radují: "Jak dobře je, že nejsme stejné," říkají si mezi sebou. Tuze se mýlí ti, kdo myslí, že se stromy nemění. Stromy se musí smířit s nahotou zimy i letním šatem. A dostávají se i mimo místa, kde jsou vysazovány, jejich semena roznášejí ptáci a vítr. Stromy se radují: "Myslel jsem, že jsem jen jeden, a teď vidím, že tomu tak není, říkají svým dětem, které začínají pučet kolem nich.""

Coelho, P. 2012. Rukopis nalezený v Akkonu. Praha: Argot. str. 59.

A tak jsem se já mýlila v Tatrách. Pranýřovala se za to, že jsem jiná než tenkrát, namísto toho, abych to přijala jako naprosto přirozenou věc, kterou mi příroda sama ukazovala.

My lidé máme zvláštní vlastnost: často chceme, aby vše zůstalo stejné. S hrůzou se díváme do zrcadla a přejeme si, aby tam byl jiný obrázek - méně vrásek, méně faldíku.

Přejeme si, aby ty naše děti nerostly...

Abychom se ocitli zase u toho pramínku s vodou a byli zase mladí a plní sil jako tenkrát..

A přitom sama příroda nám říká, že jeto proti těm nejpřirozenějším zákonům.

Hle! Vždyť ani TA bříza není stejná jako loni.

Ani to jablíčko naší jabloně nechutná totožně.

Všechno plyne, proč jen my lidé se tomu TAK často bráníme?